aktuálně:

!!! POZOR - Naše pražská prodejna bude 20.10. ZAVŘENÁ. Budeme s některými z vás na srazu NALEHKO. Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za pochopení. Tým NALEHKO !!!

Naše promítání ze AT 2018, CDT 2016 (4500km pěšky napříč USA) a Vaškova 3600 km dlouhá cesta po hranicích Československa 2017 - aktuální seznam termínů a míst naleznete tady.

18.etapa z Gorham (NH) do Monson (ME), 294km - podruhé a pořádně :-)

Minule jsem nestihl skoro nic, jen pár fotek. A to mě docela žere, takhle na závěr to ošidit… Takže ještě jednou a pořádně!

Gorham by byla skvělá zastávka (Hostel ve stodole, vyprané prádlo, restaurace přes silnici, atd.) kdybych neměl trable s americkým mobilem a stopem do Walmartu pro zásoby… z trailu je stop hračka, ale pak v rámci města 6km do Walmartu… trvá mi to skoro hodinu. Zastavuje mi starší paní, to se většinou nestává, a má plnou pusu vaty. Jako fakt plnou, čouhá ven. OK, to se vysvětlí. Ptám se jestli mě hodí do Walmartu. Jen kývne hlavou a mlčky vyrážíme. Hlavně že jedu. Paní nakonec vatu vytahuje, utrousí ztuhle “opevafe felifti” (jakože operace čelisti) aby vysvětlila situaci, pokusí se o úsměv a zase se cpe vatou. Obdivuju a děkuju že i v takovýhle situaci mě naložila, ale mám co dělat abych se nesmál:-)

 

Walmart je největší řetězec obřích obchoďáků kde mají všechno od jídla, léků, elektroniky, zahradnictví až po drogerii a autodoplňky. Skoro bych řekl, že za celý život nemusíte do jiného obchodu, pokud máte Walmart v okolí. Nejnižší cena i kvalita, vrchol konzumu a šance potkat ty nejdivnější individua!

Kromě zásob potřebuju i nový mobil. Přestal mi fungovat display. Nejde koupit jen mobil a hodit do něho vlastní simku… S tím mají v Americe problém. Většinou si musíte koupit i nový servis (Sim, číslo a tarif). Naštěstí je to fakt levné, takže docela průměrný smartphone mě stojí 800 Kč a neomezené volání a 6GB dat dalších 600Kč. Do konce trailu zbývá sice jen pár dní, ale potřebuju být ve spojení se svýma holkama doma a s klukama v obchodě kdyby něco hořelo, tak to prostě překousnu.

Jen jsem nepočítal s tím, že aktivace telefonu a tarifu mi zabere 4hodiny… mobil má prázdnou baterku a trvá hodinu nabíjení než ho můžu zapnout. Pro aktivaci potřebuju WiFi a ta neustále padá… Do toho se kolem mě pořád shlukují bezva individua… Jsem rád když ve tři odpoledne konečně stojím na stopu ven z města. Tohle byla regulérní noční můra a celej den v háji.

 

Na trail vyrážím po čtvrté odpoledne. Musím fakt zabrat. Asi po hodině narážím na bandu dobrovolníků co likviduje polom, aby byl trail průchozí. Super. Tohle je neuvěřitelný - jeden z chlapíků sundává helmu a říká “tebe znám”. No jasně! Hawk. Mluvili jsme spolu před dvěma týdny v Manchesteru. Šel trail před pár lety a bezvadně mě namotivoval a vyradil do další sekce. Dělá pro lesy a o víkendech udržuje trail. Vede grupu mladých a učí je co a jak. Jsme ve Wildernes (nejvíc chráněné oblasti divočiny), takže žádné motorovky. Všechno jen pily a sekery. Těžká práce. Tyhle lidi obdivuju.

Bohužel mi říká že od loňského podzimu jsou dál obrovské oblasti polomů… a je to tak. Naštěstí jsem z pozdního startu tak napumpovaný adrenalinem že i přes obrovské stromy nebo po kolenou pod nima zvládám do noci 20km. Parkuju v shelteru už za tmy. Ráno mě budí parádní výhled. Páni, tady bych chtěl mít chatu.

Valím to dál a hned ráno překračuji hranici do posledního státu - Maine, here I go! Následují naprosto parádní kopce Mahoosuc Range. Tady se mi líbí. Všichni říkali, že nejlepší je New Hampshire a White Mountains, ale mě se asi nejvíc líbí tady. Ta zelená je super.

Za hřebenem následuje vyhlášený úsek Mahoosuc Notch - hluboká strž mezi dvěma kopci vyplněná obrovským kamením a trail se tím skoro dva kilometry proplétá. Všichni straší, že se musí často plazit pasážema pod kamením a táhnout batoh za sebou. Uvidíme. Půlku strže mám zaplněnou sněhem a ledem a s Microspikes na nohách je to docela zábava. Jen dávat bacha abych se někde nepropadl sněhem fakt hluboko mezi kamení… druhá půlka už je na suchu a batoh nakonec sundávám jen jednou abych se protáhl po břiše dírou mezi kamením. Takovej velkej překážkovej park.

Ještě další kopce Old Speck a Baldpate jsou boží - žulové plotny na vrcholu jako někde v Yosemitech - ale pak začíná zničující horská dráha v lesích. Hrozná stoupání a klesání, špatný trail, bez výhledů a do toho strašné vedro, komáři a co je horší i Black flies. To jsou naše muchničky. Repelent je moc neznervózňuje, jsou jich oblaka a kousnutí fakt bolí… Lezou do očí, člověk je vdechuje. Jedinej oddech je na vrcholu kopce když fouká.

Postup je pomalý, kolena bolí a šlapu pozdě do noci abych udělal potřebné kilometry (šlapu 14hodin abych udělal 42km). Jsem totálně unavený. Vedro, komáři, převýšení, krize. Je to tak špatné že z polední pauzy v shelteru vyrážím “dál” zpátky kudy jsem přišel… Poznávám to až u vody po 300m. O pár hodin později v prudkém stoupání skalama zase na konci jedné skalní římsy nevidím jiný postup dál než svislý lezecký výšvih spárou, pár metrů nahoru. Nemůžu tomu uvěřit a zajímá mě jak to tady udělají ostatní… Mě lezení baví a spáry umím, tak mě to je jedno. Když se nahoře přehoupnu přes hranu, tak je ani ne dva metry vlevo odemně ocelové zábradlí?? Jako proč?? Naženou člověka do regulérního lezení a pak nahoru a ještě úplně bokem dají zábradlí?? Aha, pod zábradlím jsou normálně ve stěně kramle. Prostě žebřík… Byl jsem tak mimo že jsem to přehlídl… ne 5 metrů bokem, ale ani ne dva metry od místa kde jsem to vylezl spárou… Je jasný že jsem unavenej. Už za tmy se mi aspoň na chvíli otevírá krásný výhled na jezera. Těším se na zítra až to uvidím za světla. Ve 22h se “hroutím” na noc v shelteru. Dneska to bylo těžký (nakonec přes 2800m nahoru a stejný číslo dolů…)

Ráno jsem kupodivu docela svěží a nejspíš výhled na kratší a snazší den zakončený ve městě mě nabíjí další energií. Bylo to sice po rovině, ale pohoda bych tomu úplně neříkal... tohle škobrtání po kořenech na rychlosti nepřidá:-)

 

U silnice do Rangley jsem po 29km už ve tři odpoledne. Info cedule na trailheadu je ozdobená plechovkama Coly, tak si jednu dávám a uháním stopovat.

Moc se nedaří. Samí víkenďáci s obytňákama a loděma na přívěsech. Ty nesvezou. Po 30minutách mě nakládá holka - servírka z restaurace v Rangley. Je nadšená. Jsem prý první NOBO (North Bounder - AT hiker co jde celý trail směrem na sever) tenhle rok. Jedu s ní až do restaurace. Řeší se mi tím problém kde budu jíst :-) Na parkovišti u restaurace huláká na celý kolo, že vyhrála, že přivezla do města prvního northboundra a místní tleskají a mají radost! To jsem nečekal. Málokde mají zarostlý, špinavý smraďochy takhle v oblibě. A tímhle svezením začal řetěz setkání, který by ani pro film jen tak někdo nevymyslel…

V restauraci si to užívám. Cpu se, volám domů. Potom potřebuju přes ulici do outdoorové prodejny pro repelent a síťku na hlavu, abych nevdechoval ten otravnej hmyz…  asi po hodině přichází krásná, mladá černoška a ptá se, jestli už vím, kde budu dnes spát??? Jsem trochu rozhozenej - je to pozvánka nebo prostě jen obyčejná otázka? :-) říkám že ideálně tady ve městě a v posteli. Dává mi vizitku hostelu kam jsem stejně plánoval jít a že to je nejlepší místo, ať jim zavolám. Ok. Dík. Volám jim, ale je tam záznamník a vzkazu nerozumím. Ne že bych nerozuměl angličtině, ale nerozumím smyslu - prý hostel přestavují a ještě nemají hotovo a ať jim zavolám na to číslo, na který jim právě volám. Z tohohle vzkazu by měl Jára Cimrman — telefonista radost! Prostě tam zajdu a uvidím. Když konečně opouštím restauraci, outdoorová prodejna je zavřená! Sakra, to už je tolik hodin? No jo, půl šesté… No nic, to se vyřeší. Vyrážím dva kilometry za město do hostelu. Po pár metrech v boční ulici chytám ceduli dalšího outdoor krámu. Valím tam. Otevíračka taky jen do pěti, ale paní mě zve dál. Je to takovej eko-outdoor krám. Kupuju co potřebuju. Teda dost pochybuju o přírodním repelentu. Ten nikdy moc dobře nefunguje… Když ale i NY Times v roce 2015 napsali, že tenhle funguje, tak ho zkusím. Aspoň krásně voní:-)

Při placení paní zahlídne na batohu visačku AT a je nadšená, že může zahájit registr 2018. Začínám si to docela užívat, být první. Doteď být v čele byla jen nejistota stran sněhu, polomy, zavřené hostely a obchody, protože je ještě brzo…

Ptá se kde spím a říká že do hostelu zavolá ona a zjistí co se děje. Volá přímo majitelce. Znají se. Všechno se vysvětluje - hostel se přesunul na novou adresu do města a ještě není dokončený, ale postel a sprcha je, takže mám dorazit. Paní říká že nemá cenu vysvětlovat mi, kam mám jít, že to tu pozavírá a hodí mě. Super. Kdybych stihl první krám, asi bych teď pochodoval zbytečně za město… Během pěti minut si vegetím na hostelu. Paráda. Je to jen 5minut do obchoďáku pro zásoby a ukazuje se, že ona mladá černoška je dcera paní majitelky. Chci se zeptat jak to, když paní vypadá tak na Irku, ale přiřítí se kupa dalších černobílých dětí, tak to neřeším :-)

 

Super odpočinek, ráno snídaně, teda vlastně podle jídelního menu tři snídaně a vyrážím na stop. Nakládá mě opravdu stará paní, tak přes 70let a během rozhovoru vyplyne, že je maminkou majitelky toho outdoor krámu co mě vlezla do hostelu! Je neuvěřitelný jak pár dobrých lidí dokáže změnit pobyt v městečku z noční můry na totální pohodu a relax! Děkuju všem.

Cítím se výborně, silný vítr drží na uzdě veškerý hmyz a tak si den a půl v rychlém tempu přes hřebeny Saddlebag a Crocker fakt užívám. Údolí mezi kopcema jsou vyplněná obřími jezery a je radost tu být. Čerstvé bukové listí je nejhezčí zelená co znám. Jak tak uháním, zachytím v listí pohyb. Pěkně velká potvora - pořádný los! Jsou to moje nejoblíbenější zvířata, tak tam na sebe dobrých 15minut koukáme a já si to užívám. Losy jsou tak obří, že chvílema máte pocit jako byste koukali na žirafu, jenom s krátkým krkem...

 

A to mi připomíná, že v jednom sheltru jsem narazil na malý "manuál" - sešit o tom jak se na trailu chovat, co s odpadkama, jak mít minimální dopad na přírodu atd. a mimo jiné tam dobrovolník, který shelter spravuje měl i sekci zajímavých otázek, které za léta od hikers dostal a odpovědi k nim. A bylo to fakt vtipné. Původně jsem zastavil se podívat do registru, jestli náhodou předemnou někdo není, ale pak jsem se začetl a zdržel se přes hodinu... byla to fakt zábava, posuďte sami - na dotaz proč jsou losí bobky tak parádně oválné a všechny stejné odpověděl: "aby i člověk z města poznal, že to jsou losí bobky" :-)

 

U silnice zase mířím na stop. Kolena fakt bolí a při sestupu cítím každé kilo v batohu, tak se snažím nést minimum jídla a radši si při každé příležitosti zajet rychle pro zásoby. Navíc ve Stratton by měl žít Batman! Ne filmový, ale opravdický. Je to šéf místní policie, šel trail taky a stará se tu o hikers. Když máte problém se stopem, tak mu zavoláte a on vás vyzvedne, obvykle i nakrmí a spousta lidí říkala že jim i zaplatil hostel! Fakt borec. Na to že v sezóně je většina lidí pěkná banda… Tak má svatou trpělivost!

Nicméně Batman byl asi na výjezdu, tak jsem na něj nenarazil. Nerad tyhle dobráky uháním a když chytám stop zpět na trail okamžitě, tak rande s Batmanem vzdávám a radši se pustím do dalších kopců. Posledních pár týdnů byl výškový profil jak zuby pily a po tomhle hřebeni by se to konečně mělo na chvíli narovnat. To bych na ty svoje kolena moc potřeboval. Hřeben Bigelows je naprostá paráda. Náročný, ale ty výhledy! Obrovské jezero Flagstaff je jako z pohádky.

Tábořím už za tmy nejvýš jak to jde abych měl brzy ráno dobré výhledy. Na poslední skalní vyhlídce potom ráno sedím skoro dvě hodiny a nemůžu se nabažit. Jsem z toho docela naměko… Pořád jsem chtěl mít ty kopce za sebou a teď se z nich nedokážu utrhnout. A začíná mě dokonce trápit, že se blíží konec!

Ze sentimentální nálady mě vytrhává až pohled na hodinky… Musím valit dál nebo nestihnu být zítra před 11h u řeky Kennebec a uvíznu tam celý den - není tu most, řeka je velká a chlapík s loďkou převáží jen ráno od 9 do 11h. Teoreticky se dá řeka přebrodit, je relativně klidná, hluboká tak po prsa a 30m široká. Problém je, že nahoře proti proudu je na přítocích několik přehrad a hydroelektráren a ty si pouští vodu podle potřeby. Takže hladina může za 5minut vyskočit o půl metru a řeka valí jako zběsilá. Není to ani týden co na to doplatil dvacetiletej kluk… Nemá cenu to pokoušet.

Dneska mi zase dávají zabrat komáři i muchničky. Je to snesitelný dokud člověk uhání, ale jak zastaví, třeba pro vodu, je to peklo. Takže valím bez velkého zastavování až do večera. Když už musím na chvíli zastavit, hned nasazuju na hlavu "lampion", jak pracovně říkám síťce na hlavu. Vyjímkou je zastávka přímo na břehu velkého jezera, kde to fučí jako o život a tam se neudrží:-)

 

Kempuju až u krásného jezera Pierce Pond. Je tu i shelter, ale komáři jsou tak nesnesitelní, že stavím tarp (můj Deschutes Plus má po obvodu moskytiéru, takže jsem v pohodě). Západ slunce parádní, nebýt té havěti…

 

V shelteru mě zaujala mapka a výzva k návštěvě Harrison Campu - rybářský srub 300m odsud u řeky, kde majitel Tim nabízí ubytování a stravu a pro nás na trailu obří snídani, když se nahlásíme večer předem. To se neodmítá - vyrážím se nahlásit :-)

Místo trochu zchátralé, ale má atmosféru. A majitel Tim je borec. Hned mě zve dál, má v jídelně už jen dva hosty, ať se prý připojím a že mi může servírovat zbytky od večeře a Colu. Zadarmo. Už jsem jedl, ale dal bych si pivo. To nemá, ale hosté jsou úplně hotoví z toho že jsem přišel pěšky až z Georgie a chlapík mi přináší z auta pivo svoje. Pecka. Povídáme do noci. Tim to tady provozuje už 30let a stará se o to, aby nikdo nešel dál hladovej. Kdo peníze má, zaplatí, kdo nemá, nezaplatí, ale hlady nebude. Fakt borec.

Bavíme se o tom, jak se věci změnily za posledních 10let s nárůstem počtu lidí, s internetem a množstvím nových hostelů. Čekal bych že bude lamentovat, že už to není co bývalo a jak je dnešní mládež strašná… Místo toho mě překvapuje a říká, že doba se mění, ale lidi co přichází jsou stejní, protože díky technice a popularitě je sice dnes trail snazší, ale on je i život o hodně snazší a tak to vyžaduje stále stejné odhodlání se ze všeho vymanit a na AT vyrazit! Asi má pravdu. Lidi na trailu i kolem jsou neuskuteční a je to velká inspirace. Už je skoro tma, tak uháním zalehnout, abych byl zítra na snídani brzy a u přívozu hned na 9h.

Spí se mi výborně, po několika teplých nocích je chladno a vyhlídka na dobrou snídani taky dělá svoje:-) Snídaně je opravdu boží - asi nejlepší lívance zatím, plné čerstvého ovoce, ne jenom se syntetickou ovocnou příchutí. Po takové snídani se člověku hned líp jde. Platím, mnohokrát děkuju, tohle bylo příjemné zastavení i setkání.

U přívozu jsem hned po deváté. Na druhém břehu sedí chlapík a rybaří. Volám a mávám na něj. Sedá do kanoe a jede pro mě. Bezva, trochu jsem se bál, že takhle brzo v sezóně na to chlapík může kašlat a budu tady čekat bůhví jak dlouho.

Hned za řekou je silnice a malá vesnička Caratunk. Není tu kromě pošty, vodácké “cestovky” a AT hostelu vůbec nic. Naštěstí hostel má docela dobrý krámek se zásobama, takže se zvládám dovybavit na den a půl cesty do městečka Monsun. Je vedro a mám děsnou chuť na pivo. Jenže hostel nemá na prodej alkoholu licenci, a tak na to můžu zapomenout, přesto, že pan domácí má piva plnou lednici. Asi se bojí před novým brigádníkem. Byl by to velkej průšvih. Paní domácí vidí jak jsem nešťastnej a tak přichází s fintou: natahuje ruku a říká, já jsem Cathy. Třesu jí pravicí a taky se představuju. Pokračuje - pivo ti prodat nemůžu, ale jako můj kamarád, si tady určitě se mnou  jedno pivko dát můžeš, to není nic proti ničemu. Podává mi jedno pivo a jdeme si sednout na verandu. Jako většina amerických zákonů stran alkoholu i tenhle je naprosto absurdní a tak jsme si s ním pro blaho všech poradili:-)

V 11h už zase valím dál. Stejně jako včera to rozhodně není rovina, ale je to rovinatější než to bylo doposud. Hřebeny přes které musím jsou jen 500 výškových metrů a jsou dobře schůdné a tak to dobře utíká. Jenom ty muchničky mě zabíjí… nikde kromě holého vrcholu kopce Moxie Peak se nedá ani na chvíli zastavit. Tady drží mouchu trochu zkrátka silný vítr. Koukám zpátky na parádní hřeben Bigalows a zase se mě zmocňuje melancholická nálada, že už se všechno blíží ke konci…

Pozdě večer míjím shelter, ale ještě nemám dost mil na to, abych tam zastavill. Přísnost musí být. Jdu se aspoň podívat, jestli tam někdo není. To že nikoho nepotkávám ještě neznamená, že tu nikdo další není. V sheltru má pověšenou hamaku chlapík co se představuje jako Huckleberry. Počkat, to už jsem někde slyšel. Minimálně ve Whites na jedné chatě ho někdo zmiňoval, že se tam pár dní předemnou zastavil a v jednom městě říkali, že tu někdo takový byl, ale že nevědí co je zač. Že by přeci jenom celou dobu někdo předemnou byl? No a je to tak. Svoje AT zahájil před 3roky. Ušel půlku a pak to zabalil. Letos nastala vhodná doba a tak si řekl, že by bylo fajn to dotáhnout. Takže vyrazil z půlky, pár týdnů předemnou. Trochu svérázný, ale sympaťák. A borec, protože všechny ty těžké dny ve sněhu a špatném počasí v horách musel absolvovat ještě o pár dní dřív než já…

Škoda že tak spěchám, bylo by fajn chvíli pokecat. Třeba se ještě uvidíme, člověk nikdy neví. Správné věci se dějí.

Večer stíhám už jenom 5km. Jak se všechno zazelenalo, je občas těžké poznat kudy vlastně "trail" vede. Rozbíjím tábor za zatím nejhorším, ale stále pohodovým brodem. Než se stihnu v řece před spaním umýt jsem doštípaný jak nikdy předtím. Ale já prostě nemůžu spát spocený, zasolený a ulepený. Stejně mi nejde moc usnout. Monson je poslední trailové městečko. Chtěl jsem si tu chvíli odpočinout a pak trail dorazit, ale díky množství kilometrů, které mi zbývají a chybě v plánovaní nejspíš vůbec nebudu mít čas si tam odpočinout. Jen rychle nakoupit a běžet dál. Jenže v tomhle vedru - a to má být zítra ještě o dost větší - toho stejně odpoledne po zastávce ve městě moc ujít nestihnu a budu jen utahanej a vyčerpanej a moc kilometrů nenaženu. Taky už jsem vypozoroval, že když si dám pořádnou večeři a snídani - s hromadou zeleniny a ovoce - tak se mi pak dva dny jde o dost líp, než když se jen odbývám trailovou stravou… No uvidíme jaká bude předpověť počasí pro výstup na Mt. Katahdin. To je nejvyšší kopec ve státě Maine a trail tam končí. Podle předpovědí to zítra ve městě nějak rozmyslím.

 

Vidina zastávky ve městě a dobrého jídla mi ráno dodává energii a jsem nakonec v Monson po 25km už ve dvě odpoledne. Je strašné vedro. Obcházím celé městečko abych se podíval co v jakém krámku mají za jídlo na poslední, nejdelší etapu - 100mile Wildernes a výstup na Katahdin lidem obvykle zabere 6dní, těm co začínají od severu spíš 9 až 10dní. Já to budu muset zvládnout za 5. Tolik jídla jsem ještě nenesl. Naštěstí majitel jednoho krámku-hostelu provozuje i shuttle (dopravu dodávkou po okolí) a říká, že u silnice pod Katahdinem mají na benzínce taky něco k jídlu, a že na poslední den tam určitě zvládnu něco nakoupit. Takže mi budou stačit 4dny jídla. To je o dost lepší. Jím teď ukrutné množství, s přehledem kilo a půl jídla za den. Z toho klidně půl kilo je čokoláda. Obrovské množství kalorií.

Jak tak běhám v tom vedru po městě, tak mi dochází, že to rozhodně nemá cenu někam chodit… stejně bych došel k prvnímu potoku a tam zaparkoval a koupal se do večera. V tomhle smažáku se nedá fungovat. Když míjím Lakeshore Inn, s teráskou hned u jezera a s molem, tak je rozhodnuto. Zůstávám tady.

Je to hotel, ale v podkroví paní majitelová - Rebecca -  provozuje za pár dolarů hostel - několik paland, koupelna a obývák. Na baru znovu narážím na Huckleberryho. Tohle je fakt věc, kterou nejde popsat - s Huckleberrym se vůbec neznáme, včera jsem prohodili jen pár vět, ale když se na baru potkáme, uplně se rozzáříme a jsme rádi, že se znovu potkáváme. On jde úplně sám celé dva měsíce, ani prý nikoho nepotkával. Já si moc společnosti od pár dní s Funsize a LaCopa taky neužil, tak je to fajn. Člověk nepotřebuje trávit celé dny s někým a mít pořád někoho za zadkem, ale je fajn občas večer v shelteru prohodit pár slov, trochu se podělit o dojmy. Tak toho tady u pivka využíváme. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jaký lidi, příběhy a profese člověk na trailu potkává. Huckleberry byl po škole 6let ajťákem u armády, protože moc nevěděl co by jinak dělal. Ale po misi v Afghánistánu to zabalil. Pak se nechal párkrát najmout jako personál na soukromou jachtu, při cestách karibikem si udělal hromady potápěčských kurzů a nakonec před trailem řídil na Hawai turistickou ponorku! Netušil jsem, že něco takovýho existuje! Každopádně zajímavej život, když člověku ještě není ani třicet. Až se vrátí z trailu, nastupuje do náročného tréninku a bude pod vodou svářet ocelové konstrukce. Tak snad přežije aspoň do čtyřiceti!

Měl jsem v plánu v hostelu napsat blog, ale než jsem přebalil všechno jídlo, zjistil předpověďi počasí, dozařídil cestu autobusama z konce trailu do Bostonu a stihl se vykoupat, tak v baru začala hrát živá muzika a byl čas na večeři. Přiznám se bez mučení, že jsem blog zavrhnul a chtěl si poslední večer v trailovém městečku trochu užít a povegetit si bez povinností. V průběhu večera se zastavila paní majitelová, pogratulovala nám že už máme skoro hotovo a nabídla, že nás ráno odveze zpět na trail. Ani ji neodradilo, když jsem říkal, že potřebuju vyrazit v 5:30 protože mě čekají nabité dny a odpoledne mají být silné bouřky, tak bych rád měl co nejvíc kilometrů hotových, než mě to zastihne. Nemá s tím problém. Tohle obdivuju.

Fakt jsem si odpočinul a nabral chuť na poslední kilometry i výstup na závěrečný Mt. Katahdin. Kromě zítřejších odpoledních bouřek vypadá předpověď na 4dny skvěle, takže bych mohl bez problémů 176km pod Katahdin ve čtyřech dnech zvládnout a pátý den ráno zakončit na kopci. Počasí se má brutálně pokazit až odpoledne, tak snad to stihnu. Má to být třešnička na dortu, tak ať si ji můžu vychutnat!

 

základní položky: 

Komentáře

Krásný článek, super fotky, perfektní inspirace. Díky.  Ať Vám to šlape, kolena slouží a jste v cíli v pohodě.

tak jsem celou dobu obdivovala výkon i nádherné fotky a povídání. Gratuluji k úspěchu a věřím  že jste pořádně doma  oslavili první narozeniny!! Ale ještě mi tak trochu chybí závěrečná tečka, dočkám se :-)?