Appalachian trail 2018 - část 2 - Mountain Crossing to Winding stairs Gap, 114km

Hostel není úplně hostelem, jak si to člověk představuje… pár místností v suterénu kamenného domečku. Bez oken, oloupaná betonová podlaha a pět, ze zbytků prken stlučených paland s gumovýma matracema. Ale běží tu naplno pár přímotopů a vysoušečů a hlavně tu neprší. Takže za mě dobrý. Natahuju šňůru a všechno suším. Je nás tu šest a suší všichni. Včetně bot, takže parádní smrádek. Dávám horkou sprchu a pouštím se do blogu. Taky kontroluju počasí a má být několik dní krásně. Rozuměj jasno, ale větrno a - 7°C. To je tak na hranici toho na co jsem připravenej.

 

V noci se mi nespí moc dobře, časový posun mě budí ve 3h ráno a už nemůžu zabrat. Zabírám jako na potvoru kolem 6h když bych měl vstávat… Nakonec se mi daří vypakovat v 8:30, venku mrzne, ale je krásně jasno. Úplná radost po dvou propršených dnech. Jde to pomalu, nahoru dolů a po hrozných kotárech. Potkávám mnohem víc lidí. Přestalo pršet, tak opustili hotely ve městech a vyrazili na další úsek. Dost lidí i bez batohu - slack packing se tomu říká. Hotel odveze vlastním taxíkem lidi do sedla, oni si projdou 10-15 km trailu a taxík je v dalším sedle zase naloží a odveze zpět na hotel… AT je tady solidní business…

Každopádně je obdivuhodný že to jsou lidi od 10 po 75 let. Ti, co nesou batoh, se vyznačují enormním nákladem. Vůbec to nechápu. V době internetu, desítek ultralight značek a s možností zásobování každý druhý, třetí den, mi to hlava nebere. Většina lidí se v podstatě v těžkém terénu sotva potácí a snaží se jen dostat k dalšímu sheltru. Není to prča, terén je dost masakr. Tahle ignorance informací a základního principu, že netrénovaný člověk prostě s těžkým batohem nedokáže tímhle terénem nikam dojít, je v přímém rozporu s odhodláním a pozitivním přístupem těchto lidí. Ve finále je obdivuju a baví mě si s nima povídat. Ignorance je totiž projevem stavu společnosti, ale ta zarputilost a vůle musí vycházet z každého jednotlivého člověka. Šance, že to zvládnou je mizivá, ale jim to nevadí a jdou do toho.

Večer dost fouká a tak jen míjím větrný shelter na vrcholu Blue Mtn. a snažím se dostat někam níž a za vítr. V malinkém sedýlku se super výhledem na západ slunce už někdo kempuje, ale jdu to omrknout a týpek mě hned nabádá, ať se přidám, že tu zázračně vůbec nefouká. To by šlo. Týpek se představuje jako Hickory, šel už AT dvakrát a teď když je v důchodu, tak si ho pěkně zvolna užívá znovu. Je s ním legrace, učí mě poznávat sovy podle toho, jak houkají. Mráz nás žene do spacáků. Nemůžu moc dospat: časový posun + je mi zima. Naštěstí je krásný východ slunce a Hickory mě zase baví historkama. Trochu se divím, proč chodí v pouštní helmě… Vysvětluje, že jak má těžkej batoh, tak je ohrbenej a občas do něčeho vrazí. Prý už si dvakrát přivodil bezvědomí… taky prý je strašně citlivý na slunce… A na důkaz toho se ještě v mraze a pološeru maže krémem s faktorem 100;-)

Hned od rána se šlape dobře. V jednom těžkém stoupání u prašné cesty stojí zaparkovaná velká Toyota a dva týpci Rick a Keith rozdávají colu, pivo, ovoce. Mají z toho radost, že nám dělají radost a prý chtějí posbírat trochu motivace, aby sami taky vyrazili. Borci. Kdo z nás by v obchoďáku nakoupil za dva tisíce a šel to rozdávat lidem cestou třeba na Praděd???

Odpoledne už jsem v dalším sedle Dick’s Gap. Kilák dolů po silnici je Hostel s obchůdkem na dokoupení zásob. Dal bych si i něco pořádnýho k jídlu. Pěkné místo, ale dost zklamání… V krámku jen úplný syntetický ultra-sladký sračky. Co se dá dělat. Dávám si od nesympatické majitelky aspoň dva hot-dogy. Naštěstí mě děcka z hostelu zvou k sobě - trail angel dovezl hromadu hamburgrů, tak se mám jít nacpat. Proč ne. Polykám radši rovnou dva a vyrážím dál. Chci se aspoň vrátit na trail a najít dobré místo na noc. Zase mrzne.

Další den chytám hned ráno signál a kluci z Nalehko mi píšou, že na AT právě vyrazila i Heather Anderson (Anishhikes.wordpress.com). Drobná holčina, která drží rychlostní rekord na několika dlouhých trailech. Letos se pokusí udělat všechny tři nejdelší v jedné sezóně. Nejsem si jistý, jestli to kdy nějaká ženská zvládnula. Vychází to v průměru na nějakých 60km denně 200 dní v řadě. A dělá to úplně bez podpory. Tomu říkám superhero!

Myslím na Anish a její kilometry, ale mně to vůbec neutíká. Dochází mě Danny, kromě mě zatím jediný člověk s opravdu lehkou výbavou. Známe se z hostelu. Padli jsme si do noty i do tempa a ve 4h odpoledne koukáme, že máme v nohách 32km jako nic. Vlastně jedna věc nás z hovoru vytrhla - prosvištěli jsme hranicí mezi státy Georgia a North Carolina. Pecka, první ze 14 států za námi. Zastavuju nakonec u vody na 40km ale Danny valí dál. Má za tři dny sraz ve městě s kámošem a pár dní se zdrží. Škoda, šlo se s ním výborně a byl by to dokonalej parťák. Mimochodem bubeník několika kapel z Nashville.

Ráno to mastím brzo dál, potřebuju udělat 25km do sedla a sklouznout do města pro zásoby, napsat blog, vyřídit permit pro Smoky Mountain National Park a taky trochu vylepšit svůj spací systém…. Ve Smokies budu pár dní hodně vysoko a předpověď je v noci na - 13°C i níž. Na to nejsem připravenej a už to není legrace.

Jsem v sedle už ve dvě odpoledne a hned mě nakládá pár Kanaďanů a berou mě do města. Vyhazují mě sice u jiného hostelu než jsem chtěl, ale to je nakonec klika. Majitel nás svezl do obchodu a do čínského bufetu, tak mám vyřízeno téměř všechno a můžu psát. V outdoorovém krámě kupuju SOL Escape bivi abych ho strčil do svého spacáku a přidal mu pár stupňů na komfortu. Na další zastávce na mě snad bude čekat i zateplená karimatka. Při takových mrazech nebude čas na hrdinství i když to je 400g navíc…

Jo a dnes jsem protnul metu 100mil, hurá, první stovka z 22… :-)

Přes Smokies mi to bude trvat trochu dýl, tak se zase ozvu za týden. Petr K.

 
základní položky: 

Komentáře

Obrázek uživatele Lonely Stranger

Váha batohu přeci není vůbec důležitá, pokud to má člověk v hlavě srovnané a ví že chce, tak zvládne všechno! Šel jsem Appalachian se psem a aby mohl jít tak v mém batohu bylo pět kilo jídla pro něj navíc. Jíst jen nudle a sušenou stravu? To nebudu línej a klidně si odtáhnu do shelteru vajíčka a večer jím.jako pán :) váhu jsem nikdy neřešil a v pohodě došel na Katahdin :) Je to v hlavě a ne v batohu :)