Appalachian trail 2018 - část 3 - Mrazy aneb etapa z Winding Stairs Gap do Fontana Dam

Ráno v hostelu nemůžu dospat, tak vstávám a zjišťuji že prší - to není zrovna nejlepší start do náročného dne. Chlapík “Slow Joe”, co jsme se potkali předevčírem, už je taky vzhůru. Včera ho přivezli celého od krve - uklouznul při sestupu a docela si rozsekal tvář o kamení. Nevím, proč si říká “pomalý Joe” když je jeden z mála opravdu rychlých tady. Je mu tak 50 roků a vypadá dost nepřístupně. Nabízím mu jeden z muffinů, co mám k snídani. Bez váhání bere a roztává. Už přes 10 let se pokouší o 7 Summits - zdolání nejvyšších vrcholů všech kontinentů. Na každém byl už dvakrát až čtyřikrát, jen Everest se mu nedaří a to už ho zkoušel třikrát. Tak je na AT, aby přišel na jiné myšlenky. Zajímavej chlapík.

Recepce hostelu otevírá v 8h, já tam musím vytisknout permit pro Smokies, jinak mi při kontrole v parku hrozí dost velká pokuta. Pak taky potřebuji poslat balík se zásobama na další zastávku u Fontana Dam za tři dny, abych to teď nemusel tahat s sebou. A v 9h už místní autobus začíná nakládat hikers, aby je odvezl zpět do sedla. To bych chtěl stihnout. Je to dost hoňka, ale stíhám. Řidič říká, že včera přes den svezl do města asi 30 lidí, ale zpátky nahoru nás jede jen 5. Počasí má být šílený - dnes déšť a pak mrazy. Nejdřív jen - 10°C, ale v nejvyšších polohách Smokies až - 17°C, tak se to většina lidí snaží přečkat ve městě.

V sedle natahuju přes nepromokavé věci ještě levné igelitové pončo. Jediný způsob, jak udržet všechno v suchu. Akorát to chce minimum oblečení pod něj a jít hodně zlehka, aby se člověk nepotil. Hlavně, že jsem v suchu. Po obědě se to protrhává a jsem fakt rád, že jsem vyrazil. Stejně jsem díky neúprosnému plánu musel :-) Nakonec je večer úplně jasno. Těsně před západem slunce jsem na nejvyšším kopci dneška a je tu stará rozhledna - ideální načasování - takhle krásnej výhled jsem tady na východě US nikdy neviděl.

Začíná přituhovat. Snažím se sestoupit aspoň pár set metrů dolů kvůli zimě v noci. Kempuju za tmy. Nad ránem mě budí chlad a šustění sněhu o plachtu tarpu. Je to jen poprašek, ale mrzne solidně. Voda, co jsem si nalil do kotlíku na umytí po ranní vločkové kaši, zamrzla dřív, než jsem si stihl ohřát ruce… Než mám zabaleno, tak ani necítím ruce. Musím rychle vyrazit a ohřát se.

Je to skoro 10km pořád z kopce, ale tak náročným terénem, že se i tak za půl hoďky ohřívám. Přede mnou jsou ve sněhu jedny stopy. Na malé vyhlídce v hodně exponovaném místě, spíš na útesu, končí. Fakt fučí a je kosa, tak to neřeším. Za chvíli stopy zase začínají. Fajn, asi se mi to zdálo. O 10 min dál stojí o strom opřenej docela doškrábanej kluk, tak 25let. Ty stopy byly jeho a on z vyhlídky v poryvu větru spadnul!!! Bylo to tak 8m a do hustýho křoví, je celej, jen koleno ho bolí. Doprovázím ho kilometr k silnici. Tam asi šok odeznívá a volá rodičům, že to balí a vrací se domů.

U řeky je resort pro vodáky. Mám v úmyslu nezastavovat, ale blikající červená cedule OPEN a vůně kávy mě vcucávají do restaurace. Jsem na cestě jen týden, ale už se dostavil “hiker hunger” - neřízená žravost. Velká miska chilli, ošatka hranolků a půl litru kafe jako dopolední svačinka fungují výborně. Jenom mi bude chybět ta hodina a půl, co jsem tu poseděl…

Od řeky je to zase 10km nahoru, nevadí, aspoň bude teplo. Teplota se vůbec nevyhoupla nad nulu a ve tři odpoledne mi zamrzá i voda v láhvi. Chci dotáhnout plánovaných 32km do nejnižšího sedla dneška, jinak v noci umrznu. V sedle má být kromě silnice i voda. Vytahuju telefon s aplikací Guthook a snažím se v rukavicích rozkliknout info o vodě. Těsně vedle. Otevírá se mi info hostelu v údolí, asi znamení:-) Za $20 palanda, sprcha a ještě pro mě do sedla přijedou. Asi už nejsem takovej drsňák, protože právě datluju blog v županu a s hrnkem horké čokolády v ruce :-)

Tohle je “Hostel” jiné kategorie. Lonnie, který ho provozuje, má v údolí tři baráky, kam lidi z trailu ubytovává. Pracuje pro Duke Energy, takovou obdobu našeho ČEZu, a je šéfem místního venkovského servisního centra. Zavoláte mu ze sedla, on všeho nechá a za 5min už vás veze k sobě domů. Neuvěřitelný. Mám ložnici s vlastní koupelnou, kuchyně je plná jídla a v lednici pivo. Přeje mi příjemný pobyt a domlouváme odvoz zpět do sedla na 8h ranní. Jsme tu tři. Týpci Guru a Shadow jsou na samostatnou kapitolu… Tady na trailu by se K. J. Erben, sběratel příběhů, vyřádil:-)

Trávím večer psaním blogu. Ráno zabíhám na benzínku pod domem na kafe a něco k jídlu. Kamarádi garantuju vám, že místní “biscuits and gravy” by zlomily i ty nejotrlejší z vás. Radši si dávám americkou klasiku - slaninu a lívance :-)

Jsme nakonec na odjezdu trochu opoždění a v sedle navíc chytám signál T-Mobile, abych mohl udělat pár plateb přes internet banking… Masakr takhle v lese… Nakonec se dávám do pohybu až v 9h. To je tristní. Za 6h mi zavírá pošta 24km odsud, šíleným terénem a po sněhu. Mám tam zásoby a zateplenou lehkou karimatku Klymit Insulated Ultralight. Letní verze, kterou si nesu teď, je i ve spojení s tenkou pěnovkou na noční mrazy krátká. Pro jistotu začíná chumelit. Chumelí celý den. Klika že Inov-8 drží na všem tak, jak nic jiného. Mám radost že jsem zvolil variantu 325 GTX s Goretexem, protože mě v těhlech mrazech a sračkách je aspoň teplo na nohy. Občas to člověka potěší, že vybral správně.

Daří se mi na silnici do resortu dorazit už ve dvě odpoledne. Ještě ani nestíhám složit hůlky a už mi zastavuje auto a řidič mě oslovuje jménem! Jak je tohle možný? Potkali jsme se včera, když se byl projít asi 40km odsud… A dnes jel kámošovi ukázat přehradu Fontana. Tak mě rovnou naložili a svezli 3km do resortu na poštu pro balíky. Pecka, děkuju Bille!

Balíky jsou tu oba. To je vždycky úleva. Karimatka dorazila i s přáním od Becky, která se u Klymitu o spolupráci s NALEHKO stará. To je fakt hezký. Taky mě těší, že AT šla a ví co a jak. To jsem o ní nevěděl. Trochu na poště přebaluju batoh a posílám pár věcí dál před sebe. Paní je děsně vstřícná a pomáhá mi. Uf, konečně vyřízeno. Zastavuju se ještě na benzínce dát si pivo a nachos, jako před 3 lety, když jsme tu byli s Oli na výletě a pálím dál. Vlna brutálních mrazů tu bude za tři dny. Chci být pryč z nejvyšších hor. Ozvu se zase ze Smokies.

 

 
základní položky: 

Komentáře

Ahoj Petře. Jsi borec chlape a moc ti fandím! Díky takovejm jako jsi ty mám i já kolikrát motivaci zase někam vyrazit.  Ta amerika by mě fakt moc lákala, jen si fakt neumím představit hlavně tu záležitost se zabezpečením zásob - posílání balíků, zajišťování povolení atd. Prostě to celé know-how .Moje angličtina je mizerná a podobné nutné aktivity naprosto stresující.  Sakra ale tak moc bych to chtěl nějak vymyslet. !!! Měl bych na tebe dotaz ohledně tarpu. Jesi jsem dobře koukal na fotky , tak máš Deschutes.  Já ho měl v tom Ladakhu a vzniknul problém , kdy zem bylatvrdá na kost, žádný stromy a kamení bylo malé. Otázka byla jak ho postavit??  A pak , druhá situace, jsem zažil prudký nárazový vítr, který se naprosto nečekaně otočil a fičel do vchodu,. Neměl jsem důvěru že to vydrží. Máš s těmito dvěma situacemi taky zkušenost a jak jsi to ty případně řešil? Tak pokud někdy budeš mít čas budu vděčný za tvoje názory. Sucho v botech , modrou oblohu nad hlavou a pevný krok na stezce přeje Don  

Ahoj Petře, myslíme na tebe a posíláme energii! Vydrž to, tohle je poslední záchvěv zimy, jaro už je tam na spadnutí (tady do Evropy už dorazilo) a všechno bude - teplo, slunko, sucho! Jsme s tebou a držíme palce!!! David W.  P.S.. Co je to za model županu - v eshopu jsem jej nikde nenašel :D

Petře moc hezká práce a supr čtení. Až mě z toho bolí nohy a tuhne v žilách krev. Myslím, že bys měl pouvažovat o knize...teda až do dojdeš. A já samozřejmě vím, že to dáš - stejně jako vím, že je to fakt tvrďárna. Drž se chlape a přeji i hodně štěstí, protože to samozřejmě občas i troše toho štěstíčka je.

Petře - upřímně - tvůj župan žeru! Řeknu Oli, aby ti ho nadělila k Vánocům :-)