aktuálně:

!!! POZOR - Naše pražská prodejna bude 20.10. ZAVŘENÁ. Budeme s některými z vás na srazu NALEHKO. Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za pochopení. Tým NALEHKO !!!

Naše promítání ze AT 2018, CDT 2016 (4500km pěšky napříč USA) a Vaškova 3600 km dlouhá cesta po hranicích Československa 2017 - aktuální seznam termínů a míst naleznete tady.

5. etapa Grants to Ghost Ranch (262km)

Zdržení v Grants - jsme bez vody - Mt. Taylor - sníh -Stolová hora - kaňony - indiánská trail magic - barevné kaňony - 500 mil - Cuba - napadení psy a zkušenost s policií - noční pochod pryč - konečně hory a voda - sníh a víc vody než bychom rádi - další barevné kaňony - první opravdová řeka - Ghost Ranch

Po vyprání a sprše v RV parku pokračujeme další 3km přes roztahané město než narážíme na Pizza Hut. Tahle restaurace má obrovskou gravitaci a okamžitě nás vcucnula. Salátový bar a neomezené množství pizzy, tzv. “all you can eat buffet” za $7 to se prostě nedá jen tak přejít. To uznejte. Usedáme a zjišťujeme že dnes je neděle a buffet není. Ale už je pozdě, od zeleniny nás po třech týdnech v poušti nikdo neodtrhne.

Bylo to nakonec o dost dražší ale obsluha nás nechala na podnikové WiFi úřadovat skoro 3 hodiny a ještě nám dobili telefony. Přes ulici v prodejně autodílů nakupujeme palivo do vařiče - přípravek na čištění palivové soustavy HEET. Je to čistý isopropyl alkohol a hoří líp a čistěji než běžný líh. Vařič se závětřím Caldera Cone který jsme si na CDT pořídili, je extrémně efektivní a tak na 390ml balení vydržíme vařit týden. A to vaříme snídaně i večeře.

Na konci města směrem k pokračování CDT ještě běsníme v supermarketu a na obrubníku před ním přebalujeme věci do batohu. Trochu jako bezdomovci ve změťi igelitek, ale udělat se to musí.

Večer konečně vyrážíme ven z města. Tohle fakt nezvládám. Hromady kilometrů denně a batoh na zádech mi nevadí, ale datlovat na dotykáči ve městě blog mi zabírá hodiny. Dělám to rád a baví mě to, ale nejsem ta správná generace a mám pomalý palce… říkáte si, že můžu psát o polední pauze, ale já když zastavíme, tak se musím živit. Já se teda většinu času živím i za jízdy, ale tady si to užívám. No a pak slofíček. Toho se nevzdám. Někdo si na hezkých místech dává selfie, já šlofíka. Takže psaní doháním vždycky až ve městě… Ještě že se téměř nemusíme starat o Nalehko, je obrovská úleva vždycky zjistit, ze Petr Damajka zvládá dělat eShop i obchůdek naprosto pamparádně, takže tímto mu chceme poděkovat, že máme o starost míň. Díky. Stejně tak děkujeme Tomášovi Němcovi, že kromě udržování facebooku Nalehko, zveřejňuje u nás na webu naše zápisky ze CDT.

Ale teď už šlapeme dál a zase se začínáme těšit co nás potká. Ještě netušíme, že to bude opravdu intenzivní etapa. Chceme se před setměním dostat co nejdál od města. Tentokrát ne proto, abychom nebyli cílem ožralých “kovbojů” co jezdí obrovským pickupem houštím a střílí na všechno co se naskytne, ale proto, že hned za městem míjíme parádní věznici jako vystřiženou z filmu. Muklové už jsou zalezlí u televizí, ale posilovací mašiny a basketbalový plácek za několika ostnatými ploty a strážní věž působí dostatečně. Šlapeme asi hodinku potmě, bandička vrahů za kopcem prostě motivuje. Máme dost problém mezi kaktusy a ostrými lávovými kameny najít plácek, ale jeden se nakonec našel.

Už dva týdny se stále pohybujeme ve výšce kolem 2400m a v noci bývá kolem nuly, přestože přes den to docela peče. Spíme převážně pod širákem a užíváme si hvězdy. Je tu nízká vzdušná vlhkost, přeci jenom jsme v poušťi, a tak není ráno rosa. Ze spacáku navaříme kotlík ovesné kaše, a ještě pěkně zabalení ji sníme. Pak už musíme vyskočit, převlíct se do kraťasů, naházet všechno do batohu, připravit do velké síťované kapsy zvenku svačinu a můžeme jít. Moc to nehrotíme, budíme se po šesté a vycházíme kolem půl osmé.

Dnes nás čeká Mt. Taylor, nejvyšší vrchol Nového Mexika. Nejdřív se člověk musí dostat na stolovou horu, po ní asi 15km přejít a pak to začne dost stoupat.

Zaručená voda má být až na druhé straně, ale nám se nechce celý den tahat kila navíc, ještě k tomu přes 1000m převýšení. Má tu být i pár horších zdrojů, tak to riskneme. Špatná volba. Ve dvou je jen bláto a nově vedený trail třetí pramen obchází. Začíná nejhorší stoupání a jsme bez vody. K dalšímu prameni 14km přes vrchol. V údolíčku pod námi se to podezřele zelení, tak posílám Oli napřed a vyrážím na misi. Tam přece musí být voda. Nacházím dokonalou oázu, všechno zelené, hromady tlustých hadic vedou do údolí, ale pramen nikde. Na jedné hadici je T-konektor a nahoru otočený vývod bez záslepky. Strkám tam prst a cítím krásně ledovou vodu. Stačí trochu zabrat a otočit T-čko na stranu a už se láhve plní výbornou vodou. Už skoro vybíhám když doráží trojice lovců v terénní bugyně, taky hledají vodu. Všichni přes rameno pušku a nemůžou pochopit co tam dělám neozbrojený… prý je tu strašně nebezpečno, horské pumy a medvědi. Beze zbraně ani krok! Vysvětluju jim, že nás tu chodí asi 200 ročně, všichni bez zbraně, že medvědy vídáme, ale problémy nejsou. Jen mávají rukou že tomu nerozumím a tak vybíhám za Oli. Doháním ji na krásné alpínské louce s úžasným výhledem na všechny ty kaňony přes které jsme v uplynulých několika dnech prošli.

Když vidí vodu, tak mě má za hrdinu. To mě baví. Krajina je o dost jiná než na co jsme nad 3000m zvyklí od nás. Jediný stejný je občasný sníh. Brutálně fouká a tak se na vrcholu moc nezdržujeme. Pár fotek, pořádně se rozhlídnout a jde se dál.

Je to zvláštní pocit vidět všechny ty hřebeny v dálce na jihu a vědět, že jsme tam byli jen pár dní nazpět a že jsme je přešli pěšky. A ještě zvláštnější je hledat na severu zasněžené čtyřtisícovky, co nás čekají už za týden. Na sever od Tayloru je všechno zelenější, z vrcholu vede trail nejdřív lesem a musíme se tréninkově prokousávat hromadami sněhu.

Naštěstí jen chvíli. Po krásných horských loukách sestupujeme po zbytek dne dolů. Všude se pasou jeleni, je to jako v pohádce.

Poprvé od startu, tzn. po sedmi stech kilometrech, nacházíme pramen, kde z trubky ve svahu teče čistá, ledová voda. Ani nemusime filtrovat. Je to jako malý zázrak. Doposud byly prameny jen stojaté, nazelenalé “kaluže” v zemi, betonové jímce a nebo ve staré traktorové pneumatice. Nadšení kempujeme opodál. Dnes jsme několikrát narazili na medvědí bobany, a tak jídlo a všechno voňavé (pasta, opalovák, odpadky) po večeři předpisově věšíme na strom.

Měli bychom to tak dělat každý den, ale někde prostě stromy nejsou, a někdy to flákáme. Podle pocitu. Ráno sestupujeme níž, zase na stolovou horu a po ní trochu nezajímavě pokračujeme celý den a kousek noci. Je to úplná rovina, jdeme po kamenité cestě a největším zpestřením je hledání vody vždycky zhruba po 20kilometrech. Dvakrát to je krásný pramen v malém kaňonu vedoucím dolů z hory a jednou trocha podivné stojaté vody mezi velkými kameny na začátku kaňonu. Je to trochu hnus, ale aspoň nemusím sbíhat nikam dolů. Jsme zase dost vysoko, zhruba 2400m, a tak není vidět nic okolo, jen naše “zeměplocha”. Moc nás to nebaví když nevidíme kam jdeme, jen se snažíme udělat našich 40 kiláků. Další den ráno je všechno jinak - přicházíme na kraj hory a před námi se otevírá svět nekonečných barevných kaňonů.

Vrháme se dolů a celý den si užíváme v jejich bludišti. V podvečer se blížíme k silnici a Oli začíná básnit o trail magic. V dálce vidíme u sloupu vysokého napětí  zaparkované auto a Oli má jasno, je tam. Snažím se jí krotit že je to servisní auto kontrolující vedení, ale nefunguje to. U auta je šestičlenná rodina Trujillových a nabízí nám domácí brownie a možnost dotankovat vodu. Bydlí 30km odsud a jezdí sem podle nálady skoro každý den zpestřovat nám na trailu naši pouť.

Vědí co děláme a baví je sledovat jak záříme když dostaneme kus žvance a trochu vody. Nás zase zajímá jak tady žijí a je to opravdu síla na 21.století. Je to tu celé indiánská rezervace a vláda to s podporou nijak nepřehání. Paní sem před 20 lety přišla učit na jeden rok, a zůstala, protože měla pocit že je to opravdu potřeba. Její manžel je indián z kmene Navajo a mají 4 adoptované děti. Všechny mají hodně smutný osud - matka alkoholička, takže se klučina narodil s těžkým postižením mozku, matka dalšího byla v druhém měsíci vážně postřelená… no a paní všechny děti učí doma, protože tu nikde není ani obyčejná škola, natož pak speciální pro její děti. Ještě v roce 2000 neměli doma elektřinu. Vodu jim zavedli jen pár let před tím. Indián vtipkuje, že aspoň byli skvěle připraveni na Y2K. Celkově potkáváme velkou spoustu lidí, kteří učí děti doma, protože v okolí 100km nemají školu… dělají si legraci že Nové Mexiko je moderní země třetího světa. Lidi jako Trujillovi obdivuju, jejich život stojí podle západních měřítek za hovno, ale oni stejně dokáží fungovat a ještě dělat něco pro ostatní. Klobouk dolů. Vypadá to na déšť, tak se, rychle fotíme, loučíme, přejeme si navzájem štěstí a pokračujeme dál. Nakonec neprší a je z toho dechberoucí západ slunce.

Kempujeme na hřebínku abychom ráno měli krásný výhled na východ slunce. Dobrá volba, ráno dáváme kávu s výhledem a pokračujeme směr Cuba.

Konečně trail, a jakej! Stoupáme po okrajích barevných útesů a je to pořád lepší a lepší. Těsně před silnicí do Cuba zjišťujeme, že jsme dnes dosáhli hranice 500 mil.

Trochu slavíme, ale mraky a silný vítr nás nutí rychle zakempovat. Rychlá a intenzivní bouřka a za hodinu je zase klid. Ráno dotahujeme 6mil do městečka Cuba. Víme že další CDT hikers jsou na hotelu, tak se zastavujeme dát sprchu a pokecat. Stummy a Masshole jsou zábavnej pár, dáváme s nima na pokoji pivko a probíráme plány na zasněžené Colorado. Nakupujeme a balíme trochu jídla na dva dny cesty do Ghost Ranch a pak se usídlujeme v McDonalds kvůli WiFi. Podle zpráv lidí týden před námi je v San Juans spousta sněhu a projít těch 100 mil nad 3500m se zatím podařilo jen dvěma malým skupinkám. Tak ještě online nakupujeme vysoké návleky a teplejší spodky pro Oli protože je pořád zmrzlá, a pozdě odpoledne vyrážíme z Cuba dál. Jsme docela napjatí, protože pár lidí si na Facebooku stěžovalo ze je napadli při odchodu z města psi. Celé je to umocněné tím, že Oli akorát dočetla zprávu od kamarádky, ze ji při běhání dost zle pokousal pes… neušli jsme ani míli a zleva slyšíme zaštěkání a už se na nás řítí pitbull a nějakej velkej bílej chlupáč. Žádnej plot ani brána a jdou po nás i když už nejsme u jejich domu. Jsme připraveni, máme hůlky ready. Překvapuje mě že neštěkají a jdou rovnou po nás. Bikeři i běžci to znají, pes se rozběhne, štěká, ale když se mu postavíte, tak sice běsní, ale drží si odstup. Když vycouváte z jeho teritoria, vrátí se domů. Tohle je jiný. Pitbull to vede, vyceněný zuby a jde přímo po nohách. Stojím čelem a oháním se hůlkou. Psi ani nezaváhají a rozdělují se každý z jedné strany. Jsou na lovu. Tuším že je to hodně zlý. Už ani nestíhám ohnat se naplno, tak zoufale vší silou švihám hůlkou proti Pitbullovi a zázračně ho trefuju hrotem do hlavy. Je to jako vypínač. Ještě přechází na moji druhou stranu, ale další mávnutí hůlky z něj dělá jehňátko a oba se vrací domů. Jsme oba totálně rozklepaní… a vytočení. Je mi líto psa a nejvíc ze všeho bych chtěl hůlkou píchnout majitele… my jsme z toho venku, ale co všichni ostatní co půjdou zítra za námi? Rohoduju se volat 911. Dispečerka mluví zároveň s dalšíma dvěma lidma a říká že posílá sanitku. Přesvědčujeme ji že nikdo není zraněný a tak říká že jsou teď totálně vytížení, a že officer dorazí nejdřív za hodinu. Ale ať vydržíme. Po půl hodině volá znova a říká ze to bude trvat dýl. Už se stmívá, tak pokračujeme, protože bůh ví co nás tu ještě čeká. Nakonec po nás vybíhá ještě jeden hafan, ale to už zvládáme. Rozhodujeme se jít až do noci co nejdál od Cuba. Kempujeme až v chráněné oblasti San Pedro. Ráno začínáme prudce stoupat a za chvíli jsme uprostřed úžasných alpínských luk.

V lese se trail nedá sledovat kvůli sněhu ale na loukách jsou občas sloupky se značkou.

Rázem je vody víc než bychom rádi a v 1°C se brodíme po kotníky ve vodě.

Netrvá to ale dlouho a za pár hodin sestupujeme do ještě barevnějších kaňonů než doposud.

Dole překračujeme neuvěřitelně rozvodněnou a silnou řeku Chama, i na malém mostku nás z té síly mrazí.

Po prašné cestě pak snadno docházíme na Ghost Ranch. Úžasná oáza, příště napíšeme víc. Je tu asi desítka CDT hikers, všichni si sem poslali nové boty a teplejší vybavení tak je to tu jak na outdoorovém veletrhu.

Všichni si okukujeme vybavení navzájem a zkoušíme nové kousky. Trochu tu vládne davová panika, protože tu je i pár lidí, kteří se sem vrátili ze San Juans a zásobují nás zprávami o tom jak moc sněhu tam je. Jak je to špatné s lavinami a že se sem vrátili týden počkat než zase trochu sněhu otaje. Dost lidí se rozhoduje přeskočit Colorado a pokračovat na trailu v suchém jižním Wyomingu. My jdeme zítra dál. Třeba to doopravdy nepůjde, ale chceme to aspoň zkusit. Následující sekce do Cumbress pass by ještě měla jít, je jen těsně nad 3000m. Držte nám palce, snad se za 6 dní ozveme už z městečka Chama.

 

Fotogalerie:

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

a zatím potkáte takovýhle psí bestie! Uf. Jinak nádherný fotky (ty kaktusy...) i popis, vždycky se těším, ať už těch pár dní uteče a můžu si zas něco přečíst. Trochu jako by tam člověk šel taky:-) Dík a ať se daří! m.

Presne tohle jsme si rikali taky. Tak nakonec budeme napadeni ne medvedem,ale psem??? To by nas hodne nastvalo. Dekujeme za podporu, brzy pribude dalsi etapa

Bezva report. Díky za pěkné fotky a držím palce aby vše probíhalo OK. p.s. tu Calderu bych bral. Nebude na krámě v Liberci?

Ahoj Done, bohužel nic od Trail Designs nemáme, protože nestíhají vyrábět a tak vše prodávají přes svůj web a něco přes ultralightoutdoorgear v anglii. Nám jako malému eshopu nechtějí dodávat. Je to škoda, protože to je to nej co můžeš použít při vaření na lihu.Je to sice dost peněz, ale máš to na furt, efektivita a jednoduchost to vyváží. Já už bych nic jiného nechtěl. Bavíme se o titanové verzi s vařičem Zelph Starlyte.Kdyby tě něco zajímalo napiš. Tom

Páni, máte můj obdiv! Krásné putování, máte to nádherně popsané a vyfocené. Já bych se zvířat bála. Moc držím pěsti při dalších etapách a díky za super čtení. =) Káťa

Diky za podporu,jsme radi,ze se clanky I fotky libi