aktuálně:

!!! POZOR - Naše pražská prodejna bude 20.10. ZAVŘENÁ. Budeme s některými z vás na srazu NALEHKO. Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za pochopení. Tým NALEHKO !!!

Naše promítání ze AT 2018, CDT 2016 (4500km pěšky napříč USA) a Vaškova 3600 km dlouhá cesta po hranicích Československa 2017 - aktuální seznam termínů a míst naleznete tady.

17. Etapa z Hanover do Gorham přes White Mountains, 229km

Odchod z Hanoveru je úplně jiný než všechny ostatní odchody z města, kdy člověk nechává za sebou jen civilizaci a její výhody… Tentokrát totiž za sebou nechávám kamarády… Funsize a LaCopa si potřebují odpočinout, tak si tu berou den volna. Ne že bych den volna nepotřeboval, ale můj časovej plán je tak našponovanej, a ve White Mountains je údajně tolik sněhu, že si prostě volno a pohodu s kámošema dovolit nemůžu…

Takže kolem šesté večer dopisuju v knihovně blog, dávám v pizzerii ještě něco k jídlu a pivko a pálím to dál. Chtěl jsem udělat ještě 10mil, ale budu rád, když prostě jen vypadnu za město a zalehnu v lese (první shelter obývá bláznivý bezdomovec, tak je to hodně na vlastní nebezpečí). Amatérsky jsem se nepodíval jak je to s vodou a mizerný “pramen” s velkou zacházkou je skruž s mrtvou myší… Nejsem na CDT, takže tuhle vodu neberu. Budu radši do rána trochu na suchu.

Ráno jsem trochu nervózní, pozítří mě čeká první těžkej kopec ve Whites - Moosilauke a nikdo neví kolik je tam sněhu a ledu a jestli se to vůbec dá… A já bych se měl dnes dostat co nejblíž a z lehčího kopce Mt. Smart’s omrknout jak to vypadá. Říkám si že jsem vyrazil brzo, tak půjdu v klídku a užiju si to. Je to pohoda. Klasika blátíčko, zeleň, vtipný značky, paráda. Moosilauke vypadá bez sněhu, ale bůh ví jak to je pod stromama - tam sníh není vidět. Nakonec v poklidu a brzo rozbíjím tábor v Hexacuba shelter. Nikde nikdo.

17.5. je den D. Uháním přes několik poměrně těžkých, menších kopců abych odpoledne konečně začal šplhat na Moosilauke. Jsem tak zamýšlený, že při seběhu z Mt. Cube doslova vrážím do medvěda. Asi byl taky zabraný do hrabání nějakých dobrot. Takže jsme se překvapili na 10metrů… obrovský štěstí, že se vyděsil víc než já a mazal pryč. Nevěřili byste jakej je to rámus, když se dá 150kg neskutečný energie do pohybu spadaným listím a větvema…  no, budu o sobě dávat trochu víc vědět ať se to neopakuje.

A teď konečně Moosilauke - nahoru je to děsná stojka, něco jako kamením na Ještěd pod lanama, ale naštěstí žádný sníh. Boží.

 I vrchol bez sněhu. Hned jsem klidnější. Tohle je jeden z nejvyšších kopců po cestě, tak to určitě půjde. Jen začínám malinko litovat těch návleků a Microspikes v batohu. Zbytečné půlkilo…

No ještě se uvidí při sestupu na severní straně. Obávaná strmá cesta podél vodopádů. Ale nejdřív si naplno užívám pěkného počasí a výhledů.

 

Tak a teď dolů. Jak je možný že hned v prvních stromech je tolik sněhu?

A pak to začíná. Mám pocit že to je skoro kolmo dolů. A všechno obalené ledem a sněhem. Ok, návleky i Microspikes. Jsem rád že je mám. Je to 500 výškových metrů v rokli podél vodopádů. Prostě dolů… Sakra dolů. Myslel jsem že už mě tu nic nepřekvapí, ale jo. Tohle je intenzivní!

Jsem rád že jsem dole. Rozbíjím tábor u silnice u vody před dalším zajímavým kopcem.

Jak se ráno probudím, už neusnu, protože jsem napjatej jak bude vypadat další čtyřtisícovka - Mt. Kinsman. Balím, piju svůj půllitr ovesné kaše. A vyrážím. Je to tak piju, protože mě nebaví se ráno zdržovat chystáním vaření, vařením a mytím kotlíku, takže mám půl litrovou láhev s širokým hrdlem, tam večer nasypu instantní vločkovou kaši, zaliju doplna studenou vodou, zahrkám a nechám přes noc “vařit”. Ráno klidně za pochodu vypiju, láhev vypláchnu a je hotovo.

U silnice je parkoviště, záchodky a popelnice, tak to využívám a zbavuju se všeho co nechci do kopce vláčet :-)

Na prudká stoupání už jsem si zvykl, ale zase mě to překvapuje. Chvílemi jsou to krátké téměř lezecké výšvihy, potom sníh, hluboká voda na trailu a pro jistotu ještě popadané stromy. Není moc kudy to obejít, les je totálně hustý prales. Je to jako několikahodinový Spartan Race. Akorát se nikde neběží, jsou to jen překážky. Vrcholem jsou spadané stromy v lezeckém výšvihu a lávky hluboko pod vodou…

Je hezky a tak mě to docela baví, vážně, připadám si jako v zábavním parku. Jenom postup je nekonečně pomalý, dva kilometry za hodinu… A já tak spěchám… Než se mi rozbil americký mobil, tak jsem ještě stihl stáhnou předpověď počasí a zítra odpoledne se to má na dva dny pokazit. Sakra, zrovna na nejhezčí hřeben celého AT - Franconia Ridge.

 

Můj plán teda je dneska co nejrychleji přeběhnout Kinsman, od silnice dostopovat do města North Woodstock pro zásoby na další úsek, nezdržovat se (takže žádný pivovar na který jsem se těšil, žádná sprcha a vyprání prádla…) a rychle zpět a klidně ještě za tmy vyšplhat na hřeben a zakempovat. Nejhezčí část hřebene přeběhnu ještě za sluníčka a pak se budu v dešti snažit prokousat k nejvyššímu kopci Whites - Mt. Washington. Ten už pak zase přelezu za slunečna… OK, to je plán, ale já tu nejspíš budu věčně… Vrchol Kinsmanu je naštěstí bez sněhu a stejně tak hřeben na severní vrchol. Tak aspoň to jde rychle. A ty výhledy za to rozhodně stály! Jak náročnost tak krása trailu rozhodně graduje! Dolů se mi to daří o něco rychleji a tak jsem u silnice před 17h. Ještě zvládám z rozbitého mobilu zavolat přes messenger Oli a říct že teď se moc neuslyšíme když budu bez dat, ale že jsem v pořádku. Hned první auto mě bere do města a k boží benzince kde je i skvěle zásobený obchod a grill a tak mi chlapík než stíhám nakoupit připravuje obrovský zapečený sendvič.

Jsem trochu ve stresu, protože v půli nákupu se přižene mladej kluk, jestli prej jdu AT, že on šel loni a že jestli stihnu být ready do 15minut, tak mě hodí zpět. Uaaaa. Stíhám ale nakupuju toho ve spěchu moc. Ani mi nejde zabalit batoh. Jedu zpět na trail s tarpem v ruce:-) Ale super, jsem tu už v 18h a v klidu to stihnu na hřeben a za světla zakempovat! Teda nejdřív si musím sednout a sníst pár věcí abych zavřel batoh a už mířím nějakých 900m výškových nahoru. Takhle těžkej batoh je peklo. Budu rád když tam dojdu…

Ale daří se. Protože je to v prudkém svahu, jsou tu pro stany postavené dřevěné plošiny. No budu si muset se zakotvením tarpu poradit! Kluci co tu kempují taky mají novou předpověď a opravdu, pokazit se to má až později odpoledne. To mám radost. Uvidím Whites a nemusím čekat dva dny ve městě na lepší počasí! Hned se mi líp spí.

V 6h už uháním po hřebeni. Teda uháním, je tu sníh a hromady popadaných stromů od loňské podzimní vichřice. Jsem tu moc brzo z jara a tak skupiny dobrovolníků ještě nevyrazily trail zprůchodnit…  Ale aspoň někdo osekal větve a občas odstranil menší stromek, tak se tím dá protáhnout. Lepší než včera na Kinsmanu.

Pak přichází hřeben nad hranicí lesa a to je exkluzivní. Prostě opravdické hory za krásného počasí. Stálo to za ten spěch. Výhled z Mt. Lafayette je fenomenální.

Kolem poledne musím přes pár údolí na další hřeben. “trail” je opět potůčkem/vodopádem dolů a zpět nahoru… tohle jsem fakt ještě nikde neviděl. Jestli je korsická GR20 náročná, tak tohle je z říše nemožného. Naštěstí jsou to jen dvě hodinky.

Potom narážím na chatu - Galehead hut - něco jako chaty v Alpách. S kuchyní a dobrým spaním. A jsou sakra drahé, v sezóně i 150 USD za noc. Ale zase je v ceně večeře i snídaně. Teď je noc za 40USD protože se nevaří a každý si může v kuchyni ukuchtit co chce. Jdu se podívat dovnitř.

Ve Whites se až na pár míst nesmí kempovat nadivoko, tak možná budu muset někdy zůstat přes noc na chatě. Správce prý nechává AT hikers si noc na chatě odpracovat, spí se pak na podlaze v jídelně, tak se jdu zeptat jak to chodí. Správce je mladej kluk, říká že určitě to jde, že je super že už jsem tu takhle brzo v sezóně a hned mi nese kafe, koláč a zbytky těstovin od večeře i když říkám že jdu dál a nezůstávám si to odpracovat.

Hned jsem klidnější a můžu ujít víc kilometrů, když se nemusím bát zůstat přes noc na chatě. Začíná se to mračit. Ještě stíhám vylézt na další velký kopec South Twin a pak už začíná pršet.

Pár hodin zoufalství v propadajícím se sněhu a večer kotvím po 30km na chatě Zealand Hut.

 Cestou dolů jsem potkal pár starších lidí, nemohli věřit že jdu AT takhle brzy a nabídli mi postel na chatě, protože jejich kamarád kvůli počasí nepřijel. To beru, lepší než jídelna kde bude do noci živo… Mám takovou radost, že jim dávám za postel nějaké peníze, ať si ten dotyčný může zajít na večeři. Správce je sice taky pohodář, ale nocleh se prý převést na někoho jiného nedá kvůli kupčení s ubytováním. O chaty je obrovský zájem a rezervují se půl roku dopředu… nabízím že mu ráno pomůžu s úklidem a pak už to jde:-) Haha, zaplatil jsem, ale stejně si to odpracuju.

Večer na chatě je super. Pohoda, kytara, lidi mě vykrmují, kamna, dobrá palanda. Ráno lije, tak mi nevadí vegetit a pak do 11h zametat. Na poslední chatu před nejvyšším kopcem tady - Mt. Washington (místo s nejhorším počasím v US) - to je jen 14mil. Půl cesty po náspu staré železnice, pak jen 1000m nahoru. Vyrážím sice do deště, ale během stoupání se to protrhá a jsou trochu výhledy.

Chata je boží a chatař Tom mě za práci hned dává pokojík a postel. Říká se tomu “work for stay” - práce za pobyt. Během večera se Toma párkrát ptám co můžu dělat, tak mě odbyde tím, že se mám koncentrovat na tu pobytovou část naší dohody a jenom zamést, až všichni ulehnou. Haha, to by šlo!

Místo psaní blogu si celý večer povídáme s kanadským párem Mellanie a Martinem. Jsou moc fajn a pořád se vyptávají jaké to je být takhle dlouho na cestě. Taky mě celý večer vykrmují a Martin dokonce vynesl na chatu pár piv, tak mi jedno dává. Toho si teda vážím!

V pokojíku jsem se Stevem. Je to jeden z dobrovolníků, kteří tu zprůchodňují trail po vichřici. Týden makali, tak zůstává pár dní navíc, aby se taky trochu proběhl po kopcích. Díky moc. Bez těhlech lidí by byl trail totálně neprůchozí. Kecáme do 23h. To se bude v 5h těžko vstávat.

21.5. Hned brzy ráno vyrážím směr Mt. Washington. Je to kopec uprostřed celé řady vysokých kopců. Téměř celá cesta je nad hranicí lesa a je božsky.

Jen docela fouká, ale to je tu normální. Na vrcholu jsem před polednem a dost mě překvapuje jaká je tu civilizace - parkoviště pro určitě stovky aut, zubačka, meteo stanice, bufet a obchod se suvenýrama. I v týdnu desítky lidí. Kochám se, pročítám zajímavosti - přes 300 dní ročně v mlze. Vítr přes 100km/h na denním pořádku. Místo s nejhorším počasím v USA.

Mám kliku. Je krásně. Dávám oběd. Takhle z poza okna mi vrtá hlavou proč se lidi fotí s cedulí Mt. Washington dole u parkoviště a ne s vrcholovou značkou. Vyrážím se vyfotit na vrchol a už chápu - vítr zesílil a mám problém se ke značce vrcholu dohrabat. Musím se značky držet abych vůbec mohl cvaknout selfie.

Další postup po hřebeni je nádhera, ale taky peklo stran větru. 10km jdu 6hodin! V jeden moment při sestupu k Madison Hut mám deja vu. Ale totální. Nemůžu tomu věřit, tady to prostě znám! Haha, znám, a trvá mi to, než si vzpomenu že jsme tu na Mt. Adams před pár lety byli s Oli, Peťou a Marťákem, když ještě bydleli v New Hampshire…

 

Sestup 1000m prudce dolů nadobro oddělává moje kolena. Už bych potřeboval aby tyhle mega-prudký kopce skončily. Díky pomalému postupu jsem ztratil celou časovou rezervu co jsem měl a tak už teď musím kopce nekopce, kolena nekolena, šlapat alespoň 35km denně bez nároku na odpočinek jinak to nestihnu do odletu dokončit. I když už se stmívá, tak překračuju silnici a pouštím se do dalšího stoupání. Teda spíš výstupu. Zase překvapení, takovýhle lezecký sekce tu ještě nebyly. Potřebuju ještě 3km… ve 22h to balím přesně uprostřed trailu protože tu v tom pralese není mimo trail ani dost místa na zadřepnutí na velkou… natož pak na stan. Jen se modlím, aby v noci neprocházel los… můj šedý tarp vypadá jako hromada sněhu, tak by mi 500kg mohlo přistát na záda. Večer jsem na trailu žádný losí bobky neviděl, tak tudy snad nechodí.

Ráno jsem unavený a tak jen na “autopilota” procházím kupu dalších nepříjemných kopců (Carters, Height, Moriah…) abych byl co nejdřív u silnice do města Gorham. Po obědě začíná pršet a nad Washingtonem to vypadá hrozně. Jsem rád že jsem v uplynulých dnech zabral a všechno proběhlo ideálně a už mířím do města.

Posledních 5km k silnici je parádní trail kde se dá opravdu jít! Ne přeskakovat kamení, bláto, lézt po skalách a přes stromy. Prostě možnost udělat 5 kroků v řadě stejně dlouhých, přirozených. Jak si v tom libuju najednou prásk, řacha jako hrom a ležím na zemi a vedle mě zlomená hůlka… na čem jsem uklouznul netuším.. Ale jsem rád že jsem si to vybral tady a ne nahoře v kamení…

Stop do města jde hladce. Kotvím v parádním hostelu - Libby’s Barn. U rodinného hotýlku mají luxusní “stodolu” s kuchyní, obývákem, pračkama a sprchou a podkroví s postelema. Supeeer, všechno co potřebuju!

Do noci datluju blog a plánuju co dál. Ještě dva týdny, týden horama, pak už to bude lepší. Zítra mě ještě čeká Mahoosak notch - asi kilometrovej zářez mezi horama plnej obřího kamení a tím se pár hodin prolézá. Často se prý člověk plazí po břiše a táhne batoh za sebou… No uvidíme.

 

Happy trails a lehký krok všem kdo někam vyráží!

Petr K. aka Footprint

Fotky jako vždy ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

základní položky: 

Komentáře

Posílám trochu povzbuzení na ten zbylý "kousíček" cesty. Jsi fakt borec. Vymačkej to ze sebe (myslím zbytek sil). Dokud to jde vychutnávat si nádherné výhledy, tak není ještě nejhůř...Drž se.

ale jinak to je teda strašně masochistický, brrrr. Jak ti tohle můžou vydržet kolena, to nechápu, ale když přežila tohleto, vydrží určitě do konce trailu! Myslím na tebe, přeju hodně energie a držím palce, ať to není takový maso. Posílám virtuální pivo za velkou louži!

Ať se daří v další cestě a kolena drží jsme s tebou

Přeji hodně štěstí a  ty fotky jsou úžasný.