aktuálně:

!!! POZOR - Naše pražská prodejna bude 20.10. ZAVŘENÁ. Budeme s některými z vás na srazu NALEHKO. Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za pochopení. Tým NALEHKO !!!

Naše promítání ze AT 2018, CDT 2016 (4500km pěšky napříč USA) a Vaškova 3600 km dlouhá cesta po hranicích Československa 2017 - aktuální seznam termínů a míst naleznete tady.

Via Dinarica 06 - Chvilkový parťák

Na konec jsem si ve městě Kalinovik udělal zero day a myslím, že to byla správná volba. V klidu jsem se v restauraci najedl, dopsal blog, skočil na poštu,poslal zimní vybavení domů a taky si nakoupil zásoby. Zbytek dne už jsem se jen válel a regeneroval.

Ráno jsem vyrazil směrem na vesnici Vlaholje. Tady hned musím přelézt plot z ostnatých drátů. Ano, tudy skutečně vede trail. Přes vesnici stoupám do kopce, když se za mnou najednou zjeví pes-husky. Nejdřív si myslím, že někde bude pastevec kterému patří, ale pes jde furt suverénně semnou. Ok, tak mám asi nového parťáka.

 

Stoupáme přes několik vrchů cca 650 výškových metrů a přecházíme vrch Lukavac. Pod ním se v potoku psí parťák chladí. Je celkem vedro, ale za námi už zase tradičně řadí bouřka. Musíme valit dál. To co jsme nastoupali zase scházíme dolů skrz pěkný lesík. Celou cestu stále lemují cedule s upozorněním na minová pole. Když dávám pauzu na jídlo, tak krmím i psa. Fakt nevím co s ním. Nemá ani obojek. Kráčí se mnou už asi 6 hodin, když  v protisměru potkávám mladý německý pár, který jde část Via Dinarici. Vysvětluji jim situaci se psem a navrhuji jim, že by ho mohli vzít do té vesnice, kde se ke mě přidal. Když se loučíme, tak se k nim pes sám od sebe připojí. Takhle to bude lepší, byl by pro mě moc velkou komplikací. Bylo ale fajn aspoň chvíli s někým jít. Jinak tu jsem v horách pořád sám.

Procházím vesnicí Ljuta a pak mě zase čeká nastoupat cca 700 výškových metrů. Bouřka už mě dohnala a tak pokračuji v dešti. Cesta je hodně rozbahněná a tak mám co dělat abych se vyškrábal nahoru. Místy po kotníky zaplouvám do bahna. Někde mi treková hůl zajede i metr hluboko. Přes vrch pak začnu zase klesat a jdu parádním lesem jak u nás v Jizerkách, podél potůčku k jezeru, které tu není - je vyschlé.

 Pak už jdu jen kousek po silnici do vesničky Tušila. Tady je planinarski dom a dokonce tu stojí i auto. Hnedka klepu na dveře a pán mě bere dovnitř. Za 7,5 eura tu můžu v klidu přespat. Dávám si tradiční zdejší jídlo podobné našim koblihám a domácí sýr. Splachuju to dvěma sarajevskýma pivkama.

Ráno si dávám vaječnou omeletu, to je tady vrchol vegetariánské kuchyně. Sice jsou to bílkoviny, ale vajíčka, sýry a jejich chleba už mi tu lezou krkem, protože tohle mám k jídlu furt. Kdybych jedl maso, tak by se to tu dalo, ale ve všech kolibách pro mě mají prostě jen sýr a chleba. Hnedka z rána mě klasicky čeká výstup, 750 výškových metrů na kopec Vito (1960 m n. m.) Po cestě se dávám do řeči s pastevcem a tak jdu chvíli ve stádě s jeho ovcemi. Čeká mě pěkně ostrý stoupání a celkem mě to vycucává. Za 2 hoďky už ale stojím na vrcholku a pokračuji dál po hřebeni ostrým jako břitva. Paráda dokud nezačnu sestupovat. Z každodenních bouřek je cesta pěkně rozbahněná a kameny moc hezky kloužou. Teď zase 800 výškových metrů dolů.

Přes vesnici Ozimine jdu pak pár km po silnici a zase lehce stoupám a odbočuji do lesa. Přelézám totálně rozpadlý most u kterého jsou chatičky na přespání. Většina z nich je zamčená. Tohle nechápu, naprostá většina chat po cestě jsou zamčené. Chápal bych to pokud by se tu hrnuly davy turistů, ale tady prostě nikdo nechodí a když se tu občas zjeví někdo jako já, tak by byl určitě rád za střechu nad hlavou a rozhodně by tu nic neničil.

Rozbahněnou lesní stezkou pokračuji zase dál, dokud nevylezu z lesa a pak jdu chvíli po skalnatém hřebeni s parádním výhledem na kaňon pode mnou. Po této cestě přicházím až do vesnice Lukomir, v letní baště tu dávám u paní pivko. Zase se blíží déšť. No nic, oblíkám nepromok. věci a pokračuji dál. Mířím k Blatačko jezeru, za mnou jsou černá mračna a lítají blesky. Snažím se tomu utéct a tentokrát mám štěstí a bouřka se mi vyhýbá. Chvílemi svítí i slunko a objevuje se duha. Nakonec to balím pár km za jezerem v pěkném lesíku, kde stavím tarp.

Hned z rána pokračuji kousek po hřebeni, slyším pastevce a vidím obří psisko jak se ke mě rozbíhá. Hned beru do ruky šutry, tohle na ty bestie zabírá. Naznačím hod a už je jak beránek. Dál mizím v lesíku a totálně ztrácím trail i značení. Chvíli se prodírám těžko prostupnou džunglí a zase nadávám. Bosna je zatím co se týče cest a značení jednoznačně nejhorší. Hory i lesy tu mají parádní, ale trocha údržby by neškodila. Na konec se vynořím na parádní skalní vyhlídce a zase to tý proklatý Bosně promíjím. Tohle je bomba. Pode mnou je obrovský, asi 700 metrů hluboký kaňon řeky Rakitnica. Zamnou krásný hřeben přes který jsem šel včera a přede mnou už výhled na Prenjské hory. Chvíli se tu jen tak kochám. Jsou chvíle, kdy tenhle trail nenávidím, pak ale přijdu na takovýhle místo a zase ho miluju.

Z 1300 výškových metrů sestupuji až úplně dolů k řece na 350 m. Předtím ale ještě jdu dost výživný trail, nejdříve brutálně zarostlou lesní stezkou a pak po skalnatým hřebeni, kde jsou místama ukotvená pomocná lana. Pak už ostře sestupuji až k řece. Když jsem najednou takhle dole, tak je pořádné vedro a dusno. U naprosto průzračné řeky dávám osvěžující koupačku, tomu se nedalo odolat. Chvíli tu jen tak polehávám.

Dál pokračuji kupodivu fajn lesní stezkou dokud nesejdu až k řece Neretva, tady přecházím po mostě na druhou stranu a čeká mě táhlé stoupání pořád jen po asfaltu a hned poté klesání k Boračko jezeru. Už mi došlo jídlo a k mému údivu tu hned objevuji obchůdek. Výběr klasicky nic moc, ale aspoň něco. Jezero je jinak parádní, břeh lemují dřevěná mola, jsou tu kempy, ubytování. Já se snažím najít restauraci, kde budou mít nějaký vegetariánský jídlo. První nic, zkouším další a tady mi nabízí šopský salát a hranolky. Bomba, to se zase předvedli. Energie tak na půl hodiny chůze. No nic, beru to, nic lepšího tu stejně nenajdu. Dnes je celý den jasno, po delší době žádná bouřka a tak toho chci využít. Pokračuji dál. Hned za jezerem mizí cesta v metrových kopřivách. Je tu ještě jedna alternativa, totálně zarostlá džungle vedle. Volím variantu nechat se zbičovat větvema místo kopřivama. Tohle se fakt už nedá, sotva se tím protahuju a klasicky nadávám. Po chvíli se konečně dostávám na cestu a objevuje se dokonce značka. Musím celý jezero dlouze obkroužit a nastoupat zase 800 výškových metrů.

Cesta je prašná, kamenitá a hlavně nekonečná. Musím ujít ještě 15 km, abych došel do vesničky Rujiště, kde je planinarski dom. Už se začíná stmívat a já furt šlapu, je to nekonečný. Na konec za úplné tmy ve 22h přicházím do vesnice. Nasekal jsem bláznivých 52 km, 2300 m stoupání, 2600 m klesání. Zase jsem spojil 2 etapy do jednoho dne. Nohy mám úplně na šrot a mám pocit, že mi každou chvíli upadnou. V planinarskym domě naštěstí jsou a berou mě dovnitř. Asi hodinu a půl ležím na posteli jak mrtvola, okamžitě usínám. Až pak se jdu teprve kolem půlnoci najíst. V noci ale nemůžu vůbec spát. Nevím čím to je, ale celkově na tomhle trailu mám problémy se spaním. Moc toho nenaspím, tím pádem málo regenerace a do toho je to ještě dost velká bída s jídlem. To jsou vražedný kombinace.

Ráno se dávám trochu do provozu až kolem 9 h. Zjišťuji, že mi na noze vyskočila parádní vyrážka, musel jsem se včera v tom neprostupným křoví otřít o něco jedovatýho. Bezva. K snídani mám zase vaječnou omeletu. Po týhle cestě budu sýr a vajíčka nenávidět. Až kolem 11 h jsem schopný začít trochu fungovat. Včera jsem se absolutně oddělal. Takhle to dál nepůjde. Musím vymyslet nový plán a hlavně trochu zvolnit, jinak bude zbytek trailu spíš utrpení. Dělat každý den převýšení 2500 a 40 km, bídně jíst a nespat prostě nejde vydržet. Však je to jedno jestli do cíle dojdu o týden později, hlavně si to užít a zůstat celej.

Hned z rána musím klasicky nastoupat 900 výškových metrů. To přesně potřebuji, když mám nohy furt na kašu. No nic, půjdu na pohodu, hlemýždím tempem. Lesíkem stoupám po fajn trailu, který je i dobře značený. Prenjské hory mají být jedno z nejatraktivnějších míst v Bosně. Procházím okolo zamčené chaty, kde pomocí kýblu nabírám vodu ze studny. Je tu sucho. Dál stoupám po obrovské vápencové planině směrem ke kopci Zelena glava (2115 m n. m.), přecházím tu ještě pár sněhových polí a stoupám do sedla ve výšce 1900 m. Odtud je fantastický výhled. Na Zelenou glavu rozhodně nepolezu. Je to asi výstup na hodinu, celkem dost náročný, spíš lezecký a vůbec na to nemám energii. Navíc, opět se blíží déšť. Na druhé straně je sněhu ještě víc, sestupuji pomalu dolů a pak už začne pršet. Jedné věci v těhle horách nerozumím. Když jsou tak atraktivní, kde jsou turisti? Zase jsem nepotkal jedinýho živáčka, ostatně takhle to je celou dobu co jsem na trailu. Přicházím k chatě Vrutak, je klasicky zamčená, ale když ji obejdu, tak zjistím, že někdo nechal otevřený okno. Paráda, hned se protahuju dovnitř. Vevnitř je to pecka, sedačka, kamna, vybavení na vaření a nahoře super spaní. Zapisuju se do knihy, naposled tu byl někdo před 2 týdny. Sice jsem ušel jen 19 km, ale je mi to jedno. Zítra dojdu do města Jablanice, kde si dám oraz, dopíšu blog a možná se zajedu mrknout do města Mostar na ten jejich slavný most. Večer ještě dělám dřevo a zatápím v kamnech. Je tu i kafe, tak si uvařím hrnek a v klídku dopisuju blog. Tohle by šlo...

Hnedka z rána potkávám holandský pár. Jdou část bosenské Via Dinarici. Holčina mě hned poznává, viděla mé fotky na internetu. Asi čtvrt hoďky kecáme, vyměňujeme si info o vodě, chatách atd. Od rána je takový aprílový počasí. Chvíli prší, vyleze sluníčko a za chvíli zase prší, do toho se ozývají i hromy. Kousek klesnu a pak už se zase drápu nahoru po nekonečném kamenném poli. Objevím se u mrtvého, shořelého lesa, přes který se prokousávám po skalách nahoru, spíš zase lezecká pasáž. Když vylezu nahoru, je tu celkem fajn shelter. Hlavně ale zjišťuji, že se sem dalo dostat mnohem snadněji. Snažím se ale držet přesné trasy podle GPS, tak většinou žádné alternativy nevymýšlím. Odtud zase ještě stoupám po kamenném poli do 1800 m n. m. Poté začínám lehce klesat ale po cestě která je opět o hubu. Kluzké kameny, bahno, do toho zase prší. Klesání je čím dál ostřejší, musím seběhnout 1450 výškových metrů. Místama dost exponované úseky, kde jsou i pomocná lana. Koleno i achilovka mi při tomhle sestupu dávají vědět, že je toho na ně moc. Místy běžím, když je pěkný trail v lese, tak mi to nedá a musím si to seběhnout. Vynořuji se ve vesnici Ravna, kde chvíli hledám kudy dál. Za chvíli mě už paní navádí. Mizím v lese, kde hodně rychle ztrácím cestu a značení. Zase nadávám, místy se zase prodírám džunglí, ale na konec to do města Jablanice docvaknu. 20 km mi trvalo něco přes 8 hodin. V tomhle terénu to prostě rychleji nejde. Našel jsem levný penzion a rozhoduji se tu zůstat 2 noci. Hned zahajuji dojídání. Na má trčící žebra není pěkný pohled. Zítra si udělám výlet do Mostaru a zase povalím dál.

Když to dobře půjde, tak bych se měl příště ozvat už z Chorvatska.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení TADY

 

základní položky: 

Komentáře

Já nevím, výkony úctyhodné, panorámata parádní, ale ten přístup k jídlu je skutečně tristní. Několikrát si v textu stěžuje na místní nabídku, že místní pro něj nemají nic jiného, než vejce, sýr a maso, které nejí (nj, co čekal, že v těch horách budou mít pole kukuřice, obilí, ještě lépe řepky ne?), vystouplá žebra (i když to beru jako nadsázku), jídlo co se neustále opakuje a leze krkem a nestačí doplnit energetický výdej.   To si vážně nemůže strčit maso do hub... úst? Třeba jen v rámci tohoto "výletu"? Tohle není PCT nebo podobné traily, kde každý druhý den si může stopnout auto do města, kde se může vyžrat k prasknutí nabídkou KFC, McDonaldů, pizzerií a podobných sraček, i když bez masa, že ano? Žádný člověk na světě není vegetarián z biologického hlediska (tedy, že kdyby snědl maso, tak zemře, otráví se nebo podobně). Je to jen psychický problém - rozhodnutí. Tzn., že na trailu, kde zjistím, že jsem podvyživený, začíná se to projevovat úbytkem hmotnosti, snížením výkonu atp., je opravdu idiocie držet se tohoto mementa a to maso i nadále nejíst.   Samozřejmě jeho boj. Nicméně doporučuji v budoucnu chodit po střední Evropě, nebo USA, kde sežene rozmanitou stravu bez masa (jejíž výrobou bylo ale ublíženo přírodě víc, jak několika kusům dobytka v horách při domácím chovu omg) a nevydává se do hor, kam civilizace v podobě fasfoodů ještě (naštěstí) nedorazila.   A teď do mě...   PS: U psaní komentů tu sice máte formulář jako dělo, které nabízí víc možností jak Microsoft Word, ale k čemu to je, když vám to formátování nefunguje a místo odstavců je text stejně jeden velký nepřehledný moloch?