Poutní cesta Blaník – Říp – 1. část

V letošním roce jsme si v NALEHKO řekli, že se mimo jiné zkusíme zaměřit i na krásy a nádhery České republiky. Po průzkumu Zlaté stezky Českého ráje a zdolání všech prominentních vrcholů Lužických hor se tentokrát podíváme do více rovinatějšího terénu Vlašimské pahorkatiny a Polabí.

Když mě Tomáš Deu ze zakládající generace Nalehko vzal v lednu na výlet na Blaník, všimli jsme si na turistických rozcestnících KČT tabulek s QR kódem hlásajících Poutní cesta Blaník – Říp. O žádné takové trase jsem neměl ani tušení, a tak jsem se hned začal pídit po tom, co že to je vlastně zač. Ukázalo se, že Poutní cesta Blaník – Říp je poměrně nová dálková trasa, slavnostně otevřená v říjnu 2019, kterou vytvořil spolek Cesta Česka ve spolupráci s KČT. Měří bezmála 190 km a spojuje dvě důležité hory české historie: Blaník a Říp. Vede většinou po turistických stezkách KČT, je zaznamenána v Mapy.cz a na různých místech je doplněna i 52 tabulkami s QR kódem s dodatečnými informacemi. Trasa je tedy připravena a mně nezbývalo, než se jednoho dne vydat do Louňovic pod Blaníkem, kde celý ten podnik začíná.

Z autobusu vystupuji v Louňovicích pod Blaníkem něco po deváté ráno hned vedle kostela a na dohled od zámecké hospody. Kdo by měl zájem, může k poutní cestě v hospodě sehnat tištěné mapy nebo Poutníkův deník. Autoři dávají putování mezi Blaníkem a Řípem i duchovní rozměr a celá cesta je rozdělena do sedmi etap s různými tématy k zamyšlení. Kromě putování fyzického je tak možné pojmout celou cestu jako duchovní pouť, možná proto taky název Poutní cesta Blaník – Říp.

Osobně zůstanu spíše u putování fyzického, a tak deník i mapu nechávám na místě, nepohrdnu však jedním místním točeným pivem. Ano je to tak. Louňovice mají vlastní pivo Špácal, které se dá sehnat v obou zdejších hospodách. Kromě toho, že v Louňovicích začíná Poutní cesta Blaník – Říp, jsou významné i tím, že zde vaří vlastní pivo. A vlastně jsou významné i tím, že se zde narodil Jan Dismas Zelenka, jeden z nejvýznamnějších skladatelů vrcholného baroka, současník Händelův, Telemannův či Bachův, u nichž si získal i značný obdiv. Louňovice, jako rodiště Zelenky, by se tak možná slušelo uvést na prvním místě, ne až za poutní cestu a pivo, ale co už.

Jelikož plánuji celý podnik na čtyři dny, bude bohatě stačit batoh Montane Trailblazer 30, ve kterém mám stan Vango Force 10 Helium UL 1, spacák Criterion Quantum 200 s věcmi na spaní, osvědčenou karimatku Therm a Rest Neo Air XLite a nepromokavou ultralehkou bundu Rab Phantom Pull-On, kterou využiji případně i jako neprofuk. Zbytek oblečení mám na sobě. K tomu nesu litr vody, pár margotek, balení slaných arašídů a jesenku. Víc není potřeba, protože jídlo a vodu mám v plánu nakupovat cestou.

Po půl hodině se konečně vydávám na cestu směrem na Velký Blaník. Poutní cesta vede pouze přes vrchol Velkého Blaníku, ale pokud budete mít víc času, vyplatí se udělat okruh i přes Malý Blaník, kde je možné si prohlédnout zřícenou kapli sv. Máří Magdalény. Z Louňovic je to na Velký Blaník co by kamenem dohodil a cestou lze načerpat něco vědomostí z informačních tabulí Naučné stezky S rytířem na Blaník. Blanická pověst v podobě jak ji známe dnes, o svatém Václavovi vyjíždějícím z hory v čele rytířského vojska na pomoc zemi české, pochází až z konce 19. století ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Avšak jádro pověsti samotné, o vojsku spícím v hoře a o velké bitvě na úpatí Blaníku, se poprvé objevuje v písemné formě už v 15. století a její původ je určitě ještě starší.

Po krátkém výšlapu se dostávám k rozhledně na vrcholu, z níž jsou velmi pěkné výhledy do okolí. Pokud je tedy  zrovna otevřená. To můj případ není, a tak rovnou pokračuji k základnímu kameni Národního divadla. Ten byl vylomen z nedaleké Slepičí skály a byl jedním z několika základních kamenů dovezených z významných míst Čech a Moravy. Kámen byl 12. května 1868 slavnostně vypraven z Louňovic do Prahy v průvodu tvořeném 24 jezdci v krojích a významnými osobnostmi regionu. Pro zdejší region se jednalo o jedinečnou událost, neboť položení základního kamene byla jedna z nejdůležitějších manifestací českého národního hnutí 19. století.

Od místa základního kamene cesta pokračuje po severních svazích Blaníku a poté polní cestou až do vsi Kondrac, kde je možné si prohlédnout farní muzeum či zdejší kostel sv. Bartoloměje. U farního muzea se též nachází kohoutek s pitnou vodou. Ze vsi zůstává charakter cesty podobný až do Vlašimi. Střídají se polní a lesní cesty s mírným stoupáním a klesáním a s krásnými výhledy zpět na Blaník. Do Vlašimi přicházím lehce po poledni polní alejí na dohled od zdejší hvězdárny. U vlašimského zámku si dávám malou přestávku a čtu nějaké ty informace o zámeckém parku. Skrze park vede pěkná naučná stezka, takže kdo by měl opět více času nebo si dělal do Vlašimi jednodenní výlet, určitě stojí za to vidět zámek i s celým jeho parkem.

Ve Vlašimi se poutní cesta mění z červené značky na modrou a pokračuje podél řeky Blanice k významnému poutnímu místu Hrádek. Úsek podél Blanice až do vsi Libež je pro mě jedním z nejhezčích úseků prvního dne. Cesta se příjemně vlní blíže či dále korytu Blanice a kopíruje technicky nenáročné lesní cesty. Místy jsou vidět vykácené velké části lesa, a tak i zde nejspíš zaúřadoval kůrovec. Těsně před Hrádkem nabírám u výklenkové kapličky vodu ve zdejší studánce. Pumpa s vodou je mazaně schovaná za kapličkou, ale přeci jenom jsem si jí všiml. Na můj vkus je voda trochu železitá s mírnou pachutí, ale jako se zdrojem vody se dá s místem počítat.

Od kapličky je to do Hrádku ke kostelu sv. Matouše pár set metrů. V kostele se nachází významná gotická památka Podblanicka – Madona Hrádecká. Jde o dřevěnou plastiku trůnící Panny Marie s Ježíškem, jejíž vznik se datuje do druhé poloviny 14. století. Tato soška byla v kraji již od 16. století velmi uctívána a postupně k ní byly vypravovány náboženské poutě, jež dosáhly vrcholu po roce 1763. Tehdy prý socha zázračně uzdravila svobodníka Ptáčka, který byl „rozumu zbaven“. Tradice poutí se zachovaly až dodnes a konají se první, druhou a třetí neděli v červenci.

Kousek za Hrádkem je další kaplička s označeným zdrojem vody, zde ale voda neteče. Pokračuji tak dál údolím Blanice, avšak kousek před obcí Libež přechází značka na asfaltový úsek, který s malou výjimkou přetrvá až nad Český Šternberk. Na asfaltu to taková zábava není, ale aspoň je člověk zase o něco rychlejší. Na celém úseku stojí za pozornost snad pouze sklaní útvar Černá skála a podchod pod dálnicí D1. U Černé skály je pramen, ale když k němu dorazím, je vyschlý. V případě potřeby je tak lepší nabrat vodu již v trampské osadě Černá skála. Tam je voda svedena hned vedle cesty.

Po podchodu dálnice D1 ji Poutní cesta Blaník – Říp dále kopíruje, a tak je celý tento úsek doprovázen hlukem z projíždějících aut a náklaďáků. Když už nic, tak se alespoň místy kochám výhledy do údolí Blanice. Po dvou kilometrech se naštěstí cesta od dálnice odpojí a velmi pěknou pěšinou, zaříznutou ve svahu nad Brtnickým potokem, pokračuje až k hradu Český Šternberk. Oproti dosavadnímu asfaltovému úseku se jedná o příjemnou změnu. Pěšina nejprve míjí jižní předsunutou baštu tzv. hladomornu a poté přichází k hradu samotnému. Český Šternberk určitě snese návštěvu v rámci samostatného výletu nebo je možné se držet návodu tvůrců poutní cesty a v Českém Šternberku ukončit první etapu cesty. Ubytování se v okolí hradu určitě najde a večerní prohlídka hradu může být taky fajn.

V Českém Šternberku zažívám první zklamání poutní cesty. Ve zdejším obchodě jsem si plánoval koupit pivo, něco k pití a nějakou tu rychlou energii. Jenže obchod už je ve čtyři odpoledne zavřený a nevypadá, že by byl před tím vůbec otevřený. Se zavřenými hospodami jsem počítal, ale zavřený obchod mě trochu překvapil. Chuť na pivo a sladkou limonádu si tak musím nechat až za 16 km na Sázavu, kde budou nejbližší otevřené potraviny.

Trochu zklamaný se tak vydávám dál a útěchou mi je alespoň pěkně zvlněná krajina kolem Sázavy. V Ratajích nad Sázavou procházím kolem hradu Pirkštejn a pak stezkou přímo kolem Sázavy až k Ledečku, odkud stezka prudce stoupá z údolí na Talmberk a Mrchojedy. Ostřejší stoupání z Ledečka bývalo zalesněné, ale teď je zde jenom vykácená pláň. Další důkaz, že lesy v ČR na některých místech celkem výrazně mění svoji tvář.

Přes Talmberk a Mrchojedy docházím nakonec s večerem do Sázavy, kde si konečně ve zdejším Tescu můžu koupit pivo, sladkou limonádu a něco k jídlu. Úsek od Českého Šternberka jsem šel na nějakých 200 ml vody, takže cítím trochu žízeň. V Sázavě je určitě hlavní památkou Sázavský klášter, založený svatým Prokopem v 11. století. Původně centrum staroslověnské liturgie bylo na konci 11. století předáno benediktinům z Břevnova a od té doby se zde pěstovala pouze liturgie latinská. Klášter fungoval až do roku 1785, kdy byl zrušen a proměněn na zámek.

Jelikož už se stmívá a klášter je stejně zavřený, dělám pár fotek a pokračuji dále, protože chci v prvním dni stihnout ještě dvě zajímavá místa. Tím prvním je rodný dům Jiřího Voskovce, tím druhým je Čertova brázda. Obě se nacházejí nad Sázavou poblíž silnice na Uhlířské Janovice. Rodný dům Voskovce se nachází na vrcholu svahu, v němž vede žlutá turistická cesta, takže jej z cesty přímo nevidím. Pravděpodobně bude vidět z odbočky ze silnice, tam se mi ale nechce vracet. Znamenám si tak aspoň zajímavý fakt, že se Jiří Voskovec narodil v Sázavě.

Začátek Čertovy brázdy naproti tomu vidím hned vedle turistické stezky. Kdo by neznal, tak Čertova brázda je příkop, místy až šest metrů hluboký, který se táhne v délce 21 kilometrů mezi Sázavou a Chotouní. Dnes už nejsou všechny jeho části v krajině zřetelné, ale na některých místech je stále jasně vidět. Celý útvar je opředen určitým hávem tajemna a jeho původ vysvětlovalo několik teorií. Podle legendy vyoral brázdu svatý Prokop s čertem zapřaženým do pluhu od Sázavy až ke svému rodišti v Chotouni, čímž vytvořil spojnici mezi svým působištěm v klášteře a svým rodištěm. Podle některých teorií se mohlo jednat o určitý druh hranice mezi dvěma územími, podle jiných archeologických vysvětlení představuje brázda zbytky pravěké obchodní stezky. Ta mohla být vystavěna už v mladší době kamenné, tudíž před nějakými 6000 lety.

Ať tak či tak, poutní cesta dělá v místě Čertovy brázdy určitou zacházku, po níž se vrací zpět k Sázavě. Za spatření části brázdy však zacházka určitě stojí. Čertova brázda je posledním místem, které chci během prvního dne stihnout. Jakmile se mi to podaří, pokračuji ještě půl hodiny cesty nad obec Vlkančice, kde si v lese stavím stan. První den jsem urazil 51 km a zpětně je potřeba říct, že byl z celého výletu nejhezčí. Cesta se pohybovala poměrně hodně v lesích a ve zvlněném terénu, většinu času podél toku Blanice a Sázavy. Zároveň míjela i hodně kulturně a historicky zajímavých míst. Její charakter se měl však v následujících dnech výrazně proměnit.

Vzhůru do roviny

Druhý den zahajuji nad obcí Vlkančice v krásných bukových lesích. Přes den sice teplota vystupuje až ke 20°C, ale v noci je v údolích stále ještě teplota kolem nuly, takže ráno není úplně nejtepleji. Lesy mezi Vlkančicemi a obcí Krymlov jsou na nějakou dobu posledním lesním úsekem před rovinou kolem Kouřimi, a tak si je náležitě vychutnávám. Cestou míjím jeden z pamětních kamenů připomínajících panování knížete Jana II. z Lichtenštejna, kterých potkávám v průběhu poutní cesty několik. Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlá území v okolí Ratají nad Sázavou a Černého Kostelce a zmíněné pamětní kameny připomínají 40leté panování knížete Jana II. Jako zajímavost stojí uvést, že Jan II. z Lichtenštejna byl lichtenštejnským knížetem mezi léty 1858 – 1929 a jeho více jak 70letá vláda je druhé nejdelší funkční období v evropské historii po Ludvíkovi XIV.

Užívání lesů netrvá dlouho. U studánky těsně před Krymlovem nabírám dobrou čerstvou vodu a pokračuji přes Krymlov po silnici směrem na Kouřim. Zmíněný úsek je první ochutnávkou toho, jak vypadá poutní cesta mezi Kouřimí a Labem. Rovina, silnice, pole a žádný les. Moji pozornost zaujme pouze červený plyšový medvěd posazený poměrně vysoko na větvi jednoho ze stromů.

Těsně před Kouřimí se poutní cesta na chvíli vrátí do lesa, aby zde minula hájenku Ostrák. Zde se měl podle legendy při lovu jelena setkat svatý Prokop s knížetem Oldřichem. Jelen prý hledal ochranu u svatého Prokopa, který tehdy žil jako poustevník v okolí Sázavy. Zvíře poznalo, že Prokop je dobrým a zbožným člověkem a to samé poznal po krátkém rozhovoru i kníže Oldřich. Ten svatého Prokopa poté podporoval v jeho zbožné činnosti a nechal pro něj postavit kostel sv. Jana Křtitele, který se později stal centrem Sázavského kláštera. Od hájenky je to k údajné Prokopově poustevně u Sázavy nějakých 20 km, takže jak vidno, svatý Prokop toho v dobách svého poustevnictví taky poměrně dost nachodil.

Od hájenky pokračuji klesáním do samotné Kouřimi, kde nakupuji zásoby pro další cestu a dávám si o přestávce jedno pivo. Kouřim je malebné město s krásně dochovaným systémem středověkých hradeb a několika zajímavými turistickými cíli na jednodenní výlet.

Pozornosti by určitě neměl uniknout zdejší skanzen a Naučná stezka Stará Kouřim, která vede i kolem známého Lechova kamene. Na něj měl podle pověsti vystoupit Lech, bratr praotce Čecha, a kouřem ze zapáleného ohně dávat znamení bratrovi na hoře Říp o své poloze. Podle stoupajícího kouře bylo místo nazváno Kouřimí. Jestliže vám bude zbývat nějaký čas i po naučném okruhu, můžete se vydat po červené značce směrem k mohyle připomínající slavnou bitvu u Lipan roku 1434, která proběhla nedaleko Kouřimi. Do žádného z těchto cílů Poutní cesta Blaník – Říp nevede, ale pokud ukončíte třetí etapu cesty v Kouřimi, tak jak radí autoři cesty, můžete mít dost času na prohlídku všech výše zmíněných turistických cílů.

Já v Kouřimi končit nehodlám, a proto se vydávám ke kouřimskému nádraží směrem na Vrbčany. Až do Sadské bude poutní cesta až na malé výjimky představovat kombinaci polních cest a asfaltových silnic bez výraznějšího stínu. První rozptýlení z poměrně monotónní cesty přináší zřícenina cisterciáckého kláštera v Klášterní Skalici, druhé představuje pěkná oblast kolem vsi Vrbčany. Aby těch pověstí a legend nebylo málo, mají jednu takovou i Vrbčany a zdejší kostel.

V něm se má totiž ukrývat svatováclavský praporec, což je prapor svatého Vojtěcha připevněný na kopí svatého Václava. S tímto praporcem prý porazil kníže Soběslav I. německého krále Lothara III. v bitvě u Chlumce roku 1126, čímž si upevnil vládu nad českým knížectvím. Po bitvě se praporec vrátil zpět do vrbčanského kostela, kde čeká, až si jej vyzvedne svatý Václav. Jakmile to tady totiž svatý Václav s celou svojí soldateskou z Blaníku rozjede, budou jeho první kroky prý směřovat právě do Vrbčan, aby si zde vyzvedl svůj praporec.

Kromě krásného kostela vede z Vrbčan i krásný úsek poutní cesty údolím říčky Výrovky, které je i přírodní rezervací. Až do Chotutic se tak jde příjemným zeleným údolím podél železniční tratě na Pečky. Úsek bohužel trvá pouhé dva kilometry a pak přichází opět návrat do polí a na silnice. Krátká vzdálenost však nemění nic na tom, že se mi z celého úseku mezi Kouřimí a Sadskou líbila část kolem Vrbčan nejvíc.

Z Chotutic vede Poutní cesta Blaník – Říp po vlastním značení nejprve polem a pak po silnici až do Sadské (vlastní značení v terénu se zdá být naznačené pouze ve směru Blaník – Říp nikoliv opačně). Jedná se o doposud nejúmornější část celé cesty. Stín žádný, po silnici jezdí docela hodně aut a jedinou zajímavostí je snad pouze železniční přejezd koridoru u Milčic. Železniční doprava je zde tak hustá, že jsou závory dole prakticky každých pár minut. Když už zmiňuji Milčice, bylo by fér připomenout, že zde jako rychtář působil v 18. století František Jan Vavák – písmák, kronikář a představitel první generace obrozenců spolu s Dobrovským či Jungmannem.

V Milčicích je sice pěkná náves a příjemný stín, ale pro zásoby musím pokračovat po silnici až do Sadské. Teplota na sluníčku jde určitě přes 20°C a to je teprve duben. V létě při nějakých třicítkách bude tenhle úsek vyslovená lahoda. Do Sadské nakonec docházím vyprahlý jako troud a hned si kupuju pivo a sladkou limonádu. S energií je to bída. Už mi to moc netáhne a to se ještě ulicemi Sadské musím doplahočit ke zdejšímu jezeru, než se dostanu zase trochu do lesů. Nejvíc mě zabolí, když míjím restauraci Modrá hvězda, kde se u okýnka čepuje pivo. Pauzu s pivem v plechu už mám za sebou a další čas se mi ztrácet nechce. Odolám tak pokušení a pokračuji až do lesů kolem Kerska, kde se na noc utábořím.

Druhý den padlo 48 km, ale velká část trasy na asfaltu a přímém slunci si vzala spoustu energie. Je znát, že rovina mi až tak nesvědčí a přesně takový charakter bude mít Poutní cesta Blaník – Říp i po zbytek putování.

Dokončení v příštím článku.