Liberecká prodejna bude až do vánoc otevřená i v sobotu a to od 10 do 13h. V sobotu 22.12. se na prodejnách uvidíme letos naposledy. Znovu až v roce 2019. Mezi svátky bude zavřeno. Tým NALEHKO

Naše promítání z AT 2018, CDT 2016 a Vaškova Via Dinarica trailu 2018 - aktuální seznam termínů a míst naleznete tady.

16 Dalton to Hanover, 286km

Tak už je to zase dobrý, ne že by kolena nebolela, ale dá se jít. Trail začal být zajímavý, počasí až na drobné deštíky ideální, dokončil jsem další dva státy - Massachusetts a Vermont, a faktor dobrodružství šel výrazně nahoru:-)

Než odcházím z Daltonu ještě mě vcucne kavárna a zlevněné čerstvé muffiny, které se nepovedly tvarově, haha, tzv. “misfits”, aspoň dva si musím dát, to slovo má v angličtině ještě další význam a ten na nás na trailu - na hikertrash, sedí vcelku trefně. Takže je to vlastně povinnost. V kavárně je i Jake a tak mám možnost vyfotit naše batohy vedle sebe:-)

Jake se ke mě nakonec připojuje, potom co šel 4 měsíce sám prý ocení společnost. Já taky, ale po společných 15km se to mění. Jake mluví mnohem víc než já (to by nevadilo, Walkie-talkie taky a je to zábava), ale ztrácí se v detailech a dvě třetiny jsou výplňová slova - you know, kind of, stuff like that, and so on… a to se nedá dlouho vydržet. Je fajn, je hodnej, ale nejde to:-) Jsem rád že zastavuju v Cheshire pro zásoby a Jake pokračuje.

Krásný výhled ze skály na město

Už je večer, usedám na benzince a u kafe na WiFi do 23h dodělávám blog. Pak už mám sílu jen na to dojít kilometr za město a svalit se na louce. Tam mě taky ráno nachází Funsize a LaCopa, trail Angel je ráno zase brzo přivezl na trail a tak mě tu ještě v sedm ráno načapali. Ale dobře pro mě - nesou mi od paní domácí hromadu dobrot. Víceméně společně pak přecházíme nejvyšší kopec v Massachusetts - Mt. Greylock. Jsou tu ještě zbytky sněhu a parádní blátíčko tam, kde sníh akorát roztál.

A krásně zelenej smrkovej les. Je to lahoda jít zelení a mít takovouhle společnost !

 

Kopec samotný má na vrcholu monumentální věž a je odsud super výhled. Tohle mě baví, rád vidím kam směřuju dál.

Po sestupu ve vedru se u silnice rozhoduju zaběhnout půl kilometru do obchodu pro nějakou zeleninu a dát si pivko:-). Funsize a LaCopa jdou dál. Půl kilometru je pro ně moc, mají dost. Jsme domluvení že se sejdeme večer v shelteru. LaCopa vyrůstal ve Vermontu a pořád básní o tom co všechno je ve Vermontu nejlepší. Takže kupuju pár piv z vyhlášeného vermontského pivovaru a vláčím je v batohu tři hodiny do šílenýho kopce pro ostatní. Se vším tím jídlem na tři dny je to nějaký těžký, tak na hranici s Vermontem jedno pivko otevírám a další nabízím Scratchovi, kterýho jsem cestou došel.

Vídám jeho jméno v registrech už nějakou dobu, tak jsem rád že ho konečně potkávám. Zajímavej chlapík - právě odešel z armády do důchodu (42let), byl tam 20 let, byl na všech misích kde se Američani do něčeho motali, ale nebyl voják. Zajišťoval zásobování, stavbu základen, spolupráci s místními - od politiků, přes armádní velitele až po místní podnikatele. Muselo být zajímavé vidět tuhle druhou stranu “businessu” kudy do dané země tečou milióny dolarů a všichni jsou s tím spokojení, nikdo moc neprotestuje… V shelteru se všichni setkáváme a děcka jsou úplně hotový, že jsem jim sem nahoru vytáhnul pivo. A ještě tak dobrý. Mám radost, stálo to za to.

Další den startujeme brzy, už po šesté. Fakt mě baví mít takhle dobrou společnost. Všechno se zelení, ale po sněhu zůstává neuvěřitelně hluboké bláto - chvíle nepozornosti a jste v tom po kotníky. Jisté jsou jen kameny a hopkání po nich.

Dnes nás čeká první vysoký kopec ve Vermontu - Glastenbury Mt, kde by podle facebookové paniky měly být hromady sněhu. Uvidíme, těsně pod vrcholem je shelter a taky začíná tvrdý sníh.

 Děcka zůstávají tady, mají dost, my se Scratchem jdeme dál, přes vrchol ještě 8km do dalšího shelteru. Na vrcholu je rozhledna a podle mě zatím nejlepší výhled na AT, nekonečná, zelená nádhera a na obzoru pořádné kopce.

Na severní straně se asi 2km propadáme umrzlým sněhem… Hrozně mi chybí vysoké návleky - takhle mi ledová krusta rozedírá holeně do krve. V dalším městě je musím koupit. White Mountains jsou o dost vyšší a týden dlouhý… Je to postrach východu:-) Snažím se zase posunout trochu dopředu, kolena docela drží a tak dávám dva dny po 45km přes další macky Mt. Stratton a Mt. Killington. Z kopců jsou super výhledy, v údolích zase tečou krásný divoký potoky a občas je jezero s bobří hrází. Tady se mi líbí, Vermont je zatím můj favorit.

Všechno se taky konečně zelená a kvete. Jsem nadšený, ale totálně mě ničí alergie :( .

Na Mt. Killington mě to trochu potrápilo - zase propadání sněhem a trail nakonec nevede ani na vrchol.

Je tu odbočka, zacházka a dalších 100m výškových. Průvodce říká že to je fakt prudký. To známe. Když už jsem to dobojoval sem, jdu na vrchol - první 4k vrchol. Aha, je to fakt prudký, zrovna když to uznávám se předemnou v kleči objevuje doslova stěna. Regulérní trojkový “lezení”. Prostor mezi kameny vyplněný ledem. Ale když už jsem tady, tak těch 20metrů dám, ne? Aha, dalších 20m a dalších 20m… je jasný že tudy to dolů nedám, takže teď už musím na vrchol. Vynořuju se u telekomunikační věže, tak 5 metrů od těch “bubnů” co jsou na věži. rozhled boží, ale mám pocit že mě to griluje zaživa…

Tak kudy dolů, je tu věž, pod vrcholem lyžařský resort a sjezdovky. Musí tu být cesta. Porušuju zákaz vstupu a procházím objektem na druhou stranu. Cesta žádná. Super. Naštěstí v houští nacházím cestičku s udusaným sněhem od skialpinistů. Není to prča, ale jde to. Jsem na horní stanici lanovky, všude zákazy vstupu… a co mám jako dělat? Nejdřív po nějaké zavřené ztezce v oblacích, pak po černé sjezdovce kloužu téměř až na místo kde jsem AT opustil. Uf, docela dobrodrůžo.

Po něčem, co ani zdaleka nepřipomíná trail, ale je to skutečně AT, sbíhám k silnici odkud dostopuju do města Rutland. Můj cíl je Yellow Deli. Schválně si to vygooglujte:-) Restaurace a hostel provozovaný “sektou” Twelve Tribe. Koluje o nich tolik podivností a přitom každej kdo se zastavil je hodnotí skvěle. Něco pro mě, musím to prověřit.

Stop jde hladce, zastavuje mi typek zhulenej jak paprika, na palubce samolepka “mushroom friends” a hned se ptá jestli hulím… Nehulím. Ani koláčky si nedáš? Nene. Je úplně zděšenej jakto, že jsem na trailu a marihuana mě nezajímá!?!?!? Jsem rád že mě svezl, ale tohle mě fakt štve - později v sezóně se po trailu potloukaj skupinky kaličů a huličů a všichni jsou pořád sjetý… A vytváří dojem, že takový jsme na trailu všichni. Většina z nich to nikdy nedojde. Jsem rád že jdu před hlavní bublinou lidí.

Stojím teda před Yellow Deli, koukám na ceduli že jsou otevřený 24/7, ale jak hostel, tak restaurace jsou zavřený. Je pátek večer. Menším písmem je dopsáno že zavírají v pátek ve tři a otvírají znovu v neděli odpoledne. Sakra. Tomu se neříká 24/7 to je 24/5! Co teď. Volám na všechna uvedená čísla, ale všude je záznamník. Najednou se ze zaparkovaného auta ozve “hey Sir, you need something?” Vysvětluju že bych potřeboval přespat v hostelu. Hodně podezřelej, obrovskej chlápek dělá místo v autě a hlásí ať si naskočím, že ví kde ty lidi bydlí a že mě tam hodí… Sakra… naférovku mu říkám že mu nevěřím a že takhle začínají všechny příhody, kdy je někdo zavražděnej… Vytahuje vizitky Yellow Deli a letáček o Maté, kterým jsou proslulý (ale to ví jen ten, kdo jejich maté měl). Jezdí sem před hostel na WiFi zdarma. No co, chci nocovat u sekty, tak musím přežít i nestandardní úvod. Jedu.

Mám v ruce mobil a navoleno 911, palec na vytáčení. Mike, jak se představil, mi asi po 2 minutách zastavuje na dvorku a zdraví domácí. Uff, tohle bude nakonec dobrý :-) Celá věc s Yellow Deli se má tak, že ho provozuje komunita, která žije striktně podle bible. Náboženský pozadí si můžete najít na netu . Důležitý je, že žijí jako komunita, nemají vlastní majetek ani peníze a všechno patří komunitě. Deli je živí, hostel dělají jako službu nám na cestách a jen žádají o libovolný příspěvek na provoz. Jsou připravený se rozdat a myslí to upřímně. Hned mě zvou domů, omlouvají se že mají “Sabbath” a tak nepracují, ale že mě hned odvezou na hostel a ubytují. Dostávám hrnek maté a paní mi připravuje výborný jídlo s čerstvou zeleninou. Jsou nadšení že jsem z Čech, mají u nás dvě komunity a prý jsme nejvíc v pohodě z celé Evropy… No nevím. Stařešina mě provádí zavřenou restaurací a ubytujte mě. Dostávám uvítací balíček a od děcek namalovanej obrázek s uvítáním .

Jsou zavření proto, že tu pečou kváskový chleba pro komunitu. Všem mě představuje. Malej kluk mi za hodinku přináší bochník nejlepšího chleba, co jsem asi v US měl. Podle mě fajn místo. Pak už mě nechávají dělat co potřebuju.

Sprcha, prádlo, nákupy… Ráno mají zavřeno, ale paní mi přijela udělat snídani. Je původem z východního německa a mluví trochu česky. Nic do hlavy mi netlačí a je s nima fajn řeč. Ještě mi dělá jídlo na cestu… Děkuju!

Volám si se svýma holkama doma, opravuju vybavení a vyrážím busem zpět na trail až v poledne. Mělo by to stačit, můj cíl je 27km. Ještě v buse dostávám SMS od LaCopa, že za chvíli budou taky v sedle. Teprve přichází, město vynechají. Pecka, ještě se setkáváme. Mají spoustu historek a je to zábava. Budou mi chybět. Vůbec se mi nechce je opustit, ale musím, oni to dnes balí brzy a já nechci spadnout za plán. Chci to dnes dotáhnout až na vyhlídku, kde má nějaká farma “srub” s vyhlídkou a dává ho lidem na trailu k dispozici na přespání. Tomu říkám odvaha:-) Makám a dorážím těsně po západu slunce. Rychle lezu po konstrukci na střechu na vyhlídku. Parádní divadlo. Sleduju to až do úplné tmy.

Chata je uvnitř úplně holá, bez vybavení, jen jakési podkroví na přespání. To se to bude spát. Než se uložím a naplánuju zítřek je po desáté. Stejně si dávám budík na 5h na východ slunce na střeše.

Ráno poprchává, ale divadlo na východě to stejně je. Jdu pak ještě na chvíli spát. Potom snídaně na střeše a v devět jako správnej zevlák vyrážím.

Dnes mi stačí 38km do posledního shelteru před Hanoverem. Je zase vedro, tak se dvakrát na naháče koupu v řece. Odpoledne narážím na hromady hadic a hadiček natahaných mezi stromy. Co to je? Je to všude. Aha, všechno to jsou javory! Tak takhle se sbírá javorový sirup! Malinko na mě doléhá, že v registrech už několik dní není nikdo předemnou. Vypadá to, že jdu letos první. Nikdy by mě nenapadlo, že nejvíc samoty a dobrodružství si nakonec užiju na AT! Teď mě čekají nejtěžší kopce a nejodlehlejší oblasti. Super, i signál mobilu mizí. Naplno to dolehne, když pod posledním kopcem nacházím úplně nový, prázdný registr pro rok 2018. Jsem tak rozrušený že se zapisuju jako tatar… zbývá 500mil…

Kopce zase dávají kolenům zabrat. Jsem rád že zítra je to do města jen 10km a dál půjdu jen na kolik se budu cítit. Shelter je zajímavá chaloupka. Zase jsem tu sám. Ráno valím co nejrychleji do města. Musím toho hodně zařídit - vyzvednout na poště vlastní bounce box a zásilku z Čech, co mi do US přivezl a do Hanoveru poslal Jakub Čech v rámci připrav na jeho CDT (určitě koukněte na jeho blog jakubuvcestovnidenik.cz), zajet MHD do většího města Lebanon koupit vysoké návleky a Mikrospikes ať jsem připravený na White Mountains, napsat blog, naplánovat další etapy. Do Hanoveru je to naprosto netypicky poslední 3km po silnici. Auta na mě obcas troubí a mávají a jedna paní dokonce z okýnka nadšeně křičí že jsem letos asi první AT through hiker, že gratuluje a že je fajn že už se začínáme trousit. To je pecka, že tu mají fousatý a špinavý pobudy a divoženky rádi! Na mostě do města protínám hranici mezi Vermont a New Hampshire! Super -  předposlední stát.

Ještě pár SMS s Radkem ohledně stylu našeho hiku. Jsme každej jinde… Každopádně já jsem rád, že si s kýmkoliv můžu pohovořit o tom jak těžký bylo jaký stoupání, bláto, kamení, řeka… Protože jsem tam všude byl. Snad to ani nemůže být náhoda, ale zrovna když si to říkám, tak u silnice narážím na malou knihovničku pro nás na trailu a na vrchu leží tenhle titul! To napsal můj člověk :-)

Ve městě se mi daří vyřídit i nakoupit všechno, jen ztracenou moji milovanou dlouhou lžíci Sea to Summit jsem musel nahradit plastem:-) Ale lepší než minulou noc, kdy jsem polívku jedl vytvarovaným alobalem (DIY poklička ke kotlíku).

Psaní blogu v knihovně mi opět trvá o pár hodin dýl a tak zase pošlapu v noci… Co se dá dělat. Ještě že tu servírují dobrou kávu :-) Jsem tu tak dlouho, že doráží i Funsize a LaCopa. Aspoň se společně fotíme, když už se nejspíš neuvidíme… Dávají si tu den a půl volna… než se vykecáme, jeden chlapík nám přináší koláč a další těm dvěma nabízí na dva dny ubytování u sebe doma… tohle město nás baví!

(zleva LaCopa, já a Funsize)

Držte mi palce, vyrážím docela do neznáma. První test bude Mt. Moosilauke. Tak snad to se sněhem i počasím bude OK. Další zastávka North Woodstock. Kvůli kolenům nemůžu dělat dlouhý míle a tak budu muset omezit dobu ve městech abych stihnul do odletu trail dokončit. To se asi nejvíc projeví na blogu… Tak prosím o trpělivost. Všechno bude, jen asi o chlup později a stručně :-)

Pěkné jaro vám všem, Footprint

základní položky: 

Komentáře

Gratuluju!!! Moc!!! jít jako úplně první musí být super pocit:-)) Užij si poslední porci mil a šlapej dál v pohodě, Mišu

Moc hezky si to Péťo dáváš....až to člověku chvílemi připadá jako sci-fi. Když už to vypadá hodně blbě, tak se to jako zázrakem obrátí. Já vím, že to stojí nemalé úsilí a občas se honí hlavou všelijaké myšlenky, ale nás čtenáře snad ani nenapadne, že bys taky třeba taky mohl nedojít...Hokejisti dnes ve čtvrtfinále MS prohráli s USA 2:3, tak tam naoplátku pokoř každý kopec. Hodně zdaru, pevný krok a pospíchej na české pivo.  

Petře,jste tam všichni dobří, ale ty jsi nejlepší. Tvoje holky se na tebe moc těší, Ola to zvládá bravurně, Terinka je kouzelná, hodná, šikovná, děsně chytrá, je pěkné číslo a úžasně reaguje na video s teboua když slyší tvůj hlas prostě je zlatíčko, to teda budeš koukat.