Magazín

Prodloužené víkendy na začátku května byly ideální příležitostí k poznávání dalších koutů České republiky. Zatímco při výletech v Českém ráji a mezi Blaníkem a Řípem jsem se držel již předem daných tras, tentokrát jsem se rozhodl pro výlet jenom tak. Bez předem dané vzdálenosti a s vlastní trasou podle toho, jak se mi bude chtít. Hlavním cílem bylo poznat nějakou oblast České republiky, kterou až tak neznám. Volba padla tentokrát na Prácheňsko, respektive jeho část mezi Pískem a Prachaticemi, a nebyla to volba náhodná. Kamarád má v Dubenci u Vodňan chalupu a Vodňansko má proběhané křížem krážem. Může mi tak na výletu dělat průvodce, ukázat celou oblast a vypíchnout nějaká zajímavá místa.

Kdo by snad tápal při umístění Prácheňska na mapu ČR, tak jako já před několika týdny, jedná se o oblast vymezenou okresy Písek a Strakonice a okrajově okresy Prachatice, Klatovy a Příbram. Prácheňsko bylo již od 13. století důležitou správní jednotkou českých zemí a pozici kraje si udrželo až do krajské reformy v polovině 19. století. Název je odvozen od hradu Prácheň u Horažďovic, který býval zpočátku správním centrem celé oblasti. Po většinu času však byl správním centrem Písek, a tak jsme si řekli, že náš výlet začneme právě v Písku.

Nejstarší kamenný most ČR - Písek

Od vlakového nádraží procházíme centrem až k nejstaršímu mostu České republiky a poté si dáváme rychlou snídani u pomníku padlých 11. píseckého pěšího pluku. Pomník zobrazující lva v souboji s hadem připomíná vojáky padlé v bitvách u Melegnana a Solferina. Tyto bitvy byly vybojovány v červnu 1859 mezi rakouskou a francouzsko-sardinskou armádou a na rakouské straně do nich významně zasáhl i zmíněný 11. písecký pěší pluk. Rakušané nakonec rozhodující střetnutí u Solferina prohráli, díky čemuž tak prohráli i celou druhou italskou válku za nezávislost. Vítězství v této válce bylo jedním z důležitých kroků při sjednocení Itálie a vyhlášení Italského království roku 1861.

Většina bude vědět, ale pro zajímavost se hodí uvést, že na základě děsivých zkušeností z ošetřování raněných z bitvy u Solferina se rozhodl obchodník Henri Dunant založit organizaci na pomoc zraněným vojákům, která vznikla roku 1863 jako Mezinárodní hnutí Červeného kříže.

Pomník padlým 11. pěšího píseckého pěšího pluku - Písek

Po snídani pokračujeme od pomníku padlých ven z města do zdejších hor – Píseckých hor. Označení hory se zde, stejně jako u Železných hor, nevztahuje na typ georeliéfu, nýbrž popisuje hornickou činnost. Označení hory se totiž v minulosti používalo pro místa, kde docházelo k těžbě a v Píseckých horách se jednalo hlavně o těžbu zlata a stříbra. Hory to sice nejsou,  ale stejně dosahují výšek  přes 600 m n. m. takže o rovině taky zrovna nemůže být řeč. Po krátkém stoupání se dostáváme k první dominantě Píseckých hor, rozhledně Jarník. Z věže vystavěné roku 1997 jsou krásné rozhledy nejenom na blízký Písek, ale i na vzdálenější hřebeny Šumavy a Blanského lesa. Jarník je nazvaná podle toho, že nad ní při jarní rovnodennosti vychází slunce.

Rozhledna Jarník nad Pískem

Od Jarníku se celý hřeben Píseckých hor táhne na jihovýchod v délce přibližně 20 km a tímto směrem se po červené značce také vydáváme. Stezka se vine nenáročným terénem smíšených lesů a cestou míjí i několik rybníků, z nichž nejvíce se nám líbí rybník Němec s pěkným ostrůvkem uprostřed. Celé Písecké hory jsou pro milovníky turistiky, běhání i cyklistiky parádním hřištěm za barákem a se spoustou značených i neznačených cest nabízejí prostor pro nekonečné užívání přírody. Píseckým je tak určitě co závidět.

Písecké hory z rozhledny Jarník

Po červené se nakonec dostáváme do Albrechtic nad Vltavou, kde si chceme prohlédnout zdejší zajímavost, kapličkový hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla. Jedná se o hřbitov, u něhož hřbitovní zeď tvoří množství pomníčků ve tvaru půlkruhové arkády nesené dvěma sloupy. Všechny pomníčky jsou ještě zdobené figurální malbou patrona zemřelého. Původ této památky spadá do roku 1841, kdy nechal místní rychtář spolu s farářem vystavět první tři kapličky a do pěti let byl celý hřbitov obehnán množstvím pomníčků. Podobných památek v České republice moc nebude, takže se při návštěvě Píseckých hor určitě vyplatí udělat zacházku až do Albrechtic nad Vltavou.

Z Albrechtic pokračujeme na druhý nejvyšší vrchol Píseckých hor – Vysoký Kamýk. Stoupání není nikterak prudké  a před poledním sluncem nás k tomu schovávají sytě zelené lesy. Slunce se do nás opře jenom na jednom místě, kde je les zrovna vykácený. Kůrovec zaúřadoval i zde a právě na západ od Albrechtic nad Vltavou zasáhl Písecké hory, zdá se, nejvíc. Po krátkém výstupu se dostáváme na vrchol Vysokého Kamýku. Zdejší rozhledna je naštěstí otevřená, a tak si za pár korun vstupného můžeme opět užít rozhledy na Šumavu, Novohradské hory nebo blízký Temelín. Kromě výhledů si užíváme i jedno pivo. Pan pokladní totiž vedle vstupenek prodává i turistické známky, pohledy a nějaké to občerstvení.

Po půl hodině vyrážíme směrem na Tálín a opouštíme tím Písecké hory. V úseku mezi vesnicí Paseky a Tálínem to bereme po silnici, což se ukáže jako ne zrovna nejšťastnější volba. Cesta je nejspíš hodně oblíbená mezi motorkáři a každou minutu tak kolem nás projíždí nějaká motorka. Část motorkářů jede normálně, ale část jede celkem rychle a z chodců na silnici taky nejspíš nemají největší radost. Pokud se mezi Tálín a Paseky někdy dostanete, je lepší to určitě vzít o něco delší neznačenou polní cestou. Tu jsme ale původně přehlédli.

Tálín Prácheňsko

V Tálínu se nejvíce těšíme na zdejší rybník proslavený známou lidovou písničkou. Tálínský rybník je zvláštní tím, že má dvě hráze – jižní a západní. Po žluté turistické značce přicházíme k rybníku přes jižní hráz. Už zdáli je ale vidět, že rybník bude spíše zklamáním, protože je z velké části vypuštěný. Vody je nakonec více až v severní části rybníku u západní hráze, ale u jižní části je to jenom spíše taková kaluž. Zklamání z nedostatku vody alepoň vyvažuje příjemný stín statných dubů lemujících celou jižní hráz.

Selibov Prácheňsko

Pokračujeme tak dál do Selibova kolem zdejší Pohádkové kovárny. Bodlo by pivo, ale putujeme v časech koronakrize, takže věci jako otevřená hospoda či občerstvení zůstávají pouze planou nadějí. Na mapě dělá dnešní trasa celkem nelogickou zákrutu, kdy se dostává do jižní části Píseckých hor, aby se pak stočila na západ zpět směrem k Písku a pak pokračovala na jih na Bavorov. Důvod je prostý. Vedle Píseckých hor chceme první den ještě vidět Putim. Přesně tu Putim, kam dorazil Švejk při svém putování do Budějovic a kde byl ve filmovém zpracování zadržen na místní četnické stanici jako ruský špion. Dům, který při natáčení sloužil jako četnická stanice, stále ještě stojí stejně jako kamenný most, po kterém Švejk přicházel. Vedle něj teď stojí i Švejkova socha v životní velikosti.

Kdo by chtěl poznávání krajiny Švejkova putování spojit s trochou pohybu, je možné se zúčastnit i turistického pochodu Švejkova padesátka, který nabízí různě dlouhé trasy pro pěší i cyklisty mezi Pískem, Putimí a Protivínem. Tradiční květnová akce byla letos prozatím odložena na září, takže možnost zúčastnit se stále žije.

Putim není jenom o Švejkovi. Mají tu i pěkný kostel sv. Vavřince či hezkou stezku kolem Podkosteleckého rybníka a dál na Písek, ale my jsme přišli hlavně kvůli Švejkovi. Z Putimi pokračujeme po cyklostezce směrem na Heřmaň a konečně se také dostáváme k nějaké řece. Konkrétně řečeno k Blanici, kterou budeme ještě několikrát přecházet i v následujících dnech. Blanice u Putimi kdysi tvořila krásné meandry, které ale po regulaci koryta roku 1922 postupně zanikly. Část slepého ramene však byla roku 2007 obnovena, takže kdo by chtěl, může alespoň na krátkém úseku vidět podobu řeky v jejím původním korytu.

Blanice u Heřmaně

Po cyklostezce se dostáváme k železniční stanici Heřmaň, kde ukončujeme první den a trochu měníme celkový plán výletu. Původně jsme chtěli spát pod širákem, ale už u Putimi si uvědomujeme, že kamarádova chalupa v Dubenci je odtud ani ne půl hodiny vlakem. Proč si tedy nezajet na chalupu, dát si tam přestávku a zítra ráno se vrátit a pokračovat v cestě? Vidina piva na verandě a možnost bohatší večeře i snídaně nás celkem rychle přesvědčí o využití chalupy, a tak se z Heřmaně na noc přesouváme na chalupu, odkud se druhý den ráno vracíme zpět do Heřmaně.

 

Kdyby byl Bavorov…

 

Z vlaku vystupujeme ve čtvrt na osm, dáváme se po červené směrem na Humňany a poté po cyklostezce směrem na Skočice. Cestou míjíme řadu rybníků a v Albrechticích (jiné Albrechtice než ty s kapličkovým hřbitovem) u jednoho chvíli posedíme. Vyplatí se snad zmínit, že celá oblast, kterou procházíme – od Putimi, přes Vodňansko až po České Budějovice, je vedle Třeboňska další významnou rybníkářskou oblastí v jižních Čechách. Rovněž jak i pro Třeboňsko platí, že rybníky se zde nezakládaly jenom kvůli chovu ryb, ale také pro zavlažování zdejší méně úrodné a suché krajiny.

Prácheňsko Humňany

Z Albrechtic pokračujeme do Skočic, kde si dáváme v místní večerce jedno protivínské. Vedle občerstvení si též prohlížíme osmiboký kostel Navštívení Panny Marie, který je už od 17. století ve zdejším kraji oblíbeným poutním místem.

Ze Skočic začíná cesta stoupat a konečně se dostává do lesů. Vystupujeme totiž na jeden z dominantních kopců oblasti – vrchol Hrad. Poblíž jeho vrcholu bývalo hradiště Skočický hrad a zároveň má být u vrcholu vyhlídka. Z té až tak dechberoucí rozhledy nejsou, takže se bez větší zastávky vydáváme dolů k hlavní silnici od Vodňan.

Vyhlídka Hrad Skočice Prácheňsko

Tu překračujeme ve vsi Pražák, na jejímž konci děláme zastávku u zdejšího židovského hřbitova. Ten byl založen roku 1839 a do dnešních dnů se zde dochovalo přibližně 150 náhrobků. V současnosti je chráněn jako kulturní památka ČR a pokud se sem dostanete, můžete si dát přestávku hned vedle u turistického přístřešku s výhledem na Vodňany.

Od hřbitova se stoupáním dostáváme opět do lesů a také do místních hor, konkrétně do Vodňanských Svobodných Hor. Vodňanské Svobodné Hory jsou krásnou malou osadou s podhorským charakterem nacházející se na úpatí Svobodné hory. Kolem Svobodné hory se nacházejí další dvě osady podobného jména, Libějovické a Bavorské Svobodné Hory, a i zde odkazuje název hory na důlní činnost, konkrétně na těžbu zlata, která zde v minulosti probíhala.

Se zlatem v této oblasti je spojená i událost z roku 1927 tzv. Křepická zlatá horečka. Při opravě cesty v blízkých Křepicích nalezl vodňanský listonoš při roztloukání štěrku náhodou několik zlatých plíšků. Jakmile se o nálezu rozkřiklo, proudily ke Křepicím po několik dní davy lidí. Ve snaze rychle zbohatnout všichni tehdy u cesty prohledávali hromady šterku a kamení. Pár dalších plíšku sice bylo nalezeno, ale po několika dnech už po dalším zlatu nebylo ani památky. Zlatá horečka tak netrvala dlouho, ale odhaduje se, že při ní mohlo být nalezeno něco kolem 2 kg zlata.

Z osady pokračujeme na vrchol samotné Svobodné hory, kde se od října 2019 nachází nová rozhledna Haniperk. Její název odkazuje na místní pojmenování Svobodné hory, což má prý být zkomolenina z výrazu Hanni Berg, Hanina Hora, podle jména Schwarzenberské kněžny. Vstup na rozhlednu je zdarma a nabídne rozhledy do Bavorovské vrchoviny, Českobudějovické pánve a na Šumavu. Za dva dny je to již třetí rozhledna a nutno uznat, že Prácheňsko, nebo spíše část Prácheňska, kterou procházíme, je jich plná.

Pohled z rozhledny Haniperk Prácheňsko

Rozhledna je očividně oblíbeným cílem turistů, protože zde potkáváme nejvíc lidí za celý dnešní den. Nijak dlouho se tedy nezdržujeme a po pár pohledech z vrcholu rozhledny klesáme do Bavorova. Ve městě proslaveném další známou lidovou písní si dáváme zmrzlinu a nakoukneme do jedné z nejvýznamnějších jihočeských gotických staveb – kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Pohled na Bavorov Prácheňsko

Z Bavorova pokračujeme po modré turistické značce ve směru na hrad Helfenburk. Což o to, krajina se hezky vlní, ale většina cesty jde po asfaltu a až na krátký úsek kolem vsi Útěšov s pěknými rozhledy zpět na Bavorov a Svobodnou horu nás až tak neohromuje. Po víc jak hodině se tak dostáváme k dalšímu oblíbenému turistickému cíli zdejší oblasti, hradu Helfenburk. Původně rožmberský hrad patří se svojí rozlohou 1,27 ha mezi největší zříceniny v České republice a jeho oblíbenost je vidět na množství návštěvníků, které tu potkáváme. Za drobné vstupné je možné si celý hrad projít a vylézt i na jednu z věží, která je upravena na rozhlednu. Vstup do zříceniny oželíme, ale jedním pivem u pokladny nepohrdneme.

Helfenburk je poslední větší zajímavostí dnešního dne. K cíli do Strunkovic nad Blanicí, odkud se opět vlakem stahujeme na chalupu, je to sice ještě 9 km, ale celou část absolvujeme na asfaltu, takže krás okolí si až tolik neužíváme. Za druhý den jsme nakonec ušli 40 km a na zítřek nám již zbývá jenom pár kilometrů do Prachatic.

 

Po stopách Mistra Jana Husa

 

Jestliže první dva dny bylo více méně horko a slunečno, třetí den je situace opačná. V noci přišly bouřky a i ráno je obloha stále ještě zatažená. Do Prachatic je to ze Strunkovic naštěstí pouze 15 km a po cestě se zdržujeme pouze v Husinci, rodišti Mistra Jana Husa. V krásném městečku schovaném mezi okolními kopci už je znát podhorský ráz.

Pohled na Husinec Prácheňsko

Jelikož nikam nespěcháme, dáváme si u náměstí jedno pivo z plechu a poté se přesuneme k rodnému domku Mistra Jana Husa. V domku se nachází muzeum s pěknou expozicí o životě a díle Mistra Jana Husa, je však samozřejmě zavřené. Ostatně jako skoro všechno během našeho výletu. Proto hned pokračujeme k řece Blanici, odkud míříme po Husinecké naučné stezce k nádrži Husinec. Stezka má delší i kratší variantu a spolu s návštěvou muzea je parádní možností na jednodenní výlet.

Cestou po stezce míjíme i Husovu skálu, u níž prý Mistr odpočíval během svých cest ze školy v Prachaticích. U skály i podle jiné pověsti předpověděl svůj konec v plamenech. Během jedné bouře zasáhl blesk blízký jalovec a ten se vzňal. Janova matka se v obavách o syna vypravila k cestě do Prachatic, kde jej našla u skály, jak zamyšleně hledí na hořící keř. Na otázku, proč Jan nespěchá domů, pouze odpověděl: „Vidíš, tak jako tento keř, tak já ohněm z tohoto světa sejdu.“

Ať už to bylo jakkoliv, krajina v okolí Husince je nádherná. Kopečky nahoru a dolů se spoustou neznačených cest, krásné údolí Blanice a střídající  se lesy s podhorskými loukami. Výlet sem se rozhodně vyplatí. Od nádrže Husinec, vybudované ve 30. letech 20. století, to máme již jenom přes kopec do Prachatic, kam dorážíme něco po poledni.

Prachatice jsou se svým krásným historickým centrem a s výbornou polohou na úpatí Libína dalším ideálním cílem pro výlety, nicméně jako výchozí bod pro nás budou sloužit až příště při průzkumu podhůří Šumavy. V tuto chvíli jsou pro nás konečnou. Začíná stejně pršet, a tak nezbývá, než se vydat na nádraží. 100 km Prácheňskem jsme prošli, část jeho krás poznali a shodneme se na jediném. Prácheňsko za návštěvu určitě stojí.

Míra

(mapa celého výletu ZDE)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *