Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Leadville je boží – déšť – únava – Elusive je kabrňák – víc deště – turistické Breckenridge – ještě víc deště – všechno graduje – úžasné hřebeny – konečně hezky – těžké vrcholy Grays a Torreys 4350m – další hřebeny – všechno kvete – Winter Park a odpočinek na srubu

Leadville je pro nás jako černá díra, to město a hostel nás prostě vcucli a nechtějí nás pustit. Nejsme v tom teda sami, skoro každý kdo dorazil se sice následující ráno sbalil, ale pak jsme ho odpoledne našli na pohovce. Nejspíš tomu přispívá i fakt že venku se čerti žení a vyhlídky na trochu normální počasí moc nejsou. Déšť je nepříjemný, ale nevadí, jsme na něj připravení. Problém je, že i tady “dole” ve městě jsme ve 3000m nad mořem a zase nás čekají sedla přes 3700 a mezi nimi dlouhé hřebeny jen o kousek nižší. A v horách to skoro nikdy není jenom déšť, vždycky se přidají i blesky. My bychom chtěli jít variantu přes další dva kopce 4350m – Grays a Torreys Peaks a na to už to opravdu chce trochu lepší počasí. Předpověď hlásí ještě čtyři dny bouřek a deště, a pak už má být líp – jen odpolední bouřky. Na zmíněné vrcholy je to zhruba 100 km, tři dny cesty. Když zůstaneme v hostelu druhou noc a potom vyrazíme, probojujeme to tři dny deštěm a na vrcholy snad už vyjde lepší počasí. Hurá nemusíme dnes do deště.

Doháníme co můžeme stran úřadování na internetu, cpeme se vším co nám přijde pod ruku, přidáváme pár nových produktů do eshopu a následující ráno jsme připraveni k odchodu. Už brzy ráno jsou u dveří pochystané batohy dalších odhodlaných, ale nakonec kolem jedenácté odcházíme mezi prvními. Zasekli jsme se v kuchyni se starším běžcem v důchodu, který tady na hostelu tráví už několik sezón celé léto a dělá různým lidem support při ultratrailových a MTB závodech. Pěknej koníček. Když se svěřuju, že bych 100 mílový Leadville taky někdy rád běžel, sype ze sebe jednu radu za druhou. Má přehled. Než půjdeme na stopa, musíme ještě na poštu se dvěma balíkama. Jeden jsou zbytky zimních věcí a další drobnosti, kterých se chceme zbavit a jde do Shelby. A druhý je takzvaný “bounce box” – balíček s vybavením které používáme ale teď zrovna do hor se nehodí (lehoučký tarp bez moskytiéry SMD Haven, klobouky proti slunci, náhradní kraťasy, náhradní filtr a několik rolovacích lahví Evernew, tenké ponožky, léky na průjem a antibiotika, baterky do foťáku atd.) a ten pojede na konec Colorada. Tam totiž začneme klesat, přejdeme do Wyomingu a budeme se muset prokousat vyprahlou Great Basin.

Někdy je odchod z města prostě zapeklitá záležitost… Průchod kolem kavárny nás stál další dvě hodiny času…

Aspoň ale přešel nejhorší liják dne a podařilo se nám vyřešit jeden problém eshopu. Ted už teda konečně v jednu hodinu odpoledne máváme na znuděné řidiče. Moc to nejde, ale za půl hoďky jedeme zpět do Tennessee pasu pokračovat v naší cestě. Je to docela příjemné se zase hýbat. Už nám chybělo se zase posouvat dopředu. Občas drobně prší, ale jde se příjemně. Dnes nám stačí jen 16km, přiblížit se pod dvě vysoká sedla. Nemáme ambice je v aktuálních podmínkách procházet. Necháme si to na ráno, to by mohlo být líp.

Máme chvíli signál, tak kontrolujeme počasí, super, posunulo se to a nejhorší déšť a bouřky mají být dnes a zítra. Asi aby to vypadalo věrohodněji začíná pořádně pršet. Kempujeme v dešti asi napůl cesty do sedla. Ráno čekáme až přestane pršet, balíme a vyrážíme. V sedle jsme bez deště, ale je to na spadnutí.

Navíc tenhle trail má takovou specialitu. Normálně je sedlo nejvyšším bodem na trase a pak se začne klesat na druhou stranu. Na CDT je sedlo nejsnazším přístupovým místem na hřeben a pak se vesele stoupá po hřebeni dál. Začíná zase pršet, tentokrát vydatně. Další sedlo před námi je chvílemi vidět, tak tři kilometry, aspoň že trail je výrazný a je snadné ho sledovat.

Je sice černo ale bez blesků a tak se přes sedlo přehoupáváme docela v klidu. Teď to bude deset kiláčků z kopce až do lyžařského resortu Copper Mountain. Padá na mě festovní únava. Už jsem byl unavený párkrát před tím, ale teď mám pocit že každou chvíli omdlím. Jsem z dlouhých běhů zvyklej že krize přichází a odchází, tak prostě zapínám “autopilota” a jedu dál. Ale dobrý to není. Na fotkách co udělala Oli jsem si v Leadville všimnul, že jsem o dost hubenější než obvykle a váha v hostelu ukázala 60kg… Musím na to myslet a víc a líp jíst, jinak se stroj za chvíli zastaví. Normálně bychom v resortu nestavěli, ale takhle míříme na oběd. Polední šlofík taky pomůže.

Cestou potkáváme Elusiva, to je ten 72 letý chlapík co dělá v sedmdesáti všechny velké traily a mezi nima se přesouvá na kole nebo pádluje po velkých řekách… byl sice dost za námi, ale šlapal během deště nižší varianty a dorazil sem už včera. Další zastávku měl na údolní variantě v Silverthorn, a měl tam i balík na poště. Ale normálně by tam dorazil v neděli když je zavřeno a on si nemůže dovolit čekat. Přeci jenom není nejmladší ani nejrychlejší. Tady v Summit county spojuje resorty a pár měst bus zdarma, tak skočil na bus a pro balík si zajel. Na tom není nic tak zvláštního, ale on se zase busem vrátil aby nepřeskočil a pokračoval v kontinuálním průchodu! Klidně mohl zůstat v Silverthorn a pokračovat odtamtud, nikdo ho neviděl busem jet. Je to otázka osobní i trailové etiky a on se vrátil a pokračuje poctivě dál. Tohle je vůbec hodně citlivé téma a jsou kvůli němu hlavně na Facebooku divoké diskuze.

Hlavním heslem všech dlouhých trailů je “hike your own hike”, myšleno tak, ze každý ma jít svým tempem, zastavovat kde potřebuje, brát si den volna kdy potřebuje, volit varianty které odpovídají počasí a podmínkám vůbec. A dřív za časů těžkého vybavení a absence dobrých map, průvodců a GPS bylo velkým a ceněným počinem projít dlouhý trail v jednom kuse za jednu sezónu, tzv thru hike. Něco jako vystoupit Mt. Everest alpským stylem a bez kyslíku. Občas se stalo, že kvůli extrémní sněhové nadílce, povodni nebo velkému požáru musel někdo daný úsek vynechat a pokračovat dál s tím, že se na daný úsek vrátil později a prošel ho aby měl zvládnutou celou trasu. Dnešní doba ale hrdinům nepřeje, všechno je potřeba dělat snadno a co není na Facebooku tak se nestalo a na Facebooku nikdo nepozná že jsem pár (desítek) mil vynechal, a tak začalo být standardem, že lidi automaticky přeskakují Colorado na jaře a vrací se ho projít napodzim aby nemuseli řešit sníh.

Taky si myslím, že nemá cenu umírat někde pod lavinou a není žádná hanba uznat, že je něco nad moje síly, sekci přeskočit a vrátit se jindy, ale mě osobně se nelíbí když celé skupinky přeskakují sekci kvůli něčí zmínce o sněhu na internetu, aniž by do sněhu vůbec šlápnuli. Vím že tu nejsme na nějakém závodě, nikdo nedefinoval pravidla a je na každém jak se zařídí, ale pořád mě to nutí přemýšlet, proč je někdo na CDT, když místo nepříjemných 20 km po silnici zvedne palec, do města se sveze a ještě se ostatním vysmívá, že tu přece není kvůli chození po silnici, ale kvůli trailu. A když řidič jede o město dál, tak se svezou rovnou tam, stejně slyšeli ze je to nudná sekce…A teď babo raď! Máme to fakt jít celý? No jasně že jo! Vždyť to je úžasná idea projít půl kontinentu v kuse! Obnáší to občas nudný úsek, ale o to úžasnější je příchod někam na hřeben nebo k jezeru. Občasná nudná sekce je zkrátka cena za úžasné momenty o kousek dál. Na druhou stranu jsou tu i takoví, kteří sledují každý centimetr oficiálního CDT i když třeba obchází úžasný vrchol a ti zas opovrhují každým, kdo jde neoficiální variantou. A do toho vstupuje otázka “tripple crown” – ocenění/titul pro každého kdo projde všechny tři velké americké traily. Měl by ho dostat ten kdo je projde v kuse, ale nárokují si ho i ti o kterých víme že některé sekce stopovali. Jak tady říkají – vzali žlutou značku – protože středová čára na silnicích je žlutá.

Každý ať si tudíž dělá co chce, ale pak by se to mělo nazývat pravým jménem. A proto my fandíme lidem jako Elusive, kteří jsou rozhodnutí to vybojovat “čistě” a projít cestu v kuse, i když třeba jednodušší variantou. I my to chceme dát v kuse, někde bereme kratší variantu místo obcházení města a někde si zase zaběhneme pár kilometrů na nejvyšší kopec regionu i když není na oficiálním CDT. Chceme toho stihnout i vidět co nejvíc, ale zároveň nechceme přetrhnout nit naší cesty. Velkou radost nám udělal i Kuba Čech na PCT – jeho skvělý blog najdete tady – který nepodlehl davové panice a probojoval to zasněženou Sierrou i když většina lidí flipnula a i když ho to obralo o spousty času. Jak tady říkáme “all respect bro”.

Teď ale zpět k naší cestě. Stovky kalorií a pořádná káva mě staví na nohy a odpoledne vyrážíme dál. Musíme překročit hřeben Ten Mile Range v sedle necelých 3800m než začneme sestupovat k městu Breckenridge.

Začíná brutálně pršet a většinu času vidíme jen mlhu.

Není to ideální ale aspoň se neblýská. A kupodivu se nám i šlape dobře. Jen je obrovská škoda, že z hřebene nic nevidíme.

Byli jsme tu totiž loni v říjnu s Damajkyčem, ségrou a Marťákem na Quandry Peaku 4350m a pro většinu výpravy to byla první čtyřtisícovka. Tak jsme chtěli zavzpomínat☺ Při sestupu v mlze narážíme na větší sněhové pole a oceňujeme že jsme vybaveni mapou, kompasem i Guthookem.

Dokud je hezky, člověk má pocit že to jsou zbytečnosti, že je přeci vidět kam máme jít. Užitečné připomenutí na čem nikdy hmotnost nešetřit. Kempujeme hned jak nacházíme dobré místo. V noci opět prší, ale aspoň ráno balíme bez deště.

Sundávám jídlo pověšené na strom pryč z dosahu hlodavců a aby nebylo ve stanu kvůli medvědům

Je zajímavé, že i když má člověk vybavení vychytané, tak během pár dní deště postupně všechno navlhá a když se ochladí může nastat problém. Proto využíváme každý moment hezčího počasí a během svačin sušíme co můžeme. Kolem poledního překračujeme silnici mezi Friscem a Breckenridge a bereme místní bus zdarma do města. Potřebuju jíst a musíme dokoupit zásoby na další úsek. Breck je vyhledávaný resort a jsou tu stovky kilometrů sjezdovek a MTB tras.

Město je turistické peklo a je úleva být v podvečer zpět na trailu. Kvůli odpoledním bouřkám je potřeba plánovat postup tak aby se člověk nablížil k nejvyššímu hřebeni během odpoledne, přespal, vyrazil před šestou ráno a přeběhl exponovaný úsek bezpečně během dopoledne. Trvá nám celý den se k hřebeni dostat. Ráno vstáváme po čtvrté. Hvězdy na obloze říkají že je hezky, ale než posnídáme a sbalíme, už se tlačí černá hradba mraků.

Naštěstí se během hodiny rozpouští a tak vyrážíme na víc jak 25km dlouhý, exponovaný hřeben.

Rychle stoupáme do 3800m a tam bychom měli celý den vydržet. Výjimkou bude Whale Peak kde budeme muset vyšplhat do 4tis. Mysleli jsme že to nejhezčí z Colorada už máme za sebou a tak nás to tu totálně dostává. Jsme výš než většina okolních zasněžených vrcholů, ale tady všechno kvete. Kolem dokola až k obzoru hradby pocukrovaných hor. Škoda jen silného větru. Víme ze bychom měli spěchat, ale čučíme vyjeveně na tu nádheru, hulákáme radostí a do nekonečna fotíme.

Z euforie nás vytrhává další hradba mraku a závoje deště, které vítr rychle žene naším směrem.

Mám nastudovanou mapu a tak vím, že musíme aspoň ještě kilák přeběhnout abychom mohli utéct do údolí kterým se zase napojíme na CDT a budeme zítra moci vystoupit na naše vrcholy. Dnes má pro změnu krizi Oli. Do údolí se dostáváme právě včas. Nejsem meteorolog, ale černé mraky a vzpomínka na hůlku praskající statickým nábojem stačí abychom se uklidili do údolí. V “domečku” pod stromy slavíme svým nezávislým způsobem Den Nezávislosti, 4th of July.

Cestou do base campu pod Grays Peak nás údolím popohání vyvěšené letáky od správy parku že tu před týdnem došlo k incidentu s medvědem a že se tu nemáme zdržovat ani kempovat. Děkujeme. Fascinují mě všudypřítomné pozůstatky dolů a dobývání všeho možného. Haldy barevné suti ve svazích, šachty, kanály s vodou, koleje, staré lanovky a dokonce parní kotle. K tomu staré cesty i ve čtyřech tisících.

Připadám si jako v dobrodružné knize z dětství a bavím se představou jak to tu žilo v době boomu dobývání. Mrzí nás že o místní historii nevíme víc. Většina je z konce 19. století, ale příroda se stejně ještě úplně nezahojila. Kempujeme hned pod jižní stěnou Grays Peaku, ale zítra nás čeká dlouhé stoupání po druhé straně údolí a pak vyhlídková, okružní cesta po ostrém, exponovaném hřebeni až k vrcholu. V mapě píšou že to není úplně turistika a že zapojíme i ruce, ale to Oli neříkám☺ Až tam bude, tak to zvládne.

Vyrážíme zase před šestou a obloha je vymetená. Super. Na hřebeni to fouká snad 80km/h a chvílemi máme problém s chůzi. V závětří nacházíme známého z trailu – Greg in the Wild vyrazil hodinu před námi a nabírá tu síly. V 62 letech už to hold tak nešlape. Pauzírujeme taky a pokračujeme tak 10 min za Gregem. Přicházíme na ostrou hranu, napravo skoro kolmé skály a extrémně strmé kuloáry. Doufám, ze to půjde po ostrém vršku. Do těch kuloárů bych se nikdy nepustil a to se cítím v horách docela jistě. Najednou pod námi slyšíme padat kamení a vidíme jak se strmou stěnou Greg hrabe nahoru tak 5 metrů pod námi. Nenápadá mě jiné vysvětlení, než že tam zahučel, ale odpovídá že je OK a hledá cestu. Hulákám ať se okamžitě vyhrabe nahoru a doufám že to zvládne, protože se s ním všechno drolí a sype půl kilometru dolů do údolí. Dělá se mi trochu špatně, tohle nemůže skončit dobře. Oli nemá odvahu se dolů ani podívat. Greg to nakonec zpět na hřeben zvládá a asi mu dochází jak blízko konci byl, protože další dvě hodiny po hřebeni šlape v našich stopách. Snažím se vybírat co nejschůdnější cestu, aby to bylo OK i pro něj.

Zvládá se ještě jednou sesypat, ale bez zranění. Přiznává že to v takových horách moc nezvládá a že asi přestřelil. Děkuje že jsme ho hřebenem provedli. Vůbec nechápu co dělal tam dole a jak se z toho dostal. Přitom po hřebeni s trochou hledání to byla bezpečná cesta – i Oli v tom neshledala problém.

Dosahujeme další pěkné mety -1100mil, tak se fotíme i s Torreys Peakem v pozadí.

Napojujeme se na standardní výstupovou trasu kudy proudí desítky lidí. Na vrcholu se Greg fotí pro svoji ženu, protože mají výročí svatby. Docela romantická záležitost. Výhledy jsou zase pecka.

My se chystáme ještě přes sedýlko na druhý, mnohem líp vypadající Torreys Peak.

 

Gregovi to stačilo a půjde rovnou dolů. Než se rozloučíme, dostáváme od něj zajímavé pozvání – na další zastávce ve Winter Parku za dva dny ho náloží manželka a přátelé co tu mají srub, a že jsme zvaní s nima pár dní povegetit. Terasa, pivečko, vířivka a výhledy na hory. Máme na spěch, ale ne tolik, abychom tohle odmítli. Škoda že se v tomhle Američanům nedá moc věřit. Namluví toho hodně, ale nestane se nic. Uvidíme. Jsme rychlejší než Greg, tak si zastávku ve městě naplánujeme po svém a uvidíme jestli se Greg ozve. Zbylých 40 kilometrů je zase po absolutně úžasném vysokém hřebeni.

Fouká to zase tak že i s hůlkama máme problém s chůzí, ale s tím člověk takhle vysoko vlastně počítá.

Nevím jak je tohle možné ale celé Colorado krajina i výhledy gradují. Už před dvěma týdny bylo všechno daleko lepší než jak jsme si to představovali, takže tohle je jako sen.

Akorát nám došlo jídlo a tak po náročných dnech vysoko v horách doslova utíkáme směr silnice do města.

 

Stop jde rychle, do auta k nám se vtírá zvláštní rychlík v sukni Cloud Buster, který nás dnes doběhl. Borec, i tady v kopcích dělá padesát km denně. Winter Park je lyžařský resort plný turistů. Takže rychle polykáme obří bagetu v Subway a za tmy odcházíme za město do lesa přespat. Normálně by to nebylo tak jednoduché, byly by tam soukromé pozemky. Tady ale hned za městem začína National Forest a tím pádem možnost legálně zakempovat kdekoliv.

Hned brzy ráno se vracíme do centra. Tyhle návštěvy města mému chabému tělu náramně prospívají☺ s každou porcí vajíček, slaniny a zeleniny cítím jak se mi vrací síla. Super. Pereme prádlo, hlásíme se domů a Oli se konečně dohoupává k holiči nechat si podholit strany hlavy a krk, aby se hlava tak nepotila. Doufám že zase nevyměkne.

Tak napůl. Nad ušima vlasy zůstaly, ale nad krkem je oholeno.

Okamžitě si to chválí. S perfektním načasováním přichází SMS od Grega, že nás za moment naloží a jedeme na srub. Wow. Je vidět že lidi na trailu jsou jiný a je na ně spoleh. Den volna nám neuškodí.

Domácí Nancy a Sandy nás okamžitě adoptují a pečují o nás jako doma.

Na trailu je nám skvěle, ale večery v dobré společnosti jsou takovou třešničkou na vrcholu toho všeho. Na terase s pivkem se kocháme výhledem na hřeben, kde už zítra pošlapeme.

Náš plán vyrazit brzy ráno zpět na trail bere za své, když se snídaně a hovor s domácími protahuje do oběda.

 

A to jsem ještě ani nesáhl na blog. Dobrou společnost a žvanec zkrátka nedokážeme odmítat. Trail tu bude i zítra, ne? Nakonec se necháváme odvézt do města až odpoledne, v mekáči na wifině dopisuju blog a zpět na trail míříme vlastně až večer. Nevadí. Ma být týden krásně a aspoň dojdeme do národního parku Rocky Mountains na Oli narozeniny. Dokonalé jak do sebe správné věci hladce zapadají. Ono to tak funguje i v běžném životě, dokud to člověk nepřekombinuje a nepřemyslí… Stačí trochu zpomalit a užívat si to co zrovna je, než pořád plánovat co bude. Takže přejeme poklidné léto, pozitivní zážitky a dobrou společnost a za pár dní se ozveme z další zastávky.

Footprint a Lola

PS:komplet fotky ve velkém rozlišení z CDT najdete na našem Facebooku

Přidejte váš komentář

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku