Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Stoupáme – off-trail – Legend – ztraceni v bobřích hrázích – konečně zase na hřebenech – Montana – losi – sucho – infarktová zastávka v Limě – den zdržení – horská dráha – krávy a zase krávy – pořád sucho – jeden den hezkých hor a zase sucho – brutální dojezd do Leadore

Jako už tradičně, zase vyrážíme ze zastávky dál až po poledni. Sice se citelně ochladilo, ale 800m převýšení nahoru na Sawtelle Peak po prašné cestě nám na slunci dává zabrat.

Jsme tak nadšení, že zase šlapeme a že Oli noha už nebolí, že přecházíme odbočku na naši jedinou vodu dneska… kilometr se vracet se nám nechce a doufáme, že to k další vodě nebude tak těžké. Je. Slunce nás masíruje celých 15kilometrů do kopce. Navrchu odbočujeme na sotva znatelný trail a musíme se prokousat dolů dlouhým docela zarostlým údolím. Voda už nám dost chybí, ale zeleň je na dohled. Proti nám svižně stoupá podivná vytáhlá figura. Zastavujeme na kus řeči, vypadá že spěchá, takže jen vyměňujeme informace o vodě a možnosti zásobování na dalších zastávkách a chystáme se pokračovat. Ještě se rychle ptám na jméno. Jakoby nic se představuje jako Legend. Pro jistotu se ptám jestli jsem to chytil dobře a je to ten LEGEND. Je!!! Mám obrovskou radost, že ho potkáváme. Tenhle chlapík se totiž stejně jako holčina Speedstick, kterou jsme potkali na jaře v Novém Mexiku, snaží projít všechny tři velké americké traily za jednu sezónu. Podle jejího blogu víme, že Speedstick potkala na začátku druhého trailu chlapa a zabalila to. LEGENDA nechávají chlapi klidným a tak stihl během zimy Appalachian trail, pak na jaře během tří měsíců Pacific Crest Trail a teď už jde směrem na jih CDT a má za sebou Montanu!! Vypadá to, že to v klidu stihne, i když během zbylých 3000km se ještě může stát cokoliv.

Překvapuje mně, že je to úplnej mlaďák – něco přes pětadvacet. A na to jaký je zvíře, tak je strašně v pohodě a skromnej. Dělá každý den přes 60km a říká, že už si na to docela zvykl , ale že i přes dobrou stravu mu dost ubývá svalová hmota. A taky že se těší až ty traily půjde příště a bude mít čas se častěji vykoupat v jezeře, dát si někde šlofíka a nebo zastavit ve městě v pivovaru. Teď je zkrátka na misi a tak šlape. Dost mě zaskočil, že říká že stíhá ty kilometry ujít za světla. To musí být skoro poloběh. Směje se. Prý po dvou trailech si už docela vypracoval tempo. Sympaťák. Držíme mu palce. Jak je na tom můžete sledovat na jeho blogu www.freeoutside.com. Celí povzbuzení dobíháme k malému prameni a pijeme jako velbloudi. Krom toho, že tenhle pramen má výbornou vodu, tak je to ještě nejvzdálenější zdroj řeky Mississippi. Před setměním bychom to rádi dotáhli ještě pár mil k jezeru, kde se opět máme napojit na trail. Údolí je zarostlé vrbami a je těžké najít průchod.

Koukám do Guthooku kudy se to podařilo projít tomu, kdo mapoval trasu a chytáme slabě znatelný trail. Ale i to urychluje pokrok. Docela se motáme tunely mezi vrbami a najednou stojíme na kraji jezírka. Sakra, bobr, hráz a jezero jak hrom. Nechceme se vracet, ale kamkoli vykročíme, hned narážíme na další vodu. Vypadá to, že celé údolí je pod vodou a my stojíme přesně uprostřed. Je to docela boj se vymotat na souš ale zvládáme to.

Další den je za odměnu, sice hodně stoupáme, ale čeká nás parádní hřeben. Konečně. Jako bonus máme super východ slunce.

Mám pocit že za celý Wyoming jsme pořád jen prolejzali údolí a sedla. Cestou nahoru ještě narážíme na pár losů. Úžasná zvířata, to se neokouká. Navrch nám jedna losí samice ráno ukazuje že umí plavat.

To byl velký zážitek. Zastihli jsme ji u jezera a neměla kam utéct, tak pomalu a elegantně nakráčela do jezera a plavala na druhou stranu. Ani jsem ji nestihl pořádně vyfotit jak jsem byl fascinovaný. Naštěstí Oli to zvládla. Na hřebeni konečně objevujeme označení hranice s Montanou.

Hranici teď budeme po hřebeni sledovat dalších nejmíň 300km. Skalnatý hřeben vystupuje nad suchou, žlutou pouští a dává nám luxusní rozhled.

Kempujeme na okraji jakési stolové hory s úžasným výhledem, tak zase po nějaké době spíme jen tak pod širákem. Je sice teprve konec srpna, ale tady nahoře ve třech tisících už to v noci přimrzá. Tak to mám rád, to se dobře spí. Ráno už jen sbíháme 20 km dolů k dálnici, abychom se rychle otočili v městečku Lima. Tady začíná opravdová poušť.

To jsme vůbec nečekali. Nějak jsme měli v hlavách, že to tu bude pěkně zelené, když jsou to nejvyšší hory a budeme pořád mezi 2500 a 3000m. Vůbec. Všechno žluté, suché a všude stovky krav. Dálnice je tu bytelně oplocená a auta jezdí hodně přes limit, tak nám nezbývá než zavolat do motelu do Limy, aby nás chlapík přijel těch třicet kiláků vyzvednout. Jsme pár dní za plánem, tak chceme ve městě jen rychle nakoupit, vysprchovat se a vyzvednout na poště balík s novýma botama. Prvně běžíme na poštu pro boty a tam to přichází – balík tam není! Jak to? Amazon i UPS píšou, že dnes měl balík dorazit. Znovu to kontroluju online a tam píšou, že balík je na cestě sem. Ale pošta zavírá za 10 min a pak už to nemůžou doručit… Jdeme na motel, je to tu malé městečko a paní to má zároveň jako UPS podací místo. Volá řidiči co tady balíky rozváží a ten naše balíky v autě nemá. Rozjíždí se maraton telefonátů na různá místa, a když se nám výjimečně podaří prokousat rozhovorem s automatem, tak mám pocit že mluvím se stále stejným idiotem. Nikam se nemůžeme pohnout. Ale aspoň už víme co se děje – Amazon nás nechal boty objednat na adresu pošty, ale přihodil za směrovačku pár čísel navíc. UPS mělo s adresou problém, ale nikdo nás nekontaktoval si to vyjasnit. Místo toho kliknuli do systému, že jsme si vyžádali osobní vyzvednutí v distribučním centru v Butte v Montaně. 200kilometrů odsud. Paráda. Nikdo se ale neobtěžoval aktualizovat informace ve sledování balíčku a tak to furt tvrdilo, že balík nám dnes doručí. Snažíme se dovolat na zákaznické centrum UPS a změnit adresu i status balíčku, aby ho doručili aspoň zítra. To prý nemůžou. Nejdřív musí proběhnout jeden neúspěšný pokus o doručení, pak můžu změnit adresu. Ale balíček sedí na centrále a doručit se ho nikdy nepokusí. Změnit adresu může jen odesílatel – Amazon. Opět nekonečný rozhovor s automatem. Boty sice nutně potřebujeme, ale zvažujeme, že objednávku zrušíme ať aspoň dostaneme peníze zpět. Ani to nejde. Zrušit to jde pouze před odesláním a nebo se objednávka zruší automaticky, pokud nebylo možné balík doručit. Náš balík už je odeslaný, ale nikdy ho nezkusí doručit, protože sedí na centrále a podle systému čeká až si ho vyzvedneme. Parádní patová situace – balík nelze doručit, ale ani vrátit, nebo zrušit objednávku. A cesta do Butte je tak na dva dny nejmíň. Jsem rád že nemám zbraň, už bych byl ve zprávách…

Oli zázračně googluje nějaké tajné číslo Amazonu, kde můžu mluvit se skutečným člověkem a slečna nemá problém situaci řešit. Bohužel nemůže adresu změnit jen tak, takže voláme UPS a po 30 minutách se prokousáváme k operátorovi (call center je asi někde v Číně, protože domluva anglicky dost vázne). Společnými silami ve třech se nám po další půl hodině daří změnit status balíčku i adresu a balík by zítra měl dorazit na Motel. UFF. Po osmi hodinách na telefonu si platíme noc v kempu za motelem. A vyčerpaní usínáme. Pěkně nás to štve, protože ztrácíme celý další den, ale hlavně že budou boty. Oli v těch svých nemůže už ani kilometr.

Řidič obvykle přijíždí až pozdě odpoledne, tak máme celý den si aspoň trochu odpočinout, zavolat domů a kouknout jak běží eshop☺ Tímto děkujeme všem kdo nám s tím pomáhají, jinak bychom tu nemohli být. Ve čtyři odpoledne doslova přilítá řidič a vítězoslavně tasí naše balíčky, ano jsou překvapivě dva…

Rychle balíme, věšíme staré boty na strom „shoe tree“ – taková atrakce tady a domlouváme si odvoz zpět na trail.

Chceme majitelé motelu za pomoc s balíkama aspoň pozvat na večeři, ale odmítají. Že prý je to baví nám z trailu pomáhat a že to dělají rádi. Za cestu ale platíme, to si vymluvit nenecháme, pořádek musí být a my jsme rádi, že to můžeme pálit dál. Snažíme se ještě večer doběhnout co nejdál od dálnice, úplně pod kopce.

Nejdřív se na nás přibíhají podívat koně, a pak už jsou jen krávy. Krávy jsou tu všude.

Na loukách, v potocích, na horách i v lesích. Stovky krav, tisíce krav.

Ráno zahajujeme dost netradičně – whiskey. Oli setra se dnes vdává, tak přesně v hodinu obřadu tasíme malé lahvičky a připíjíme si na ně.

Pak to začíná hodně zprudka. Je to jako horská dráha. Po žlutých kopcích strmě nahoru a dolů, a hrozně se to klikatí tam a zpět a celý den.

 

Jestli to takhle bude celých další 100 kilometrů tak tu umřeme. Ještě že je aspoň občas nějaký pramen nebo malý potůček – i když všechno rozšlapané a posrané od krav.

Naštěstí filtr Sawyer maká a nemusíme to řešit. Na jeden den zabíháme do hezkých hor a dáváme i koupačku v jezeře. To nás docela nabíjí a jsme rozhodnutí další vyprahlé dny horama proběhnout 40km denně a být v sedle Bannock už večer o den dřív. Snad se podaří stop, protože to je jen prašná cesta a aut tu moc nejezdí. Doběh do sedla nám dává zabrat – ještě nás vedou přes pěknou třítisícovku a pak nekonečné suché kopce.

V sedle jsme v sedm večer a zbývá nám něco přes hodinu světla na stop. Dolů do údolí je vidět asi 20kilometrů kudy silnice vede a je beznadějně prázdná. Oli stopujeme velmi rafinovaným způsobem☺

Po hodině už se stmívá a dole jsou vidět světla. Za 15 minut nám staví děsně sympatickej chlapík Tim. Truck plnej maskáčových věcí, kladkovej luk a šípy. Jasnej lovec. Lovce nemám rád. Trvá deset minut než pro nás udělá místo. Tady ale něco nehraje. Tim totiž nemá na nohách pohory, ale běžecké boty. Navíc značku, kterou používají hlavě ultratrailoví běžci. Ptám se jestli běhá, on se rozzáří a ledy jsou prolomené. Během cesty dolů do města a pak během dvouhodinové společné večeře se dovídáme že je biolog, pracuje v terénu a z různých financí obnovují přirozené biotopy pro celé spektrum živočichů. Prostě se snaží udržet přírodu tady v Idahu a Montaně trochu živou.

A jeho životní vášní jsou ultra-běhy, jeleni a lov jelenů s lukem a šípem. Když začne lovecká sezóna a vyhraje v loterii povolení pro nějakou oblast, zaplatí $700 za permit a měsíc v kuse běhá s lukem po lesích a snaží se najít nějakýho obřího jelena. Není to vrahoun jak já lovce znám, zvířata obdivuje a často má problém jelena skolit, protože je prostě moc nádhernej. Ale pár kousků už za patnáct let skolil a hned ukazuje fotku se 400 kilovým monstrem. Jelen má jen jednu malou dírku za přední nohou. Vysvětluje, že se musí ke zvířeti dostat na 20metrů, stačí jeden šíp, ten prý proletí komplet skrz hrudník a jelen po 50metrech padne. On prý pak potřebuje půl hodiny na to, aby se se zabitím tak krásnýho zvířete srovnal a pak okamžitě jelena stáhne, rozporcuje, maso rozptyluje do plátěných sáčků a rozvěsí na stromy, aby schladnulo a aby ho nesežrali medvědi nebo vlci. A pak začne s masem v batohu běhat k autu. Někdy i 200 kilo masa. Všechno s rodinou snědí. Prý nikdy maso v obchodě nekoupil.

Zajímá mě jak je možný se k jelenovi dostat takhle blízko, protože v uplynulých dnech jsme viděli velká stáda jelenů, ale vždycky dost na dálku. Usměje se a pak skromě povídá, že jeleni jsou jeho vášeň a že loni ve Vegas vyhrál mistrovství světa ve vábení jelenů! (Velká legrace i pecka zároveň, protože tady to je velká věc. Každej američan je buď lovec, nebo rybář…) A jako důkaz ukazuje obří sponu na opasku. Má tady ty hory prochozený naskrz, tak z něj tahám info. Prý už to bude teď zelenější a hezčí. Taky se máme připravit na to, ze po sto letech se sem vrátili medvědi grizzly, že je tady zaznamenali jejich fotopasti. Paráda. Taky že tu před pár lety znovu vysadili obrovský kanadský vlky a že to je úchvatný zvíře. Ale že se bát nemusíme, že žádný incidenty s lidma nikdy nebyly.

Pak ještě ukazuje fotky z nedávného stomílového závodu a protože je deset večer tak se loučíme. Hrozně ho zajímá naše cesta, tak mu dáváme adresu našeho webu ať může prolézt aspoň fotky. Parádní setkání. Tohle máme na trailu nejradši – úžasná setkání nám dávají víru, že svět není tak beznadějný místo a že jsou lidi co mají sny, vášně, respekt k okolí a sílu podle toho žít. To samé přejeme i vám.

Pěkné léto a lehký krok vám z trailu přejí Oli a Peťan

Ještě pár nezařazených momentek:

Prodíráme se vrbou

Přelézání plotů

Po cestě sbíráme odpadky a tohle je cenný úlovek – narozeninový balón co sem odněkud přiletěl. Zní to nepravděpodobně, ale už je to náš čtvrtý.

Občas musíme i naší sově Emilce ukázat kde jsme

V kuchynce v kempu si děláme luxusní livance s nutelou a ovocem

Kompletní fotogalerie jako vždy na FACEBOOKU :o)

Přidejte váš komentář

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku