Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Opět trable s balíčkem – nečekaná noc ve srubu – kosa – oteplení a zase sníh – krásné hory – medvědi všude – luxusní kemp v sedle – nejhezčí den za dlouhou dobu – sestupujeme do Anacondy – highway a trochu problém s kempem – město Anaconda – Greg – dlouhá cesta po asfaltu zpět do hor – noc u Eda – zase kosa – nezbývá než šlapat – evropská Helena a boží motel

Náš hlavní dojem z této etapy je, že září, Montana, CDT a El Niño není ideální kombinace… ale stejně nás to pořád baví!

Z útulného pokojíku v Traveller’s Rest se nám moc nechce…Na to že je tu šest postelí a jsme tu jenom dva, tak jsme si ho solidně zabydleli☺

Ráno sice chvíli svítilo slunce, ale hory všude okolo jsou bílé a už se zase stahují mraky. Ráno na poště nám oznámili že náš balík tam zatím nemají, ale že díky svátku tu mají třídenní hromadu zásilek k roztřídění, a že bude nejspíš tam. Ať přijdem po obědě. Sakra, zase zdržení, hlavně aby tam ale balík byl. Jsou tam pro Oli větší boty, protože ty nové z Limy jsou nový model a ozkoušená a zaručená velikost je malá… a hlavně tam jsou nepromokavé ponožky! To je absolutní nutnost, bez nich nemůžeme dál. Přes den šlapeme po kotníky v mokrém sněhu a ráno mrzne. To bychom přišli v mokrých ponožkách a botech o prsty.

Ve dvě hodiny vyzvedáváme balík, pak balíme a ještě čekáme než se na Drive nahraje blog a fotky a po čtvrté vyrážíme. Ještě zastávka se dobře najíst, mimochodem asi nejlepší pizza doposud, a už stojíme na stopu. Fakt kosa a vítr a vypadá to že nás každou chvíli zase zasype sníh. A zrovna nám ani stop moc nejde.

Docela nás pobavilo, když zastavuje chlapík a hlásí, že sice nahoru do sedla nejede, ale že je tam stejně hnusně a myslí si, že bychom tam neměli vyrážet. Dává nám svůj telefon, kdybychom do večera neodjeli, že máme zavolat a on nás vyzvedne a přespíme u něj. Pecka, děkujeme. Za chvíli zastavuje obrovskej pickup s přívěsem a divnej chlapík vůbec neví kam jede, ale že nás nahoru těch 50 kiláků odveze??!?! No nic, bereme, ale sprej proti medvědům mám přípravenej. Přeci jenom si scénu z Pulp Fiction ze sklepa pamatuju moc dobře☺

Chlapík je nakonec pohodář paraglidista. Spí v přívěsu, šmejdí po krajině a hledá pěkný místa na plachtění. Nahoře v sedle jsme až v sedm večer. Neprší, ale je to na spadnutí. Z parkoviště zahajujeme po síti běžkařských tras, mají to tu jako velkou chloubu. Počasí mě dost trápí, ujít tři míle, zmoknout a stavět kemp za mokra není dobrý start náročné etapy. Najednou se před námi na malém prostranství objevuje krásný, nový srub. Trochu majitelům závidíme, že dnes spí v teple a suchu. Přitom je to taková samozřejmá věc, střecha nad hlavou. Soucítíme s bezdomovci, a to jsme v tom dobrovolně a ještě jsme dobře vybavení…

 

Oli valí dál, mou pozornost poutá cedulka National Forest u dveří srubu. National Forest je veřejný prostor, tak beru za kliku a dveře se ochotně otevírají. Absolutní pecka. Velká společenská místnost s krbovkama, vybavená kuchyň a dokonce i plynový sporák maká. Provozní řád hned u dveří mě ujišťuje, že jsme neobsadili soukromou chatu:-) Trochu šmejdím a v podkroví objevuju několik paland a velkou postel. Tak to je jasná věc, zabydlujeme se, vaříme horkou čokoládu a spokojeně sledujeme jak venku začíná pršet☺

Tohle nás opravdu potěšilo a místnímu spolku běžkařů letí obrovský dík. Užíváme si pohodičku v teple a bez deště a jako bonus můžeme ráno vyrazit dřív. Bez velkého balení a suší! Ráno je všechno pocukrované, ale nebe vypadá líp. Trail se jen příjemně vlní a docela to odsejpá. Jenom odpoledne nás brzdí dlouhý úsek popadaných stromů, ale i tím se docela zvládáme prokousat.

Ze skalnatého hřebene sledujeme, kudy jsme to uplynulý týden šlapali, a jak jsou tam ty kopce fest bílé.

Moc se tomu nemůžeme smát, protože hned před námi se zvedá pohoří Anaconda, a to je taky bílé… Ještě nás od něj dělí jeden den a má se teď oteplovat, tak snad sníh ještě sleze. Celý den šlapeme mrtvým lesem.

Teplo sice není, ale aspoň občas vykoukne sluníčko. Na severních svazích leží ještě starý sníh. Vysvětluju Oli, že teď už to s medvědama tady na hřebenech nebude tak horký, protože se blíží zima a všechna zvířata se stěhují dolů do údolí. A že i medvědi hybernují co nejníže, kde je zima nejkratší. Takže můžeme být klidnější. Ještě to ani nedopovím a už mi Oli ukazuje na trailu ve sněhu docela obří medvědí stopy…

K večeru začíná krásná horská krajina a kempujeme u fotogenického jezera Johnson Lake. Cestou jsme natrefili na další dvoje medvědí stopy… Těšíme se na zítřek, podle předpovědi má být nejtepleji a krásně. Dva dny budeme procházet srdcem Anaconda Range, tak si to budeme moci užít. Kolem půlnoci mě budí známé šustění vloček o plachtu tarpu a hodinky ukazují uvnitř -2C. Ráno je opět solidně bílo a jezero je jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy viděl.

Připaluju trochu snídani protože se nemůžu utrhnout od focení.

 

Vytáhnout Oli z pod peřiny když je mráz dá práci. Pomáhá horká kaše a úžasný výhled na jezero. Na to jaká je kosa a co nás čeká, je nálada v týmu výborná!

Znovu se fotíme a stoupáme pohádkovou krajinou nahoru do sedla. Je kosa a těšíme se nahoru na sluníčko.

 

Se sněhem v Montaně jsme počítali, ale až za pár týdnů a o dost víc na sever. Vybavení jsme neustále i na takovéhle extrémy, ale šlapat v tom zbylých 800 km by nebylo úplně komfortní, to bychom se museli dovybavit. Výhledy ze sedla nám vrací náladu a na zimu zapomínáme.

 

Následuje strmý sestup k dalšímu jezeru a to se do večera opakuje čtyřikrát. Ještě že je slunečno a můžeme si aspoň v poledne trochu povegetit.

Večer kempujeme úplně na vrcholu hřebene s luxusním výhledem, ale máme dost. Za uplynulé dva dny jsme nastoupali přes 4000m a ušli 75km.

Bavíme se o tom jak sníh odhalí spoustu zvířat. Že někdy máme pocit, že tu nic nežije a každý den přitom narážíme na čerstvé stopy několika medvědů ale třeba i vlka. Oli říká, že by to byl zajímavý dokument umístit kameru na trail a pak sledovat jak tam v klidu projde člověk a za pět minut obří grizzly…

Ráno máme úchvatný výhled a zvládáme vstát s východem slunce.

Už by nás mělo čekat jen jedno sedlo a pak sestup dolů do údolí a 15 km po asfaltce do města Anaconda. Snažíme se valit, ale nejde to – je sluníčko, docela teplo, a tohle je snad nejhezčí den za posledních čtrnáct dní, tak si to užíváme.

 

Doháníme to večer po silnici.

Šlapeme až do tmy a je trochu problém najít kemp. Taky začínají obvyklé problémy zastrčených obydlených míst – agresivní psi, divný lidi, odpadky všude. Vůbec se necítíme dobře. S Oli jsme se už několikrát shodli na tom, že se cítíme mnohem bezpečněji v divočině, než tady na okraji civilizace. Lepší je to jenom když přijdeme do města stopem, a jsme někde v pěkném centru. Spíme jen 5 mil od města a tak tam zvládáme hravě dojít před desátou. Podle popisu v průvodci jsme čekali šílenou díru, ale vše je tady v centru upravené a je vidět že svého času to bylo bohaté město.

Oli nakupuje jídlo a já šmejdím kolem visitor centra, abych se něco dočetl. Úspěšně – původně tu žádné město nebylo, jen důl na měděnou rudu. V osmdesátých letech 19. stol. se pan Dally z Californie rozhodl to tu koupit a postavit největší tavicí pece na měď na světě. A protože byl jako náš pan Baťa (není jisté jestli lidumil a nebo to měl všechno dobře spočítané) tak k tomu nechal postavit pěkné město se zázemím pro lidi, s hotely, bankami i železnicí. A nám se tu takhle na skok moc líbilo. Bohužel jsme nejvíc z času strávili v McDonalds na rychlém internetu psaním blogu a objednáváním teplejšího vybavení…

A taky konečně přišel na řadu Greg. Možná si vzpomínáte, jak jsme na něj před dvěma měsíci v horách v Coloradu narazili, jak se štrachá skrz naprosto neprůchodné místo a vypadalo to že se zřítí… tak jsme se ho ujali a vyvedli ho až na vrchol kopce a na turistický chodník. A o pár dní později s ním a jeho přáteli strávili 2 dny u nich na srubu. Od té doby se stále snažíme na trailu potkat, ale pořád se míjíme – různé varianty a zdravotní trable nás vždycky rozdělí. Tenhle chlapík je celým trailovým jménem Greg in the wild. Znáte knížku Wild, nebo jste viděli film Wild? Reálný příběh holčiny co se v devadesátých letech snažila projít PCT? Tak v tom příběhu figuruje docela důležitá postava – Greg. My film neviděli, Grega znali i pod jeho reálným jménem Roger a taky jsme měli dlouhý vedení… a tak nám to nedocvaknulo ani když Gregova manželka ukazovala na srubu fotky ze slavnostní premiéry filmu, který se účastnili. Mě to docvaklo až cestou ze srubu a od té doby jsme se snažili s Gregem znovu potkat abychom si to potvrdili. Tady v Anaconda jsem si na to konečně vzpomněl a vygoogloval to. No jo, je to TEN Greg!

Bylo to hrozně zajímavý přečíst si úryvky z jeho deníku když se s Cheryl v tom 95 roce potkal a pak jeho dojmy, když si po 20 letech přečetl její knihu – mimochodem bestseller jako kráva tady v US. Jak se vlastně můžete stát důležitou postavou něčího života a vlastně o tom ani nevíte! A že situaci kterou zažíváte s někým společně můžete oba vnímat úplně jinak, protože máte jiné cíle, motivace, zázemí… Chceme se Grega zeptat na tolik věcí, tak doufáme že se nám podaří ho ještě chytit. Kdykoli má signál, tak nám hlásí polohu a další plány a vypadá to, že trochu společnosti by taky na osamělé pouti ocenil. Tak snad. Jsme teď dva dny za ním. Odpoledne vyrážíme dál. Je to dalších 15 km po asfaltu, ale aspoň nám to docela utíká. Trochu nás zase nahání parádní bouřka, ale zázračně unikáme.

Pobaveně kroutíme hlavou, když nás mapa nabádá odbočit na prašnou cestu, která má bránu a ceduli zákaz vstupu, ale jdeme do toho. Za lesíkem se objevujeme v areálu státní nemocnice kombinované s nápravným zařízením… Několik lidí se ptá, co tam děláme a jak jsme se tam dostali… podivná individua somrují cigarety… rychle pryč odsud. Křížíme dálnici a pokračujeme po prašné cestě jakýmsi chráněným územím. Potřebujeme vodu. Jdeme sice podél potoka, ale podle mapy vidím, že protéká areálem nemocnice, tak ji nabíráme dost neochotně. Navíc mě znervózňují cedule, kterým nerozumíme, něco o zamoření a rekultivaci… po další míli míjíme dvě osamělá stavení a z jednoho na nás volá stařík Ed, jestli jsme si prý náhodou nenabrali vodu dole z potoka? JoJo. Tak prej vylejt a natankovat si u něj doma. Potok je plný těžkých kovů z dob těžby všeho možného a provádí se rozsáhlá sanace – to byly ty cedule… Ed se během čepování vody chlubí, ze u něj už kempovali další lidi ze CDT, tak se ptáme taky. Už se stmívá a není vidět, že bychom se v blízké době dostali ven z oplocenych pozemků. Ed vypadá, že je rád a ještě nabízí, že se můžeme vysprchovat. Je to kavalír. Ptám se jestli jsme něco dlužní a on jen že je rád, když mladý (to mě potěšil) dělají něco jiného než chlast a drogy, a že rád pomůže. Děkujeme mu a rozbíjíme tábor v závětří za garáží.

Největrnější noc doposud. A následována nejchladnějším dnem. Celý den to foukalo a teplota se neodlepila od nuly. Ani celodenní pochod zpátky na hřebeny, ani 40 km nás nezahřálo, a je to první den, kdy jsme za celý den nesundali bundy, čepice a rukavice. Pomohly až péřovky večer v kempu.

A stejně jsme byli večer celí promrzlí. Pomohla až láhev s horkou vodou pod peřinou. Další dva dny byly vlastně trochu nuda, jen jsme se snažili ujít co nejvíc mil, abychom byli v Heleně co nejdřív a stihli si trochu odpočinout než poběžíme dál.

Haha, jsme tu správně!

Taky bychom ještě rádi došli Grega a jeho ženu a zašli s nima v posledním městě na večeři. Bylo by i docela pěkné dokončit trail s někým dalším. Mít z toho radost i za někoho jiného, že to zvládl. Bohužel se poslední den budím úplně marod a těch zbylých 25km do McDonald Pass k silnici se doslova ploužíme.

Jsme tam až ve tři. Naštěstí nám během 5 minut zastavuje chlapík s pickupem a odváží nás v Heleně až na hotel. Tentokrát nejdeme do kempu. Potřebujeme se ohřát, odpočinout a všechno pořádně dosušit. Recepce dává vědět, že jsme tu vítání velkým nápisem “Welcome CDT hikers!” to jsme ještě nezažili. Na většině míst špinavý pobudy s batohama zrovna nevítají. Majitelka a zároveň recepční Jenny se o nás stará jako o vlastní. Děkujeme!

Big thanks to all awesome folks in Budget Inn Express!

Sesouvám se do postele. Je to pocit skoro jako doma. Pořádný spánek a litry čaje mě snad postaví na nohy.

Nepostavily. Během dopoledne následující den se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc. I Oli je nějak divně a bude rozhodně lepší vyrážet na 400km dlouhou etapu trochu v pořádku a odpočinutí. Vyrazíme zítra brzy ráno. Snad☺Držte nám palce. Lewis-Clark a Bob Marshall Wilderness jsou nejodlehlejší a nejdivočejší území na trailu. Hlavně aby nám počasí trochu přálo! Užívejte teplíčka pěkně doma☺

Peťan a Oli

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku