Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Stoupáme – odpolední bouřky – po pás ve sněhu – brutuuuus – bílý svět – po kotníky ve vodě – “bezpečná” varianta – já brodím, Lola plave – brutuuuus – šílený traverz – útěk před blesky – brutuuuus – pohodový dojezd v 3300m – první lidi po 5ti dnech – úžasný stop do Pagosa Springs – poprvé na hotelu – dilema

Z Chama nakonec odjíždíme nadvakrát. Poprvé se balíme, skáčeme do Ralphova trucku a jedeme do města nakoupit jídlo pro jistotu na týden, protože následující sekci zatím prošlo jen pár skupinek, asi 20 lidí, a trvalo jim to i se sněžnicema týden. Mezitím něco odtálo, tak bychom to měli zvládnout. Cestou sledujeme jak se nad horama nabírá totální černo. To není dobrý. Máme startovat v 3000m ze sedla, hned nastoupat a pak se celý týden pohybovat mezi 3300 a 3700m. Jsou to spíš náhorní plošiny než ostré vrcholy, není moc kam před blesky utéct. Po čtvrté hodině máme přebalené jídlo a jsme připravení vyrazit.

Ještě čekáme až parním vlakem dorazí ze sedla Ralph s Wendy abychom se rozloučili a přeptali se jak bylo nahoře.

Hlásí že nahoře je totální mordor, a že jedeme všichni zase k nim a že nás Ralph hodí nahoru hned zítra brzy ráno. Z našeho pokoje vidíme zasněžené hřebeny po kterých už za dva dny půjdeme a celou noc to nad nimi doslova svítí jedním bleskem za druhým. Jsme rádi že jsme vyměkli a jsme tady dole pod střechou. Ráno je obloha vymetená a v sedm už míříme do sedla. Cestou nakládáme na korbu pickupu 5 dalších hikers z trailu, kteří potřebují hodit na poštu na druhý konec města. Cerveza, Masshole, Stummy, Turbo a Illusive budou vyrážet dnes nebo hned zítra za námi. V osm se na trailheadu zapisujeme do registru a už stoupáme. Zatím převážně po rozbláceném trailu, ale už se objevují ostrůvky sněhu skrz které se boříme zatím jen po kolena a dole přistáváme do vody. O něco výš na hřebínku už je vrstva sněhu větší a kompaktnější a dá se jít většinu času po vrchu.

Musíme se přehoupnout přes Flat Top Mnt. a pokračovat několik kilometrů po platíčku v 3500m. Jenže už v 11h se zase začínají kupit mraky a zrovna když začneme stoupat na vrchol, tak zarachotí první hrom a než se stačíme rozmyslet jestli to risknout přes vrchol, už nás masírují kroupy. Boříme se sněhem jak se snažíme utéct trochu do údolí.

Trvá nám skoro půl hodiny než nacházíme aspoň malý kousek země bez sněhu abychom zakempovali. S přestávkami to bouří až do tmy. Dneska jen 10kilometrů. To bude dlouhá etapa. Vstáváme v pět abychom aspoň něco ušli než to zas v poledne vypukne. Je azuro. Za půl hodiny jsme zpět na trailu a pak se přehupujeme přes vrchol na plató. Otevírají se před námi celé jižní San Juans.

Vypadá to nekonečně. Ještě to nevíme, ale dnes se nám podaří přejít úplně všechno co vidíme. Jediný den bez deště od začátku Colorada. Je sice kolem nuly, ale sníh nenese a my se propadáme místy po pás.

Je to náročné a pomalé. Pod sněhem navíc všude teče voda z tajícího sněhu. Nohy mrznou i když máme na nohou dvoje ponožky a mezi nima igelitové sáčky.

Teče to tam prostě vrchem. I když máme sakra vysoké návleky. Když se snažíme sníh obcházet po trávě, boříme se po kotníky do bláta. Už jsem zažil tekuté písky, ale tady je i tekutý štěrk a dokonce i kameny velké jako hlava se s námi někdy potápí. Docela psycho. Postupně zjišťujeme, že nejlíp nese nafoukaný sníh mezi stromy, špinavý sníh a paradoxně rozměklé stráně orientované na jih. Rovinky a severní strany sice mají tvrdou krustu, ale hned se s vámi prolomí. Snažíte se zvednout, povrch chvíli drží, nechává vás zvednout se úplně na povrch, ale jak se snažíte udělat krok, okamžitě zahučíte znovu. A po pás. Za šest hodin děláme 6kilometrů. Počasí nám přeje, a jak se učíme číst sníh tak i zrychlujeme a nakonec se po 13 hodinách zastavujeme totálně vyčerpaní po 22km. V sedle ve 3500m na nás čeká jediný malý kousek trávy kolem skupinky stromů, tak okamžitě kempujeme.

Podle mapy máme zítra dvě možnosti: vrchní variantu přes několik strmých traverzů v měkkém sněhu, nebo spodní jedním údolím dolů a druhým nahoru. Oba toho dnes máme dost a tak ještě riskovat celý další den laviny v kašovitém hlubokém sněhu v prudkých jižních svazích nás neláká. S vidinou snadné údolní varianty spokojeně usínáme. Opět vyrážíme před šestou ráno a po dvou hodinách sestupu zjišťujeme, že nejhorší noční můry se dějí přes den. Údolí se zavírá a přechází v kaňon. Říčka dole je docela svižná.

První záhyb ještě obcházíme ve svahu nad vodou ale pak už musíme brodit. Ještě mrzne, ale trail na druhé straně slibuje rychlý postup. Zvládáme to dobře. Po 100metrech trail mizí ve sněhu a my traverzujeme v prudkém svahu nad vodopády. Ještě to jde. Pak se před námi vynořuje neprůchodná strž. Lezeme dolů k vodě a nacházíme trail na druhé straně a něco jako “brod” kde je voda “klidnější”. Jinak se to všude dost vaří. Svlíkame se do trenek, protože to určitě bude nad kolena, a vážu si Lolu kolem pasu na špagát aby se nabála. Navíc ji držím zezadu pevně za batoh. Není to široké, tak pět metrů, ale má to sílu. Cítím jak se Lola pomalu kácí. Řvu ať se nedívá pod nohy do rychlé vody, ale na břeh a na chvíli to funguje. Pak ji ale voda bere. Zvládám ji udržet, postrčit ke břehu a tam už chytá balanc. Je trochu v šoku, mokrá po pás, ale musíme rychle pokračovat někam na sluníčko, tady dole v kaňonu je těsně nad nulou. Doufáme že hlavní řeka dole v údolí na louce bude mít mostek. Je to přece soutok tří říček a CDT, ne? NE! Embrace brutality. Aspoň je tu sluníčko a teplo. Řeka už neburácí, ale teče hodně svižně. Zdá se mi to schůdné. Navrhuju Lole ať vyrazí, že jí natočím pro maminku video.

Po předchozí zkušenosti je ale rozklepaná a navíc tuší že to hodně potáhne. Trvá na tom že ji zase musím držet. Dobrá volba. Je toho asi 10metrů a mně voda do půl stehen. Lola to má o poznání výš. Za půlkou už ji proud podráždí nohy a i když se ji snažím držet a zvedat co můžu, mizí mi dvakrát ve vodě. Nakonec se zvládá postavit na nohy a visí mi kolem krku tak tři metry od břehu. Asi legrační pohled jak se tam v tom ledovým proudu objímáme. Nabíráme trochu balanc a dotahujeme to na břeh. Lola se musí převlíct celá, mě stačí usušit gatě a trencle. Naštěstí to svítí a začíná být teplo. Všechno v batozích máme v nepromokavých pytlích, tak se zas tak nic neděje. Jen musíme usušit nacucaný batoh.

Lola má pocit že tohle prostě nedává, ale máme jen dvě možnosti. Buď přes 30km dolů podél řeky s bůhví kolika horšími brody, nebo nahoru zpátky na CDT a dalších 45 kiláků ve třech a půl tisících. Volíme trail. Tohle je na dlouhém trailu tuze zajímavá věc. Nemůžete prostě říct, že to balíte a “jít domů”. Zaprvé jste většinou několik dní od civilizace a prostě musíte dál abyste se vyloupli někde u silnice, a pak to nedává smysl vzdávat, když už to vlastně máte za sebou. A zadruhé už máte za sebou několik týdnů až měsíců úporné snahy to dokázat a nechce se vám to všechno zahodit. Tak ustojíte další krizi a to vám zase dává o důvod víc pokračovat… no a když se pak ve městě setkáte s ostatními a zjistíte co potkalo je a nad pivem se zasmějete tomu, že vlastně všem mohlo být hůř, tak máte pocit že život je super a chce se vám dál.

Takže i my pokračujeme.

Ještě dva dny jsou hodně intenzivní v krajině sněhu a hlavně brzké bouřky nám dávají zabrat.

Zvlášť jedno odpoledne, kdy se to kolem nás černalo už od oběda, všude okolo pršelo a burácelo a my se potřebovali přehoupnout přes nejvyšší bod etapy. Několikahodinové mírné stoupání, boříme se sněhem a konečně jsme na oblém žebru. Potom jen ani né 200 metrů dolů do jakési mělké misky a přes holý hřebínek se přehoupnout a začít konečně pořádně klesat do bezpečí. Čekám nahoře na Lolu, je jen pár metrů za mnou a honičky s bouřkou už má dost. Točím si hůlkou v prstech a najednou cítím podivné brnění. Než mi to dojde, už mezi prsty a hůlkou praská statická elektřina. To je hodně zlý. Volám jen “run Lola run” a oba najednou plní síly prcháme na dno “misky”. Ještě nejsme úplně dole a hřebínek před námi už masíruje první blesk. Sedíme na dně dolíčku pod Tyvekem skoro hodinu a cpeme se zatímco přechází vichr, kroupy,déšť a pár dalších blesků. Když se to naším směrem trochu čistí tak přebíháme domnělý poslední hřebínek a rychle stavíme tarp než nastane další kolo. Běsní to tak že nemáme odvahu rozložit si spaní. Sedíme uvnitř na Tyveku a občas v poryvech větru držíme stan. Před setměním se to uklidňuje tak vaříme a jdeme spát. Zítra už to musíme dotáhnout po nižších kopcích těsně nad 3000m až k silnici.

Za pět dní jsme nepotkali ani neviděli živou duši. K silnici nám to nakonec trvá kvůli další bouřce o den dýl a poslední ráno potkáváme další dva páry – Swammy a Thunder Bunny a Early Bird se Squirell.

Neviděli jsme se přes dva týdny. Šli jsme tuhle etapu ve stejné dny a stejnýma horama. Dokonce zjišťujeme že jsme se dvakrát minuli. Ale s trailem pod sněhem, jinému vyhodnocení lavinové situace a tomu že nás bouřky honily několikrát do údolí jsme se prostě míjeli. Tohle je CDT. Poslední kilometry k silnici jdeme společně a horečně probíráme kdo co zažil. Na nás sice čeká zásilka na poště v South Fork, přes 30kiláků na východní straně sedla, ale všichni ostatní jedou do Pagosa Springs o něco dál na západě tak se přidáváme. Na stop se rozdělujeme zase do dvojic a Lola zázračně chytá další neobvyklý stop – obrovský obytný autobus.

Pár v důchodu je na road tripu a Lola prý vypadala tak žalostně že paní zavelela zastavit i když to nikdy před tím neudělali. Všechno ji zajímá, je z našeho trailu úplně hotová a okamžitě tahá road atlas a musíme jí ukázat kudy jdeme. Půlhodinová cesta rychle utíká a my jsme po 6 dnech v úžasném horském středisku Pagosa Springs. Poprvé od začátku bereme hotel. Jsou tu všichni kdo to přes hory teď protlačili.

$80 za noc je dost, ale přibíráme na pokoj pár z Colorada tak to jde. Během pár minut je z toho solidní squat. Kupujeme láhev ginu, tonic a pár piv, protože je potřeba oslavit že žijeme! Trail dál vede velkým obloukem skrz nejvyšší část centrálních San Juans, ale většina lidí volí níž položenou zkratku přes Creede. My byli jednoznačně rozhodnutí pro Creede, že extrému už bylo dost. Ale dnes jsme koupili sněžnice a zítra vyrážíme opět do San Juans. Stačilo potkat dva bráchy, kteří jdou CDT podruhé, znají obě varianty a řekli Lole, ze jestli chce ještě vydatně brodit, ať jdeme Creede variantu. Následující část San Juans jsou prý nejhezčí hory na světě a je škoda je obejít. Tak to chceme zkusit a uvidíme. První den a půl je trasa společná, pak se to dělí. Tak se vám dál přihlásíme buď za 8 dní ze Silvertonu ze San Juans, nebo za tři dny z Creede ze zkratky. Díky všem za podporu, Lola a Footprint

 

Přidejte váš komentář

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku