Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Minule už jsme spěchali z Ghost Ranch, tak jsem minulý článek trochu zkrátil, ale celý pobyt a vlastně i příchod na Ghost Ranch byla hodně podařená záležitost. Těsně než se prokoušete přes několik oplocených pastvin a naučnou stezku již zavřeného muzea ke Ghost Ranch, musíte překročit jednu z mála asfaltových silnic. My tam dorazili něco kolem deváté ráno a na krajnici před zavřeným a zarostlým muzeem stojí zaparkované velké SUV. Když ho míjíme vidíme na zemi pohozený batoh a vzadu na nárazníku sedí kluk s holkou v jednoznačně rozpoznatelném outfitu – vidíme že je to “hiker trash” jako my. Hned nás nekompromisně zastavují, představují se jako “Cerveza” a “Last on the Bus” a nabízí pivo, sendvič, donuts a další věci. Je sice devět ráno, ale žádná hodina není špatná na pivo po pár dnech v poušti… Sedáme na zem a dovídáme se, že Cerveza jde CDT jako my a měla týden pauzu v Cuba a čekala až trochu odtaje sníh v další etapě, a Last on the Bus (LB) je hiker, který už má za sebou všechny tři velké americké traily. CDT šel před dvěma lety a od té doby se kromě práce v Denveru zabývá tím, že dělá pro lidi na CDT trail magic – ve svém volnu třeba pendluje mezi horskými sedly a městy a vozí hikers, aby si mohli ve městech nakoupit atd. Vozí s sebou tuny jídla a piva a snaží se všem jejich pouť zpříjemnit. Pěkný koníček ne? Trochu vzpomínáme na PCT a zjišťujeme, že jsme šli ve stejnej rok. Sosáme z něj užitečné informace ohledně dalších několika etap ve vysokých horách Colorada, mimochodem to vidí pozitivně i když sněhu je hodně, a on pak odjíždí do města Chama vozit lidi z Cumbres Pass dolů do města a zpět.

Společně s Cervezou po chvilce bloudění dorazíme na Ghost Ranch – neuvěřitelná oáza v ústí kaňonu. Má zajímavou historii.

Století zpátky tu sídlili dva bratři, lupiči koní a dobytka, hodne krutí a nevybíraví. Znali kaňon a nikdo, kdo proti nim vyrazil se nevrátil. Nové Mexiko byl v tu dobu poslední stát USA a právo ani politika tu nemělo moc dosah, je to poslední výspa divokého západu, takže nikdo místním nepomohl. Až jednoho dne jeden z bratrů odvedl všechen dobytek do města, prodal ho a utržené zlato ukryl. Druhého to dopálilo a zabil ho. Záhadně se to rozneslo po okolí, lidi dostali odvahu a přinesli spravedlnost – zbylého bratra “ulovili” a pověsili. Jeho manželka zůstala na místě a začala farmařit. V roce 1933 po její smrti celou oblast koupili manželé, kteří ranch zkombinovali s outdoor resortem a začali sem jezdit Hollywoodské hvězdy a slavní z celého světa. Velmi luxusní místo pouze pro zvané. Před smrti celé místo odkázali křesťanské komunitě, která ho za velmi přijatelné peníze provozuje dodnes a pro všechny. Konají se tu umělecké a spirituální workshopy, různé tour na koních, archeologické tour a podobně. A hlavně je to centrála pro všechny CDT hikers, kde se v teple připravují na Colorado a náročné hory.

Potkáváme tu asi desítku dalších lidí. Někteří už mají za sebou celou následující etapu do Chama, ale v horách San Juans bylo tolik sněhu, že se nedalo projít, tak se vrátili na pohodový Ghost Ranch pár dnů počkat. Je tu i excentrický chlapík “TexMart” – kombinace Texasu odkud pochází a Walmartu, řetězce jako naše Tesco, odkud je všechno jeho vybavení. Vypadá jako bezdomovec, jeho batoh má bez jídla 25kg, takže běžné chodí s 35kg batohem, v hlubokém předklonu a se dvěma jasanovými “kmeny” místo hůlek. Z dálky vypadá jako divný čtyřnohý hmyz.

Když narazí na rozpadající se dřevený ukazatel, tak vytáhne z batohu kladivo a hřebíky a opraví ho. Nebo když do trailu zasahuje nějaká větev – vytáhne z batohu pilku a uřízne jí…. do Chama dorazil minulý týden, ale do takových kvant sněhu si se svým nákladem  netroufal, tak se vrátil na Ghost Ranch, povegetil si a vyrazí si dát etapu znovu…

Není tu restaurace, ale společná jídelna, kde si za i na české poměry dobrý peníz můžete dát snídani, oběd, večery a chodit si pro jídlo dokud nemáte dost. Pro nás na trailu hotový ráj. U velkých stolů se potkáváme s ostatními, kdo šli pár dnů před námi a tady odpočívají nebo cekají až trochu odtaje sníh.

 Zjišťujeme že víc než polovina lidi kvůli velké sněhové pokrývce přeskakuje celé Colorado a budou pokračovat ve Wyomingu, do Colorada se vratí na podzim. Další velká skupinka si dává týden dva pauzičku a buď bydlí v Coloradu, nebo tu budou u známých a budou čekat až sníh odtaje na rozumnou míru. Není to úplně legrace, protože minimálně dalších 400km trail nejde pod 3000m. Naopak, většinu času jde nad 3500m. Naštěstí nacházíme pád dalších odvážlivců, kteří se budou pokoušet pokračovat. My to určíte chceme zkusit a pár dní sněhem protlačit, pak se rozhodneme, jestli to není moc a uděláme další plán. Nechceme to vzdávat dřív než to zkusíme, jako většina po přečtení pár zpráv na FB… Ráno u snídaně ctěme příspěvky na CDT facebooku a zjišťujeme, že první dvě skupinky to včera protlačily horama do další zastávky.

Takže by to mělo jít. Sněhu každý den dost ubývá, klidně i 5cm, takže než tam dorazíme za týden my, bude situace zase o dost lepší. Navíc se osmělí další skupinky – v Chama a okolí čeká několik desítek lidí na vhodné podmínky a povzbuzující zprávy od prvních, aby taky vyrazili. Takže snad bude i trochu prošlápnuto. Všichni dnes používají Guthook aplikaci na telefonech, která je s pomocí GPS bez námahy provede celým trailem, aniž by vůbec věděli, kde jsou… My jdeme jen s mapou a kompasem a zatím si s tím vystačíme, i když máme občas těžké chvíle. Nicméně je to součást hry a nás to takhle baví. Na otevřených prostranstvích je to jednoduché, ale v zasněženém lese plném popadaných stromů nemáme s mapou v meřítku 1:64 000 šanci. Centimetr na mapě je 640m a trail v mapě je zakreslený hodně “od ruky” a často je klidně o půl kilometr na druhé straně kaňonu než je nakreslený v mapě… Takže trochu zvažuju, že na San Juans si Guthook aplikaci koupíme taky. Uvidíme po první etapě. Abych tady ale nedělal hrdinu, tak máme jako úplně poslední zálohu běžecký hodinky s GPS. Každá naše mapa má někde uprostřed kompasovou růžici a souřadnice jejího středu. Když budeme úplně v pr… tak naťukám souřadnice do hodinek a ony mi napíšou jak daleko a pod jakým azimutem to k souřadnici máme. Pomoci měřítka a kompasové růžice můžu pak na mapě odměřit kde jsme (díky měřítku mapy to je s přesností tak +\- na 200metru.

Je čas vyrazit. Původně jsme chtěli vyrazit brzy ráno, abychom 800 výškových metrů z kaňonu nastoupali během raná, ale nakonec podléháme volaní buffetu a dáváme si s ostatními ještě snídani.

Na fotce zleva: HOB, Chocolatechipmonk, Beast, Halfmile (autor skvělých a dodnes nejlepších map pro PCT) jeho paní a já-Footprint.

Vyměňujeme si emaily se starším chlapíkem, který si reka HOB (“Hike Or Bike” nebo “Hatefull Old Bastard”). Tenhle chlapík kromě toho že učí na Yale University, hraje asi na deset hudebních nástrojů, tak s manželkou objel svět na kole, projezdil na kole celou Evropu včetně České Republiky, plavil se na malé jachtě přes všechny oceány a teď skoro v sedmdesáti jde CDT. Vzpomíná jaké to bylo v osmdesátých letech, když sil s manželkou PCT v době kdy ještě trail jako takovy neexistoval, jen to byly odvážné planý v mapách. Chlubí se i hromádkou vlastnoručně zhotoveného vybaveni a člověk by ho mohl poslouchat týdny… ale my už opravdu musíme jít:-)

Trail nejdříve vede parádním kaňonem a pak začíná stoupat nahoru, posloucháme instrukce v mapě a sledujeme směrovky na Box Canyon. Je to taková paráda, že míjíme mužíky vedoucí nahoru kamením a pokračujeme kaňonem dál. Kaňon se zužuje a přijde mi lepší než kaňony v národním parku Zion, který je kaňony vyhlášený.

Asi jsme se přejedli cukru a jsme na nějakém endorfinovém “tripu” protože slyšíme z kaňonu sborový zpěv. Za zatáčkou přicházíme do oooobrovského dómu – kaňon končí asi 40m vysokou převislou stěnou a my stojíme na dně gigantického amfiteátru. Zpěv pocházel od skupiny děcek, nejspíš sbor na soustředění a akustika celého místa tomu dala patřičný punc. Ani nám nevadí že jsme si zašli, protože tohle místo je opravdu super. Po zbytek dne pěkně ve vedru stoupáme skoro do tří tisíc.

Po borových lesích přichází krásné louky s osikovými háji a neskutečné zelenou trávou. Občas narazíme na ostrůvky sněhu a všechno je podmáčené od nedávno roztátého sněhu.

Měli bychom sledovat “lesní cesty”, v mapě je jich spousty, ale ve skutečnosti tipujeme kde kdysi cesta mohla být podle průseku v lesíkách. Na to, že jdeme po oficiálním CDT, tak jsme viděli myslím dvě značky za den??? Kempujeme na hřebínku a podivujeme se, jak se krajina během pár kilometru může přeměnit z nekonečných kaňonů na vysokohorské louky a lesy.

Krajina je sice otevřená a všude jsou spíš kulaté kopce než vysoké horské štíty, ale často se ocitáme trochu jinde než bychom rádi. BLM a Forest service za poslední roky “postavili” nové úseky trailu, které nemáme v mapě, takže když sledujeme značený trail, ocitáme se jinde než kde bychom podle trasy v mapě měli být. Aspoň to máme pestřejší. Cesta nám docela utíká a pak přichází na mapě “zkratka”. Ušetří nám 2km. Mělo by to být jednoduché, prostě nabereme podle kompasu správný směr a u mužíka odbočíme z cesty. Jojo, za 45minut jsme ztraceni jako nikdy před tím. Hromady polomů, pár strží a hluboký les a já prostě neudržel směr.

Ocitáme se ve spleti cest, které nejsou v mapě a jen díky drobné náhodě nám trvá asi hodinu a půl, než se opět zorientujeme.

Od oběda se kolem nás dost mračilo a hřmělo a teď konečně začíná pršet.

Déšť nám nevadí, jsme připraveni – máme nepromokavé bundy i kalhoty, obal na batoh a všechno v batohu v nepromokavých pytlích, když se ale rozsvítí obloha a hrom se ozve během sekundy, víte že je zle… bylo to jen pár set metrů od nás. Naštěstí trail začíná klesat strží k řece. Řeka má být docela dravá, ale prý tam bývá mostek. Slovíčko bývá nás trochu znervózňuje. U řeky jsme v sedm večer, kláda přes řeku tam je, zvrchu je otesaná, takže je plochá a přejít po ní asi 8metrů by nebyl problém, kdyby jí nejspíš velká voda na jaře neotočila tak, že přitesaná plochá strana je úplně na boku. I za sucha bych radši šel přes řeku po slack line než po tomhle, natož pak teď po dešti. Takže nakonec brodíme. Vůbec nedokážu odhadnout jak je voda hluboká, tak vysílám první Oli a točím video:-) Jdeme v botách, nechceme se zranit. V noci je sice kolem nuly, tak to bude ráno těžší, ale poradíme si.

Snažíme se dojít na hřeben mezi dvěma vrcholy a zakempovat tam, abychom měli slunce hned od rána a líp se nám vyráželo. V malé přestávce stavíme stan a kempujeme a pak posloucháme jak déšť bubnuje na plachtu našeho Havenu po většinu noci. První pořádný déšť.

Ráno jsou boty stále totálně nacucané a teplota na nule, takže oblíkáme dvoje ponožky a mezi ně igelitové sáčky. To udrží nohy v teple a suchu bez ohledu na stav bot. Po pár hodinách na slunci je už teplíčko, takže sundáváme druhé ponožky a sáčky a během pár hodin dosoušíme boty na nohách za provozu.

Už druhý den čekáme kdy se před námi vyhoupnou San Juans, ale stále nic. Netruchlíme, úžasné louky nás zatím neunavují.

Večer v jednom sedýlku na louce u jezera narazíme na nejdivnější zvíře jaké jsem kdy viděl. Pomalým krokem jde od nás, vypadá jako malý medvěd, když přijde ke stromu pomalu zaceň stoupat nahoru, zadní spěch. Nedá mi to a vyzbrojen hůlkou a foťákem jdu vyšetřit co to je. Musím úplně ke smrku na kterém se usídlil. Skrz husté větve ho téměř nemůžu najit, natož pak vyfotit. Hustý kožich jako medvěd, dlouhý ocas, hlava jako dikobraz a z tlamy dva úzké dlouhé hlodáky. Aby to bylo ještě divnější, víc než aby seděl, tak jaksi visí na větvi a civí na mě. Ani se nehne. Pokouším se fotit a ve městě musím vyšetřit co to je. Yeti ani Lochneska nejsou žádná záhada. Všichni víme jak vypadají:-) ale tohle jsem ještě neviděl. Bohužel fotky nestojí za nic, tak se musíte spokojit s mým popisem. Až zjistíme co to je, dáme vědet.

Poslední den nás čeká nejexponovanější část trailu zhruba v 3100m – Brazos Ridge. Máme trochu obavy, protože zatím každý den předpověď říkala možnost odpoledních bouřek, ale mraky se začaly kupit už před jedenáctou a od poledního to burácelo a s přestávkami pršelo po zbytek dne. Naštěstí obloha zůstává jako vymetená i po oběde.

Neodolávám a dávám si koupačku v prvním jezeře nad 3000m, to je taková moje malá úchylka.

Pak pokračujeme. Trochu nás zpomaluje pár kilometru hustého lesa s polomem a místy i metry sněhu, kde máme problém sledovat trail. Občas radši volíme o dost lepší lesní cestu.

Ale Nakonec se dostáváme na Brazos Ridge. Je to vlastně jen kulatá hromada kamení, ale výhled je zatím nejskvělejší na celém trailu.

Konečně se před námi vynořují zasněžené San Juans.

Svačíme na vršku, fotíme jako diví a pokračujeme dál. Konečně nám dochází že ta červená čára na mapě je hranice mezi Novým Mexikem a Coloradem. Jsme úplně nabuzení to dnes dotáhnout do Colorada. Malinko nás rozhodila nová sekce trailu, označená jedinou značkou na křižovatce kde začínala, pak trail minul všechny vodní zdroje, takže jsme sil pár hodin na sucho a nakonec nás trail vyplivnul na křižovatce lesních cest bez pokračovaní a jediného náznaku kam dál… ale zorientovali jsme se a podle našich “starých” map našli správnou cestu. Před západem slunce stojíme po měsíci a třech dnech na hranici s Coloradem.

Trochu blbneme a slavíme a pak vykračujeme do Colorada. Přespáváme asi 5km od silnice v Cumbres Pass, abychom hned ráno chytli stopa do Chama a stihli si vyzvednou balíky na poště do oběda. Máme tam jeden s přebytečným vybavením co jsme poslali hned při první zastávce v poušti, pak cepín pro Oli a on-line zakoupené vysoké návleky a teplé spodky pro Oli. Přes Cumbres Pass vede poslední usek historické železnice Rio Grande a je to velká turistická atrakce. My využíváme koleje abychom se vyhnuli posledním kilometrům totálně podmáčeného trailu a v 9h už stojíme na stopu. Oli předpovídá že nás naloží druhé auto. Druhé auto projíždí, ale Oli reka že to se nepočítá protože to je obytňák. Pak jede nablýskaný luxusní turistický autobus. Stojíme na odbočce na parkoviště u železniční zastávky. Autobus téměř přejíždí naše batohy, ale zastavuje půl metru od nich. Otevírají se dveře a uniformovaný řidič poroučí ať si batohy hodíme do prvního nákladního prostoru a nalodíme se. Nějak se nezvládám pohnout, protože to nedává smysl. Přesvědčivě to opakuje, takže za 10s už sedíme v předních sedadlech výletního autobusu a všem naprosto nadšené děkujeme, že zastavili. Důchodkyně ověšená zlatem to komentuje “konečně někdo, kdo opravdu oceňuje, že se veze”. Trochu nechápavě na mě koukají, když nahlas přemyslím, že je skoro strašidelný se takhle rychle řítit krajinou. Musím vysvětlit že poslední měsíc, téměř 1000km jdeme pešky a že rychlost autobusu je pro nás najednou nezvykle vysoká. Krásné výhledy. Řidič je totální kabrňák. Objíždí s námi město, vysvětluje kde je pošta, obchoďák, dobrá restaurace a nakonec nás všechny vykládá na železniční stanici.

Přivezl turisty, aby nasedli na parní vlak a přejeli v něm na druhou stranu Rocky Mountains. Je to dost drahá záležitost, $80 dolarů. Ale říká, ze zítra ráno v 8h a nebo potom ve 4h odpoledne jede pro další várku turistů, takže když se tam objevíme, vezme nás zpátky do sedla. Tomu říkám servis. Pecka. Děkujeme.

Oli už od rána básní o kávě, tak jdeme rovnou do kavárny.

Majitel peče vlastní pečivo. Na americké poměry excelentní a když vidí batohy hned se dává do řeci. Snaží se pomáhat hikers na trailu a když zjišťuje že jsme z Čech, je nadšený. Prý má české kořeny. Slyšíme to překvapivě často, pak lidi vytasí zaručené “české” příjmení a my nemáme sílu jim říct, že to určitě není česky… tenhle chlapík se ale jmenuje Stastny, tak není pochyb. Zatím snad nejlepší káva v USA, bezva pokec a přidává se důchodce Ralph. Prý nás hodí na poštu, objede s námi město abychom se podívali kde chceme zůstat přes noc. Nejdřív odmítáme, ale když nás vyzvedá na poště s tím, že má super nápad – že když se nemůžeme rozhodnout jestli chceme být v kempu nebo na hotelu, že máme pobejt u nich doma. Tak jako proč ne, že? Veze nás asi 10min za město, což nás jako hladové pěšáky bez jídla trochu znervózňuje. Cestou se dostáváme do “Cow jam” – honáci na koních a čtyřkolkách ženou stádo krav na novou pastvu a nejkratší je to po velké okresní silnici.

Tak jsme na pár minut obklíčeni na silnici krávama. Je tu par kovbojů na koních jak je známe a pak borci na čtyřkolkách. Chlapík na čtyřkolce praskající bičem je pohled k popukaní. Ještě asi kilometr po prašné cestě a jsme na mistě.

Takže po zbytek dne si vegetíme v parádní residenci – barák si stavěli sami z jakési stavebnice. Paní si ho nakreslila, chlapík konstruktér to přebouchal do autocadu a firma jim celej barák udělala jako stavebnici. Ještě to nemají všude dotažené, ale parádní dům. Teda uvnitř. Zvenku je to ohavná “věc”. A úžasný výhled na zasněžené San Juans.

Chlapík Ralph byl celý život technolog vstřikovaní plastů. To je hodně podobné memu tlakovému lití, takže sedíme několik hodin v kuchyni a režime technické věci. Potom fotky ze stavby, pak modely lodí co doma staví a nakonec plachtění – chlapík dřív závodil a teď už jen závodníkům a milionářům občas plaví lodi zpět domů.

Přistěhovali se sem před 7 lety na důchod z Los Angeles a naprosto to tu milují. Nedivím se. Zasvěcují nás do toho jak to tu funguje s pozemky a stavením. Trochu mě baví že nejmenší možný pozemek který se tu dá koupit je 50x50m a nikdo nemluví do toho co a jak si tam postavíte. Tak asi zvážíme předčasný důchod a přestěhujeme se sem taky:-)

Chceme si trochu odpočinout než vyrazíme do sněhu. Předpověď s výjimkou zítřka a pozítří vypadá výborně, tak plánujeme že se zítra večer dopravíme zpět nahoru a pozítří vyrazíme a budeme mít jistotu že do další  extrémně vysoko položené destinace dorazíme za dobrého počasí.

Chlapík říká že to je super že se zdržíme ještě celý den. Akorát ze oni ráno odjíždí a vraty se až odpolko. Takže mi dává klícky od obrovského pickupu, a že až budeme chtít odjet tak můžeme, a ať jen nakonec dáme klícky panu Stastnemu v kavárně. Skutečně??? Obrovský dík všem těmhle bezva lidem, kteří nám pomáhají a vidí dál než jen za obrazovku jejich obrovské televize!

Bereme je aspoň na brzkou večery do města a zbytek dne jen odpočíváme. Je s nimi bezvadná řeč a nakonec je to skvělý den. Aspoň zapomínáme na všechen ten sníh a nástrahy další etapy.

Držte nám palce, jdeme do toho a doufám že za týden budeme moc hlásit pokrok ze South Fork nebo Pagosa Springs.

Footprint & Lola (Čolci)

 

 

 

 

 

 

 

Přidejte váš komentář

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku