Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
„Korsika má stabilní, pěkné počasí a nejvýhodnější pro přechod GR20 je měsíc červen, kdy neprší, ale ještě není nesnesitelné vedro“ – něco takového říká většina průvodců.
Mě se nečekaně udělalo v pracovním rozvrhu dvoutýdenní okno a tak jsme chtěli někam vyrazit. Volba dost jednoznačně padla na Korsiku a GR20. Už dlouhou dobu mě lezlo na nervy všude číst – „jedná se o nejtěžší a pravděpodobně nejhezčí evropský trek, který je možné projít za 14-16 dní“ a spousty reportů o neskutečně těžkých batozích, těžkém terénu, pohorkách, problémech s vodou atd. a přitom se jedná „jen“ o 170km. Asi pochopíte, že jsem měl obrovskou touhu to proběhnout s malým batůžkem za týden a v teniskách
Rád chodím po horách na jaře, kdy všechno kvete, člověk musí občas po sněhu, všude je spousta vody k pití i ke koupání, takže i druhý červnový týden se pro lotošní GR20 hodil ideálně.Během pár dní jsme si s taťkou a Tomášem potvrdili, že dostaneme volno a že chceme jet.
Takže jsem koupil lístky na trajekt, zabalili jsme standardní výbavu, obuli běžecké boty, naskákali do auta a vyrazili směr Livorno a trajekt na Korsiku. Cestou jsme udělali zastávku a na pár hodin protáhly nohy v Rakouských Apách, a před odjezem Trajektu se ráno zastavili v Pise podívat jak moc šikmá je jejich věž. MOC! Navzdory všemu přečtenému, jsme přechod plánovali na max. 8-9 dní a největší strach jsem měl ze slunce – spálení a úžehu… Z plánu na přechod za týden jsem upustil, protože taťkovi je 60 a s batohem chodí jen jednou do roka, když si někam vyrazíme, a taky proto, že Tomáše jsem úplně neznal a nechtěl ho zničit. Věděl jsem jen, že je velkým fandou ultralightu. Přeci jenom, jeli jsme na dovolenou a chtěli si trek taky užít, pokoupat se, počíst knížku a tak.
START –Většina lidí chodí od severu na jih, ale to mi nedává moc smysl – 1) celou dobu vám svítí slunce zepředu a do obličeje, takže jste mnohem víc spálení 2) nerozchození a díky zásobám jídla s nejtěžším batohem vpadnete do technicky nejnáročnějších stoupání a klesání. Snažím se věci dělat tak, aby mi to dávalo smysl, a né tak, jak to dělají ostatní, a tak jsme tedy v pondělí 9.června stáli na jižním konci treku ve vesnici Conca.
Všichni jsme měli základní váhu batohu pod 6kg, k tomu 4-5kg jídla (5-6 kompletních dní), 2 litry vody a běžecké boty. Plán byl, že si občas něco koupíme na chatách, protože člověk stejně vždycky má větší chuť na něco jinýho než co si nese… a pokud to bude dobře vycházet, tak nebudeme spát na chatách ani v jejich blízkosti.
Abych naplnil svoje závazky vůči čtenářům a zákazníkům našeho webu, že budu prodávat jenom otestované a ověřené věci, tak jsem svoji standardní výbavu zabalil do batohu Mountainsmith Haze 50, vzal filtr Sawyer a navlíkl zamilovaný triko Rab Meco 120. Haze 50 jsem měl předtím na zádech jen kolem baráku, ale zase se mi jenom potvrdilo, že lehkou výbavu můžete nést v čemkoliv, klidně v igelitce a bude to příjemnější, než 30kg v nejvychytanějším báglu. Nakonec jsem si batoh docela oblíbil, ale o tom v samostatné recenzi.
Popisovat cestu je asi docela zbytečné, to se musí zažít. I když terén byl překvapivě těžkej, tak jsme zvládali minimálně dvě etapy denně a jižní půlky dali docela v klidu za 3,5 dne. Nejvíc nás trápilo zhoršující se počasí – odpolední bouřky, kvůli kterým bylo potřeba vyrážet brzo ráno (po šesté), někde přečkat průtrž mračen, blesky a často kroupy a pak večer ještě někam popojít. Pátý den už přišla bouřka hned po poledni a důkladně nás „vycvičila“ a propláchla na dlouhém hřebínku. Pršet přestalo až před setměním…
Pak už to šlo s počasím úplně z kopce, měli jsme ještě jedno slunečné dopoledne a pak už bouřky s neuvěřitelným množstvím krup a blesků několikrát denně, i během noci. A to nás čekal nejvyšší hřeben a sedla celého treku – Punta Minuta a Cirque de la Solitude u Monte Cinta. Sedlo Bocca Minuta bylo navíc oficiálně zavřené – na severní straně nestandardně i teď ležely tři metry sněhu, takže řetězy byli pohřbené a v předchozím týdnu to někdo nezvládl a skončilo to smrťákama… takže se to objíždělo autobusem mezi chatama Vallone a Asco. Přesto jsme byli s taťkou rozhodnutí sedlo projít – když složíte trekovou hůlku na krátko a sundáte talířek, funguje stejně dobře jako cepín a pozadu slezete i v teniskách ledacos… přeci jenom je to turistická trasa a né zimní lezení.
Nicméně příroda to viděla jinak… po dvou dnech čekání střídavě pod tarpem a na chatě, neustálého balení a pokusů dostat se výš, než udeří další kroupy a blesky a zase návratů, protože to zase začalo… jsme se rozhodli vycouvat. A bylo to akorát včas, protože některé dříve malé potůčky teď byl problém vůbec překročit, jak se rozvodnily. Přiznám se, že mě to úplně bolelo nedokončit, ale nemohli jsme dýl čekat, už bychom nestihli trek dojít a ještě dostopovat zpátky pro auto před odjezdem trajektu…
Nekonečné čekání na počasí…les měl neuvěřitelnou atmosféru…všude okolo hučela voda…
Abychom to lépe snášeli, byla k nám Korsika milosrdná a až do odjezdu v horách bouřky a hnusné počasí nepřestalo, nejvyšší horu jsme nakonec ani nezahlídli, jak husté černé mraky všude v horách nad 1500m visely, přesto že na pláži svítilo slunce. A možná proto, aby dostála své pověsti stabilního počasí, tak se s námi Korsika i poslední ráno rozloučila stabilním deštěm.
A moje dojmy z Korsiky?
Trek je určitě těžký, ani tak né na fyzičku, to byla s lehkým batohem pohoda, ale snad tři čtvrtiny se prodíráte kamením a po skalách ve strmém terénu, musíte používat ruce a občasná „pěšina“ je zničená zvířaty a vodou. Takže postup je velmi pomalý a náročný na kolena.
Určitě bych si ale pohorky nebral. V první půlce bylo strašné vedro a nohy by mi v nich uhnily. Navíc na skalách máte v teniskách mnohem lepší cit pro terén. Bylo mě líto všech těch zmrzačených lidí na chatách, kteří ošetřovali svoje z pohorek dodělaný nohy. Já s taťkou v botkách Inov8 přesně 0 puchýřů nebo otlaků. Tom ve svých „bosích“ Minimusech trochu přestřelil, protože terén byl opravdu těžký, a tak si 4.den dojel do Corte pro bytelnější Salomony Speedcross. V těch už to šlo dobře a hlavně na sníh byly lepší Nikdy vás nenapadlo nechat pohory doma? Tak koukněte sem!
Absolutně není potřeba tahat tuny jídla, na každé chatě koupíte minimálně čokolády, chleba a místní sýry a salámy. Ceny vysoké, ale za chleba a sýr přijatelné. Takže naše jídlo nám vystačilo akorát na celých 8 dní.
Voda byla teď v červnu kromě krátkých skalnatých hřebínků všude!!! Každý den jsme překračovali několik potůčků…Stačí si vzít filtr. Nikdy jsem nenesl víc než 2litry vody a většinou stačil litr.
Krajina je dramatická, kamenitá a neutěšená, v odlehlých částech jsou v údolích neuvěřitelně krásné stromy – převážně pokroucené prastaré buky a níže pak borovice. Narazili jsme i na jedli s kmenem přes 2,5m v průměru!!! Zaskočilo mě, jak je tam vegetace naopak než jinde – v údolích obrovské borovice, výše pak pokroucené staré buky a nejvýš místo kleče plazivá olše.
Kromě polodivokých prasat, volně se pasoucích koní a krav, jsme na moc divokého života nenarazili – vlastně tam byli jen ještěrky, brouci, mloci a ptáci. Vynahradila nám to květena, všude kvetly náprstníky a bramboříky, občas jsme v mokřinách narazili na orchidej nebo masožravou tučnici.
Velkým zklamáním pro mě bylo množství lidí a chat. Vůbec jsem si nepřipadal jako v divočině…zvlášť doslova stovky lidí kolem chat, sprchy, chemie, restaurace…
Pro mě to byl náročný tělocvik v krásné krajině a s dobrou partou, ale pocit výzvy, dobrodružství a sounáležitosti s přírodou nic moc. Asi jsem duší tramp.
Taky mě vytáčelo, jak i na vesnicích je všechno extrémně drahé – rozhodně nejdražší destinace, kterou jsem kdy navštívil. Dát za obědové menu s jedním velkým pivem 25€ mi přijde dost. Jasně, člověk to nepotřebuje a ceny v obchoďákách už člověk překousne, ale být na Korsice a nepoznat místní kuchyni? Celý francouzský a korsický životní styl je založený na dobrém jídle a pití…
Pro většinu lidí by ale GR20 by mohla být perfektní volbou – každý den jiná krajina, drsné horské podmínky a scenérie a přitom luxus chat, restaurací, sprchy (opravdu nechápu jak všichni lační po sprchách, když je možnost se několikrát denně vykoupat v potoce nebo jezírku a pěkně si hodinku dvě povegetit na vyhřáté louce, nebo kamenech…). Můžete zkrátka mít intenzivní zážitky pár hodin od chaty, nemusíte nic extra plánovat a nemusíte si brát měsíc(e) volna.
Kompletní fotky s popisky najdete na http://krysakovo.rajce.idnes.cz/GR20,_Korsika_2014
Děkuji za informace a krásné fotografie.
Chtěla jsem letos vyrazit na,, obchůzku,, na ostrov Menorca, ale nevím zda to bude možné. Čtu informace, protože jsem obyčejná žena, 53 let. Myslím průměrná fyzička, řekla bych, v oplácanem těle.
Pokud máte nějaké informace ke Stezce koní na Menorce, budu ráda za Vaši reakci. Děkuji a přeji krásný den. Mirka
Nádherné fotky.
Byli jsme na Korsice autobusem a spali v kempech. Jeli jsme kolem pobřeží.Místy jsme zajeli do hor.Zjistili jsme proč se u nás říká, jak ve špeluňce. Byla to snad nejkrásnější dovolená co jsem zažil. Všem co se rozmýšlí, neváhejte ,jeďte.
Děkuji Mira
Ahoj Mirko, je-li to pro tebe ještě aktuální, ozvi se na mail jirina.ticha@centrum.cz. Stezku koní na Menorce jsem absolvovala s obdobnými parametry a byla to jedna z našich nejkrásnějších dovolených.
Díky za sdílení zážitků a krásných foto.
Mám pokušení se se synem letos na Korsiku vrátit , splnit si sen a projít severní část GR20. Jsem zvyklá chodit v botách Altra Lone Peak a jsem s nimi na kopcích velmi spokojená, ale nejsem si jistá, zda jsou pro kamenitý terén Korsiky dostatečně pevné. Přece jen je svršek dost měkký. Uvažuji proto o botách Salewa MTN Trainer. Má smysl řešit GTX ? Díky moc radu
Dobrý den, GTX bych určitě neřešil. Bota s gore je použitelná tak do teplot +15°C, pak už vůbec nedýchá. Pokud jste zvyklá na Altry, šel bych v nich.
Taky mě straší v hlavě, že na dokončení treku je potřeba 14 dnů. Rád bych to prošel mnohem rychleji. Chápu že je tam těžký terén a počasí často nebývá přívětivé, ale je možné dojít trek podstatně rychleji? Četl jsem často, že lidi kolem jedné odpoledne dojdou 6-7 hodinách hikovani k chatě a pak to až do dalšího rána zabalí. To je trek skutečně tak náročný nebo jde hlavně jen o špatné počasí b odpoledních hodinách, které úplně zamezuje chůzi? Jsem zvyklý šlapat alespoň cca 12 hodin denně. Je to dosti děsivá myšlenka, že půjdu 14 dnů 180 km, při 12 hodinách za den = průměrná rychlost něco přes 1 km za hodinu 😀
Všechno to je o vašich zkušenostech a fyzických dispozicích. Pokud vám nedělá problém v horách dlouhodobě denně bouchat 40 km, tak takový trek s klidem zvládnete za týden…Úplně bych to nesrovnával s ostatními, protože drtivá většina lidí, kteří na ten trek jedou na to prostě fyzicky nemají.
Osobne si rád dávam do tela a keď mi “prepne” tak kilometre idú jedna radosť. A občas k treku zase pristupujem úplne ležérne. Mne GR20 zabrala 8 a pol dňa. Fyzicky som na tom myslím dosť dobre. Mal som ale napríklad tri dni počas ktorých som prešiel len jednu etapu denne (bol som tam sám a toto boli dni socializácie 😀). Ak chodíte po horách a kondička je ako tak v poho tak za 10 dní je to úplne reálne dokončiť. Pohorky nechať doma, rovnako aj ťažké krosná a pohodička.
Šli jsme Kosiku v roce 2004 na těžko s Calenzony do Vizzavony nádhera spaly v kempech počasí super bez deště byli jsme čtyři cestou jsme nevynechali žádný kopec.Byl to můj nejlepší trek mám na co vzpomínat kdo má trochu fyzičku doporučuji a na závěr šlo nás asi pět skupin které jsme neznali ale šli to samé co my
GR20 ovšem o rychlosti není. Je to naprosto výjimečný trek, který nemá obdoby. Není to nic, jako třeba TMB, nebo cokoli podobného.
Ta samotná cesta, je pouze základ, krásné věci jsou kolem. Je zbytečné GR20 rychle proběhnout, protože člověk přijde právě o ty zážitky kolem. Třeba výstup na Muvrellu je krásný a výhled z tohoto kopce, je neopakovatelný. Přitom trek vede těsně kolem. To samé platí pro hřebenovku nad Ascem. Proč spěchat dolů z Bacca di Stagnu do Asca, když se dá projít fantastická hřebenovka až pod Punca Stranciacone a až poté sejít dolů do Asca. Proč nezdolat Paglia Orbu a následně se podívat do okna na protější Capu Tafunatu ??? Proč se nekoupat a nerelaxovat v desítkách jezírek a tůní, kolem kterých člověk pochoduje ??? Je škoda, proběhnout kolem.
A tak se dá pokračovat, až do Concy.
GR20 jde kolem těchto míst a je škoda je minout jen proto, abych to přeběhl co nejrychleji. Ta trasa se dá přeběhnout za týden, ale člověk vůbec nic nevidí.
Jistě. A teď to třeba vezmu ze svého pohledu. Proč jezdit na Korsiku, když se mohu projít lesem za domem? Zhluboka se nadechnout a ucítit všechnu tu mocnou energii kolem sebe. Pocítit sluneční paprsky ošlehávajicí můj obličej a cítit jak mě to dobijí. Je mi jedno kde je jaký kopec, jaký výhled, jaké jezero. Cítím všechnu tu přírodu kolem sebe, ať jdu kdekoliv… Jinými slovy chci říct, že je to strašně individuální záležitost. Někdo stráví na treku měsíce v divočině a nic mu to nedá a někomu dá víc odpolední procházka za domem…
No právě. Proč jezdit takovou dálku na GR20, když jí pak člověk prolítne a nevidí vůbec nic.
Je to to samé, jako vyrazit do Barcelony a pak jí za odpoledne přeběhnout od značky ke značce.
Ano, dá se tvrdit, že jsem byl v Barceloně, ale co jsem viděl ????
Já bych to zase neviděl tak skepticky, protože každý máme zcela jiné vnímání. Je to hodně subjektivní. Ono to není zpravidla ani tak o rychlosti jako spíš o tom, že člověk prostě jde celý den, od rána do večera, takže prostě ujde víc kilometrů než ostatní. Jsou lidi, kteří běhají ultramaratony, dělají FKT a baví je na tom právě to, že si sáhnou až na dno, že se dostanou do stavů, do kterých se jinak nedostanou a o to je to pak intenzivnější. Je to třeba i o nějakém “flow” do kterého se ten člověk dostane. Je to hodně o vnímání, nastavení hlavy a pak je podle mě úplně jedno, jestli jdu nějakou trasu 3 dny nebo 5 dní… Věřím, že Usian Bolt má ze své rekordní stovky taky zážitek na celý život a možná si pamatuje každý svůj krok a není to o tom, že to zaběhl nejrychleji.
Ale vždyť přesně o tom píšu.
Samotná trasa je pouze základ, který se dá proběhnout za pár dní, nebo taky za měsíc. Je to pouze o tom, zda chci něco vidět, nebo chci pouze projít vyznačenou trasu, bez metru odbočení.
Ano, jednotlivé etapy jsou na pár hodin, ale s odbočkou (která je na každé etapě), se ten čas prodlužuje. Každý den se jde kolem nějakého vrcholu, tak proč ho nezdolat ??? A to ten čas chůze fakt prodlouží. Dnes se třeba chodí přes sedlo Monte Cinta, kde je vrchol hodinu tam a hodinu zpět. S časem na kochání to jsou minimálně 2,5h navíc. To samé platí pro Muvrelu, Paglia Orbu, capu Tafunatu ……..až po věže v Bavelle.
Mám s tím svoji faktickou zkušenost. Já šel před lety jen sever 8 dní a kámoši to přeběhli za 3. A dopadlo to přesně, jak to dopadnout mělo. Když jsem jim pak ukázal svoje fotky, tak nechápali. Jéééé, kde to bylo, to neznáme ???? Jééé, kde ses to koupal. Jéééé, co je to za výhled ??? Jak to, že jsme to taky neviděli ????
No, neviděli a vidět nikdy nemohli, protože jste utíkali dvě etapy za den.
A o tom to je. Jedna věc je valit po vyznačené “dálnici”, nekoukat nalevo, napravo a trasu zdolat za týden, nebo si dát čas a z té “dálnice” sjet a podívat se, co je kolem ní hlavně a co to nabízí.
Doba chůze s tím nemá co dělat. Jedna etapa se dá projít za 4 hodiny, nebo taky za 12.