Respektujeme opatření vlády ČR, tudíž budou naše prodejny NALEHKO v Praze a Liberci až do odvolání zavřeny. Objednávky z e-shopu budeme odesílat dle standardní dodací lhůty. Vyzvednutí e-shopových objednávek na prodejně pouze po telefonické domluvě.

Po Hranicích Československa

3300 - 3600 km 3-5 měsíců Evropa 70 km

Z rána kráčím podél hranic směrem k nejjižnějšímu bodu. Oproti včerejšku je ještě chladněji. V celém okolí jsou především pastviny s krávami a koňmi. Kousek od hranic pak přicházím na krásnou louku odkud je výhled do všech stran a nikde žádná civilizace, žádní lidi, prostě nádhera. Chvíli tu sedím a jen to vychutnávám.

Pokračuji po stezce přes zaniklou vesnici Radvanov a kousek za ní konečně přicházím k nejjižnějšímu bodu ČR. Ten leží přímo u hraničního potoka. Je tu pěkný, nový patník s vyznačeným bodem na mapě a nesmí tu chybět ani turistické razítko. Už mi chybí jen nejsevernější bod a mám to kompletní. Pokračuji odtud směrem na Studánky a podél Menší Vltavice a kráčím parádními, lesními stezkami. Nejkrásnější pasáž je pak opatská stezka s vodopády sv. Wolfganga. Po této stezce docházím až do Vyššího Brodu. Začíná silně pršet, teplota lehce nad nulou a tak to tu na místní ubytovně balím přímo u Vltavy. Zítra už začnu přechod Šumavy.

Vycházím po křížové stezce až ke kapli Panny Marie. Je to velmi známé, poutní místo. Má to tu zajímavou energii. Mé další kroky vedou pěknými lesíky směrem k vodní nádrži Lipno. Po pár kilometrech už na mě začíná vykukovat a blížím se tak konečně k Šumavě. Pod nádrží procházím po rakouské zátoce a podél hranic pokračuji dál. Hledám pramen a u něj na konec i místo na přespání. Nejsem v I.zóně a cesta vede mimo profláklá místa, nikdo tu není, tak tu na večer stavím v lesíku tarp, vařím si a po 21 h už ležím ve spacáku.

Přes noc byla dost zima, ráno zjišťuji, že mi zamrzla voda ve flašce a dokonce i olivový olej. Nemám jak změřit teplotu, ale dle předpovědi mělo být v noci až -10°C. Balím se a během cesty přemýšlím nad tou zimou. Byla mi zima hlavně od země, protože nemám karimatku s tak vysokým tepelným odporem. Volám tedy Petrovi z Nalehko a hnedka to řešíme. Ještě ten den mi posílá balík na nejbližší poštu. Tomu se říká expres.

Dneska mi konečně přeje počasí, celý den svítí sluníčko, paráda. Pokračuji k Plešnému jezeru a v okolí vidím skutečnou tvář Šumavy – popadané, kůrovcem napadené stromy. Je to takové pohřebiště, ale také si všímám, že se vše začíná samo obnovovat a rostou tu nové, mladé stromky. Příroda si prostě dokáže poradit! U Plešného jezera je krásně, není ještě hlavní sezóna a nikdo tu není. Chvíli se tu kochám a dělám fotky. Plešné jezero ve své nadmořské výšce 1100 m n.m. patří ke skupině šumavských, ledovcových jezer. Hned za jezerem se ještě ční k nebi kopec Plechý. Od jezera pokračuji dál a vymýšlím trochu alternativy mimo značené stezky. Brzy se ale ukazuje, že je to špatná volba. Po chvíli už prolézám neprostupnými porosty a brodím se bahnem. Ve výsledku mě to ještě zpomalí. Můj plán bylo dojít až k nocovišti Strážný, takže nasazuji rychlé tempo a snažím se tu ztrátu dohnat.

Šumava má 2 tváře, na jednu stranu krásnou, nedotčenou přírodu a pak se najednou objeví dálnice do Německa jen pár metrů od I.zóny NP. Nechápu to, je tu velký ruch, auta, kamiony a okolo silnice všude bordel. Nouzové nocoviště je asi jen 2 km od této dálnice. Docházím k němu až v 8 večer, rychle stavím přístřešek a po tmě ještě vařím večeři. Nedaleká dálnice je stále slyšet.

Ráno v 6 mě budí déšť. Začínám balit, ale některé věci už mám trochu navlhlé. Potřebuji dojít co nejrychleji do vesnice Borová Lada, protože mi na místní poštu má dorazit nová karimatka. Otevřeno mají ale jen pár hodin dopoledne. Déšť během dne neustává a jsem vcelku unavený. Naštěstí na poštu přicházím 15 minut před zavíračkou, kus cesty jsem musel i běžet, jinak bych to nestihl. Na konec si říkám, že už nemá dneska smysl se někam honit, venku je stejně hnusně a potřebuji usušit věci a boty. Vedle radnice tu nacházím ubytování za pár korun. Aspoň si peru, dokupuji nějaké zásoby, dopisuji deník a trochu odpočívám. Tělo už to potřebovalo. Na příští 4 dny ale hlásí déšť se sněhem, takže vyhlídka nejsou zrovna přívětivé.

Druhý den ráno ještě než vyrážím dostávám nápad, že bych mohl zkusit napsat na pár ubytování dopředu jestli by mě někdo levněji neubytoval v rámci podpory mého dobročinného projektu. Po chvíli se mi jich hned několik ozve a domlouvám si nocleh zdarma v hotelu Modrava a na další den na chatě v Prášilech. Paráda, aspoň nebudu mrznout přes noc venku. Dobří lidé se stále najdou. Od rána pořád jen sněží. Nejdříve přicházím na Kvildu, kde náhodou potkávám paní z informačního centra. Sice má zavřeno, ale kvůli mě na chvíli otevře. Bavíme se o mé cestě a řešíme pro mě nejschůdnější cestu. Dle informací od správců NP jsou některé cesty v podstatě neprůchozí. Je fajn si zase po delší době s někým popovídat, protože zatím jsem moc lidí po cestě nepotkal. Kdo by taky v tomhle počasí chodil po venku…

Celou dobu jdu ve výšce nad 1100 m n.m. a sněhu je tu opravdu hromada. A navíc sněžení vůbec neustává. Odpoledne přicházím do hotelu Modrava a hned se dávám do řeči s milým personálem a vyprávím o své cestě. Po telefonu pak ještě mluvím s paní majitelkou, abych jí poděkoval, že mě ubytovala zdarma. Hned po ubytování se jdu najíst do hotelové restaurace a konečně se po dlouhé době dobře najím. Hotel je moc hezký a hlavně personál je moc příjemný. Pro rodiny s dětmi jak dělané. Můžu jen vřele doporučit.

Celou noc pořád sněží a ráno to nevypadá o moc lépe. Z Modravy vycházím po turistické značce, ale cesty mizí, nic není prošlápnuté a sníh furt přibývá. Místama se prokousávám po kolena v čerstvém sněhu. Navíc je vcelku i špatná viditelnost, ale na druhou stranu musím uznat, že i takhle zasypaná sněhem má Šumava své kouzlo. Rozhlednu Poledník vynechávám, protože bych z ní stejně nic neviděl a mířím k Prášilskému jezeru. Nohy mi dost mrznou, boty jsou totálně promočený. Jezero je ale krásný, jsem tu tradičně sám. Po pár fotkách už pokračuji dál po červené směrem do Prášil. Špatná volba. Cesta je hodně nečitelná a všude se bořím mezi kameny. Párkrát si sedám na zadek a jednou i parádně zahučím nohama do díry. Tohle bylo na zlomení nohy… Po 23 km konečně dorážím zničený do Prášil. Procházím okolo výběhu s americkými bizony a pak mířím k chatě KČT. Chvíli musím čekat na správce než mi přijede otevřít. Nikdo tu není. Netopí se, ale aspoň jsem v suchu. Později se jdu ještě najíst do místní hospody

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *