Pacific Crest Trail

4 284 km 4,5 měsíce Severní Amerika

Ahoj vsichni, po 136 dnech a cca. 4200km jsme 6. listopadu konecne uspesne dokoncili nas letosni pruchod celeho Pacific Crest Trailu! Je to velka uleva, ale zaroven i trochu smutku, co se bude dit dal… Nastesti existuji dalsi zajimave, a dokonce i delsi traily:-) Vlastne uz cestou domu jsme mluvili o tom, ze si musime trochu neco precist o Continental Divide Trail tady v US a nebo o Te Araroa napric Novym Zelandem…

Poslednich 1000km od mexickych hranic do Walker Pass jsme zahajili v male vesnicce Campo na americke strane hranice pod dohledem nekolika posadek hlidkujicich aut a naprosto nestandardne v solidnim lijaku. Mistni usedlici nam rikali, ze za tech 40 let, co tam ziji, takhle prselo jenom jednou, nekdy pred peti lety. No jo, jsme klikari. Vydrzelo prset skoro cely den, nohy, zvlast klouby, po nekolika dnech odpocinku bolely jako cert, Marky pomerne hodne praskla pata a tak to chvili vypadalo, ze se na vsechno vykaslem a pojedem dom… Takze zacatek od mexicke hranice nebyl uplne idealni, ale nakonec jsme to rozesli a zase jsme posbirali peknou hromadku zajimavych zazitku.

Trail na jihu Californie vede po hrebenech tak jako ve zbytku trasy, ale hrebeny jsou oddeleny rozlehlymi poustnimi udolimi. Chvili se tedy slape krasnym borovym lesem ve vysce skoro 3000m, pak se jde cely den, tzn. 40km dolu z kopce az temer na hladinu more, nasleduje prechod zhaveho, pisciteho a neustale vetrem bicovaneho udoli a pak se zas 40km stoupa nahoru na dalsi hrebinek. A to se opakuje nekolikrat za sebou.

Zajimave je, ze nikde neni zadna voda, proste nikde. Za celych 1000km byla jeden potok, ve kterem se dalo vykoupat a pak tak 5 struzek, ve kterych byl problem najit dost vody na napumpovani pro nas. V podstate tam vubec neprsi, veskera voda prichazi v zime na horach v podobe snehu, ten rychle roztava a vsakuje a voda pak vyvera v udolich na okraji pouste v podobe cetnych pramenu. Bohuzel pro nas, vsechna pramenita voda je hned „znasilnena“, odvedena do zasobnich tanku, do mest, do napajedel pro kravy… Takze voda a jeji ziskavani byla nejvetsim problemem i zabavou celeho useku. Velkou pomoci jsou nadsenci, kteri ziji okolo trailu a fandi nam, a ti pravidelne vozi do pouste kanystry s vodou pro nasi potrebu. Timto vsem trail angels dekujeme.

Dalsi neprijemnosti naseho posledniho useku byly kratke podzimni dny. Nas prisny plan 40km denne, vyzadoval 10 – 12 hodin svezi chuze, k tomu min. 2 hodiny kazdy den kolem poledniho pauza kvuli vedru, proste se jit nedalo. Hodinka navic na svaciny a je z toho skoro 15 hodin. Ale svetlo bylo jen necelych 12, a tak se muselo kazdy den slapat par hodin pri celovkach. To by asi nebyl problem, nebyt chrestysu, kterych je tu pozehnane a moc se jim libi si vecer vylezt na trail a tam se na rozpalenem pisku vyhrivat i po zapadu slunce. Po jedne hodne neprijemne zkusenosti, jsme se uz snazili nechodit vecer po tme a tak se muselo vstavat hodne brzo, grrrrrr…..

Naopak prijemnym prekvapenim bylo zjisteni, ze tarantule, velke jako dlan s natazenymi prsty, jsou vlastne uplne neskodne, a ze si je muzete vzit do ruky a jen musite davat bacha, abyste je neupustili, protoze jsou krehke a rozpadnou se. Takova zprava je pro nas co spime pod sirakem doslova uklidnujici. Je to zkratka zajimave, co je v pousti haveti (skorpioni, vinagaroons, cerny vdovy a dalsi jedovaty pavouci…)

Do pouste jsem se vubec netesil, mel jsem obavy o ziskavani vody a vubec nevedel co cekat, protoze krome asi 4-denniho treku v Death Valley nemam s pousti zadne zkusenosti, ale tento posledni usek byl celkove velkym prekvapenim – je neuveritelne jak je poust ruznoroda. Ve dne vedro, v noci mraz, na hrebenech borovice a medvedi, v udoli kaktusy, hadi a pisek…. a k tomu vsemu naprosto uzasne vychody a zapady slunce! Brzke vstavani bylo vlastne nakonec to nejlepsi, protoze nam zadny vychod slunce neunikl.

Pruchod pouste Mojave byl hodne zajimavy i diky gigantickym vetrnym farmam – obrovska oblast tlakove vyse ve stredozemi nad Arizonou a Utahem se „vyprazdnuje“ skrz poustni udoli na zapad nad ocean, a tak v udoli neustale extremne fouka (50km/hod a vic). Mezi mesty Mojave a Tehachapi tak stoji tisice a tisice vetrnych elektraren vsech velikosti. Kdyz tim clovek nekolik dni slape, citi se jako na jine planete, zvlast rano, kdyz se ty monstra pri rozbresku vynoruji z oparu, desne to huci, nikde ani domek, auto, neco zivyho….jen pisek, kaktusy, vitr a pravidelne otacky vetrniku….

Casto se taky prochazelo velkymi oblastmi po pozaru. Nekdy bych chtel videt, jak to v tom vetru vypada. Zajimave je, ze stromy vetsinou neshori, jen je to bleskove sezehne, spali kuru a jede to dal. Klidne pak 20 km slapete depresivni krajinou z barevneho kameni, hromadek bileho popela a to vsechno hlidaji zcernale, umirajici stromy. Nastesti se z ohne krajina rychle vzpamatovava a uz dalsi rok postizena oblast ozije pekne kvetoucima kytkama a ruznym odolnym krovickem.

Bohuzel pro nas uz ale chybi stin, a co je jeste horsi, ohen probudi seminka kytky Poodle Dog bush a ta se zacne vsude rychle rozrustat. Vypada trochu jako marihuana, stejne intenzivne voni, krasne kvete a….. kdyz se ji nahodou dotknete, behem 12 – 24 hodin se vam udelaji neskutecne puchyre, desne to boli, skrabanim si to roznesete po celem tele, pak to zhruba tyden intenzivne hnisa a nakonec vam po tom zbudou velke jizvy jako po hlubokych popaleninach. Poodle Dog letos poslal do nemocnice peknou radku lidi z PCT. My byli hodne opatrni a meli i velkou kliku a podarilo se nam vzdycky uspesne vyklickovat. Kloubouk dolu pred dobrovolniky kteri od tohodle svinstva trail obcas cisti.

Byl to nakonec zvlastni pocit koncit cely trail nekde ve tretine, trochu jsme zavideli nasim kamaradum, kteri koncili tak jak se ma, v Kanade, nebo Mexiku. Ale to je jen takova drobnost, protoze jinak jsme si tech 4 a pul mesice skvele uzili, a nasim cilem byla cesta samotna, takze to vlastne bylo jedno kde tohle dobrodruzstvi skoncilo. Ted nas ceka narocna „resocializace“…Marketiny rodice nam bezvadne usnadnili zacatek vyzvednutim ve Walker Pass s malym sampanskym, rizkama a piveckem. Dekujeme.

Vsem kdo nasi cestu sledovali dekujeme za podporu a doufam ze vas to trochu nakoplo, neco pekneho naplanujete a co nejdriv zabalite batohy a nekam vyrazite! Treba ja se ted ze vseho nejvic tesim na Kralicky Sneznik 🙂 Drzime palce.

„Not all who wander are lost“ J.R.R.Tolkien

Přidejte váš komentář