Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Ahoj, poměrně jasně vyhrála varianta Lužické hory. Hurá!

Kdo chce a nebo potřebuje, může do Liberce dorazit již v pátek 19.10. večer. Přenocovat můžeme v prázdném patře nad prodejnou (sice chybí sprcha, ale záchody a umývarka jsou) ve 4.patře v budově Baťa na Soukenném náměstí. Když by byl zájem si něco promítnout, zajistím projektor. Pokud byste se chtěli podívat na nějaké vybavení, nebo něco vyzkoušet, můžeme si udělat i malý workshop ohledně balení NALEHKO.
Určitě se nás tam 30 hladce vejde. Nějaké pivko a nealko zajistíme, na jídlo si budeme muset skočit nejspíš do Radničního sklípku na náměstí. Tím si taky během 500metrového kolečka odbydeme prohlídku celého libereckého centra.
Kdo dorazí autem, může parkovat ve velkém parkovacím domě v OC Fórum ani ne 50m od budovy Baťa. Parkování je o víkendech zdarma!
V sobotu „ráno“ odjezd v 10:02 vlakem společnosti TRILEX (nekupujte si jízdenky ČD – v těchto vlacích neplatí. Jízdenky se kupují ve vlaku!) do Dolního Podluží. Tam odtud podle nálady a toho jak budeme během hovoru zvládat sledovat značky zhruba 32 až 37km trasa směr Hrádek nad Nisou. Utáboříme se podle situace. Každopádně věci na noc venku si určitě vezměte s sebou!!! Zakončili bychom podle počasí koupačkou, nebo svařákem na Kristýně v Hrádku. Odjezdy vlaků z nádraží v Hrádku zpět do Liberce jsou v 15:02, 15:32, 16:57, 17:32, 18:57 a 19:34 a je to asi 25min cesty.
S rozumně lehkým batohem tohle zvládne opravdu každý. Nemusíte se bát. Doražte, rádi vás uvidíme. Tým NALEHKO

Facebooková událost je zde.

text a foto: Mišuna

Chtěla bych se s vámi podělit o pár postřehů ohledně oblečení a výbavy z Nalehko, řádně otestované na druhé půlce pouti do Santiaga de Compostela (Camino Frances) na přelomu dubna a května. Podmínky byly rozmanité – ze začátku v noci mrzlo, chladná rána, vítr, déšť, sníh, později slunce, teplo a znovu déšť a vítr.

Vlevo seshora dolů:

péřovka Rab Microlight: skvělá na začátek dne, kdy bylo jen lehce nad nulou. Teplá a lehounká, dlouhé rukávy, pokud šetříte místem, sbalí se do malého balíčku. Při lehkém mrholení nenavlhne. Úzký projmutý střih a lehce prodloužený zadní díl, fajn na záda.

Nepromokavé kalhoty Rab Downpour:  pár výborných detailů – boční zipy až ke kolenům, kryté légou, tudíž jdou v pohodě natáhnout přes boty, dole stahování na gumičku. Z příjemné látky,  klidně nosím i na kraťasy. Jedinou nevýhodou je absence kapsy.

Nepromokavá bunda Rab Flashpoint: parádní kousek mé výbavy – lehounká, po sbalení se vejde do dlaně, dost ráda jsem nechala svou těžkou membránovku doma… Neprovlhla ani při půldenním lijáku, má skvěle řešenou kapuci s nastavitelným stahováním, která drží na hlavě výborně i při velmi silném větru. Opět úzký střih, těsnější průramky a pokud pod ní chcete nosit objemnou fleecovou mikinu, je lepší koupit o číslo větší.  Jak je lehounká, vyžaduje něžné zacházení, ale odmění se vám:-)

Návleky: to je ta divná věc pod bundou. Bez nich bych nešla – nosím nízké běžecké boty Inov-8, nešněrované natěsno, a nemít návleky, vyklepávala bych je každých pár minut. Pro mě mají cenu zlata.

Prostřední sloupec:

Merino trička  Rab  krátký/dlouhý rukáv: asi jediná merino trika, která snesu na holé kůži. Jemná, prodyšná, nekoušou a nesmrdí. Přepírala jsem tak po pěti dnech, ne že bych záměrně musela chodit na prasáka, ale dřív nebylo potřeba. Na slunci minimální doba schnutí.

Mikina Rab Baseline: nejuniverzálnější kousek mé výbavy, nosím ji téměř celý rok. Lehká, teplá, dobře dýchá, skvělé dlouhé rukávy s poutky na palec, když je kolem nuly, nahradí rukavice. Výborně řešená kapuce sahá hodně do obličeje a zároveň se pod ni vejdou dlouhé vlasy v culíku, nosím ji místo čepice, pokud vyloženě nemrzne. Úzký projmutý a postavě lichotící střih je další bonusJ

Na všechny věci mi víc než bohatě stačil batoh Mountainsmith Scream 55. Občas někam tahám i těžké věci a v něm relativně pohodlně unesu takových 15 kilo. Skvěle sedí, má výborný měkký bederák, výškově nastavitelný hrudní popruh, z bočních kapes vyndám láhev s pitím i za chůze. Oceňuju dvě velké přední kapsy, do kterých dávám nepromokavé oblečení a alumatku. Materiál je dostatečně robustní, takže nemusím mít strach, že ho někde natrhnu nebo odřu. Skvělý poměr cena/výkon.

Trekové hole Fizan: lehké, stabilní, dobře padnou do ruky. Bez nich by se mi v horách blbě chodilo.

Závěrem asi to, že jsem si Camino neskutečně užila i díky lehké a kvalitní minimalistické výbavě.  Lehký batoh, lehký krok a velké zážitky:-) Kdo váhá, fakt nemusí – vyražte!

 

Zde: http://bushcraftportal.cz/…/test-vodnich-filtracnich-cesto…/ najdete článek s testem filtrů, který nechal udělat dovozce filtrů Sawyer jako odpověď na test, který byl zveřejněn na webu vybaven.cz (http://vybaven.cz/…/velky-test-filtru-a-jinych-prostredku-…/) kde filtr Sawyer nečekaně nevyšel vůbec dobře.

Filtry Sawyer jsou již několik let nejpoužívanějším druhem filtru na všech dlouhých trecích a zkušenosti s nimi jsou výborné. U všech metod filtrace je nejčastějším důvodem nákazy kontaminace ze špatné manipulace (naberete špinavou vodu z “kaluže”, našroubujete na láhev filtr, otočíte vzhůru nohama a filtrujete… špinavá voda stéká po láhvi a filtru do té čisté… a pod.), ale to ještě neznamená, že třeba Sawyer nemohl mít nějaký výrobní problém a filtr nesplňoval deklarované parametry.

Každopádně naše vlastní zkušenosti (filtry Sawyer Squeeze nám dělaly společnost na nejdelším treku na světě Continental Divide Trailu, kde jsme zhruba 6 týdnů pili v pouštích z napajedel pro dobytek plných výkalů… a na spoustě další náročných akcích) jenom potvrzují výsledky Bushcraftporatlu a tak Vám třeba výsledek pomůže s výběrem, pokud vás test na vybaven.cz vystrašil.

K používání a údržbě filtrů Sawyer jsme natočili toto přehledné video.

Čtyřdenní solo přechod celého hřebene Nízkých Tater z Vernára do Donoval.

Nízké Tatry asi pro většinu z vás nebudou nic nového, já se tam vydal začátkem června po mnoha letech a tak to pro mě bylo skoro jako poprvé. Vyrážím netradičně v sobotu večer kvůli rodinné oslavě. Nejezdím zas tak často vlakem, a tak jsem se rozhodl, že porovnám služby vlakových společností.Lístek jsem kupoval na poslední chvíli a tak  cestu tam vyhrál Regiojet jelikož třílůžkové kupé stálo pětistovku, kdežto ČD v tu dobu stál skoro tisícovku.Na zpáteční cestu jsem vybral vlak ČD, který odjížděl o hodinu dřív,ale kupodivu v Praze byl skoro stejně jako pozdější Regiojet.Vítězem cestování byl jasně Regiojet – levnější cena,lůžko nachystané,voda+džus a sladké pečivo k snídani,usměvavá stevardka.Naopak  u ČD arogantní slečna která vám otráveně vrazí povlečení a ráno si musíte vše úhledně poskládat a vrátit.Na můj dotaz proč může mít Regiojet levnější a lepší služby jen kroutila hlavou s tím, že to musí mít dotované, ale to mě jako zákazníka moc zajímat nemusí že.

Cesta uběhla jako nic,kupé jsem měl pro sebe a tak brzy ráno přistávám odpočatý na nádraží v Popradu.Čekání na autobus si krátím knížkou v mobilu.V sedm vyrážíme a kolem osmé jsme ve Vernáru. Do Telgártu nebylo v tu dobu dobré spojení a tak mě čekala cesta na Kráľovu hoľu o pár kilometrů delší.

Cestou jsem se míjel s jedním párem turistů,jinak nikde nikdo.Oproti předpovědi bylo celkem pěkně,trochu se honily mraky,ale jinak pohoda.Poslední voda se dala nabrat ve skalách pod Martalúzkou a tak jsem si vzal jen litřík a vodu na zbytek dne nabral až tam. Od Martalúzky už se jde po holinách,vysílač na vrchu je pořád jakoby na dosah,ale dojdete k němu víc jak za hodinu.

Kolem poledne jsem nahoře a tak stejně jako ostatní výletníci dávám siestu a kochám se výhledy.Pofukuje studený vítr,ale jakmile se svalím na karimatku do závětří,je krásně a tak se na další cestu vydám až po hodině.Není kam spěchat.

Hřebenovka ubíhá v pohodě,po zbytek dne už nikoho nepotkávám.Odpoledne se z Vysokých Tater začnou přibližovat černé mraky, vypadá to na bouřku.

Ještě sestup z hřebene a jsem na útulni pod Andrejcovou. Nikde nikdo,ani chatár a tak zabírám strategicky postel a jdu se vykoupat do potoka.Za hodinku dorazili čtyři studenti z Prahy,ale jsou to vlastně cizinci z Řecka a Dánska, a tak se bavíme anglicky.Taky chtějí přejít celý hřeben,ale jsou to trochu pankáči, mají jen kreslenou mapu z infocentra,kde trasa vypadá jako procházka po rovince.Vyvádím je z omylu.Jeden z nich toho má plné brejle už po prvním dnu, jde hned spát(v cca 17h),tak by mě zajímalo jestli to nakonec zvládli.Když jsem viděl jak mají naložené batohy a tahají z nich jídlo ve sklenicích ani bych se nedivil kdyby došli jen na Čertovicu.Ale znáte to ,mládí zvládne hodně.

Večer jsme strávili posedáváním u ohně,dorazili ještě dva poláci ,ale ti se nedružili.Do chaty nás zahnala až bouřka,která nás nakonec minula a tak jen lehce zapršelo.

Usínám kolem půl deváté.Ráno se budím před šestou,dávám rychlou snídani, hážu pár euro do kasičky a loučím se s chatou.Krásné místo k přespání s výhledem na Vysoké Tatry, rozhodně doporučuji.Studentíci ještě spí,já začínám pěkně do kopce do sedla Priehybka a odtud na Veľkou Vápenicu.

Je skoro jasno, ale docela fučí,jdu ve větrovce. Sestup do sedla je hodně prudký a nekonečný, začíná se dělat vedro.V sedle Priehyba nabírám vodu z malého pramínku, další voda bude až za dlouho někde pod Vrbovicou.Začátek stoupání na Kolesárovou vám dá jasně najevo, že flákat se nebudete a vedro to jen umocňuje.

Pak jdu pěknou hřebenovku přes Homoľku,odkud se jde lesní pěšinou až na Čertovicu.

První voda jde nabrat někde pod Havraní Poľanou a pak na Ramže kde je další útulňa.Je ale moc brzy a tak si dám jen svačinu a pokračuju dál.

Na Čertovicu dorážím v podvečer,cesta tam nebyla moc záživná díky vedru,prodírání se borůvčím a oblézáním polomů.

Na Čertovici mají všude zavřeno,tak si aspoň vyprosím vodu a jdu hledat nocleh.U silnice se mi spát nechce a na chatě taky ne.Nakonec najdu úplně super plácek s výhledem nahoře na sjezdovce,dokonce je to i mimo hranici N.P. takže vše je v pořádku.Akorát ten závěrečný výstup sjezdovkou po celém dni stál za to.Je krásné počasí,v klidu si vařím večeři a pozoruji západ slunce.

Ráno se sbalím a kolem šesté po vydatné snídani vyrážím na chatu M.R.Štefánika,jsem tam za chvilku,počasí je luxusní,stejně jako výhledy.

Na chatě si dám pivko a kafe a valím dál.

Času mám dost, tak si vyběhnu i na Ďumbier,batoh nechám v sedle.

Na vrcholu je jen jeden polák,kterého zlákalo hezké počasí a tak si vyjel 200km autem na hory.

Po setupu z Ďumbieru potkávám první turisty které vyvezla lanovka.Začínají se rojit jak mouchy.Na Chopku už je regulérně narváno.Na chatě do sebe hážu obědovou polívku,vodu mi můžou jen prodat a tak si jdu natočit na hajzlík na lanovce.Taky si kupuju opalovací krém s faktorem 30,protože mini-tuba kterou jsem měl už padla a já byl připečenej jak krocan na Den díkůvzdání.I přes vedro jsem pak pokračoval v triku s dlouhým rukávem a později i v dlouhých gatích.

Vyběhl jsem na Chopok a vydal se do cíle dnešního dne.Nějak mi nedošlo že je to ještě pořádnej kus cesty,ale počasí mi přálo a tak jsem nespěchal.Za Chopkem už lidi značně prořídli na jednotlivé kusy, a tak nic nerušilo ticho a klid hor.Výhledy parádní,trochu to kazila jen únava třetího dne,ale siesty po cestě to srovnaly.

Na Ďurkovou jsem dorazil až v podvečer,bylo tam dost živo,na což jsem neměl moc náladu a tak jsem si venku uvařil a pokecal s dvěma holkama z Lotyšska.

K večeři pivko,chvíli čtení knížky na patře a brzy do hajan.Chata je zateplená,ale řekl bych až moc,nahoře bylo takové vedro že jsem spal nepřikrytej jen v trenkách a triku a stejně jsem byl ráno zpocenej jak myš.Šílený vedro jak někde v Tunisu na letišti.Ostatní lapali celou noc po dechu jako já.Docela jsem litoval, že jsem nepostavil stan, ale jsem poučen pro příště.

Vstávám jako první,to horko už se nedalo vydržet.Prchám před chatu,vařím snídani a spolu s jednou dvojicí mizím časně ráno pryč.Už kolem sedmé jde poznat, že nás čeká další horký den a tak neváhám a matlám se opalovákem.

Na Latiborskej holi nás dojíždí dva bikeři co taky spali na chatě.Trochu jim závidím pěkné sjezdíky,ale jsem tu pěšky a kolo na mě čeká doma,takže si užívám další krásné výhledy.

Vedro ještě nestačilo vytasit všechny esa z rukávu a proto je cesta příjemná.

Cestou ještě zkouším asi kilometr barefoot hiking, po trávě a plochých kamenech to docela jde, ale tempo se zpomalilo na polovinu, tak toho brzy nechám.

Ale všechno hezké musí skončit a tak z Velké Chochuly scházím z hlavního hřebene sešupem do Hliadeľského sedla.

Cestou míjím dvojičku co vyrazila ráno přede mnou,děvče statečně pajdá,ale díky špatným botám resp.puchýřům si cestu dost protrpěla.Nicméně pomoc z mojí lékárničky odmítla,takže pokračuju dál.V sedle potkám partu místních chalanů,zvesela mi oznamují že dole mě čeká přes 30C.Doráží ještě borec z čech co běží Cestu SNP,je to fakt minimalista co se vybavení týče,rychle doplní vodu,zkontroluje pozici v aplikaci a mizí.Je jak zjevení.Pak už jen poslední strmé stoupání na Kozí Chrbát a hezkou hřebenovkou na Donovaly.

V Donovalech jsem dost brzy,vlak mi jede až v jedenáct večer a tak kontroluju jízdní řády autobusů co mám vytištěné u mapy.Rozhoduju se ještě kousek popojít.To jsem ale netušil že nejtěžší úsek celé hřebenovky mě teprve čeká.

Donovaly jsem proběhl po vrstevnici skrz moc pěkná stavení a resortové chaty.Plán byl dojít po žluté na rozcestí Korytnice.Prosím vás nedělejte to.Už to že jsem podle mapy hledal značku jinde než ve skutečnosti byla mě mohlo varovat,jenže já si nedám říct(a není to poprvé)a když si něco naplánuju nerad se vracím.Takže po chvíli bloudění nacházím značku která vede přes zarostlou louku k potoku.To by ještě šlo.Cesta se láme prudce dolů pod dráty s el.vedením skrz metrové lopuchy a kopřivy.To dám.Po sto výškových metrech značka i cesta mizí.Křoví,lopuchy,hegeš.Kouknu nahoru,humus.

Dolů je to stejně daleko jako nahoru.Přece se nebudu vracet.Ani tohle mě nevarovalo.Takže pokračuju svahem,prosekávám se lopuchy.Další terénní zlom.Údolíčko se zužuje do soutěsky,obejít to nejde.Takže jdu roklí-potokem po půlmetrových volných šutrech schovaných pod vegetací.Nemám signál,paráda.Ještě pár set metrů.Jako bonbonek nakonec menší bažina.Dolů se doplahočím úplně vyšťavenej,zpocenej a špinavej.Jdu do naha a dávám si očistnou koupel,cpu do sebe sladký a převlíkám se do čistého.Ještě kus po silnici kde každej zkouší rallye a jsem na zastávce.Koukám,žádnej z autobusů přes Donovaly tady nestaví.Paráda.Takže jdu stopovat.Kupodivu chytám auto za pět minut.Týpek v dodávce se vracel domů do Ružomberku a tak mě vzal.Konec dobrej všechno dobrý.Cestou mě ještě krmil třešněmi, které v tu dobu už na jižním slovensku zrály.Vysadil mě na nádraží a odfrčel za rodinou.

Mě zbývalo pár hodin a tak jsem nakoupil nějaký tovar v Tescu a hledal restauraci kde bych se najedl a zabavil.Nic kloudného jsem nenašel a tak jsem skončil v rádoby hogo fogo pizzerii na pěší zóně.S batohem jsem moc mezi místní „elitu“ nezapadl a servírky byli otrávené, ale to mi hezký pocit z hor nezkazilo.

Bylo příjemné se vydat po delší době na Slovensko a určitě to nebylo naposledy.Happy trails.Tom Trasa tady.Kompletní fotogalerie tady nebo na našem facebooku.

Gear list tady

Pro snažší orientaci v popisech  spacáků  zn. CRITERION v e-shopu, přikládám podrobný popis použitých materiálů a konstrukčních fíglů.   PERTEX – značkové, vysoce jakostní, japonské tkaniny

Pertex, původně vyráběn firmou Perseverance Mills Limited v Manchesteru (GB), je celosvětově uznávaný jako nejlepší tkanina pro výrobky z prachového peří a je hojně využívaný velkým množstvím výrobců spacáků i péřového obleč, je celosvětově uznávaný jako nejlepší tkanina pro výrobky z prachového peří a je hojně využívaný velkým množstvím výrobců spacáků i péřového oblečení.

Perseverance Mills Ltd šel v létě 2005 do likvidace a prodal výrobní práva Japonské firmě Mitsui & Co., jejíž dceřiná společnost Mitsui Bussan Textile Co. zabývající se textilní výrobou znovu zahájila výrobou Pertexu během roku 2006. Veškeré tkaniny Pertex, které CRITERION používá jsou nyní vyráběné v Japonsku.

PERTEX je vodě-odolný, větru-vzdorný a prodyšný.

PERTEX je ze své podstaty odolný proti pronikání pírek a proti ušpinění. Je lehký a měkký a přesto velmi pevný.

Pertex sám o sobě je velmi pevný a v rip-stop úpravě ještě pevnější.

Spacáky CRITERION jsou vyráběné z Pertexu MICROLIGHT (s rip-stopem) o hmotnosti 52g/m2 a Pertexu QUANTUM rip-stop (používá například Mammut na svoje nejlehčí péřové bundy) s hmotností pouze 35g/m2, který je druhým nejlehčím materiálem Pertex se zpevněnou vazbou rip-stop.

Na spacáky CRITERION Expedition je použit Pertex ENDURANCE s rip-stopem a hmotností 52 g/m2 a to včetně vodotěsné PU-membrány. Tkanina je použitá nejenom na vnějšek, ale i na kritické oblasti uvnitř (kapuca a nohy) – oblasti, kde je riziko navlhnutí a ušpinění největší. Použitím této tkaniny je usnadněno čištění i sušení spacáku.

Je potřeba zdůraznit, že spacáky CRITERION Expedition nejsou zcela nepromokavé! Není to žádoucí z důvodů zachování prodyšnosti.

KONSTRUKCE SPACÁKŮ

Komory jsou oblasti v rámci spacáku ve kterých je uzavřený izolační materiál. Čím lepší je konstrukce komor, tím vyšší je účinnost spacáku.

Konstrukce komor je zásadním faktorem, protože zajišťuje aby izolační materiál (peří) byl na správném místě. Není nic horšího než spacák, jehož izolační materiál je shrnutý na jedno místo tak, že vytváří tlustý chuchvalec a zbytek spacáku je prázdný.

Může způsobovat problémy zejména u levných spacáků, kde jsou komory vytvořené jednoduchým prošitím dvou vrstev látky jako u prošívané peřiny. Každý takový šev je tudíž neizolovaný a vytváří linie, podél kterých vaše tělesné teplo uniká. Tomuto se říká tzv. „prošívaná“ konstrukce. Takto vytvořené komory nemají žádné boční stěny.

Prošívaná konstrukce komor:

Existuje způsob jak se těmto studeným liniím vyhnout – použít dvě vrstvy prošívané izolace s tím, že švy z druhé vrstvy budou posunuté mimo švy vrstvy první. To ale bohužel zdvojnásobuje hmotnost spacáku.

Většina lehkých spacáku je konstruována s jedinou vrstvou izolace. Jediné jednovrstvé konstrukce komor, které nevytváří studené švy, jsou „V“, „trapézové“ a „čtvercové (H)“ komory. Komory všech těchto typů mají boční stěny, které drží peří v požadované pozici. Nikde nejsou „studené švy“ – chladná místa, protože v celém spacáku je stejnoměrná vrstva peří.

Nejjednodušší  z těchto designů jsou čtvercové – H komory. Boční stěny komor jsou svislé, komory mají čtvercový (obdélníkový) průřez.

čtvercové H komory

Existuje mnoho variant této konstrukce (obdélníkové, nebo různě zakřivené komory), ale jednu věc mají společnou – rovnoběžné boční stěny. Složitější ale zdaleka nejúčinnější jednovrstvý design jsou V komory

Při daném rozměru spacáku a konstantní šířce komor a dostaneme při použití V konstrukce největšího počtu komor – dvakrát tolik než u H komor. Při pevně daném množství peří, čím více je komor, tím menší je šance, že se peří někam sesune – tudíž jsou V komory s ohledem na účinnost spacáku výhodnější než H komory. Jejich nevýhodou jsou hmotnost a cena, protože pro vytvoření dvojnásobného počtu komor je třeba více látky na boční stěny.

Trapézová konstrukce komor spojuje výhody obou předchozích designů – dává více komor než H systém, takže je teplejší, ale méně komor než V systém a tak je lehčí než V konstrukce. Dosáhne se tak dobrého kompromisu mezi účinností a hmotností.

Trapézové komory

Nejvýkonnější spacáky CRITERION Expedition využívají konstrukci dvou, navzájem posunutých vrstev H komor – tzv. „Cihlový“ design.

Cihlový design komor

Tato konstrukce je výhodná u spacáků s obsahem velkého množství peří.

Pro optimální izolaci musí být peří ve spacáku rovnoměrně rozprostřeno. U vrchní části spacáku to skvěle zajišťuje trapézová konstrukce. Ovšem u spodní části spacáku je izolační schopnost peří takřka nulová – díky stlačení peří hmotností vašeho těla. Jak již bylo řečeno dříve, neizoluje peří samotné, ale vzduch „uzavřený“ v nadýchaném peří. U takto stlačeného peří je vliv konstrukce komor v podstatě zanedbatelný. Proto je u spodní části spacáků CRITERION použita lehká konstrukce H komor.

ROZDÍLNÉ PLNĚNÍ

Rozdílné plnění znamená, že množství peří na spodku spacáku je menší než v jeho vrchní části. U spacáků CRITERION je na základě dlouhodobých zkušeností užíván poměr náplně na vrchu:spodku v poměru 3:2 (po odečtení kapuce, límce a krycí komory zipu). Takže na spodní části spacáku je místo 50% náplně jen 40%. Izolační schopnost peří stlačeného pod tělem je mizivá, peří bez loftu je tam v podstatě zbytečné, takže přesun 10% náplně na vrchní stranu izolačním vlastnostem spodku nijak neublíží (váš komfort zcela závisí na správné karimatce).

Na druhou stranu, těchto 10% na vrchní straně navíc má obrovský izolační účinek ,protože nadýchané peří zvětšuje izolační vrstvu z 50 na 60%, tzn. izolační účinek vrchní strany se zvětšuje o pětinu (20%) !

Pozn. – spacáky CRITERION Lady  jsou kratší než chlapské verze, ale obsahují stejné množství peří. Peří uspořené zkrácením spacáku se jen přesunulo do nohou a na spodní stranu. Tím poměr rozdílného plnění vrchu a spodku trošku vyrovnal na 55:45.

„DIFERENCIÁLNÍ“ STŘIH

Jde o výrobní postup, jehož výsledkem je, že vnější povrchová délka vrchního dílu je větší než jeho vnitřní povrchová délka. Tím vrchní díl vytváří jakýsi půl-tunel, peří tak dosahuje optimálního loftu a rovnoměrné izolační vrstvy kolem celého těla.

výsledek „diferenciálního“ střihu

Začalo to jako seriozní článek, který měl čtenáře seznámit se základními myšlenkami trekkingu nalehko a zbavit je strachu z něčeho nového a neozkoušeného. Jenže během psaní jsem zjistil, že naši předci zjevně byli ve velké míře příznivci ultra lehkého trekkingu. Není to tedy vůbec nová oblast, protože právě z ní pochází velké množství starých, uznávaných rčení (Jára Cimrman by to určitě potvrdil).

Většina lidí si o trekkingu nalehko ráda přečte (třeba v MAGAZÍNU v rubrice Základy ultralightu), podiví se co všechno je možné a přijde jim to i zajímavé. Na chvilku… protože okamžitě přichází obranná reakce a dlouhý výčet důvodů, proč zrovna jich se to netýká a proč vlastně oni „nemůžou“ nic změnit.

Naštěstí je to tak normální  „pravda totiž bolí“ a je přirozeně těžké připustit, že jsem na minulých výpravách vláčel zbytečná kila výbavy, z které jsem skoro polovinu vůbec nepoužil, nebo použil jen proto, „že už to s sebou táhnu“ a že nalehko mohl být celý výšlap mnohem příjemnější. I tady platí, že „nevědomost je požehnaná“. A dokud nevíte, že to jde jinak, tak vás to ani netrápí. Jenže teď, když už to víte, připravte se, že při vaší další výpravě vám bude v hlavě neodbytně vyskakovat spousta otázek typu “opravdu je ten 3 kilovej stan nutnej? Proč táhnu tu termosku, když šlapu v kraťasech…proč v Hudáči trvali na tom, že na toulání kolem Mácháče určitě potřebuju expediční pohory za osmičku…”. Jsem připraven na to, že mě budete nenávidět. Naštěstí je na to jednoduchá pomoc – jakmile to jednou zkusíte nalehko, rychle zjistíte, kde se vzala myšlenka, že „méně je více“ – LEHČÍ je prostě LEPŠÍ!

Každopádně nechci nikomu nic zatajovat a tak musím zmínit, že je možné chodit po horách i s 50-ti kilovým batohem, to už ovšem není trekking, ale úplně jiný druh aktivity (a myslím si, že latex a biče jsou levnější:-)  Ostatně „vím o čem mluvím“ – s padesátikilovým batohem mám vlastní zkušenost z nástupů na několikadenní lezecké výstupy na El Capa nebo Half Dome v Yosemitech, kdy pod stěnu táhnete půl metráku vybavení… ještě že to člověk dělá jen párkrát za život:-)

Samozřejmě, že po treku je zadostiučinění z absolvované aktivity v podstatě nezávislé na tom, jak těžký batoh jste vláčeli, ale v průběhu treku, při ukrajování každodenních kilometrů, vám 10 kilo na zádech navíc rozhodně z okamžitého prožitku hodně ubírá – když z námahy „vidíte rudě“, těžko oceníte pestrou rozkvetlou louku a krásné odstíny modrého horského plesa. Nemluvě o zbytečné zátěži pro tělo. To sice vydrží pár dní jakékoliv zátěže, ale po týdnu, dvou…my starší už víme, jak je to s tou vodoua uchem džbánu…

A na závěr to nejdůležitější. Přiznávám, že přístupem „nalehko“ teď tak trochu trpím a jsem velkým propagátorem přehodnocení vlastní výbavy, promýšlení postupů a odlehčování. Ale nakonec je stejně nejdůležitější vyrazit ven, a ne jen donekonečna špekulovat nad výbavou. Jak by řekl klasik: „hlavně se z toho neposrat!“