Internet je sice plný různých návodů, ale není nad to poslechnout profesionály… SMD už vyrobili tisíce stanů a tarpů a tak vědí, co je pro impregnaci jejich výrobků nejlepší.
Abyste byli ve svém SMD stanu/tarpu v suchu i za těch nejhorších podmínek, je nutné všechny švy odpovídajícím způsobem zalepit. Výběr nejlepšího prostředku (lepidla) a způsobu aplikace závisí na použitém materiálu tropika a druhu švů. Ale nebojte, je to nakonec úplně jednoduché a aspoň se přitom se svým stanem dobře seznámíte.
Materiály
U všech výrobků Six Moon Designs jsou tropika vyrobená z jednoho z následujících materiálů, které mají velmi rozdílné vlastnosti a nároky na lepení švů.
Silikon Nylon
SMD používá Silicone Nylon nebo zkráceně “silnylon” na většinu stanů a tarpů, které vyrábí. Svoje místo v ultralightu si získal spolehlivými službami během poslední dekády. Vlákna Nylonu jsou doslova zalitá v silikonu a jsou jím napuštěná – materiál je ve výsledku pevnější a lehčí než tradiční stanové materiály. A díky této pevné vazbě se vám silikon z nylonu nikdy neoloupe jako se to děje u materiálů s Polyuretanovým (PU) zátěrem. Navíc je silikon inertní, a tak má výhodu, že nikdy nezplesniví.
Nevýhodou je, že lepící pásky designované na přelepování švů na materiálech s PU zátěrem na Silnylonu nedrží!!! Proto si musíte švy zatřít ručně sami. A na to je potřeba impregnace na bázi silikonu. Silikon v impregnaci se trvale spojí se silikonem textilie a impregnace bude spolehlivě sloužit po léta.
SMD na lepení švů u Silnylonu doporučuje použití výrobku McNett – SilNetTM nebo si vyrobit “lepidlo” snadno doma. To se hodí pokud máte víc věcí na zatření, nebo chcete krapet ušetřit. Instrukce k výrobě najdete na konci článku.
Polyester
U některých modelů stanů se SMD snažili stlačit cenu výrazně dolů a tak tropiko vyrobili z tradičního Polyesteru. Polyester sice není tak lehký jako silnylon, ale má mnoho výhodných vlastností – například je hydrofobní, takže odpuzuje vodu, a ve vlhku se neprověšuje tak, jako silnylon – stan zůstává pěkně vypnutý. Polyester je také více odolný proti UV záření a proti hoření – nicméně stále doporučujeme velkou opatrnost při manipulaci s otevřeným ohněm, nebo kolem ohně…
V roce 2019 SMD začalo některé stany vyrábět z polyesteru, který je také silikonizovaný, tím pádem na něm drží i lepidlo dle našeho návodu, který se používal jen na nylon. Stejně dobře bude fungovat také Mc Net – SilNet.
Na lepení Polyesterového tropika SMD doporučuje McNett – Seam GripTM (60ml).
Cuben Fiber
Cuben Fiber není tkanina v pravém slova smyslu. Jsou to dvě vrstvy tenoučkých, superpevných vláken Dyneema kladené kolmo na sebe a “zapečené” mezi dvě folie ze substance podobné Mylaru. Teplem se všechny čtyři vrstvy parádně propojí a vytvoří neuvěřitelně pevný a lehký materiál. Cuben Fiber který SMD používá, váží zhruba polovinu co typický silnylon.
Všechny kritické spoje na stanech a tarpech z Cuben Fiber jsou lepené speciální ultra-lepivou páskou z Cuben Fiber, takže jsou ze své podstaty vodotěsné. Ostatní, méně důležité šité švy je nutné zatřít. Nejlépe s McNett SilNetTM nebo McNett – Seam SureTM
Technologie švů
Standardně jsou na většině stanů a tarpů používány ke spojení dvou panelů látky přeplátované švy. To jsou poměrně jednoduché švy a na klasické látce i snadno přelepitelné páskou na lepení švů.
Naproti tomu, stany SMD jsou kvůli úspoře váhy designovány odlišně – kombinují prvky vnitřního stanu a tropika do jednoho celku. Výsledkem jsou složitější švy, které spojují tři i více panelů různých látek…kvůli tomu je nemožné použít pásku na přelepení švů a je potřeba zatřít švy manuálně. Ze stejného důvodu je také nemožné zatírat švy zevnitř.
Je to sice v rozporu s tím, co doporučují někteří výrobci, ale SMD doporučuje zatírat švy na všech svých produktech ZVENKU! Pokusy o zatření zevnitř nepovedou k akceptovatelnému výsledku.
V případě Skyscape Scoutu je tropiko z polyesterové tkaniny a určitě si všimnete, že některé švy jsou přelepené. Ty můžete samozřejmě přeskočit. Pro dokonalou nepromokavost ale určitě musíte zatřít všechny ostatní švy!!!
Postup při impregnaci/lepení švů
Zvlášť kolem poutek, suchých zipů, gumiček a podobně si dejte záležet aby lepidlo zateklo všude kam má.
Nenechte se odradit – jakmile se do toho pustíte, zabere to jen hodinku a za ten pocit, že si jste svým vybavením jistí to rozhodně stojí!
Domácí příprava silikonu na lepení švů
Není potřeba se toho bát, je to jednoduché a výsledek bude stejně dobrý, možná i lepší než se zakoupeným prostředkem.
Update : V letošním roce jsme se pro vás rozhodli natočit celý proces zatírání švů!
Rád bych se s vámi podělil o zkušenosti s vařením na lihu, ať už se to týká nádobí a vařiče Evernew, které můžete zakoupit tady v eshopu, tak i s dalšími tipy a triky, které vám vaření zpříjemní.
Vezmu to postupně:
Kotlík Evernew 0,9l Ti-Non Stick Pot (ECA422) – tady z 99% bez výhrad, jedná se o špičkovou japonskou kvalitu, to poznáte už na první pohled. Nic se nikde nekroutí a nevrže, poklička vždy pohodlně zapadne na své místo. Kotlík jsem používal na lihu i na plynu (na plynu jen v rámci testu, jinak používám líh). Kotlík i poklička mají šikovné silikonové úchopy, mě se vlastní nešikovností stalo, že se při špatně umístěném závětří a experimentování s vařiči spálily kraje silikonu u kotlíku, takže jsem musel necelý půlcentimetr zkrátit, ale na úchop to nemá vliv.
Kotlík má uvnitř keramickou nepřilnavou vrstvu, která neobsahuje PTFE a je velmi odolná, takže se nemusíte bát, že ho poškrábete. V současnosti vařím v ziplocku, takže non-stic nevyužívám, ale vzpomeňte si, jak se špatně čistí ešus od bramborové kaše nebo těstovin s omáčkou… Tady máte po problému, zbytky jídla jdou dolů samy.
Akorát malé varování ohledně titanového nádobí – nedávejte prázdný kotlík na plamen a při vaření na plynu ztlumte výkon, sice uvaříte o něco pomaleji, ale ušetříte palivo a nezkroutí se vám dno. Vyšší cena je adekvátní ke kvalitě – rozhodně doporučuji.
Naměřená váha:kotlík 99g, poklice 37g, takže komplet 136g.
Titanový vařič Evernew Ti (EBY254) s Trivetem (EBY253) – k vařiči je nutný Trivet(cross stand) nebo musíte jinak zajistit optimální výšku kotlíku nad vařičem. Pokud byste položili kotlík přímo na vařič, plamen by moc nehořel a voda se neuvaří ani po 15 minutách – narozdíl od vařiče z plechovky od kočičího žrádla, kde naopak kotlík leží přímo na vařiči, jinak by hořel moc a teplo by unikalo zbytečně do okolí.
Pokud porovnám Evernew a vařič z plechovky (cat can stove) – plechovka je skoro zadarmo a uvaří 600ml cca o 25s rychleji, ale má několik nevýhod. Nalijete do ní jen cca 30ml paliva, kdežto do Evernew až 60ml a navíc má Evernew mnohem menší spotřebu paliva. U plechovkáče se mi několikrát stalo, že jsem si při neopatrné manipulaci palivo částěčně vybryndal otvory z boku, to u Evernew nehrozí,navíc má tak bytelnou konstrukci, že ho nerozšlápnete i kdybyste chtěli. Evernew má uvnitř rysku na 30 a 60ml-přesně víte kolik paliva potřebujete, u plechovky jsem musel používat odměrku.
Abych jen nechválil – Evernew má vyšší váhu a obtížněji se zapaluje, chce to sirky nebo (tip pro vás) větvičku namočenou do paliva zapálenou zapalovačem.
Cena je sice vyšší, ale získáte bytelný a designově povedený vařič s větším objemem paliva. Rozhodně si ale vezměte i Trivet.
Pro ještě efektivnější využití lihového vařiče můžete použít titanové závětří Vesuv na kterém jsme pracovali již delší dobu a nově ho máme v naší nabídce. Toto závětří je designováno přesně na kotlíky Evernew 0,9 L a 1,3 L a průměr závětří je dělané přesně tak, aby kotlík drželo na jeho osazení. Celé závětří se dá sbalit do ruličky a vložit dovnitř kotlíku. Dostanete tak jednoduchý a nesmírně efektivní systém.
Naměřená váha: vařič 36g,Trivet 16g=komplet 52g.
Tak a teď samovýroba aneb na každém výletu je třeba vyzkoušet něco nového:
Závětří – zkusil jsem vytvořit něco jako Caldera cone z tuhé hliníkové folie která se používá na grilovací tácy. Narozdíl od Caldery se nejednalo o kužel ale o válec a stěny byly spojené napevno, tak aby do průměru přesně zapadl kotlík včetně držadel. Po obvodu jsem udělal perforaci kvůli proudění vzduchu, po testu jsem musel počet děr zdvojnásobit pro lepší hoření. Při transportu jsem závětří pouze splácnul a zastrčil do batohu(Caldera se rozpojí a sroluje), opětovné narovnávání a skládání moc nevadilo. Závětří slouží zároveň jako stabilní držák kotlíku nad vařičem a v pohodě udrželo 900ml kotlík s poklicí a 600ml vody.
Výhody – cena (cca 25Kč/1Euro), stabilita, výborná ochrana proti větru (loni jsem měl problémy v Alpách uvařit, letos to bylo v pohodě) a takřka žádný unik tepla.
Nevýhody – výrobce táců letos použil slabší plech a díky válcovitému tvaru a prošlehávání plamenů, se začaly některé otvory v dolní řadě propalovat, ale závětří je zatím funkční a pár výletů ještě vydrží. Problém by odstranil silnější plech (zkusím sehnat u zámečníka) a kónický tvar – to bude příští prototyp.
Vaření v ziplocku:
Kdysi jsem o tom někde četl, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, až teď mě napadlo proč to nezkusit a výsledky byly natolik dobré, že už ani neuvažuji o tom vařit normálně (bavíme se o instantní stravě). Nejdřív jsem doma otestoval, že zavřený ziplock udrží vodu (ten klasický ano, ten s jezdcem na zavírání ne) a že vydrží 100C. Dál jsem přemýšlel jak udržet vodu horkou po delší dobu – napadlo mě použít izolační folii – na zahraničních fórech jsem viděl pěnovou s hliníkovou folií na obou stranách,ale tu jsem u nás narychlo nesehnal a tak jsem použil alumatku co se mi doma bez užitku válela. Použil jsem dvě vrstvy tak, aby byl hliník zvenku i uvnitř a vyrobil jakousi obálku,kterou jsem slepil páskou duct tape. Velikost jsem odměřil podle 1L ziplocku naplněného vodou. Díky množství duct tape je váha 33g, což ale není až tak špatné. Používám instantní stravu Travellunch/Mountain House (z cenových důvodů kupuji double packy). Tu přebalím na jednotlivé porce do 1L ziplocků a na štítek napíšu lihovou fixou název jídla, abych věděl co jdu vařit a mohl jídla střídat.
Originální obal nepoužívám,protože má větší váhu (obal Travellunch 25g, 1L ziplock 5g) a neudrží tak dlouho teplo.
A teď proč je to vlastně výhodné : 1) úspora váhy 2) nemusím umývat kotlík=úspora času a vody 3) velká úspora místa oproti originálnímu balení. 4) menší mrtvá váha u snědených jídel. Můj výtvor je prototyp, věřím že by se dala váha obálky dostat na 20g. Např.uvařím 600ml vody, 350ml zaliju hovězí Stroganoff v ziplocku a v kotlíku si ze zbylých 250ml rovnou udělám čaj. Jídlo promíchám a nechám 10min odstát podle návodu pak jdu v klidu jíst. Nic mě nepálí do ruky a jídlo vydrží i po 20 minutách v obálce horké. Ráno na snídani uvařím víc vody a udělám si čaj i teplé müsli. Jediné co potřebujete je delší lžíce na bagrování ze sáčku – v mém případě titanová lžíce Esbit určená pro jídla typu Travellunch. Použitý ziplock jednoduše sbalíte, aby v něm nebyl vzduch, uzavřete a dáte do trash bagu (pytlíku na odpadky). Vyzkoušeno bez následků na treku v Alpách. Pokud by to na vás bylo moc extravagantní /ale zkuste to 🙂 / můžete si z nepotřebné alumatky vyrobit alespoň izolaci na kotlík tzv.pot cozzy. Plní stejnou funkci jako obálka na ziplock – udrží jídlo déle teplé. Váha je tady ještě nižší(18g i s pokličkou),protože použijete méně lepící pásky.
Doufám že vás to inspiruje k zkoušení vlastních vychytávek, popř.překonáte obavy z vaření na lihu.
Happy trails, DEU.
Celým názvem Pacific Crest National Scenic Trail je 2655 mil (přes 4200km) dlouhý trek, který vede horskými oblastmi při západním pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady s celkovým převýšením přes 100km.
Ve směru od jihu prochází nejdříve pouštními oblastmi jižní Kalifornie, poté nejvyšším pohořím kontinentálních USA – Sierra Nevada, kde se nachází i nejvýše položený průsmyk na trase – Forester Pass (4009 m.n.m.). Nejvyšší hory opouští u druhého nejhlubšího jezera v USA Lake Tahoe. Dále pokračuje sopečnými oblastmi severní Kalifornie, míjí úžasný vulkán Mt. Shasta a do státu Oregon vstupuje u nejhlubšího amerického jezera – úchvatného, gigantického kráteru zaplněného vodou – Crater Lake.
Územím států Oregon a Washington prochází v celé délce pohořím Cascade Range. Poslední desítky kilometrů v USA vedou národním parkem North Cascades, poté trail překročí Kanadskou hranici a po dalších 14 kilometrech končí.
Trail se vyhýbá civilizaci a vede především horskými oblastmi, kde je nejméně silnic. Prochází více než 60-ti velkými horskými průsmyky, míjí hodně přes 1000 jezer, prochází sedmi národními parky (m.j. N.P. Sequoia a Yosemite, Crater Lake) a dalšími 60-ti různými chráněnými územími.
Projít ho vkuse obvykle trvá 4-6 měsíců a ještě o dost déle zabere plánování a výběr vhodného vybavení. Na některé úseky, hlavně Sierru z kraje sezóny, jsou potřeba mačky a cepín. Během cesty zničíte několik párů běžeckých bot a tak je potřeba dobře naplánovat, kam si je předem pošlete, abyste je měly k dispozici.
Co se týká jídla, existuje několik možností – buďto si předem všechno připravíte a rozešlete na pošty, různé horské resorty, chaty, obchody atd. co nejblíže vaší trasy, a nebo se zásobujete průběžně – když narazíte na cestu, svezete se stopem do nejbližšího města, nakoupíte si a stopem se zas vrátíte zpět. Nebo si trochu zajdete do nějakého horského střediska. Trail je dnes dost populární a možnosti zásobování se každým rokem lepší. Osobně bych si posílál jen pár balíčků (2 až 3) na ta nejmíň dostupná místa. Chce to dobře zvážit, protože některé zajížďky do města vám mohou zabrat i dva dny.
Čas na průchod celé délky trailu je značně limitován přírodními podmínkami – nemůžete začít brzo zjara, protože na horách jsou ještě metry sněhu znemožňující postup a navíc byste nenašli cestu. Na podzim zase velmi brzo přichází v horách sněhové bouře, při kterých často za den napadne i půl metru sněhu. Pokud tedy chcete celou vzdálenost zvládnout za jednu sezónu, musíte se vejít do zhruba 5 měsíců příhodných podmínek.
Dálkové treky jsou v USA velmi populární a Pacific Crest Trail je opravdovou perlou. Na oblíbenosti mu hodně přidala kniha a později film Divočina. Každý rok se teď o průchod celé trasy pokouší několik tisíc lidí (v roce 2011 to bylo pouze 300 lidí a z toho asi 180 uspělo) a musíte mít štěstí abyste dostali k průchodu povolení – permit.
Prvním člověkem, který za jednu sezónu zvládl projít PCT tam a zpět byl Scott Williamson. Bylo to až v roce 2004 a trvalo mu to 197 dní. Pokud nešel sněhem, ukrajoval průměrně 60km denně. Takový výkon byl možný i díky ultralehkému vybavení – základní váha jeho batohu byla pod 4kg.
V roce 2012 se mi s Markétou podařilo celý Pacific Crest Trail projít a byl to velký zážitek. Zjištění že vpodstatě nezáleží na stáří nebo mládí a na fyzickém stavu organizmu, ale na odhodlání a na radosti z toho co děláte a že je to nakonec hlavně hlava, která vás dovede do cíle. Zajímavá setkání s lidmi, které byste na takto náročném treku nečekali, přítomnost dlouhodobého cíle a možnost prožít pět měsíců v kuse v překrásných, převážně opuštěných horách, činí z tohoto podniku unikátní zážitek, který můžu všem vřele doporučit zažít na vlastní kůži. A vlastně ani nejde o to dojít do cíle, ale být na cestě. A čím delší cesta je, tím líp.
Trochu víc o naší cestě si můžete přečíst v šestidílném blogu Naše léto 2012 na Pacific Crest Trailu vol. I. až VI. na záložce Treky. Více informací o trailu samotném a systému permitů naleznete na stránkách asociace, která se o PCT stará: http://www.pcta.org