Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Tento článek si na zveřejnění počkal přesně rok, ale myslím že se vám bude líbit. Hledal jsem totiž na Šumavě nějakou pěknou souvislejší hřebenovku a nějak to nebylo ono.

Cesta buď vedla turisticky exponovanými místy nebo často po lesních cestách a to mě moc nebaví, radši mám pěšinky. Pak moje oko zabloudilo do Bavorska a tam jsem viděl pěkný trail vedoucí lesem po hřebeni z Velkého Javoru na západ. Nikde jsem z téhle oblasti nenašel informace nebo blog a o to víc mě to zajímalo. Stačilo vymyslet napojení z Čech a plán byl hotov.

Začátkem září si tedy beru den dovolené a v pátek ráno vyrážím přímým vlakem z Prahy směr Železná Ruda. Vystupuji v Zelené Lhotě u Nýrské nádrže. Předpověď počasí byla mizerná,ale tady je kupodivu hezky. Nejdřív trochu nudná cesta do Hamrů (člověk se už těší do hor), cesta po silnici tomu nepřidá. Náladu mi spravuje pěkný kostelík se sudetským hřbitovem.

Z Hamrů jdu po zelené značce až pod Lovečnou. Odtud se musím dostat na hranici, ale v cestě mi stojí parta dřevorubců. Nechci riskovat setkání s hajným a tak se jako pašerák plížím mlázím mezi dvěma skupinkami prořezávajícími les. Za chvíli jsem nad nimi a krásným pralesem a skalkami na Kamenné bráně se po nějaké době dostanu na hranici.

Odtud už vede hraniční stezka značená sloupky a tak točím na východ směr Ostrý. Z téhle strany moc impozantně nevypadá,ale nenechte se mýlit je to jedna z nejkrásnějších hor Šumavy. Hlavní vrchol (něm. Osser) leží na německé straně a místní ho nazývají Bavorský Matternhorn kvůli profilu od městečka Lam.

Češi mu pro změnu říkají “Prsa Matky boží” – dvojvrchol od východu opravdu připomíná ladné ženské tvary. Nejsem měkej a tak až na chatu vyběhnu po hranici místo po tur. značce, která se připojuje z Čech. Na chatě si dám oběd – polívku a pivo.

 

 

 

 

 

 

 

Přede mnou je nejkrásnější hřebenovka české Šumavy. Vede přímo po hranici a z bavorské strany je normálně turisticky přístupná(viz.foto). Nechápu jaká ochranářská lobby má prsty v tom, že na českých mapách nic není. No nevadí, vy jste poučeni a můžete tam směle vyrazit.

 

 

Cesta není úplně zadarmo, trail je hodně kamenitý (proto název článku Šutrava), ale pokud chytnete pěkné počasí, bude mít krásné výhledy na všechny strany až na Svaroh.

 

Na Svarohu stála Juránkova chata, s trochou drzosti a šikovnosti se sem dostanete i od Špičáku, ale o tom až jindy. Pod Svarohem dávám odpolední siestu a prohlížím si hranici vedoucí dolů dost divoce vyhlížejícím kamenným polem kudy se mi moc nechce, únava je znát.
Kouknu kousek nad sebe a vidím vyskládanou kamennou zídku. Tak se tam vydám a ona to není zídka ale cesta – “Dámská cesta”, což byl horský chodník z Železné Rudy na Svaroh. Mám radost, chodník je v perfektním stavu, jen trochu zarostlý, a je velká škoda že není normálně turisticky přístupný, jsou z něj krásné výhledy k jihu na Velký Javor. Takže neváhám a jdu dolů tudy(pozn. – název cesty je jen na mapě cykloserveru, z mapy.cz zmizel). Sice si trochu zajdu z původní trasy, ale ta krása stojí za to. 
Na konci chodníku mi pak nezbývá než vzít za vděk lesními asfaltkami a sejít dolů k potoku Svarožná. Cestou mě přeletí tři tetřevi – je to jak letka pomalých bombardérů nízko mezi stromy, paráda. Spaní si najdu v lese kousek od Alžbětína. Noc byla vlhká a chladná, ale v Tarptentu bylo jak v pokojíčku.

 

Brzy ráno dojdu platanovou alejí na hraniční přechod a ospalým Eisensteinem mířím k jezeru pod Velkým Javorem. Na lavičce u jezera si vařím snídani o kterou se skoro peru s domestikovanými kachnami, div mi nelezou po nohou.

Od jezera se musím dostat na vrchol, ale duše objevitele mě táhne opět mimo tur.trasy. Využívám informací z netu a vyrážím na “Seewand” – zrušený chodník vede přímo středem rezervace, takže jsem jak myška a maximálně opatrný. Ale ta krása!

Místy jsou ještě vidět značky, jinde hledám cestu pěšinami zvěře. Rokle, skály, potůčky, staleté buky, tady nejde spěchat. Ani už nevím kolik času uběhlo, asi hodně, mám zpoždění. Ale mě to nevadí. Konečně jsem na značené stezce vedoucí na vrchol, slunce už je vysoko na obloze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Gr.Asseru (1456m) je vlastně náhorní plošina. Tady už sami nebudete, jezdí sem lanovka a tak je o víkendu na nejvyšším šumavském vrcholu plno. Kdo má natrénováno, může sem vyjet i na kole. Užil jsem si výhled z několika skalek, restauraci jsem si odpustil a zamířil z toho mumraje pryč.

Čekala mě hřebenovka Hochtour steig – součást dálkové trasy E6 přes dvanáct tisícovek.

Původně jsem podle mapy myslel že to bude trailík lesem, ale skutečnost byla daleko daleko lepší. Cesta neustále kolísá a vrcholové skalky a holiny poskytují velkolepé výhledy po celé trase. Skrytý poklad pro české turisty! Každý výraznější vrchol je korunován zajímavým křížem. Terén bych přirovnal k východní části Nízkých Tater.

Restauraci na Velkém Javoru jsem vynechal a tak jsem se stavil až na chatě pod Malým Javorem kde skoro nikdo nebyl, protože sem už se musí pouze pěšky. Občerstven pivem a koláčem se vydávám na další cestu. Krátké ostré stoupání na Malý Javor.

Odtud už moc lidí nepotkáte, jen nějakého osamoceného turistu, tak jako se to poštěstilo mě. Cestou narazíte i na přístřešky, většinou jsou někde v sedle na rozcestí. Počasí bylo parádní a tak jsem si dal odpoledního šlofíka a odpočatý vyrazil dál.

Moc pěkný západ slunce mě zastihl na kopci Ödriegel,tak jsem se pokochal a šel hledat místo na spaní. To jsem nakonec našel u vrchu Mühlriegel hned pod Ödrieglem.

Ještě za světla jsem postavil stan a šel se podívat na pomníček horalů (je schovaný pod skalou).

Za jasné noci jsem si vylezl ke kříži na vrcholové skalce a v závětří se kochal vyhledy na osvětlené vesnice půl kilometru pode mnou.

Ráno mě vzbudil deštík a mlha – z léta rovnou do podzimu. Na konec hřebene zbývá ještě kus cesty a tak jsem se moc nezdržoval snídaní a rychle vyrazil.

Seběhl jsem skoro 300 výškových metrů do opuštěného lyžařského střediska Eck, kudy vede jediná silnice přes hřeben, a hned to zase napálil do kopce na Großer Riedelstein, kde je skála a na ní kamenná věž – památník Maxmiliana Schmidta, bohužel výhled kvůli mlze nebyl žádný.

Což platilo i pro další úsek. Ale stal se malý zázrak a tak na Krkavčích skalách (tak jsem si je pojmenoval já, jinak je to Steinbühler Gesenke) se mlha rozplynula,mraky se prodralo slunce a mě se naskytl úchvatný výhled ze skalních útesů dolů do údolí.

Na chatě Kötztinger Hütte(1050m) jsem si dal občerstvení, atmosféra tu byla báječná,před nedělním obědem se tu scházeli starousedlíci v tradičních kožených kraťasech,podkolenkách a kamizolkách. Obsluhu zajišťovali ženské v Dirndlech(kroj). Mě se líbilo, že se sem z okolních vesnic po mši vyštrachali i dědové kolem sedmdesátky, všichni dostali tuplák, jeden společný tác s vdolky, pobavili se a mazali domů na nedělní oběd.

U nás jsou lidi zalezlí u televizí nebo na zahrádkách a společný život na vesnicích skomírá. Bohužel rozum jsme po revoluci ještě nedostali a tak u nás vládne konzum.

Posledním výrazným bodem je vyhlídka Kreuzfelsen(999m), kde už jsem potkával davy turistů mířících na oběd na Kötztinger Hütte.

Pak už jen nekonečný sestup k silnici u Schönbuchen a hřebenovka byla za mnou. Můj plán byl dojít přes další kopce až do Nýrska, ale nějak jsem podcenil náročnost trasy a tak mi den chyběl. Potřeboval jsem se nějak dostat domů, takže jsem musel na stopa. Stopoval jsem cestou do další vesnice, auto mi zastavilo až po docela dlouhé době, týpek mě hodil do Hohenwarthu,kde už je hlavní silnice vedoucí údolím až pod Velký Javor a dál na Žel.Rudu, kam jsem se chtěl dostat. Stopoval jsem ani ne pět minut a mladý pár mě hodil až do Lamu na nádraží,odkud by mi jel případně vlak(to jsem bral jako poslední variantu).

Jak tak bloumám očima po odjezdech vlaků najednou koukám na další ceduli, že za necelou hodinu mi jede turistický příhraniční autobus až do Nýrska, skvělé! Autobus jezdí jen v letní sezóně a tohle byl asi poslední víkend kdy jel. Zbylý čas jsem strávil prohlídkou městečka a výbornou zmrzkou z cukrárny.

Autobus přijel načas a kromě mě nikdo nejel, takže za 1 euro jsem měl autobus jen pro sebe. Trochu mi to ale bylo líto, je škoda že ho nevyužívá víc výletníků. Dá se dojet z Nýrska do Lamu, odtud vystoupit na Ostrý a sejít do Čech na vlak, ideální jednodenní výlet. V Nýrsku jsem si ve večerce koupil sváču a pivko, aby mi cesta vlakem utíkala.

Tato hřebenovka je pro českého turistu skrytou perlou. Moraváci to mají kousek na Slovensko,ale my Češi nic podobného v okolí nenajdeme.A když, tak to bude turistická magistrála se vším všudy. Z Prahy jste tady vlakem za chvilku, poznáte divokou odlehlost hraničního hřebene i bavorskou pohostinnost na horských chatách.

Trasa tady. Fotky tady.

Happy trails!

Deu

Čtyřdenní solo přechod celého hřebene Nízkých Tater z Vernára do Donoval.

Nízké Tatry asi pro většinu z vás nebudou nic nového, já se tam vydal začátkem června po mnoha letech a tak to pro mě bylo skoro jako poprvé. Vyrážím netradičně v sobotu večer kvůli rodinné oslavě. Nejezdím zas tak často vlakem, a tak jsem se rozhodl, že porovnám služby vlakových společností.Lístek jsem kupoval na poslední chvíli a tak  cestu tam vyhrál Regiojet jelikož třílůžkové kupé stálo pětistovku, kdežto ČD v tu dobu stál skoro tisícovku.Na zpáteční cestu jsem vybral vlak ČD, který odjížděl o hodinu dřív,ale kupodivu v Praze byl skoro stejně jako pozdější Regiojet.Vítězem cestování byl jasně Regiojet – levnější cena,lůžko nachystané,voda+džus a sladké pečivo k snídani,usměvavá stevardka.Naopak  u ČD arogantní slečna která vám otráveně vrazí povlečení a ráno si musíte vše úhledně poskládat a vrátit.Na můj dotaz proč může mít Regiojet levnější a lepší služby jen kroutila hlavou s tím, že to musí mít dotované, ale to mě jako zákazníka moc zajímat nemusí že.

Cesta uběhla jako nic,kupé jsem měl pro sebe a tak brzy ráno přistávám odpočatý na nádraží v Popradu.Čekání na autobus si krátím knížkou v mobilu.V sedm vyrážíme a kolem osmé jsme ve Vernáru. Do Telgártu nebylo v tu dobu dobré spojení a tak mě čekala cesta na Kráľovu hoľu o pár kilometrů delší.

Cestou jsem se míjel s jedním párem turistů,jinak nikde nikdo.Oproti předpovědi bylo celkem pěkně,trochu se honily mraky,ale jinak pohoda.Poslední voda se dala nabrat ve skalách pod Martalúzkou a tak jsem si vzal jen litřík a vodu na zbytek dne nabral až tam. Od Martalúzky už se jde po holinách,vysílač na vrchu je pořád jakoby na dosah,ale dojdete k němu víc jak za hodinu.

Kolem poledne jsem nahoře a tak stejně jako ostatní výletníci dávám siestu a kochám se výhledy.Pofukuje studený vítr,ale jakmile se svalím na karimatku do závětří,je krásně a tak se na další cestu vydám až po hodině.Není kam spěchat.

Hřebenovka ubíhá v pohodě,po zbytek dne už nikoho nepotkávám.Odpoledne se z Vysokých Tater začnou přibližovat černé mraky, vypadá to na bouřku.

Ještě sestup z hřebene a jsem na útulni pod Andrejcovou. Nikde nikdo,ani chatár a tak zabírám strategicky postel a jdu se vykoupat do potoka.Za hodinku dorazili čtyři studenti z Prahy,ale jsou to vlastně cizinci z Řecka a Dánska, a tak se bavíme anglicky.Taky chtějí přejít celý hřeben,ale jsou to trochu pankáči, mají jen kreslenou mapu z infocentra,kde trasa vypadá jako procházka po rovince.Vyvádím je z omylu.Jeden z nich toho má plné brejle už po prvním dnu, jde hned spát(v cca 17h),tak by mě zajímalo jestli to nakonec zvládli.Když jsem viděl jak mají naložené batohy a tahají z nich jídlo ve sklenicích ani bych se nedivil kdyby došli jen na Čertovicu.Ale znáte to ,mládí zvládne hodně.

Večer jsme strávili posedáváním u ohně,dorazili ještě dva poláci ,ale ti se nedružili.Do chaty nás zahnala až bouřka,která nás nakonec minula a tak jen lehce zapršelo.

Usínám kolem půl deváté.Ráno se budím před šestou,dávám rychlou snídani, hážu pár euro do kasičky a loučím se s chatou.Krásné místo k přespání s výhledem na Vysoké Tatry, rozhodně doporučuji.Studentíci ještě spí,já začínám pěkně do kopce do sedla Priehybka a odtud na Veľkou Vápenicu.

Je skoro jasno, ale docela fučí,jdu ve větrovce. Sestup do sedla je hodně prudký a nekonečný, začíná se dělat vedro.V sedle Priehyba nabírám vodu z malého pramínku, další voda bude až za dlouho někde pod Vrbovicou.Začátek stoupání na Kolesárovou vám dá jasně najevo, že flákat se nebudete a vedro to jen umocňuje.

Pak jdu pěknou hřebenovku přes Homoľku,odkud se jde lesní pěšinou až na Čertovicu.

První voda jde nabrat někde pod Havraní Poľanou a pak na Ramže kde je další útulňa.Je ale moc brzy a tak si dám jen svačinu a pokračuju dál.

Na Čertovicu dorážím v podvečer,cesta tam nebyla moc záživná díky vedru,prodírání se borůvčím a oblézáním polomů.

Na Čertovici mají všude zavřeno,tak si aspoň vyprosím vodu a jdu hledat nocleh.U silnice se mi spát nechce a na chatě taky ne.Nakonec najdu úplně super plácek s výhledem nahoře na sjezdovce,dokonce je to i mimo hranici N.P. takže vše je v pořádku.Akorát ten závěrečný výstup sjezdovkou po celém dni stál za to.Je krásné počasí,v klidu si vařím večeři a pozoruji západ slunce.

Ráno se sbalím a kolem šesté po vydatné snídani vyrážím na chatu M.R.Štefánika,jsem tam za chvilku,počasí je luxusní,stejně jako výhledy.

Na chatě si dám pivko a kafe a valím dál.

Času mám dost, tak si vyběhnu i na Ďumbier,batoh nechám v sedle.

Na vrcholu je jen jeden polák,kterého zlákalo hezké počasí a tak si vyjel 200km autem na hory.

Po setupu z Ďumbieru potkávám první turisty které vyvezla lanovka.Začínají se rojit jak mouchy.Na Chopku už je regulérně narváno.Na chatě do sebe hážu obědovou polívku,vodu mi můžou jen prodat a tak si jdu natočit na hajzlík na lanovce.Taky si kupuju opalovací krém s faktorem 30,protože mini-tuba kterou jsem měl už padla a já byl připečenej jak krocan na Den díkůvzdání.I přes vedro jsem pak pokračoval v triku s dlouhým rukávem a později i v dlouhých gatích.

Vyběhl jsem na Chopok a vydal se do cíle dnešního dne.Nějak mi nedošlo že je to ještě pořádnej kus cesty,ale počasí mi přálo a tak jsem nespěchal.Za Chopkem už lidi značně prořídli na jednotlivé kusy, a tak nic nerušilo ticho a klid hor.Výhledy parádní,trochu to kazila jen únava třetího dne,ale siesty po cestě to srovnaly.

Na Ďurkovou jsem dorazil až v podvečer,bylo tam dost živo,na což jsem neměl moc náladu a tak jsem si venku uvařil a pokecal s dvěma holkama z Lotyšska.

K večeři pivko,chvíli čtení knížky na patře a brzy do hajan.Chata je zateplená,ale řekl bych až moc,nahoře bylo takové vedro že jsem spal nepřikrytej jen v trenkách a triku a stejně jsem byl ráno zpocenej jak myš.Šílený vedro jak někde v Tunisu na letišti.Ostatní lapali celou noc po dechu jako já.Docela jsem litoval, že jsem nepostavil stan, ale jsem poučen pro příště.

Vstávám jako první,to horko už se nedalo vydržet.Prchám před chatu,vařím snídani a spolu s jednou dvojicí mizím časně ráno pryč.Už kolem sedmé jde poznat, že nás čeká další horký den a tak neváhám a matlám se opalovákem.

Na Latiborskej holi nás dojíždí dva bikeři co taky spali na chatě.Trochu jim závidím pěkné sjezdíky,ale jsem tu pěšky a kolo na mě čeká doma,takže si užívám další krásné výhledy.

Vedro ještě nestačilo vytasit všechny esa z rukávu a proto je cesta příjemná.

Cestou ještě zkouším asi kilometr barefoot hiking, po trávě a plochých kamenech to docela jde, ale tempo se zpomalilo na polovinu, tak toho brzy nechám.

Ale všechno hezké musí skončit a tak z Velké Chochuly scházím z hlavního hřebene sešupem do Hliadeľského sedla.

Cestou míjím dvojičku co vyrazila ráno přede mnou,děvče statečně pajdá,ale díky špatným botám resp.puchýřům si cestu dost protrpěla.Nicméně pomoc z mojí lékárničky odmítla,takže pokračuju dál.V sedle potkám partu místních chalanů,zvesela mi oznamují že dole mě čeká přes 30C.Doráží ještě borec z čech co běží Cestu SNP,je to fakt minimalista co se vybavení týče,rychle doplní vodu,zkontroluje pozici v aplikaci a mizí.Je jak zjevení.Pak už jen poslední strmé stoupání na Kozí Chrbát a hezkou hřebenovkou na Donovaly.

V Donovalech jsem dost brzy,vlak mi jede až v jedenáct večer a tak kontroluju jízdní řády autobusů co mám vytištěné u mapy.Rozhoduju se ještě kousek popojít.To jsem ale netušil že nejtěžší úsek celé hřebenovky mě teprve čeká.

Donovaly jsem proběhl po vrstevnici skrz moc pěkná stavení a resortové chaty.Plán byl dojít po žluté na rozcestí Korytnice.Prosím vás nedělejte to.Už to že jsem podle mapy hledal značku jinde než ve skutečnosti byla mě mohlo varovat,jenže já si nedám říct(a není to poprvé)a když si něco naplánuju nerad se vracím.Takže po chvíli bloudění nacházím značku která vede přes zarostlou louku k potoku.To by ještě šlo.Cesta se láme prudce dolů pod dráty s el.vedením skrz metrové lopuchy a kopřivy.To dám.Po sto výškových metrech značka i cesta mizí.Křoví,lopuchy,hegeš.Kouknu nahoru,humus.

Dolů je to stejně daleko jako nahoru.Přece se nebudu vracet.Ani tohle mě nevarovalo.Takže pokračuju svahem,prosekávám se lopuchy.Další terénní zlom.Údolíčko se zužuje do soutěsky,obejít to nejde.Takže jdu roklí-potokem po půlmetrových volných šutrech schovaných pod vegetací.Nemám signál,paráda.Ještě pár set metrů.Jako bonbonek nakonec menší bažina.Dolů se doplahočím úplně vyšťavenej,zpocenej a špinavej.Jdu do naha a dávám si očistnou koupel,cpu do sebe sladký a převlíkám se do čistého.Ještě kus po silnici kde každej zkouší rallye a jsem na zastávce.Koukám,žádnej z autobusů přes Donovaly tady nestaví.Paráda.Takže jdu stopovat.Kupodivu chytám auto za pět minut.Týpek v dodávce se vracel domů do Ružomberku a tak mě vzal.Konec dobrej všechno dobrý.Cestou mě ještě krmil třešněmi, které v tu dobu už na jižním slovensku zrály.Vysadil mě na nádraží a odfrčel za rodinou.

Mě zbývalo pár hodin a tak jsem nakoupil nějaký tovar v Tescu a hledal restauraci kde bych se najedl a zabavil.Nic kloudného jsem nenašel a tak jsem skončil v rádoby hogo fogo pizzerii na pěší zóně.S batohem jsem moc mezi místní „elitu“ nezapadl a servírky byli otrávené, ale to mi hezký pocit z hor nezkazilo.

Bylo příjemné se vydat po delší době na Slovensko a určitě to nebylo naposledy.Happy trails.Tom Trasa tady.Kompletní fotogalerie tady nebo na našem facebooku.

Gear list tady