Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Sobotní ráno začátkem října. Před půl šestou nasedám v Praze na Krušnohorský Expres a v osm už vysedám u elektrárny Prunéřov, to vše za krásných 150Kč. Nástup do hor u elektrárny působí trochu surrealisticky, za chvíli už ale supím do kopce na zříceninu hradu Hasištejn kde si dávám snídani. Je ještě brzy a tak je hrad zavřený. Není mi úplně nejlíp, cítím nastupující migrénu. Prima začátek výletu.

Posilněn snídaní a ibalginem se vydávám dál do lesů. Tolik jsem se těšil ven a tak to nehodlám hned vzdávat. Prostě půjdu a uvidím. Ranní chlad se pomalu rozpouští na slunci, cesta se narovnává, kochám se údolím Prunéřovského potoka. Cestou potkávám poslední houbaře, ranní mrazíky už jsou za dveřmi. Odbočka ke Kýšovickému vodopádu se nezdařila, i když je potok plný vody, tak tady je vyschlo. Třeba někdy příště na jaře až bude tát sníh.

Po pár hodinách a patnácti kilometrech si dávám pauzu na benzínce v Hoře Sv. Šebastiána. Teď už sluníčko slušně peče, na říjen super počasí, hlava už je víceméně ok.

Z Hory Sv. Šebestiána vede pěkná lesní cesta (E3) podél zrušené železniční trati (více o trati zde ), která sloužila k přepravě uhlí. Za zmínku stojí především zbytky viaduktů. Chtěl jsem jít po trati, ale dnes už je zarostlá. Těsně u hranic musím po silnici, provoz jak na D1 a tak se rychlochůzí podél škarpy ocitám u benzínky Free1, kde dávám další pauzu a výborný mletý kafe z automatu Dallmayr, nekecám je lepší než v kdejaké kavárně.

Přebíhám k sousedům do Saska a polňačkou šlapu k vesničce Reitzenhein, jdu teď po dálkové trase Kammweg Erzgebirge-Vogtland, po které se následující dny budu pohybovat poměrně často. Podél mokřadů a plavebního kanálu dorazím na prima místo, kde se dá nabrat voda. Je čistá, ani jí nefiltruju a filtr vlastně nevyndám až do konce výletu. Naproti přes údolí vede silnička, po které se táhne štrůdl sobotních turistů, je sice pěkně, krásné údolí, ale tolik bych jich tu opravdu nečekal.

Pomalu se začíná šeřit, kolem lesy, ticho. Nohy se začínají hlásit o slovo. Hledám místo na spaní, samé roští, rašeliniště, mlází. Nakonec se na mě usměje štěstí a já po 36km kempuju za vesnicí v prima boudě místních turistů. Přístřešek krytý ze tří stran, uvnitř stoly a židle, luxus. Večeřím už za tmy na verandě a poslouchám noční zvuky.

***

Budím se časně ráno do černočerné tmy. Vesnice za polem ještě spí. Nechce se mi ze spacáku, ale čůrání nepočká a tak to vzdávám s tím, že rovnou vyrazím. Na cestu mi svítí měsíc v úplňku, čelovku zapínám jen v hustém lese.

Za rozbřesku přijdu k pěknému kamennému mostu kde z potoka nabírám litr vody. Je to trochu akrobacie s hůlkama, ale podaří se mi nespadnout. Sluníčko se dere skrz les, ochladilo se, fouká čerstvý vítr. Snídám na vyhlídce Stößerfelsen. Navlečený do péřovky se kochám hlubokým údolím.

Cesta do městečka Olbernhau klesá podzimním bukovým lesem. Potkám děvče bežící na kopec, usmějeme se na pozdrav. To mě na Německu prostě baví, ať potkáte kohokoliv, pozdraví a usměje se, to samé v obchodech. U nás je to za odměnu. V městečku musím uhnout do pekárny na koláč a kafe. Druhá snídaně se hodí!

Na návsi je pár moc pěkných historických domů. Ještě zaběhnu na skok za závoru do Čech abych doplnil zásoby. Je tu sice benzínka, ale beru za vděk krámkem v boudě naproti. Trochu punk, ale je to levnější a mají klobásy a sýr. Venku na větru popíjí pár štamgastů hned po ránu lahváče. Český kolorit, no. Přesouvám se po úzké silnici, vede tudy značka, ale chodník ne. Z jedné strany skála, na druhé sráz. Lepím se ke kraji a řadím vyšší rychlost. Nebylo to dlouhé, přede mnou je zase kopec a les. Tady potkávám bikery, tátu se synem krouží si tu kolečka, potkám je ještě nahoře. Opět pozdrav a úsměvy. Za kopcem je prima výhled do kraje a obec Seiffen/Erzgebirge.

Všude je plno turistů, přímo davy, netuším co se tady děje. Nakonec asi nic, ale všude jsou krámky a dílny na výrobu betlémů a postaviček z překližky. Tak proto asi. Trochu kýč, ale má to svojí atmosféru. Na okraji vesničky stojí kostelík s krásným hřbitovem, všechny hroby osázené vřesem uspořádaným do různých vzorů.

Cesta po polích je krásná, s výhledy, ale fičí studeně, musím natáhnout krok. V lesním závětří, na pasece, se rozvalím do trávy a pozoruju plující mraky. Po siestě mě čeká výzva. Značka vede přes louku, kterou ale protíná stavba plynovodu s čtyřmetrovým příkopem. Potrubí se táhne od jednoho horizontu k druhému. Bezva vtip. Nedá se nic dělat, najdu si nejméně prudké místo, skopávám hlínu do stupů. To samé nahoru. Zdařilo se . Po chvíli přicházím na humna místního lidového tvořitele, víc vám řeknou fotky.

Zabíhám opět na skok do Čech, je tu (teď už moje oblíbená) benzínka F1 s dobrým kafem.

Mizím v slatinách zarostlých březovými hájky. Po pár kilometrech se loučím se Saskem a po dálkové trase E3 kopíruju hranici. Slunečný den pomalu končí, hledám místo na spaní, kilometrů už bylo dost.

Vystoupám na Jelení hlavu skoro v devítistech metrech, tady fičí o sto šest. Místo k noclehu žádné, zarostlé podmáčené porosty, díry a vřes kam se oko podívá. Nedá se nic dělat, jde se dál. Vody všude přibývá, příkrý svah bez plácku pro stan. Dnes to bude dlouhý den.

Tábor rozbíjímpo čtyřech kilometrech už za tmy dole u potoka, kousek před Českým Jiřetínem. Je tu vlhko a chlad, ale únava se neptá. Nebral jsem vaření, nasoukám do sebe co namátkou vyhrábnu z pytle na jídlo a za chvíli už o sobě nevím.

***

Za rozednění se svižnou chůzí na zahřátí ocitám na návsi v Jiřetíně. Cestou do sebe tlačím ztuhlou mysli tyčinku místo snídaně. Je mlha a lezavo, což dotváří opuštěnou atmosferu téhle polozapomenuté pohraniční osady. Za návštěvu stojí dřevěný kostelík Sv.Jana Křtitele přesunutý ze zatopených Flájí. Na infoceduli si můžete přečíst zajímavou historii přesunu, kdy byl kostelík zachráněn architektem, který uprosil ministra kultury, do detailů očíslován, rozebrán a následně postaven na novém místě. Bohužel se práce nedokončily a kostelík chátral až do devadesátých let, kdy byl opraven.

Náladu mi zvedá až cesta po naučné stezce podél Flájského plavebního kanálu. Na info tabulích si opět můžete přečíst hodně zajímavé věci ohledně stavby a provozu. Kanál fungoval plných 243 let. Na některá místa ve skále museli použít speciální techniku rozpalování skály s odštípáváním kamene, protože místní horníci nebyli schopní tvrdou horninu odkutat.

Byli to krásné čtyři kilometry na svazích bukového lesa s občasnými výhledy do údolí.

Po hodině přicházím k samotné přehradě Fláje. Je stále mlhavo a na otevřené ploše dost pofukuje, bohužel je po sezóně a info centrum je zavřené, takže kafe z automatu nebude.

Na pár kilometrů musím vzít za vděk asfaltkou, ale pak sejdu z turistické trasy a čeká mě mystická atmosféra bývalé vesnice (Fláje ) se základy kostelíka a křížem Sv.Jana Nepomuckého. Dávám si pauzu a nasávám genia loci.

Osvěžen se vydávám neznačenou pěšinou skrz mokřady, přes zaniklou obec Vilejšov až na Vrch Tří pánů. Moc jsem si to užil, lesy utopené v mlze, nikde nikdo, skoro jako v Králi Šumavy.

Bohužel všechno hezké jednou končí a tak na mě čeká přesun po asfaltu na Bouřňák. Cestu mi zpříjemňují jen vykukující vrtule větrných elektráren rozsekavající mraky. Na Bouřňáku jsou jen lanovky a torzo bývalého hotelu s podobnou chátrající atmosférou jako na Klínovci. Škoda slov.

Rychlou kontrolou telefonu zjišťuju, že bych mohl chytit dřívější spoj jen s jedním přestupem, takže ač ucaprtaný a s mizernými koleny, sbíhám dolů na bus. Má cesta končí v Hrobu (jak příznačné), nohy mají dost, ale mám deset minut k dobru abych se dal do pucu a vyhodil odpadky. Cestou si rezervuju z mobilu místenku do Prahy za pěknou cenu 95Kč. Autobus mě vyklopí v centru Teplic, ještě stíhám dobrý kafe v Mocca Cafe a už sedím s horkým kelímkem v autobusu, pozoruju ubíhající krajinu Středohoří, loučím se s Krušnými horami a je mi tak trochu smutno.

Happy trails

Deu

Trasa zde.

Začátkem dubna jsem se vydal na víkendový výlet z Labských pískovců po hranici na Komáří vížku v Krušných horách. Vybíral jsem z několika uložených výletů, vzhledem k předpovědi pěkného počasí se dalo čekat, že bude všude spousta lidí (což se potvrdilo). O to jsem moc nestál a tak vyhrála alternativa, která nebyla tak epická jako Lesní stezka minulý rok, zato slibovala dostatek soukromí k vyčištění hlavy. V sobotu brzy ráno  jsem vyrazil rychlíkem z Prahy směr Děčín a tady přesedl na příhraniční vlak do Dolní Poustevny. (Malý tip mimo téma – jízdenka Praha – Bad Schandau stojí přes 400Kč, když ale jedete přes německo do Dolní Poustevny, která je dál, jízdenka stojí jen 200Kč což je docela rozdíl. Takže stačí koupit jízdenku Praha – Dolní poustevna a vyskočit v Bad Schandau. Je to s přestupem, ale o polovinu levnější. Na vlaky EC to využít nejde. Existuje příhraniční tarif, ale tak dalece jsem to nestudoval.)

Vlak byl narvaný k prasknutí, naštěstí jsem mohl vyskočit už po 15 minutách v Dolním Žlebu. Odtud se vydáte pěšinkou k vodopádům na Klopotském potoce. Cesta je nově značená zelenou tur. značkou( v mapách zatím není, takže už to nebude jen pro místní znalce), která vede pěkným chodníkem nad řekou podél sutin domů ze 30 let. U vodopádu jsem si našel klidné místo a dal si pozdní snídani.

Dál jsem pokračoval po hranici po Lesní stezce. Přijde mi, že některá místa jsou letos přeznačená víc po hranici. Taky jsem zde potkal relativně dost turistů. Ne tolik jako bych jich potkal v Hřensku, ale oproti loňsku tu bylo víc živo, asi i díky propagaci stezky v médiích.

Počasí bylo vyloženě aprílové, ráno jasno a chladno, přes poledne na triko a kraťasy aby se vzápětí po poledním šlofíku zatáhlo a během deseti minut začalo pršet. Odpoledne už bylo jen kolem 10C a střídalo se sluníčko s deštěm.


Za Ostrovem už jsem zahlédl jen pár horolezců nad Rájeckým rašeliništěm. Jelikož jsem šel dál přímo po hranici čekalo mě brodění potoka. Sotva mi uschly nohy, čekal mě úprk před dalším deštěm do přístřešku.


Popobíháním jsem se zahřál a tak víc jak hodinovou přestávku jsem strávil v teple vařením brzké večeře – kari kuskus s chipsy 🙂 .
Lesík tvořili převážně břízky a zarostlý terén, nebylo ještě pozdě, takže jsem vyrazil hledat vhodnější místo ke spaní. Petrovice jsem proběhl co nejrychleji to šlo, trochu smutný obraz pohraničí s nočním klubem, vietnamskou tržnicí a restaurací v letadle. Aspoň můžete si na benzínce koupit něco k jídlu nebo pití. Se saskou malebností se to nedá srovnávat.

Už se celkem připozdívalo a tak měla další cesta po opuštěných pastvinách svojí atmosféru. Místo ke spaní jsem našel s čelovkou už za tmy o pěkných pár kilometrů dál.


Ráno mě vzbudily teploty blížící se k nule, za pravdu mi dávaly trsy omrzlé trávy dole u potoka a tak jsem snídani odložil na vhodnější dobu a rychle vyrazil abych se rozehřál.

Dnešek byl ve znamení studeného větru. Sice se občas zatáhlo, ale jinak bylo jasno ale zima. Posnídal jsem na Špičáku u Krásného lesa, sluníčko už trochu hřálo a je tu pěkná vyhlídka k Drážďanům (a taky na dálnici 🙂 ).

Pod dálnicí jsem podběhl a čekaly na mě rozlehlé travnaté pláně Krušných hor. Trasa je značená jako cyklostezka, ale upřímně – mě by to po trávě dost unavovalo. Zato pro nohy chodce je to balada. Od Petrovic do Adolfova je nově značená dálková trasa E3, v mápách opět ještě není, ale počítám že brzy bude.

V Adolfově je památník na hřbitov srovnaný se zemí v období vysídlování Sudet. Odtud jsem musel kus po silnici a polňačce s pěkným rozhledem do krajiny a za chvíli byl na Komáří vížce.

Lanovka jezdila, auta taky a tak tady bylo dost živo. Ale jen v blízkém okolí, studený vítr většinu lidí zahnal zpátky do restaurace.

Pro cestu z hor jsem zvolil hornickou stezku, která má příjemné klesání a nehrozí, že tady někoho potkáte. Odbočka na vyhlídku Preisselberg a hrad Krupka a byl jsem zpátky v civilizaci.

Odtud mě čekala ještě pěkná štreka do centra Teplic na autobus, ale stihl jsem ho akorát a po hodině cesty byl v Praze.

Trasa ZDE 

Happy trails – Deu