Tématem celého ISPO byl zájem o udržitelnost a snížení uhlíkové stopy, chytrého zacházení se zdroji a omezením odpadu. U RABu to konkrétně znamená využití recyklovaného peří z programu P.U.R.E. Recycled Down. V tomto programu RAB sbírá použité peří, které následně vypere, vydezinfikuje a ošetří tak, že peří neztrácí své vlastnosti. Určitě se ptáte, jak je to s tou uhlíkovou stopou, a zda se praním nezatěžuje planeta ještě více? Dle výrobce je změřeno, že recyklace má skutečně nižší spotřebu vody i energie a má celkově nižší stopu, než peří nerecyklované. Těšit se můžeme na tento eko přístup například u velmi oblíbené péřové bundy Microlight Alpine od podzimu 2020.

A na vlně ekologie a udržitelnosti se svezeme dál! Špičkové textilní značky rozhodně nelenily a zahrnuly nás a všechny návštěvníky ISPO veletrhu zajímavými novinkami v této oblasti.

PrimaLoft®️ se pochlubil P.U.R.E., která je novou výrobní technologií využívající vzduchu místo horka z pecí, čímž tak razantně snižuje celkové uhlíkové emise svojí produkce. Další novinkou PrimaLoftu je vysoce zajímavá recyklovaná syntetika BioTM, která proklamuje, že je vůbec první organicky odbouratelným speciálním vláknem. Díky svým vlastnostem jej “zkonzumují” samotné mikroorganismy, a tak se v přírodě rozloží za méně než 2 roky bez jakýchkoliv stop po plastu nebo jiných látkách v půdě.

Polartec® se zase pochlubil novým Power Air™, který nejenže dobře izoluje, ale také uvolní díky speciální technologii méně mikrovláken, než jiné špičkové konkurenční materiály.

Polartec a jejich přístup k ekologii 2020

Pozadu nezůstává ani Gore-Tex®, který se zavázal k udržitelnosti skrz analýzu životního cyklu výrobků (též známou pod zkratkou LCA) a zřídil po světě centra, kde si lze nechat opravit jejich výrobky. V Česku tato možnost zatím oficiálně není, ale hádáme, že to je jen otázka času. Co považuji za užitečné, je i nová řada nalepovacích záplat na jejich materiály, které vám umožní akutní opravu nějaké té dírky. 

Gore-Tex předsevzetí k udržitelnosti 2020 a dál

U technologií zůstaneme dál a prozradíme vám, že Nikwax vylepšil svoji verzi prostředku na hydrofobní ošetření peří, tzv. Down Wash+, který v čase vydrží mnohem více vody. Ten bude aplikován pro ještě větší účinek u peří nového. Dosavadní úprava Down Wash zůstává a bude se nacházet u peří recyklovaného.

Zimní ISPO je za námi, my však víme, že to je jen klid před letní bouří a už teď se těšíme, co nám značky předvedou tentokrát.

GearAid a pro nás zajímavé silnylonové záplaty na opravu stanů, které pro vás momentálně testujeme

Letošní zimní ISPO v Mnichově přišlo rychleji než voda, a tak se velká část týmu NALEHKO.com odhodlala jet pro vás nasbírat cenné novinky a informace ze světa outdooru – tentokrát ze zimního období.

Mezinárodní atmosféra byla cítit na každém rohu, a velkou část lidí jste mohli spatřit i s oblíbenými rouškami přes ústa kvůli nedávno vypuknuté epidemii v Číně (ty vás samozřejmě před přímou nákazou neochrání, ale jako placebo a nebo casting k post-apokalyptickému filmu, proč ne :-)).  My jsme rozhodně neměli v plánu přivést si takovéto nechtěné překvapení a raději jsme se pustili do světa technologií a trendů hezky naplno.

RAB – Paleta barev pro nepromoky 2020

RAB nám představil kromě nových palet barev, také nejnovější ski sérii Khroma, která se může pochlubit užitím nejprodyšnějšího Gore-Tex Pro a Infinium, ale také osvědčené tkaniny Proflex, kterou hrdě používá již na zavedené řadě Kinetic Plus a Alpine, jen ve vylepšené ski-verzi. 

Těšit se tedy můžete konkrétně na těžší a odolnější Khroma GTX Jacket s GTX Pro, dvoucestným zipem, rozepínáním v podpaží a váhou 689g. Lehčí, měkčí verzi Khroma Kinetic Jacket z Proflexu s 532g a větruodolnou Khroma Kharve Jacket s 30D GTX Infinium a syntetickým recyklovaným zateplením Stratus s celkovými 478 g. 

K tomu nám nachystali také rukavice Khroma Tour Infinium s novou, prodyšnější a měkčí GTX tkaninou Infinium či robustnější verzi Glove Khroma Freeride GTX ve verzi rukavic i palčáků s odděleným ukazovákem. Tato řada splňuje ty nejnáročnější požadavky všech skialpinistů a lyžařů (a samozřejmě i snowboardistů 😉 ), ať už projíždíte pořádným prašanem, nebo zrovna šlapete po stezce. K vidění u nás bude na podzim tohoto roku.

V nepromokavém světě se můžete těšit na lehoučkou bundu Charge Jacket z 40D Pertex Shieldu v 2.5L membráně s 230g (195g dámský) či ultralehký běžecký Phantom Pull-On ze 7D Pertex Shieldu v 2.5L membráně s pouhými 90g, případně pro nás chodiče uplatnitelný Zenith Jacket s membránou Gore-Tex Paclite Plus s váhou kolem 330g (u dam dokonce 290g), který snese i nějaký ten ne-ultralehký batůžek.

RAB – ZENITH Jacket – Verze dámská – Barva Atlantis

Zajímavostí v oblasti ultralightu a zimního trekování, a také hlavním vítězem kategorie Mountaineering Equipment ISPO Award 2020, se stal cepín CAMP Corsa Race s neuvěřitelnou váhou 185g! Další postřehy,  které jsme na zimním ISPO nastřádali,  přineseme v příštím článku.

Sobotní ráno začátkem října. Před půl šestou nasedám v Praze na Krušnohorský Expres a v osm už vysedám u elektrárny Prunéřov, to vše za krásných 150Kč. Nástup do hor u elektrárny působí trochu surrealisticky, za chvíli už ale supím do kopce na zříceninu hradu Hasištejn kde si dávám snídani. Je ještě brzy a tak je hrad zavřený. Není mi úplně nejlíp, cítím nastupující migrénu. Prima začátek výletu.

Posilněn snídaní a ibalginem se vydávám dál do lesů. Tolik jsem se těšil ven a tak to nehodlám hned vzdávat. Prostě půjdu a uvidím. Ranní chlad se pomalu rozpouští na slunci, cesta se narovnává, kochám se údolím Prunéřovského potoka. Cestou potkávám poslední houbaře, ranní mrazíky už jsou za dveřmi. Odbočka ke Kýšovickému vodopádu se nezdařila, i když je potok plný vody, tak tady je vyschlo. Třeba někdy příště na jaře až bude tát sníh.

Po pár hodinách a patnácti kilometrech si dávám pauzu na benzínce v Hoře Sv. Šebastiána. Teď už sluníčko slušně peče, na říjen super počasí, hlava už je víceméně ok.

Z Hory Sv. Šebestiána vede pěkná lesní cesta (E3) podél zrušené železniční trati (více o trati zde ), která sloužila k přepravě uhlí. Za zmínku stojí především zbytky viaduktů. Chtěl jsem jít po trati, ale dnes už je zarostlá. Těsně u hranic musím po silnici, provoz jak na D1 a tak se rychlochůzí podél škarpy ocitám u benzínky Free1, kde dávám další pauzu a výborný mletý kafe z automatu Dallmayr, nekecám je lepší než v kdejaké kavárně.

Přebíhám k sousedům do Saska a polňačkou šlapu k vesničce Reitzenhein, jdu teď po dálkové trase Kammweg Erzgebirge-Vogtland, po které se následující dny budu pohybovat poměrně často. Podél mokřadů a plavebního kanálu dorazím na prima místo, kde se dá nabrat voda. Je čistá, ani jí nefiltruju a filtr vlastně nevyndám až do konce výletu. Naproti přes údolí vede silnička, po které se táhne štrůdl sobotních turistů, je sice pěkně, krásné údolí, ale tolik bych jich tu opravdu nečekal.

Pomalu se začíná šeřit, kolem lesy, ticho. Nohy se začínají hlásit o slovo. Hledám místo na spaní, samé roští, rašeliniště, mlází. Nakonec se na mě usměje štěstí a já po 36km kempuju za vesnicí v prima boudě místních turistů. Přístřešek krytý ze tří stran, uvnitř stoly a židle, luxus. Večeřím už za tmy na verandě a poslouchám noční zvuky.

***

Budím se časně ráno do černočerné tmy. Vesnice za polem ještě spí. Nechce se mi ze spacáku, ale čůrání nepočká a tak to vzdávám s tím, že rovnou vyrazím. Na cestu mi svítí měsíc v úplňku, čelovku zapínám jen v hustém lese.

Za rozbřesku přijdu k pěknému kamennému mostu kde z potoka nabírám litr vody. Je to trochu akrobacie s hůlkama, ale podaří se mi nespadnout. Sluníčko se dere skrz les, ochladilo se, fouká čerstvý vítr. Snídám na vyhlídce Stößerfelsen. Navlečený do péřovky se kochám hlubokým údolím.

Cesta do městečka Olbernhau klesá podzimním bukovým lesem. Potkám děvče bežící na kopec, usmějeme se na pozdrav. To mě na Německu prostě baví, ať potkáte kohokoliv, pozdraví a usměje se, to samé v obchodech. U nás je to za odměnu. V městečku musím uhnout do pekárny na koláč a kafe. Druhá snídaně se hodí!

Na návsi je pár moc pěkných historických domů. Ještě zaběhnu na skok za závoru do Čech abych doplnil zásoby. Je tu sice benzínka, ale beru za vděk krámkem v boudě naproti. Trochu punk, ale je to levnější a mají klobásy a sýr. Venku na větru popíjí pár štamgastů hned po ránu lahváče. Český kolorit, no. Přesouvám se po úzké silnici, vede tudy značka, ale chodník ne. Z jedné strany skála, na druhé sráz. Lepím se ke kraji a řadím vyšší rychlost. Nebylo to dlouhé, přede mnou je zase kopec a les. Tady potkávám bikery, tátu se synem krouží si tu kolečka, potkám je ještě nahoře. Opět pozdrav a úsměvy. Za kopcem je prima výhled do kraje a obec Seiffen/Erzgebirge.

Všude je plno turistů, přímo davy, netuším co se tady děje. Nakonec asi nic, ale všude jsou krámky a dílny na výrobu betlémů a postaviček z překližky. Tak proto asi. Trochu kýč, ale má to svojí atmosféru. Na okraji vesničky stojí kostelík s krásným hřbitovem, všechny hroby osázené vřesem uspořádaným do různých vzorů.

Cesta po polích je krásná, s výhledy, ale fičí studeně, musím natáhnout krok. V lesním závětří, na pasece, se rozvalím do trávy a pozoruju plující mraky. Po siestě mě čeká výzva. Značka vede přes louku, kterou ale protíná stavba plynovodu s čtyřmetrovým příkopem. Potrubí se táhne od jednoho horizontu k druhému. Bezva vtip. Nedá se nic dělat, najdu si nejméně prudké místo, skopávám hlínu do stupů. To samé nahoru. Zdařilo se . Po chvíli přicházím na humna místního lidového tvořitele, víc vám řeknou fotky.

Zabíhám opět na skok do Čech, je tu (teď už moje oblíbená) benzínka F1 s dobrým kafem.

Mizím v slatinách zarostlých březovými hájky. Po pár kilometrech se loučím se Saskem a po dálkové trase E3 kopíruju hranici. Slunečný den pomalu končí, hledám místo na spaní, kilometrů už bylo dost.

Vystoupám na Jelení hlavu skoro v devítistech metrech, tady fičí o sto šest. Místo k noclehu žádné, zarostlé podmáčené porosty, díry a vřes kam se oko podívá. Nedá se nic dělat, jde se dál. Vody všude přibývá, příkrý svah bez plácku pro stan. Dnes to bude dlouhý den.

Tábor rozbíjímpo čtyřech kilometrech už za tmy dole u potoka, kousek před Českým Jiřetínem. Je tu vlhko a chlad, ale únava se neptá. Nebral jsem vaření, nasoukám do sebe co namátkou vyhrábnu z pytle na jídlo a za chvíli už o sobě nevím.

***

Za rozednění se svižnou chůzí na zahřátí ocitám na návsi v Jiřetíně. Cestou do sebe tlačím ztuhlou mysli tyčinku místo snídaně. Je mlha a lezavo, což dotváří opuštěnou atmosferu téhle polozapomenuté pohraniční osady. Za návštěvu stojí dřevěný kostelík Sv.Jana Křtitele přesunutý ze zatopených Flájí. Na infoceduli si můžete přečíst zajímavou historii přesunu, kdy byl kostelík zachráněn architektem, který uprosil ministra kultury, do detailů očíslován, rozebrán a následně postaven na novém místě. Bohužel se práce nedokončily a kostelík chátral až do devadesátých let, kdy byl opraven.

Náladu mi zvedá až cesta po naučné stezce podél Flájského plavebního kanálu. Na info tabulích si opět můžete přečíst hodně zajímavé věci ohledně stavby a provozu. Kanál fungoval plných 243 let. Na některá místa ve skále museli použít speciální techniku rozpalování skály s odštípáváním kamene, protože místní horníci nebyli schopní tvrdou horninu odkutat.

Byli to krásné čtyři kilometry na svazích bukového lesa s občasnými výhledy do údolí.

Po hodině přicházím k samotné přehradě Fláje. Je stále mlhavo a na otevřené ploše dost pofukuje, bohužel je po sezóně a info centrum je zavřené, takže kafe z automatu nebude.

Na pár kilometrů musím vzít za vděk asfaltkou, ale pak sejdu z turistické trasy a čeká mě mystická atmosféra bývalé vesnice (Fláje ) se základy kostelíka a křížem Sv.Jana Nepomuckého. Dávám si pauzu a nasávám genia loci.

Osvěžen se vydávám neznačenou pěšinou skrz mokřady, přes zaniklou obec Vilejšov až na Vrch Tří pánů. Moc jsem si to užil, lesy utopené v mlze, nikde nikdo, skoro jako v Králi Šumavy.

Bohužel všechno hezké jednou končí a tak na mě čeká přesun po asfaltu na Bouřňák. Cestu mi zpříjemňují jen vykukující vrtule větrných elektráren rozsekavající mraky. Na Bouřňáku jsou jen lanovky a torzo bývalého hotelu s podobnou chátrající atmosférou jako na Klínovci. Škoda slov.

Rychlou kontrolou telefonu zjišťuju, že bych mohl chytit dřívější spoj jen s jedním přestupem, takže ač ucaprtaný a s mizernými koleny, sbíhám dolů na bus. Má cesta končí v Hrobu (jak příznačné), nohy mají dost, ale mám deset minut k dobru abych se dal do pucu a vyhodil odpadky. Cestou si rezervuju z mobilu místenku do Prahy za pěknou cenu 95Kč. Autobus mě vyklopí v centru Teplic, ještě stíhám dobrý kafe v Mocca Cafe a už sedím s horkým kelímkem v autobusu, pozoruju ubíhající krajinu Středohoří, loučím se s Krušnými horami a je mi tak trochu smutno.

Happy trails

Deu

Trasa zde.

Začátkem dubna jsem se vydal na víkendový výlet z Labských pískovců po hranici na Komáří vížku v Krušných horách. Vybíral jsem z několika uložených výletů, vzhledem k předpovědi pěkného počasí se dalo čekat, že bude všude spousta lidí (což se potvrdilo). O to jsem moc nestál a tak vyhrála alternativa, která nebyla tak epická jako Lesní stezka minulý rok, zato slibovala dostatek soukromí k vyčištění hlavy. V sobotu brzy ráno  jsem vyrazil rychlíkem z Prahy směr Děčín a tady přesedl na příhraniční vlak do Dolní Poustevny. (Malý tip mimo téma – jízdenka Praha – Bad Schandau stojí přes 400Kč, když ale jedete přes německo do Dolní Poustevny, která je dál, jízdenka stojí jen 200Kč což je docela rozdíl. Takže stačí koupit jízdenku Praha – Dolní poustevna a vyskočit v Bad Schandau. Je to s přestupem, ale o polovinu levnější. Na vlaky EC to využít nejde. Existuje příhraniční tarif, ale tak dalece jsem to nestudoval.)

Vlak byl narvaný k prasknutí, naštěstí jsem mohl vyskočit už po 15 minutách v Dolním Žlebu. Odtud se vydáte pěšinkou k vodopádům na Klopotském potoce. Cesta je nově značená zelenou tur. značkou( v mapách zatím není, takže už to nebude jen pro místní znalce), která vede pěkným chodníkem nad řekou podél sutin domů ze 30 let. U vodopádu jsem si našel klidné místo a dal si pozdní snídani.

Dál jsem pokračoval po hranici po Lesní stezce. Přijde mi, že některá místa jsou letos přeznačená víc po hranici. Taky jsem zde potkal relativně dost turistů. Ne tolik jako bych jich potkal v Hřensku, ale oproti loňsku tu bylo víc živo, asi i díky propagaci stezky v médiích.

Počasí bylo vyloženě aprílové, ráno jasno a chladno, přes poledne na triko a kraťasy aby se vzápětí po poledním šlofíku zatáhlo a během deseti minut začalo pršet. Odpoledne už bylo jen kolem 10C a střídalo se sluníčko s deštěm.

Za Ostrovem už jsem zahlédl jen pár horolezců nad Rájeckým rašeliništěm. Jelikož jsem šel dál přímo po hranici čekalo mě brodění potoka. Sotva mi uschly nohy, čekal mě úprk před dalším deštěm do přístřešku.

Popobíháním jsem se zahřál a tak víc jak hodinovou přestávku jsem strávil v teple vařením brzké večeře – kari kuskus s chipsy 🙂 .
Lesík tvořili převážně břízky a zarostlý terén, nebylo ještě pozdě, takže jsem vyrazil hledat vhodnější místo ke spaní. Petrovice jsem proběhl co nejrychleji to šlo, trochu smutný obraz pohraničí s nočním klubem, vietnamskou tržnicí a restaurací v letadle. Aspoň můžete si na benzínce koupit něco k jídlu nebo pití. Se saskou malebností se to nedá srovnávat.

Už se celkem připozdívalo a tak měla další cesta po opuštěných pastvinách svojí atmosféru. Místo ke spaní jsem našel s čelovkou už za tmy o pěkných pár kilometrů dál.

Ráno mě vzbudily teploty blížící se k nule, za pravdu mi dávaly trsy omrzlé trávy dole u potoka a tak jsem snídani odložil na vhodnější dobu a rychle vyrazil abych se rozehřál.

Dnešek byl ve znamení studeného větru. Sice se občas zatáhlo, ale jinak bylo jasno ale zima. Posnídal jsem na Špičáku u Krásného lesa, sluníčko už trochu hřálo a je tu pěkná vyhlídka k Drážďanům (a taky na dálnici 🙂 ).

Pod dálnicí jsem podběhl a čekaly na mě rozlehlé travnaté pláně Krušných hor. Trasa je značená jako cyklostezka, ale upřímně – mě by to po trávě dost unavovalo. Zato pro nohy chodce je to balada. Od Petrovic do Adolfova je nově značená dálková trasa E3, v mápách opět ještě není, ale počítám že brzy bude.

V Adolfově je památník na hřbitov srovnaný se zemí v období vysídlování Sudet. Odtud jsem musel kus po silnici a polňačce s pěkným rozhledem do krajiny a za chvíli byl na Komáří vížce.

Lanovka jezdila, auta taky a tak tady bylo dost živo. Ale jen v blízkém okolí, studený vítr většinu lidí zahnal zpátky do restaurace.

Pro cestu z hor jsem zvolil hornickou stezku, která má příjemné klesání a nehrozí, že tady někoho potkáte. Odbočka na vyhlídku Preisselberg a hrad Krupka a byl jsem zpátky v civilizaci.

Odtud mě čekala ještě pěkná štreka do centra Teplic na autobus, ale stihl jsem ho akorát a po hodině cesty byl v Praze.

Trasa ZDE 

Happy trails – Deu

Oficiální sraz NALEHKO 2019 jsme již na podzim vyhlásili v Beskydech a na tom se nic nemění.

Nicméně kluci Luboš a Honza Bienovi by nás rádi seznámili s krásami jejich domoviny v Českém Krasu a dali si tu práci sehnat “základnu” a naplánovat trasu.

Všichni kdo máte chuť se sejít a trochu si zjara protáhnout nohy jste 29. až 31.3. zváni:

Trasa – nástřel – https://mapy.cz/s/3p7Wj z Mořina do Mořina, 34.8 km • 11:03 h. Upravíme podle podmínek a potřeb účastníků. Český Kras je CHKO, tak bychom se večer nejspíš vrátili přespat na základnu. Jednotlivci se samozřejmě můžou rozhodnout po svém. Všechny  účastníky každopádně prosím o citlivý přístup a dodržování principů Leave no Trace!

Ahoj, poměrně jasně vyhrála varianta Lužické hory. Hurá!

Kdo chce a nebo potřebuje, může do Liberce dorazit již v pátek 19.10. večer. Přenocovat můžeme v prázdném patře nad prodejnou (sice chybí sprcha, ale záchody a umývarka jsou) ve 4.patře v budově Baťa na Soukenném náměstí. Když by byl zájem si něco promítnout, zajistím projektor. Pokud byste se chtěli podívat na nějaké vybavení, nebo něco vyzkoušet, můžeme si udělat i malý workshop ohledně balení NALEHKO.
Určitě se nás tam 30 hladce vejde. Nějaké pivko a nealko zajistíme, na jídlo si budeme muset skočit nejspíš do Radničního sklípku na náměstí. Tím si taky během 500metrového kolečka odbydeme prohlídku celého libereckého centra.
Kdo dorazí autem, může parkovat ve velkém parkovacím domě v OC Fórum ani ne 50m od budovy Baťa. Parkování je o víkendech zdarma!
V sobotu „ráno“ odjezd v 10:02 vlakem společnosti TRILEX (nekupujte si jízdenky ČD – v těchto vlacích neplatí. Jízdenky se kupují ve vlaku!) do Dolního Podluží. Tam odtud podle nálady a toho jak budeme během hovoru zvládat sledovat značky zhruba 32 až 37km trasa směr Hrádek nad Nisou. Utáboříme se podle situace. Každopádně věci na noc venku si určitě vezměte s sebou!!! Zakončili bychom podle počasí koupačkou, nebo svařákem na Kristýně v Hrádku. Odjezdy vlaků z nádraží v Hrádku zpět do Liberce jsou v 15:02, 15:32, 16:57, 17:32, 18:57 a 19:34 a je to asi 25min cesty.
S rozumně lehkým batohem tohle zvládne opravdu každý. Nemusíte se bát. Doražte, rádi vás uvidíme. Tým NALEHKO

Facebooková událost je zde.

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂

Chtěl jsem vám napsat co vlastně koncept microadventures znamená (mnozí z vás to už znají z praxe, jen tomu říkají jinak). V hlavě to mám už dlouho, ale zjistil jsem, že už to za mě nedávno udělal někdo jiný a to dost pěkně. Snažit se to přepisovat po svém jen kvůli našemu webu mi přijde jako nošení dříví do lesa, takže na konci odstavce budete mít link na celý článek. S tímhle konceptem přišel Alastair Humphreys,známý britský dobrodruh, který objel na kole svět, přešel pěšky Indii a přepádloval Atlantik. Dobrodruhem roku National Geographic se ale stal proto, že celý rok nevytáhl paty z Anglie a praktikoval microadvetures.

V podstatě jde o to, že zažít dobrodružství a mít naplněný život není jen o několikaměsíčním treku, zvlášť když máte rodinu nebo práci co vás baví, ale můžete si to užít po menších a častějších dávkách, třeba i během pracovního týdne. Stačí trochu plánovat (nebo i neplánovat), nebát se a zvyknout si na to, že u kolegů budete za “podivína”, časem si toho už ani nevšimnou. Více už v slibovaném odkazu zde. Pokud zvládnete mluvenou angličtinu, poslechněte si podcast s Alastairem u Nicole Antoinette.

Abyste měli představu jak takové “malé” dobrodružství může vypadat, jako inspirace vám může posloužit můj výšlap z Děčína do Ústí nad Labem loni na jaře.

Středohořím nalehko a narychlo.

Je středa odpoledne a já zjišťuju, že můžu mít v pátek volno. Co s tím, když v sobotu musím být na oslavě máminých narozenin? Můžu jít do práce nebo to zkusím vymyslet jinak. Večer strávím u počítače a plánuju co podniknu, pak do noci balím. Ve čtvrtek odpoledne po práci už sedím v rychlíku do Děčína. Je to zvláštní začínat výlet v týdnu a z vlaku jít s lidmi co se vrací z práce domů s tím, že zítra jdou znovu, ale mě to vlastně nevadí. Rychlý přesun za město a už stoupám na první kopec. Je krásné počasí, nezvykle teplo, jasno, skoro letní den.

První zastávku dělám u rozhledny Velký Chlum. Jelikož jsem vyrazil až v podvečer, teď se slunce už kloní k západu přímo nad Děčínským Sněžníkem, úžasné panorámata a trochu ostrý vítr na vrcholu rozhledny.

U rozhledny je pěkné posezení s ohništěm, ale ještě je brzy a tak do sebe cpu svačinu a kvačím dál. Na opačné straně se klube krásný úplněk, je jasno takže v noci asi vedro nebude. Procházím ztichlou vesnicí Lesná, nikde nikdo, jen z povzdálí se line hudba a sem tam šteká pes.

Na kopec dorážím už potmě, takže lovím čelovku a štráduju dál. Začal jsem pozdě, tak si trochu přišlápnu ať mám zítra fóra. Navíc mám motivaci dojít až na Vrabinec. Tuhle skálu jsem obdivoval z dálky už dlouho, ale tohle měla být moje první návštěva tak jsem se dost těšil. K zřícenině dorážím skoro v deset večer, nikdo tu není a měsíc svítí jak lucerna.

Házím batoh na zem a celej nadrženej pospíchám na vyhlídku. Trocha lezení po řetězech a jsem tam. Paráda. Úplněk vytváří ideální nasvícení kopců kolem mě a tak s tichou pokorou posedávám v péřovce na vršku a kochám se. Zima mě vyžene zpátky k batohu a tak si dole stavím tarp a jdu do hajan. I přes únavu jsem spal hůř, jelikož kombinace úplňku a větru vytvářela s větvemi stroboskopické kreace na tarpu. Zase to ale bylo dobré k tomu, že jsem brzy vstal a šel se opět kochat na horu na východ slunce.

Krása střídala nádheru, jak říká můj kamarád Ozzy. Až zase zima mě vyhnala dolů a já si v přístřešku ukuchtil snídani a pokračoval ve výšlapu. Přesun na Bukovou horu byl fajn, člověk se aspoň zahřál cestou do kopce. Tady už jsem byl víckrát, ale vyhlídku jsem si stejně nenechal ujít i když to bylo z cesty.

Dolů jsem to vzal mimo značku přes bývalou ves Velké Stínky, opuštěnou po roce 1945 odsunem sudetských němců. Nevím čím to, ale tohle místo má určitě zvláštní atmosféru. Asi ne když tam dorazíte s partou rozjívených kamarádů, ale pokud půjdete sami, všimnete si toho. Mám to tak ve středohoří u všech zaniklých vesnic a samot. Vyrovnané zídky dřívějších políček a pastvin, teď už zarostlých lesem, rozvaliny spousty domů, cesty a k tomu zvláštní ponurost stínových svahů přecházejících v stepní krajinu na jižních stráních. Miluju středohoří ale zároveň mám z něj respekt.

Pořád je krásně i když začal foukat ledový vítr. Procházím fotogenickými Zubrnicemi a po opuštěných cestách a pastvinách to stáčím k Ústí.

Budu se opakovat, ale ve středohoří i hlavní trasy často nejsou moc prochozené, takže pokud se chcete toulat kdykoliv během roku a nepotkat při tom moc lidí, tady si přijdete na své. Často se dá přesunovat i přes pastviny, ale to jen mimo sezónu ,jinak vás může prohnat stádo mladých býčků.

Při jedné takovéto zkratce narážím v lese na liščí doupě. S radostí a úžasem pozoruju liščata jak dovádí kolem, až když mě zvětří schovají se do nory.

Do večera ještě stihnu dojít na Velký Ostrý , kde potkávám partu starých trempů/ekologů, kteří si sem vyšli tradičně oslavit Den země. Dotáhli si sem i soudek s pivem pro další příchozí. Chvíli klábosíme, jdu se mrknout na vyhlídku a já se pak vydám hledat nocleh. Ten se mi podaří najít až těsně za městem na kopci nad Střekovem.

Les je tady listnatě nevlídný, vlhký a pochmurný, ale nic lepšího už nevymyslím, takže jdu do hajan. Ráno zase časný budíček a já valím do sobotního, líně probouzejícího se města. Cestou potkávám ještě jednu lišku.

Na nádraží jsem brzy, někdy kolem sedmé, i přes to je tu spousta lidí mířících do Prahy. Doma jsem tak akorát abych vybalil, převlékl se a v poledne už sedím u oběda na oslavě narozenin. Takže vidíte, prima dobrodružství na dvě noci, nemusel jsem cestovat nikam daleko a stálo to pár kaček. Klidně můžete vyrazit jen odpoledne po práci dojet někam na kole, přespat v lese u táboráku a na osmou už sedět zase v kanclu. Jde to!

Happy trails. -deu- Velká fotogalerie v lepším rozlišení tady

Předpověď na víkend zněla výborně a už bylo načase se zvednout od práce na webu, vzít nějaké nové vybavení a vyrazit trochu prozkoumat naši domovinu.

Nakonec z toho bylo pěkných 70km + spoustu výběhů na vyhlídky a další zajímavosti, a přes 1700m převýšení. S výjimkou červené na Pravčickou bránu minimum lidí a krásný oddych v osamění. České švýcarsko mě naprosto nadchnulo, jen mě mrzelo, že s sebou nemám lezení a parťáka a nemůžeme si nějakej prásk vystřihnout:-)

Takhle na jaře a po dešti krajinu tvořil koberec milionu odstínů zelené… nádhera, něco pro nás romantiky:-)

Za dva dny se mi podařilo projít z Rybniště od vlaku přes Kyjovské údolí, Brtnický hrádek, pak Zadní Doubice, po modré přes Černou bránu, Na Tokáni po žluté do Jetřichovického skalního města (výběh na neuvěřitelnou vyhlídku na Rudolfovi, a na Vilemínu), do Jetřichovic na večerní pivko, pak zpátky do parku po zelené a po naučné stezce směr západ. Noc pod převisem kousek od České silnice, snažil jsem se přespat mimo I. zónu.

V neděli pak přes krásnou, ale kilometrama zábradlí neuvěřitelně zprasenou výhlídku Šaunštejn na Pravčickou bránu – bolestný pohled na zástupy lidí šinoucí se po betonovém chodníčku skrz zámeček v podstatě přilepený na největší skalní bránu v evropě… okázalejší znásilnění přírody se těžko hledá. Seběhnout dolů, zatnout zuby a projít Hřensko plné vietnamských stánků a německých turistů a pak krásným údolíčkem Suché Kamenice na okraj Labského údolí, po něm přes několik vyhlídek na výpadovku z Děčína na stop zpátky do Liberce. Paráda.

Do akce jsem vyrazil opravdu NALEHKO – základní váha batohu 4,5kg s tím, že otestuji malý baťůžek Mountainsmith Scream 25 a karimatku O-Zone. Komplet výbava je na obrázku (chybí spacák). Podrobný gear list následuje.

Sestava obsahuje několik zbytečně těžkých věcí (tarp a Tyvek pro dva) a pár úplně zbytečných (peněženka a knížka), ale zrovna knížka je pro mě důležitý způsob relaxace, tak jsem ji přibalil. Dělám to přece pro zábavu ne? Pokud bych chtěl opravdu “ohromit”, není problém se dostat pod 4kg bez výrazného omezení komfortu nebo připravenosti na jakékoliv podmínky. Spací oblečení asi taky není úplná nutnost při dvoudenní akci, protože člověk se tolik neupotí a neumastí. Nicméně snažím se o spacák starat co nejlíp a navíc v nejistém jarním počasí slouží spací oblečení i jako tepelná záloha.

Mountainsmith Scream 25

Byl jsem překvapený, jak se i s přibližně kilogramem jídla všechno do batohu SCREAM 25 vešlo. Je to hlavně tím, že má obrovské boční síťované kapsy, kam i při plném batohu pohodlně dáte 1,5l PET s vodou.

Abych se do 25l vešel, musel jsem samozřejmě sáhnout po menší karimatce – to se výborně hodilo a aspoň jsem mohl otestovat novinku v eshopu, Klymit O-Zone. Rozměry po sbalení jsou až neuvěřitelně malé a to, že karimatku pohodlně nafouknu 5 výdechy, docela potěšilo. Ale největší bomba je polštářek!!! Vždycky jsem se lidem s polštářkem trochu smál, ale tohle nemá chybu. Tím že je integrovaný, tak vám v noci nikam neutíká a prolis ve tvaru X krásně hlavu zafixuje a ta vám nikam nesjíždí. Díky prolisu se vyhnete i nepříjemnému tlaku na ucho při spaní na boku.

Po stránce komfortu nemůžu mnoho hodnotit, protože jsem si ustlal pod převisem v písečku a vrstvě listí. Jsem prostě ze staré školy – vím, že důležitější než karimatka je místo, kde si ustelu. V listí, nebo jehličí není ani karimatka potřeba a spí se dobře.  Nejhorší je úplně rovný povrch, kde se prostě nelze uvelebit… Lepší jsou mírné nerovnosti, ve kterých si člověk najde “sweet spot” – prostě se pěkně uvelebím. Každopádně se mi spalo naprosto luxusně – díry v karimatce vytváří možnost si svůj sweet spot lehce najít.

Poskládaný Tyvek jsem strčil do kapsy na vodní rezervoár a tím získal výztuhu zad, protože Scream žádnou nemá. Pak jsem do batohu nacpal volně spacák a začal “zastrkávat” tarp, karimatku atd. Vařič, zapalovač, nudlovou polívku a vločkovou kaši na snídani jsem ukryl do kotlíku. Víc než na dva dny jídla bych ale nenaložil… Takhle to bylo úplně akorát, abych to nemusel do batohu mordovat. Všechno akorát tak.

Takhle si představuju víkendovku NALEHKO – malej batůžek, kraťáky a botky Inov8 🙂

Batůžek má i bederní popruh, takže ho můžete trochu utáhnout, aby vám nehopsal když popoběhnete, já jsem na něj navlíkl foťák. Celou plochu pod hlavním uzavíracím popruhem vyplňuje kapsa s dlouhým zipem, kam můžete uložit mapu, knížku atd. a celý batůžek se do této kapsy dá sbalit. Kšandy jsou na takto malý a sbalitelný batůžek přijemně vyztužené a pevné, pokud ale batoh takto naložíte (s vodou a jídlem 7kg) tak se trochu zůží a po 12hodinách už nejsou úplně příjemné. Naštěstí se dají posunout na ramenou hodně od sebe až přes ramenní sval a pak se batoh nese luxusně. V horní kapsičce je popruh s karabinkou na připnutí klíčů a třeba nože – to je super, nehrozí že vám někde vypadnou až budete něco lovit.

Nad Hřenskem

Batoh je, jak už je u Mountainsmith zvykem, výborně zpracovaný, materiály bytelné, hmotnost skvělá. Ideální na jednodenní výpravy s větším množstvím věcí nebo jako sbalitelný útočný batůžek (nebo carry on do letadla) když cestujete po světě s velkým batohem a občas potřebujete na jednodenní výlet jen něco malého ale bytelného. Já jsem s ním absolvoval i Krkonošský Survival (70km, 2700m převýšení a občas nějaké disciplíny).

Batůžek mě příjemně překvapil a tak bude brzy v eshopu.

Mnoho lehkých kilometrů a co nejvíc času ztráveného venku přeje za NALEHKO Petr K.

Parádní nocleh pod převisem

V sobotu ráno to bylo na “dlouhý” – ale byl jsem připravený

Jaro a ranní světlo

Úžasný hřbitov nad Kyjovem

Sestup do Kyjovského údolí

Cestou od Černé brány na Panenskou jedli

smutná Pravčická brána

Labské údolí a Děčín