Nebudu se snažit o rozsáhlý popis všech alternativ dostupných na trhu, jen jsem se rozhodl podělit o svoje praktické zkušenosti z dvouletého intenzivního používání několika pěnových karimatek.

Vyzkoušené karimatky: (zleva) Therm-a-Rest RidgeRest Sol a Z-Lite Sol a klasická černá EVA.

Několik důležitých bodů úvodem:

• Žádná pěnová karimatka nenabízí na spaní takový komfort jako samonafukovačky, nebo nafukovačky. Pěnovky jsou prostě jiné a jejich výhoda je, že komfortní je jejich používání! (vysvětlím později)
• Protože některé pěnovky jsou dost drahé a přitom rychle ztrácí svoje vlastnosti, rozhodl jsem se popsat jejich uživatelské vlastnosti až po delším užívání, aby si každý mohl promyslet, jestli je ochotný do nich investovat. Karimatky RidgeRest Sol a černá EVA mají za sebou víc než 150 nocí, Z-Lite SOL cca. 30
• Všechny karimatky používáme ve zkrácené verzi – stačí délka od ramen po kolena (člověk si stejně vždycky dává něco pod hlavu, a pod nohy se na sněhu nahází zbylé oblečení z batohu) Navíc když je zima, tak stejně spíte skrčení a tak se i na krátkou karimatku vejdete celí:-) EVA je o něco kratší, protože je Markétina.
• Jde o subjektivní hodnocení i test. Jsem hodně hubený (183cm/68kg) a tím pádem samá kost, takže někdo trochu obalenější může všechno vnímat úplně jinak. Navíc se o svoje věci dobře starám, a tak vám třeba nemusí vydržet tak dlouho.

Na pěnovou karimatku jsem přešel po několikaletém používání tenké (2,5cm) samonafukovačky kvůli přípravě na 5ti měsíční Pacific Crest Trail. Trail prochází hodně opuštěnými pouštěmi a horami a nechtěl jsem řešit propíchnutí a obvyklé poruchy ventilku. Když jednou zkusíte samonafukovačku, na pěnovku se nechce…ale zvyknout se dá poměrně rychle a když si dáte trochu práce s výběrem místa, i s pěnovkou můžete spát docela pohodlně.

Pro porovnání – velikost sbalených kousků

Jako největší plus pěnovky hodnotím komfort jejího používání:

• nemusím mít strach, že mi navlhne a nemusím ji ráno sušit
• nemůže se porouchat:-)
• je lehoučká a navíc si můžu ustřihnout libovolnou délku a tvar, abych dosáhl optimálního poměru komfort/hmotnost
• když se přes den zastavím na pauzičku, hodím jí klidně na kamení a můžu pohodlně odpočívat
• smotám jí do roličky a sednu si na ní k ohni
• když na ní vyliju večeři, jednoduše ji otřu, nebo opláchnu (zvlášť praktické v oblastech kde jsou medvědi)
• když je potřeba, klidně z ní ufiknu kousek a podložím si kšandy batohu když mě tlačí:-)

A teď už ke konkrétním kousků. V tabulce jsou kromě výrobcem udávaných hodnot u nové karimatky i hodnoty po dlouhodobém používání (nejvíce se samozřejmě mění tloušťka a s ní i rozměr sbalené karimatky). Kromě skutečné hmotnosti je v tabulce i srovnávací hmotnost – každá karimatka je totiž jinak dlouhá a srovnávací hmotnost je skutečná hmotnost přepočtená pro srovnání na délku 130cm.

Hodnocení pohodlí je založené na stupnici 1-10, kde 1 je katastrofa, něco jako Alumatka a 10 je 2,5 cm tlustá samonafukovačka. Pohodlí jsem pro účel testu definoval jako schopnost eliminovat nerovnosti. Testoval jsem na rovném betonu a pod karimatku umísťoval v oblasti ramen a boků horolezecké karabiny.

Testování schopnosti eliminovat nerovnosti za použití karabin

Hodnocení životnosti – nejvyšší hodnota životnosti patří nejodolnější karimatce a je 10.

Shrnuto a podtrženo:

• černá EVA (platí pro všechny EVA bez hladkého, zataveného povrchu) se takřka nedá nacpat do batohu, okamžitě se na všechno „přilepí“, takže jde jen těžko použít jako výztuha na záda pro UL batohy. Do batohu jí nacpete jen když bude v extra obalu…Taky se rychle a snadno poškodí dlouhodobým slunečním zářením – prostě se speče, splaskne. Takto tenká (7mm) neschová téměř žádné nerovnosti, ale určitě ji neprolehnete jako Z-Lite a ani ostré nerovnosti nejsou „bolestivé“. V testu s karabinami se to jen potvrdilo. Na zádech to citelně tlačí, ale ani při zavrtění to není bolestivé.
• Z-Lite se zase rychle slehne běžným používáním – o čtvrtinu tloušťky během cca. 30 nocí. Na PCT jsem jich viděl několik slehlých na tloušťku alumatky:-) Ale skvěle se s ní manipuluje a nabízí velké množství alternativ jak ji zabalit a kam připnout. Docela fajn je, že večer když se chcete uložit a hodíte ji na zem na plachtu, tak je rovná a nesnaží se pořád sbalit jako rolovaná karimatka. Skvěle se hodí jako výztuha zad do UL batohů. Na tvrdém rovném povrchu nabízí nejlepší komfort, ale drobné ostré nerovnosti jsou při větším zatlačení hooodně cítit (když se třeba opřete o lokty, kleknete si, nebo při ležení na boku…). V testu s karabinami bylo těžké při ležení na zádech vůbec lokalizovat, kde karabiny jsou. Na boku, nebo pod rameno se ale snadno prolehne a bylo to až bolestivé.
• Ridge Rest je proti předchozím tank. Neskutečně moc vydrží, když ji motáte reflexní vrstvou ven, tak jí slunce vůbec nevadí. I intenzivním používáním slehne jen minimálně. Dobře se balí i za mrazu, někdy ji skládám na čtvrtiny a strkám na záda, manipulace dobrá. Na Tvrdém rovném povrchu není tak pohodlná jako Z-Lite, ani tak dobře neschová drobné kamínky, výstupky, ale určitě ji neprolehnete.

A stručně – pro intenzivní, dlouhodobé používání určitě Ridge Rest. Na občasné výlety s větším pohodlím Z-lite. Pokud víte, co děláte, EVA je lehčí a levnější.

Celým názvem Pacific Crest National Scenic Trail je 2655 mil (přes 4200km) dlouhý trek, který vede horskými oblastmi při západním pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady s celkovým převýšením přes 100km.

Ve směru od jihu prochází nejdříve pouštními oblastmi jižní Kalifornie, poté nejvyšším pohořím kontinentálních USA – Sierra Nevada, kde se nachází i nejvýše položený průsmyk na trase – Forester Pass (4009 m.n.m.). Nejvyšší hory opouští u druhého nejhlubšího jezera v USA Lake Tahoe. Dále pokračuje sopečnými oblastmi severní Kalifornie, míjí úžasný vulkán Mt. Shasta a do státu Oregon vstupuje u nejhlubšího amerického jezera – úchvatného, gigantického kráteru zaplněného vodou – Crater Lake.

Územím států Oregon a Washington prochází v celé délce pohořím Cascade Range. Poslední desítky kilometrů v USA vedou národním parkem North Cascades, poté trail překročí Kanadskou hranici a po dalších 14 kilometrech končí.

Trail se vyhýbá civilizaci a vede především horskými oblastmi, kde je nejméně silnic. Prochází více než 60-ti velkými horskými průsmyky, míjí hodně přes 1000 jezer, prochází sedmi národními parky (m.j. N.P. Sequoia a Yosemite, Crater Lake) a dalšími 60-ti různými chráněnými územími.

Projít ho vkuse obvykle trvá 4-6 měsíců a ještě o dost déle zabere plánování a výběr vhodného vybavení. Na některé úseky, hlavně Sierru z kraje sezóny, jsou potřeba mačky a cepín. Během cesty zničíte několik párů běžeckých bot a tak je potřeba dobře naplánovat, kam si je předem pošlete, abyste je měly k dispozici.

Co se týká jídla, existuje několik možností – buďto si předem všechno připravíte a rozešlete na pošty, různé horské resorty, chaty, obchody atd. co nejblíže vaší trasy, a nebo se zásobujete průběžně – když narazíte na cestu, svezete se stopem do nejbližšího města, nakoupíte si a stopem se zas vrátíte zpět. Nebo si trochu zajdete do nějakého horského střediska. Trail je dnes dost populární a možnosti zásobování se každým rokem lepší. Osobně bych si posílál jen pár balíčků (2 až 3) na ta nejmíň dostupná místa. Chce to dobře zvážit, protože některé zajížďky do města vám mohou zabrat i dva dny.

Čas na průchod celé délky trailu je značně limitován přírodními podmínkami – nemůžete začít brzo zjara, protože na horách jsou ještě metry sněhu znemožňující postup a navíc byste nenašli cestu. Na podzim zase velmi brzo přichází v horách sněhové bouře, při kterých často za den napadne i půl metru sněhu. Pokud tedy chcete celou vzdálenost zvládnout za jednu sezónu, musíte se vejít do zhruba 5 měsíců příhodných podmínek.

Dálkové treky jsou v USA velmi populární a Pacific Crest Trail je opravdovou perlou. Na oblíbenosti mu hodně přidala kniha a později film Divočina. Každý rok se teď o průchod celé trasy pokouší několik tisíc lidí (v roce 2011 to bylo pouze 300 lidí a z toho asi 180 uspělo) a musíte mít štěstí abyste dostali k průchodu povolení – permit.

Prvním člověkem, který za jednu sezónu zvládl projít PCT tam a zpět byl Scott Williamson. Bylo to až v roce 2004 a trvalo mu to 197 dní. Pokud nešel sněhem, ukrajoval průměrně 60km denně. Takový výkon byl možný i díky ultralehkému vybavení – základní váha jeho batohu byla pod 4kg.

V roce 2012 se mi s Markétou podařilo celý Pacific Crest Trail projít a byl to velký zážitek. Zjištění že vpodstatě nezáleží na stáří nebo mládí a na fyzickém stavu organizmu, ale na odhodlání a na radosti z toho co děláte a že je to nakonec hlavně hlava, která vás dovede do cíle. Zajímavá setkání s lidmi, které byste na takto náročném treku nečekali, přítomnost dlouhodobého cíle a možnost prožít pět měsíců v kuse v překrásných, převážně opuštěných horách, činí z tohoto podniku unikátní zážitek, který můžu všem vřele doporučit zažít na vlastní kůži. A vlastně ani nejde o to dojít do cíle, ale být na cestě. A čím delší cesta je, tím líp.

Trochu víc o naší cestě si můžete přečíst v šestidílném blogu Naše léto 2012 na Pacific Crest Trailu vol. I. až VI. na záložce Treky. Více informací o trailu samotném a systému permitů naleznete na stránkách asociace, která se o PCT stará: http://www.pcta.org