Během velikonočních svátků (pátek a pondělí) jsou všechny naše prodejny zavřeny. Přejeme krásný prodloužený víkend a pohodové Velikonoce. Tým NALEHKO.

Tento článek si na zveřejnění počkal přesně rok, ale myslím že se vám bude líbit. Hledal jsem totiž na Šumavě nějakou pěknou souvislejší hřebenovku a nějak to nebylo ono.

Cesta buď vedla turisticky exponovanými místy nebo často po lesních cestách a to mě moc nebaví, radši mám pěšinky. Pak moje oko zabloudilo do Bavorska a tam jsem viděl pěkný trail vedoucí lesem po hřebeni z Velkého Javoru na západ. Nikde jsem z téhle oblasti nenašel informace nebo blog a o to víc mě to zajímalo. Stačilo vymyslet napojení z Čech a plán byl hotov.

Začátkem září si tedy beru den dovolené a v pátek ráno vyrážím přímým vlakem z Prahy směr Železná Ruda. Vystupuji v Zelené Lhotě u Nýrské nádrže. Předpověď počasí byla mizerná,ale tady je kupodivu hezky. Nejdřív trochu nudná cesta do Hamrů (člověk se už těší do hor), cesta po silnici tomu nepřidá. Náladu mi spravuje pěkný kostelík se sudetským hřbitovem.

Z Hamrů jdu po zelené značce až pod Lovečnou. Odtud se musím dostat na hranici, ale v cestě mi stojí parta dřevorubců. Nechci riskovat setkání s hajným a tak se jako pašerák plížím mlázím mezi dvěma skupinkami prořezávajícími les. Za chvíli jsem nad nimi a krásným pralesem a skalkami na Kamenné bráně se po nějaké době dostanu na hranici.

Odtud už vede hraniční stezka značená sloupky a tak točím na východ směr Ostrý. Z téhle strany moc impozantně nevypadá,ale nenechte se mýlit je to jedna z nejkrásnějších hor Šumavy. Hlavní vrchol (něm. Osser) leží na německé straně a místní ho nazývají Bavorský Matternhorn kvůli profilu od městečka Lam.

Češi mu pro změnu říkají “Prsa Matky boží” – dvojvrchol od východu opravdu připomíná ladné ženské tvary. Nejsem měkej a tak až na chatu vyběhnu po hranici místo po tur. značce, která se připojuje z Čech. Na chatě si dám oběd – polívku a pivo.

 

 

 

 

 

 

 

Přede mnou je nejkrásnější hřebenovka české Šumavy. Vede přímo po hranici a z bavorské strany je normálně turisticky přístupná(viz.foto). Nechápu jaká ochranářská lobby má prsty v tom, že na českých mapách nic není. No nevadí, vy jste poučeni a můžete tam směle vyrazit.

 

 

Cesta není úplně zadarmo, trail je hodně kamenitý (proto název článku Šutrava), ale pokud chytnete pěkné počasí, bude mít krásné výhledy na všechny strany až na Svaroh.

 

Na Svarohu stála Juránkova chata, s trochou drzosti a šikovnosti se sem dostanete i od Špičáku, ale o tom až jindy. Pod Svarohem dávám odpolední siestu a prohlížím si hranici vedoucí dolů dost divoce vyhlížejícím kamenným polem kudy se mi moc nechce, únava je znát.
Kouknu kousek nad sebe a vidím vyskládanou kamennou zídku. Tak se tam vydám a ona to není zídka ale cesta – “Dámská cesta”, což byl horský chodník z Železné Rudy na Svaroh. Mám radost, chodník je v perfektním stavu, jen trochu zarostlý, a je velká škoda že není normálně turisticky přístupný, jsou z něj krásné výhledy k jihu na Velký Javor. Takže neváhám a jdu dolů tudy(pozn. – název cesty je jen na mapě cykloserveru, z mapy.cz zmizel). Sice si trochu zajdu z původní trasy, ale ta krása stojí za to. 
Na konci chodníku mi pak nezbývá než vzít za vděk lesními asfaltkami a sejít dolů k potoku Svarožná. Cestou mě přeletí tři tetřevi – je to jak letka pomalých bombardérů nízko mezi stromy, paráda. Spaní si najdu v lese kousek od Alžbětína. Noc byla vlhká a chladná, ale v Tarptentu bylo jak v pokojíčku.

 

Brzy ráno dojdu platanovou alejí na hraniční přechod a ospalým Eisensteinem mířím k jezeru pod Velkým Javorem. Na lavičce u jezera si vařím snídani o kterou se skoro peru s domestikovanými kachnami, div mi nelezou po nohou.

Od jezera se musím dostat na vrchol, ale duše objevitele mě táhne opět mimo tur.trasy. Využívám informací z netu a vyrážím na “Seewand” – zrušený chodník vede přímo středem rezervace, takže jsem jak myška a maximálně opatrný. Ale ta krása!

Místy jsou ještě vidět značky, jinde hledám cestu pěšinami zvěře. Rokle, skály, potůčky, staleté buky, tady nejde spěchat. Ani už nevím kolik času uběhlo, asi hodně, mám zpoždění. Ale mě to nevadí. Konečně jsem na značené stezce vedoucí na vrchol, slunce už je vysoko na obloze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Gr.Asseru (1456m) je vlastně náhorní plošina. Tady už sami nebudete, jezdí sem lanovka a tak je o víkendu na nejvyšším šumavském vrcholu plno. Kdo má natrénováno, může sem vyjet i na kole. Užil jsem si výhled z několika skalek, restauraci jsem si odpustil a zamířil z toho mumraje pryč.

Čekala mě hřebenovka Hochtour steig – součást dálkové trasy E6 přes dvanáct tisícovek.

Původně jsem podle mapy myslel že to bude trailík lesem, ale skutečnost byla daleko daleko lepší. Cesta neustále kolísá a vrcholové skalky a holiny poskytují velkolepé výhledy po celé trase. Skrytý poklad pro české turisty! Každý výraznější vrchol je korunován zajímavým křížem. Terén bych přirovnal k východní části Nízkých Tater.

Restauraci na Velkém Javoru jsem vynechal a tak jsem se stavil až na chatě pod Malým Javorem kde skoro nikdo nebyl, protože sem už se musí pouze pěšky. Občerstven pivem a koláčem se vydávám na další cestu. Krátké ostré stoupání na Malý Javor.

Odtud už moc lidí nepotkáte, jen nějakého osamoceného turistu, tak jako se to poštěstilo mě. Cestou narazíte i na přístřešky, většinou jsou někde v sedle na rozcestí. Počasí bylo parádní a tak jsem si dal odpoledního šlofíka a odpočatý vyrazil dál.

Moc pěkný západ slunce mě zastihl na kopci Ödriegel,tak jsem se pokochal a šel hledat místo na spaní. To jsem nakonec našel u vrchu Mühlriegel hned pod Ödrieglem.

Ještě za světla jsem postavil stan a šel se podívat na pomníček horalů (je schovaný pod skalou).

Za jasné noci jsem si vylezl ke kříži na vrcholové skalce a v závětří se kochal vyhledy na osvětlené vesnice půl kilometru pode mnou.

Ráno mě vzbudil deštík a mlha – z léta rovnou do podzimu. Na konec hřebene zbývá ještě kus cesty a tak jsem se moc nezdržoval snídaní a rychle vyrazil.

Seběhl jsem skoro 300 výškových metrů do opuštěného lyžařského střediska Eck, kudy vede jediná silnice přes hřeben, a hned to zase napálil do kopce na Großer Riedelstein, kde je skála a na ní kamenná věž – památník Maxmiliana Schmidta, bohužel výhled kvůli mlze nebyl žádný.

Což platilo i pro další úsek. Ale stal se malý zázrak a tak na Krkavčích skalách (tak jsem si je pojmenoval já, jinak je to Steinbühler Gesenke) se mlha rozplynula,mraky se prodralo slunce a mě se naskytl úchvatný výhled ze skalních útesů dolů do údolí.

Na chatě Kötztinger Hütte(1050m) jsem si dal občerstvení, atmosféra tu byla báječná,před nedělním obědem se tu scházeli starousedlíci v tradičních kožených kraťasech,podkolenkách a kamizolkách. Obsluhu zajišťovali ženské v Dirndlech(kroj). Mě se líbilo, že se sem z okolních vesnic po mši vyštrachali i dědové kolem sedmdesátky, všichni dostali tuplák, jeden společný tác s vdolky, pobavili se a mazali domů na nedělní oběd.

U nás jsou lidi zalezlí u televizí nebo na zahrádkách a společný život na vesnicích skomírá. Bohužel rozum jsme po revoluci ještě nedostali a tak u nás vládne konzum.

Posledním výrazným bodem je vyhlídka Kreuzfelsen(999m), kde už jsem potkával davy turistů mířících na oběd na Kötztinger Hütte.

Pak už jen nekonečný sestup k silnici u Schönbuchen a hřebenovka byla za mnou. Můj plán byl dojít přes další kopce až do Nýrska, ale nějak jsem podcenil náročnost trasy a tak mi den chyběl. Potřeboval jsem se nějak dostat domů, takže jsem musel na stopa. Stopoval jsem cestou do další vesnice, auto mi zastavilo až po docela dlouhé době, týpek mě hodil do Hohenwarthu,kde už je hlavní silnice vedoucí údolím až pod Velký Javor a dál na Žel.Rudu, kam jsem se chtěl dostat. Stopoval jsem ani ne pět minut a mladý pár mě hodil až do Lamu na nádraží,odkud by mi jel případně vlak(to jsem bral jako poslední variantu).

Jak tak bloumám očima po odjezdech vlaků najednou koukám na další ceduli, že za necelou hodinu mi jede turistický příhraniční autobus až do Nýrska, skvělé! Autobus jezdí jen v letní sezóně a tohle byl asi poslední víkend kdy jel. Zbylý čas jsem strávil prohlídkou městečka a výbornou zmrzkou z cukrárny.

Autobus přijel načas a kromě mě nikdo nejel, takže za 1 euro jsem měl autobus jen pro sebe. Trochu mi to ale bylo líto, je škoda že ho nevyužívá víc výletníků. Dá se dojet z Nýrska do Lamu, odtud vystoupit na Ostrý a sejít do Čech na vlak, ideální jednodenní výlet. V Nýrsku jsem si ve večerce koupil sváču a pivko, aby mi cesta vlakem utíkala.

Tato hřebenovka je pro českého turistu skrytou perlou. Moraváci to mají kousek na Slovensko,ale my Češi nic podobného v okolí nenajdeme.A když, tak to bude turistická magistrála se vším všudy. Z Prahy jste tady vlakem za chvilku, poznáte divokou odlehlost hraničního hřebene i bavorskou pohostinnost na horských chatách.

Trasa tady. Fotky tady.

Happy trails!

Deu

“Kromě slatí, jezer a lesů si na Šumavě nesmíš nechat ujít osamělou divokou řeku, jakou druhou v Čechách už nenajdeš. Křemelná se jmenuje. Sbírá vody ve vrchovištích severozápadně od Prášil a na celém jejím toku, dlouhém od pramenů pod Tomandlovým křížem až k jejímu soutoku s Vydrou u Čeňkovi pily několik desítek kilometrů, nestojí jediný obývaný lidský dům. Severská čistota. Ani sem se dřív nesmělo, kraj patřil do Hartmanického vojenského prostoru. Pod prášilským mostem vyjde řeka z tichých rašelinišť a začne se vinout šumavskými lesy. Každou mílí Křemelná mohutní, koryto se začíná zahlubovat do hor, až k hladině divoké kamenité řeky spadají skály a mokvavé droliny, lesy i houštiny. Voda je brunátná rašelinou, řeka řve a burácí, je nutno dojít až k jejímu konci, k místu, kde dvě řeky, Křemelná a Vydra, splynou a jejich vody se od té chvíle nazývají zlatonosná Otava.”  Miloslav Nevrlý

My jsme svou pouť započali právě zde, na soutoku u Čeňkovy pily. Na cestu se vydej nejlépe v letních měsících, řeku často budeš brodit, hned zkraje se namočíš. Vyraž sám nebo v tiché dvojici, nesluší se povykovat v té malebné divokosti. Jde se dobře pěšinou, alespoň zpočátku, ale upravený chodník nečekej.

Stromy nutno přelézat, hlavu v hustém porostu klonit, vody se nebát. Odměnou ti bude plachá vydra v zátočině, hbitý lednáček nad hladinou a příroda bez smetí. Na sklonku léta taky lány hub, ale nesbírej je pokud nemusíš, ponech je tu pro tu nádheru i samu zvěř.

Pozdě jsme vyrazili, až v páteční podvečer, tma nás brzy dostihla u skal, dál jít nešlo a vracet se nám nechtělo. Museli jsme ještě jednou brodit.

Tábor jsme rozbili na pěkné mýtině, v zátoce vysokých smrků, na hebké trávě si ustlali a bez ohně šli spát. Ač bylo parné léto, ráno nás vzbudil chlad a vlhko. Odtud byla cesta divoká, často se ztrácela a my museli skály přelézat, houštím se rvát, na mechových balvanech rovnováhu hledat.

Vodítkem nám byly stezky zvěře, řeka plynoucí pod námi směr ukázala,když příliš jsme si zašli.

Slunce a letní den nás přivítali u mostu pod bývalými Stodůlkami. Jaká radost po té teskné divokosti. Rádi jsme zde odpočali. Odtud nejkrásnější cesta je.

Borové háje,klidné písčité zátočiny střídají balvanité peřeje, i na stopy bobrů natrefíš

V jedné takové zátočině se unaveni horkem ponoříme do řeky. Očista těla i duše. Táhli jsme dál až k zaniklému Frauenthalu a pak k prášilskému mostu. Tady jsme Křemelnou museli opusit. Pěšiny nebylo, jen trávy po pás a husté olšoví, před námi slatě a mokřady.

Nechali jsme proto řeku jejímu osudu a vydali se výš do hor. Nejprve dlouhým kopcem jsme trpěli až na Starou Hůrku.

Tam jsme chvíli pospali, ale do večera daleko  a tak odtud dál k jezeru Laka a další nekonečnou cestou až na Gsenget, kde hraniční stezka s Bavorskem nás čekala a my mezi obřími hřiby s prvními kapkami deště si tábor postavili.

Mokré ráno – šumavská romantika.První kroky nás vedou přes potok a a pak vzhůru po hranici.Cesta stejná jak před lety, jen v opačném směru.

Polomy, můstky, pralesní kapradí. Ale neztratíte se, sloupky dvou zemí vás povedou. Krásná to divočina. I mrtvé lesy mají svoje kouzlo v té opuštěné krajině.

To vše až na Poledník, kde již společnost ostatních lidských bytostí budeš mít. Taky pivo a polívku a výhled z věže vrahů-hraničářů. Temné lesy šumavské i temnou historii tady uvidíš. Na vrcholu podzim, vítr, mraky, smutno je v tu chvíli na duši. U Prášilského jezera slunce, léto a davy dychtivých výletníků. Doraž sem radši brzy ráno nebo pozdě večer, ať si tu krásu užiješ.

Pak už jen příjemnou procházkou dolů do Prášil, kde naše cesta končí, ale ty můžeš jít dál, Šumava je všude kolem, od obzoru k obzoru.

Happy trails

Deu a BudoFotky tady nebo na našem Facebooku.