Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂

Celým názvem Pacific Crest National Scenic Trail je 2655 mil (přes 4200km) dlouhý trek, který vede horskými oblastmi při západním pobřeží USA od mexických hranic až do Kanady s celkovým převýšením přes 100km.

Ve směru od jihu prochází nejdříve pouštními oblastmi jižní Kalifornie, poté nejvyšším pohořím kontinentálních USA – Sierra Nevada, kde se nachází i nejvýše položený průsmyk na trase – Forester Pass (4009 m.n.m.). Nejvyšší hory opouští u druhého nejhlubšího jezera v USA Lake Tahoe. Dále pokračuje sopečnými oblastmi severní Kalifornie, míjí úžasný vulkán Mt. Shasta a do státu Oregon vstupuje u nejhlubšího amerického jezera – úchvatného, gigantického kráteru zaplněného vodou – Crater Lake.

Územím států Oregon a Washington prochází v celé délce pohořím Cascade Range. Poslední desítky kilometrů v USA vedou národním parkem North Cascades, poté trail překročí Kanadskou hranici a po dalších 14 kilometrech končí.

 

Trail se vyhýbá civilizaci a vede především horskými oblastmi, kde je nejméně silnic. Prochází více než 60-ti velkými horskými průsmyky, míjí hodně přes 1000 jezer, prochází sedmi národními parky (m.j. N.P. Sequoia a Yosemite, Crater Lake) a dalšími 60-ti různými chráněnými územími.

Projít ho vkuse obvykle trvá 4-6 měsíců a ještě o dost déle zabere plánování a výběr vhodného vybavení. Na některé úseky, hlavně Sierru z kraje sezóny, jsou potřeba mačky a cepín. Během cesty zničíte několik párů běžeckých bot a tak je potřeba dobře naplánovat, kam si je předem pošlete, abyste je měly k dispozici.

Co se týká jídla, existuje několik možností – buďto si předem všechno připravíte a rozešlete na pošty, různé horské resorty, chaty, obchody atd. co nejblíže vaší trasy, a nebo se zásobujete průběžně – když narazíte na cestu, svezete se stopem do nejbližšího města, nakoupíte si a stopem se zas vrátíte zpět. Nebo si trochu zajdete do nějakého horského střediska. Trail je dnes dost populární a možnosti zásobování se každým rokem lepší. Osobně bych si posílál jen pár balíčků (2 až 3) na ta nejmíň dostupná místa. Chce to dobře zvážit, protože některé zajížďky do města vám mohou zabrat i dva dny.

Čas na průchod celé délky trailu je značně limitován přírodními podmínkami – nemůžete začít brzo zjara, protože na horách jsou ještě metry sněhu znemožňující postup a navíc byste nenašli cestu. Na podzim zase velmi brzo přichází v horách sněhové bouře, při kterých často za den napadne i půl metru sněhu. Pokud tedy chcete celou vzdálenost zvládnout za jednu sezónu, musíte se vejít do zhruba 5 měsíců příhodných podmínek.

Dálkové treky jsou v USA velmi populární a Pacific Crest Trail je opravdovou perlou. Na oblíbenosti mu hodně přidala kniha a později film Divočina. Každý rok se teď o průchod celé trasy pokouší několik tisíc lidí (v roce 2011 to bylo pouze 300 lidí a z toho asi 180 uspělo) a musíte mít štěstí abyste dostali k průchodu povolení – permit.

Prvním člověkem, který za jednu sezónu zvládl projít PCT tam a zpět byl Scott Williamson. Bylo to až v roce 2004 a trvalo mu to 197 dní. Pokud nešel sněhem, ukrajoval průměrně 60km denně. Takový výkon byl možný i díky ultralehkému vybavení – základní váha jeho batohu byla pod 4kg.

V roce 2012 se mi s Markétou podařilo celý Pacific Crest Trail projít a byl to velký zážitek. Zjištění že vpodstatě nezáleží na stáří nebo mládí a na fyzickém stavu organizmu, ale na odhodlání a na radosti z toho co děláte a že je to nakonec hlavně hlava, která vás dovede do cíle. Zajímavá setkání s lidmi, které byste na takto náročném treku nečekali, přítomnost dlouhodobého cíle a možnost prožít pět měsíců v kuse v překrásných, převážně opuštěných horách, činí z tohoto podniku unikátní zážitek, který můžu všem vřele doporučit zažít na vlastní kůži. A vlastně ani nejde o to dojít do cíle, ale být na cestě. A čím delší cesta je, tím líp.

Trochu víc o naší cestě si můžete přečíst v šestidílném blogu Naše léto 2012 na Pacific Crest Trailu vol. I. až VI. na záložce Treky. Více informací o trailu samotném a systému permitů naleznete na stránkách asociace, která se o PCT stará: http://www.pcta.org