Festival Nalehko se koná již 8.-9. října! Více info na www.festival.nalehko.com

Začátkem dubna jsem se vydal na víkendový výlet z Labských pískovců po hranici na Komáří vížku v Krušných horách. Vybíral jsem z několika uložených výletů, vzhledem k předpovědi pěkného počasí se dalo čekat, že bude všude spousta lidí (což se potvrdilo). O to jsem moc nestál a tak vyhrála alternativa, která nebyla tak epická jako Lesní stezka minulý rok, zato slibovala dostatek soukromí k vyčištění hlavy. V sobotu brzy ráno  jsem vyrazil rychlíkem z Prahy směr Děčín a tady přesedl na příhraniční vlak do Dolní Poustevny. (Malý tip mimo téma – jízdenka Praha – Bad Schandau stojí přes 400Kč, když ale jedete přes německo do Dolní Poustevny, která je dál, jízdenka stojí jen 200Kč což je docela rozdíl. Takže stačí koupit jízdenku Praha – Dolní poustevna a vyskočit v Bad Schandau. Je to s přestupem, ale o polovinu levnější. Na vlaky EC to využít nejde. Existuje příhraniční tarif, ale tak dalece jsem to nestudoval.)

Vlak byl narvaný k prasknutí, naštěstí jsem mohl vyskočit už po 15 minutách v Dolním Žlebu. Odtud se vydáte pěšinkou k vodopádům na Klopotském potoce. Cesta je nově značená zelenou tur. značkou( v mapách zatím není, takže už to nebude jen pro místní znalce), která vede pěkným chodníkem nad řekou podél sutin domů ze 30 let. U vodopádu jsem si našel klidné místo a dal si pozdní snídani.

Dál jsem pokračoval po hranici po Lesní stezce. Přijde mi, že některá místa jsou letos přeznačená víc po hranici. Taky jsem zde potkal relativně dost turistů. Ne tolik jako bych jich potkal v Hřensku, ale oproti loňsku tu bylo víc živo, asi i díky propagaci stezky v médiích.

Počasí bylo vyloženě aprílové, ráno jasno a chladno, přes poledne na triko a kraťasy aby se vzápětí po poledním šlofíku zatáhlo a během deseti minut začalo pršet. Odpoledne už bylo jen kolem 10C a střídalo se sluníčko s deštěm.


Za Ostrovem už jsem zahlédl jen pár horolezců nad Rájeckým rašeliništěm. Jelikož jsem šel dál přímo po hranici čekalo mě brodění potoka. Sotva mi uschly nohy, čekal mě úprk před dalším deštěm do přístřešku.


Popobíháním jsem se zahřál a tak víc jak hodinovou přestávku jsem strávil v teple vařením brzké večeře – kari kuskus s chipsy 🙂 .
Lesík tvořili převážně břízky a zarostlý terén, nebylo ještě pozdě, takže jsem vyrazil hledat vhodnější místo ke spaní. Petrovice jsem proběhl co nejrychleji to šlo, trochu smutný obraz pohraničí s nočním klubem, vietnamskou tržnicí a restaurací v letadle. Aspoň můžete si na benzínce koupit něco k jídlu nebo pití. Se saskou malebností se to nedá srovnávat.

Už se celkem připozdívalo a tak měla další cesta po opuštěných pastvinách svojí atmosféru. Místo ke spaní jsem našel s čelovkou už za tmy o pěkných pár kilometrů dál.


Ráno mě vzbudily teploty blížící se k nule, za pravdu mi dávaly trsy omrzlé trávy dole u potoka a tak jsem snídani odložil na vhodnější dobu a rychle vyrazil abych se rozehřál.

Dnešek byl ve znamení studeného větru. Sice se občas zatáhlo, ale jinak bylo jasno ale zima. Posnídal jsem na Špičáku u Krásného lesa, sluníčko už trochu hřálo a je tu pěkná vyhlídka k Drážďanům (a taky na dálnici 🙂 ).

Pod dálnicí jsem podběhl a čekaly na mě rozlehlé travnaté pláně Krušných hor. Trasa je značená jako cyklostezka, ale upřímně – mě by to po trávě dost unavovalo. Zato pro nohy chodce je to balada. Od Petrovic do Adolfova je nově značená dálková trasa E3, v mápách opět ještě není, ale počítám že brzy bude.

V Adolfově je památník na hřbitov srovnaný se zemí v období vysídlování Sudet. Odtud jsem musel kus po silnici a polňačce s pěkným rozhledem do krajiny a za chvíli byl na Komáří vížce.

Lanovka jezdila, auta taky a tak tady bylo dost živo. Ale jen v blízkém okolí, studený vítr většinu lidí zahnal zpátky do restaurace.

Pro cestu z hor jsem zvolil hornickou stezku, která má příjemné klesání a nehrozí, že tady někoho potkáte. Odbočka na vyhlídku Preisselberg a hrad Krupka a byl jsem zpátky v civilizaci.

Odtud mě čekala ještě pěkná štreka do centra Teplic na autobus, ale stihl jsem ho akorát a po hodině cesty byl v Praze.

Trasa ZDE 

Happy trails – Deu

Tento článek si na zveřejnění počkal přesně rok, ale myslím že se vám bude líbit. Hledal jsem totiž na Šumavě nějakou pěknou souvislejší hřebenovku a nějak to nebylo ono.

Cesta buď vedla turisticky exponovanými místy nebo často po lesních cestách a to mě moc nebaví, radši mám pěšinky. Pak moje oko zabloudilo do Bavorska a tam jsem viděl pěkný trail vedoucí lesem po hřebeni z Velkého Javoru na západ. Nikde jsem z téhle oblasti nenašel informace nebo blog a o to víc mě to zajímalo. Stačilo vymyslet napojení z Čech a plán byl hotov.

Začátkem září si tedy beru den dovolené a v pátek ráno vyrážím přímým vlakem z Prahy směr Železná Ruda. Vystupuji v Zelené Lhotě u Nýrské nádrže. Předpověď počasí byla mizerná,ale tady je kupodivu hezky. Nejdřív trochu nudná cesta do Hamrů (člověk se už těší do hor), cesta po silnici tomu nepřidá. Náladu mi spravuje pěkný kostelík se sudetským hřbitovem.

Z Hamrů jdu po zelené značce až pod Lovečnou. Odtud se musím dostat na hranici, ale v cestě mi stojí parta dřevorubců. Nechci riskovat setkání s hajným a tak se jako pašerák plížím mlázím mezi dvěma skupinkami prořezávajícími les. Za chvíli jsem nad nimi a krásným pralesem a skalkami na Kamenné bráně se po nějaké době dostanu na hranici.

Odtud už vede hraniční stezka značená sloupky a tak točím na východ směr Ostrý. Z téhle strany moc impozantně nevypadá,ale nenechte se mýlit je to jedna z nejkrásnějších hor Šumavy. Hlavní vrchol (něm. Osser) leží na německé straně a místní ho nazývají Bavorský Matternhorn kvůli profilu od městečka Lam.

Češi mu pro změnu říkají “Prsa Matky boží” – dvojvrchol od východu opravdu připomíná ladné ženské tvary. Nejsem měkej a tak až na chatu vyběhnu po hranici místo po tur. značce, která se připojuje z Čech. Na chatě si dám oběd – polívku a pivo.

 

 

 

 

 

 

 

Přede mnou je nejkrásnější hřebenovka české Šumavy. Vede přímo po hranici a z bavorské strany je normálně turisticky přístupná(viz.foto). Nechápu jaká ochranářská lobby má prsty v tom, že na českých mapách nic není. No nevadí, vy jste poučeni a můžete tam směle vyrazit.

 

 

Cesta není úplně zadarmo, trail je hodně kamenitý (proto název článku Šutrava), ale pokud chytnete pěkné počasí, bude mít krásné výhledy na všechny strany až na Svaroh.

 

Na Svarohu stála Juránkova chata, s trochou drzosti a šikovnosti se sem dostanete i od Špičáku, ale o tom až jindy. Pod Svarohem dávám odpolední siestu a prohlížím si hranici vedoucí dolů dost divoce vyhlížejícím kamenným polem kudy se mi moc nechce, únava je znát.
Kouknu kousek nad sebe a vidím vyskládanou kamennou zídku. Tak se tam vydám a ona to není zídka ale cesta – “Dámská cesta”, což byl horský chodník z Železné Rudy na Svaroh. Mám radost, chodník je v perfektním stavu, jen trochu zarostlý, a je velká škoda že není normálně turisticky přístupný, jsou z něj krásné výhledy k jihu na Velký Javor. Takže neváhám a jdu dolů tudy(pozn. – název cesty je jen na mapě cykloserveru, z mapy.cz zmizel). Sice si trochu zajdu z původní trasy, ale ta krása stojí za to. 
Na konci chodníku mi pak nezbývá než vzít za vděk lesními asfaltkami a sejít dolů k potoku Svarožná. Cestou mě přeletí tři tetřevi – je to jak letka pomalých bombardérů nízko mezi stromy, paráda. Spaní si najdu v lese kousek od Alžbětína. Noc byla vlhká a chladná, ale v Tarptentu bylo jak v pokojíčku.

 

Brzy ráno dojdu platanovou alejí na hraniční přechod a ospalým Eisensteinem mířím k jezeru pod Velkým Javorem. Na lavičce u jezera si vařím snídani o kterou se skoro peru s domestikovanými kachnami, div mi nelezou po nohou.

Od jezera se musím dostat na vrchol, ale duše objevitele mě táhne opět mimo tur.trasy. Využívám informací z netu a vyrážím na “Seewand” – zrušený chodník vede přímo středem rezervace, takže jsem jak myška a maximálně opatrný. Ale ta krása!

Místy jsou ještě vidět značky, jinde hledám cestu pěšinami zvěře. Rokle, skály, potůčky, staleté buky, tady nejde spěchat. Ani už nevím kolik času uběhlo, asi hodně, mám zpoždění. Ale mě to nevadí. Konečně jsem na značené stezce vedoucí na vrchol, slunce už je vysoko na obloze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Gr.Asseru (1456m) je vlastně náhorní plošina. Tady už sami nebudete, jezdí sem lanovka a tak je o víkendu na nejvyšším šumavském vrcholu plno. Kdo má natrénováno, může sem vyjet i na kole. Užil jsem si výhled z několika skalek, restauraci jsem si odpustil a zamířil z toho mumraje pryč.

Čekala mě hřebenovka Hochtour steig – součást dálkové trasy E6 přes dvanáct tisícovek.

Původně jsem podle mapy myslel že to bude trailík lesem, ale skutečnost byla daleko daleko lepší. Cesta neustále kolísá a vrcholové skalky a holiny poskytují velkolepé výhledy po celé trase. Skrytý poklad pro české turisty! Každý výraznější vrchol je korunován zajímavým křížem. Terén bych přirovnal k východní části Nízkých Tater.

Restauraci na Velkém Javoru jsem vynechal a tak jsem se stavil až na chatě pod Malým Javorem kde skoro nikdo nebyl, protože sem už se musí pouze pěšky. Občerstven pivem a koláčem se vydávám na další cestu. Krátké ostré stoupání na Malý Javor.

Odtud už moc lidí nepotkáte, jen nějakého osamoceného turistu, tak jako se to poštěstilo mě. Cestou narazíte i na přístřešky, většinou jsou někde v sedle na rozcestí. Počasí bylo parádní a tak jsem si dal odpoledního šlofíka a odpočatý vyrazil dál.

Moc pěkný západ slunce mě zastihl na kopci Ödriegel,tak jsem se pokochal a šel hledat místo na spaní. To jsem nakonec našel u vrchu Mühlriegel hned pod Ödrieglem.

Ještě za světla jsem postavil stan a šel se podívat na pomníček horalů (je schovaný pod skalou).

Za jasné noci jsem si vylezl ke kříži na vrcholové skalce a v závětří se kochal vyhledy na osvětlené vesnice půl kilometru pode mnou.

Ráno mě vzbudil deštík a mlha – z léta rovnou do podzimu. Na konec hřebene zbývá ještě kus cesty a tak jsem se moc nezdržoval snídaní a rychle vyrazil.

Seběhl jsem skoro 300 výškových metrů do opuštěného lyžařského střediska Eck, kudy vede jediná silnice přes hřeben, a hned to zase napálil do kopce na Großer Riedelstein, kde je skála a na ní kamenná věž – památník Maxmiliana Schmidta, bohužel výhled kvůli mlze nebyl žádný.

Což platilo i pro další úsek. Ale stal se malý zázrak a tak na Krkavčích skalách (tak jsem si je pojmenoval já, jinak je to Steinbühler Gesenke) se mlha rozplynula,mraky se prodralo slunce a mě se naskytl úchvatný výhled ze skalních útesů dolů do údolí.

Na chatě Kötztinger Hütte(1050m) jsem si dal občerstvení, atmosféra tu byla báječná,před nedělním obědem se tu scházeli starousedlíci v tradičních kožených kraťasech,podkolenkách a kamizolkách. Obsluhu zajišťovali ženské v Dirndlech(kroj). Mě se líbilo, že se sem z okolních vesnic po mši vyštrachali i dědové kolem sedmdesátky, všichni dostali tuplák, jeden společný tác s vdolky, pobavili se a mazali domů na nedělní oběd.

U nás jsou lidi zalezlí u televizí nebo na zahrádkách a společný život na vesnicích skomírá. Bohužel rozum jsme po revoluci ještě nedostali a tak u nás vládne konzum.

Posledním výrazným bodem je vyhlídka Kreuzfelsen(999m), kde už jsem potkával davy turistů mířících na oběd na Kötztinger Hütte.

Pak už jen nekonečný sestup k silnici u Schönbuchen a hřebenovka byla za mnou. Můj plán byl dojít přes další kopce až do Nýrska, ale nějak jsem podcenil náročnost trasy a tak mi den chyběl. Potřeboval jsem se nějak dostat domů, takže jsem musel na stopa. Stopoval jsem cestou do další vesnice, auto mi zastavilo až po docela dlouhé době, týpek mě hodil do Hohenwarthu,kde už je hlavní silnice vedoucí údolím až pod Velký Javor a dál na Žel.Rudu, kam jsem se chtěl dostat. Stopoval jsem ani ne pět minut a mladý pár mě hodil až do Lamu na nádraží,odkud by mi jel případně vlak(to jsem bral jako poslední variantu).

Jak tak bloumám očima po odjezdech vlaků najednou koukám na další ceduli, že za necelou hodinu mi jede turistický příhraniční autobus až do Nýrska, skvělé! Autobus jezdí jen v letní sezóně a tohle byl asi poslední víkend kdy jel. Zbylý čas jsem strávil prohlídkou městečka a výbornou zmrzkou z cukrárny.

Autobus přijel načas a kromě mě nikdo nejel, takže za 1 euro jsem měl autobus jen pro sebe. Trochu mi to ale bylo líto, je škoda že ho nevyužívá víc výletníků. Dá se dojet z Nýrska do Lamu, odtud vystoupit na Ostrý a sejít do Čech na vlak, ideální jednodenní výlet. V Nýrsku jsem si ve večerce koupil sváču a pivko, aby mi cesta vlakem utíkala.

Tato hřebenovka je pro českého turistu skrytou perlou. Moraváci to mají kousek na Slovensko,ale my Češi nic podobného v okolí nenajdeme.A když, tak to bude turistická magistrála se vším všudy. Z Prahy jste tady vlakem za chvilku, poznáte divokou odlehlost hraničního hřebene i bavorskou pohostinnost na horských chatách.

Trasa tady. Fotky tady.

Happy trails!

Deu

Začalo to jako seriozní článek, který měl čtenáře seznámit se základními myšlenkami trekkingu nalehko a zbavit je strachu z něčeho nového a neozkoušeného. Jenže během psaní jsem zjistil, že naši předci zjevně byli ve velké míře příznivci ultra lehkého trekkingu. Není to tedy vůbec nová oblast, protože právě z ní pochází velké množství starých, uznávaných rčení (Jára Cimrman by to určitě potvrdil).

Většina lidí si o trekkingu nalehko ráda přečte (třeba v MAGAZÍNU v rubrice Základy ultralightu), podiví se co všechno je možné a přijde jim to i zajímavé. Na chvilku… protože okamžitě přichází obranná reakce a dlouhý výčet důvodů, proč zrovna jich se to netýká a proč vlastně oni „nemůžou“ nic změnit.

Naštěstí je to tak normální  „pravda totiž bolí“ a je přirozeně těžké připustit, že jsem na minulých výpravách vláčel zbytečná kila výbavy, z které jsem skoro polovinu vůbec nepoužil, nebo použil jen proto, „že už to s sebou táhnu“ a že nalehko mohl být celý výšlap mnohem příjemnější. I tady platí, že „nevědomost je požehnaná“. A dokud nevíte, že to jde jinak, tak vás to ani netrápí. Jenže teď, když už to víte, připravte se, že při vaší další výpravě vám bude v hlavě neodbytně vyskakovat spousta otázek typu “opravdu je ten 3 kilovej stan nutnej? Proč táhnu tu termosku, když šlapu v kraťasech…proč v Hudáči trvali na tom, že na toulání kolem Mácháče určitě potřebuju expediční pohory za osmičku…”. Jsem připraven na to, že mě budete nenávidět. Naštěstí je na to jednoduchá pomoc – jakmile to jednou zkusíte nalehko, rychle zjistíte, kde se vzala myšlenka, že „méně je více“ – LEHČÍ je prostě LEPŠÍ!

Každopádně nechci nikomu nic zatajovat a tak musím zmínit, že je možné chodit po horách i s 50-ti kilovým batohem, to už ovšem není trekking, ale úplně jiný druh aktivity (a myslím si, že latex a biče jsou levnější:-)  Ostatně „vím o čem mluvím“ – s padesátikilovým batohem mám vlastní zkušenost z nástupů na několikadenní lezecké výstupy na El Capa nebo Half Dome v Yosemitech, kdy pod stěnu táhnete půl metráku vybavení… ještě že to člověk dělá jen párkrát za život:-)

Samozřejmě, že po treku je zadostiučinění z absolvované aktivity v podstatě nezávislé na tom, jak těžký batoh jste vláčeli, ale v průběhu treku, při ukrajování každodenních kilometrů, vám 10 kilo na zádech navíc rozhodně z okamžitého prožitku hodně ubírá – když z námahy „vidíte rudě“, těžko oceníte pestrou rozkvetlou louku a krásné odstíny modrého horského plesa. Nemluvě o zbytečné zátěži pro tělo. To sice vydrží pár dní jakékoliv zátěže, ale po týdnu, dvou…my starší už víme, jak je to s tou vodoua uchem džbánu…

A na závěr to nejdůležitější. Přiznávám, že přístupem „nalehko“ teď tak trochu trpím a jsem velkým propagátorem přehodnocení vlastní výbavy, promýšlení postupů a odlehčování. Ale nakonec je stejně nejdůležitější vyrazit ven, a ne jen donekonečna špekulovat nad výbavou. Jak by řekl klasik: „hlavně se z toho neposrat!“