Někdy koncem března zvoní telefon a na druhém konci Ondra hned spustí. Vole Alpe Adria, cyklostezska z Rakouska k moři, žádný velký dobrodrůžo, spíš taková pohodinda s hezkými výhledy, často se tam berou bábovky na svatební cesty apod a chtěl bych si to už odškrtnout. Zatím jsme s tebou čtyři, pátý ještě doma vyjednává podmínky propustky, odjezd na Velký pátek, pojeď!

Celkem mě to zaujalo a zapadalo do plánů. Nebo resp. letošek jsem ještě moc nerozplánoval. Rozumněj tomu tak, že jsem měl nastřelený rodinný výpravy + zabukovaný týden na bikepacking se synem. Ale dovču čistě pro sebe ne. Doma se to taky setkalo s pochopením a akorát bychom se vytřídali, kdy paní následně odjíždí za svými projekty. No a babičky a dědečci taky měli prostor pomoci s hlídáním. Ideální konstelace hvězd.

No abych to zkrátil, tak skoro obratem jsem to Ondrovi potvrdil a koupil jízdenky. Můj jediný dotaz na počasí a jestli to není zbytečně brzy brilantně vyargumentoval, no právě, nebude vedro a nebudou lidi, ideální kombo!

Vyhlídka počasí a trudomyslnost

Tahle vize začala nabírat menší trhliny při důslednějším sledování předpovědi počasí, která vnáší do našeho týmu trudomyslnost. Zalité sluncem to úplně není. Pár výtečníků začínká punktovat plány a hledat letenky více na jih a další alternativní plány po ČR. K tomu doma všichni uleháme s nějakým moribundusem a Ondra hlásí podobný stavy.

Takže z pěti jsme dva, ale stále pozitivně naladěni. Tunelový vidění, těším se a už nic nechci měnit. Padá poslední slovo, odjezd o dva dny odkládáme na neděli, kdy by se počasí do startu mělo trochu umoudřit.

Dáváme si domácí úkol dát se co nejvíce zdravotně dohromady. Přebookováváme jízdenky a zpřehodnocujeme trasu. Jeden den nám oko norského meteorologa hlásí vyloženě tragický. Plán je tedy jasný, za 4 dny se dostat k moři a v sobotu ráno návrat domů.

S Ondrou už máme něco odjeto a jsme zvyklí valit to se spaním na punkáče. Kluci chtěli původně zakomponovat i nějaký ty kempy. Část cesty kopíruje řeku Salzach a i dále je mostů hafo. Spaní je tedy jasné – podmosťáky! Jako za studentských let, co ušetříme za kempy, utratíme za pivo.

Den 1. Liberec – Turnov – Praha – Linz – Schwanenstadt, (60km – kolmo)

Startujeme tedy v neděli ráno před velikonočním pondělím od nás z krutého a nezkrotného severu. Přestup v Turnově a následně v Praze, kde v nádražce dáváme startovací pivko. Cesta odsýpá, dlouho jsme se neviděli, tak si máme co říci. Probíráme výbavu. Říkám, že po naší večerní korespondenci ohledně teplot, jsem raději jednu mikinu přihodil. No já jsem zas jednu vyhodil! No tak symbióza je důležitá, ještě, že si rozumíme už před startem. Lehce po 14h už vystupujeme v Linzi.

Standardně, resp. oficiálně začíná Alpe Adria v Salzburgu, ale abychom nemuseli hrotit spoje a přestupy, volíme variantu z Linze. Do ofiko startu Alpe Adria nám tak zbývá nějakých 150km. Počasí lehce pod mrakem, ale přeje a tak se jen u nádražního fastfoodu lehce přebalíme a valíme do šlapek.

Vymotávačka Linzu je rychlovka a za chvíli už se napojujeme na příjemnou, asfaltovou cyklostezku kopírující řeku Traun a následně Ager. Ta nás na pohodu dovede až do Schwanenstadt, kde to balíme pod místním mostem hned vedle cyklostezky u řeky. Suchý a čistý jak to máme rádi. Ohříváme jídlo a spokojeně uleháme do spacáků. Dneska startovacích 60km. Cesta započala.

Den 2. Schwanenstadt – Salzburg – Bischofshofen, 130km

Probouzíme se do chladného rána, spaní u vody má prostě svoje kouzlo. Balení bolí, i když si troufnu tvrdit, že už mám poměrně vychytaný celý setup. Je to něco jako první sjezd v zimě, nebo první lezenice na jaře. Nebo první lívanec. Prostě to trochu skřípe…

Je velikonoční pondělí a obchody jsou zavřené. S tím jsme počítali a na snídani jsme vybavení. Chasníky s pomlázky tu ale nepotkáváme, Rakušáci jedou ten styl se schováváním a hledáním sladkostí. Víceméně je tu všude mrtvo. Ani ty koledníky-hledače nevidíme. Potkáváme se jen s jedněmi místňáky s nimiž se dáváme do řeči a prosíme o doplnění vody, tu jsme trochu podcenili.

Pokračujeme dál směr Salzburg. Vše zavřeno, dáváme jen rychlozastávku na benzínce. Dobíjíme telefony, lehká svačina, Ondra bouchá kafe a valíme dále. Pomalu roztáváme, ale je furt poměrně chladno a pod mrakem. To se ale okolo 10h rychle mění a naprosto to mění i celou atmošku cesty. Sluníčko, začíná být teplo, odstrojujeme a v dálce se nám rysují ty vytoužené kopečky, paráda! Sázíme na vlažný sváteční provoz a jedeme po hlavní “horem” přes Vöcklabruck a Neumarkt am Wallersee a netušíme, že je to stran počasí jeden z nejlepších dnů, co nás čeká.

Salzburg a začátek Alpe Adria

Do Salzburgu dorážíme lehce po 14h. Ondra se ptá, jestli si ho chci projet, že prý krásné město a on, že ho už projeté má. Raději chci jet dál, už takhle nám to vychází tak akorát a to počítáme s jedním propršeným dnem, který nás asi dost zdrží. Naštěstí jsme dost na periferii, takže vymotávačka není problém a za chvíli už z cyklostezky koukáme do křišťálových vod Salzachu. Je tu hrozně rušno, cyklisti, děcka na odrážedlech a maminky s kočárky.

Jsme trochu zklamaní, že tu není žádný oficiální start Alpe Adria. Jen taková malá nálepka na rozcestníku nás utvrzuje v tom, co víme. Že jsme na startu naší hlavní trasy. Chvíli uvažujeme, že bychom kousek spadli po proudu, jestli něco není tam. Naštěstí vítězí zdraví rozum nad narcismem a pokračujeme dál. Odjíždíme kousek dál od lidí a dáváme rychlou koupačku v Salzachu. Voláme domů, že jsme teda pod dni a půl na startu naší cesty a že teď teda začne ta pravá zábava.

A dál je to prostě paráda. Krásná rovná asfaltka, super kulisy a cesta parádně odsýpá. Prvních cca 80km v podstatě přesně kopíruje Salzach a vlastně se ani nedá nikam špatně odbočit. Jedeme bez konkrétního plánu na nocleh, času máme dost a šlape se dobře. Jedeme a před očima máme Hochkönig. Ondra tam má na květen naplánovanou nějakou lezenici. Vršky jsou ještě solidně zakydaný. Chvíli špekulujeme, jestli to ještě roztaje nebo se udrží, ale shodujeme se, že nemá cenu řešit a nějak to dopadne.

Bischofshofen

Nějak po 18h už začínáme pokukovat jak to dneska zakončíme a přímo se nám nabízí Bischofshofen, na který jsme si stejně tak trochu mysleli, na doplnění zásob. Jedná se o malé městečko obklopené horskými masivy Hochkönig, Tennengebirge a Hochgründeck. Známé je především jako jedno ze čtyř dějišť turné čtyřmůstků světového poháru ve skocích na lyžích. Městem také prochází vyhlášená cyklostezska Tauernradweg, která částečně vede stejně jako naše Alpe Adria.

Shodujeme se, že si po dnešku zasloužíme jedno točený. Nějak si ale nemůžeme vybrat restaurační zařízení, tak asi 2x projedeme celé městečko a nakonec skončíme v tom, které jsme zvažovali hned jako první.

Zwei bier bitte!

Popíjíme, plánujeme, zkoumáme počasí a vypadá to, že víceméně pořád ujíždíme před bouřkou. Najednou k nám zamíří borec od obsluhy a spustí “slyším češtinu, vy jste češi?” Týpek je ze Slovenska, tady jen maká a následně povídá, že to je vlastně soused od nás ze severu. Slovo dalo slovo, zjišťujeme společný známý a za chvíli už na stole přistává párek kalíšků. Do toho mizí dozadu do kuchyně a vrací se se dvěma miskami. Poprvé v životě ochutnávám Crème brûlée.

Zdržujeme se o trošičku déle, než jsme zamýšleli, ale za to plní sil. Ještě se dozvídáme, že jsme letos první, co AA jedou. Resp. první co jí jedou a zastavili se u nich. Najíždíme na cyklostezku a za chvíli už jsme pod vytipovaným mostem a steleme si na lavičkách. Dneska krásných 130km.

Den 3. Bischofshofen – Sankt Johann im Pongau – Schwarzach im pongau – Bad Gastein – Mallnitz – Obervellach – Spittal an der Drau – Feistritz an der Drau, 100km

Balíme se brzy ráno. Zapíchli jsme to hned vedle cyklostezky, tak bychom místní neradi pohoršovali. Balení už je o něco rychlejší. Ráno klasicky chladněji a pod mrakem, ale celkem rychle se zahříváme na provozní teplotu. Ze Sankt Johannu pokračujeme přes Schwarzach a v podstatě jsme měli kopírovat rychlostku (Pinzgauer straße) k prvním tunelům skrz hřeben. Nějak jsme ale sjeli, nebo resp. před sezónou tam ještě probíhali poměrně intenzivní stavební práce, které blokovali cestu.

Otáčet se rozhodně nechceme a pánové v reflexních vestách se na nás moc netváří. Natvrdo se jednoho z nich ptáme, jestli můžeme projet. Pokrčí rameny ve stylu “mě to je jako jedno, jen se nám tady nezabite”. Technickou vložku nakonec zvládáme, i když někde jen o pár čísel. Čeká nás ještě pekelný výšvih od řeky na úroveň zmíněné rychlostky a pak už na nás neminou první tunýlky skrz horské hřebeny.

Tunely

Chceme se nejdřív podívat na zříceninu Klammpass, volíme tedy starou servisní cestu mimo tunel. Po chvilce nám ty varovné cedule na začátku začínají dávat smysl. Skála vedle cesty je strašná rakovina a na cestě poměrně hodně napadaných šutrů. No nic, zpátky se vracet nehodláme, tak to nějak projíždíme a podáváme si přes zábradlí kola abychom se vrátili na cyklajdu. Zříceninu jsme neviděli.

Tunely mají vyloženě cyklistický pruh a jsou osvětlené. Vrháme se do nich s rozsvícenými světly a blikačkami, Ondra má dokonce vystrčenou reflexní vlaječku do boku, ale je to v podstatě zbytečné. Tunely jsou úplně OK a bezpečné. Projíždíme a čeká nás ještě vyloženě cyklistický Gerlinde Tunnel a za chvíli už skrze Dorfgastein a Bad Hofgastein dojíždíme do Bad Gasteinu.

Bad Gastein

Bad Gastein je nádherné horské, lázeňské městečko a centrum zimních sportů v nadmořské výčce cca 1000 m.n.m. Pokračujeme dle plánované trasy, kopírujeme Gasteiner Ache a najednou bum, oplocení a zavřená brána. Cedule podobné těm, co jsme potkali na začátku tunelů. Padající kamení. No paráda. Ale i po předchozí zkušenosti jsme kluci nebojácní. Nebo spíše líní. Dynamickým výšvihem překonávám bránu a jdu na průzkum. Nikdy nic. Proběhnu asi kilák a půl a nikde nic. Jen krásná příroda, super stezka a samý vodopády. To by byla fakt škoda to neprojet.

Vracím se zpátky a vidím Ondru jak se baví s nějakou paní. Něco zahlásí a taky pokračuje v cestě. Jako nechceme nijak pankáčovat ani porušovat zákazy, ale mladá paní nám dodává morál a jsme rozhodnutý jí následovat. Bránu obcházíme lehkým srázem a podáváme si kola.

Najednou přijíždí k bráně přijíždí borec na oldschoolovém Condoru a ohromnou, ověšenou, krosnou na zádech. Střelec tyjo. Pomáháme mu s kolem a pokračujeme dál. Stezka je hodně členitá a někde i docelka příkrá a úzká, tak kola větší část spíše vedeme. Vylézáme ven a nepotkali jsme jediný spadlý šutr. V plné kráse se nám představuje Gasteinský vodopád (Gasteiner Wasserfal).

Chvíli zevlíme a dochází nás borec s Condorem. Dáváme se do řeči, nebo spíš Ondra se s ním dává do řeči. Jmenuje se Favi a jede z Německa do Chorvatska. S bikepackingem nebo obecně s cyklistikou zkušenosti nemá. Germánsky umím jen pozdravit, objednat si pivo, poděkovat a pár sprosťáren, ale i tak chápu, že si hrozně pochvaluje tu ohromnou obludu na zádech. Ondra mi to pak potvrdil, “jojo, parádně sedí, všechno mi nesou bedra a je to super”. Čumíme jak puci s přihlédnutím k tomu, že má spacák a pár dalších věcí připnutých z vnějšku batohu, takže se mu při jízdě musí stylově klimbat. No tak o výbavě to zas tolik taky není, když chceš. Hezky pěkně on.

Anabáze s vlakem

Potřebujeme se ještě vyhoupnout na úroveň vodopádu kudy to jde jen po schodech, takže kola na záda a za pár už jsme v samotném centru Bad Gasteinu. Máme dost času, ale nějak nám hapruje koupě jízdenky. Resp. vlak existuje a i jízdenka lze zakoupit, ale jakmile do toho zakomponujeme kola, tak konec, finíto, kaput. Nekoupíš. Chvíli promýšlíme, že jí prostě koupíme a kola pak dokoupíme ve vlaku. No jo, ale když to neklapne, tak nám ten lístek propadne. Padá rozhodnutí, že zkusíme koupit komplet ve vlaku. Kupujeme svačinu, poflakujeme se před nádražím a vyhříváme se na sluníčkou, které nám vylezlo jako na zavolanou.

Nojo, ale rakušáci jsou vlastně takový němci. Taky ultimátní. Určitě zapůsobíme lépe, když budeme mít jízdenku koupenou s tím, že nám nešlo koupit kolo, než když tam naběhneme jak burani a ticket bitte. V německy hovořícím prostředí se moc nevyznám, tak přikyvuji a jdeme je koupit. Na nádraží zas potkáváme Faviho a dáváme se do řeči. Pochopil, že německy si semnou moc nepoklábosí a brilantně přechází z němčiny s Ondrou do angličtiny semnou. Sympatický týpek, kolo koupil cíleně někde na bazoši, aby mu ho nebylo líto ho někde nechat až se bude vracet. Spí po kempech a moc nemůže vydejchat naše spaní pod mosty. Asi jako my jeho “bikepacking brašny”.

Kein Kompromiss!

Přijíždí vlak, dereme se za průvodčím a ukazujeme mu lístek. Mladý borec něco jako jasně není problém, ptá se na něco staršího kolegy a ten teda problém má. Zachycuju něco o rezervaci, kolech, kompromisech a rezervaci. Mladší pokrčí rameny a naskočí zpátky do vlaku. Starší ještě něco chvíli huláká a začínám chápat, že tímhle vlakem asi neodjedeme. Kola jsou patrně zarezervovaná a proto nešli koupit. A nejdou ani na další vlaky, které jedou po hodině. Chvíli důmáme, jestli tam nezkusíme prostě naskočit na burana a tu jednu zástavku se svézt. Stejně to cítí i Favi, ve třech už to ale půjde o poznání hůře. Ondra ještě říká, že “kein kompromiss” průvodčí zmiňoval autovlak a Böckstein.

No jo, vždyť my jsme úplně blbě, máme vlastně jet autovlakem a ten jezdí z Böcksteinu. Ty krabe 20min, kolik to je, 4km a nějakých 170 výškových. No tak to je jak na Maliník (kultovní stánek u nás na severu), to dáme. No čéče nevím jako. Jak s tím přirovnáním vzdálenosti, tak s odhadem našich schopností. Naštěstí Ondra si vyčerpal svou jedinou “jednou za 10 let” navigátorskou chybu a díval se na cestu v opačném směru. Takže v pohodě dojíždíme do Böcksteinu, kupujeme lístky a naloďujeme se na vlak.

Trochu se v nás na chvíli probudili malí kluci, protože to vypadalo, že snad fakt pojedeme přímo na tom autovagónu. Rychle nás ale vrací do reality a dospělosti a zapadáváme do standardního vagónu. Projíždíme necelých 10km hřebenem Vysokých Taur (Hohe Tauern) do městečka Mallnitz.

Mallnitz – Feistritz an der Drau

Vypadáváme z vlaku a najíždíme na jeden z nejkrásnějších silničních úseků celé cesty. Mezi Mallnitz a Obervillach. Parádní serpentýny s krásným výhledem na pohoří Kreuzeck (Kreuzeckgruppe). Dáváme to po silnici a na cyklajdu, která teď kopíruje řeky Möll a posléze Drau, se napojujeme až později. Dále přes městečka Möllbrücke, Spittal an der Drau a den zakončujeme v Feistritz an der Drau.

Nedaří se nám najít nocleh. Jedinej ucházející flek nám kazí skleněné střepy všude kolem + nejsme zrovna v náladě zapařit s místní omladinou. Další kandidát je zas moc blízko civilizaci a stavením. Obvykle se snažíme nejdřív najít nocleh a až po tom se někde občerstvit. Tentokrát volíme opačný postup. Vytipováváme si most na Tauern Autobahn, který prostě musí vyjít, a jediné tři hospody, které ve vesnici jsou. Zavřeno, zavřeno. No nic, nedá se nic dělat. Spaní je trochu dál od vesnice, tak jen trochu upravujeme trasu abychom zkusili štěstí ještě v posledním podniku.

A bum ho. Bowlingová herna s barem, kde to docela žije. Zrovna tam totiž probíhá evidentně nervy drásající bowlingové klání. Místní se k nám hrozně mají a ptají se na všechno možné. Nejvíce Matylde, postarší dáma a místní přebornice v bowlingu. Později s námi jde zapít dnešní vítězství a opět se zdržujeme trochu déle než jsme plánovali. Spaní už prostě klapne. Dojíždíme do cíle a beze slov se shodujeme, že je to cajk. Stlaní. Spacák. Spánek. Dnes rovný kilčo.

Den 4. Feistritz an der Drau – Villach – Arnoldstein – Tarvisio – Gemona – Udine, 160km

Ráno už nám to tak super nepřišlo, ale nic hrozného. Ondra si dělá topinky a já si ohřívám zbylé Adventure menu. Vzal jsem si ty větší (600g před sušením) porce s vidinou, že po celodením výkonu to spořádám jak nic. Akorát, že vůbec, takže to ještě snídávám a vyhovuje mi to (tady asi dobrý zmínit, že jsem vyloženě lehká váha – 60kg, aby kvůli mně nějaký urostlý ogra nehladověl). Příště ale beru ty menší, zabírá to fakt docela dost místa a každý snězený jídlo a ušetřený prostor je při balení znát. Ondra chtěl zkusit něco jiného než AM, takže vzal Lyofood (taky větší porci – 500g před vysušením), který mi teda přijde výrazně lépe sbalitelné. Chutově jsme se ale shodli a vítězem vyhlásili AM.

Už při cestě vlakem z Liberce, jsme se bavili, že jeden den se zkusíme totálně servat a urvat toho co nejvíce. A ten den je dneska (i když to ráno jsme to ještě úplně nevěděli). Zítra už nás totiž, s pravděpodobností hraničící s jistotou, dostihne chcanec a to nám úplně nechutná. Ideál by byl dostat se někam k Udine, kde už je v podstatě posekáno. Zároveň se taky jedná o náš návratový bod. Z Grada, cíle naší cesty, totiž vlaky nejezdí. Takže to nebude taková stylovka, že příjezdem k moři je konečná.

Villach

Vzhledem k našim ambicím se nebalíme úplně rychle a vyjíždíme až cca kolem 9. Za 20km stále podél Drávy (Drau) jsme ve Villachu, kde by prý už měl smrdět mořský vánek, ale úplně mi to tak nepřijde. Krásný město, chvíli se kocháme, projíždíme na pohodu.

Pokračujeme přes Arnoldstein směrem k hranicím. Příroda mi hrozně připomíná naše Ralsko. Suchý jehličnatý lesy, prašný cesty, sem tam asfaltka. Chvíli vtipkujeme, že to jsme snad ani nemuseli jezdit tak moc na jih. Přichází první defekt, prkotina, jen povolený sedlo. Připíjíme na první a poslední defekt na cestě a za chvíli už jsme na hraničním přechodu u Coccau Valico.

Itoška

V podstatě už od Rakouského Arnoldsteinu byla cesta pěkně pestrá, ale v Itošce to začíná nabírat trochu jiné grády. Cesta je hodně členitá a zábavná – vede kolem staré železnice. Mosty se střídají s tunýlky, asfalt se šotolinou. Parádně nám to utíká a i počasí docela přeje. Za mě se začátkem ze Salzburgu jeden z nejhezčích úseků. I spaní by tu bylo na pohodu, spousta starých nepoužívaných zastávek s géniem loci.

První větší městečko od Hranic je Tarvisio. Projíždíme, banán přes celý obličej a najednou BUM. Ego úplně někde na dně. Čumíme jak pět na šest. Faviho peklostroj si tam úplně na pohodu zevlí před místní kavárnou. Co to tvl…jak jako…néé…jak?

Z tranzu nás vytrhává Favi, který zrovna úplně vytlemený vylézá z kavárny. Hi guys what the fu*k are you doing here 😀 Docela mě baví, jak se v Itošce už automaticky baví anglicky. To je borec, dáváme se do řeči a vyzvídáme. Partyzánská invaze do vlaku se mu nepovedla a tak nakonec jel stejným autovlakem jako my jen o dvě hodiny později. S Ondrou se na sebe díváme jakože cože, ale Favi nás hned uklidňuje, že jel vyloženě do noci. Hrozně sympatický týpek, zveme ho na panáka a on se s námi fotí.

U kámošů je prý za totálního exota, že vyrazil takhle na kole k moři, tak jim posílá, že není zdaleka sám. Dáváme ještě do druhé nohy, pořekadlo nezná ale vysvětlení, že to je balanc aby na kole nepadal na jednou stranu, se mu moc líbí. Přejeme si hodně štěstí a loučíme se, Favi ještě dobíjí telefon a dává si voraz.

Z Tarvisia až do Gemona del Friuli se, jako celý výlet, pořád kopíruje řeka – tentokrát Fiume Fella. Resp. skoro v půlce dubna na začátku spíše taková říčka v širokém korytu. Odpočinkový úsek, pohodová asfaltka a až na pár výšvihů víceméně soustavné 60km klesání a solidní výhledy. Další parádní část Alpe Adria. Jen to počasí tedy dvakrát nepřeje.

Večerní švih

“Nojo, tak on to bude mít těžký do kopců, ale tady na těch rovinkách mu to jede v podstatě jako nám. A navíc je to velkej a silnej kluk, takže když to roztočí tak to serve setrvačností, žejo”. Konejšíme se.

Do Gemona del Friuli dojíždíme lehce po 18h. Mají tam parádní nádraží, kde si v uzamykatelné skříňce můžete dobít elektroniku. V terminálu taky začínáme lehce promýšlet cestu domů, tu totiž ještě nemáme vůbec vymyšlenou. Dáváme poradu a rozhodujeme, že zkusíme dovalit co nejblíže Udine a v ideálním případě jej ještě stihnout projet. Zítra nás totiž má už asi 100% dohnat bouřka za námi a spláchnout. Doplňujeme zásoby a můj nákup vypadá jak výbava školáka na prvním stupni, když mu na víkend odjedou rodiče. Jedu už natvrdo nějaký čokoládový bonbóny a kolu.

Cesta se v tomhle úseku odpojuje od řeky a tak různě šolichá a klikatí a to nám moc nehraje do karet. Jedeme po hlavní s tím, že co nejvíce využíváme cyklopruhy a napojujeme se až později.

Daří se a do Udine dojíždíme před 10h. Ondra jako vždycky naviguje a na pohodu projíždíme. To hovado nechápu. Zastavíme na červený, koukne do telefonu, něco brblá a pak jedeme dalších xy km po paměti. Je to tedy umocněný tím, že sám mám orientační nesmysl. Neodoláme ještě místní pizze a vyjíždíme z Udine. Kvůli spaní sjíždíme z ofiko trasy a držíme se řeky Torrente Torre. Nakonec najedeme ještě docela dost a historickou Palmanovu si necháváme na cestu zpět. Shazujeme z našich nároků na nocleh a u vesničky Lovaria uleháme pod jedním z prvních přijatelných mostů. Dneska rozhodně nad plán, v součtu nám to dává 160km. Je těsně před půlnocí a k moři nám zbývá nějakých 45km.

Den 5. Lovaria – Pieris, 35km

Ráno přesně podle plánu. Déšť. Jsme nastavený tak, že už nikam nespěcháme a že si klidně pospíme. Prší ale fakt dost a pod most začíná zatékat a celkem rychle nás to nutí balit. Poprvé za cestu vytahuji náš Etalon a ostatní nepromoky. Ondra to drtí v pláštěnce.

Jedeme ale je to fakt vopruz. Postupně zastavujeme v obchodě a restauračním zařízení, jestli se situace nezlepší, ale je to marný. Předpověď na zítra je ale výrazně lepší, takže to prostě doboucháme zítra a nebudeme to hrotit. Zásoby máme, protože jsme počítali, že se klidně do oběda zdržíme na nocležišti.

Dojíždíme do Pieris a koukáme na vytipovaný most na spaní. Vypadá parádně, koukáme ještě o dva pilíře dál a ještě lepší. Je tam úplně parádní laguna. Hned naproti je takový stylový podnik asi hlavně pro řidiče profíky. Je to vlastně hned u sjezdu pod most mezi Pieris a Papariano přes řeku Isonzo. Parádní situace, bivak blízko. Zdržujeme se, sušíme, dobíjíme a plánujeme zavěrečný spurt.

Přesun pod most, děláme oheň a večeři. Předposlední večer, zítra cílovka. Dnes ušmudlaných 35km.

V noci mě budí čvachtající voda. Vyvolávám poplach. Řeka mrtě stoupla s ní i ona parádní laguna. Balení je výjimečně naprostá rychlovka. Najednou to jde. Jako věděli jsme, že má pršet atd, ale tohle jsme teda nečekali. Navíc tam i vedla cesta, takže to vypadalo, že řečiště se asi běžně přechází. No fakt profíci.

Promýšlíme jak dál, ale nejrozumnější se jeví ustoupit na náš první tip, tedy ty dva pilíře zpátky. Cesta už je ale dost zaplavená. Ondra dává testovací cestu a vody po prsa. Hm super, takže se ani pořádně neomeju. Takže všechno na kolo, svlíkačka a s rukama s kolem nad hlavou noční brodění. Konečně zúrokuju ty zimní otužovačky. Dáváme to a znovu steleme a jdeme spát. Tak tohle se nám úplně nepovedlo.

Den 6. Pieris – Grado – Udine, 70km

Ráno se tomu smějeme, ale teda dobrá fackovačka. Sušíme, ale nemá to už moc smysl. Do cílového Grado to máme kousek a pršet by snad už nemělo. Cestu máme tak, že do Grada přijedeme z východu oproti klasice přes 5km most Ponte Figariola spojující Grado s pevninou.

Já to tak mám v cíli asi u každý delší cesty. Žádná euforie a tak, ale spíš takový prázdno. Asi je to i tím, že se ještě potřebujeme vrátit 50km do Udine. Na pláži jen lenivě začínají přípravy na turistickou sezónu. Zapadáme do jednoho z mála otevřených stánků a dáváme cílové pivo. Sbíráme škeble co jsme slíbili přivézt dětem domů, děláme narcistický fotky a Ondra vytahuje víčkovici. Parádní pití z medových pláství od kámoše včelaře. Ten holomek to fakt uchránil celou cestu z Liberce až sem na slavnostní přípitek.

Přejíždíme do centra na pizzu ale před tím si ještě celé městečko pěkne projedeme. Určitě doporučuji. Přitom zároveň vybíráme restauraci. Týpek na jedné z teras nás zve dovnitř, ale pak se zaráží při pohledu na kola. Ukazuje na stojan přes ulici docela daleko od dveří. Nene, kola budou tady ukazujeme na terasu. Říká něco jako “chlapi, tohle je ristorante”! No domluvy nedosahujeme, ale hned ve vedlejším podniku mají opačný přístup a v pohodě usedáme s koly hned pod oknem u našeho stolu.

Cesta domů

Tak to bychom měli. Teď zpátky přes most Ponte Figariola. Moc hezký, věřím, že když se Alpe Adria jede tak jak má, a tohle je tím pádem úplně finální, závěrečná rovinka, může se jednat o poměrně super euforický zážitek. Zpátky to vedeme přes vynechanou Palmanovu, vlastně kopírujemem AA v protisměru a přijde mi dobrý, jak jsme to vyřešili. Nemusíme jet jeden úsek v obou směrech.

U Palmonovy se zdržujeme a objíždíme si dokola opevnění a pak i samotné město. Moc hezký. Pak rychlý nákup a směr co nejblíže k Udine. Vytipovaný most nás úplně neuspokojil a tak poprvé za výlet steleme pod širákem, s tím, že most je kdyžtak jako nouzovka hned vedle. Chvíli si pohráváme s myšlenkou postavit naše Deschuty, když už je s sebou taháme, ale nakonec z toho sejde. Jsme kousíček od Udine a ráno si raději přivstáváme abychom měli dostatečný časový polštář. Na závěr 70km.

Už v průběhu cesty jsem poslal domů prosíka, jestli by nám paní vymyslela a zařídila cestu zpět. Zařídila. Akorát taková drobnost, že maňána Italové si zrovna na dnešek naplánovali stávku železnic a tak nás čeká asi 15h cesta po parádní ose Udine – Villach – Vídeň – Hranice na Moravě – Pardubice – Liberec. Navíc cca za cenu solidní zpáteční letenky 😀 Jo holt za ekologický přístup si člověk musí připlatit. Startujeme v 7:14 a do Liberce přijíždíme lehce po 22h.

Závěrem

Alpe Adriu bych doporučil snad úplně všem. Klidně i začínajícím dobrodruhům třeba jako první zahraniční cestu. Bezpečná cyklostezska, všude civilizace, restaurace, hodně zdrojů vody a víceméně není moc co řešit. Spát se dá i normálně jako člověk v penzionech, nebo jako Favi po kempech. Případně různě kombinovat apod. V letních měsících si snad jen pohlídat dostatek vody do kopců, ale určitě by nikomu nemělo jít o život.

Nám cesta zabrala bez jedné noci přesně týden s tím, že jeden den jsme skrz počasí byli vyloženě marný. Vlastně jsme ale ještě startovali z Lince a né přímo ze Salzburgu, kde Alpe Adria ofiko začíná. Zároveň jsme se úplně slepě nedrželi cyklostezky a občas to vzali po hlavní, nebo si cestu upravili dle nálady. Za hezkýho počasí bude týden čistě na AA úplně na pohodu i pro rekreační jezdce a to i s kocháním se a závěrečnou, klidně celodenní, koupačkou. My jsme celkově natočili 560km.

Výbava

V podstatě celé jsem to odjel ve svých oblíbených Torque Mountain s Borealiskou, kterou tahám doslova všude. Pod ní jsem jen střídal a různě vrstvil dvě naše tri-ka (krátký/dlouhý rukáv) s geniálním Pull-onem Syncrino light. Na večer ultralight péřovku Kaon, což je vlastně předchůdce letošního hitu Mythic Alpine Light a jako nepromok bundu Etalon. Moje léty prověřené brašny Acepac pořád drží a nemám tak moc důvodů je měnit. Spaní Mythic Ultra 360 + Klymitka Insulated Ultralite SL. Celkovou kapacitu na vodu ca 2,5l a stačilo na pohodu. Jídlo Adventure menu se samoohřevem a nějaký Mungo + občas v restauraci.

My jsme to jeli klasicky, ostatně jako všechno, na gravelech, který mi na AA přijdou úplně ideální, ale určitě se to dá odjet doslova na všem viz Faviho peklostroj.

Díky jestli jsi to dočetl až sem a třeba Tě naše cesta alespoň trochu inspirovala někam vyrazit na dvou kolech. Ondrovi díky za spolujízdu a navigaci a manželce za prostor a pohlídání domácnosti a juniora.

Tak teď natočit rodinohodiny a pomalu začít vymýšlet nějakou další kulišárnu. Tak zdar zas někde v sedle!

Rosi

Začátky a Rab Carrington

Příběh této tradiční britské značky, která je neodmyslitelně spjata s jejím zakladatelem, Rabem Carringtonem, nás zavede až do roku 1973. Horolezec a rodák z Glasgow byl už v té době jedním z nejvýraznějších světových lezců.

Kromě nespočtu výstupů v rodném Skotsku absolvoval také prvovýstupy v Alpách, Andách i Himalájích. Dá se říci, že v podstatě celá 70. léta se Carrington účastnil průkopnických výprav po celém světě.

Stejně jako se jednoho dne vydal s parťákem, horolezcem Al Rousem do Jižní Ameriky, kde spolu chtěli strávit zimní horolezeckou sezónu…

Promarněná zima v Patagonii

Společně cestovali po souši ze Severní Ameriky do Patagonie. Po příjezdu do Buenos Aires je ale čekalo nepříjemné překvapení. Během jejich putování vypukla na domácí půdě stávka a loď s jejich horolezeckým vybavením vůbec neopustila dok v Liverpoolu.

Expedice tak byla zmařená a dva kamarádi se věnovali zábavě a nočnímu životu. Alespoň tedy do té doby, než jim začaly docházet peníze a Rab kontaktoval jediného člověka, kterého v třímilionovém Buenos Aires znali. Jeho kamaráda Hectora Vieytese.

Cesty páně jsou vážně nevyzpytatelné a asi osud tomu chtěl, že Hector Vieytese měl svou šicí dílnu na výrobu spacích pytlů a zrovna získal malý kontrakt na výrobu spacáků pro argentinskou armádu. Raba na šest měsíců zaměstnal a on tak právě zde získal první zkušenosti, které v budoucnosti přinesou revoluci technických spacích pytlů. A taky by se dalo říci, že právě zde, v níže položeném Buenos Aires, byl položen základní kámen budoucí značky Rab Mountain Equipment. A to i když k výrobě prvního spacího pytle pod jménem Rab zbývalo ještě celých 8 let.

Stěhování do Sheffieldu

Následovala řada dalších úspěšných výstupů nejdříve s Al Rousem na Jannu1978 a Kangtega 1979. Následně s dalším legendárním horolezcem Dougem Scottem šli na Nuptse a rok poté na Makalu. Následovala šance na Everest, ale oba parťáci měli na výstup rozdílný názor a rozešli se.

“On byl více na publicitu a úspěch alá Bonington, já na to moc nebyl – a tak jsme se rozešli.”

Ale zpátky do Skotska a ke kořenům značky Rab. Skotsko je celkově jedna z nejdeštivějších zemí na světě a Carrington jako skotský rodák a lezec z toho byl velice nešťastný.

“Ve Skotsku příliš prší. Někteří lezci dají třeba jen 30 cest za sezónu. To není dobré. A tak jsem se v roce 1973 přestěhoval z Glasgow do Sheffieldu”.

A tady už se dostáváme do malého bytu s podkrovím v Sheffieldu, kde Rab Carrington roku1981 ušil první péřový spacák, který nesl jeho jméno.

Založení značky Rab

S podnikáním Rab začal po narození dcery v roce 1981. Uplatňoval při tom dovednosti, které se během oněch šesti měsíců v Argentině, a později na expedicích na Jannu, Kangtegu, Nuptse či Makalu, naučil. Do půdních prostor jeho bytu se od té doby uchyloval stále a stále častěji.

“Byla to jediná věc, kterou jsem věděl, jak dělat. Přes den jsem pracoval na stavbě a po večerech jsem seděl nahoře na půdě a šil spacáky.”

Tenhle začátek jistě připomíná nejeden příběh českých outdoorových značek.

Díky svému dobrému jménu v úzce propojené lezecké komunitě začala poptávka po jeho spacích pytlech poměrně rychle růst. Kapacita jednomužné dílny v podkroví jeho bytu přestávala stačit a Carrington tak jako další velký krok přesunul výrobu do místní továrny. V Sheffieldu ostatně Rab sídlí dodnes.

Během chvíle si svou dílnou vybudoval reputaci výroby neobyčejně poctivého a odolného vybavení. Carrington nebyl zastáncem komplikovaných věcí. Razil heslo:

“Nic přepychového nebo přetechnizovaného – jen poctivé a funkční kusy, kterí raději opravíte než vyměníte. Od horolezců pro horolezce”.

A právě takové vybavení Rab dělal a dělá dodnes – jednoduché, funkční a odolné.

Však také např. ikonický model první, péřové bundy Kinder Smock je dodneška součástí nabídky. Následně světlo světa spatřila i první série expedičních spacáků počínaje řadou spacích pytlů Premier.

A k tomu všemu Carrington ještě stíhal uskutečnit působivé prvovýstupy v nechvalně známé oblasti “Peak Gritstone” v severní Anglii. Např. 1980 – FFA – Double Top (E4 6a), Beeston Tor, Peak District, UK.

S ohledem na planetu

A to je přátelé pro první díl o historii této kultovní značky vše. Společně jsme putovali od jedné nevydařené zimní sezóny v Jižní Americe roku 1973 až po přelom tísíciletí uprostřed Anglie. Skončili jsme u velice slušně rozjeté a rostoucí značky Rab Mountain Equipment. V příštím díle si ukážeme směřování a rozvoj této společnosti tentokrát z období mnohem bližšímu tomu našemu.

Podíváme se na navázání spolupráce se světovými výrobci textilního materiálu jako je Pertex nebo Polartec. A dostaneme se i k tomu, jak se z Rabu stal jeden z největších světových výrobců péřových výrobků a jejich přístupu k trvale udržitelné výrobě. Rab se totiž zavázal být do roku 2030 klimaticky neutrální společností a zatím k tomu směřuje na výbornou 🙂

A Short History of Rab® from Rab on Vimeo.

Boty Altra

Nebudu se tajit tím, že jsem nikdy nebyl velkým příznivcem Alter. Nulový drop je moderní, ale většině lidí spíš ublíží, protože na něj nejsou připravení. A hlavně měly populární Lone Peaky vždycky kromě „ploutve“ místo špičky i neskutečně širokou patu, kde moje noha plavala a pata pořád někam ujížděla.

O to větším překvapením pro mě byl Altra Timp 4. Ty boty jsem si koupil z nouze v půlce 1300km dlouhého Hayduke trailu a regulérně jsem se do nich zamiloval! Nakroutil jsem v nich nějakých 650km neskutečně těžkým terénem – kamením, pískem, vodou. Absolvovaly i nějaké lehčí lezení a pár kilometrů po asfaltu, ale jinak hlavně masakr v kamení všeho druhu. S batohem na zádech.

Se svou tělesnou schránkou (65kg, 182cm a neskutečně tenké nohy) nejsem typickým běžcem ani chodcem. Takže hodnocení je samozřejmě prudce subjektivní, ale pár věcí je na těchto botech bez debaty božích:

• Jsou extrémně prodyšné – asi jsem neměl boty, které by líp dýchaly. To je důležité ve vedru, protože puchýře se dělají hlavně na zapařené, vlhké kůži.
• „Neoprenová“, gelem vycpaná část kolem paty, která naprosto jistě obepíná celou patu a bota je neskutečně stabilní i když vepředu mají prsty naprostou volnost.
• Skvělé tlumení bez „žvýkačkového“ efektu. Jisté, stabilní a hlavně se nesešlapalo.
• „Kolíbka“ směrem ke špičce zajišťuje odvalování vpřed s minimální námahou. To byla v písku s batohem na zádech neskutečná úleva pro achilovky!
• Podrážka na všech druzích kamení drží jako čert. To taky nebylo u Alter zvykem.

Altra Timp 4

Předchozí generace byla hodně utažená přes nárt, takže lidi s vyšším nártem měli smůlu. U této generace už je to v pořádku. Pro moje nohy má špička lepší tvar, než je ta hranatá u Lone Peaků a taky mi skvěle drží pata v užším opatku. Tím, jak se bota dopředu skvěle odvaluje, tak byste vůbec netipovali, že má nulový drop. Pletený prodyšný svršek vypadá, že se roztrhá po prvním použití, ale vydržel o dost víc, než pevný svršek na Lone Peakách kluků.

Většina mých dosavadních bot měla vždycky tak dvě třetiny výhod a třetinu nevýhod. Podle potřeby jsem si vybíral ten správný mix výhod. Nedařilo se mi najít botu kde by výhody převažovaly ještě víc. Vždycky něco za něco. U Timp 4 je to pro mě 9:1 a tou jedinou nevýhodou je méně výrazný vzorek v přední části boty. Takže „podkovy“ na špuntech se poměrně rychle „ojely“. Boty stále na kamení skvěle drží, ale do bláta už to není.

I tak je pro mě Timp 4 zatím asi nejlepší bota na dlouhé traily, co jsem kdy obul. Dokonce těsně přeskočila i moje oblíbené Inov-8 Roclite (ty vedly doposud). Protože kromě většího prostoru pro prsty nabízí i víc tlumení. A to přijde na dlouhých trailech, kde člověk s batohem kroutí 30 až 50 kilometrů každý den, vhod. Poprvé jsem po dokončení trailu neměl zmordovaná chodidla.

Update k 16.9. – po Hayduku jsem v botech naběhal dalších skoro 500 trailových kilometrů a na botech se neprojevila žádná zásadní změna. Podrážka už je úplně hladká, ale překvapivě pořád drží (kromě bláta samozřejmě). Nejspíš je to díky tomu, že není tvořená jedním kusem gumy, ale jsou to ostrůvky gumového vzorku nalepené na pěnovou vrstvu. Nerovnosti se tudíž zakusují do měkké gumy mezi sjetým vzorkem a krásně to drží.

Petr Kosek