GR 221 – přechod Mallorcy

Proč právě GR 221? K Vánocům jsem dostala knihu Nalehko – jak si užít i stovky kilometrů dlouhý trek – manžel trochu nedomyslel, co tím odstartuje 😀Po přečtení chce totiž člověk hned sbalit batoh a vyrazit! A ačkoliv zní několikatisícové treky, které chodí borci z Nalehko, naprosto skvěle, chtěla jsem začít něčím jednodušším.

Po prozkoumání různých webů zjišťuju, že to pravé je pro mě právě GR 221 – trek s různými alternativami začátku i konce (trasa je tím pádem dlouhá 80-140km) s převýšením cca 5 000 m (na nejdelší variantě) a ideální doba pro tento trek je duben (jeden plonkový týden v dubnu na mě v pracovním kalendáři zrovna svítil). A co je podstatné – je hodně frekventovaný, takže i kdyby se mi něco po cestě stalo, tak mě ještě ten den někdo na trase najde.

Všude píší, že pro absolvování celé trasy potřebujete cca 6-8 dní. Moje přesvědčení je, zvládnout to za 6 dní, a proto kupuju letenky na týdenní pobyt. 

Čas příletu mi hodně napomohl v plánování trasy. Do Palmy dorazím kolem 17h a ještě ten den se chci dostat na “start”, kde přespím. Jak už jsem psala – GR 221 má spoustu alternativ. Můj cíl byl projít ji celou, ale nebyla jsem si jistá, jaké tempo budu v terénu s převýšením mít. Nakonec volím variantu “od konce”.

Začnu v Pollence a doufám, že dojdu až do Port d´Andratx. Důvodů je několik – autobusové spojení do Pollency (hodina z Palmy), tip na místo na přespání z jednoho blogu (na vyhlídce nad Pollencou), méně lidí, kteří jdou tímto směrem, a hlavně více alternativ zakončení. Pokud bych se rozhodla GR 221 zkrátit, tak z tohoto směru je mnoho možností. 

Přípravy, odlet, start..

Odjezd se blíží, doplňuju svoje vybavení. Jakmile jednou začnete počítat gramy, tak je s vámi ámen. Ale za ten pocit lehkosti na zádech to fakt stojí 😀. Po sbalení mi váha nakonec ukazuje pod 7 kg a to by šlo!
Na letišti obalím batoh potravinářskou fólií a ještě posílám fotku domů, jak krásně se mi to povedlo… A i když s ním budou házet sebevíc, neměl by se poškodit.

S klidem jdu na odbavení a ouha – otázka za zlatýho bludišťáka – máte v batohu nějakou elektroniku? No jasně že mám…powerbanku a čelovku… Takže skvěle zabalený batoh opatrně rozbaluju, abych vyndala tyhle dvě blbinky..

Poučení pro příště – když často nelétáš, tak si pořádně přečti instrukce…

V Palmě využívám čekání na batoh a dobiju hodinky i telefon. Žádný dlouhý prostoj se nekoná a do 10min už mám vše u sebe a jdu hledat správný spoj na nádraží. Za pomoci domorodce se doberu k informaci, že bus A1 mě doveze až na Placa d´Espanya, odkud odjíždí všechny “dálkové” spoje. Na všechny autobusy – ať už dálkové nebo MHD –  se jízdenky platí u řidiče (hotově i kartou).

Nádraží se nachází v podzemí, jízdní řády a trasy jsem si nastudovala už doma na www.tib.org. Na informační tabuli si jen potvrzuji, že bus jede ve stanovený čas.

Mám ještě půl hodiny, tak využívám času a skočím do supermarketu přímo na nádraží. V Pollence už nemusím hledat potraviny, tak zamířím rovnou na vyhlídku. Je to 2,5 km, ale do pěkného kopce – cestou potkávám nejenom hodně běžců, turistů a místních, ale taky hodně koz a koček.

První noc

Nahoře se rozhoduju, který plácek mi dnes poskytne útočiště. Jsem blízko civilizace, tak s rozbalením tarpu čekám až do setmění. Mezitím se navečeřím a zdravím další a další běžce. Jeden z posledních mi ale udělal čáru přes rozpočet. Na plácek, který jsem měla vyhlídnutý, se šel vyčůrat…paráda…už se stmívá, tak hledám jiné místo. Nakonec to vyhrává zastrčené místečko poblíž vyhlídky. Čeká mě první noc venku o samotě. 

Hororový sny a potulování koček kolem tarpu sice neudělaly úplně dobrou službu, ale to nevadí, jsem natěšená na GR 221 🙂

GR 221

Probouzím se na vyhlídce nad Pollencou, je 6:30 a svítá. Dnes mám v plánu trasu kolem 32 km a převýšení přes 1 600m. Balím věci, kochám se výhledem a vyrážím. Prvních 10 km je poměrně nudných podél silnice, potom začíná cesta stoupat do hor.

Dojdu až k první zastávce – Refugio Son Amer. Podle webu se dá v refugiích najíst, přespat nebo se osprchovat. Na místě jsem kolem 12h a chci si tady dát oběd. Pán na recepci na mě kouká jako na blázna… Nakonec nabízí chleba se sýrem, šunkou a olivami. Asi to s tím jídlem nebude tak horký, jak na webu slibovali 😀 Prosím ho ještě o pivo – vytáhne třetinku Heinekena… koukám na to a rovnou si říkám o dvě plechovky… Na terase si příjemně odpočinu a vyvětrám nohy.

Zatím je trasa krásně značená, u každé odbočky je ukazatel nebo směrovka a cesty jsou buď upravené nebo je alespoň naprosto jasné, kudy se má jít . Časové údaje uvedené na ukazatelích sedí, opravdu označuje tempo obyčejných smrtelníků a ne Kosičovo tempo 😀

Lluc – Coll des Prat

Pokračuju do Lluc, kde je malý obchůdek s poměrně omezeným sortimentem (a pozor – zavírá už ve 14h). Jídla mám v batohu dost, potřebuji jen doplnit vodu – nacházím kohoutek s pitnou vodou, doplňuju zásoby a chystám se na pořádné stoupání (cca 850 m výškových) na Coll des Prat – nejvyšší vrchol GR 221.

Dnes chci spát u pramene, ale nikdo z oslovených “protijdoucích” mi nebyl schopný říct, jestli je funkční a v Lluc je poslední možnost vodu doplnit. Beru tedy raději o 2 litry víc (2 kg…uffff). Cesta na vrchol je hezky značená, na vyšších místech už ukazatele nahrazují “mužíčci”, ale cesta je víceméně pořád zřetelně poznat.

Kochám se výhledy – hory a moře všude kam se podívám. Chvíli jdu po hřebeni až cesta zase začne klesat. Kolem 17h dorazím k cíli dnešního dne – Font des Prat – plně funkční pramen, takže ty 2 litry jsem nesla zbytečně, ale beru to jako poučení pro příště 🙂

Využívám dostatku vody k hygieně a vařím večeři Adventure menu. Po dnešním výkonu fakt bodne 🙂 Pro jistotu vodu z pramene filtruju. K večeru dorazí ještě několik skupinek, tohle místo je na přespání hodně oblíbené.

První den za mnou – jsem spokojená, že jsem splnila plán, zároveň jsem si ověřila, že mi stačí cca 1,25l na 10 km v náročném terénu, a tak bude plánování doplňování vody o to jednodušší. Co se mi taky potvrdilo – moje kůže není stavěná na sluníčko. Ani namazání krémem s SPF 30 nestačilo, a tak řeším spálené nohy i ruce. Žádný hydratační krém s sebou nemám, proto bude další den cíl najít co nejdřív obchod a dokoupit krém s SPF 50 a zkusit to trochu napravit.

Jezero Cúber

V noci klesá teplota na 3 stupně, ale v quiltu je krásně teplo. Ráno se mi nechce ven a ještě si užívám regeneraci 😀 Po zkontrolování mapy se ujišťuju, že nejbližší obchod je vážně až v Sólleru – 17 km, ale většina klesání. Původně jsem chtěla jít přes refugio Els Tossals Verds (později jsem se dozvěděla, že je stejně zavřené), ale krátím si trasu a jdu přímo podél Canal dels Embassaments až k jezeru Cúber.

Jezero i okolí je nádherné, ale nájezdy turistů trochu kazí dojem. Na můj vkus je tu přelidněno (chytla jsem zrovna 2 autobusy Němců).

Následuje rovinka a dlouhé (fakt hodně dlouhé) klesání vedoucí až do města Sóller. Těm, co šli v opačném směru jsem ani trochu nezáviděla. Ke konci klesání se objevuje potok a několik míst vybízející k vykoupání. Využívám situace a vlezu do vody – na spálenou pokožku naprostý balzám 🙂

Sóller

Spěchám do Eroski (supermarketu) pro opalovací krém a zároveň doplňuju zásoby. V euforii z namazání rozbolavělých končetin si nevšimnu, že jsem se vydala špatnou cestou – místo přímou trasou k Deiá jdu na sever do Port de Sóller. Po cestě potkávám dvě holčiny s batohy – ptám se, jestli je tam nějaká možnost přespání.. Jejich odpověď mě moc nenadchla – všude soukromé pozemky… Rozmýšlím, co dál. Nakonec odbočím na cestu Cami de Son Sales (“zkratka” do Deiá) a jsem rozhodnutá přespat na prvním vhodném místě.

Je strašné teplo a tahle cesta je jen rozpálená silnice. Lahůdka. Míjím jeden soukromý pozemek za druhým až dojdu do kavárny Son Mico (podle mého původního itineráře jsem se tady měla ocitnout až zítra kolem poledne 😀). Cedule hlásá otevřeno 9-17, je 16:20 a paní na terásce mi oznamuje, že už je zavřeno.

Prostě maňána! …nakonec ji můj zklamaný výraz obměkčí a donese mi pivo. Rozložím mapu a hledám možnosti. Mezitím si k vedlejšímu stolu sedne týpek s krosnou. Dáme se do řeči a vyměňujeme poznatky – mezi Sóllerem a Deiá samé soukromé pozemky bez možnosti přespání. Radí mi seběhnout na pobřeží poblíž Cala Deiá – je to ještě cca 1-1,5h chůze a trochu mimo trasu, ale určitě tam můžu přespat a jako bonus budu mít šumění moře po celou noc. Dávám na jeho slova a dojdu až na útes – rovinaté terasy, nádherný výhled a liduprázdno. Na spaní značka ideál.

Na dovolené s partou němců

Převléknu se do suchého oblečení (=pyžamo a náhradní oblečení v jednom) a začnu připravovat večeři. Výhoda jižanského počasí – rozpálené kameny fungují jako výborná sušička. Zatímco vařím (kuskus s rajčaty, šunkou a sýrem a jako dezert Sóllerský pomeranč – mňam!), přichází 4 kluci (Němci) a začnou rozbalovat tábor – hamaky, stany atd.

Je teprve 18:30 a světlo bude ještě 2 hodiny, ale borci se s tím nepářou. Nedá mi to, tak se jich ptám, jestli je to tam se spaním ok – už tu jednu noc byli a nebyl žádný problém. Na to konto si opodál taky postavím tarp a nad mapou začnu plánovat zítřek. Itinerář se mi zhroutil zhruba před 12 km 😀. Začíná se ochlazovat (za celý pobyt se teploty v noci pohybovaly od 3 – 14stupňů). Beru péřovku pro zmrzliny, dopiju pivo a zalezu s knížkou do tarpu. Dnešek ve zkratce – 28 km, 800 m nahoru, 1500 m dolů.

Cesta do Valldemossy

Dopoledne mě čeká lahůdka –  vyškrábat se na vrchol 944 m.n.m. Spím u moře, tak je dost jasný, kolik výškových metrů mě čeká. Ráno se potichu a rychle sbalím (abych nevzbudila kluky od vedle) a popojdu pár set metrů, kde si nasnídám – odlehčuju batoh, takže volím “nejtěžší potraviny” – banán, pomeranč a sýr.

Třetí den už je balení rutina (cca 20min) – už vím, co přes den potřebuju mít po ruce, co může být v batohu, mám systém na pití (z velké lahve přelévám do softflasky, ze které můžu pít za chůze za použití jen jedné ruky) atd. I tělo už ví, co ho čeká, takže přestalo protestovat a bolet.

Stoupám po silnici do Deiá (po cestě potkávám popelnice, tak se zbavuju odpadků – další odlehčení batohu- super!), kde doplňuju vodu z kohoutku s pitnou vodou (tentokrát už mám spočítáno, kolik potřebuju, abych nenesla do kopce zbytečnou zátěž) a pokračuju dál.

Trochu mě zarazí jeden moment, kdy cesta podle mapy.cz vede na pozemek, kde je asi 5 cedulí Vstup zakázán, Soukromý pozemek atd. Hledám, kudy pokračovat a prostě nevím. Procházím to místo sem a tam asi 6x a pak mě to trkne. Na zemi je nenápadný malý “mužíček” a jeden kámen je označen červeným puntíkem…Cesta prakticky není vidět, jak je zarostlá. Aha – tady se mění značení 😀

Z tohohle směru je chvílemi hodně pofidérní, ale stačí sledovat kameny, případně popojít a podívat se na křižovatku z druhého směru a je jasno. Postupně se otevírají výhledy, kvůli kterým člověk GR 221 podniká 🙂Kochačku navíc doplňují zvuky koz a ovcí – je to neuvěřitelný, jakou škálu pazvuků ta zvířata umí!

Refugio de son Moragues

Stoupám až na vrchol a nakonec mi to nepřišlo vůbec hrozný – skoro celá cesta vedla ve stínu a foukal silný vítr. Z hřebenu se může sejít přímo do Valldemossy, ale GR 221 vede přes Puig Gros k Refugiu de son Moragues. Užívám si panoramat, než zase sestoupím, chystám si chuťové pohárky na pivo a spěchám k refugiu.

Nečekaně se ke mně připojí stádo koz i s nadrženým kozlem a kozou, která jeho náladu úplně nesdílí a myslí si, že u mě najde útočiště.. Kde jsou ty davy turistů, když je potřebuju?? Kozel nevypadá, že by chtěl dorážení nechat… Přidám do kroku a doufám, že nebudu muset použít pepřák… Nakonec se podvolila jiná koza a byl klid.. Ufff!

Už to snad ani nemá smysl zmiňovat, ale refugio nezklamalo a dle pravidel místního folklóru je zavřené…

Valldemossa

Pokračuju po silnici do Valldemossy a pro změnu se připojují ovce – nechtějí uhnout ze silnice, a tak je ženu přes kilometr před sebou.

V městečku klasicky doplním zásoby a vodu a pokračuju dál (na obdivování architektury mě moc neužije). GR 221 stoupá až na vrchol Mola de sa Comuna (714 m.n.m.), kde jsou v mapách značeny přístřešky – předpokládaný cíl dnešního dne. Výhledy tu jsou naprosto skvělý 😀 Mužící sice označují stezku, ale chvílemi se musím hodně soustředit, abych nesešla z cesty.

Přemýšlím, jestli tady v horách bývá mlha, protože by to byl úplně jiný level zážitku! Fotím výhledy, prozkoumávám místní přístřešky, ale neuvěřitelně fouká a neumím si představit strávit tady klidnou noc.

Stejně je ještě hodně brzy, tak pokračuju dál. Sestupuju níž a potkávám Čechy, se kterými jsem letěla – chvíli poklábosíme a vzájemně se připravíme na nástrahy a highlighty dalších úseků. Dle doporučení jdu ještě 2 km k turistickému přístřešku Pla de l´Aljub , kde potkávám další Čechy 🙂

Pla de l´Aljub

Ještě je hodně brzy, ale podle mapy i informací už dál nenajdu lepší místo na spaní, navíc jsem v itineráři pořád hodně napřed a pár hodin s knížkou mi vůbec nevadí. Než stihnu postavit tarp a rozbalit spaní, tak projdou další 3 skupinky Čechů – ti pokračují dál, tak jim nastíním situaci, kolik je nahoře příležitostí na spaní a kde bude ještě pravděpodobně volno 🙂 Na oplátku mi všichni potvrdí, co jsem se dočetla už při plánování – od teď už budou zdroje vody spíš vzácnost.

Jako poslední přichází Holanďan – očividně to tu zná nebo má načteno – na jistotu jde k boku přístřešku s vodou, otevírá mříž a na řetězu vytáhne plné vědro. Chvíli vodu studuje (v přední otevřené části je totiž hodně špinavá a zelená) a nakonec usoudí, že to nebude riskovat a ani s filtrem vodu nepoužije. Prohodíme pár informací, loučí se a jde dál.

Zalezu si do tarpu a zbytek dne už hodlám jen regenerovat a číst. Dřív jsem na treky jezdila s alumatkou a lehkým letním spacákem. Nepohodlí a minimum spánku mladému tělu zas tak moc nevadilo. S přibývajícím věkem stoupá i nutnost komfortu 😀 Kombo Klymitky s quiltem pro vrtiče a nabokuspáče jsou za mě totální top. Jako třešničku s sebou beru ještě polštářek (pár gramů, ale spaní s ním je úplně jinde). Jediné, co příště vezmu, je doubletyvek, abych mohla odložit batoh na čistou plochu.

Statistiky dnešního dne – necelých 20km, 1500m nahoru a 900 dolů.

Esporles – Estellencs

Ranní rutina, za 20min mám sbaleno, loučím se s Čechy a vyrážím směr Esporles. Terén se mění, začíná být víc “civilizovaný” – samá zpevněná cesta a relativně po rovině. V supermarketu BipBip dokupuju potraviny na další dva dny (v dalším městečku Estellencs je jen malý krámek a bývá poloprázdný), ale vody si nechávám minimum – kohoutek s pitnou vodou ještě potkám. 

Z Esporles vede trasa přes městečko Banyalbufar (pozor – nefunkční kohoutek s vodou), ale je možnost zůstat na vrstevnici a ušetřit si výškové metry. Dnešní den ve mně zatím nezanechává velké zážitky – není moc výhledů, cesta povětšinou zpevněná/asfaltová, prostě jen ubíhají kilometry, ale žádné wau se nekoná. Jediné, co fakt vítám, je návrat cedulkového značení trasy.

Pokračuju až do Estellencs, kde nejdřív zamířím ke kohoutku s pitnou vodou. Čeká mě cca 26 km s velkým převýšením bez možnosti doplnění vody a předpokládám, že na tomto úseku strávím 2 noci. Nabírám tedy maximum – 4,8 litru.

Tlak v kohoutku nějaký srandista nastavil na maximum 😀 Po prvním stlačení odletí láhev a zůstávám stát úplně zmáčená – nejlepší osvěžení! Zubím se na celé kolo a kolemjdoucí se mnou. Naštěstí je fakt teplo a moje milovaný Altry budou za chvíli zase suchý. Doplním zásoby vody na max a při zvedání batohu si vzpomenu na časy, kdy jsem s podobnou zátěží běžně chodila všechny treky, uffff…

Zavřená Refugia

Míjím krámek s minimem sortimentu a po silnici pokračuju dál. Čeká mě stoupání až k Refugiu Coma d´en Vidal. Ani nepočítám s tím, že by bylo otevřené, a mám pravdu. Využívám venkovního stolu, svačím a větrám nohy. Původně jsem tu chtěla spát, ale je teprve 15 hodin.

V nohách mám za dnešek 27 km, ale zatím se mi jde krásně a nic nebolí. Zůstat u refugia dalších x hodin se mi nechce, ale cesta pokračuje do hor, kde podle blogů není moc míst na spaní. Svačím, dumám nad mapou a opět mě míjí skupinka (už nemá ani smysl psát, že Čechů – tady už nikoho jiného nepotkáte 😀)

Tvrdí mi, že nahoře je to se spaním velký špatný… Počítám kilometry, probírám možnosti a nakonec si řeknu, že to hecnu. Do tmy je ještě hodně času, energie mám dost, to nějak dopadne. Nad refugiem plná euforie pokračuju bez rozmyšlení podle směrovky – cesta vede prudce z kopce dolů a otevírá se neskutečný výhled.

Skoro běžím, jak mě to baví. Zastaví mě až další směrovka. Něco tady nesedí. Koukám do mapy a je to tak. Šla jsem doleva místo doprava. Nechápu, co se to děje – standardně bych si fakt vynadala, ale tentokrát se tomu fakt zasměju a vydám se zpátky do kopce. Asi to putování má fakt něco do sebe 🙂

Mallorská mlha

Včera jsem na vrcholcích přemýšlela, jestli tu bývá mlha, protože orientace po mužících (co bývají dost daleko od sebe a z tohoto směru nejsou ideálně rozmístěni) není nic moc.

Dnes už nad tím přemýšlet nemusím – jakmile vyšplhám správným směrem na vrcholky (jsem v cca 750 m.n.m.), tak se zdola začne valit mlha a během pár minut mě dožene. Pospíchám, co to jde, ale terén je tu hodně kamenitý a každý krok je zrádný. Ve dvou místech váhám, další mužíky prostě nevidím, ale v obou případech mě zachránily skupinky (jasně, že Čechů), které se odněkud vynořily, a tak mi určily další směr. Ptám se na možnost postavení tarpu a obě skupiny mě shodně posílají ke studni blízko Pla de s´Ordi.

Ještě to dost trvá, ale nakonec se k ní dostávám kolem 18h.

Z petky a provázku si vyrobím vědro (voda je v cca 2m) a večerní wellness začíná. To je pocit! Následuje velké prádlo. Tri-ko sice ještě nesmrdí, ale když si vezmu, kolikrát jsem ho tento týden propotila, tak musí být 50% složení jen sůl. Stejně tak kraťasy a ponožky. Dokud svítilo sluníčko, využila jsem horkých kamenů a přes noc se pak věci sušily na stromě.

Večerní rychlovka – rozbalit spaní, uvařit, přečíst pár kapitol a na kutě. Za sebou mám 32,5 km, 1500 m nahoru, 1450 m dolů.

Ještěd Sky Race setkání

Ráno se mi nechce vstávat, půlku noci se mi do tarpu dobýval nějaký hraboš, tak jsem se moc nevyspala, ale batoh i zásoby jsem ubránila. Kolem sedmé lezu ven a nechám sušit tarp. Sluníčko sem ráno nesvítí, tak je trochu vlhký. Večer se mi nechtělo jít spát s mokrou hlavou, a tak jdu ke studni a připravuju si vodu. Najednou se na cestě objeví týpek, na hlavě má čelenku Ještěd Sky race – rovnou říkám ahoj a dáme se do řeči.

Na Mallorce studuje jeho přítelkyně, on pracuje v IT oboru, tak pro něj není lokalita kanclu tak důležitá, a poslední dobou se zaměřuje na ultratraily. GR 221 už jednou šel s kamarády na těžko, teď to vzal znovu, ale většinu cesty běží a chce to stihnout za 2,5 dne (do cíle má už jen pár km). Borec. Ukazuju mu studnu (o té nevěděl), půjčuju vědro, doplní vodu a běží dál.

Dokončím mytí hlavy, nasnídám se a balím. Když vyrazím, zjistím, že mi mapy.cz neukazují GPS pozici (občas mi takhle telefon blbne). Tak to prostě musím dát bez telefonu.

Na 3 místech fakt vůbec ale vůbec netuším. Přede mnou je jen velké suťové pole a mužíci nikde. Pokaždé zkusím jít nějakým směrem, ale hlídám si posledního mužíka, od kterého odcházím, abych se úplně neztratila. Když dalšího nenajdu, vracím se a zkusím jít jiným směrem. Za pár desítek minut dojdu Liberečáka, který akorát dosnídal, a jdeme spolu až na konec suťového pole.

Finca Ses Fontanelles

Nechávám ho běžet a já si poctivě krémuju ruce a nohy (vím, že moje tělo si umí nechat spálit spáleniny, jistota je jistota). Upravená cesta pokračuje k Finca Ses Fontanelles – penzionek, kde jsou vyskládané petky s vodou a kasička. Za láhev chtějí 1 euro. Vypadá to jako milé gesto pro turisty (široko daleko není zdroj vody), ale majitel je trochu pruďas. Mějte peníze připravené v ruce a ideálně se během celého obchodu vůbec nezastavujte (ať vás ani nenapadne sundávat si batoh – na to je extrémně háklivý).

Následuje asfaltový úsek až ke Coll de sa Gramola a potkávám mraky cyklistů. Ráda odbočím na úsek vedoucí až ke klášteru La Trapa, zpevněná cesta, ale jen pro pěší. Otevírá se výhled na ostrůvek sa Dragonera a vrcholky hor, které už mám za sebou, se tyčí z mlhového polštáře.

Vím, že moje putování se blíží k cíli, tak nasávám atmosféru klidných hor než dojdu k oblíbenému turistickému místu, které rozhodně nezklame – davy lidí ze Sant Elm okupují celý prostor u kláštera La Trapa.

To není nic pro mě. Rychle prchám dál, ale cesta připomíná dálnici. Míjím stovky lidí, někteří výlet vzdávají – terén je hodně členitý a kameny uklouzané – a vrací se zpět. Jen doufám, že tahle frekvence turistů nebude až do Port d´Andratx.

Cílový oběd

V Sant Elm vybírám restauraci, kde si dám cílový oběd. Vyhrává restaurace s výhledem na moře – na venkovní vývěsce mě zaujaly špagety Carbonara. Když vejdu dovnitř, tak je mi jasné, že tady to je zařízeno pro jinou sortu lidí 😀. Na zpocené trekaře tu nejsou zvyklí 😀

Je mi to jedno, mám chuť na Carbonara, a tak jdu dál – uvaděčka mě vede ke stolu v rohu a netváří se moc nadšeně, že jsem si je vybrala. Neprotestuju nad nabízeným stolem a objednávám špagety 😀

Než je přinesou, tak koukám do mapy, kam se chci dnes ještě přesunout. GR 221 ubíhala výrazně rychleji, než jsem předpokládala, takže jsem si na poslední noc rezervovala pokoj v Palma de Mallorca, ale tam pojedu až zítra ráno z Port d´Andratx a dnes ještě potřebuju přenocovat někde venku.

Chci se dostat co nejblíž cíli, ale zároveň být dostatečně daleko od civilizace. Takže mě čeká max 5-6 km. Je teprve 14 hodin, v klidu sním oběd a přesunu se na pláž, kde zaberu plážové lehátko (v tomto období jsou ještě zdarma).

Rozečtu další knížku (celkem jsem stihla za ten týden přečíst skoro 4 knihy, víc než za celou mateřskou “dovolenou”) a nechávám čas plynout.

Puig d´en Ric

Kolem 17h se vydávám na poslední stoupání k Puig d´en Ric (390 m.n.m.). Míjím poměrně dost míst kde by se dalo přespat, ale chci dojít až na vrchol a ráno jen sestupovat. Potkávám 2 skupiny (ano, Čechů), jinak je stezka opuštěná. Prakticky vymizelo značení – od Sant Elm se objevilo jen pár mužíků a pak už se orientuji jen díky apce mapy.cz. Těsně pod vrcholem naposledy rozbalím tarp, otevřu pivo a užívám klidu a ticha.

K autobusu to mám ráno 4km a už jen z kopce. Sluníčko pomalu zapadá a já si užívám poslední chvíle na GR 221.

Dnes 24 km, 1250m nahoru, 1300 m dolů.

Cílová rovinka

Vstávám do úplného klidu, snídám, balím, kochám se a rozhodně nespěchám. Je teprve 7 hodin a do města chci jít až kolem 9:30.

Za necelou hodinu ukrojím poslední kilometry do Port d´Andratx – cíl GR 221. Na zastávce se ujišťuju, že autobus jede ve stanovený čas – mám ještě 30 minut. Naproti zastávce je supermarket Eroski, tak jdu zkusit štěstí a koupit potravinářskou fólii na zabalení batohu na zpáteční cestu (v Palmě se chci přesunout rovnou na hotel a v jeho okolí žádný supermarket není, jen restaurace a malé krámky).

Zadařilo se, navíc bus jede na čas. Dneska vše klape.

Dorazíme na Placa d´Espanya, kde přesednu na bus MHD (na zastávkách jsou poměrně srozumitelně popsané autobusové linky a spolu s mapy.cz není problém najít správný bus) a dojedu do hotelu.

Zevlení na hotelu a na pláži není třeba popisovat 😀 Další den bezproblémový odlet domů.

Souhrn

GR221 je opravdu jednoduchá a bezpečná trasa. Pokud chcete hecnout první trek jen sami se sebou, tak Mallorca je určitě skvělá volba. Každý den procházíte nějakým městem, a tak je doplňování zásob a vody bezproblémové (kromě úseku Sant Elm – Estellencs). Navíc se jedná o poměrně dost frekventovanou trasu, takže i v případě problémů/zranění, vás někdo najde.

Mobilní signál je k dispozici 80-90% trasy (kromě vyloženě horských úseků je všude).

Je dobré si před cestou udělat podrobný itinerář, kde budete nabírat vodu a kolik km cca za den chcete urazit. Všude píší 6-8 dní, že je ideál. Já to vidím spíš na 4-6 dní, ale to už je na zdatnosti každého.

Popřemýšlejte, jakou obuv a ponožky zvolíte – já šla v Altra Lone Peak 7, jsem na ně zvyklá, bota je krásně prodyšná, lehká a doplnila jsem je ponožkama Darn Tough. Tahle kombinace spolu s pravidelným větráním nohou během pauz měla za výsledek 0 puchýřů.

Potkala jsem mnoho lidí v těžkých kožených pohorkách, nohy zapařené, během pauz zalepovali jeden puchýř za druhým. Na Mallorce je opravdu teplo, deště minimum (v dubnu, květnu, září, říjnu), terén se dá hravě zvládnout i v běžeckých botách. Volba obuvi může být tak rozhodující, jestli si trek užijete nebo přežijete.

Když jsem cestu chystala, tak všude vychvalovali refugia – já potkala jen jedno otevřené (hned první den). Moje původní myšlenka, že bych tam využila sprch, tak vzala rychle za své.

Na Mallorce je oficiálně zakázané spaní venku, ale na GR221 to nikdo neřeší, kromě soukromých pozemků (hlavně mezi Deiá a Sóllerem). Když se člověk řídí myšlenkou “leave no trace” a trochu přemýšlí o výběru místa na spaní, tak je Mallorca rájem pro spaní venku.

To je asi vše, jdu hledat další trek 🙂

Kompletní trasa je tady.

Bára