Během velikonočních svátků (pátek a pondělí) jsou všechny naše prodejny zavřeny. Přejeme krásný prodloužený víkend a pohodové Velikonoce. Tým NALEHKO.

Magazín

17.08.16 0 komentářů

Eisenerzer Alpen Kammweg

Rakousko má tu výhodu že je blízko, je dobře dostupné autem, hory pokrývají většinu rozlohy a proto když si vyberete nějaký zapadlejší kout, moc lidí tam nepotkáte. Problém může být naplánovat nějakou souvislejší hřebenovku se stanem v takto turisty nezatížených oblastech. Proto se můžete inspirovat u nás buď starším článkem z přechodu Veitsch Alpen a Hochschwabu  nebo si přečíst tento článek.

28.6.2016 úterý – během dne zařizuju poslední věci jako jídlo a mapy,protože jsem na poslední chvíli změnil trasu kvůli předpovědi počasí. Vydal jsem se na druhou stranu dálnice přes Rottenmann. Podle online mapy to vypadalo na pohodovou procházku, ale realita byla jiná. Slušné převýšení, náročný terén, ale taky krásné hory bez lidí.

V šest mě vyzvedl Jakub a vyrazili jsme směr Rakousko. Cestou jsme nabrali stopaře Johanese, mladého týpka z Německa , vyklubal se z něj podivín, už když jsme mu stavěli, měl stopařskou cedulku napsanou kusem dřevěného uhlí a ruce celé umouněné.Taky neměl ani vodu,ale čert to vem. Horší bylo že se z něj vyklubal náboženský fanatik nadšeně propagující nějakou komunitu ve východních Čechách, takže jsme měli o zábavu postaráno. Když ale zjistil že nás to nebere, nechal nás na pokoji. Vysadili jsme ho v centru Lince jak chtěl a pokračovali nocí dál do hor. Kolem desáté večer jsme dorazili do mého startovního bodu (Jakub šel jinudy) a po chvilce bloudění ve vesnici se nám podařilo najít cestu na lesní parkoviště. Jakub přespal v autě, ráno se pak autem přesunul 100km za svým dobrodružstvím. Já si ustlal v dřevníku u mýtné chaty.

29.6.2016 středa – Vyspaný do růžova jsem se ráno vydal soutěskou podle potoka, abych po dvě stě výškových metrech došel k vodní elektrárničce, která soutěsku přehradila (což v online mapě kompassu nebylo). Za necelou hodinu po startu jsem zpět ve výchozím bodě a musím se vydat méně záživnou, šotolinovou cestou 700 výškových metrů k Modlinger Hutte. Je krásně , nebe bez mráčku, trochu vedro už po ránu, ale lesem se jde báječně. Cestou se kochám výhledy na Rottenmannské a Seckauernské Taury kam se vydám někdy příště.

Nad chatou se tyčí krásný masiv Admonter Reichensteinu, ale jedná se o náročnější výstup, navíc mířím na druhou stranu a jelikož nevím co mě čeká a jak se vyvrbí počasí, nehodlám zbytečně riskovat. Na chatě si dám radlera, doplním dva litry vody a vyrážím na hřebenovku, teď už po trailu.

Cesta stoupá přes lesíky a holiny, za celý den potkávám míň jak deset lidí, na další lidi narazím až třetí den na konci hřebenovky na Eisenerz Hutte . Trasa ten den vykulminuje krásným vrchem Leobner 2036m a prudkým sestupem do sedla. Tady je první voda za celý den(když nepočítám tůňky plné kravských hoven). Ty dva litry mi vyšly akorát. Pramen (Heiligen Brunn)není přímo v sedle,ale kousek v kopci po směru trasy. Ten den už nikam nespěchám, přede mnou je několikahodinový přechod ostrého hřebene bez možnosti bivaku a tak si u pramene v klidu uvařím, kochám se západem slunce. Kousek nad pramenem najdu přímo na hřebeni krytý plácek s fantastickým výhledem. Chvíli si čtu, a kolem deváté jsem už v limbu.

30.6.2016 čtvrtek – v noci bylo teplo, hvězdy svítily a já spal jako dudek. Naštěstí jsem se vzbudil v 4.45 abych stihl epický východ slunce. Stan byl splihlý od rosy, kolem mokrá vysoká tráva, než jsem sbalil stan byl jsem mokrý taky a tak jsem do sebe hodil čaj který se mi během balení uvařil a jen tak bez snídaně vyrazil na kopec abych se zahřál. Později jsem byl rád že jsem včera nepokračoval a zakempoval u pramene. Jestli včera byla cesta členitá, tak dneska bylo hůř, samá ostrá stoupání a klesání, přes několik vrcholů kolem 1900m.

Vygradovalo to vrcholem Zeiritzkampelu 2125m odkud se prudce klesalo po ostrém hřebeni 500 výškových metrů do sedla Brunneck Sattel.

Za špatného počasí to bude nepříjemné místo. Kolena nadávala, dal jsem jim chvíli pokoj, nasnídal se ,usušil stan a taky si došel pro vodu. Pramen je schovaný cca 200m po neznačené pěšině. Po dalším sestupu následovalo borůvkové peklo. Ne že by keře byly obsypané plody, to pěšina se kroutila neprošlapanou cestou půlmetrovým borůvčím. Na konci této anabáze(5km) jsem zjistil, že o něco níž trasu kopíruje nová lesní cesta, takže podstatnou část si můžete ulehčit tudy.

Přes kopeček Kragelschinken se přehoupnete do sedla a odtud třista výškových metrů už více alpínským terénem na Wildfeld 2043m. Odtud na Stadelstein a ostrým sestupem do sedla Hochtorl. Tady jsem začal koumat kde přespím. Potřeboval jsem taky vodu. Obešel jsem Hochstein,kde jsem si málem zlomil nohu v díře schované v hustém lopuší.

Z Niedertorlu jsem nejdřív sestoupil na Enziankogel, byl tam krásný výhled na salaš Moos Alm a horu Gosseck,

ale všude pastviny plné krav a hoven, tak jsem se vrátil do sedla, cestou objevil náhodou kešku a dal se na druhou stranu. Po sto výškových metrech prodírání lopuchy jsem našel pěknou mýtinu. Mraky se kupily a hrozily deštěm, z dálky hřmělo. Vyznačil jsem místo na stan a jen s lahvemi mastil dolů pro vodu. Krápat začalo jen jsem lahve naplnil v napajedle.

Trysko-chůzí zpátky na paseku, v cuku letu postavit stan a v poslední pikosekundě než se rozpršelo jsem si už lebedil uvnitř. Rozpoutala se pěkná buřina. To nejhorší mojí dolinu jako zázrakem minulo. Na chvíli pak pršet přestalo, tak jsem nemusel vařit ve stanu. Knížka, muzika do ucha a kolem deváte už jsem zase zařezával.

1.7.2016 pátek – v noci přestalo pršet, není zima ale mokro je dost. Je mračno, sem tam prosvítá vycházející slunce, jinak spíše mlhavo a pošmourno. Z domova mi přišla sms s předpověďí počasí, ale jelikož neseděla ani předchozí dny kašlu na to, balím a bez snídaně vyrážím po šesté zpátky do sedla Niedertorl. Pěšinka se vine pralesní vegetací mokrých smrčků a lopuchů. Džungle trvá až pod Zwolferkogel.

Cesta stoupá na travnatý vrchol Hohe Lins aby hned klesla na Grosse Scharte. Fučí,mraky letí přes hřeben, kalhoty mám od vegetace mokré nad kolena. Zima. Na nohy pytlíky a nepromokavé gatě.

Následuje exponovaný , místy jištěný výstup. Na vršku se trhají mraky a dělá se krásně. Takže zpátky do trika a kraťasů. Mažu se opalovákem a mířím k Reichenstein Hutte.

Cestou míjím kamzíky a kozorožce, sviště ani nepočítám kolik jich je. Na plató před chatou se počasí opět kazí.

Jsem na chatě. Batoh si nechám na terase a jen tak nalehko vyběhnu na vrchol a zpátky. Je pátek před polednem a tak na vrcholu Eisenerzen Reichensteinu (2165m) nikdo není.

Na chatě si dám pivko a kafe, k tomu mi chatař dá okoštovat medovou borovičku.. Kromě mě tam jsou jen další dva hosti. Od chataře se dozvídám že včerejší bouřka tam pěkně řádila a napadly 2cm krup. Já byl v podstatě za rohem a nic. Z chaty se táhnu dlouhým sestupem za mírného deště k silnici v sedle Preibuchl.

Sedlem šel jeden z pochodů smrti na konci II.sv. války a místní jednotky tam popravily hromadu vězňů.

Tím mám hlavní plán za sebou, ale jelikož mám čas čeká mě ještě pokračování na Hochschwabu. V sedle si dám siestu na verandě lesácké chaty, když se po hodině probudím je opět krásně. Cesta z údolí je úmorná, nejdřív hustým lesem, potom traverz zarostlou pěšinou až na Leobner hutte.

Na chatě do sebe loupnu colu abych se probral a pokračuju pod Tac-spitze a odtud stezkou která je oficiálně kvůli sesuvům uzavřená, ale chatař mě ujistil že to projdu. A opravdu, až na dvě horší místa to bylo v pohodě. Tábor rozbíjím v sedle Neuwaldegg Sattel, cestou jsem nabral 3l vody, protože jsem tudy šel už před několika lety a tak vím že dál moc vody nebude. Mám tedy dost na večeři i na ráno.

Stan jsem musel stěhovat protože původní loučka mimo pastviny se ukázala hodně podmáčená a tak spím přímo u rozcestníku v sedle. Počasí luxusní, suším věci, relaxuji a kochám se dalším nádherným západem slunce.

2.7.2016 sobota – ráno se budím opět včas abych stihl východ slunce, je to snad každý den krásnější.

Nedá mi to a tak se škrábu ze spacáku abych tu krásu vyfotil. Sotva se nasnídám a doběhnu na velkou přichází farmářka zkontrolovat napětí v ohradníku. Trochu překvápko a málem mě přistihla při činu. Z nejbližší salaše to je totiž hodinku pěšky, je sobota a ještě nebylo ani šest hodin, takže jsem tady nikoho nečekal. Po snídani to beru přes Frauenmauer Hohle, což je úžasná jeskyně vedoucí skrz horu na druhou stranu,

je to fakt pecka, úzké průlezy střídají velké dómy, ale už jsem tudy šel a tak tentokrát jen nakouknu a pokračuju k salaši Pfaffingalm. Cestou zase pozoruji kamzíky a kozorožce.

Počasí je luxusní a tak se rozhoduji sestoupit pro vodu k lovecké chatě Fobisalm a odtud si udělat nalehko výstup na Brandstein (2003m).

Beru jen vodu a svačinu, horko začíná nabírat na intenzitě. Cesta je nekonečná, spousta falešných horizontů a vrcholů, ale stálo to za to. Brandstein je z jedné strany pozvolně travnatý a z druhé strany padá kolmo 700 metrů do doliny. Pěkný kontrast a nádherné výhledy na celou Hochschwab gruppe.

Podle vrcholové knihy sem moc lidí nechodí, většina (90% lidí) míří jen na vrchol Hochschwab a jinde je klid.

Zpátky u chaty, je poledne, rozložím si věci k usušení a vykoupu se v potoce. Sotva ale vyndám oběd zatáhne se a začne pršet. Rychlostí blesku hážu vše do batohu a poobědvám pod stromem. Prší pak po zbytek dne. Náhorní planina Hochschwabu je úžasná, pěšinky se vinou mírně zvlněnou krasovou krajinou sem tam divoký lesík a skalky, místy porosty kleče, pasoucí se krávy a výhledy na okolní vápencové štíty.

I za deště nádherné místo. Nikam nespěchám a užívám si to. Pozdě odpoledne jsem na chatě Sonnschien hutte. Je tu plno zmoklých turistů, ale ještě se vejdu. Dám si pivo a polívku a v teple relaxuju. V podvečer si hledám místo na spaní, je celkem slušně a tak popojdu na vyvýšené místo s pěkným výhledem. To se mi trochu vymstí protože kolem osmé se přižene bouřka. Naštěstí jsem z návětrné strany krytý vysokou kosodřevinou.

Práská to všude kolem i nade mnou, spadne pár krup. Ale jsem unavený a tak to zaspím. V noci mě ovšem budí vichřice, přihnala se fronta, bouřka se nekoná, ale leje jak z konve a fučí tedy víc než je zdrávo. Asi hodinu tak sedím, přidržuju hůlky stanu a modlím se, aby se nevytrhly kolíky z podmáčené půdy jinak by mě to pěkně podfouklo. Ale dopadlo to dobře a Tarptent obstál na výbornou. Usínám kolem jedné, zbytek noci už je v klidu za normálního deště.

3.7.2016 neděle – ráno je zataženo a leje, ven se mi moc nechce. Snažím se ulovit signál abych se domluvil kde se sejdeme (Kuba totiž šel trek který jsem prošel v roce 2013 a sejít jsme se měli někde pod Hochschwabem), ale telefon stávkuje a tak balím a mířím dolů po stezce Dr.Stellera, vzhledem k počasí to nemá cenu poslední den hrotit a pak spěchat večer domů. Cestou dolů konečně telefon zapípá, Kuba bude čekat u Gruner See, což je paráda.

Užívám si poslední metry, kochám se ještě procházkou kolem Zeleného plesa, je fakt úžasné. Za hezkého počasí tu jsou davy lidí, teď tu potkám jen tři holky.

S Kubou se sejdeme na parkovišti v Tragossu, jsou tu i záchodky a tak využiju ten pro invalidy (je tam víc místa a nikdo tam nechodí), umyju/zahřeju se v umyvadle s teplou vodou a převlečení do čistého se vydáme na cestu k domovu. Cestou se ještě stavujeme na zasloužený pozdní oběd v Budějovicích.

-Tom-

Trasa k nahlédnutí tady. Kompletní fotogalerie tady  nebo na našem facebooku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *