Exkluzivní rozhovor s legendou závodu 1000 mil, Petrem Ozogánem – 3. díl

Zásadní otázka. Proč vlastně Míle? Je to závislost nebo už povinnost? Máme tady Stezku Českem a k tomu další hromadu oficiálních dálkových tras. Máme nejhustší síť značených stezek, jakoukoliv trasu si v podstatě můžeš vymyslet sám. Láká tě stále to „závodění“?

Správná otázka, na kterou se těžko odpovídá. V roce 2022 jsem měl například totální krizi a chtěl jsem se na to vykašlat už po první stovce kilometrů. Měl jsem už dokonce koupenou jízdenku z Košic na vlak domů. Vadilo mi, že se tam honím jako blbec. Vadilo mi, že je to závod. Že se nemůžu v klidu zastavit někde, kde se mi líbí. Mohl bych, ale trvalo by mi to moc dlouho. Najednou jsem cítil, že by mi bylo lépe na Stezce Českem. Cítil jsem, že bych měl prostě skončit a vůbec to nedojít. A další rok se už na start nepostavit. Místo toho, toulat se jen v klidu a pohodě někde po lese.

Já vlastně ani nevím, proč se stále vracím. Jsem už možná jako narkoman, který s tím nedokáže přestat. Dost se toho ale děsím. Bojím se toho, že to možná s přibývajícím věkem není daleko, kdy už to prostě nepůjde. Možná i proto se tak testuji, kolik mám ještě sil.

Je plno možností, kdy je možné jít dlouhou trasu bez ohledu, kdy se dojde do konce. Já už za ty roky ale poznal, že mě více baví, když je to závod. Závod dlouhý stovky kilometrů. Tam už je soupeření často jen formalita. Dává ale možnost štvát se za konečným výsledkem a šáhnout si totálně na dno svých sil. Já přitom závodím často jen na začátku. Po několika dnech třeba zjistím, že nemám šanci vyhrát. Jdu ale dál, do cíle je to daleko, kdy se může vše ještě změnit. Je potom zajímavé, že ve výsledku vyhraji, protože jsem jediný, kdo se dostal až do cíle.

V loňském roce jsi dosáhl asi na pomyslný vrchol. Došel jsi z Aše do Nové Sedlice a zpět. Cca 2536 km za 48 dní (denní průměr 52 km). Víc už toho asi vymyslet nejde. Leda, že bys to jel na kole, ale to asi nebude tvůj případ. Nebo?

Za ty roky už vím, že pokaždé se dá nějaká výzva najít. Hlavně jde ale opravdu o to, jestli se znovu postavit na start. Jestli na to budu mít stále ještě dost sil. Pokaždé jsem byl na startu nejstarší pěšák. Bude mi 65 let, což vypadá jako zajímavé číslo na něco takového.

Počítám s tím, že dále v roce 2025 bude trasa dlouhá 2025 mil, takže znovu tam a zpět kolem celého Česko-Slovenska. Bude to patnáctý ročník závodu, možná by to chtělo pořádně oslavit nějakou totálně šílenou akcí. Moje žena mi to sice zakázala, napadá mě ale, že by šlo jet Míle znovu na koloběžce. Samozřejmě, znovu na nějaké malé, aby to stálo za to. A pokud nebudu v roce 2027 stále ještě moc dementní a budu mít dost sil, třeba bych to zvládnul v 68 letech dojet tam a zpět ještě i na kole. Mohl bych se tak stát prvním, kdo to dá tam a zpět na dvojnásobné trase ve všech třech kategoriích. Takže, vždycky se dá vymyslet nějaká větší blbost.

Člověk většinou rychle zapomíná. Ale kdybys měl říct, který z těch 13.ročníků byl nejtěžší, který by to byl?

Nejhorší je, že je to závod, kdy se na to nemůžu vykašlat. Mohl bych, nerad se ale vzdávám. Snažím se pokaždé dokončit svou cestu. Moc těžká pro mě byla ta koloběžka v roce 2015. Dlouho jsem si myslel, že nic horšího mě na Mílích už nemůže potkat. Chtěl jsem to tehdy dojet na koloběžce na první pokus, protože jsem si myslel, že bych už neměl dost sil zkusit to někdy příště. Dopadlo to tehdy tak, že jsem to dojel na koloběžce jediný (na startu jsme byli dva) a já to vyhrál. Navíc, byl jsem druhý člověk, co dokázal dojet Míle na koloběžce. Uznávám, může být dost divné, když stačí jen dojet do cíle a tím vyhrát.

Těsně před covidem se začalo povídat, že se chystá na Mílích i jižní trasa. Že by bylo možné díky tomu protáhnout trasu na celkových dva tisíce mil. Byla to šílená představa. Dalo by se to zvládnout, dojít pěšky? Covid tady byl dlouho a třikrát za sebou se ta dlouhá trasa „tam a zpět“ zrušila těsně před startem. Až v roce 2023 bylo jasné, že to vyjde, že to bude extra dlouhý ultra závod.

Absolvoval jsem už Míle několikrát pěšky, navíc i na koloběžce i na kole. Nevěděl jsem ale, jaké je to se potom v cíli otočit a jít to i zpět. Dost šílená představa. Proto jsem do toho šel. Teď už vím, že to byl největší extrém, co mě mohl na tomto závodě potkat. Stálo mě to hodně nejen fyzických, ale i psychických sil. Proto už vím, že to bylo to nejtěžší, co mě na tomto závodě potkalo.

Byli jsme na dva tisíce mil (tam a zpět) přihlášeni čtyři lidé, co to chtěli jít pěšky. Bylo jasné, že tenhle závod může být jedinečný. Cítil jsem, že je to moje životní šance ukázat, že jsem něčeho takového schopen. Start byl v Hranicích v Čechách a šlo se severní trasou do Nové Sedlice na ukrajinskou hranici. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva pěšáci, kteří se po zdolání tisíce mil pěšky otočili s tím, že to půjdou i zpět. Čekala nás ještě jižní trasa zpět jihem do Chebu.

Jak se říká, vše je to v hlavě. Zejména, když je to závod. A já do toho šel s tím, že to musím tentokrát dojít až do konce, tam a zpět. Měl jsem výhodu v tom, že jsem byl už v důchodu, nemusel jsem chodit do práce. Dříve mě štvalo, že na severní trase už vše znám. Tentokrát to bylo jiné. Šel jsem severní trasu s tím, že až na jejím konci mi začíná závod. Možná i proto jsem byl v pohodě, vůbec mě neštvalo, že jdu místy, která už tak dobře znám.

Původně jsem plánoval, že budu tentokrát na cestě šest týdnů. Netušil jsem, co to se mnou udělá. Tělo si po nějaké době na soustavný pohyb zvykne. Spíše mi vadilo, že jsem utekl od rodiny, nechal doma samotnou ženu. Nevím, jak to dělají ti, co chodí dlouhé cesty někde v cizině, trvající třeba i několik měsíců. Přiznám se, já se už zhruba od poloviny závodu těšil domů.

Byla to pro mě moc dlouhá cesta. Ta myšlenka, jít to tam a zpět byla hodně šílená. Věděl jsem proto, že budu muset dojít až do konce. Aby se ukázalo, že je možné i takovéto šílenosti dokončit. Přitom hlavně ten konec byl velmi náročný. Možná jsem snědl něco špatného, nebo jsem se napil špatné vody, dostal jsem najednou průjem a horečky. Neměl jsem dost sil pokračovat, nechtěl jsem to ale ani vzdát. Hodně jsem zpomalil, jeden den jsem ušel dokonce jen 12 kilometrů. Trvalo to skoro týden, než jsem to překonal.
Možná právě ty zdravotní problémy, kdy jsem musel jít stále dál, vyústily do dalších komplikací. Měl jsem do cíle už jen asi čtyři dny, když jsem začal na sobě cítit něco podivného. Cítil jsem se jako v Matrixu, jako by mě někdo z jiné vrstvy ovládal. Navigace s mapou, jako by neukazovala, kde jsem, ale naopak, jako by ona ovládala mně. Navíc, cítil jsem, že nejdu sám, bylo nás víc. Radili mi, kudy mám jít, pomáhali mi. Trvalo to soustavně několik dnů. Nechápu, co se se mnou tehdy dělo.

Velké problémy jsem měl potom i po návratu domů. Ta dlouhá cesta mě hodně zničila. Mnohem víc než jiné roky. Rozhodně proto považuji rok 2023, kdy jsem ušel přes dva a půl tisíce kilometrů za nejnáročnější. Jsem ale moc rád, že jsem měl možnost si to prožít.

Kladeš nějaký důraz na záznam tvých cest? Snažíš se fotografovat, píšeš si třeba zpětně deník?

Vystudoval jsem sice fotografickou školu, moc ale na cestě nefotím. Možná i proto, že se mi už hodně věcí zdá být známé. Snažím se dívat se kolem sebe, ty fotky si ale uchovávám v paměti. Mobilem toho moc vyfotit nejde, rychle se vybíjejí baterky. Možná proto, že si každý rok plánuji pečlivě na mapách, hodně míst si pamatuji i bez deníku.

Psát nějaké denní záznamy na cestě, to by mě asi nebavilo. A taky na to není čas. Občas jsem si vzal sebou nějaký notýsek. Na začátku jsem si pár poznámek udělal, přestalo mě to ale pokaždé bavit.

Nejdůležitější záznam je pro mě pokaždé záznam navigace. Zapnu ji pokaždé ráno, vypnu až večer. Zaznamená proto doslova každý můj krok. Když si potom zobrazím ten záznam na mapě, vidím tam přesně místo, kde jsem odpočíval, nebo jsem se stavil v obchodě. Poznávám také místa, kde jsem bloudil.
Rád bych napsal zpětně nějaké deníky. Zaznamenal tam den po dni, jak mi to šlo. Mám tak už zpracovaný každý rok Mílí, kdy mám každý den záznam na mapě, kudy jsem šel. S uvedením základních statistických údajů. Bojím se ale, že to nebude moc lidí zajímat.

Při dálkových trecích v mnoha lidech zanechá kromě přírody největší dojem sociologický aspekt. Bereš to trochu i jako ukázku toho, že lidé jsou si podobní v jakémkoliv koutě naší planety?

Já si hlavně uvědomil, že čím jsou lidé sociologicky na nižší úrovni, tím více se snaží ostatním pomoct. Dobře je to vidět, když se jde směrem ze Slovenska domů do Čech. Tam na východě, je to značně chudá oblast. Jednoduché baráky, často se už rozpadající. Přesto jsou v nich velmi přátelští lidé. Směrem na západ se to postupně mění. Morava je taky ještě docela v pohodě. Bohužel, u nás v Čechách potkávám už jen občas někoho, kdo by mi sám nabídnul svou pomoc.

Za těch 13 ročníků jsi na trase musel potkat už řadu lidí. Jaké je tvá zkušenost s lidmi během závodu obecně?

Na cestě se stává ze mě tulák a doslova bezdomovec. Proto se s lidmi na cestě rád potkávám. Někdo se dá se mnou do řeči, prohodíme pár slov. Málokdy jsem potkal lidi, kterým bych se měl raději vyhnout. I to se mi už ale párkrát stalo. Například na Východním Slovensku v roce 2014, když jsem procházel obcí Rudňany. Rómské děti měly tehdy bezva zábavu, když po mě začaly házet kamením. Obdobně, bylo pro mě zajímavé procházet poblíž dalších romských osad na Východním Slovensku.

Měl jsem samozřejmě také možnost potkávat se i s policejními orgány, nebo třeba i s ostrahou státní hranice v okolí Ukrajiny. Tam jsem také neměl nikdy žádné zásadní problémy. Snad jen, policisté v Kraslicích nedokázali ve čtyři ráno pochopit, že jedu na koloběžce od Ukrajinské hranice do Chebu a doslova mě tam ve tmě obklíčili jako zločince. Na druhou stranu, policisté na Slovensku ve Valašské Belé, kteří mě našli spát v areálu místní školy, byli velmi vstřícní a bylo jim jasné, že jsem pro okolí neškodný a nechali mě tam spát do rána.

V lese, nebo ve vesnicích, snažím se s lidmi komunikovat. Často stačí jen slušně pozdravit. Když je potom požádám o vodu, dají mi často více. Zajímá je, kdo jsem, odkud a kam jdu. Často mi potom nabídnou i více, než o co je žádám. Ve městech se snažím být naopak nenápadný. S mou vizáží to ale často moc nejde.

Celkově si myslím, že potkávám na cestě hlavně hodné lidi. Když mě vidí a poznají, odkud a kam jdu, moc rádi pomáhají. Hlavně starší lidé, co koukají na televizi Nova, co čtou zásadně jen Blesk, si myslí, že se mě cestou snaží každý zabít, nebo okrást. Zatím se mi to ještě nestalo, i když jsem už nachodil na svých dlouhých cestách přes deset tisíc kilometrů.

Jak se vlastně k pomoci od druhých během závodu stavíš?

Rád se s lidmi cestou potkávám. Nevidím nic špatného na tom, když mi někdo pomůže. Podle mě, je to na takové cestě právě to nejzajímavější. Velkým rituálem pro mě pokaždé je, sehnat si vodu na pití. Podám láhev na vodu přes plot a požádám o vodu na pití. Lidé se sami zeptají, kam jdu. Když slyší můj příběh, sami se ptají, co potřebuji. Občas mi k té vodě dají i něco navíc. Byl bych blázen, kdybych to odmítal. Naopak, moc si toho cením, že potkávám cestou tolik hodných lidí.

Potkal jsem například na Slovensku mladé děvče, které mi dalo nejen vodu na pití, nabídlo mi navíc i sprchu u ní doma. Řekla mi potom, že její táta šel před rokem cestu SNP, lidi mu tam cestou také podobně pomáhali. Proto se ona také snažila na oplátku pomáhat ostatním.

Naprosto bez cizí pomoci to jít nejde. Je nutné například nabíjet si pravidelně mobil. Občas jsem o to požádal, když se lidé dali se mnou do řeči při nabírání vody. Jindy zase, zašel jsem si do nějakého malého obchůdku, nebo benzínky u cesty. Bylo to zajímavé, tipovat si, kde o to požádat. Jen jednou jsem byl odmítnut.

Zejména lidé na vesnici jsou v pohodě. Když je požádám o vodu, vyvine se to občas v zajímavý rozhovor. Necítím se být potom na cestě až tak sám. Společnost mi dělají právě ti náhodní lidé, které cestou potkávám.

Na cestě trávíš veškerý čas venku, tím pádem musíš nepřetržitě bojovat i s nástrahami počasí. Jak tohle snášíš?

Když jsem doma, často se mi nechce jít ven kvůli počasí. Venku si to potom už ale užívám, ať je jakékoliv počasí. Je pravda, nemám rád zimu a mráz. To jsem zalezlý doma a vylezu ven až na jaře. Nedokážu si představit spát někde venku v mrazech. I tím jsem si kdysi ale prošel, možná jsem už pohodlnější.

Nemám rád, když venku prší. Hlavně proto, že je potom složitější řešit nocleh. Je také složitější sladit vybavení na delší cestu. Nevadí mi naopak velká vedra. Občas slýchám různé výstrahy, že lidé by neměli kvůli vysokým teplotám vycházet v poledne ven. Já musím, bez ohledu na počasí. Nejhorší je to přitom, když je nutné jít zrovna nějaký úsek po silnici. Žhavá silnice je doslova peklo.

Někdo řeší špatné počasí noclehem v penzionu. Rozhodně je bezva odpočinout si v peřinách a vysušit přitom výbavu. Já ale málokdy vím, kam až večer dojdu. Na svých cestách se proto penzionům vyhýbám. Navíc, kdybych spal v penzionech, těžko by se mi každé ráno šlo někam dál z toho pohodlí.

Největší vedra jsem zažil možná minulý rok na Slovensku kolem Trenčína. Věděl jsem, kam až se musím do večera kvůli medvědům dostat. Nebylo proto možné odpočívat moc ve stínu. Snažil jsem se mít dost vody a co nejvíce pít. Navíc, naučil jsem se už za ty roky vypínat myšlení a prostě jít. Když vím, že mi nijak nepomůže na to vedro nadávat, tak to jde. Měl jsem jen problémy s navigací, ta už měla v těch teplotách problémy zobrazovat mi aktuální pozici.

Sám říkáš, že se během závodu snažíš maximálně odtrhnout od reality všedního dne. Jak těžké je pak pro tebe zase naskočit zpátky do „normálního života“?

Možná by bylo vhodné zdůraznit, že každý by si měl minimálně jednou za rok najít možnost vypadnout z té běžné rutiny všedního života. Zapomenout na starosti a svou práci. Možná někdy i na svou manželku, nebo i děti. Být jen sám na cestě, užívat si maximálně to, co ho zrovna potkává. Škoda, že ne vždy to jde.

Vrátit se zpět má dvě oblasti, se kterými je nutné se po návratu domů vyrovnat. Nejsnadnější je vrátit se zpět fyzicky. Cyklisté si často stěžují, že jim dlouhou dobu brní ruce. Pěšáci mají po návratu domů samozřejmě problémy s nohama. Vyléčit puchýře trvá jen zhruba týden, delší doba je však vrátit se zpět celkově do pohody. Horší je to s hlavou, ta se těžko vrací zpět do běžné reality. Mílaři bývají často i po návratu domů stále na cestě. Budí se i v posteli hrůzou, že budou muset pokračovat zase dál. Já například, i když jsem zvyklý být stále připojený na internet, po návratu z Mílí se mi nechce vůbec zapínat počítač.

Čím déle je člověk pryč ze své běžné rutiny, tím déle potom trvá návrat zpět. Prý, zlom je někde kolem tří týdnů, kdy si člověk zvyká na nové návyky. Já byl minulý rok na cestě mimo běžnou realitu sedm týdnů. Jsem už doma déle, než pět měsíců. Ne vše se následně vrátilo zpět do původního stavu. Nesleduji už zprávy na internetu, ani televizi. Doslova se tomu vyhýbám, nezajímá mě už, co se děje v politice, ani jinde ve světě. Poznal jsem už, že nemám šanci to ovlivnit, je proto zbytečné to sledovat. Co je pro mě důležité, to se ke mně nějak dostane.

V podstatě každý rok směřuje tvá pozornost právě k Mílím. Neláká tě vyrazit někam sám, bez závodění, pohodovým tempem a ideálně na nějakou trasu, kterou vůbec neznáš?

Možná jsem měl velké štěstí, že jsem poznal Honzu Kopku ještě před začátkem prvního ročníku závodu. Navíc jsem hned ten první rok skončil pár kilometrů po startu. Moc jsem chtěl ten závod dokončit pěšky celý, proto jsem se tam stále vracel. Každý rok jsem si našel nějakou výzvu, kvůli které jsem se na Míle vracel. Bezva taky je, že není nutné jít už jen severní trasou, protože existuje už i samostatná jižní trasa Mílí. Navíc, když bylo možné jít to minulý rok severní trasou na Slovensko, jižní trasou potom zpět.

Je pravda, občas mi někdo říká, že je i plno dalších závodů, které bych si mohl zkusit. Poznal jsem postupně, že čím je to delší, tím více mě to láká. Navíc poznávám, že mě to více baví, pokud je to závod. Vím přitom, že existuje plno zajímavých dlouhých cest. Nejznámější je možná poutní cesta Santiago De Compostela. Pokud jsem ale slyšel, je v tom už docela velká komerce, což mě neláká. Navíc, pokud to jednou půjdu, rozhodně bych to chtěl jít už z místa, kde bydlím. Takže přes tři tisíce kilometrů. Nebojím se vůbec vzdálenosti, spíše by mi vadilo, že bych se možná dost špatně cestou s lidmi domlouval.

Nejvíce jsem řešil otázku, zda se vracet stále na Míle v roce 2022. Ten rok, šlo se to směrem ze Slovenska domů, do Chebu. Tehdy mi to vůbec nesedlo. Už hned po startu mi dost vadilo, že ten začátek je dost po silnici. Zhruba tak 150 kilometrům až do Košic. Je to kupodivu takový úvodní test, občas tam lidé končí. Tehdy jsem tam měl taky velké problémy pokračovat dál.

Napadalo mě, proč se na Míle stále vracím? Proč se stále tak ničím? Ten rok, šlo se mi hodně špatně. Po dvanácti letech, jsem byl totálně vyhořený a neviděl jsem v tom už žádný smysl. Nějak jsem cítil, že je čas na změnu. Prý jsem legenda. Já byl ale už pár kilometrů po startu z toho totálně vyčerpaný a zničený. Najednou jsem měl vizi, že legenda zhasne, další roky se už na start Mílí nepostavím.

Napadalo mě, proč se tak štvu a honím, když bych si to mohl naopak více užívat? Proč se tak štvu a jdu některé úseky po silnici, když bych mohl jít místo toho pohodlně (pomaleji) terénem? Věděl jsem, že existuje Stezka Českem dlouhá přes dva tisíce kilometrů, která vede zhruba po hranicích naší republiky. To mě najednou lákalo více. Najednou jsem cítil, že to nemá dál smysl a chtěl jsem skončit. Počítal jsem s tím, že ještě ten rok si projdu pěšky Stezku Českem.

Dopadlo to ale jinak. Nerad utíkám z boje. Rozhodl jsem se proto dojít to do půlky závodu, abych se seznámil s jižní trasou Mílí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se mi to bude další rok hodit, až půjdu Míle tam i zpět. Ve výsledku, stále mě to baví takto závodit. Snažím se už ale více si u toho užívat, nalézat dosud neznámá místa.

Petře, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji Ti jen to nejlepší, ať už budeš podnikat cokoliv!

Přiznám se, bylo dost těžké pro mě na všechny ty otázky odpovídat. Jsem ale za ně moc rád. Daly mi možnost podívat se zpět, ujasnit si pár zajímavých skutečností. Jsem za to moc rád. Každý by se měl někdy podívat zpět a ujasnit si, jestli jde správnou cestou. Nejen na té skutečné cestě, ale i v životě.

Rozhovor vedl a zpracoval Václav Malinský