Great Divide Trail aneb dva měsíce v kanadské divočině

Přejít dálkový trail kanadskou divočinou jsem původně vůbec nezamýšlela. Jenže jsem si usmyslela opustit české sociální jistoty a vydat se do země javorového listu na pracovní prázdniny. A rozhodla jsem se začít těmi prázdninami. Když jsem se však pustila do plánování, narazila jsem na astronomické ceny úplně všeho. Při hledání způsobů, jak si volno udělat v low cost stylu co nejdelší, jsem si vzpomněla, že existuje něco jako přechod Skalistých hor. Trochu jsem pohledala, zjistila, že ten přechod nese jméno Great Divide Trail (GDT), přibližně kopíruje provinční hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií a má jen něco kolem 1200 km. Oproti slavnějším dálkovým trailům mi na první dobrou GDT přišel jako jednoduchý počin, a tak bylo rozhodnuto: “Začnu, zkusím ujít třeba půlku a pak uvidím, co dál. Skvělý plán!” Kdybych tak tehdy tušila, jak moc pošetilý… O tom ale později.

Plánování

Teď stručně k velkému plánování. Na trail bohužel neexistuje žádný jednotný permit a je tak potřeba zajistit nespočet rezervací pro jednotlivé noci v kempech a k nim všemožná povolení ke vstupům na daná území. Konkrétně u rezervací do kempů mě čekal první tvrdý náraz. Ono je totiž o ty kempovací spoty poměrně zájem a rozhodnout se pro letní přechod až v půli dubna bylo vzhledem k mnohdy naplněným kapacitám pozdě. Musela jsem tedy plánovat dle dostupnosti nocovišť a upozadit tak plánování s ohledem na denní kilometry a převýšení. Naštěstí nebylo třeba řešit nadmořskou výšku, jelikož ani ten nejvyšší bod na trase nedosahuje na 3000 m n. m. Celý trail se dělí na sekce A až G, přičemž většina z nich končí příchodem do civilizace, kde je třeba doplnit si zásoby.

Sekce A (Waterton – Coleman, 144.8 km)

Start na konci Continental Divide Trailu

Hned na začátku je třeba zmínit, že je GDT volným pokračováním Continental Divide Trailu (CDT), jakási pomyslná třešnička na dortu pro ty, kteří dokázali přejít takřka 5000 km přes americkou část Skalistých hor. GDT tak oficiálně začíná na kanadsko-americké státní hranici. Jak už to v Kanadě bývá, žádný spoj sem nejede. Nejbližším městem, kde staví autobus z Calgary, je 60 km vzdálené městečko Pincher Creek. Zbytek je třeba dostopovat nebo zaplatit poměrně vysokou cenu za taxi. Vzhledem ke svému budgetu jsem si připravila ceduli s nápisem Waterton, postavila se ke krajnici a čekala na svůj první kanadský stop. Po necelé hodině se jeden z řidičů těch obřích aut slitoval a zavezl mě na start. Trail nemohl začínat na krásnějším místě. Waterton, to jsou hory obklopené jezery ze všech stran, nádhera!

První kroky a setkání s trailovou rodinou

Idylickou procházku ke státní hranici ale brzy střídá dřina. Hned nad městem mě čekalo první stoupání. V pekelném letním vedru a bez stínu. Místo znatelně pamatuje na velké požáry, které zde v létě roku 2017 zlikvidovaly značnou část lesa, čili stinná místa, aby pod ohořelými zbytky stromů jeden pohledal. Jelikož jsem první den startovala poměrně pozdě, dohnaly mě po tom vedru večerní bouřky. Pršelo tak moc, že jsem se rozhodla využít veřejné parkoviště u jezera Cameron a ustlat si na podlaze přilehlých záchodků. Lepší spát ve smradu než v dešti. Ráno zjištuji, že jsem na místě nenocovala sama. Ze sousedních toalet postupně vyšlo několik dalších hikerů a proběhla velká ranní družba. Právě tady jsme založili “tu naši” trailovou rodinu. Octla jsem se tak mezi lidmi, kteří se nedivili, že si chci projít stovky kilometrů horskou divočinou a že si je chci projít sama. Měli to stejně, byla jsem konečně mezi svými.

Brzy jsem na základě všemožných dotazů zjistila, že jsem se na rozdíl od ostatních na přechod GDT úplně dobře nepřipravila. “Nečetla jsi průvodce? Ty nemáš satelitní telefon? Ty nemáš Ursack? Ty nemáš Farout?” “Ne, ne, ne a ne. A vlastně, co je to Farout?’’ Okolo parkoviště se kromě nás objevilo i nespočet čerstvých hromádek medvědího trusu. Setkání se samotnými medvědy tak na sebe nenechalo dlouho čekat a hned druhým dnem jsem z povzdálí pozorovala velkou grizzlyci se třemi medvíďaty. Respekt je na místě, a tak je lepší dělat nepřetržitý hluk. Ani bych se zpětně nedopočítala, kolikrát jsem za celý trail zakřičela “medvědííííí, běžte pryyyyyč”… Je na místě zmínit, že Kanada není k medvědím rizikům ledabylá a na většině frekventovaných kempů jsou k dispozici plechové kontejnery k bezpečnému uchovávání jídla. Osobní, medvědům vzdorný kanystr, na GDT není povinný, většina hikerů jej ale vlastní. Populární alternativou je zde plátěný vak jménem Ursack, o jehož spolehlivosti lze ale polemizovat, jelikož je známo mnoho případů, kdy si nejen medvědi poradili a z Ursacku všechny zásoby vyjedli. Já si Ursack pořídila až v půli své cesty a nejednou mi do něj vlezla myš. A co cítí myš, musí přeci cítit i medvěd, nebo ne?

Od La Coulotte k prvním slzám

Kromě počátečního strachu ze zvířat jsem se každý den potýkala s faktem, že občas ztrácím trail. Po pár dnech nezbývalo, než se s tím smířit. Však ona se cesta vždycky nějak najde… Mapy.cz naštěstí fungují offline a všude. Zpětně za nejnáročnější etapu sekce A považuji vše okolo vrcholu La Coulotte (2398 m n. m.). Obtížný byl jak výstup po suti, tak sestup, který rozhodně neznamenal jen chůzi z kopce, nýbrž postupný přechod hřebene se zbytky sněhu a následných několik kilometrů pochodu hustým křovím. Mačeta by tady nebyla zbytečná. Když se k náročnému převýšení a terénu přidala ještě bouřka, došlo na mé první trailové slzy. Pláštěnka se mi v metrových intervalech zachytávala o větve hustého porostu a po pár minutách jsem byla kompletně promočená i s batohem. Naštěstí na konci těchto útrap čekalo dočasné vysvobození v podobě horského resortu, kde se mi dostalo střechy nad hlavou, točeného piva a toho nejlepšího burgeru na světě. Co na tom, že byl ze zmraženého polotovaru. Po zdolání 3000m převýšení chutná skvěle všechno.

Boj o jídlo

První sekce končí v městečku Coleman. Je tady burgrárna, benzínka, obchod s alkoholem a lékárna, kterážto zároveň plní funkci pošty. Právě sem jsem si nechala poslat svůj první zásobovací balík. Dobře jsem udělala, jelikož tady bych outdoor stravu nedokoupila. V ulicích se tu procházejí divoká zvířata a člověk si víc než ve městě připadá jako v divočině. Ideální místo na to, kde si rozbít powerbanku – prostě mi nějak vypadla z ruky. Novou tady samozřejmě neměli, a tak nezbývalo, než se spolehnout na solární panel s nadějí, že slunce zasvítí alespoň chvíli každý den. Iluze o tom, že tady budu spát pod střechou, se rychle rozplynula. Cena za nocleh v místním motelu byla za hranicí toho, co jsem byla ochotná utratit, a tak první sekci končím stanováním s výhledem na město a o sprše si nechávám na dalších pár týdnů jen zdát. Bonusem městečka bylo alespoň kolísavé, avšak dostačující mobilní pokrytí. Konečně jsem si stáhla ten Farout, trailovou aplikaci s mapou a užitečnými tipy, jež za sebou pro dobro svých následovníků zanechali předchozí hikeři. Jo, zpětně moc nechápu, jak jsem bez tohoto pokladu mohla první týdny žít.

Sekce B (Coleman – Boulton Creek, 194.7 km)

Za Colemanem to chvíli žádná sláva nebyla. Návrat na trail kopíroval silnici a sjízdné cesty, včetně motokrosových kopečků za městem. Pak se ale jako zázrakem zjevila nádherná stezka lemovaná horskými štíty ze všech stran. Pořád jsem zastavovala a fotila, až mě zase dohnala bouřka. Zážitek z ní byl umocněný zmatečným značením cesty, kdy jsem bez GPS kontroly s důvěrou následovala oranžové stužky rozvěšené po stromech a nedopatřením se tak ocitla v podmáčených křovinách. Až, když jsem se brodila po pás v bažině, mi došlo, že tudy trail ještě nevede a stužky jen vymezují místo, kudy by v budoucnu vést měl.

K nocovišti u Window Mountain Lake jsem dorazila durch s pocitem, že se mi snad nohy rozmočí zaživa. Pár ponožek, které jsem pověsila sušit na strom, zde nedopatřením zůstal. Aspoň budu mít lehčí bágl, utěšovala jsem sebe sama za svou nedbalost. Mokré dny brzy vystřídalo extrémní letní sucho a došlo i na chůzi v dýmu z lesních požárů. Nejen, že se mi subjektivně hůř dýchalo, ale ani pro psychiku nebylo to zakouřené prostředí zrovna pozitivní. Vrcholky hor byly sotva vidět, po slunci zbyl jen rozmazaný flek a celkově výhledy působily jako z postapokalyptického světa.

Grizzly, hlad a nečekané bouře

Nevím, jestli to bylo dýmem nebo pochmurnou náladou z něj, ale zhruba v půli druhé sekce jsem dostala tak extrémní bolehlav, že jsem se rozhodla pro zařazení neplánovaného odpočinkového dne. Tímto rozhodnutím jsem si ale zadělala na další problém, na pořádný hlad. Jídlo jsem si napočítala přesně na daný počet dnů, takže nezbylo, než začít redukovat porce, což je s tak extrémním denním výdejem energie vcelku neúnosné. Troufám si říct, že jsem poprvé v životě zakusila, co to je mít opravdový hlad. Člověk by si pomyslel, že se aspoň dojí plody lesa, bohužel, medvědi všechny borůvky i jahody vyžrali. Nebo možná bohudík, aspoň neměli chuť na mě… Občas mi totiž byli doslova v patách, aniž bych o jejich přítomnosti tušila. Za exponovaným sedlem jménem Fording River (2305 m n. m.) jsem si k noclehu našla neoficiální plácek v místě bývalého koňského kempu. Bylo tam malé jezírko s bahnitou pláží a hlavně, teplou vodou! Shodila jsem ze sebe čpící svršky a jala se asi 50 metrů vodní plochy přeplavat. Otočit a zpět na břeh, zase se do těch smrdutých hadrů obléct. Hledím na tu hromádku oblečení a říkám si, že je něco jinak. “No ty vado, medvědí stopy kolem dokola. Jak to to zvíře stihlo?!” Hned s dalším dnem pak konečně následovalo setkání tváří v tvář. Grizzly si to ustlal přímo na trailu a jedno z mých “medvědííííí” ho vytrhlo ze spánku. Myslím, že měl větší šok než já, takže nasadil zběsilý úprk a v mžiku vteřiny byl ta tam.

Poslední úseky a myšlenka na “trail magic“

K vybavení, které jsem narozdíl od jiných hikerů neměla, patřil i mini satelitní telefon. Když jsem se tedy s někým potkala a hlásila, že sama toto zařízení nemám, podělili se se mnou ostatní o novinky, které se díky komunikaci s civilizací či ostatními na trailu dozvídali. Jednoho dne mi tak jeden ze souputníků sdělil, že mě v dalším kempu čeká “trail magic” – nějaký anděl tam prý váží cestu, aby nám, zuboženým chodcům, připravil palačinky. PALAČINKY! Opravdové jídlo! Celý den jsem nemyslela na nic jiného. Budou na sladko? S ovocem? Se šlehačkou?? Letěla jsem jako blázen, abych tam byla co nejdřív. Když jsem však s několikahodinovým náskokem doběhla, kemp zel prázdnotou. Nikde nikdo. Tímto vyhasla první a poslední naděje na setkání s “trail angels” na celém GDT. Tento trail se má od svých slavnějších kolegů ještě co učit.

Cílová rovinka sekce B byla asi tou nejnudnější částí GDT vůbec. Poslední dva dny vedly po prašné sjízdné cestě, po které ovšem nikdo nejezdil, a tak nebylo koho stopnout a trápení si usnadnit. Alespoň, že poslední nocoviště stálo za to. Kemp u Lower Elk Lake považuji za jeden z nejkrásnějších na celém trailu. Modravé jezero, zrcadlení skalnatých štítů na vodní hladině, kadibudka… co víc si přát? A za tímto pohádkovým místem už čekala civilizace. Nejdříve pro nás hikery velmi významné parkoviště, jelikož u něj stojí tzv. ‘’hiker’s boxy’’, v nichž si lze vyzvednout další zásoby jídla. Následně komerční kempy okolo jezer Kananaskis. Já si vybrala kemp Boulton Creek. Sprchy plné cizích vlasů jsem se rozhodla akceptovat, přecejen to byla první opravdová hygiena po 16 dnech na trailu. Za odměnu mě čekaly obrovské kopečky zmrzliny a hot-dogy z místního kiosku. Špatně mi bylo další tři dny, aneb když se dojídá velký hlad, tak to vždycky bolí.

Sekce C (Boulton Creek – Field, 202.9 km)

Na začátku další sekce mě čekala vůbec první oficiální uzavírka. Cedule hlásala “zvýšenou medvědí aktivitu’’ a zákazová páska jasně velela následovat asfaltovou silnici. S tou medvědí aktivitou to byla pravda, jelikož každé podezřelé zašustění signalizovalo černého medvěda opodál. A jelikož si medvědi cedule nepřečetli, bylo jich habaděj i na té asfaltce. Většinou stačila trocha hysterického křiku, tedy až na jednoho jedince, který si apaticky pochutnával na borůvkách u cesty a ne a ne se hnout. Křičela jsem, tleskala jsem, bouchala o sebe holemi, nic. Tak jsem to riskla a prošla mu doslova za chlupatým zadkem, nemůžu přece ztrácet drahocenný čas a čekat, až se nažere…

Alternativní trasa a noční návštěva Urzona

Sekce C mi také přinesla vůbec první zkušenost s alternativní trasou. Jelikož jsem stále doplácela na své pozdní plánování, musela jsem zvolit cestu, na níž se nachází kemp bez nutnosti rezervace, tzv. “first come, first serve camp”, aneb “kdo dřív přijde, ten dřív bydlí”. Alternativy bývají spíše náročnější než oficiální trasa a nejinak tomu bylo i v případě cesty přes Beatty Lake. Trasa mi sice ubrala 2 km délky, ale zavedla mě na stoupání skalní stěnou s následným sestupem po nestabilní suťi. Korunou všeho byl brod dravé řeky s hloubkou do pasu. I nocleh stál za to. Beatty Lake bylo jedním z těch dokonalých jezer se stanováním přímo na břehu. Kdo mohl tušit, že si toto místo za svůj domov zvolil i jeden ze zákeřných urzonů? Urzon, anglicky “porcupine”, je hlodavec podobný dikobrazovi, má rád lidský pach, sůl, plasty a gumu. Měla jsem s ním trápení doslova celou noc. Ohlodal mi rukojeti trekových holí, odnesl mi smradlavé ponožky a hlavně, nenechal mě spát, jelikož po celou dobu své noční aktivity vydával pisklavé zvuky, když se mi opakovaně pokoušel vlézt pod tropiko stanu.

Od Banffu ke Královně Assiniboine

Po alternativě už to byla pohoda. Za mě nejjednodušší a tím pádem i nejfrekventovanější úsek GDT. Nejprve cesta kolem ‘’královny Assiniboine”, ikonické hory, která svým vzezřením připomíná švýcarský Matterhorn a výrazně prominuje nad všechny vrcholy kolem. Za populárním, avšak v létě vysychajícím jezerem Og se pak nabídla možnost sednout na lanovku a sjet si do Banffu, známého horského městečka. Já jsem tam musela, Banff byl totiž mým původním cílem, a tak jsem se s prosebným výrazem postavila do kanceláře národního parku a čekala, zda mi někdo pomůže vyřešit prekérní situaci s permity, jež na zbytek GDT nemám. Pomohli. Sice jsem si připlatila, ale tam, kde už byly naplněné kapacity, mi vydali tzv. ‘’random camping permit’’ a já si tak na daném území mohla ustlat legálně v podstatě kdekoli. Tak jo, jde se dál, nově i s rozhodnutím celý trail dokončit!

Známá krása a útěk před vlaky

Za Banffem na mě čekala slavná část trailu “Rockwall”. Své jméno si úsek vysloužil právem, jelikož trasa vede podél monumentální skalní stěny s ledovcovými splazy. Kdo sledoval seriál Hra o trůny, rozhodně musí mít pocit, že vidí opravdovou Zeď. Jelikož tento úsek trval pouhé čtyři dny, mohla jsem si v Banffu nakoupit zásoby skutečného jídla a obohatit svůj monotónní outdoorový jídelníček. Snídat tortilly s burákovým máslem či večeřet tortilly s guacamole a sýrem, to se mi jinde na trailu nepoštěstilo… Za těch několik týdnů už jsem byla docela rozchozená a naplánované denní úseky zvládala s náskokem, proto jsem se rozhodla zařadit malou zacházku a podívat se na nádherně se zrcadlící jezera Shadow Lakes. A pak už následoval konec sekce, osada Field. Záměrně nepíši městečko nebo vesnice, jelikož tam kromě jednoho bufetu u benzínky nebylo takřka nic. Alespoň, že jsou tady dva kempy, přímo pod železničním tunelem ve skále, jímž co půl hodinu projíždí nákladní vlaky o sto vagónech. Klidu tady tím pádem moc nebylo, takže ideální je přespat jednu noc, dát si sprchu, dobít baterky a utíkat dál.

Sekce D (Field – Crossing Resort, 106.4 km)

Hned za Fieldem nastalo dilema. Buď jít po oficiální cestě, která je ovšem neudržovaná a mají na ní být hustá křoviska a stovky popadaných stromů. Nebo jít po alternativě s dvojnásobným převýšením kolem ledovců a jezer Yoho. Zvolila jsem první možnost s tím, že potřebuji trénink na poslední etapy trailu, kde mají být stromy přes cestu a chůze buší rutinou. Však k ledovcům se ještě dostanu, tak proč si nevyzkoušet něco nového… Když jsem se pak v tom inkriminovaném úseku ocitla s tím, že nevidím na metr nic jiného než neprostupný porost, snažila jsem sama sobě vsugerovat myšlenku, že jsem součástí průzkumnického týmu Indiany Jonese a že mě to dobývání vlastně docela baví. Hlavně se z toho nezbláznit. Dva kilometry tou buší mi zabraly dvě hodiny času. Mimo to jsem se také nedobrovolně vykoupala v potoce, když jsem špatně stoupla na vratký kámen při brodění a naprosto amatérsky spadla, samozřejmě pozadu, čili báglem rovnou do vody. A to jsem ještě netušila, že mě čekají “floodplains”, neboli záplavová oblast řeky Howse… Normální hikeři to zřejmě tušili, ale já jsem si odmítla celé sekce studovat předem z Faroutu, přece jen mám v životě ráda překvapení.

Setkání s Billym, starším spoluhikerem

To, že na “floodplains” půjde o život, to mě rozhodně překvapilo. Několikrát jsem se bála, že se utopím. Strávila jsem dva dny broděním ve vodě a hledáním zaplaveného trailu. Občas se zkombinovala hloubka se silným proudem, který jsem ustála jen tak tak. Zatím největší riziko, co mě tady potkalo, aneb kam se hrabou medvědi. Do toho všeho jsem potkala Billa. Starce s šedivým vousem, našeho nejstaršího souputníka. Nějak to nedopočítal a vzal si na den málo vody. Tu ledovcovou z řeky on prý pít nebude a filtrovat že nemá čas. A tak jsem se s ohledem na jeho pokročilý věk slitovala a odlila mu litr ze svého hydrovaku. Za tento záslužný čin jsem se pak proklínala celý zbytek dne, když jsem v žáru horského slunce sušila hubu žízní. Ale přece tam nenechám starého člověka dehydrataci napospas, s tím bych holt neobstála sama před sebou.

Hotel nebo noc pod hvězdami

Už toho bylo moc. Hodně vody, málo vody… Na to, jak krátká tato sekce byla, mě docela zmohla. Potřebovala jsem pauzu a chtěla jsem se ubytovat na konci, v turistickém Crossing Resortu. Ale zase, pokoj v motelu od 300 CAD (5000 Kč) za noc? Tak to ani náhodou, to ty prachy raději projím. Jenže kde spát, když jsem stále v národním parku a v dosahu žádný kemp není? Vyřešila jsem to ve svém stylu. Kousek od resortu se nachází vyhlídkového místo s parkovištěm a ano – veřejnými záchodky. Byla jsem zachráněna a spala pod střechou. A tentokrát ani ten smrad nebyl tak hrozný, stačilo záchodovou mísu utěsnit stříbrnou páskou a bylo to skoro jako v tom předraženém pokojíčku! Že jsem ty ušetřené peníze opravdu projedla, to asi netřeba zmiňovat. V resortu mají “all you can eat” snídaně, načež jsem doplatila dalším pekelným dnem, kdy jsem z přejedení blinkala za chůze, ale to už jsem v další sekci…

Sekce E (Crossing Resort – Jasper, 189.2 km)

Vedro, dým a západy slunce

V dalších dnech bylo zase neuvěřitelné vedro a v mnohých částech Kanady hořelo, takže jsem šla znovu pod oblaky dýmu. Ač se v tom dýchá fakt nic moc, tak ty západy sluníčka jsou po takových dnech vždycky nejkrásnější. Škoda, že mi kvůli dýmu ušla krása modrého jezera “Michele Lake”, zdálky i zblízka vypadalo jako šedavý český rybník. Za jezerem následoval přechod nejvyššího bodu GDT, bezejmenného sedla s výškou 2578 m n. m. Cesta nahoru i dolů vedla po suti, ale tentokrát žádný extrém. Ba naopak, za sedlem konečně přišel dokonalý trail. Nádherné zelenavé údolí a přehledně vyšlapaná cestička. Krásný vrchol Jonas Shoulder (2482 m n. m.) obklopený výhledy na hory v 360°. Měla jsem takovou euforickou radost, že jsem některé úseky popobíhala, čímž jsem si způsobila doposud nepoznaný problém – spáleniny prstových polštářků na nohách…

Trailové radosti a nepříjemnosti

Následný sestup pod hranici lesa přinesl ovoce. Medvědi sice pořád vedli náskokem a většinu bobulí vyžrali, ale občas na mě nějaká ta borůvka zbyla. Radši, než ty “velké kanadské” mám malé růžové borůvky. Jsou TAK aromatické, že provoní celý les. Než jsem to zjistila, říkala jsem si, že mám ale zvláštní deprivační iluze, když všude cítím borůvkový muffin. Také jsem nacházela a po hrstech jedla divoké maliny, které prý byly nedílnou součástí tradiční medicíny původních obyvatel Severní Ameriky. No a abych se náhodou moc nerozhýčkala, idylu vystřídala kvalitní cílová rovinka, kdy trail zmizel, došlo na prodírání se křovím, přelízání padlých stromů a do toho začalo poslední dva dny lít jako z konve. Nohy poškrábané, oblečení potrhané, trudnomyslnost bonusem. Jako naschvál tady v kempech nebyly klasické kadibudky, ale volně umístěné trůny, na nichž je vysloveně radostí vysedávat v dešti. Zlatým hřebem této sekce mělo být modravé jezero Maligne Lake a přechod Skyline.

Maligne Lake mě vůbec nenadchlo. Je totiž jedním z těch míst, kam se dá dojet autem. A že tady těch aut bylo! A spolu s nimi mraky vyvoněných turistů, kteří si na břehu jezera pronajímali kanoe, aby si udělali tu dokonalou Insta fotku s hashtagy #wildlife či #adventure. Já se tady rozhodla vyprat i usušit své spoďáry a ten poslední pár ponožek, co mi zbyl. Ty udivené pohledy kolemjdoucích mi stály za to…

Extrém na Skyline

No a nakonec Skyline, exponovaný hřeben, při jehož zdolávání se má člověk cítit, jako by se procházel po hraně světa. Bohužel, vůbec nevím, jak to tam reálně vypadá. Bouřilo, pršelo, sněžilo, mrzlo, padaly kroupy, nebylo vidět na metr. Jediné, co jsem zřetelně rozeznávala, byly hromady medvědího trusu přímo na trailu. Naštěstí, že se z hřebene sbíhá rovnou do města Jasper, a tak bylo kde usušit a pozvednout morálku – doplnit tuky, ochutnat místní pivo, dokoupit zásoby a pozítří znovu na značky. A právě v Jasperu jsem si také konečně vysloužila svou trailovou přezdívku. Nedopatřením jsem si ke kuřecím křidýlkům namísto klasických hranolek objednala hranolky mrkve, což byl s tím trailovým hlaďákem tristní omyl, za nějž se mi všichni smáli a začali mi říkat Carrot. A tak jsem se i já oficiálně stala thru-hikerem.

Sekce F + Sekce G (Jasper – Mt. Robson Trail Junction – Kakwa, 102.1 km + 183.2 km)

Výzvy na cestě do Kakwy

Vzhledem k tomu, že je reálná hranice mezi posledními sekcemi těžko rozeznatelná, spojím je dohromady i ve svém vyprávění. Pro mě to byl prostě závěr trailu a byl tak extrémní, že se těžko hledá, kde začít. Vždycky jsem si říkala, proč všichni ti cool youtubeři prezentující svůj přechod GDT končí v Jasperu a už nejdou dál, přes sekce F a G do Kakwy, kde trail oficiálně končí. Už jsem to pochopila. Ono to totiž všechno začne natvrdo až za tím Jasperem… Kdyby mi někdo doma řekl, že budu muset po ránu byť jednou nazouvat totálně promočené boty, odpověděla bych, že bych se na to mohla leda tak vyprdnout. Tady jsem v kompletně promočených botách strávila 12 dnů v řadě. Nohy už jsem si ani netroufla fotit, mohla bych povídat o mase. Nejen tím, že byl každý den na trailu o nespočtu brodů, mokřadech, bahnu, ztrácení trasy, neprostupném křoví a popadaných stromech, ale celkem 3x jsem si myslela, že definitivně končím, tedy konkrétně, že můj život končí:

1. Poprvé to bylo v situaci, kdy jsem potkala bizony, o tom přikládám doslovný přepis ze svého cestovního deníku:

Když se krajina konečně otevřela, rozhodla jsem se poobědvat. Po jídle jsem vkročila na louku obklopenou horami. Zastavila jsem a kochala se, když v tom vidím asi 100 metrů za stromkama dva bizony. “Páni, bizoni”, říkám si, “ty jsem tady ještě neviděla!” Rozhodla jsem se v tichosti přiblížit, aneb co by člověk neudělal pro fotku, že… Asi 70 metrů od zvířat ráčily moje slepé oči zaostřit pořádně. “Ty vole, to nejsou bizoni, to jsou obrovští medvědi!”. Když mi to doteklo, všimli si oni mě. Jeden se postavil na zadní a druhý se rozběhl směrem ke mně. Spustila jsem mega řev, začala jsem couvat, sprej v pohotovosti. Díky všem indiánským duchům přírody, že se ten běžec zastavil a rezignoval. Odešli. A já přežila.

2. Podruhé, když jsem nepřebrodila řeku Chown. Trail se sice k mé radosti konečně dostal k ledovcům, ale z těch ledovců tekly šíleně dravé řeky. Konkrétně řeka Chown dokázala spláchnout všechny mosty na svém toku, stejně tak jako mě. V momentě, kdy byla voda nad pupek, jsem si uvědomila, že ten silný proud neustojím. Chtěla jsem se pootočit a udělat záchranný krok zpět, když mě to strhlo. Tady mě překvapil můj neskutečný vnitřní klid a odevzdanost, zavřela jsem oči a jediné, co mi problesklo hlavou bylo: “…stálo to za to, všechno.” Po asi 5 až 50 metrech (? nevím) mě z té odevzdanosti probudil náraz do břehu, na který jsem v tom proudu dokázala rychle zareagovat a jakýmsi přískokem se chytit a vylézt z vody. Že bylo promočené všechno včetně batohu a jeho obsahu, to asi netřeba zmiňovat. V 8 večer k nezaplacení. Exhaust ale přišel až druhý den ráno, jednak jsem se musela obléct do komplet mokrých a studených věcí, druhak mě v teplotě okolo nuly čekal hned na prvním kilometru další brod téže řeky. Tentokrát jsem to ustála, ale zhroutila jsem se na břeh hned po výlezu z vody a začala jsem brečet a volat k nebi, že chci domů k mamince.

3. Potřetí, když mě kdesi na hřebenu pod horou Morkill zastihla sněhová bouře. Trail byl během minuty zapadaný sněhem, viditelnost celkově nula a prsty zmrzlé tak, že jsem nebyla schopná odemknout klávesnici, natož načíst GPS. Že jsem komplet mokrá a věci na mě začaly namrzat, mě přimělo sestoupit na blind, i když jsem vůbec nevěděla, kam jdu. To mě zachránilo, protože kdybych čekala nahoře, až přestane, nedočkala bych se a nejspíš umrzla. Nouzový bivak bych nesestavila, protože jsem nebyla schopná rozepnout přezky báglu. Sněžilo celý zbytek dne a mrzlo celou noc. Ráno jsem musela obouvat boty s ledovou krustou. Ještě několik týdnů jsem postrádala cit v prstech. Po tomto zážitku jsem to chtěla zabalit. Ostatně, nebyla bych z naší trailové rodiny první, aneb někteří utekli posledním možným exitem týden před Kakwou. Do deníku jsem si toho večera zapsala:

Emoce na konci trailu

Dnes jsem se rozhodla skončit. Třetí potenciální smrt v jednom týdnu? Už je toho na mě moc. Škoda, že nejbližší exit rovná se konec trailu, takže to musím chtě nechtě dojít do konce, svému rozhodnutí navzdory. Ve stanu jsem už přes dvě hodiny a pořád klepu kosu, nemůžu ani čitelně psát. Absolutně nedokážu akceptovat představu, že ráno musím znovu vstát a jít.

Ale vstala jsem a šla. A to je vlastně konec, dokázala jsem to a navzdory těm posledním 300 kilometrům pekla jsem se dotkla cedule oficiálního konce trailu. Na tom konci byla chata, správci národního parku a další 4 lidi, kteří startovali už v červnu. Všichni o mě věděli, aniž bychom se znali a všichni začali křičet a skandovat “Lucy, Lucy, Lucy..”, když jsem se zjevila na obzoru. Brečela jsem. Paní správcová mě šla obejmout, pogratulovat a do ruky mi vrazila malé pivo, odměnu za prožitých a přežitých 1200 km v kanadské divočině. Finis coronat opus. Večer jsem si procházela registrační knihy a jinou českou ženu, která by to ušla celé a sólo, jsem nedohledala, tak že by nějaké to prvenství? Těžko říct… Z domu jsem se každopádně dočkala nečekaného uznání, kdy otec můj výkon ocenil slovy ‘’gratuluji k pochoďáku”. A to potěší!

Poslední výzva a vítězství

Poslední úkol, který je na GDT třeba řešit, je, jak se dostat z Kakwy. Protože ta je doslova uprostřed ničeho a nejbližší silnice je vzdálená 102 km od chaty. Měla jsem neskutečné štěstí. Po 25 km chůze jsem potkala dva lovce. Jako typičtí lovci se taky chovali. Zádumčiví, odměření, na moje monology odpovídali jednoslovně nebo mlčením. Aniž by se ptali, tak jsem jim vylíčila, že táta je taky lovec a že jsem z Česka a že máme dobrou zbrojovku… Za hodinu už jsem se vezla jejich offroadem, obdarovali mě jídlem a zavezli na dosah silnice, odkud už jsem mohla další ráno odjet stopem. Poslední noc jsem stanovala na velké travnaté pláni, v dáli vyli vlci a já si po téměř dvou měsících prožitých venku uvědomila, že už celé to velké dobrodružství končí. Nějakou dobu po trailu jsem zřejmě trpěla lehkou formou posttraumatického stresu. V noci mě budily sny o bizonech a kdykoli jsem uslyšela téct řeku, celá jsem zatrnula. Žaludek taky nic moc, celkem dlouho trvalo, než se konečně dostavil uspokojivý pocit nasycení. Třeba Nutellu jsem se naučila sníst na posezení jako jogurt… Ale že by mě toto všechno odradilo? Ani náhodou! Nemohla jsem si pomoct a po týdnu už jsem stála na začátku dalšího trailu, tentokrát na Vancouver Islandu. Ale to už je jiný příběh…

Praktické info na závěr

Nejsem z těch, kteří by si poctivě tvořili komplexní gear listy, vždy si tak nějak intuitivně zabalím vše, co bych na dané cestě mohla potřebovat. GDT pro mě byl výzvou minimalizovat hmotnost, protože dva měsíce na trailu nejsou málo a každý gram navíc se pronese. Vybírám alespoň to, co zpětně považuji za nejpodstatnější zmínit:

• Boty: S těmi jsem se totiž dopustila velkého omylu. Do poslední chvíle jsem váhala, jestli vzít své lehké Altra (Lone Peak 2) trailovky nebo kožené pohorky. K mému neštěstí jsem se rozhodla pro pohorky a s naprostou upřímností uznávám, že to byla špatná volba. Jednak by trailovky těch pár suťovisek zvládly, druhak byly kožené boty nešťastné kvůli všem těm brodům a bahnu, jelikož nikdy úplně neuschly.
• Stan: Většina hikerů na trailu měla jen tarptenty, já jsem se rozhodla pro plnohodnotný stan Big Agnes (Fly Creek HV UL Solution Dye). Vzhledem k těm všem zvířatům kolem a nevyzpytatelnému počasí jsem za něj byla vděčná. A rozhodně nedoporučuji cokoli nechávat přes noc v předsíni stanu, urzoni jsou vždycky poblíž! Nejvíc proklínám toho, který si právě z předsíně stanu odnesl mé nejlepší Darn Tough (Bear Town Micro Crew Lightweight) ponožky, aneb doživotní záruka na díru už mi je k ničemu… 
• Batoh: Poprvé jsem kvůli úspoře hmotnosti koupila bágl bez zádového systému. Vybrala jsem Gossamer Gear (Mariposa 60) a ač jsem se bála, jak na tom budou ramena a bedra, tak k mému překvapení bez jediného problému! To, že je výztuha batohu tvořená vyjímatelným podsedákem, byl jen benefit navíc. Co jsem ovšem při výběru netušila, že tolik zhubnu, čili na konci trailu už nebylo bederák kam utahovat. Příště bych tedy jen vybrala o velikost menší bederák.
• Spacák: Tady jsem chtěla jít na minimální váhu i kompresi v poměru k výkonu. Vyhrál to třísezónní spacák Criterion (Quantum 450) a byla jsem maximálně spokojená. Nejen, že mi ani v chladných nocích nebyla zima, ale spacák hřál, i když nebyl úplně suchý, čili povrchový materiál zjevně dokázal peří uvnitř ochránit. 
• Nepromokavá bunda: Tady bych zmínila své rozhodnutí vyřadit z báglu těžkou technickou bundu s Gore-Tex membránou a sáhnout po lehčí alternativě s tím, že když bude opravdu hodně pršet, dám si stejně pláštěnku. Vybrala jsem bundu Rab (Kinetic Ultra Waterproof) a naprosto mi v kombinaci s STS (Ultra-Sil Nano) pončem stačila. 
• Elektronika apod.: Mapy (Mapy.cz a FarOut) jsem měla uložené v chytrých hodinkách i telefonu, nabíjela jsem z powerbanky a solárního panelu. Hned v první sekci se mi ovšem powerbanka rozbila, a tak jsem se rozhodla zariskovat, jít jen se solárem a věřit, že slunce na chvíli zasvítí alespoň obden. A ono to vyšlo! Jen bych to určitě nebrala jako doporučený postup, aneb powerbanka je přece jen jistota. Mobilního pokrytí na trailu moc nebylo, za sebe určitě doporučím kanadského operátora Fido, s nímž jsem měla signál tam, co jiní ne. Největší jistotou je mít satelitní telefon, já sama jsem se spolehla pouze na možnost satelitního spojení, jež mi v nouzi skýtá chytrý telefon.
• Ochrana před zvířaty: Nutností je bear sprej, čili takový velký pepřák, jež se dá v Kanadě koupit prakticky všude oproti podepsanému prohlášení, že člověk kupuje zbraň. Až téměř v půli trailu jsem si spíš pro nátlak ostatních hikerů koupila vak na jídlo/kosmetiku jménem Ursack. Do té doby jsem své zásoby po staru věšela na stromy v dostatečné vzdálenosti od kempu. Největší jistotou by byl klasický (a těžký) Bear canister, spolehlivost Ursacku je totiž sporná, což dokládá např. tento odkaz.
• Dokumenty: Ke vstupu na kanadských národních parků je třeba vlastnit Discovery Pass (80CAD/rok). Dále je třeba plánovat s dostatečným předstihem a zajistit si daná povolení a rezervace kempů dle vlastního itineráře. Nakonec zbývá vyřešit doplňování zásob jídla. Skvělým pomocníkem mi byly webovky GDTA (Great Divide Trail Association)
• Ostatní: Ač se GDTA (Great Divide Trail Association) každoročně snaží o údržbu a značení trailu, stále se nejedná a stoprocentně přehlednou trasu bez překážek. Často je třeba brodit řeky bez mostů, prodírat se křovím, putovat po trailu bez trailu… Závěrem bych tedy doporučila zabalit dostatečné zásoby šití, já jej poprvé vypotřebovala do poslední nitě. Dále nezapomenout na kšiltovku, protože když už slunce svítilo, tak to stálo za to. Já měla stylovku od Sunday Afternoons (Trucker Artist Series). A pak taky zajistit absolutní nepromokavost pro důležitosti jako je např. pas. Já jsem s sebou celý trail vláčela i papír s pracovním povolením a byla jsem vděčná za své rozhodnutí zabalit jej spolu s pasem rovnou do tří fóliových zip pytlíků. Aneb hezky česky, není nad trojobal!

Lucie Hromková