fbpx

Magazín

Divokých míst u nás, ale i ve světě postupně ubývá a tak je třeba tyto naše “ostrůvky divočiny” chránit, aby z nich něco měly i další generace. Jednou z méně civilizačně zasaženou oblastí u nás je stále bezpochyby hřeben Králického Sněžníku a Rychlebských hor. I když i tady už se člověk začíná postupně roztahovat a stavět různé šílenosti, které mají přitáhnout do hor více lidí, kteří mají k přírodě téměř nulový vztah…

Než tyto drápy civilizace dosáhnou i sem, rozhodl jsem si udělat těmito místy svůj vlastní okruh. Místa jsou to pro mě dobře známá, protože jsem tudy procházel již při své cestě po hranicích Československa. Samozřejmě jsem byl ale plný očekávání k jakým změnám tu již za tu dobu došlo.

Balím batoh se svými již odzkoušenými kousky výbavy. Suma sumárum jsem na základní hmotnosti nějakých 4,8 kg. Když k tomu přidám foťák, 2 objektivy, stativ, baterie a filtry, tak jsem na příjemných 6ti kilech.

Na začátek své trasy se dostávám až v poledne. Z Dolní Moravy mě čeká hned nástup na hraniční hřeben Králického Sněžníku. Po hraničních patnících mířím na rozhlednu Klepáč. V posledních dnech tu dost vydatně pršelo, a tak mě celkem překvapují potoky vody valící se přímo po stezce. Místy zapluji po kotníky do bahna. Jinak je to ale paráda, tahle pěšinka mezi borůvčím zkrátka musí bavit.

Z Klepáče býval perfektní výhled na hraniční hřeben, to se ale změnilo, protože zjišťuji, že rozhledna je již v dost zchátralém stavu a schody se úplně rozpadly. Škoda. Převážná část trasy vede po E3 – Evropské dálkové trase vedoucí od Atlantiku k Černému moři. Tahle trasa vede velkou částí severu naší republiky a narazíte na ni v podstatě až od Krušných hor po Beskydy.

Na „králičáku“ je jako vždy dost větrno. Poláci tu před časem začali stavět rozhlednu, ta už je téměř dokončená, ale pořád tu po nich zůstává jedno velké staveniště a celkem bordel. Nechápu jak tohle mohlo projít a už vůbec nechápu proč se staví rozhledna na vrcholu, který je celý holý a je z něj krásně vidět na všechny strany. Teď už jen zbývá semka natáhnout lanovku a postavit bufet, ať si ti „turisté“ můžou dát i pivko a klobásu. Status Národní přírodní rezervace tady zřejmě nehraje vůbec žádnou roli…

Přes pramen Moravy pokračuji dál a napojuji se na zelenou, která vede přímo po hranici. Všude opět valí spousta vody a musím to tu hodně přeskakovat. Po cestě se musím neustále zastavovat a uzobávat obří borůvky, které přitahují moji pozornost. Tahle stezka je naprosto parádní, protože celou dobu nabízí krásné výhledy na polskou stranu.

Po chvilce docházím jednoho kluka s batohem. Dáváme se do řeči a chvíli spolu jdeme. Dneska to je asi třetí člověk kterého jsem potkal, jinak nikdo nikde. Klučina nemá žádný plán, kam dojde tam dojde. Působí na mě ale dost vyděšeně, zvlášť když několikrát zmiňuje že neví kde bude dneska spát. Po chvíli z něj vypadne, že má tarp, ale ještě pod ním nikdy nespal. Předávám mu pár rad a vysvětluji kde je ideální tarp stavět. Asi po půl hodince se rozdělujeme a každý si jdeme svým tempem a svou cestou. Já valím dál po hranici přes Kladské sedlo.

Můj cíl je jasný. Chci přespat blízko Aloisova pramenu, abych měl snadno dostupnou vodu. Docházím k Medvědí boudě. Ta je zapuštěná v lese a působí opuštěně. Za 2 sv. války to byl německý zajatecký tábor sloužící k věznění polských Židů. V pohraničí tahle smutná minulost dýchá všude…

Za boudou nacházím vcelku rovný plácek, a tak stavím tarp. Hluboko v lese se stmívá až příliš rychle. Už za světla čelovky dělám večeři a myju se v blízké studánce. Do spacáku zalézám kolem 21 h a vcelku rychle usínám. Během noci mě otravuje myš, která se mi stále snaží dostat do jídla.

Ráno je vcelku chladno, takže chvíli okolo tarpu pobíhám v péřovce a čepici než se zahřeju. Balím věci a vařím si vodu na kaši. Kolem 8 h vycházím směrem na Paprsek. Okolo chaty jen rychle procházím a příliš se nezdržuji. Po neznačené stezce mířím opět přímo k hranici. Je tu jen uzounká pěšinka borůvčím, až teprve na hranici se stezka rozšiřuje.

Tahle část trasy je co se týče stromů poměrně řídká a všude okolo jsou jen borůvky a brusinky. Až teprve v dálce vyčnívá zvláštní vrchol Brousek (1115 m n.m.). Z něj je pěkný výhled na vyšlapanou, pohraniční stezku.

Pokračuji dál přes rozcestí Smrk-hraničník až na oficiální vrchol Smrku, který je o kousek dál. Se 1127 m n.m. je Smrk nejvyšším kopcem Rychlebských hor, jako nějaký kopec ale v podstatě vůbec nepůsobí, je to spíše taková rozlehlá placka. V okolí vrcholu jsou rašeliniště a neustále tak musím po stezce přeskakovat silně podmáčený terén.

Sbíhám pár stovek výškových metrů do Ramzové a přede mnou se otevírá výhled na protější, už jesenický hřeben na který budu muset opět nastoupat. Na vrchol Šeráku tu vede lanovka, kterou samozřejmě naprostá většina lidí ráda využívá. To není ale můj případ. Od rána se mi jde velmi dobře, takže do kopce celkem valím. Když předbíhám jednoho chlapíka, tak jen odvětí že se mám tvářit aspoň trochu unaveně, když jdu stejně rychle jak kdybych šel po rovině. Jen se pousměju a frčím dál 😊 …

S přibývajícími výškovými metry se mi po pravici začínají otevírat parádní výhledy. Ze Šeráku pokračuji dál po hřebenovce na Keprník (1423 m n.m.) kde na vyhlídce potkávám jednu holčinu, která jde zcela evidentně také nějaký přechod. Dáváme se do řeči a cca půl hodinky jdeme společně. Zjišťuji, že je poměrně zdatná turistka a hodně času tráví i v Alpách nebo Pyrenejích. Jde přechod Jeseníků a má namířeno do Rýmařova. Řeč se neustále točí okolo všech možných hor, treků a samozřejmě probereme i vybavení. Fajn pokec, ale po čase se oddělujeme a každý si jdeme svým tempem. Já letím dál, dneska mám ještě dost kilometrů před sebou…

Na červenohorské sedlo je to taková monotónní trasa vedoucí po široké, nenáročné cestě. Proti sobě potkávám trojici dost zlomených „trekařů“ pod monstrózními bágly. Jeden z nich vypadá, že se brzy složí. Kousek před sedlem se na chvíli zastavuji u památníků obětem hor a v tichosti vzpomínám. V sedle se příliš nezdržuji, tohle není nic pro mě. Všude kde je silnice to vždycky zavání hromadou lidí…

Ze sedla mě opět čeká delší výstup. Trasa se neustále mění a zvlášť okolo Malého Jezerníku mě baví nejvíc, protože se jde opět přes rašeliniště ale po parádních dřevěných chodníčcích. Nikoho nepotkávám, je naprostý klid a slyším jen šumění lesa a zpěv ptáků. Prostě pohoda. U chaty Švýcárna jen doplňuji vodu z pramene. Přede mnou se začíná rýsovat vysílač Pradědu, tam ale nemířím a jen procházím okolo odbočky k vrcholu.

Pod Pradědem uhýbám doprava na modrou značku do Divokého dolu. Semka jsem se dnes těšil nejvíc, na tohle místo jsem slyšel jen samé chvály a hned od začátku se to potvrzuje. Vedle kamenité pěšinky se pomalu vine potůček, který postupně nabírá na divokosti. Stezka velmi rychle padá prudce dolů a je parádně zaříznutá. Nevím na co dřív se dívat, všude teče voda, menší a větší vodopády. Paráda. Takhle na závěr dne je ale sestup kamením celkem náročný a nohy dostávají zabrat.

Asi po hodince scházím dolů již na normální cestu a pokračuji podél Divoké Desné. Již je vcelku pozdě, takže se poohlížím po nějakém plácku na spaní. Ten nacházím cca o 2 km dál jen kousíček od řeky. Mezi smrky stavím tarp a poté se i koupu v řece. Dnes mám na večeři těstoviny se sýrovou omáčkou. Po náročném a dlouhém dni chutnají skvěle! Přes powerbanku dobíjím hodinky a telefon a už před 21 hodinou zalézám do spacáku. V noci mě opět otravuje další myš.

Budím se kolem šesté, brzké ranní svítání nenechá člověka příliš dlouho vyspávat. Klasický ranní rituál – pobalit věci, uvařit vodu a zalít kaši. Je opět vcelku chladno, ale hned z rána mě čeká delší stoupání, takže se rychle zahřívám. Je naprostý klid, takhle brzy ráno v Jeseníkách většinou nikdo není.

Stoupám pod bývalou Františkovu myslivnu a dál pokračuji po modré. Cestou se mi nabízí krásné výhledy na protější hřeben Břidličné hory, ale počasí a viditelnost je dnes dost proměnlivé. Mířím k horní nádrži Dlouhých strání. Kousek pod nádrží potkávám mladý pár co jde na těžko zřejmě také nějaký přechod. U horní nádrže se moc nezdržuji, z ptačí perspektivy jsou Dlouhé stráně výrazně zajímavější, ale takhle z hráze je to jen velká „betonová díra“ v zemi plná vody…

Přes vrchol Mravenečníku mířím do Koutů nad Desnou, čeká mě poměrně dost prudký a dlouhý sestup o téměř 800 výškových metrů dolů. Po cestě se mi místy nabízí krásné výhledy na místa kterými jsem již v předchozích dnech procházel. V protisměru začínám postupně potkávat pomalu se trousící turisty, kteří míří k nádrži.

Od Medvědí hory začíná být sestup už poměrně prudký a nohy dostávají zabrat. Je i trochu znát únava z předchozího dne. Některé úseky jsou tu nepochopitelně natažené vyloženě po sjezdovce, což na zábavě příliš nepřidává.

Přes Kouty jen rychle procházím, není tu o co stát. Je tu vcelku dost turistů. Napojuji se na modrou po které mířím lesem na Přemyslov. Tady je to taková klidnější část trasy, žádní lidé a nenáročný terén, takže mám možnost si trošku odpočinout.

Cestou procházím hned několika malými vesničkami. Nejvíce mě asi zaujme Pekařov, kde jsou nádherné chalupy s parádními výhledy na Jeseníky. Tak tady bych si uměl představit žít…

Ráz krajiny se zcela změnil, opustil jsem hory a převážná část trasy už vede spíše přes louky a pastviny. Je to ale příjemná změna, akorát je čím dál větší vedro. Můj původní plán byl, že dnes ujdu zase cca 40 kilometrů a zítra dopoledne už dojdu zbytek do cíle. Když ale neustále koukám do mapy, tak mi připadá, že do cíle už to mám opravdu jen kousek.

Začínám si tedy pohrávat s myšlenkou, že to dneska natáhnu až do konce. Procházím přes město Hanušovice, to je v podstatě jediná větší civilizace na celé mé trase. Tady jen nakupuji rychlou svačinu a mažu dál směrem na Malou Moravu. Nohy už mají dost, ale hlava je nastavená na cíl, tak šlapu. Kousek od Dolní Moravy ještě procházím okolo pěchotního srubu a celý okruh uzavírám před devátou večer už za úplné tmy po dnešních 56 kilometrech.

Když celý výlet zhodnotím, tak zcela určitě tato trasa nabízí jedny z nejhezčích míst v této lokalitě. Pokud si chcete užít samoty, prázdných stezek a ještě divoké, nedotčené přírody, tak určitě vyrazte! Pokud budete mít čas a chuť, určitě si prodlužte pohraniční etapu přes celé Rychlebské hory, tam to rozhodně stojí za to.

Celá trasa je zde.

4 komentářů u "Králicko-rychlebsko-jesenický okruh"

  1. Ivo Merta napsal:

    K polské činnosti na Kralickém Sněžníku: Stoupal jsem k vrcholu po hřebeni kolem Vlaštovčích skal. Jako už mnohokrát dřív. Z naší strany přísná rezervace. Donedávna tichý a klidný kus divočiny, jen hraniční chodník. Proti mě jel s rachotem ale opravdu obrovský buldozer, kola velké jako já. Myslím, že už nemusím dodávat nic. Jen, že mi je smutno.

    1. Očekávám, že tam v brzké době Poláci natáhnou asfaltovou cestu, aby se tam opravdu snadno dostal každý 🙁

  2. Eric napsal:

    Pěknej výlet 🙂 Naposledy jsem v této lokalitě byl před 17ti lety, jsem si nedávno říkal, že bych se mohl zajet podívat, jak se to tam změnilo.

    Akorát mi u článku chybí gearlist, aby to bylo kompletní.

  3. Marek napsal:

    Minuly rok jsem si prochazel hranicni caru v Rychlebkach od Bile Vody a potvrzuji, ze je to krasna a klidna hrebenovka. Sel jsem jen po Chlupenkovec nad Kladskym sedlem, takze me tento prispevek hodne naladil si k tomu jeste pridat zbytek hranicniho hrebene + ty Jeseniky, ktere dlouhodobe zanedbavam:)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *