Magazín

26.07.19 2 komentářů

Pětidenní trek Durmitorem

Pokud máte zálusk navštívit hory na Balkáně, o Durmitor určitě zakopnete. Třeba jako my.

Pokud máte zálusk navštívit hory na Balkáně o Durmitor určitě zakopnete. Třeba jako my.

Loni jsem si s Jiřím na road tripu Bosnou plácla, že se tam vrátíme bez auta. Cílem měla být Sutjeska. Jenže po Vaškově zápiscích z Via Dinaricy, ve kterých popisoval minová pole, jsme si to rozmysleli.

Výběr pak padl právě na národní park Durmitor v Černé hoře. Dají se v něm chodit jedno i vícedenní treky a je tam prostě hezky. Pro nás – začátečníky – slušný začátek.

Jak se dostat do Durmitoru?

  • Letadlem – z Budapešti to lítá celkem levně
  • Autem – pokud rádi řídíte v serpentinách 🙂
  • Autobusem – z Prahy, Brna a Bratislavy tam jezdí Jenda doprava

S posledně jmenovanými jsme 14. 6. jeli my. Za 3000 korun vás dovezou (po 23 hodinách pekelné jízdy karosou) až k Durmitoru a pak vás naberou po 8 dnech zpátky.

Den 0: Do Durmitoru přes Žabljak

Vstupní branou do parku je Žabljak, kde začínáme i my. První úkol, koupit mapu, si odškrtáváme na malém náměstíčku. Je tady pekárna, pošta, infocentrum a supermarket pro doplnění zásob.

Je pozdě, tak první noc spíme v kempu. U vstupu do parku jsou hned tři: Mlinski potok s WiFi, vzdálenější Razvršje, které spravuje balkánec-každým-coulem Mišo nebo úplně obyčejný Ivan Do. Vybíráme si ten poslední, kde za noc necháváme 7 €.

Den 1: Pod Crvenou a Žutou gredou

Při sušení tarpu se s námi dává do řeči Němka. Prý jestli je to všechno, co s sebou neseme. Sama přijela autem se třemi kamarádkami a na večeři si vařily rýži se zeleninou. My s sebou máme akorát 2 kila müsli a pár kabanosů a jsme fakt rádi, že jdeme tak nalehko.

Po osmé bereme nohy na ramena. Vím, co nás tam nahoře čeká, tak se fakt těším.

Do parku se dá jít hlavními stezkami, nebo punkově lesem. Člověk se tak vyhne správcům, kteří vybírají vstupné. Na den to stojí 3 €, na 3 dny 6 €. Rádi park podpoříme, takže se jim nevyhýbáme a chceme zaplatit i za tarp. Správce nám ale vysvětluje, že za něj se platí až v parku jeho kolegovi (spoiler: za 5 dnů jsme tam ani jednoho nepotkali).

Dnešním cílem je přejít Crvenou gredu a spát v údolí Ališnica. Crvena greda vypadá jako stolová hora a pod ní se krčí ledovcové jezero Jablan. K němu se dostáváme po 2 hodinách cesty přes les a rozkvetlé louky. Černohorci prý u jezera rádi piknikují. My ale potkáváme jen dva páry, rodinku a 2 čtyřkolky, které tady rodinku nejspíš přivezly.

Zatahuje se. Plánované koupání teda rušíme, opouštíme jezero a stoupáme po úzké stezce k Crvene gredě. Potkáváme ale hned v úvodu český zájezd, který nás tu včera vysadil. Honí se mraky, tak prý čekají „co jako bude“. Nejsme žádní kovaní horalové, necháváme se zviklat a čekáme taky.

Nebe se brzy úplně zatahuje a i když neprší, nakonec to balíme. Volíme bezpečnější cestu obejít horu údolím. Je mi to fakt líto, ale riskovat nechceme. Novým cílem je louka pod Žutou gredou.

Jde se k ní temným lesem kolem známého Zminje jezera. Prý se dá celé obejít a je tam i jeskyně, my ale pokračujeme dál. Na mapě je na louce vyznačené stavení. Nakonec se ale ukazuje, že jde o napůl rozbořené salaše a jsme tu úplně sami. Tarp si proto stavíme v jedné, ze kterého zbyl jen skelet.

Den 2: Božská Ališnica a pekelný sestup z Planinici

Ráno to vypadá slibně. Jiří se sice nevyspal, protože kolem tarpu něco celou noc chodilo, nebe je ale modré a svítí sluníčko. Müsli ládujeme uprostřed louky.

Čeká nás cesta k Škrčko jezeru, která začíná pěkně zostra. Občas na prudkém stoupání potkáváme rozkvetlé hořce, občas kravinec. Fakt nám nejde do hlavy, jak tudy vyhnali krávy…

Kromě kravinců tady taky poprvé potkáváme turisty. Museli vyrazit už z Žabljaku, protože mají jen bundu uvázanou v pase a předbíhají nás.

Po vystoupání 270 metrů se nám otevírá údolí Donja Ališnica. Zpětně ho hodnotíme jako to nejhezčí, co jsme v Durmitoru zažili. Můžete ho jít po levém nebo pravém úbočí, pasou se tam koně a krávy, je tam prostě klid. Na chvíli se zastavujeme a necháváme to plynout.

Údolí uzavírá výstup na vrchol Planinica. Po cestě přecházíme první sněhová pole a prodíráme se klečí. Místy to nejde jinak než po čtyřech. Ti, co jdou natěžko, to tady musí mít krušné.

Na vrcholu jsme sami. Fouká. Viditelnost o ničem. Tak se akorát zapisujeme do vrcholové knihy, ve které nacházíme i loňský zápis Vaška nebo záznam, že někdo přenocoval na vrcholu loni v červenci. Protože se zase honí mraky, necháváme si noc na vrcholu ujít a sestupujeme k Škrčko jezeru, u kterého se krčí Planinarki dom Škrčko.

Za protějším vrcholem bouří, tak spěcháme. Stávkuje mi ale koleno, tak to moc hnát nejde. Těch 630 výškových nakonec sestupujeme 2 hoďky. Co k tomu říct? Terén tam čekejte prudký a dost se sype. Dolů to ale jinudy nejde.

Odměnou nám je klidné jezero, u kterého si dáváme kafe a filtrujeme vodu na večer (zbytečně, u chaty je voda). Dává se do deště, tak mizíme v Planinarském domě. Podle ceníku, který uvnitř visí, to vypadá, že v létě tady bydlí správce. Teď je tady jen 12 prázdných postelí.

Tehdy nám naplno dochází, že sezóna vlastně ještě nezačala. Že jsme přijeli brzy. Ostatně v nějakém cestopise jsme četli, že tady spalo tolik turistů, že si autor musel vzít špunty do uší. Tak pokud máte rádi klid, Durmitor si dejte rozhodně před sezónou jako my.

Před setměním se nakonec přece jen někdo objevuje – dva Ukrajinci. Na cestě jsou tři dny a stihli už přibrat do party toulavého psa. Hned ze startu nám kazí naše zítřejší plány – prý nejde projít Samar.

Samar je uzoučký průsmyk (na fotce dole v levé třetině), kterým se chodí do centrální části parku. Možná trochu tvrdohlavě si před usnutím říkáme, že ten Samar stejně zkusíme. Ostatně Ukrajinci měli na zádech 80 litrové batohy a s sebou rádio a psa.

Den 3: Nepokořený Samar

Po snídani se s párem loučíme. Nezavidíme jim. Chtějí si Planinicu vyšlapat cestou, kterou jsme včera sestupovali. My teda míříme na Samar. Vyplatí se ohlížet… Cestou se otevírají parádní výhledy na jezero.

Stezka k Samaru je prudká, skalnatá, úzká, ale vlastně se to dá… 200 metrů od průsmyku nám ale cestu kříží sněhové pole, pod kterým zeje tak 100 metrová propast. Obejít horem to nejde. Dolem je to risk kvůli blátu z roztávajícího sněhu… Možná by to nějak šlo, ale jako začátečníci si nevěříme a přesto, že máme i nesmeky, to balíme.

Místo toho stoupáme k druhému průsmyku Škrčko ždrijelo, který je oblíbeným vstupním bodem do údolí, které opouštíme. Odtud se chodí i na Prutaš, druhou nejvyšší horu Durmitoru, která je tak trochu opomíjená. Zástupy turistů tam prý nepotkáte ani v létě.

Tady se krajina dost mění. Je to spíš taková travnatá pláň, ze které buď vystupují holé skály nebo se propadá do hlubin. Prostě klasické vápencové podloží. Z průsmyku klesáme na silnici R-16.

Mimochodem silnice R-16 je obzvlášť oblíbená u motorkářů a auto-turistů. Vede skrz park a podél cesty je každou chvíli nějaká zastávka, na které stojí obrovské dřevěné rámy upozorňující turisty, kam mají zaměřit pozornost.

Na asfaltce je moje koleno rádo, Jiří už méně. Šlapeme směrem k průsmyku Sedlo a plánujeme stopnout auto do Žabljaku. Brzy se dává do deště, tak poprvé testujeme naplno náš nepromok. Zastavují nám až Slováci a berou nás do Žabljaku, kde místo tarpu dáváme přednost posteli u místních.

Den 4: Na kapučínu u ledové jeskyně

Další den se vracíme do hor. Máme v plánu vystoupat k ledové jeskyni Ledena pećina a od ní sejít do údolí Katun Lokvice. Cesta se nám tentokrát zdá nekonečná a ještě mi odchází baterky do foťáku, tak vytahuju mobil.

Přes vápencové skalky porostlé klečí vede úzká stezka. Chvíli se leze, pak se přechází sněhové pole, pak se zase obchází propadlina… pod jeskyni přicházíme ve chvíli, kdy se dává do deště. Jsou tu spíše lezecké pasáže, tak je déšť to poslední, co potřebujeme. Stejnou cestou se ale vracet nechceme, takže se vyškrábeme až k jeskyni.

Vchod je do ní úplně zasněžený a nedá se dostat dolů. Hluboko na dně akorát vidíme ledové stalagmity. Za odměnu si vaříme v jetboilu kapučíno. Takové odměny mám fakt ráda. Zatímco ho labužnicky usrkáváme, přichází dva kluci, se kterými se dělíme o čokoládu. Přišli z opačného směru a půl hodiny hledali cestu, tak si ji zaslouží stejně jako my. 🙂

Máme teď na výběr – jít na Katun Lokvice po levé, nebo pravé straně údolí. Pohledem do mapy si volíme pravou, ze které se dá v polovině odpojit a zamířit na nejvyšší horu Durmitoru – Bobotov Kuk. Nacházíme se v centrální části Durmitoru, kde akorát mezi skalami roste tráva. Cestou se to proto hodně sype a jde to pomalu.

Lokvice je prý v létě oblíbeným základním táborem, ze kterého se snadno podnikají výlety do okolí. Je tady plácek na stany, stavení i zdroj vody. Roli v tom možná hraje i místní pastavec, který prodává za jeden a půl euro pivo. Má tady své stavení, stádo ovcí, koně a zapaluje jednu cigaretu od druhé. Ani dnes tarp nerozkládáme a steleme si v chajdě.

Den 5: Velika previja s odřenýma ušima

Poslední den v horách začínáme snídaní pod vymeteným nebem. Bude hezky. Od pastevce jsme se včera dozvěděli, že stezka do vedlejšího údolí, která vede přes průsmyk Velika previja po úpatí Mededa, je průchodná.

Hned od začátku to není žádný med…cesta je prudká, křižuje suťáky a ještě se musí místy lézt. Říkáme si, jestli se na nás teď pastevec zdola pobaveně nedívá. Třeba jako ti kamzíci, kteří poskakují na skalách nad námi a shazují na nás pár kamenů.

Pokud se tady vydáte mimo sezónu, tuto část bychom doporučili jen zdatným nebo odvážným a rozhodně bychom ji nedoporučili jít v opačném směru. Představa, že ty skály slézáme dolů, mi nedělá dobře ani teď.

Jakmile se přes Velika Previja přehoupneme do vedlejšího údolí mezi vrcholy Veliki Meded a Savin Kuk, je to už jiný svět. Při cestě dolů vidíme, že na nás z vrcholků hor koukají turisti, jdou na Savin Kuk. Narozdíl od nich jsme ale v celém údolí úplně sami.

Zrovna tady dopadá slunce a na louce voní kytky. Jak ohromné místo to je, uvidíte, když porovnáte hory s malou červenou boudou (fakt na fotce je) v údolí. Jde o Alpinisticki bivak, kde se dá přespat.

Poslední ohlédnutí za tímhle údolím a jde se dolů. Skalky střídá kleč a ta zas přerůstá v les. Nakonec se vynořujeme u Černého jezera, kde celý výlet zakončujeme koupáním (ve všech jezerech je koupání povoleno) a večer v místní restauraci Podgora u černohorské speciality kajmaku.

A tím náš trek Durmitorem končí. Co říct závěrem?

Do durmitoru na začátku sezóny. Hlavní sezóna trvá od července do září, takže když dorazíte na začátku června, vyhnete se hlavní vlně turistů, ucítíte rozkvetlé louky a přejděte si pár sněhových polí. Některé cesty ale nemusí být průchozí.

Nalehko. Byl to náš první výlet nalehko a v žádném případě bych neměnila. Z mého gearlistu je vidět, že je, kde šetřit… ve dvou jsme si ale rozdělili tarp a jídlo, takže jsem nesla pro mě nádherných 7 kilo.

Povinná výbava = repelent. Té havěti je tady fakt spousta.

Gearlist Míša / Gearlist Jiří

Mapa 1. až 3. den / Mapa 4. až 5. den

2 komentářů u "Pětidenní trek Durmitorem"

  1. mwaigner napsal:

    Super dovča ? a nádherná krajina.

  2. George napsal:

    Pekně zpracovaný gear list a přiložená mapa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *