Přechod Bavorského lesa jsem měl na seznamu již delší dobu, především mě zajímalo srovnání české a německé části. Moc dobře vím, že bavorská část platí za tu výrazně divočejší část a to je přesně to, co mě láká.
Vybavení na celý přechod vypadá následovně. Pro tentokrát jsem si dovolil velký luxus a vzal více fototechnicky a i těžší powerbanku. Jinak zbytek zůstává již poslední roky neměnný, takto mi to vyhovuje.
Připravit, pozor, start
Cestu jsem po úmorné 7 hodinové cestě přeplněnými vlaky zahájil v Bavorské Rudě, která přímo sousedí na hranici s Železnou Rudou. Vyrážím až ve 14 hodin, přesto bych se dnes rád někam posunul. Hned kousek za vlakovým nádražím už mizím v lese a vítá mě první cedule NP Bavorský les. Je příjemně, teplota cca 18°C. V podstatě celý přechod po německé straně záměrně vedu po Evropské dálkové trase E6, která vede z Finska do Slovinska (a dále pokračuje až do Turecka).
Hned od začátku cesta vede parádní, úzkou pěšinkou smrkovým lesem. Je vidět, že kůrovec se tu v dřívějších letech hodně vyřádil, ale les si tu žije svým životem, bez lidského zásahu a má to své kouzlo. I ty mrtvé stromy semka tak nějak přirozeně patří a to, co už popadalo poskytuje přirozené prostředí pro další živočichy. Zkrátka běžný, přírodní koloběh života a smrti tu funguje dobře.
Na dnešek jsou hlášeny bouřky a to se zřejmě dost odráží na návštěvnosti parku, nikdo tu není. Po pár kilometrech procházím malebnou vesničkou Zwieslerwaldhaus odkud lesem začínám stoupat na hřeben směrem k vrcholu Großer Falkenstein (česky Sokolí kámen, 1315 m n.m.). Poprvé procházím přes tzv. Ladu (německy Schachten), což jsou takové luční ostrůvky, kde se z pravidla vyskytují osamělé, staré a různě pokroucené stromy. Dříve tato místa sloužila pro chov dobytka, nyní už jsou přísně chráněna a Němci je berou jako kulturní památku.
Bouřka za zadkem
Začíná se zatahovat a přichází déšť, oblékám nepromokavé oblečení a postupuji dál. Z odpolední, příjemné teploty se rázem stává pocitovka tak 5°C. Hory mě chtějí asi řádně přivítat. V protisměru potkávám jeden německý pár mířící rychle dolů. V dáli už slyším bouřku a po pár minutách začnou lítat blesky v mé těsné blízkosti. Holý hřeben ve výšce 1300 metrů není zrovna ideální místo pro chůzi v bouřce, tak přecházím do lehkého klusu a během pár minut dobíhám k vrcholu Falkensteinu. Dočasný azyl mi poskytuje kaplička stojící vedle chaty. Jsou tu zapálené svíčky a v tom dešti to má zvláštní atmosféru. Chvíli tu jen tak rozjímám a pak volám domů manželce jestli se mi může podívat na meteoradar, jak to s bouřkou vypadá. Dostávám hlášení, že bouřka by měla být brzy pryč.
Po pár desítkách minut znovu vycházím do lehkého deště, z vrcholu pochopitelně nic není. Všude je mlha a je vidět na pár metrů. Po dešti má les krásnou, sytě zelenou barvu. Miluju les po dešti. Procházím starými bučinami, které mě myšlenkami vrací na Balkánskou Via Dinaricu.
Ráj pro samotáře
Další lada má v té mlze neskutečnou atmosféru, chvíli se tu zdržuji a fotím ty staré samotáře. Jsem nadšený. Také mě dost baví místní traily, cesta téměř vždy vede jen úzkou pěšinkou pro jednoho človíčka, kterou lemuje vysoké kapradí. Dnes mám Bavorský les pro sebe.
Kde přespat
Nocování v Národním parku je tady zakázané. Tenhle problém jsem chtěl vyřešit tak, že každý den na večer přejdu hranice na českou stranu a přespím na nouzovém nocovišti. Na konec ale docházím k závěru, že je to dnes zbytečné. Jednak je to trochu zacházka a druhak tady dnes nikdo není, takže šance že bych na někoho narazil je dost minimální. Koneckonců základ je dodržovat základní pravidla chování v přírodě, což mi nikdy problém nedělalo, naopak si na tom zakládám. Zásadně nespím v přísně chráněných zónách, nikdy nerozdělávám oheň a odcházím brzy ráno, aniž by po mě na místě cokoliv zůstalo.
Na večer přicházím k další louce, kde je stará, zřejmě lovecká chata. Ta je zamčená, ale má celkem fajn, zastřešenou verandu. Ideální místo na přespání. Odsunu lavici a chystám si spaní na zemi. Na vařiči si připravuji večeři, dnes jsou to těstoviny se sýrovou omáčkou. Dobrota. Za zvuku šumějícího lesa zalézám do spacáku kolem půl desáté.
Vzhůru do dalšího dne
Noc byla vcelku klidná, ale často jsem se budil. Kolem půl 5 už mě nadobro budí světlo. Chvíli ještě polehávám a pak už vylézám ze spacáku a balím. Vycházím kolem půl 7 a z louky hned navazuji na husté bučiny. Všude je po včerejším vydatném dešti hromada vody a cesty jsou dost rozbahněné. Hned z rána mi v těsné blízkosti přebíhají přes cestu dvě velké laně. Krása.
Kochání po chodníčcích
Po chvíli se vynořuji z lesa a přicházím k umělé nádrži Hirschbachschwelle, ta dříve sloužila k plavení dřeva. Teď už více připomíná přírodní jezírko. Je tu hezky, takže se tu chvíli zdržuji a dělám si snídani. Od jezírka vede zážitková trasa přes rozsáhlá rašeliniště. Prakticky celá stezka vede po povalovém chodníku. Všude okolo jsou rozsáhlé polomy, ale opět se tu vše nechává v režii přírody. Žádné lidské zásahy, žádná těžba. Procházím okolo několika jezírek a dost mi to tu místy připomíná Jizerky.
Stoupáček
Jakmile skončí rašeliniště cesta se dost prolíná bukovými lesíky s lučními ostrovy s typickými samotáři. Tahle místa mě fascinují. Každý strom je naprostý unikát. Přes řeku Kleiner Regen (česky Malá Řezná) se pak dostávám až k zajímavým mokřadům, odkud začínám stoupat kamzičí stezkou lemovanou hustým borůvčím. Stoupání je to velmi dlouhé a poměrně náročné, protože pěšinka je dost úzká a většinou vede po kamení a kluzkých kořenech. Do svahu se už začíná opírat polední slunce, což na náročnosti příliš neubírá. Jako je tady už nějak zvykem, opět nikoho nepotkávám, až těsně před chatou Rachelschutzhaus v protisměru potkávám prvního turistu a o chvíli později asi 3 skupinky turistů mířících na vrchol Großer Rachel (česky Roklan), ta je se svými 1453 m n.m. druhou nejvyšší horou Šumavy a Bavorského lesa.
Na vrcholu jsem během pár minut a otevírá se mi krásný výhled na celý Bavorský les a téměř celou část Šumavy. Při sestupu se zastavuji na vyhlídce odkud je velmi dobře vidět blízké, ledovcové Roklanské jezero. Po delším klesání postupně opět mizím v rozsáhlých lesích. Ne náhodou se Národní park jmenuje Bavorský les, 90% území parku totiž pokrývají lesy. A je to hodně znát, tyhle úseky lesem jsou opravdu dlouhé.
Kam až dohlédneš
Mé další kroky vedou pod další vrchol – Lusen (česky Luzný). Po cestě ještě míjím několik horských potoků a v jednom z nich se koupu v krásné bystřině. Už je opravdu odpolední horko a nutně se potřebuji zchladit. Cesta na vrchol je hodně zajímavá, nejdříve se jde kratší část po povalovém chodníku a poté vede na vrchol zcela rovný průsek kamenitou cestou, přičemž obrovské, kamenité moře, které je na vrcholu, má člověk stále na očích. Předbíhám hrstku turistů a během pár minut jsem už na vrcholu. Otevírá se mi doposud nejlepší výhled na této cestě. Za dobrých podmínek odsud bývají vidět i vrcholky Alp. Já dnes až takové štěstí nemám, ale v dáli se Alpy trošku rýsují. Nicméně výhled na okolní vrcholky je skvělý a také jsou velmi dobře vidět části, které jsem už prošel.
Po stopách zaniklých obcí
Kousek pod vrcholem se nachází hraniční rozcestí Markfleckl, to bývalo kdysi Trojmezím Čech, Bavorska a Pasovska. Na místě je hned několik historických patníků. Já se vydávám postupně klesající pěšinkou dál směrem na východ. Od rozcestí Kacklreibe pak pozvolna stoupám lesem podél říčky Reschbach, ta pramení poblíž pramene Vltavy. Mým dnešním cílem je bývalá osada Bučina, ta byla dříve nejvýše položenou osadou v Čechách. Po válce byla ovšem dědina vysídlena a srovnána se zemí. Dnes se tady nachází nově zbudovaný hotel a kaple sv. Michala. V bezprostřední blízkosti hotelu jsou pak fragmenty železné opony. Tyhle poválečné pozůstatky jsou na Šumavě patrné na každém kroku, ale ne každý to vnímá. V dnešní uspěchané době, kdy většina turistů prosviští Šumavou na elektrokole, aniž by se někde zastavili (kromě hospody samozřejmě) to bohužel jen potvrzuje.
V těchto místech již končí oficiální hranice NP Bavorský les, čímž pro mě zároveň končí tahle Bavorská etapa a začíná ta česká. Ještě před překročením hraničního přechodu se koupu v hraničním potoce Čertova voda. Mířím na pár stovek metrů vzdálené nouzové nocoviště. Jsem tu už kolem 19 hodiny a přesto mě překvapuje, že už je tu celkem plno. Naštěstí místo pro postavení svého tarpu tu ještě najdu.
Nocoviště
Všichni dost koukají na můj lehký batoh a trochu nechápou jak během 10 minut už mám postavený tarp, nafouknutou karimatku a celkově nachystané spaní. Vařím večeři a kolem 20 hodiny už nemám co dělat. Chvilku se potuluji po okolí a snažím se držet dál od nocoviště, protože tu neskutečně otravují hejna komárů. O půl deváté zalézám do spacáku a jen slyším, že postupně přichází nebo přijíždí na kolech další lidé, kteří hledají místa na stan. Usínám velmi rychle.
Probouzím se tradičně celkem brzy již se světlem. Spaní venku má v tomhle velkou výhodu, takže si vůbec nemusím řídit budík. Ostatní na nocovišti ještě tvrdě spí, zatímco já se zpožděním fotím první sluneční paprsky na přilehlé louce. Už teď je jasné, že bude hezký, ale horký den.
Železná opona
Balím věci a tradičně kolem půl 7 vycházím. Hned z rána se chci především zastavit u nedalekého památníku železné opony. Celkem se tu zdržuji, vše pečlivě pročítám a zkoumám. Myšlenkami se vracím k roku 2017, kdy jsem na jeden zátah obešel hranice celého Československa a tyhle fragmenty se na mě vynořovaly na každém kroku. Svoboda…člověk si tu zase zapřemýšlí… Za těch cca 40 let železné opony bylo na hranicích zadrženo víc jak 50 tisíc lidí! Z toho cca 280 při pokusu o přechod hranic zemřelo.
Od památníku už pokračuji dál, navazuji na červenou značku, po které se ve většině případů standardně chodí přechod Šumavy. První kilometry jsou fajn, baví mě to a je to trochu zase něco jiného než bavorská část. Především tu jsou rozlehlé louky, které jsou hojně využívány pro pastvu dobytka.
U hraničního kamene – Červený potok se zastavuji, dnes není kam spěchat. Trasa bude hodně rovinatá a půjde to tu rychle. U potoku suším tarp a dělám si snídani. Užívám si samotu a jen v klidu poslouchám okolní zvuky.
Přes Šumavské slatě
Od rozcestí Žďárek už začínají standardní, šumavské, převážně asfaltové cesty. Nic v čem bych si liboval. Od včerejška mě navíc nějak zlobí levá noha a tyhle dlouhé asfaltové úseky tomu moc nepomáhají. Když se blížím k nocovišti Strážné, tak v protisměru potkávám první trekaře, kteří se evidentně teprve probudili a začínají vycházet na cestu. Já už mám tou dobou v nohách cca 16 km.
Lidské bláznovství
Z lesa scházím k silnici, která vede do vesnice Strážné. Chtěl jsem se tady zastavit hlavně kvůli tomu, abych si dokoupil nějaké jídlo. Mám pocit, že už jsem tady někdy procházel, ale znovu mě překvapuje jak extrémně hnusná tahle vesnice je. Absolutně nechápu jak tohle v Národním parku, jen kousek od I.zóny mohlo vůbec někdy vzniknout. Vrchol nevkusu nashromážděný na jednom malém místě. Všude šílené vietnamské tržnice s porcelánovými čápy a podobnými bizarními věcmi a to vše podtrhuje v centrální části vesnice epická stavba – Imperial Casino. Asi aby si tu Němci připadali jak v „ráji“…Pár minut na tu všechnu hrůzu okolo jen nevěřícně koukám, pak docházím k závěru, že si rychle nakoupím v obchodě a mizím odtud, jinak bych si musel vypíchnout oči.
Při návratu na stezku mě ještě nepřestává udivovat vykácený les kousek nad vesnicí. Další česká specialita, zatímco na bavorské straně se všechno nechává napospas přírodě a ono světe div se, nějak to funguje, tak Češi všechno vykácí, aby v ideálním případě na místě vznikla polopoušť na který jen stěží něco vyroste. K tomu ještě nezapomenou rozrýpat cesty takovým způsobem, jakoby se tady prohnal tankový prapor. Vítejte v Národním parku!
Další cesta se odehrává v podobné režii – louky, lesy, asfalt, elektro „cyklisti“. Z letargie mě probouzí až přechod přes říčku Řasnice, u které se na chvíli zastavuji a koupu se. Perfektní ochlazení.
O chvíli později přicházím k památníku Bohumila Hasila, který tady v roce 1950 zemřel při pokusu o přejití hranic. Se svým bratrem Josefem tady převedli desítky svých spoluobčanů do svobodného světa.
Úprava plánu
Můj původní plán byl pokračovat dál přes Nové Údolí až na Třístoličník, Plechý a kousek za Smrčinou začít směr stáčet k Volarům, ale po dnešním dni docházím k závěru, že cestu zkrátím. Tyhle dlouhé asfaltové úseky bolavé noze nedělají dobře, navíc na všech těch místech už jsem stejně byl.
V Novém Údolí se tak napojuji na žlutou značku a mířím podél Studené Vltavy na Stožec. V obci Dobrá mě po delší době překvapují hezké domy a celkově pěkná atmosféra vesnice. Mým dnešním cílem je Soumarský most, tady jdu podél Teplé Vltavy rozsáhlými rašeliništi. Všechno je naprosto podmáčené a hlavně tu neskutečně otravuje veškerá létavá havěť.
Večer v kempu
Hned u Vltavy je vodácký kemp ve kterém se po dnešních 45 kilometrech rozhoduji zůstat. Je tu celkem plno, tak hledám plácek na stan trochu stranou od všeho dění. Když si při odpočinku u stanu sundávám boty a ponožky, tak si najednou všímám parádní boule na levém kotníku. Aha, tak tohle je ta bolest co mě už 2 dny trápí. Vůbec jsem o tom nevěděl. Většinou tyhle bolístky neřeším a prostě jdu. Evidentně jsem ale musel někde blbě došlápnout.
Koupu se v osvěžující Vltavě, přičemž chladím nohu. Do spacáku zalézám kolem 21 hodiny.
Dnes jsem si chtěl trošku přispat, protože už není kam spěchat. Čeká mě už jen cca 8 posledních kilometrů do Volar. Přispání v mém případě znamená, že vstávám cca kolem půl 7, v klidu si dělám snídani. Celý kemp ještě spí.
Za naprostého klidu odcházím kolem 8 hodiny. Přecházím přes železniční přejezd a mířím dál po žluté značce. Po chvíli opět mizím v lese. Tahle část trasy už spadá pod CHKO Šumava a je vidět, že se tu opět celkem těží.
Poslední kilometry jdu pak pěknou alejí podél hlavní silnice. Na vlakovém nádraží ve Volarech je dost živo. Zrovna tu mají nějakou akci. Jsou tu nějaké historické vagony, všude spousta rodin s natěšenými dětmi a samozřejmě celkově dost turistů.
Tady uzavírám své “mikro-dobrodružství”. Celkově byla trasa dlouhá cca 114 km. Už z mého popisu je jasné, že bavorská strana byla výrazně hezčí, zajímavější a divočejší, ale samozřejmě i ta česká má co nabídnout. Obecně bych ale asi spíše doporučoval po celou dobu se držet na německé straně a to i za hranicí NP, kde E6 ještě stále pokračuje.
Odkaz na celou trasu je zde.
Mohu znát důvod, proč jste si pod nafukovačku vzal ještě karimatku? Důvod: pořídil jsem si ji, ale ještě nezkoušel. Mám ji na léto. Ale plánuji pod ni jen Tyvek. Je to málo?Děkuji
Pod nafukovačku si dávám tu tenkou EVU z několika důvodů – nafukovačka díky tomu neklouže, zvedne se tepelný odpor a hlavně ji používám složenou jako výztuhu zad batohu, který nemá žádnou zádovou konstrukci.
Dobrý den
V červnu mám v plánu jít tuhle trasu. Minulý rok jsem šla českou stranu.
Trochu se bojím že někde zabloudím. Nemáte uloženou někde v mapách tu trasu, kudy jste šel? Jaké mapy jste používal ? Moc děkuji za odpověď
Tak už jsem to našla 😂 moc děkuji
Prima čtení, díky. Musela jsem se smát, protože ze Strážného jsem měla přesně stejný pocit. Akorát u nás byl vylepšen vynikající místní zmrzlinou v příchuti povidloň, na tu jen tak nezapomenu…