Prominentní vrcholy Lužických hor

Tenhle nápad nosím v hlavě už něco přes 2 roky, ale teprve teď se vše sešlo tak, abych mohl konečně vyrazit :-).

Zarytí ultraběžci pravděpodobně už moc dobře vědí, přesto se najde velké množství lidí, kterým tohle nic neřekne. Ve zkratce….jde o to zdolat všech 18 prominentních vrcholů Lužických hor do 24 hodin (prominence více jak 100 metrů nad okolní terén). Trasa je na vás, ale má to jednu podmínku, musí to být okruh. Takže tam, kde začnete je třeba i skončit. Celou absolvovanou trasu je k úspěšnému pokusu taky potřeba doložit záznamem z hodinek, mobilu apod.

Ve světě je podobných akcí celá řada, mezi běžci je asi nejznámější Bob Graham Round v britském Lake District. I na základě této akce vznikly právě PVLH24. Do dnešního data tuhle výzvu zvládlo 36 lidí a já se chci zařadit mezi ně…

A co z toho ? Vlastně nic, jen skvělý pocit z překonání vlastních limitů (ty jsou většinou stejně jen v hlavě) a jedinečná možnost projít/proběhnout si v podstatě celé Lužické hory během jednoho dne. Ale… trochu taky prestiž a doživotní členství v elitním Klubu Prominentních vrcholů Lužických hor.  Další, neméně podstatnou záležitostí je také vytvoření komunity lidí, kteří se okolo tohoto podniku motají.

Pro mě je to ale především naprostá volnost a radost z pohybu. Prostě vypnout a jen běžet, hodit za hlavu každodenní starosti a užít si tu chvíli naplno a bez zátěže kterou na sebe neustále nabalujeme. A taky po delší době zase okusit sladkou chuť aspoň malého dobrodružství…

Trasu jsem průběžně připravoval při svých nepravidelných, krátkých výletech do Lužických hor převážně se svým ročním synem. Ten už má mimochodem téměř polovinu prominentních vrcholů zdolaných :-). Je dobré si všechny vrcholy s předstihem projít, hned na několik z nich totiž nevede ani cesta. Největší problém byl však celou tu dobu úplně jinde. Najít si na tuhle věc čas… Při mém každoročně nabitém běžeckém kalendáři kdy absolvuji cca 15 běžeckých závodů ročně –  od krosových závodů a sky race až po horské maratony pro mě bylo totiž vždy těžké si vyhradit alespoň 1-2 měsíce prostoru na to, abych se stihl připravit, a abych se po 100 kilometrovém běhu taky stačil dát dohromady. Mělo to navíc i ještě jeden háček, stovku v kuse jsem nikdy neběžel, ale uklidňuju se tím, že když zvládnu nachodit s batohem po horách během pár měsíců tísice kilometrů, tak by jedna “stovečka” neměl být až takový problém… Současná koronavirová “krize” a s tím související rušení závodů však vlastně mému pokusu nahrála na smeč.

Na začátku dubna si probíhám při tréninkovém výběhu polovinu trasy a dolaďuji poslední detaily. Najednou mám před sebou viditelný cíl a jsem plně rozhodnutý to zkusit. Na papíře mi to vychází na nějakých 103 km a cca 4000 výškových metrů. Vybírám startovní datum 15.4.2020 ve 2 hodiny v noci. Na velikonoční pondělí si ještě po Lužičkách rozvážím na 4 místa vodu. V Lužických horách je totiž s vodou poměrně problém. V úterý si chystám věci a jídlo na celý den. Do nového běžeckého batůžku Inov-8 Adventure Lite 15 balím filtr na vodu Sawyer Micro, skládací láhev CNOC Vecto. Kdyby náhodou přišel déšť, tak beru pro jistotu i ultralehkou nepromok. bundu OMM Halo Smock. Na sobě budu mít během celého dne můj oblíbený a osvědčený setík “rabáckého merina” a univerzálního softshellu Borealis. Na nohách dlouhé, běžecké kalhoty Rab Skyline Thights v kterých jsem odběhal celou zimu a dost si je oblíbil. Do bot už tradičně ponožky Bridgedale a celou dobu se budu spoléhat na mé oblíbené boty Inov-8 TrailRoc 285.

Večer se pokouším na chvíli usnout. Budím se o půl 1, dávám hodně silný kafe, kontroluji věci a sedám do auta… Před 2 hodinou jsem už ve Svoru, startuji GPS a v 1:50 vybíhám. Jsem ve zvláštním rozpoložení, zapínám autopilota a prostě běžím, zkusím se zastavit za 100 kilometrů… Je klidná noc, jasná obloha a nikde ani náznak života. Teplota kolem nuly, takže běžím v čepici a rukavicích. První na řadě je vrchol Sokol u Petrovic. Není kam spěchat, mám spousty času a tak v klidu klušu lehoučkým tempem. Sem tam mi přes cestu přeběhnou srnky. V dáli před sebou vidím matný obraz  kopce ke kterému směřuju. Začínám prudce stoupat lesem a před 4 hodinou jsem na vrcholu, dotýkám se kamene a běžím dolů. U odbočky k vrcholu mám první láhev s colou, dávám rychlou sváču a z kočičí studánky si nabírám trochu vody do rezervy. Běží se mi fajn, tohle tempo mi vyhovuje, už se ale těším až se rozední a uvidím tu nádheru kolem sebe. Probíhám Petrovicemi a mířím přímo na Popovu skálu. Od Sokola jsem tam cca za 50 minut, tohle byla rychlovka. Šplhám po skalnatém vrcholu na vyhlídku, je tma jak v pytli. V dálce na mě svítí Ještěd, elektrárny v Polsku a pod sebou mám osvícený Hrádek.

Za chvíli už to valím zpátky směrem k Petrovicím, začíná se pomalu rozednívat, probouzejí se ptáci a už je to veselejší. U hraničního přechodu mizím v lese, objevuje se přede mnou tlupa divokých prasat, ale utíkají. Od hraničního přechodu Kammloch si to štráduju přímo po hranici směrem na další vrchol – Hvozd. Je to pěkný stoupák, ale jde to rychle. Za mnou už vychází slunko a tak se musím furt otáčet a kochat. |Je tu fakt nádherně. Na vrcholu je to nezvyklý pohled. Hvozd znám jen se zástupy turistů, teď tu jsem úplně sám. Chvíli se kochám okolní krajinou, fotím. Po hranici sbíhám dolů a probíhám dědinkou Valy a mířím na vrchol Plešivec.

Tomuhle kopci jsem nikdy nepřišel na chuť, je to zvláštní, takovej roztáhlej kopec u kterýho z dálky není úplně jasný kde má vlastně vrchol. Jdu volným terénem směrem k vrcholu, až kousek pod ním se objevuje suť kde už je to jasné. Z vrcholku sbíhám čistě na směr zarostlým terénem do Dolní Světlé. Tady mám schovanou další flašku. Dávám chvíli pauzu a pak už šlapu směrem k hraniční závoře Waltersdorf. Zvláštní pohled, je tu natažená páska a cedule zákazu vstupu. To všechno kvůli koronaviru. Chlapík vedle zametá cestu, procházím kolem a zdravím ho. Žádný problém, pak už začínám pořádný krpál na Luž – nejvyšší a nejprominentnější vrchol Lužických hor. Stoupám přímo po hraničních patnících krásnými bučinami. Stoupání je ukrutný, ale užívám si to. Je hezky, není kam spěchat, nikdo nikde. Prostě dokonalost. 

Na vrcholu pěkně fouká, chvíli se kochám a pak už suťovištěm slízám přímo po hranici dolů. Tahle část je za mě to nejlepší z celý trasy. Nejsem tu prvně a mám to tu moc rád. Nádherný trail, nikde ani živáčka, tady bych si dovedl představit běhat dennodenně. U Trojhranu odbočuju a mířím přímo pod Pěnkavčí vrch – druhý nejvyšší vrchol Lužických hor. Opět krásným bukovým lesem stoupám volným terénem přímo k vrcholku. Hřebenovka pod tímhle vrchem stojí obzvlášť za pozornost. Doporučuji každému projít. Někdy bych to chtěl jít na podzim, to tu musí být nádherně. Z vrcholku už to pálím přes Stožecké sedlo dál.

Vynořuji se pod Jedlovou a menší zkratkou stoupám přímo po sjezdovce na vrchol, je to zase pěkný stoupák, ale za chvíli jsem nahoře. Dávám sváču, chvíli jen tak posedávám u rozhledny a pak už zase vyrážím. Seběh dolů na Malý Stožec, tady to jde hezky. Pohodová cesta, dá se běžet odpočinkovým tempem, ale pěkně to odsýpá. Za chvíli už jsem kousek od Rybniště, kde odbočuji pod další vrchol – Plešivec č.2. Je to skutečně tak, jsou tu dva vrcholy se stejným názvem, oba jsou prominentní. I tenhle Plešivec mi ale přijde divnej, ani minule se mi tu nedařilo najít snadnější cestu na vrchol a tak jdu prostě volným terénem přímo nahoru. Dolů už to ale konečně trefuju a napojuju se hned na turistickou značku přímo do Rybniště. Už mám za sebou polovinu trasy a cítím se pořád velmi dobře. Až překvapivě dobře. Za vesnicí mířím po turistické cestě lesem na další vrchol. Zastavuji se u mnišského pramene. Ještě před 10 dny studánka krásně tekla, dneska už nic. Odklopím víko a tam jsou aspoň zbytky vody. Nabírám do zásoby a umývám si zpocený obličej. Tahle zastávka bodla, děkuji ti studánko, škoda jen, že vody je čím dál tím míň.

Stoupání na Široký vrch je brnkačka, jsem tam ani ne za 10 minut. Pak už pokračuju zkratkou abych se napojil na zpevněnou cestu. Tady to jde rychle, křižuju silnici a pak proběhnu okolo zajímavého skalního útvaru Hrbolec. Vynořuji se na louce nad Chřibskou odkud je krásný výhled na okolí. Sbíhám dolů do Chřibské, potkávám dokonce i pitnou studánku, tak rychle piju a omývám obličej. Odsud už mě čeká delší stoupání na Chřibský vrch. Tady to jde vcelku pomale, ale není vůbec kam spěchat, mám hromadu času. Odbočuju k vrcholu a za chvíli sem tam. Mám za sebou cca 60 km, nohy už jsou trošičku unavený, tak je trochu proklepávám, dávám rychlou sváču a koukám do okolí. Pak suťovištěm sbíhám přímo dolů směrem ke Křížovému buku. Tady mám schovanou flašku s magnesií. Trochu se napiju a pokračuji na Javor. Tenhle kopec jsem šel minule zbytečně složitě, teď ho trochu obejdu, abych nemusel stoupat tím nejhorším krpálem a brzy se ukazuje, že to byla správná volba. Dotýkám se kamene a stejnou cestou se vracím zpátky ke Křížovému buku. Doplňuji vodu ze schované flašky a potkávám chlapíky co tu mají zaparkované auto. Poprosím je jestli tu flašku můžou někde vyhodit a už valím dál.

Protahuju se okolo Malého Javorníku a mířím přímo na Přírodní rezervaci Studený vrch a vrchol Studenec. Krásné místo, každému doporučuji. Když budete mít štěstí, můžete tu narazit i na kamzíky! Na vrcholku je i rozhledna, ale dneska se na ni fakt necítím. Chvíli sedím, rychle dávám něco k snědku. Seběh už trochu bolí, nohy ztuhly. Ale asi po 5 minutách klusání už je to vcelku dobrý. Mám něco přes 75 km a k mému údivu se pořád cítím velmi dobře. Probíhám okolo Zlatého vrchu – čedičovou kupu která velmi výrazně vyčnívá nad svým okolím. Někdy se tam musím stavit, ale dneska už to nedám. Sbíhám volným terénem k silnici na Mlýny. Tady brodím Kamenici. Boty jsem si namočit nechtěl, ale co už, teď už je to stejně jedno. Lesní stezkou nabírám výšku a objevuji se pod Středním vrchem. Je to opět zajímavý, poměrně vyčnívající čedičový útvar. No a samozřejmě taky jeden z prominentní vrcholů. Vyšlapanou stezičkou po skále jsem za chviličku nahoře. Výhled je odtud parádní, v dáli je i krásně vidět Děčínský Sněžník i nejvyšší hora Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein.

Sbíhám dolů a objevuji se ve vesničce Mlýny, tady mě čeká poměrně dlouhý přeběh po silnici. Snažím se furt běžet, ale na tom asfaltu se to zdá být nekonečné. Na konci vesnice uhýbám do lesa a neznačenou stezkou mířím přímo pod vrchol Sokol. Tohle je Sokol č.2. Na vrchol se opět stoupá víceméně cestou necestou, ale jde to poměrně rychle. Únava už je ale znát. Nohy by ještě celkem šly, ale hlava už začíná trochu nespolupracovat a přichází první krize, která se po chvíli projevuje i fyzicky. Seběh ze Sokola ještě dávám a rychle se přesouvám pod Velkou Tisovou. Při stoupání tu potkávám ženskou partu co jdou dolů. Krátce se dáváme do řeči a hned se mě vyptávají co tu nacvičuju :-). Na vrcholu jsem kupodivu taky relativně rychle. Mám před sebou ale ještě 3 pořádný vrcholy a ty nebudou zrovna zadarmo.

Už nefotím, není na to už moc nálada ani síla. Už to chci dorazit, ideálně ještě za světla. Stoupání pod Velký Buk je dlouhý a celkem mi dochází síly. Házím do sebe čokoládu a piju colu, za chvíli se to lepší. Z rozcestí Pod Boučkem je to na vrcholek konečně docela rychlý. Dolů stále běžím, přebíhám odbočku na neznačenou cestičku k Malému buku. Vracím se. Po chvíli se objevuji pod Malým bukem. Nenechte se zmást, tenhle buk fakt není malej! Je to hodně strmé stoupání zarostlým terénem kde to je zralý spíš na lezení po čtyřech než po dvou.

Pomalu začíná zapadat slunko, chtěl jsem to dorazit za světla, to už ale nestíhám. No nic, jdu v klidu. Vyškrábu se na vrchol, dělám fotku. Nasazuju čepici a čelovku, ještě je budu potřebovat. Sbíhám přímo dolů a napojuji se na cestu pod Klíč. Tohle je můj poslední kopec. Pořád běžím, kupodivu síla furt je a mám pocit, že bych vydržel běžet klidně ještě pár hodin. Při stoupání na Klíč zjišťuji, že to možná ještě stihnu, abych ještě vyfotil západ. Přidávám a na vrchol Klíče v podstatě vybíhám. Jsem tu pozdě, ale fotku ještě udělám. Je tu jeden jediný člověk, dneska jsem v podstatě nikoho nepotkal. Tak takhle to v Lužických horách chodí. Za 100 kilometrů potkáte jednoho člověka :-).

Mám v sobě prázdno, žádná euforie, prostě se jen kochám výhledem na Lužický hory který jsem právě celý proběhl. Asi mi to všechno dojde až se zpožděním. Ve výsledku…co je na tom, tak jsem právě uběhl něco málo přes 100 kilometrů v kuse. Teď už jen seběhnout dolů do Svoru a mám hotovo. Na konec to dělá nějakých 107 km  a 4000 výškových metrů. Dokončil jsem to za 19 hodin a 2 minuty. Kdybych si zavčas všimnul času na hodinkách, tak bych ty 2 minuty s klidem stáhnul. Později koukám v klidu doma, že jsem přestávkama na pití, jídlo, filtrování vody a focení ztratil minimálně 3 hodiny. Kdybych měl podpůrný tým, tak myslím že bych to zvládl podstatně rychleji a zpětně bych asi zvolil opačný směr trasy. Možná to za rok zkusím znova, ale tak o 4-5 hodin rychleji… Ale na to, že to byla má první stovka v životě to není úplně k zahození.

Celkově mohu velkou část této trasy doporučit i jako skvělý víkendový výlet nalehko nebo vícedenní pochod na pohodu.

Trasa zde.