Vidina prodlouženého víkendu se musela patřičně využít a tak jsme vyrazili na 130 km dlouhý přechod Bílých Karpat 🙂 Předpověď počasí ideální, batoh sbalený a tak v sobotu ve 4 ráno už sedáme do vlaku a čeká nás úmorná 7 hodinová cesta až do Petrova na Hodonínsku. V Petrově vyrážíme podél vinohradů směrem k CHKO Bílé Karpaty. Asi po 3 km už přicházíme k česko-slovenské hranici a mizíme v krásném lese. Z něj po chvíli vystupujeme a přes louku míříme k přírodní památce Žerotín.
Přes rozhlednu Travičná a Šumárník procházíme “zeleným tunelem”. Je to pastva pro oči a užíváme si to. V plánu je každý den ujít cca 40 km, abychom se v úterý stihli vrátit zpět do Liberce.
Nejvíce se těšíme do NPR Čertoryje, kde jsou nejrozsáhlejší orchidejové louky ve střední Evropě. Louky už jsou hezky rozkvetlé, ale čas orchidejí ještě bohužel nepřišel. Kvetou většinou až o pár týdnů později, ale i tak si užíváme průchod rozsáhlými loukami se solitérními duby. Něco takového vidíme poprvé v životě. Neustále mě ta naše země nepřestává udivovat a to už jsem po ČR nachodil cca 3500 km. Na trase je solidní převýšení, celkově nastoupáme 5600 výškových metrů, tak je to furt nahoru dolu. Ke konci dne procházíme okolo Kuželova a posledního, funkčního větrného mlýnu holandského typu u nás. Snažíme se dojít co nejdál a na večer ještě stoupáme na kopec Hradisko. Místo na spaní už hledáme s čelovkou. Naštěstí počasí přeje, je teplo a tak spíme pod širákem v lese.
Další den si to namíříme přímo na Megovu boudu, kde se koupeme v parádním potůčku a valíme to dál směrem na Velkou Javořinu (970 m n.m.) – nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Z Javořiny je nádherný výhled na celé okolí. Dáváme oběd na Holubyho chatě a už zase klesáme přes přírodní rezervaci Javořina – nejstarší chráněné území na Moravě. Bučiny jsou tu rozlehlé, turisté žádní. Většinu času jdeme sami a velmi si to užíváme.
Pozdní odpoledne vycházíme celkem brutální krpál na Velký Lopeník kde potkáváme pár, který jde také přechod. Dáváme se do řeči a řeč přichází na ultralehké vybavení. Po chvíli zjišťujeme, že se známe se stejným borcem, který vloni šel SNP. Svět je prostě malý. Čas je neúprosný a my máme plán 40 km, takže se po chvíli loučíme a valíme dál. Opět trochu nestíháme a slunce zapadá. Přes Starý Hrozenkov stoupáme ještě na kopec nad Žítkovou, kde nacházíme plácek na spaní. Opět pod širákem.
V pondělí vyrážíme o půl 8 a podél hranic si to míříme krásnými lesy na kopec Javorník odkud stále pokračujeme přímo po hranici. Potkáváme velkou partu dětí co jdou “na těžko”. Mají náš obdiv. Pohraniční stezka je parádní, husté lesy, nikdo nikde a vlastně si kompletuji další část pohraničí.
Ve Vlárském průsmyku se potkáváme s dvěma kluky, kteří jdou přechod ze Strážnice. Jeden z nich se mě ptá, jestli nemáme náhodou něco společného s Nalehko, protože máme vybavení které tady moc lidí nenosí. Jen se směji a odpovídám, že náhodou pro Nalehko pracuji 😀
Chvíli kecáme a loučíme se. Máme namířeno na slovenskou stranu ke zřícenině Vršatec. U ní je přírodní památka Vršatské bradla, poměrně ojedinělé skalní útvary, které sem krajinově příliš nezapadají. O to víc je to zajímavé. Děláme okolo několika kilometrový okruh se solidním převýšením a vracíme se pomalu zpět k hranicím, kde přespáváme. Opět pod širákem. Sice jsme byli kompletně vybavení – tarp, stan, ale v tomhle počasí jsme je vůbec nepotřebovali.
Jedeme podle plánu a poslední den už jdeme jen cca 19 km, tak abychom stihli dopoledne vlak zpátky. Ještě procházíme zajímavou přírodní rezervací Jalovcová stráň a dáváme výšlap na rozhlednu Královec.a pak už nás čeká jen klesání do Valašských Klobouků. Po tomto přechodu řadím Bílé Karpaty k jedné z nejhezčích lokalit u nás. Tak neváhejte a vyrazte taky! 🙂
Kompletní fotogalerie zde.
Tento článek si na zveřejnění počkal přesně rok, ale myslím že se vám bude líbit. Hledal jsem totiž na Šumavě nějakou pěknou souvislejší hřebenovku a nějak to nebylo ono.
Cesta buď vedla turisticky exponovanými místy nebo často po lesních cestách a to mě moc nebaví, radši mám pěšinky. Pak moje oko zabloudilo do Bavorska a tam jsem viděl pěkný trail vedoucí lesem po hřebeni z Velkého Javoru na západ. Nikde jsem z téhle oblasti nenašel informace nebo blog a o to víc mě to zajímalo. Stačilo vymyslet napojení z Čech a plán byl hotov.
Začátkem září si tedy beru den dovolené a v pátek ráno vyrážím přímým vlakem z Prahy směr Železná Ruda. Vystupuji v Zelené Lhotě u Nýrské nádrže. Předpověď počasí byla mizerná,ale tady je kupodivu hezky. Nejdřív trochu nudná cesta do Hamrů (člověk se už těší do hor), cesta po silnici tomu nepřidá. Náladu mi spravuje pěkný kostelík se sudetským hřbitovem.
Odtud už vede hraniční stezka značená sloupky a tak točím na východ směr Ostrý. Z téhle strany moc impozantně nevypadá,ale nenechte se mýlit je to jedna z nejkrásnějších hor Šumavy. Hlavní vrchol (něm. Osser) leží na německé straně a místní ho nazývají Bavorský Matternhorn kvůli profilu od městečka Lam.
Češi mu pro změnu říkají “Prsa Matky boží” – dvojvrchol od východu opravdu připomíná ladné ženské tvary. Nejsem měkej a tak až na chatu vyběhnu po hranici místo po tur. značce, která se připojuje z Čech. Na chatě si dám oběd – polívku a pivo.
Přede mnou je nejkrásnější hřebenovka české Šumavy. Vede přímo po hranici a z bavorské strany je normálně turisticky přístupná(viz.foto). Nechápu jaká ochranářská lobby má prsty v tom, že na českých mapách nic není. No nevadí, vy jste poučeni a můžete tam směle vyrazit.
Cesta není úplně zadarmo, trail je hodně kamenitý (proto název článku Šutrava), ale pokud chytnete pěkné počasí, bude mít krásné výhledy na všechny strany až na Svaroh.
Brzy ráno dojdu platanovou alejí na hraniční přechod a ospalým Eisensteinem mířím k jezeru pod Velkým Javorem. Na lavičce u jezera si vařím snídani o kterou se skoro peru s domestikovanými kachnami, div mi nelezou po nohou.
Od jezera se musím dostat na vrchol, ale duše objevitele mě táhne opět mimo tur.trasy. Využívám informací z netu a vyrážím na “Seewand” – zrušený chodník vede přímo středem rezervace, takže jsem jak myška a maximálně opatrný. Ale ta krása!
Místy jsou ještě vidět značky, jinde hledám cestu pěšinami zvěře. Rokle, skály, potůčky, staleté buky, tady nejde spěchat. Ani už nevím kolik času uběhlo, asi hodně, mám zpoždění. Ale mě to nevadí. Konečně jsem na značené stezce vedoucí na vrchol, slunce už je vysoko na obloze.
Gr.Asseru (1456m) je vlastně náhorní plošina. Tady už sami nebudete, jezdí sem lanovka a tak je o víkendu na nejvyšším šumavském vrcholu plno. Kdo má natrénováno, může sem vyjet i na kole. Užil jsem si výhled z několika skalek, restauraci jsem si odpustil a zamířil z toho mumraje pryč.
Čekala mě hřebenovka Hochtour steig – součást dálkové trasy E6 přes dvanáct tisícovek.
Původně jsem podle mapy myslel že to bude trailík lesem, ale skutečnost byla daleko daleko lepší. Cesta neustále kolísá a vrcholové skalky a holiny poskytují velkolepé výhledy po celé trase. Skrytý poklad pro české turisty! Každý výraznější vrchol je korunován zajímavým křížem. Terén bych přirovnal k východní části Nízkých Tater.
Restauraci na Velkém Javoru jsem vynechal a tak jsem se stavil až na chatě pod Malým Javorem kde skoro nikdo nebyl, protože sem už se musí pouze pěšky. Občerstven pivem a koláčem se vydávám na další cestu. Krátké ostré stoupání na Malý Javor.
Odtud už moc lidí nepotkáte, jen nějakého osamoceného turistu, tak jako se to poštěstilo mě. Cestou narazíte i na přístřešky, většinou jsou někde v sedle na rozcestí. Počasí bylo parádní a tak jsem si dal odpoledního šlofíka a odpočatý vyrazil dál.
Moc pěkný západ slunce mě zastihl na kopci Ödriegel,tak jsem se pokochal a šel hledat místo na spaní. To jsem nakonec našel u vrchu Mühlriegel hned pod Ödrieglem.
Za jasné noci jsem si vylezl ke kříži na vrcholové skalce a v závětří se kochal vyhledy na osvětlené vesnice půl kilometru pode mnou.
Ráno mě vzbudil deštík a mlha – z léta rovnou do podzimu. Na konec hřebene zbývá ještě kus cesty a tak jsem se moc nezdržoval snídaní a rychle vyrazil.
Seběhl jsem skoro 300 výškových metrů do opuštěného lyžařského střediska Eck, kudy vede jediná silnice přes hřeben, a hned to zase napálil do kopce na Großer Riedelstein, kde je skála a na ní kamenná věž – památník Maxmiliana Schmidta, bohužel výhled kvůli mlze nebyl žádný.
Což platilo i pro další úsek. Ale stal se malý zázrak a tak na Krkavčích skalách (tak jsem si je pojmenoval já, jinak je to Steinbühler Gesenke) se mlha rozplynula,mraky se prodralo slunce a mě se naskytl úchvatný výhled ze skalních útesů dolů do údolí.
Na chatě Kötztinger Hütte(1050m) jsem si dal občerstvení, atmosféra tu byla báječná,před nedělním obědem se tu scházeli starousedlíci v tradičních kožených kraťasech,podkolenkách a kamizolkách. Obsluhu zajišťovali ženské v Dirndlech(kroj). Mě se líbilo, že se sem z okolních vesnic po mši vyštrachali i dědové kolem sedmdesátky, všichni dostali tuplák, jeden společný tác s vdolky, pobavili se a mazali domů na nedělní oběd.
U nás jsou lidi zalezlí u televizí nebo na zahrádkách a společný život na vesnicích skomírá. Bohužel rozum jsme po revoluci ještě nedostali a tak u nás vládne konzum.
Posledním výrazným bodem je vyhlídka Kreuzfelsen(999m), kde už jsem potkával davy turistů mířících na oběd na Kötztinger Hütte.
Pak už jen nekonečný sestup k silnici u Schönbuchen a hřebenovka byla za mnou. Můj plán byl dojít přes další kopce až do Nýrska, ale nějak jsem podcenil náročnost trasy a tak mi den chyběl. Potřeboval jsem se nějak dostat domů, takže jsem musel na stopa. Stopoval jsem cestou do další vesnice, auto mi zastavilo až po docela dlouhé době, týpek mě hodil do Hohenwarthu,kde už je hlavní silnice vedoucí údolím až pod Velký Javor a dál na Žel.Rudu, kam jsem se chtěl dostat. Stopoval jsem ani ne pět minut a mladý pár mě hodil až do Lamu na nádraží,odkud by mi jel případně vlak(to jsem bral jako poslední variantu).
Jak tak bloumám očima po odjezdech vlaků najednou koukám na další ceduli, že za necelou hodinu mi jede turistický příhraniční autobus až do Nýrska, skvělé! Autobus jezdí jen v letní sezóně a tohle byl asi poslední víkend kdy jel. Zbylý čas jsem strávil prohlídkou městečka a výbornou zmrzkou z cukrárny.
Autobus přijel načas a kromě mě nikdo nejel, takže za 1 euro jsem měl autobus jen pro sebe. Trochu mi to ale bylo líto, je škoda že ho nevyužívá víc výletníků. Dá se dojet z Nýrska do Lamu, odtud vystoupit na Ostrý a sejít do Čech na vlak, ideální jednodenní výlet. V Nýrsku jsem si ve večerce koupil sváču a pivko, aby mi cesta vlakem utíkala.
Tato hřebenovka je pro českého turistu skrytou perlou. Moraváci to mají kousek na Slovensko,ale my Češi nic podobného v okolí nenajdeme.A když, tak to bude turistická magistrála se vším všudy. Z Prahy jste tady vlakem za chvilku, poznáte divokou odlehlost hraničního hřebene i bavorskou pohostinnost na horských chatách.
Happy trails!
Deu