Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Appalachian Trail

3500 km 3-6 měsíců Severní Amerika Springer mountain - Georgia

Můj další plán je fakt zabrat a pospíchat. Jeden hezký den, dva dny deště a chumelení a pak – 15C i míň na dva dny. To je o život, být promoklý, mokré boty i rukavice a uvíznout v těch mrazech. Takže valná většina lidí prostě zůstává ve Village a čeká na lepší počasí, pár dalších zkusí projít půlku Smokies a utéct stopem z Newfound Gap do Gatlinburgu a počkat na lepší počasí tam. Z Hiltonu teda vyrážíme jen dva

Z Fontana Village chytám stopa dost rychle, lidi tu jsou vážně super. Dost jsem se snažil dopsat na benzince blog a hodně jsem se zdržel, takže to jen natahuju půl hodinky do “Hiltonu” – obrovského shelteru na břehu přehrady. Jsou tu piknikové stolečky, solární nabíječka na telefony, sprcha 30m odsud. Ale jinak je to normální shelter se dvěma dřevěnýma pryčnama… Ten název Hilton mě prostě lákal, tak mám možnost si ho vyzkoušet.

Můj další plán je fakt zabrat a pospíchat. Jeden hezký den, dva dny deště a chumelení a pak – 15C i míň na dva dny. To je o život, být promoklý, mokré boty i rukavice a uvíznout v těch mrazech. Takže valná většina lidí prostě zůstává ve Village a čeká na lepší počasí, pár dalších zkusí projít půlku Smokies a utéct stopem z Newfound Gap do Gatlinburgu a počkat na lepší počasí tam. Z Hiltonu teda vyrážíme jen dva. Nejdřív přes monumentální přehradu, a pak už do lesů.

Parádně mrzne, ale je krásně. Je to solidní stoupání, ale pěkný trail a utíká to. Po pár hodinách je odbočka na “rozhlednu” – jsou tu staré Fire towers (rozhledny ze kterých se hlídaly lesní požáry) a některé jsou přístupné. Už chvíli šlapu sněhem, tak vidím že nahoru na věž se v uplynulých dnech nikomu zacházet nechtělo. Beru to tak že to může být moje jediná vyhlídka na Smokies, když se má počasí pokazit a tak si 15min zajdu. Rozhodně to stálo za to. Tohle se mi jen tak neomrzí.

Pak pádím dál. Ve sněhu už nějakou chvíli vidím čerstvé stopy (boty Altra Leone Peak), je mi divný že nikoho nedocházím, to se mi nestává. Obvykle každého rychle dojdu. Začínám mít strach, jestli se přede mně ráno nedostala Anish a já ji tím pádem nepotkám. To by mě mrzelo. Fakt makám, ale stále nikdo přede mnou. Už mi dochází síly. Terén začíná být těžký, je to jako lézt na Frýdlantské cimbuří a zase zpět. Zledovatělý sníh tomu nepřidává.

Už mám totálně dost. Já snad těch čtyřicet kilometrů dneska do Sheltru nedorazím. Takhle fyzicky na dně jsem už dlouho nebyl. A pořád jsem nikoho nedošel. Takže to musela být Anish. Nikdo jiný takhle rychlý není. Ach jo.

Nálada se mi dost lepší když dorážím do Sheltru – na pryčně sedí zlomení dva zmrzlí borci v úplně promočených Altra botách. Je to úleva, když vím, že to nebyla Anish a když vidím že je na tom někdo hůř než já. Představují se jako Gary a Techno. U ohniště sedí šedivej děda a topí. Nic neříká. Nechává nás vykecat a zve nás k ohni.

Připravuju si spaní a sedám k ohni ohřát nohy před spaním. Děda se rozpovídá. Říká se mu Tennessee Walter. Má monstr batoh s vnějším rámem. Prý vždycky nabalí věci, vyleze sem nahoru do hor a tady pár dní vegetí. Ale že teď je fakt kosa, tak jen přes den sbírá dříví a večery prosedí u ohně. Má přijít další sněhová bouře, tak to zítra balí a jde dolů. Loví v obřím batohu, vytahuje pytel čokolád a nabízí. Chytáme se. Kalorií není nikdy dost. Zase něco kutí u batohu a ptá se jestli nevadí, když si zakouří. Je tu dost nadýmíno od ohně, tak asi proč ne. Prej jestli se někdo přidá??? Otáčím se na něj a ve světle ohně vidím jen z alobalu umotanou fajfku a to jak se děda zubí. Cpe do fajfky pořádnou palici a podává klukům. Tohle není pro mě, tomuhle moc nerozumím. Lezu do spacáku. Ale baví mě tu pohodu sledovat. Po pár kolech fajfku uklízí a tahá placatku whisky, prej kdo si dá. Kluci nic, ale tomuhle zase rozumím já 🙂 To se to bude spát. Tomu říkám trail magic! A kdyby kouzelnej dědeček šíleně nechrápal, tak je to určitě nejlepší noc na trailu.

Ráno se ke mně chce přidat Gary, plán proběhnout hory co nejrychleji se mu líbí, ale dost mu to trvá tak vyrážím sám. Sníh sype už od rána.

Když začnu stoupat na Clingmans Dome, nejvyšší bod AT, přechází to v hustý déšť. Na rozhlednu se vybíhám vyfotit do mlhy jediný, všechny stopy míří dál, dolů do sedla.

Hned to valím dolů taky. Je to docela o hubu – všude pod sněhem je led a trail prudce klesá. Člověk klouže dolů po ledových kaskádách. Budu rád když odsud vyváznu celej.

Asi po hodině slyším hlasy zprava a vidím že vedle se přibližuje zasnežená silnice. Podle mapy vede do sedla Newfound Gap, kam potřebuju. Silnice je delší, ale bezpečnější. Přidávám se k Justinovy a Magic. Justin poklusává, je kosa, tak se přidáváme všichni. Probíráme odkud jsme atd. Justin najednou bystří… říkáš z Čech? Neznáš Kate Plihalovou? Chvíli jsem s ní šel loni na PCT. Byla jako stroj. Pozdravuj ji. Haha, to je dobrý, takže tě zdravím Káťo! A kdybys prej nevěděla, tak to je Justin co pořád hulí. A na důkaz, že nekecá normálně za běhu nacpává fajfku a mocně potahuje. To jsem ještě neviděl…

Sedlo je děsný mumraj. Všichni sem vyjedou autem a u sněhu se fotí. Rychle pryč. Ostatní hikers stopují do města, protože předpověď počasí je strašidelná… Aspoň přestalo pršet. Dotahuju to po ledě na plánovaných 33km do dalšího Sheltru. Docela plno, ale vejdu se. Už po tmě doráží Gary a celý září, že mě tu nachází.

Celou noc prší a ráno vyrážíme do mlhy a deště.

U vyhlídky Charlie’s Bunnion se to na chvíli protrhá, tak se fotíme a užíváme výhledu.

Čvachtou a po ledě to dotahujeme do Cosby Shelter na 34km. Zase plno, ale vejdeme se. Všichni se snaží co nejrychleji dostat z hor. Celou noc lije a ráno začíná chumelit…

Jsou tu dva 19tiletí kluci Flash a Maple s ultralight batohama, tak tvoříme rychlý tým a mizíme. Je to docela zábava takhle v týmu.

Můj cíl je 16km do hostelu. Usušit, dobře se vyspat, přečkat krutě mrazivou noc a brzo ráno pokračovat do městečka Hot Springs. Tam bychom měli být už za dva dny.

Chumelí čím dál hustěji a dost se ochlazuje. Je mi líto všech, kdo jsou teď nahoře… Kolem poledne opouštíme národní park a přicházíme k silnici. Už z dálky na nás nadšeně mává holka a zve nás k autu – v otevřeném kufru má krabice jídla, colu, čokolády a ovoce a ať si dáme.

Je úplně nadšená že zná Garyho – on totiž dává videa na YouTube – GaryOnTheAt. Hrozně ji baví potkávat lidi co zná z videí a vykrmovat je… a všechny jejich kamarády. Obvykle prý jezdí s dobrotama nahoru do parku do Newfound gap, ale silnice je teď zavřená kvůli sněhu. To nám asi nevadí 🙂 bezva svačina – hrst jahod, Gatorade, donut, Kitkat a pár jahod navrch.

Podcházíme dálnici a za pár minut jsme v hostelu. Zase kategorie sama pro sebe… Sbírka zajímavě vypadajících dřevěných boudiček, ale rozhodně nejzanedbanejší místo co jsem navštívil…

Nevadí, chci pod střechu a do tepla. Bereme s Garym chatku ať máme možnost sušit. Vééélká chyba. Je tu taková kosa, že sedíme na postelích v bundách a kulichách. Nepomáhá ani do červena nažhavený přímotop. Pořád kosa. Horká sprcha by mohla pomoct. Je to prej ta boudička za chatkou. Bez topení, aha, místo podlahy placatej kámen, aha. Kohoutek na teplou vodu prokluzuje, ale nakonec ho přemlouvám. Horká voda, super. Stíhám se akorát celej namočit a voda se mění na ledovou… a nejde zastavit, protože kohoutek prokluzuje. Ve 2C nad nulou stojím pod ledovou vodou. Paráda. Oblíkám si zpátky špinavý oblečení a vracím se do ledové chatky do spacáku trochu ohřát. Všechno tu je založené na “honor systému” – přijdete, dostanete proužek papíru a tužku a všechno si sami účtujete. I nákup zásob v obchůdku a piva. Tak si aspoň beru pár nejdůležitějších věcí pro odpočinek – corn chipsy, salsu a pivo:-) Na pohled stylové místo, jen trochu té údržby by to chtělo…

Odpoledne začínají různá auta přivážet lidi co jsem nechával za sebou před týdnem… Prostě na hory kašlou a poskočili 200km dopředu… Je mezi nima i “Kulička”, holka co jsem ve sněhu došel cestou do Fontana Village. Zajímavý setkání…. Ona tak 150cm a 50kg nadváhy. Jak se k ní blížím, říkám si co je to za zjevení – ultralehkej batoh HMG naplněnej tak vysoko, že se jí sklání nad hlavou na stranu jako starej tovární komín. Ze všech kapes něco přetéká a čouhá a plachtu stanu prostě jen táhne za sebou, připevněnou k batohu. Masakr.

Prohazujeme pár slov. Prý kam mám dnes namířeno. Říkám že Fontana a že spěchám protože mi za tři hodiny zavírá pošta a já tam mám balíček. Skoro se rozbrečí. Jí to prý bude trvat dva dny tam dojít. A jak je prý možný, že jsme všichni tak rychlí… Nečeká na odpověď a dodává “asi proto, že pořád nezastavujete se na půl hodiny vybrečet!“ Něco na tom bude. Je mi jí líto. Tak dodávám že to nesmí vzdávat, že každému to trvá jinak dlouho než si na batoh a kilometry zvykne. A že si to bude fakt užívat, až to přijde! A že stojí za to to vydržet. Docela pookřeje a už zase se kulí dál a usmívá se. No, má můj obdiv že se do AT vůbec pustila.

Do chatky nám přihazují ještě Sunny a Sleeping Bear, protože je jinak všude plno.

Smrádek se výrazně horší, ale je tepleji. Tohle místo mě nebaví. Jedinou útěchou mi je, že venku je mínus 10C a tady o chlup víc. Ale stejně spím ve spacáku a kulichu.

Ráno to balíme co nejdřív a v 8h už jsme na cestě. Parádně mrzne. Sněhu na březen docela dost a fouká to tak, že na všem roste na jedné straně námraza.

Mám na sobě oblečené úplně všechno, Gary stále v kraťasech, takže dostává trail name “Shorts”.

Na vrcholcích bez stromů to fouká extrémně, tam Shorts konečně přiznává že mu je kosa, ale kalhoty si nebere. Máme za sebou 30km a ještě něco přes 10km nám zbývá. Ten vítr z nás vysál všechnu energii. Jsou tři odpoledne a oba jsme snědli téměř všechno jídlo na dnešek.

Jsem zvědavej, jak takhle hladovej a vymrzlej přečkám dnešní mrazivou noc… Básním Garymu o běžkařských bufetech u nás na horách a jek je bezva, si dát po pár hodinách venku něco teplýho. Šlapeme do dalšího kopce a na lesní cestě najednou stojí obytňák, u něho oheň a z velkých plachet stan.

Od ohně vstávají chlapíci a ptají se, co si dáme k jídlu. Asi blouzním, i Gary jde dál. Jeden z chlápků mi sundává batoh a znovu se ptá co má servírovat a odkazuje na nabídku připíchnutou na stromě.

První je chilli. Chilli miluju, tak asi chilli. Prej co dál? Hranolky, kávu, grilled cheese sandwich? Už mám misku s chilli v ruce a chlapík griluje sýr, krájí hranolky, mele ručně kávu a do chilli mi hází obří hrst strouhaného sýra. Hotový Pohlreich. Je tohle nebe? Ptám se co je zač? Ale nemám prý mluvit a jíst, že se o nás postará. Až budeme úplně plný, tak si máme ustlat za obytňákem a že ráno se bude podávat French toast a banánové lívance 🙂 do hrnečku mi z french pressu lije výbornou kávu a na hromadu hranolků lije další naběračku chilli.

Jmenuje se Freshground, jako že fresh ground Coffee. Mlýnek a french press všude s sebou 🙂 AT už prý šel a tak ví, co potřebujeme. Jídlo. Dobré jídlo. Tuny dobrého jídla. Rád vaří, má rád lidi a tak vždycky na měsíc v roce jede takhle někam na zapadlý úsek a tam lidi vykrmuje k prasknutí. A že ho to vždycky stojí pár desítek tisíc? Je to jeho koníček, přece!

Takhle přejedenej dobrým jídlem jsem asi nikdy nebyl. S chlapíkem je fakt legrace, má jižanskej přízvuk a pořád drmolí. Video bude až dorazím domů. Tohle je pohádka. Po dvou hodinách už víc prostě nemůžeme a tak nás chlapík propouští. Jdeme dál a já jsem z toho jidla regulérně v rauši. To se to bude spát. Snažíme se dostat na noc co nejniž kvůli zimě. Celou noc chumelí ale mrzne snesitelně. S flaškou horký vody ve spacáku spím nerušeně 6hodin v kuse. Nádhera.

Ráno rychle balíme a míříme do další zastávky Hot Springs. Je to jen 15km. Můj “hiker hunger” dosahuje maxima a dokážu myslet jen na jídlo. Ve městě odhazujeme batohy v příjemně přetopeném hostelu a v restauraci to spravuje obří hamburger, polívka, ošatka hranolků, koláč a hrnek kafe. Zase je mi na chvíli dobře. Už jen zastávka v obchodě pro zásoby, vyprat, vysprchovat, dát nahrávat fotky na Drive, přebalit jídlo, usušit stan a můžu se 15min válet na palandě než vyrazíme na další jídlo 🙂

Už by nemělo mrznout, jenom obden pršet. To jsou řekl bych lepší zítřky! Po půl dni “odpočinku” už se zase těším ven. Další zastávka bude Erwin, Tennessee za tři dny.

Přidejte váš komentář

Appalachian Trail
  • Celková délka
    3500 km
  • Doba
    3-6 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Springer mountain - Georgia
  • Konec
    Mt. Katahdin - Maine
  • Nejvýše položený bod
    Clingmans Dome - 2025 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Bear Mountains State Park - 38 m n. m.
  • Převýšení
    140 km stoupání a klesání
Více o treku