Appalachian Trail

3500 km 3-6 měsíců Severní Amerika Springer mountain - Georgia

 

Na hotelu jsem si dal práci a spočítal kalorickou hodnotu veškerého jídla, co si na dva dny nesu. Je to s malou rezervou, ale vychází to na 14 000kcal!!! To je pro běžného, aktivního člověka na 6 dní. A to počítám s tím, že si dám bonusovej mega-oběd u dálnice (dalších 2000kcal). Je to prostě námaha, běhat s batohem na zádech, ve sněhu, 40km denně…

Řekl bych že zastávka v Marion se vyloženě vydařila. Na hotelu se nám podařilo všechno usušit, kluci mi jako staršímu nechali celou postel pro sebe a zvládli se rozdělit o druhou (Queen size je asi 150cm šířka, takže se to dá), skvěle jsme se najedli, stihli i snídani v ceně (ve třech za pokoj to stálo stejně jako hostel v osmi lidech na palandách) a podařilo se nám domluvit s místním MHD odvoz zpět do sedla. To vypadá jako dobrý začátek.

Na hotelu jsem si dal práci a spočítal kalorickou hodnotu veškerého jídla, co si na dva dny nesu. Je to s malou rezervou, ale vychází to na 14 000kcal!!! To je pro běžného, aktivního člověka na 6 dní. A to počítám s tím, že si dám bonusovej mega-oběd u dálnice (dalších 2000kcal). Je to prostě námaha, běhat s batohem na zádech, ve sněhu, 40km denně…

Trochu nás usazuje, že sněhu vůbec neubylo jak se přes noc ochladilo… Návštěvnické centrum je ve všední den otevřené a tak jdeme omrknout místní raritou – mají v akváriu obřího mloka. Eastern Hellbender tu žije v čistých potocich a má klidně přes půl metru. Pěkná potvora. Kluci startují k odchodu, ale mě přichází SMS od bývalého amerického kolegy, že k nim do práce dorazila zásilka na kterou čekám, tak ať dám vědět co s tím. Tohle je životně důležitý (vysvětlím později) , tak hledám adresu pošty v Pearisburgu aby mi to tam poslal. Kluci jdou napřed.

Když už jsem se zdržel a jsem tu sám, ptám se rangerky, jak moc je to špatný s tím, že Trump zrušil zvýšenou ochranu některých chráněných území a umožnil tak obnovu těžby ropy v chráněných pobřežních vodách, těžbu surovin v různých rezervacích atd. A jak se to dotýká jich tady. Paní se významně nadechla (dost jsem se lekl, protože politika a náboženství by se v cizí zemi neměly probírat…), pak řekla že by se ráda vyjádřila k Trumpovi samotnýmu, ale jako státní zaměstnanec by veřejně neměla 🙂 .

Nicméně že je to tak, že média celou věc děsně překrucujou aby to byl skandál a bylo to zajímavější (to známe, že? Na pravdě nezáleží, hlavně polarizovat společnost, vynutit si konfrontaci, znepřátelení stran a třeba z toho ještě vzejde něco zajímavého o čem se dá půl roku psát…), a že věc se má tak, že Spojené státy jsou totálně přeregulované, tuna byrokracie a že to všem svazuje ruce i ve snaze udělat něco dobrýho. A že je v platnosti taková spousta zákonů na ochranu přírody, že tohle bylo navíc a nic to neřešilo, spíš naopak.

A že mi dá příklad : “máme v parku hromady hektarů vzrostlého lesa – skvělý obnovitelný zdroj při selektivní těžbě. To by se mělo využít. Máme zákon na ochranu vodních zdrojů, který neumožňuje těžbu v okolí 100m od potoka, aby to neovlivnilo zadržování vody atd. Máme zákony zakazující těžbu v oblastech výskytu chráněných rostlin i živočichů a máme tým lidí který ty oblasti sleduje. Pak máme zákony na rekultivace po těžbě a hromady dalších zákonů. Nakonec můžeme těžit tak ve čtvrtině parku, ale i tohle by se mělo využít, ničemu to neublíží. Takže tady určitý uvolnění rukou vítám. Nicméně nakonec stejně těžit nebudeme, protože jistý občanský sdružení udělalo velkou podpisovou akci. Celý víkend paradoxně servírovali jídlo a pití do papírových kelímků a talířů a zničili tak mnoho stromů, aby sebrali podpisy a zastavili těžbu. No a protože les stárne, stromy umírají a hromadí se suché dříví náchylné k požárům a následnému kompletnímu zničení lesa, tak máme z jiného zákona povinnost tyhle oblasti pod dohledem hasičů jednou za čas vypalovat… Takže kvalitní dřevo nevyužijeme, necháme ho uschnout a pak ho za obrovskýho divadla a nákladů spalíme… Je to normální? “

Není to legrace, ale paní mě pobavila – všude je to stejný… bohužel.

Na důkaz toho, že paní nekecá narážím hned po hodině chůze na info o plánovaném vypalování lesa…

Ale je čas vyrazit. Kluci už jsou bůhví kde. Takže se pouštím zase do sněhu. Je to umrzlý, ale prošlápnutý stopy ze včera jsou v děsně divný vzdáleností, cupitám jak baletka… Dopředu mě žene to, že v poledne bych měl podcházet dálnici a má tam být restaurace. Jídlo je číslo jedna. Za odměnu dostávám jeden super výhled na hřeben, po kterém teď budeme pár dní ve Virginii pokračovat. Nádhera.

Otepluje se, klesám do údolí a sníh se mění v hluboký bláto. Skvěle. Naštěstí už vidím červenou střechu u silnice. Kluci právě odcházejí. Nevadí, budu hned za nima. Možná. V nabídce je librový “Hiker burger”. To znamená 450g masa. Monstrum. Ani k němu nedávají přílohu, protože lidi to stejně nesnědí. Já si k tomu objednávám salát coleslaw. Slečna se diví.

Diví se ještě víc když si po dvou zakousnutích objednávám ještě hranolky. Prostě vím, že to nebude stačit. Docela klidně to zvládám.

Posledních 24hodin mi dalo zabrat. Noc sice v hotelu, ale stres ze dvou věcí který se táhnou už delší dobu – 1. zablokovaná US karta kde mám všechny peníze na AT a 2. nemožnost zaplatit tarif na US mobil na další měsíc. Amerika, technologická velmoc, ale fungují jen věci co jedou automaticky. Jakmile do toho musí zasáhnou člověk, je konec. Čirá neschopnost. Karta nefunguje od příletu. Už mám za sebou 6hodin telefonování s bankou, žádný progres. Podle mě jsem mluvil už s úplně každým člověkem v tomhle ústavu. Všichni opakují, že karta je zablokovaná kvůli podezření z podvodu. Když chci vědět co s tím, přepojí mě jinam. Tam chtějí kopii pasu, tuny dalších informací a pak mi řeknou, že karta je zablokovaná kvůli podezření z podvodu a přepojí mě dál… jsem rozhodnutej volat tam tak dlouho, dokud to nevezme někdo s alespoň malým chomáčkem nervových buněk mezi ušima, kdo je vybudí k životnímu výkonu a navrhne řešení situace. Asi 11. hovor a bere to holka, která okamžitě reaguje, že kartu už oživit nejde, ale že mi můžou poslat novou kartu. Jako vážně, takhle jednoduše? Těch padesát lidí předtím asi byla nějaká hloupá legrace. Raduju se předčasně. Kartu mi nepošlou kam potřebuju, ale na adresu co mají v záznamech. Prevence zneužití. Počkat, svítá naděje. Účet jsem otevíral na adresu firmy v US. Nechám si to od kolegů přeposlat. Ještě se ptám jestli bude fungovat starej PIN, nebo co s tím. PIN prý pošlou taky tam. Uff dobrá zpráva. Ale tohle mi hlava nebere. Mají podezření ze zneužití mých prostředků i když jim jednoznačně prokazuju že to jsem já, a pak bez okolků pošlou kartu i PIN někam kde už dávno nebydlím??? Nevadí. Hlavně mít kartu v ruce. A dnes mi kolega volal, že kartu i PIN přeposílá tam, kam potřebuju. Supeeer. Problém dva – platba tarifu online… nelze zaplatit kartou z Čech, protože Američani si ještě nevšimli, že na planetě Zemi je kromě USA ještě pár stovek dalších zemí a tak jejich formulář neumožňuje vyplnit jinou adresu na kterou je karta vystavená než americkou… volám tam a mluvím v nekonečné smyčce s automatem. Když to konečně obejdu a vygoogluju kouzelné číslo, kde se dá mluvit s člověkem, operátor mě přesvědčuje, že to nemůže být problém, ať mu nadiktuju všechny údaje z karty, že to bude hračka. U adresy mě zastavuje. Prej jak Česká republika, to nejde, to musí být americkej stát, ne nějaká republika… Ok, vzdávám to. Naštěstí ráno na hotelu neměl Flash problém to zaplatit svou kartou, když jsem mu dal hotovost. Poslední den, pak by číslo zrušili.

Takže zpátky v restauraci, jsem strašně rád že největší dva provozní problémy mám za sebou a doslova si nad jídlem vegetím. Když si na to všechno poroučím kávu a velký broskvový koláč, přichází se na mě podívat lidi z kuchyně… Hiker Hunger je prostě Hiker Hunger! Ve čtyři odpoledne se nakonec zvedám a vydávám se pronásledovat kluky. Mám fakt dobrou náladu a docela to utíká i když podmínky nejsou žádná sláva – na severní straně hřebenů sníh a na jižní čvachta a bláto.

Dost mě taky popohnala cedulka označující čtvrtinu trailu – pecka! Není to vůbec zadarmo, ale vypadá to že se posouvám, hurá.

Večer zastavuju asi po 35km a hledám aspoň trochu suchý plácek pro tarp než padne tma. Kluky jsem nedohnal, ale shelter kde nejspíš jsou je jen 3km odsud. Než zalezu do spacáku přichází ještě kluk co jde jen část AT, dnes začal, hned se ztratil a asi to přepálil protože byl úplně zničenej. Prej jestli budu věšet jídlo? Ujišťuju ho, že za celý měsíc nikdo z nás neviděl jediného medvěda a ani stopy, takže spíme naprosto v pohodě s jídlem (i když je to úplně špatně…) říkám ať je v klidu a radši už zaleze do spacáku do tepla a odpočívá. No bylo to těsně – od kluků později zjišťuji že právě tam potkali medvědici s medvídětem. Nic se zkrátka nemá šulit 🙂

Sněhu je fakt dost a do toho se přidávají popadané stromy a větve, polámané těžkým sněhem.

Ke stopám kluků přibyly další, které neznám. Jsem zvědavý kdo to je. V nejhorším stoupání narážím na obrovskýho chlapíka s obrovským batohem. Představuje se jako Big Load. Vypadá zoufale. První co ze sebe vysype je, že je strašně rád, že mě vidí a jestli na něj chvíli počkám. Nemám zas tak naspěch, tak proč ne. Prej už jde týdny sám a společnost je super. Noc strávil s klukama v Sheltru, ale ti mu pak hned utekli. A ten sníh ho ničí. Hned pokračuje: “jsem velkej chlap, mám 110kilo. Jsem vzpěrač, teda bejvalej, ale udělal jsem dřep s 300kg! Teď hraju profi ragby. A velký kluci jako já nebrečej že ne? No vidíš… Víš kolikrát už jsem na tomhle trailu brečel? Včera už jsem na tom byl tak špatně, že jsem volal mámě… “

Chápu že s jeho kilama a batohem to asi je peklo. Je s ním legrace, tak šlapeme celej kopec dvě hodiny v hlubokým sněhu spolu.

Nahoře je úplně zničenej. Naštěstí svítí slunce a z holýho vršku je super rozhled, tak tam křepčíme a fotíme se.

Z boudičky na vršku vybíhá Flash, má radost že jsme tam a jestli nás může obejmout, že má toho sněhu dneska dost. Že už dokonce volal mámě, aby se dal trochu dokupy. Haha, to je dobrý, že bych taky cinknul mamce, abych netrhal partu 🙂 .

Big Load v boudičce vaří, tak na něj nečekáme, chceme to natáhnout do dalšího sheltru co nejrychleji. Big Load nechce zůstat sám, tak slibuje že nás dožene. Cesta dál je peklo.

Mokrý sníh po kolena, nejsou moc značky a stopy Maple a Time-outa bloudí všude možně po hřebeni. 19km tímhle marastem nás za odpoledne úplně zničilo. Mega únava. V sheltru nacházíme kluky, i když plánovali jít o 12km dál. Prostě je to fyzicky i psychicky zničilo. Mají radost že jsme zase pohromadě. My taky, nemusíme je dohánět 🙂 Prý je vždycky potěší, když na konci dne, většinou dost pozdě dorazím a oni mají dost a leží ve spacáku a já mám prej vždycky dobrou náladu, jako by se nic nedělo. Pak nemají pocit že je to zlý a nepropadají trudomyslnosti. Big Load doráží když už dávno spíme. Ve sněhu se mu zaklínila mezi kameny noha a on si otočil koleno… Fuuuuj. Jdeme spát, uvidíme ráno.

Maple i Time-out vybíhají brzy, mají zase ambiciózní plány. My čekáme na Big Loada jak to bude s jeho kolenem. Špatný, hodně špatný. Vůbec nedrží, úplně plave. FLASH nakládá jeho batoh a snažíme se dostat 7km k silnici. Tam odsud už Big Load nějak dostopuje. Škoda, byla s ním legrace.

Naším velkým motorem je dneska oběd v “restauraci” Brushy Mountain u dalšího křížení dálnice. Jsme tam včas. Dokonce i Big Load tam dostopoval! Hroznej podnik, ale jídlo boží.

Vzdáváme stíhání Mapla a Time-outa a užíváme si že je docela hezky a sníh rychle mizí. Mám parádní 4G signál, tak volám klukům, kteří teď zajišťují chod NALEHKO. Nemají to jednoduchý. Je toho hodně a času málo. Ale tak nějak zvládají. Děkuju všem, že jsou ochotní tomu dávat hodiny navíc, abych já mohl být tady. Fakt DÍK. Hlavně Markétě a Petrovi do Prahy, který jsme hodili do vody a oni prostě musí plavat. Fakt dík děcka.

Všude je hrozně moc vody z tajícího sněhu, přesto nám to docela utíká. Potoky vody tečou i tam, kde jindy není ani malá stružka.

U sheltru na 40.km máme vzkaz, že kluci šli ještě o 10km dál. My to s Flashem balíme a děláme si pohodu už v 6h večer. Konečně nepochoduju do tmy. A je teplíčko, tak se koupu v ledovým potoce a vegetíme. Doženeme to zítra. V plánu je odchod už v 6h, ještě za tmy. Kluky celý den nejsme schopni dohonit. Všude jsou potoky vody, i tam kde být nemají. Bereme to dneska zase docela napohodu a při troše sluníčka se koupeme v jezírku. To je pohoda! I tak se nám daří do nejstaršího a nejvyhlášenějšího hostelu na AT dorazit už před 5h odpoledne. Woods Hole Hostel je pecka. Základem je 130let starej srub, kde bydlí domácí a kde se vaří a jí. A pak další ze dřeva postavený domky pro hikers.

Každej si zapisuje co jí a vypije a služby (pračka, odvoz do města pro zásoby) co využívá a pak to při odchodu zaplatí. Večeři i snídani připravujeme všichni společně. Paní domácí pobíhá okolo a uděluje instrukce. Parádní chaos. Time-out má za úkol udělat Chocolate Chip cookies podle receptu… V životě nic nevařil a nepozná mouku od cukru nebo soli… Takže do těsta sype čtvrt kila soli… Nevadí začínáme znovu, aspoň je legrace.

Je to neuvěřitelný, Neville – paní domácí tu žije sama, úplně na samotě v horách, stará se zvířata, hostel i o lidi. Jí se u ní doma a vlastně celý dům je k dispozici klidně 30 cizím lidem každý den v sezóně… Neuvěřitelný. Děkujeme.

Ráno prší a vůbec se nám nechce ven… Jak je možný, že člověk tak zpohodlní během dvou pohodovejších dní! A lepší to nebude. Za 17km je další město – Pearisburg a já si tam hned první den po příletu do Atlanty poslal na poštu nový boty a mapy na další cestu. Taky na mě na poště čeká nová platební karta (doufám)!!!

Takže na poštu prostě musím. Bohužel to vyšlo tak hloupě, že dnes je svátek Velký pátek, a tak musím ve městě počkat do zítra, abych si to všechno vyzvedl… To je i důvod, proč se poslední dny trochu loudám a užívám si jídla:-) prostě není kam spěchat.

V Pearisburgu jsme s klukama už po obědě. Měli v úmyslu pokračovat dál, ale gravitace města a All You Can eat Pizza je prostě vcucla. Je vidět, že únava toho předchozího měsíce, kdy jsme víc dní strávili na sněhu než na suchu, pořád mokří od tajícího sněhu a ráno zase zmrzlí na kost, se prostě nastřádala a je potřeba malinko odpočinout. Flash nakonec hrdinně po dvou hodinách ládování se pizzou vyráží dál, nechce utrácet za hostel. My dva s Maplem kotvíme v Angels Rest Hostel. Parádní, čistý hostel se skvělým zázemím. Tady bude pohoda.

Když majiteli líčím, že jsem tu vlastně jenom kvůli poště, a že mně trochu štve čekat zítra do 10h, volá na poštu a domlouvá s chlapíkem, že mi balíky vydá ještě dnes!!!! Super. Zítra můžu vyrazit o hodně dřív.

Karta dorazila a funguje – hned jsem s ní zaplatil jídlo v obchodě, mám nový boty a v igelitce pivo aby se mi líp odpočívalo:-)

Dnes je sobota 31.3. a já jen ráno dopisuju blog a za božího počasí vyrážím dál. To je taková radost, když slunce svítí! Na zemi je sice jinovatka, ale slunce hřeje. Těším se že zase poskočím o kus dál. V téhle etapě mě čeká nejslavnější a nejfotografovanější místo na AT – McAfee Knob – skalní výběžek nad údolím, tak snad vyjde počásko.

Pěkné jaro všem! Petr K. aka Footprint

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

– lidová tvořivost na trailu, to mě baví!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Appalachian Trail
  • Celková délka
    3500 km
  • Doba
    3-6 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Springer mountain - Georgia
  • Konec
    Mt. Katahdin - Maine
  • Nejvýše položený bod
    Clingmans Dome - 2025 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Bear Mountains State Park - 38 m n. m.
  • Převýšení
    140 km stoupání a klesání
Více o treku