Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Etapa za odměnu, za trest a tak trochu testovací!

Pobyt v Leadore byl bezva. Všechno jsme vyřídili na 20 metrech. Asi hlavně díky kempu a pohodovýmu majiteli Samovi. Ten nás nechal používat jeho domácí WiFi, koupelnu i pračku a psaní blogu u něho na verandě byl totální chill-out.

Vlastně jsme si jen odskočili do jediné místní restaurace na oběd. A to byla taky stylovka – asi tak století starý bar, pár stolku s igelitovýma ubrusama, všude vycpaný zvířata a obsluhoval nás dřevorubec s malým dítětem v jedný ruce… nicméně příjemný, normální lidi.

Během psaní blogu jsme se od Sama a dalších lidí co se zastavili na kus řeči dozvěděli, že tohle je nejsušší a největrnější léto co pamatují. Poslední bouřka byla 4.července a to nachumelilo. Už několik dní je teď vlna veder, ale mají přijít bouřky. Dnes se to pěkně kaboní, ale stále je přes 30 stupňů a tak čekáme do pozdního odpoledne s odjezdem.

Stopujeme hned vedle benzinky, tak si zabíháme koupit ještě zmrzku. Ve dveřích potkáváme starší pár a ptají se kde tady chodíme. Vyložím jim teda že šlapeme až z Mexika a paní jen lape po dechu…pán stojí ve dveřích s otevřenou pusou… nevěřícně se otáčí na Oli jestli “ona taky?” Ženská za kasou ještě dodává, že si sem odskakujem z hor nabrat jídlo na dalších 200 km a paní to odchází vydýchat ven. Z auta se vrací s košíkem ovoce a zeleniny ze zahrádky, a že si to máme vzít. Nedá se vůbec “odehnat” a tak děkujeme a bereme si kelímek malin, hrušku a pár rajčat.

Tím ale náš vtipný odjezd nekončí. Nestojíme na cestě ani minutu a z polní cesty vyjíždí známý truck s bydlíkem. Lovec Tim ze včerejška nás chvíli nepoznává, pak prudce brzdí a zastavuje. Celý září a huláká, že to byl nejlepší lov jeho života. Že nemohl ráno dospat, tak vzal v pět luk a batoh, a šel si vyběhnout na nejvyšší kopec tady. Jak se z vrchu rozhlíží, tak uviděl tak 3 kilometry dál na hřebeni kapitálního jelena. Nelenil, vyrazil, jelena doběhl, nadběhl a vynořili se na hřebeni 10metrů od sebe. A jelen to měl spočítaný… Oli se zvědavě ptá jestli má fotku (toho jelena) a Tim že fotka je naprd, že má toho jelena vzadu v bydlíku a hned vyskakuje z auta a jde nám ho ukázat. Není nám jasný jak se může 300kilovej jelen vejít do tak malýho prostoru, tak jdeme nahlídnout… Na podlaze je v látkových pytlích 150kilo masa a na věšáku visí celá hlava i s víc než metr dlouhýma parohama. Obrovský, šokující a docela nechutný. Ale Tím září a říká, že jelena ulovil v sedm ráno, na místě vyvrhnul a rozporcoval a pak doteď běhal s masem v batohu k autu. Ukazuje nám na hodinkách že naběhal 35 kiláků. Jak nemám lovce rád, tak tohle respektuju. Jelena najde, doběhne, uloví lukem a jedním šípem, naporcuje a odnosí v batohu. A ještě všechno maso sní. Ne že si jen nechá trofej. No a protože je po lovu tak jede domu a hodí nás zase zpět do sedla. To je skoro jako z filmu Divoké historky.

V sedle nám ještě dává na cestu balíček sušeného jeleního masa a mizí domů. Dobrej šílenec. No a nám začíná snad konečně příjemná etapa lesem. Zdrželi jsme se docela s Timem, tak kempujeme hned po pěti kilometrech.

Další den je fakt pohoda. Jdeme převážně lesem po zvlněném hřebínku a je spíš chladno než vedro. Jde se příjemně a míle utíkají.

Máme pocit, že je to úplně za odměnu. Oli si medí hlavně ráno, protože je pěkných patnáct stupňů a valíme hned v kraťasech. Jako bonus potkáváme na kamenité cestě chlapíka Toma co tu loví z auta koroptve , a ten z lednice vytahuje studené pivo. Trochu jsem se cukal, protože ho vytáhl z lednice plné opeřených mrtvolek… ale pivo, chápete?

Večer sice trochu sprchlo, ale už jsme pod tarpem, tak se líp usíná. Bubnování kapek na plachtu je skvělý, uklidňující zvuk, když jste v suchu. Následují den hned ráno dorážíme do Lemhi Pass, to je významný historický bod – v roce 1805 tady po 456 dnech od startu expedice Lewis and Clark překročila hranici úmoří a vydali se podél Columbia River směrem k Pacifiku.

Byli první, kdo vyplnil aspoň pár bílých míst na mapě mezi rovinami na východě a západem US a kdo prostoupil hřebenem Skalistých hor.

Potom nás zase docela honí po kopcích, ale lesem a po pěkném trailu je to pořád odměna. Kolem poledne obloha černá, blýská se a padá i pár kapek. Ani to moc nevadí, protože jsme kvůli vodě museli seběhnout hustým lesem trochu do údolí.

A na polední pauzu a šlofíka v drobném dešti už si taky zvykáme. V nepromok věcech je aspoň teplíčko.

Celé odpoledne se kolem nás honí bouřky, ale daří se nám po hřebeni postupovat dál. Jen těsně před setměním musíme zastavit před holým skalnatým vrcholem a počkat až černo a blesky přejdou. Čas využíváme na vaření večeře pěkně v dolíčku mezi stromy.

Jsme opět v parádní vysokohorské krajině a absolutní radost nám kazí jen kouř, který rychle zaplňuje údolí na obou stranách.

Takhle je to tady normální – blesky zapálí vyprahlý les a obvykle to hoří až do prvního sněhu, nebo dokud pořádně nezaprší. My máme svým způsobem kliku, protože kouřem jdeme jen následující ráno, pak začíná pršet. Skrz kouř jsme z údolí a jezer neviděli nic, a už se i špatně dýchalo a štípalo to do očí, tak déšť vítáme.

Stejně tu ještě nepršelo dýl než hodinu. Aha, teď je to jinak. Dost se ochlazuje a déšť se stupňuje až do večera. I když má člověk dobré vybavení, tak postupně, pomalu navlhá – od potu jak supí do kopce, od vody co stéká po obličeji pod bundu, nebo po rukách do rukávů jak jdete s hůlkama. Nejste mokří, ale provlhlí.

A když je jen těsně nad nulou a brodíte se kalužema vody, už se těšíte do sucha pod stan.

Ještě že před setměním na chvíli přestává a můžeme rozbít tábor, aniž bychom si pod tarp natahali spousty vody. Oli pod plachtou chystá spaní, já venku vařím a chystám jídlo na pověšení na strom kvůli medvědům. Taky si plníme malou PET láhev horkou vodou jako Thermofor. Unavené a prochladnuté tělo má problém se zahřát. Když si ale láhev s horkou vodou sevřete mezi stehna, příliv tepla je okamžitý. Nikde jinde láhev nefunguje tak rychle. Nevím jestli je to nějaký reflex, nebo proto že po vnitřní straně stehen vedou blízko pod kůží hlavní tepny do nohou a ty hned teplo roznáší, každopádně to funguje skvěle a půllitrová láhev nás ohřeje oba.

Nebyl to zrovna příjemný den, ale byla to asi potřebná prověrka vybavení před začátkem studeného a vlhkého podzimu. Kalhoty a bundy vydržely dobře, ale při vybalování věcí z batohu nás nemile překvapilo, že máme dost věcí mokrých. To, že přetah na batoh je dobrý hlavně proti přeháňce, protože při dlouhém dešti začne stékat voda po zádech mezi bundou a batohem, a batoh začne nasákat od zad, to známe a proto nosíme peřinu, péřovku i oblečení v nepromokavých pytlích Ultrasil od Sea to Summit. Ale nečekali jsme, že můj přetah normálně promokne a vodotěsné pytlíky budou nasáklé. Všechno dřív fungovalo, nechci zmíněné značky očerňovat. Prostě se projevilo 130 dní intenzivního používání. Neustálé balení, rolování, mačkání a hlavně vzájemného tření v batohu během ušlých 3500km se prostě projevilo. Nestartovali jsme se vším novým – snažili jsme se s vybavením sžít během několika testovacích výletů. Všechno má prostě svoji životnost. Užitečná připomínka, abychom to ve městě řešili, dřív než se dostaneme do problémů později na podzim a mnohem více na sever. Stačí koupit do každého batohu velký, silný, odpadkový pytel, a do něj všechno rovnat. Ten ochrání obsah zaručeně. A samozřejmě mít aspoň jeden náhradní.

Ráno naštěstí neprší, ale les je úplně nasáklý vodou, všechno mokré a nula stupňů. Boty i ponožky ze včera mokré a zmrzlé. A to máme ještě stoupat. Zachraňují nás tenké, nepromokavé palčáky, které nám mamina před odjezdem ušila. Natahujeme je na poslední suché ponožky a šup s nima do bot. Zima je pořád, ale na omrzliny to není. To je hlavní.

Než vyrazíme, tak si ještě fotíme místo asi deset metrů od stanu – rozedraný shnilý pařez a vyvalený půlmetrákový kámen – podle informačních brožur zprávy parku jasné stopy přítomnosti medvěda grizzly. Hledá si tučné larvy kde může.

Ještě že jsme to neviděli večer… takhle jsme mohli v klidu spát. Doufáme, že dnes aspoň na chvíli vykoukne slunce a při první příležitosti zastavujeme a sušíme. Za půl hoďky je vše kromě bot OK a připravené na další kolo☺

Déšť včera zjevně uhasil všechny požáry a tak je krásná viditelnost. Krajina je opět pohádkově horská a máme zase den za odměnu.

 

Hodně se kocháme a fotíme a stěží děláme potřebné kilometry. Nevadí, stejně dorazíme do Darby ve státní svátek a budeme muset čekat na otevřenou poštu a náš balíček s nepromokavýma teplýma ponožkama do dalšího dne. Noc se obešla bez deště, ale vyrážíme do mlhy a nízké oblačnosti.

Podle předpovědi víme, že se má ještě ochladit a pršet. Trail je opět pohádkový a i když nás mraky nahání celý den, tak padá jen pár kapek.

Jako na potvoru nás ale chytá největší mordor na nejvýš položeném hřebeni.

Než se to spustí, tak se nám daří najít chráněný dolíček mezi zdravými stromy a postavit tarp a dokonce sníst venku večeři. Černá stěna se blíží strašně pomalu a tak žertuju, že to spíš jedou se sněhem než s vodou… jen blbni… zalézáme pod peřinu a bubnování kapek na plachtu se nenápadně mění v podezřelé šustění. O půlnoci už je všude bílo. Ale spí se dobře. Víme, že k silnici už to máme jen 20km a všechno máme suché. Taky jsme našli v batozích pár pevných igelitových sáčků do bot, tak o prsty na nohách taky nepříjdeme.

Výhoda tarpu je, že člověk se může kompletně sbalit, obléct i obout uvnitř a pak jen vylézt ven, shodit tarp a malý, ani ne půlkilový balíček jen strčit pod nepromokavý obal na batohu, takže všechno ostatní zůstane suché.

Vyrážíme. Je to úlet. Ochlazení o dvacet stupňů a místy 15cm sněhu už 5.září.

No jo, prostě hory. Musíme se nejdřív překulit přes skoro třítisícový hřeben a tady je to opravdová zima. Pořád jsem Oli sliboval krásný barevný podzim a mezitím se parné léto přehoupnulo rovnou do zimy.

Dnes je to ještě docela zábava, odpoledne už budeme ve městě, ale trochu nás tíži představa, že takhle to teď bude zbylých tisíc kilometrů až do Kanady. Snad ne. Konečně klesáme do sedla Chief Joseph, odkud budeme stopovat do Darby. Sníh sice ubývá, ale chumelení houstne.

Zase pohádka. Člověk se úplně těší na horkou čokoládu, kanape a knížku… Ale to až za měsíc, doma☺ Teď se spokojíme s jízdou do města a kávou na benzínce. Naštěstí jedeme během pár minut. Majitelka místního lyžařského resortu je tak nadšená, že už chumelí, že jí ani nevadí si s námi trochu zajet. V Darby se ubytováváme v motelu kde nás z trailu zjevně mají rádi. Za pár dolarů máme za sprchami a prádelnou parádní pokojíček se šesti postelemi a topením a tak můžeme všechno krásně usušit. Paní správcová chodí na kus řeči a zásobuje nás historkama a vůbec jí nevadí, že jsme na pokoji rozložení až do dalšího odpoledne, než nám konečně na poště našli náš balíček. Děkujeme, fajn místo.

Měli jsme tentokrát dost co dělat. Bylo potřeba nakoupit jídlo na deset dní a poslat balíček se zásobami na Benchmark Ranch před národním parkem Glacier. Taky stáhnout mapy pro zbytek Montany a to se moc nedařilo. Chtěli jsme trochu oslavit, že nám celníci konečně propustili balíky s věcma ze stěhování z Shelby, ale ani to jsme nestihli. Příště. Hlavní je, že nám z trailu ještě nehrábnulo!

Teď už musíme šlapat dál, dřív než nás sníh zasype natrvalo☺ Děkujeme všem za podporu a Christie za posílání potřebných věcí.

Pěkné babí léto vám přejí Čolci

Jeden den podzimu

Tady trochu něco chybí ne? ☺

Želva ninja. Díky za rukavice mami!

Jsme zachráněni!

Komplet fotky na našem FACEBOOKU.

Přidejte váš komentář

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku