Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Marodíme – šlapeme jako mátohy – trail nikam – skvělý kemp – údolní varianta – chlapíci s hroznama – nekonečná silnice – zase prší – vichřice a den totálního úletu – duha – hřeben a vichr pokračují – gigantický grizzly – konečně sestupujeme do údolí a cesta utíká – Vítejte v medvědíně – prší – Benchmark Ranch – prší víc – bláto a zase bláto – Velká Čínská zeď – noční pochod a malý zázrak – konečně sušíme – Greg! – unavený dojezd do East Glacier park

Původní plán v Heleně byl vypadnout hned druhý den co nejdřív ráno, ale jsme oba docela marod a mě se k nachlazení přidal zánět dásně u moudráku… platíme v hotelu ještě jednu noc. Když majitelka na recepci vidí jak žalostně vypadáme, vytasí se s pytlíkem čajů, nakrájeným citronem, medem a velkýma hrnkama, a že si máme chodit na recepci pro horkou vodu, čajovat a vyležet to. Úžasná.

Ležení nám trochu znepříjemňuje vědomí, že musíme pro balík na poštu na druhý konec města, přes tři kilometry… Ale i na to má paní majitelová rychlé řešení a za chvíli nám k pokoji přistavuje synkovo kolo se zámkem.

Ať si rychle objezdíme všechno co potřebujeme a zalezeme zase do deky. Venku je po dlouhé době krásně a teplo tak to na kole bude zábava. Nicméně je to k vzteku, že po dvou týdnech je venku opravdu pěkně a my jsme KO. Rychle se teda otáčím na poště pro zásilku druhého páru teplých, nepromokavých ponožek a trekových hůlek pro mně – už nějakou dobu mě bolí před lety zlomený kotník a teď nás čekají dlouhé a namáhavé sekce, tak chci být připravený.

Liju do sebe asi deset čajů a mizím pod peřinu. Oli mezitím úřaduje a nakupuje tuny jídla na další dlouhou etapu. Večer vyrážíme na krátkou obhlídku města. Staré centrum z dob zlaté horečky je totální pecka. Cítíme se jako v Evropě – chodníky, pěší zóna, hospůdky, kavárny a dokonce antikvariát! Asi nejparádnější město na trailu. Red Curry k večeři v malinké thajské restauraci završuje dokonale proflákaný den. Ráno nám není o nic líp, ale Oli je přesvědčená, že nám čerstvý vzduch udělá dobře, tak balíme a před polednem vyrážíme dál. V normálním krámě se nedá koupit kořalka, tak se musíme zastavit pro rum v Liquor Store. Než tam stihneme dojít, zastavuje malý pickup, jestli míříme nahoru do sedla, že nás hodí. Bereme, tenhle systém nás baví! Díky, ale ten rum bude chybět..

Ze sedla šlapeme po pěkném hřebeni a po několika týdnech jen v tričku. Snad to vydrží. Čeká nás skoro 400km přes největší divočinu tady v US – Scapegoat Wilderness a Bob Marshall Wilderness obalené národním lesem Lewis-Clark. Podle rangerů se tu potuluje přes 900 medvědů grizzly, tak jsme lehce napjatí… Zhruba v polovině nás čeká zastávka na Benchmark Ranch – srub 50km po prašné cestě z nejbližšího města a jediná stopa civilizace na celé etapě. Majitelé jsou ochotní tam z města z pošty dovážet zásobovací balíky a nechávat je v plechové bedně na terase srubu dokud nedorazíme. Můžeme si tudíž balík vyzvednout i když tam nejsou. Tak snad tam na nás náš dvanáctikilový mazlik bude čekat.

Nejdřív nás ale čeká pár těžkých dní, tak se snažíme i přes nemoc nějaké míle ukrojit. Asi chtějí místní oblast trochu restaurovat, protože buldozerem rozorali téměř všechny cesty které míjíme, a když trail vede po lesní cestě, tak je nechanej jen trail a zbytek je rozrytej. Nějak se tím prokousáváme. Najednou je cesta úplně zablokovaná vyvrácenýma stromama, úmyslně, jako barikáda a za ní buldozerový peklo. Okolo husté, neprostupné malé borovice. Doprava odbočuje úplně nový trail, paráda, asi zlepšovák a nová sekce trailu. Vede sice na opačnou stranu, ale určitě tam bude serpentina. Není, ale určitě bude. Vracet se nám nechce. Konečně přichází vracečka, a další a další… vypadá to, že trail povede přes nejvyšší kopec tady, super. Než se stihnu vyvztekat, trail se mění jen v kamenitý pruh skrz husté stromy. Jako by to někdo jen prohrnul malým buldozerem. Stále stoupáme. Tohle nás zdrží nejmíň hodinu. Jsme skoro na vrchu a tam stojí zaparkovaný buldozerek a dál nic.

nic…

Takže jsme úplně na vrchu kopce, úplně zbytečně a abychom se opět napojili na trail, budem se pár kilometrů prodírat bůh ví čím. Skvělý postup, zničit starý trail dřív než postavím nový, děkujeme 🙁 .

No nic, jsme na CDT, tady je možné všechno. Do setmění se akorát tak stíháme prokousat zpět na trail. Kempujeme na hřebínku se super výhledem a za odměnu dostáváme ten nejúchvatnější východ obřího měsíce co jsme kdy viděli, a ráno stejně tak dechberoucí východ slunce.

Ráno nám není o moc líp a tak v mapě hledám nějakou údolní variantu, abychom šli chvíli v teple a bez vichru a dali se zdravotně do pořádku. Bude to delší, ale snad příjemnější. Taky mi přijde dobré být v údolí u silnice pokud se nám přitíží a vrátí se horečka. Bude snadnější se rychle vrátit do Heleny.

Přes ghost town Marysville scházíme dolů na silnici a do dalšího sedla půjdeme po zbytek dne po ní. 30 km po asfaltce je otrava, ale utíká to a je tu příjemně teplo. Asi v půlce zastavuje pickup plnej chlapíků co jedou do sedla na víkendovej výšlap a nabízí svezení. O CDT vědí a nedokážou pochopit, že svezení odmítáme, když nás čeká ještě tolik stovek mil a tohle je asfaltka! Prostě chceme mít nepřetržitou pěší linku od Mexika po Kanadu. To je všechno.

Je s nima legrace, hrozně nás obdivují a dávají nám pytel hroznů. Je jich tak kilo, ale mizí v nás za pár minut. Tohle nám chybí nejvíc – čerstvé ovoce a zelenina. Sušených, instantních a křupavých věcí máme pokrk, věříte? Po takovém občerstvení cesta hned líp utíká. Kempujeme už za tmy, ale do sedla jsme to dobušili. Ještě večer začíná pršet… mělo to přijít až zítra. Prší a fučí to celou noc. Ráno začínáme pořádně stoupat. Čekají nás dva dny po krásném exponovaném hřebeni.

Přestává pršet, ale vítr sílí.

Za chvíli už máme problém ve větru jít. V jednom sedle, kde se vítr snaží protlačit úzkým zářezem mě to shazuje na zem i když jdu s holema. Oli se zasekla tak ve třetině, zapřená o hůlky a nemůže se pohnout. Jen se snaží neuletět. Další nápor větru jí servává co je zvenku na batohu a nepromok obal na batoh i Tyvek mizí v údolí. Odkládám batoh za klečí a vracím se pro Oli. Když je v bezpečí taky za klečí, vyrážím hledat věci. Fyzika je jednoduchá – vítr za hřebenem musí zpomalit a věci spadnou. Snad někam blízko. Mám štěstí a všechno máme zpět za 10min. Pokračování po hřebeni nám dává zabrat a jde to pomalu.

Aspoň už se dnes cítíme líp. Vítr nepolevuje celý den a k tomu se přidávají rychlé přeháňky. Neuvěřitelná duha.

Daří se nám najít boží kemp v dolíčku mezi stromy, kde téměř nefouká. Celou noc slyšíme jak vítr hučí nahoře ve stromech a máme strach z nadcházejícího dne. Půjdeme přes nejvyšší část pohoří, úplně bez stromů.

 

Je to nakonec o chlup lepší než včera a tak se nám daří vybojovat další den.

 

 

 

Teď to bude dva dny hluboko v údolích kolem řek. Úleva.

 

 

Konečně se nám daří zase ujít dobré míle. Bohužel večer začíná opět pršet a trail se díky tomu a koním mění v bahenní řeku… proč. Proč na tomhle trailu nemůžeme aspoň pár dní v klidu jít? CDT.

Jdeme dál a pátý den dorážíme na Benchmark. Domácí už srub zazimovali, ale náš balíček s jídlem je na verandě v bedně. Jupí! Prší a tak jsme vděční, že můžeme jídlo přebalit pod střechou.

Snažíme se dostihnout Grega tak se moc nezdržujeme, vaříme horkou čokoládu na zahřátí a vyrážíme dál. Zakusujeme se statečně do dalších kilometrů.

Trail odsud dál je velmi populární, vede k největší atrakci tohohle koutu světa, k “Velké Čínské zdi” (Great Chinese Wall, pokud budete googlovat) a je díky koním absolutně nepoužitelný. Tohle me strašně štve.

Stovky dobrovolníků se snaží trail udržovat a komerční lovecké expedice klidně se třicítkou koní ho během odpoledne zničí. Nechápu to tím víc, že to tu je Game Preserve, kde je absolutně zakázané cokoliv zastřelit a kolem nás prošli tři “vláčky” koní s ulovenýma a rozporcovanýma jelenama. Pro komerční “expedice” to zjevně neplatí… Místo rychlého proběhnutí údolími se plácáme v dešti a blátě další dva dny.

Po třech dnech deště a nemožnosti nic usušit už začíná být situace dost kritická. Peřinu a péřovky zvládáme udržet suché, ale dávám jim ještě tak den. Rozbíjet a balit kemp v dešti, lézt dovnitř a ven když vaříte nebo se jdete vyvenčit… nejde to udržet v suchu do nekonečna. K tomu mě mírně vyvádí z rovnováhy medvědí stopa ve starém blátě – přední tlapa nejmíň 20cm široká.

To podle místních lovců patří skoro čtyřistakilovému monstru. UF, začínáme z toho být vyčerpaní. Těšíme se až si doma budeme moci před spaním udělat voňavou horkou čokoládu a pak zalézt do deky bez kempování, věšení jídla a strachu, že jsme v batohu zapomněli obal od tyčky a medvěd si v noci hrábne do stanu se podívat, co to tam vedle těch dvou smraďochů tak zajímavě voní…

Mám obrovskou radost, když před soumrakem v kempu nacházíme dva chlapíky s koněm a psem. Je to docela úleva po dvou měsících s někým kempovat. Liják nás bohužel zahání pod plachty a tak si společnost ani moc neužíváme. Ale spí se klidněji. Další den se blátem snažíme dohrabat nahoru k čínské zdi.

Mraky visí hodně nízko, tak z ní moc nevidíme, ale i tak je to paráda. Aspoň už neprší.

 

Dál oficiální trail velkým obloukem a údolími obchází krásné hory. Takže bereme kratší a krásnou horskou variantu přes Switchback Pass. Má být hezky, tak si snad těch hor konečně trochu užijeme. V sedle Spotted Bear Pass odhadujeme, že máme za sebou 4000km, 2500mil, tak trochu blbneme a fotíme se.

Čeká nás dlouhý sestup opuštěným údolím a už se stmívá. Nedaří se nám najít ani malé místečko na stan a tak šlapeme potmě. K tomu se přidává déšť a pár brodů. Když jsme CDT plánovali, průvodce a vlastně každý blog obsahoval frázi “embrace brutality” a mě to přišlo spíš vtipný a přehnaný. Co na tom jako je, přeci to nemůže být o tolik jiný než PCT. Může, sakra může.

Šli jsme PCT v roce 2012 a historicky se mu říká “snadný rok” – kromě sucha, častých požárů a nedostatku vody se nedělo nic extrémního. Největší úkol bylo prostě šlapat a ujít to. Když jsme po dokončení viděli video z předchozího těžkého roku tak jsme měli regulérní depku, že jsme vlastně neměli moc dobrodružství. Strašně jsem si tenkrát přál, aby až jednou půjdu CDT, aby to bylo dobrodružství.

Dobrodružství to je, a už dávno to stačilo. Dávno, už v Coloradu. Jasný? Opravdu se to nemusí stupňovat… jednu věc jsme se s Oli už naučili – vždycky může být hůř! A vždycky je hůř. Horší se to dokud vás to nezlomí a neuznáte, že jste proti tomu úplně maličkatý, a nejste vděční aspoň za hodinku bez deště a bez problémů. Pak dostanete pár minut oddechu, a nebo malý zázrak jako my – po dvou hodinách pochodu potmě vidím mezi stromy dole u řeky oheň. Na naše zavolání přilétá odpověď ať přijdem pobejt k ohni a někdo hned vyráží s čelovkou naproti. Dole je v obrovském stanu zakempovaná grupa chlapíků, hned nás zvou do vytopeného stanu a servírují hromadu špaget zbylých od večeře.

Nechápou, že tam šmajdáme takhle sami v noci a všichni se schází podívat na ty blázny, co šlapou od Mexika až do Kanady. Ještě víc je těší, že prý sem na konec světa jezdí na koních kempovat tři generace rodiny Hansonových už 25 let a nikdy se u nich v kempu nikdo nezastavil. Nakládají nám další misku špaget, střílí hromady otázek a ze spacáků vylézají další se na nás podívat. I místní legenda a nejstarší z nich Jerry Hanson uznává, že jsme za celou historii jejich “loveckých” výletů největší atrakce. My zase uznáváme že teplíčko kamen, teplé jídlo, pár piv a super chlapíci jsou největší zázrak, co nás zatím potkal. Děkujeme. Se skvělou společností a lahví whiskey sedíme u ohně do půlnoci. Tomu už se dá říct i pařba☺ Měli jsme kliku, chlapíci totiž ráno kemp balí, dva týdny jim stačily. Zítra už bychom tady na nikoho nanarazili…

 

Thank you all the great folks at Hanson kemp!!!

Tohle bylo moc příjemné. Na cestu nám ještě přidávají dobrou zprávu, že včera potkali Grega u řeky o pět mil dál. To je super, jsme mu v patách. Dohnat ho je pro mě tak trochu posedlost a možná mi z toho už malinko hrabe.

Moc nám to dnes netáhne, kocovina nikdy výkony nezvedá☺ Přes Switchback Pass je to paráda. Akorát se stíháme pokochat a vyfotit než začne zase pršet.

 

Teď už nám to moc nevadí. Víme, že do národního parku Glacier to je tři dny a spíš údolími, tak už to dobojujeme. Oli je teda dost nervózní, protože mapa hlásí po pás hluboký brod a toho se po zkušenosti z Colorada bojí. Snažíme se tam dorazit a přejít to ještě večer ať může v klidu spát. Nakonec se nám to daří až po tmě, ale suchou nohou – po hromadě naplavených klád trochu nahoře proti proudu. Kempujeme úplně hotoví uprostřed spáleného lesa. Vítr je OK, tak snad na nás v našem dolíčku nic nespadne. Hned jak se ráno vrhneme na trail, mám podle stop pocit, že Greg je hned před námi. Je to tak, oběd už dáváme společně. Mám radost jak malý dítě.

Konečně. Známe se sice jen pár hodin, ale být zase pohromadě je fajn! Poslední dva dny skvěle utíkají. Nejdeme pořád společně, jen spolu kempujeme a občas trávíme pauzu, protože my dýl spíme a pak jdeme rychleji, ale vědomí, že někdo fajn je nablízku nám mentálně obrovsky pomáhá. Stejně tak nám zvedá náladu, že po deseti dnech můžeme sundat nepromok bundu! Bouřka nás nahání celý den, ale neprší.

 

Posledních osm brodů a 15 km silnice a jsme v East Glacier Park, vstupní bráně do národního parkuGlacier.

Těšíme se jako děti, už týden si povídáme o tom jak si to budeme užívat.

Hehe, kulový, skončila sezóna, všechno je zavřené. Můžeme spát na malinkaté dvoupatrovce v nevytopeném pokojíku, nebo rozbít kemp na dvorku na sluníčku. Takže jsme ve stanu na trávníku za Mexickou restaurací. I to je přes počáteční zklamání fajn. A večeře v mexiku je jedna z nejlepších na trailu. Greg má kliku, přijíždí ho podpořit manželka a ta má rezervaci v jinak plném hostelu. V hostelu je i pekárna a jediný internet ve městě, takže tam trávíme celý den.

Nevím jak zdravá je kombinace káva, muffin, burrito, pivo, džus, další káva, pizza a další pivo a croissant, ale dělá mi to vyloženě dobře. Dokonce i napsat blog se mi mezitím podařilo! Taky jsme se s Gregem shodli, že společnost nám dělá dobře a že směr Kanada spojíme síly.

Budeme muset trochu zpomalit, Gregovi je přeci jenom 62 let, ale co, je tu pěkně a spěchali jsme furt. Taky se tím řeší největší logistický problém trailu, návrat z kanadské hranice. Hraniční přechod Chief Mountain, kde trail končí už na zimu uzavřeli a my neměli jak se dostat zpět do města, když nebudou auta. Takhle pro nás přijede Gregova žena Cindy. A jako největší luxus nebudeme muset nést 6 dní jídla, ale jen tři, protože Cindy dorazí do půlky s proviantem. Jsme rozhodnutí si tuhle poslední etapu užít!

Zítra vyrážíme, tak nám držte prosím pěsti, ať to všechno klapne.

Pěkný podzim přejí z trailu Peťan a Oli

Fotky jako obvykle na Facebooku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku