Přenos uživatelských účtů ze starého webu proběhl bez hesel kvůli bezpečnosti. Pro přihlášení tedy musíte zažádat o zapomenuté heslo. Omlouváme se za komplikace.

Continental Divide Trail

4500 - 5000 km 5-7 měsíců Severní Amerika Crazy Cook - Nové Mexiko

Pohoda – parádní podzim – all inclusive – medvědí historky – zbytečné brodění – poslední hnusný den – hladký dojezd na hranici – ne úplně legální foto na hranici – euforie?

Zastávka v na zimu téměř opuštěném East Glacier Park se nakonec docela povedla. Sice jsme místo vytopeného hotelového pokoje kempovali na trávníku za mexickou restaurací, ale bylo hezky, tak to vůbec nevadilo. Den příjemně strávený v pekárně Brownies završil neuvěřitelný západ slunce

a boží večeře v mexiku s Hilly a Joem.

Při čekání na volný stůl se s nimi dala Oli do řeči, a když řekla že jsme přišli pěšky z Nového Mexika, tak nás vzali k jejich stolu a fascinovaně se nás celý večer vyptávali a nakonec za nás zaplatili útratu. Děkujeme. Víme že tomu nebudete věřit, ale i v Americe jsou normální, příjemný lidi se kterými je radost strávit večer. A my jsme vděční, že takových jsme na naší cestě potkali většinu.

Ráno máme sraz s Gregem a Cindy opět v pekárně. Příprava se nesmí podcenit. Po dvouhodinové snídani jsme připravení k odchodu.

Odchod z města, když jste unavení, je těžký. A odchod z pekárny jako je Brownies je takřka nemožný. Tady se nám fakt líbilo. Docela nás včera pobavilo, že za kasou byla holčina z Čech Kristýna, která říkala, že jsme letos první češi tam, a že z párů na trailu, který tam přicházejí, tak jsme v nejlepším stavu – že spolu mluvíme a dokonce se smějeme! A v průběhu dne nám nosila vizuálně nepovedené pečivo (mizelo to v nás stejně jako v koši), Děkujeme!

Ještě nezbytné focení před vyrážkou na poslední etapu a můžeme jít. Nevím proč vlastně se fotíme, prostě si užíváme, že jsme došli až sem. A taky si užíváme, že poprvé za pět měsíců nemusíme spěchat. V plánu je jen 25km denně a to je velká pohoda. Krom toho nás první a čtvrtý večer v kempu bude potkávat Cindy s dobrotama a zásobama na další dny, tak i batohy budou lehké. Skoro jako na výletě s cestovkou.

 

Žertujeme s Gregem, že se skoro cítíme provinile, jako bychom podváděli☺ Ale nepodvádíme, poctivě si odšlapeme každý metr, jen podpora bude trochu nadstandardní. Snad si trochu luxusu zasloužíme, ne? Oli to posouvá o úroveň výš a nebere si dnes vůbec batoh, nechává ho do večera u Cindy v autě!

Je to radost se po dvou dnech zase hýbat. Mít cíl a někam směřovat je příjemné a návykové. Na hranici parku nám jasně dávají najevo, že medvědi grizzly nejsou jen atrakce pro turisty, ale že jsou teď hodně aktivní a snaží se před hybernací vykrmit na maximum. Chovají se nestandardně a je potřeba se podle toho zařídit, pokud chceme do cíle dorazit v pořádku.

Jsme rádi, že jsme tři. V parku je aktuálně několik backcountry kempů zavřených, protože tam došlo k nežádoucí “interakci” mezi grizzly a lidmi/jídlem☺. Medvěd nesmí lidské jídlo v kempu dostat ani najít, jinak ho začne vyžadovat. A třistakilový medvěd určitě nepanáčkuje a nečeká jestli něco dostane…

Jako bonus potkáváme Kairose – už dokončil a jen se tu toulá, protože má být ještě pár dní hezky, než opravdu dorazí zima. Kairos oznamuje, že správa parku už před týdnem rozebrala na zimu všechny visuté mosty na trase na hranici, tak ať ještě počítáme s trochou dobrodružství… děkujeme správě parku, že na nás takhle kašle… za permit na pět nocí jsme s Oli dali 2000Kč, museli vytrpět nekonečné poučování o bezpečnosti a museli dvacetkrát podepsat, že budeme opatrní… a pak tohle? No jo no, CDT. Už bylo hůř. Mě to štve z principu, Oli má po zkušenosti z Colorada z řek regulérní hrachy.

Nevadí, dnes je krásně a Národní Park Glacier je asi největší pecka na CDT.

Na barevný podzim v Glacieru jsme se těšili už od začátku. Užíváme si to jako nikdy. V kempu u jezera Two Medicine jsme už v pět odpoledne. Takhle brzo jsme dobrovolně ještě nekempovali. Za chvíli doráží Cindy s pizzou a pivkama. Jo, s pivkama! Proč jsme to takhle nedělali dřív? All inclusive jak má být.

Poprvé na trailu nás kontroluje Ranger a chválí že máme permit. Greg má body, že nás k vyřízení dokopal.

Před západem slunce se s Oli jdeme podívat k jezeru. Taková paráda se málokdy vidí.

Sedíme na pláži a kocháme se. Na břehu přes malou zátoku se najednou ozývá hlasité šplouchání vody a něco jako tlumené štěkání. Medvěd? Něčí pes? Los! Přes zátoku se vodou normálně vyklusává obrovský los. Na našem břehu zatáčí k nám a stále vodou a za podivného chrchlání probíhá kousek od nás!

Dnešní den dostává jedničku s hvězdičkou! Máme se skvěle.

Ráno se startem nepospícháme a čekáme na slunce. Je božsky. Každý den nás čeká jedno horské sedlo. Sice tisíc výškových metrů, ale skvělé výhledy.

A díky tomu že park už má po sezóně, tak jsme tu sami. A za námi už je jenom čtyřka SAS, Paperweight, Crocs a Chocolate Chipmunk. A ti hodně pospíchají a měli by nás dnes předejít. Není to úplně k chlubení, ale budeme letos poslední, kdo bez flipování a přeskakování na kanadskou hranici dorazí! Ale taky jedni z mála, kdo nevyměkli a protlačili to v kuse od hranice k hranici. Bylo to pro nás důležité a jsme rádi, že jsme to zvládli.

 

Před příchodem do kempu potkáváme vysmátého týpka Smileyho. Je taky na CDT a jde teď od hranice směr jih. Původně šel na sever, ale byl měsíc pozadu, tak přeskočil na sever a doufá, že se mu podaří došlapat tam, odkud přeskočil. Držíme mu palce. Není moc připravený a vůbec neví co ho čeká a jak řešit v Bob Marshall zásobování… taky nemá sprej proti medvědům. To je odvaha na to že jde sám!

Večer v kempu se od Crocse dozvídáme, že nám Smiley neřekl všechno… že přeskočil hlavně proto, že ho ve Wind River Range napadl medvěd! Kecy! No asi ne, protože prej vytáhl kraťasy a ukázal totálně modrý stehno se čtyřma dírama od špičáků… Prodíral se prej houštím (díky velkému požáru a spálenému lesu nám přeložili kus CDT na starý neudržovaný trail, kde jsme tím prošli všichni) a viděl jak kus před ním přeběhl medvěd. Tak dělal hluk, chvíli počkal aby medvěda nenaháněl, a pak pokračoval dál. A najednou se medvěd vyřítil ze strany a povalil ho. Smiley zaujal předpisovou polohu na břiše, rukama si chránil hlavu a krk, nohy roztažené, aby ho medvěd snadno nepřevrátil. Ten ho kousnul nejdřív do batohu a pak do horního stehna. Smiley začal ječet a medvěd ho nechal a utekl… silná káva.

Aby toho nebylo málo, ptá se Paperweight jestli jsme při příchodu do East Glacier narazili u řeky na mršinu jelena hned u trailu? Určitě ne. To bych věděl, ta totiž patří medvědovi a ten se tam chodí krmit. Když tudy den po nás procházeli, narazili ti čtyři na velkého medvěda, který se krmil jelenem. Hodně zblízka. Medvěd se prej postavil na zadní, prohlédl si je a klidně odkráčel. Na trailu byla krev a stopy po souboji. Docela nás zamrazilo při představě, že ten medvěd tam mohl na kořist čekat už včera… a my si tam vesele švitořili a cinkali zvonečkem…

Hlavní je, že všichni přežili a že nás je v kempu víc.

SAS, Paperweight, Chocolate Chipmunk, Crocs, Oli a Greg v batohu

Docela nás uklidňuje i to, jak jsou tady v parku trailové kempy zařízené – hned u trailu je “kuchyňka”/ohniště, kde by hned po příchodu do kempu mělo zůstat všechno jídlo a odpadky a kde se vaří a jí. Hned vedle je i vysoko posazená hrazda, na kterou se na noc jídlo věší. Na zemi nesmí zůstat nic. No a místa pro stan jsou aspoň třicet metrů stranou. Bývají tak tři, čtyři. A sem nesmí nic spojeného s jídlem, odpadky nebo kosmetikou přijít. Aby to medvědy ke stanům netáhlo. Nevím jak moc to doopravdy funguje, ale člověka to uklidní když to ma řád☺

Další den je trochu výjimkou v našem plánu a potřebujeme ujít 40 km, takže vstáváme dřív. Navzdory předpovědi je stále hezky.

 

Superpohoda v sedle

I ostatní zastavují na pauzu. A tohle je Crocs – je to těžko k uvěření, ale v gumových crocsech prošel celé CDT!!!!

Profil je pohoda a kromě pár osvěžujících brodů to pěkně utíká.

Po měsíci jdeme v kraťasech a tričku! Akorát dny už jsou teď o poznání kratší a večer přichází slibované ochlazení. Ke kempu dorážíme po tmě a už je kosa. Něco tady ale nehraje. Po levé straně rachotí řeka s vodopády a čelovky děcek v kempu jsou vidět za řekou… To jsme jako někde přehlídli odbočku a most přes tuhle parádu??? Ne, nepřehlídli. Crocs na druhém břehu huláká a signalizuje že musíme kousek nahoru proti proudu a že tam je OK brod. Rangeři sundali most… a zapomněli nám to říct, když jsme s nima probírali trasu kvůli permitu. Normálně je mi brodění buřt, ale po tmě si netroufáme jít bosky, protože nedokážeme řeku odhadnout. Znamená to v kose vařit v mokrých botech, ráno je obout zmrzlé a jako první věc v mraze brodit zpět na trail… a to mě štve. Oli je nepříčetná. Ale musíme tam. Jsme tu všichni jako minulou noc, ale moc zábava není, jsme zmrzlí a jdeme brzo spát.

Ráno balíme v dešti, naštěstí nemrzne, brodíme zpátky na trail a jedeme dál. Ostatní už jsou dávno pryč, chtějí dokončit den před námi.

Déšť jede vytrvale celý den a přestává jen na dvě hodinky, když se přehoupáváme přes Piegan Pass, to abychom nefňukali a užili si výhledy.

Déšť nás řádně masíruje až do večera, kdy se v Many Glacier setkáváme v kempu se Cindy. Pak se vyčasuje. Skoro to vypadá že nám Cindy vozí pěkné počasí. Děkujeme. Kromě počasí přivezla i víno a dřevo na oheň, tak z toho nakonec byl pěkný závěr dne.

Ráno nás opět navzdory předpovědi budí sluníčko. mrzne, ale sluníčko. To je jiná.

Ten pocit kdy vyrážíte na poslední celý den trailu se nedá popsat. A že je hezky je obrovské zadostiučinění. Hodně lidí nás před týdny přesvědčovalo ať přeskočíme na hranici a jdeme na jih, jinak že to nedáme. A vůbec že jsme pomalí a nejspíš to před příchodem zimy nedáme… No a nakonec všechno dopadlo jak mělo a my měli ze všech kdo dokončili v září to nejlepší počasí!

CDT má hodně variant a oficiální trasa se každý rok mění, podle toho jak přibývají nové úseky a jak se to různým institucím hodí. Některé úseky nikdo nechodí, protože nedávají smysl, nebo tam není voda, nebo míjí něco zajímavého. Pak jsou obvykle hřebenové a údolní varianty a hodně bočních smyček přes vysoké kopce a zajímavá místa. My se snažili držet pořád nahoře, vylézt co nejvíc “fourteeners” po trase, projít si vyhlášené pecky a těžká sedla a mezi nima se pohybovat po nejkratší trase, abychom to do zimy stihli. Chtěli jsme si to co nejvíc užívat pro případ že nás něco vyřadí ze hry, tak abychom toho co nejvíc viděli.

A teď jsme tu! Docela to na nás doléhá a dochází nám, že to všechno pomalu končí. Poslední sedlo Red Gap Pass je třešnička na dortu.

 

Taky jsme dnes ještě viděli losa a černého medvěda. Večerní brodění do kempu u Elizabeth Lake nás tentokrát vůbec nerozhazuje.

Mě dokonce těší, protože jsem se chtěl stejně jít naposledy namočit do jezera☺

Teprve teď na nás opravdu doléhá, že se blíží konec. Se vším dobrým i smutným co to obnáší. Moc nemůžeme spát a nejradši bychom do posledních 15 km k hranici vyrazili už v pět ráno. Ráno mrzne, a valí se mraky. Podle předpovědi dneska končí hezké počasí a bude chumelit.

Vaříme horkou čokoládu, dojídáme zbytky jídla a vyrážíme.

 

Brodění když je kolem nuly nemáme rádi. Sundáváme ponožky, vydáváme vložky z bot a brodíme v botech – je to bezpečnější a rychlejší. Na druhém břehu se vilije voda z bot, vloží suché vložky a natáhnou suché ponožky. Není to dokonalé, ale když mrzne, tak nepřijdete o prsty…

Poslední hluboký brod na rozloučenou a už nás nic nezastaví (leda svačina!).

Počasí se navzdory předpovědi lepší. Asi je to tím že nám jde Cindy naproti.

Na hranici dorážíme bez deště. Hraniční přechod Chief Mountain je zavřený. Všude závory a kamery, ale hraniční patník až za nimi, a ozbrojený chlapík v autě říká že k němu rozhodně nesmíme. Co? Po pěti měsících na cestě máme skončit dvacet metrů od čáry? Vyjednávání nikam nevede. Předstíráme že to jako akceptujeme a chlapík odjíždí. Chvíli váháme a pak všichni rychle skrz závory a zátarasy pod dohledem kamer míříme k patníku.

Rychlé foto, vychutnat si krátký dotek toho tolik důležitého kusu betonu s nápisem International Border a rychle zpátky. Doopravdy slavit až u oficiálního monumentu.

Cindy dovezla malé láhve šampaňského, tak můžeme slavit stylově. Greg to přivedl k dokonalosti a nechal si dovézt tři malé lahvičky – tequilu za Mexiko, bourbon za US a kanadskou whiskey, aby oslavně “spláchnul” všechny tři státy. Dobrý nápad. Jsme fakt rádi, že jsme tu.

Pocitů je strašně moc, nejde to popsat, největší je asi úleva. Radost je jasná, ale je tu i smutek, že už je po všem, a obavy z prázdna, které se dostaví…

Vám, co nás sledujete, je jasné, že jdeme krásnou krajinou a že je to fyzický záhul. Ale teprve když na takové dobrodružství vyrázíte, objevíte další rozměry celého podniku – třeba to, jak snadný je život a veškeré rozhodování, když máte směr a cíl. Nebo zadostiučinění, když se v šílených podmínkách posunete zase o krok dopředu. Úplně k zahození není ani absence strachu, že za týden dovolená končí a vy musíte zase do rachoty. Taky zjistíte, že život může být jednoduchý, a vlastně je jednoduchý. Dokud ho přílišným chtěním, mamonem, přemýšlením a přístupem “co nejvíc a hned” úplně nezamotáme. Všechno funguje jak má. Když víte co chcete/potřebujete, věnujete tomu trochu úsilí a jste trpělivý, správná věc se podaří.

A jako v životě – jsou dny, které nestojí za nic, ale nakonec zase přijde slunce a zážitky, kvůli kterým stojí za to žít a občas vytrpět sračky. Vlastně bychom ty slunečné dny ani neocenili, kdyby občas neproběhlo nějaké to krupobití.

Nemusíte být věřící, abyste za chvíli pochopili, že nějaká vyšší moc existuje a že to má zmáknutý. A to je zase uklidňující.

Je toho moc a musí se to zažít. A nemusí to být zrovna takhle bláznivě dlouhá cesta. Může to být cokoliv co vám leží v hlavě. Udělejte to! Zbytek se poddá. Když děláte správnou věc, všechno do sebe zapadá.

Díky všem za podporu a doufáme, že vás naše zápisky aspoň občas vyhnali ven a že některé z vás to nakopnulo a něco šíleného podniknete!

Určitě dáme dohromady promítání z cesty, takže pokud máte zájem, můžeme zkusit domluvit projekci u vás ve městě. Kulturák, hospoda, klubovna, je to jedno. Napište buď přes FB nalehko, nebo přes záložku kontakt tady na webu.

A pokud nás chcete podpořit přímo, kupte si něco u nás v eshopu. Nejsou to špatný věci – sami je používáme:-)

Peťan a Oli

Fotky jako vždy naFACEBOOKU

Přidejte váš komentář

Continental Divide Trail
  • Celková délka
    4500 - 5000 km
  • Doba průchodu
    5-7 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Crazy Cook - Nové Mexiko
  • Konec
    Chief mountain - Montana
  • Nejvýše položený bod
    Grays Peak - Colorado 4349 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Columbus - Nové Mexiko 1200 m n. m.
  • Převýšení
    128 km stoupání
Více o treku