Od 3.12. máme v Liberci i Praze otevřeno i v sobotu. Prodejny budou otevřeny do 23.12.2022.

Hayduke Trail

1300 km 40 - 60 dní Salt Valley, Arches N. P. Weeping Wall, Zion N.P.

I když jsme si za Moabem ustlali jen 20 metrů od silnice, tak se spí dobře. Asi únava. Je o něco tepleji než včera ale ráno je to na dlouhé kalhoty a Alphu (lehoučká zateplovací bundička NALEHKO z Polartecu Alpha) a rukavice. Ráno se nám daří pobalit za 35 minut a o půl sedmé vyrážíme. Není to špatné, ale štve mě, jak pořád něco hledám a nemůžu to v batohu najít. Těším se až si najdu při balení systém a všechno potom bude mít stále stejné místo.

Z Moabu se jde chvíli po asfaltce podél Colorado river a pak Hayduke odbočuje doleva na prašnou cestu Kane creek spring road. My volíme alternativní cestu Amasa Back. Ta pokračuje podél řeky, ale postupně stoupá prudkou stěnou nahoru s parádním výhledem na celé údolí.

Najíždíme na Kubův systém – vstát a vyrazit před rozbřeskem a snídani si potom dát někde za hodinku s pěkným výhledem. Tady je to za odměnu.

Ze sedla je neuvěřitelný výhled na jih do bývalého meandru Colorada s tím že uprostřed meandru je 300 metrů vysoká skalní věž. Vůbec celý výhled je jako z jiné planety.

Poběžíme taky?

Je sobota a probíhá tady běžecký závod na 80 km. Závodníci probíhají z Moabu a sbíhají dolů místem, kterým máme jít i my. Je to v podstatě stěna dolů a jmenuje se příznačně Jackson’s ladder (žebřík). Potom obíhají skalní věž a zase se škrábou žebříkem nahoru. Docela masakr. Povzbuzujeme závodníky a to nám pomáhá chvíli zapomenout na těžké batohy. Už po desáté hodině je skoro 28 stupňů a další tři hodiny jdeme po dně obřího kaňonu a těšíme se na oběd a koupačku u Colorada. Je víkend a po prašné cestě jezdí dost jeepů a čtyřkolek. Polykáme prach a těšíme se k řece.

O to větší je zklamání, protože břeh je samé bláto bez kousku stínu a voda je zelenohnědá, smradlavá břečka…

Stejně do toho všichni vlezeme omýt pot a pak se sebezapřením filtrujeme 5 litrů vody. Další totiž bude až zítra v poledne. To ještě netušíme, že je to zdaleka nejlepší voda příštích dní! Odcházíme od řeky a dáváme si pauzu ve stínu pod skálou. Před čtvrtou hodinou vyrážíme po 4wd (technický hodně náročný trail pro brutální terénní auta a buggyny) cestě dál. Chvílemi vůbec nechápeme jak se to dá projet. Slunce smaží, je hodně přes 30 stupňů a dvacetikilové batohy dávají zabrat… Ale ta krajina! Všechno je obrovské, rozlehlé, monumentální a úžasně barevné. A suché…

Večer to balíme docela brzo už v 19h. I tak jsme stihli ujít nějakých 38 kilometrů. Vybrali jsme si “pokojíček” v bočním rameni kaňonu s krásným výhledem na západ slunce. Konečně pohodaaaa. Jdeme docela brzo spát. Je fakt únava.

Fakt obdivuju Kubu, že každou noc ve dvě v noci vstane a 2 hodiny dělá fotky a píše blog… To bych nedal. Je to borec a profík. A má to za ty roky neskutečně vychytaný.

Pak přichází na řadu téma “kadění” a technika utírání… Kuba používá co nejvíc přírodních materiálů a pouze dolaďuje papírem (použitý papír se v poušti musí odnášet stejně jako odpadky protože nezetleje). To chápeme, ale překvapuje nás že s oblibou používá i kamení…

Při východu Slunce zastavuje na snídani a tak vyrážím kamení otestovat. No jo, funguje to😁.

Okolo krajina snů.

Potom už slejzáme do kaňonu a začíná zábava. Fakt je to jako obrovské hřiště. Hledá se cesta, slézají suché vodopády a skalní stupně, prolézají úzké kaňony. Občas musíme bez batohu, trochu si pomoci a batohy si podávat, ale pořád je to v komfortní zóně!

Rozmanitost

Krajina se pořád mění, vůbec nechápu jak je to možné. Taková rozmanitost. Kolem poledne, v největším vedru přichází na řadu prašná cesta. Těšíme se k vodě na pauzu. Bohužel nacházíme jen úplně bílé koryto a voda je strašně alkalická. Pít se to dá, ale je to projímadlo jako šaratice! Beru jen nejnutnější množství a doufám že večerní zdroj – Indian Creek bude mít vodu dobrou a vykoupeme se.

Odpoledne zase probíhá volná zábava v kaňonech a končíme dlouhým pochodem měkkým pískem po dně kaňonu několik kilometrů až k Indian Creeku. A tady přichází fakt průšvih – potok je úplně vyschlý! Všichni jsme vyprahlí a v zásobě neseme jen zbytek šaratice, kterou nechceme pít… Radíme se nad mapou. Je večer a další nejistá voda je nějakých 17 km. To nedáme. Vyrážíme tedy korytem dolů asi dva kilometry ke Coloradu. To vypadá slibně!

Po dvaceti minutách náročné cesty nás zastavuje asi dvacetimetrový suchý vodopád. Žádným způsobem to nejde dolů. Co teď. Naštěstí jsme cestou korytem narazili na dvě stojaté louže, které po potoku zbyly. Zkoušíme vodu a ta je překvapivě celkem dobrá!

Nabíráme každý pět litrů a jdeme si najít místo na spaní. Spíme pod širákem v písku nad korytem řeky. Dnes celkem 36 km.

Špatná voda

28.3. v noci mě budí jak Damajkyč blije. To je velkej průšvih. Ve mě se to taky vaří. Tohle není po šaratici… Beru si endiaron a zkouším spát. Damajkyč běhá celou noc a ráno vypadá jako mrtvola. Ale nedá se nic dělat, nemáme moc dobrou vodu tak musíme jít dál. Aspoň že nás čeká kratší den. Máme permit na přespání v Needles district v Canyonlands, tak stejně nemůžeme jít dál než do určeného sektoru. Dnes to bude cross country kaňonama. Začínáme tím, že musíme vylézt z hlubokého Indian creek kaňonu. Náročné hledání cesty a časté lezení nahoru po čtyřech by byla zábava, kdyby nám dehydrovaný Damajkyč se zimnicí skoro neumíral…

Ale okolní krajina je zase dechberoucí! Vůbec to nechápu kolik tvarů a barev a všechno tak obrovský.

Ještě větší pecka je když potom traverzujeme po úzkém hřebeni mezi hlubokými kaňony! Ty výhledy se rozhodně neokoukají. Jdeme pomalu aby Damajkyč stačil, tak je dost času se kochat. Je to boží!

Pak je trochu složitější navigace a snažíme se najít pramen v kaňonu pod námi. Už ho vidíme ale je docela oříšek se k němu převislými stěnami dostat. Nakonec to zvládáme a voda je výborná. Jsme zachráněni. Další voda je až za 40 kilometrů!!!

U vody chvíli vegetíme, bereme skoro plnou kapacitu – 6litrů a snažíme se vylézt z kaňonu a pokračovat. Je to zase cross country až k silnici a parkovišti. Tady silnice končí. Poslední 3 kilometry jsou zase parádní a jako bonus je tu značený trail! Aby se člověk zvládl vymotat z kaňonů, jsou všude mužíci. To je takovej luxus! Poprvé od začátku nemuset hledat cestu a prostě jenom jít.

Stany rozbíjíme na lehce vyvýšeném místě v širokém korytě potoka. Schyluje se k dešti,ale nemá to být nic vážného. Nakonec drobně prší skoro celou noc.

29.3. Vyrážíme už standardně v 6:30. Damajkyčovi už je líp. To je super. Dnes jsme natěšení, čeká nás nejvyhlášenější část Canyonlands – Chesler park v Needles. Jsem na sebe docela hrdej, že jsem v tom předodjezdovém stresu zabojoval a sehnal na to permit. V 9h zastavujeme na snídani. Kuba chytá signál, tak dáváme vědět domů a do práce že je vše relativně OK. Je odsud boží výhled.

Jen co se rozejdeme, tak se to ve mě začíná vařit a dělá se mi strašně blbě. Sotva stíhám odhodit batoh, vzít lopatku a papír a zapadnout za stromek. Katastrofa!

Hrozná sračka a pouští se do mě zimnice. Vstupujeme do Chesler parku a je to paráda.

 

Ale já bych si radši lehnul. Sotva jdu. V plánu byl asi pětikilometrový okruh tím nejlepším a pak pokračovat na jih. Okruh nedám, hrozně mě to mrzí, ale sotva jdu a k další vodě to je ještě 20 kilometrů. Kuba vybíhá na okruh sám. Lehám si a hned spím. Damajkyč taky zůstává. Den a půl nic nejedl a taky nemá sil nazbyt. Budí mě až Kubův příchod. Je nadšený. Přeju mu to a jen se mi chce dál spát.

Bohužel to vypadá na déšť. Navlékáme nepromoky a vyrážíme. Během chvíle prší.

Celé odpoledne jedu na autopilota. Dvakrát si vyžádám pauzičku a hned spím. Za 15 min se jde dál. Dnes je to dlouhý. Ani nereaguju, když Damajkyč naráží na prvního chřestýše!

Hlavně se dát do kupy

Už tak sotva pletu nohama, když přicházíme do kaňonu k vodě. Vypadá to na déšť, tak bereme i ne zrovna super místa a táboříme. Je to na poslední chvilku, kluci ani nestíhají uvařit a už lije. Ani nic nejím, jen chci spát. Při otvírání ventilku u karimatky to jde nějak víc ztuha než obvykle. Chci spát, tak trochu zaberu a ventilek mi zůstává v ruce. Je ulomený! Sakra! Mám sice 3mm pěnovku, ale cítím jak to odspoda studí. V krizi na chvíli ožívám. Z víčka od kapiček do nosu a duct tape vyrábím špunt a na druhý pokus se mi daří nafouklou karimatku zašpuntovat. Jdu spát, ale celou noc mám strach se pohnout aby špunt nevyletěl😀.

Lije celou noc a chvílemi je to déšť se sněhem. Spí se mi kupodivu docela dobře a už mi ani není tak špatně. Dokonce si v noci dávám kus pšeničné placky.

30.3. vstávání je peklo. Tarp úplně mokrý, uvnitř strašná kondenzace a venku nula stupňů. Ale už je mi líp a cítím že mám energii. Uháníme širokým korytem potoka. Jindy hluboký písek ve kterém je namáhavé chodit, je po dešti zpevněný a jde se o dost líp.

Jde někdo další ?

Na začátku trailu do Fable Valley je první registr. Jsme celí natěšení podívat se jestli není někdo před námi. Není to registr pro Hayduke, ty neexistují, je to registr místního chráněného území (US National Forrest) aby měli přehled kde a kolik se jim pohybuje lidí, ale tady je to tak z ruky, že nikdo jiný než Haydukers v registru není😁.

Napočítali jsme letos před námi 11 lidí. Někteří šli už v únoru! Nechápu. Je tu sníh, skály namrzlé, strašná kosa. Bez maček se to určitě nedá. Musí to být dost o život.

Den před námi je Lucky Man ( jeho stopy byly vidět v Arches, pak zmizely a teď byly vidět od Needles až sem) a týden před námi holka Little Buddha).

V poledne ve Fable Valley narážíme na čistý potok! Pecka. Po týdnu voda ve které se dá vykoupat a vyprat. Hurá. Je sluníčko tak si tu vaříme a sušíme vyprané věci a tarp z noci.

Docela nečekaně se objevuje dlouhán s batohem, představuje se jako Cooper. Je mu devětadvacet. Taky jde Hayduke, ale nese si Pack raft. Takže v Moabu naskočil na Colorado a tři dny, kdy my se pachtili v pětatřiceti stupních a tahali litry vody, on sklouzl po vodě a vystoupil až v Canyonlands v Needles! Pohodička, ale neměnil bych. To co jsme cestou viděli rozhodně stálo za to.

V Hite Marina raft odloží. Netahá tolik jídla, protože si před cestou uložil cashe s jídlem (schované plastové kýble, které týden rozvážel po kaňonech).

Cooper se moc nezdržuje, jen si opláchne obličej, dobere litr vody a jde dál.

Neskutečně zlý sestup

My vyrážíme asi za hodinu. Musíme vylézt na náhorní plošinu a pak náročným sestupem do Youngs Canyonu. Jsme trochu nervózní z poznámky “reportedly incredibly nasty descent” – něco jako “údajně neskutečně zlý sestup” … A to tam budeme sestupovat hned dvakrát! Po prvním sestupu je asi po kilometru vysoký skalní stupeň, který se nedá jinak obejít než vylézt zpět nahoru a po kilometru sejít dvakrát vyšší stěnou kaňonu zpět. Všude na trochu schůdných místech je spleť cestiček od krav, takže trefit správné místo pro sestup je docela oříšek. Daří se nám najít mužíky a jdeme na to. Jo, narážíme na pár lehkých lezeckých stupňů, ale vždycky jen pár metrů. Občas si podáváme batohy, protože s velkým báglem na zádech to moc nejde. I když by pád skončil katastrofou, tak pro všechny je to zatím komfortní.

Při druhém sestupu na dno kaňonu už je večer a je znát únava. Nacházím rafťáckou vestu, kterou asi ztratil v náročném sestupu Cooper. Beru ji sebou.

Začíná se smrákat a tak dole kempujeme na prvním “dobrém” místě – je to malý písčitý ostrůvek mezi křovím a kaktusy.

Díky složitému hledání cesty a náročným sestupům jsme dnes zvládli jen 28 kilometrů.

Co s vestou

Trochu se zlobím, že se musím starat o nalezenou vestu a Damajkyč navrhuje, že na ní mužů spát, když mám urvaný ventilek na nafukovačce. To mi přijde jako dobrý nápad, když už ji táhnu. Sahám na vestu a jsou to na omak asi tři centimetry pěny. Navíc jde vesta rozložit pěkně do plochy. Dávám jí pod tenkou pěnovku. Je to samá díra, ale asi to půjde. No, byla to nejhorší noc na trailu – prstama pěna vesty šla zmáčknout, ale pod plochou těla to působilo jako tvrdé dřevěné desky… Ráno jsem úplně rozlámanej. No jo, člověk se učí.

31.3. Hned od rána bloudíme v kaňonu. Cestu nám zahradil asi dvacetimetrový skalní stupeň a když hledáme cestu okolo, tak se jen dostáváme výš a výš ode dna kaňonu, kde bychom měli být.

Skalní schody

Celý kaňon vypadá tak, že jeho boční stěna je jako gigantické schody – úzká plošina z pevného materiálu a pod ní svislá nebo převislá stěna. Trochu sutě a zase plošinka po které se dá jít a pod ní stěna nebo převis. Je to hezký, po těch terasách se skvěle chodí, ale je dost problém se dostat na plošinu níž! Zvlášť když se má člověk držet dna kaňonu a takových stupňů slézt za den několik. Vždycky je potřeba najít místo, kde se stěna sesunula a zbylo pole prudké suti a velkých kamenů a najít si tím cestu dolů!

Dost nás baví v průvodci popis “žádná dobrá cesta na dno kaňonu není. Najděte si co nejvhodnější místo a nechte gravitaci dělat svoji práci, dolů nějak dopadáte”.

Takže hned po ránu půl hodiny bloudíme. Ale aspoň jsme přitom objevili Coopera. Vracím mu vestu a on na oplátku nabízí pár musli tyček, že má moc jídla. Jídlo se neodmítá, tak si pro chuť nějaké bereme.

Až do odpoledne se protloukáme Youngs Canyonem, který se připojuje do Dark Canyonu. Je to pecka, kaňon je fakt obří, ale je to namáhavé. Jsou to lavice kolem vody, které náhodně končí stěnou a následuje přelézání z břehu na břeh.

Mezi tím se prodíráme křovím nebo šlapeme hlubokým pískem. Občas slezeme nějakou kaskádu bez vody.

Dáváme pozdní oběd a pauzu u poslední vody, pak nás čeká obávané stoupání 400 m z kaňonu. Vypadá to děsivě, ale jde to hladce. Po cestě je boží výhled na celý Dark Canyon, který jsme prošli.

Pod vrškem začíná pršet. Chvili jdeme po trailu a pak asi 10 km dirt road po náhorní plošině. Od tří s přestávkami prší. Kempujeme narychlo v dešti na otevřené planině. Všechno máme od červenýho bláta.

Dnes to bylo výživné! Stejně se nám podařilo natáhnout 28 km a jsme na plánu.

Směr hory!

1.4. Ráno klasicky v 6h balíme úplně mokrej stan od večerního deště a vyrážíme po velké prašné cestě do Hite Marina. Při balení byla nula a rychlou chůzí ohříváme ruce promrzlé od balení. Je jasno a skvělé výhledy na Henry Mountains – to je náš další cíl hned počátkem následující etapy.

Poslední dvě míle do Hite Marina je asfalt. Bohužel všude zavřeno. Kemp, obchod i benzínka. Nic víc tu není. Tak aspoň vegetime u Ranger station. Jsou tu stolečky tak vaříme, sušíme a nabíráme vodu na den a půl.

Až v poledne odcházíme. Přecházíme krásný most přes Colorado a následuje nečekaně náročný výlez od silnice směrem na dirt road výš ve svahu.

Komínem nahoru

Po skvělé pauze pod převisem pokračujeme kaňonem nahoru suchým korytem potoka. Na závěr nám cestu zahrazuje asi dvacetimetrová stěna. Podle průvodce hledáme nejnižší stěnku a v ní obávaný komínový výlez. Dokonce existuje několikakilometrová varianta, která tohle místo obchází… My chceme Hayduke se vším všudy, tak jdeme do komína. Nakonec to není tak zlý – sutí a koutkem se dá doštrachat dost vysoko a komínek je jen pár metrů.

Lezu první a s pomocí kluků tahám batohy nahoru na špagátu. Než ho sbalím kluci jsou taky nahoře. Dobrá práce.

Následuje zajímavá náhorní plošina a kličkování po hřebínku mezi prsty kaňonů po obou stranách. Z mapy se to nedá vykoukat a tak rádi využíváme mapy a GPS trasy v mobilu. Je to zajímavý jak každý řeší navigaci po svém – já si správně natočím mapu a funguju na systému pravá, levá a docela se mi daří číst terén a cestu nejmenšího odporu. Kuba je zase z lodě zvyklý na světové strany a naprosto neochvějně dokáže držet azimut ( i díky kompasu na zápěstí). Jako tým fungujeme skvěle!

V pražícím slunci už je to dnes dlouhé. Kempujeme v malém dolíčku na nejvyšším místě dnešní trasy po 35 kilometrech. Damajkyč má z vedra brutální puchýře pod palcem.

Noc pod širákem je zatím nejlepší spaní pro všechny od začátku trailu.

2.4. Ráno je jasno a krásně odpočinutí šupajdíme po hřebínkách směr Fiddler Cove Canyon. Na hraně kaňonu si dáváme snídani. S takovým výhledem je to snídaně králů!

Jdeme kaňonama už 8 dní a každý je jiný a pokaždé nás něco překvapí – tady to, jak moc jsou stěny kaňonu kolmé! Sestup bude zábava. Naštěstí nacházíme správnou cestu a za chvíli jsme dole.

Úžasné místo.

Přes řeku

Fiddler cove canyon ústí do Dirty Devil River canyon – dalšího obávaného místa. Řeka je špinavá a toxická od extenzivního farmaření na horním toku. Smrdí trochu jako kravská močka. Kvůli tomu táhneme vodu v báglech už od včera i přesto že budeme řeku mnohokrát brodit.

Nám se kaňon s řekou líbí. Zase něco nového. Vody je akorát, když se najde dobré místo, tak je voda maximálně do půl stehen. To je pohoda. Řeka má často po dešti hodně vody, klidně o dva metry víc. Loni při povodni to bylo o 4 metry a všude kolem je naplavené bláto a větve a stromy klidně 30 metrů od současného břehu. Pro ty případy existuje bezpečná, suchá varianta. My rozhodně volíme řeku. Vyhlášená místa Hayduku přece nemůžeme obejít!

Je to paráda jako vždycky. Zrovna když těch 8 kilometrů brodění řeky, vyhýbání se tekutým pískům a prodírání tamariskem začíná být dost, tak Hayduke odbočuje do Poison Spring Canyonu. V něm se po chvíli napojujeme na velkou prašnou cestu.

Po ní opět krásným kaňonem ve strašném vedru stoupáme k vodě. Tady bude zábava, pramen je potřeba trochu hledat. Popis úplně nesedí na aktuální situaci, ale formulace “hledejte zděnou strukturu” nás nakonec dovede k prameni. Je to nakonec docela velká nádrž pod převisem s dokonalou vodou.

Vidina snídaně

Normálně bychom tu mohli u vody zakempovat a zítra to během dopoledne dojít k silnici na stopa do Hanksville, ale Kuba už od včera mluví o snídani ve městě (nedalo mu práci nás pro to rychle získat) a tak jen nabíráme pár litrů a rubeme další kilometry k silnici, ať jsme ráno do 9h na stopu. Bavíme se v podstatě už jen o jídle 🙂 Jestli American breakfast nebo pancakes? Vnáším do toho zmatek se svým breakfast burrito!

Zastavuje nás až blížící se déšť. Pod velkou stěnou rozbíjíme v silném větru tábor. Písek máme všude. Nakonec spadne jen pár kapek. V noci je příjemné teplíčko někde kolem 10C. Dneska to bylo i s pomalým postupem skrz Dirty Devil 34 km.

 3.4. Ráno jsme si mohli přispat, ale všichni jsou nastoupení chvíli po půl sedmé jako obvykle. Kaňon plný sutě s kolmými stěnami nahoře se změnil v hladké zaoblené dómy.

Za necelé dvě hodiny jsme na stopu. Jezdí tak jedno auto za 5 minut. Řidiči mávají ale nezastaví. Mám na tyveku napsáno “HIKERS TO TOWN” aby bylo jasné, že nejsme hobos. Vím že to pomáhá. Kuba se kavalírský oddělil, protože je rozhodně snazší chytit stopa ve dvou než ve třech a ještě s báglama. Po 40 minutách nám zastavují dva lezci s malou Toyotou RAV vzadu bez jedné sedačky a daří se jim nás vmáčknout všechny tři s báglama na klíně. Damajkyč “sedí” na blatníku, ale jedeme. Do Hanksville je to nějakých 30 minut. Město je v podstatě jen obydlená křižovatka v poušti. Dvě benzínky, obchod, camp a tři restaurace. Máme na jídlo tip na Duke’s grill, tak se necháváme vyložit poblíž. Vítá nás velká cedule Breakfasts, takže jsme tu rozhodně správně!

Hoooodně stylové místo a ta úroveň servisu mě v Americe pořád baví! Je docela plno a stejně během chvíle přistávají na stůl hrnky s vodou. Chlapík přinese jídeláky, zeptá se co podnikáme, poděkuje že jsme vybrali zrovna jejich podnik a snaží se pomoct s ubytkem, sprchou a tak. Vůbec nevadí že po deseti dnech smrdíme a jsme celý špinavý od červeného pouštního prachu. Bez problémů nám dává i kód ke sprše v přilehlém kempu, přestože normálně stojí 5 dolarů. Tohle tady mám rád.

Snídaně je na stole, takže se loučíme a uslyšíte o nás zase za týden z Escalante!

14 komentářů u "Hayduke Trail – z Moabu do Hanksville"

  1. Mišuna napsal:

    To mě mrzí, že jste zažili takovýhle lapálie:-( Ale zase to třeba značí, že už máte blbého vybráno, vnitřnosti uvyklý na eklhaft vodu a už bude dobře.
    Krajina nádherná, vzrůšo s mírně lezeckým terénem asi taky přiměřený, vypadá to, že se nenudíte. Jen tak dál!

  2. Irena napsal:

    WOW 🏞️👍💕😲. Kluci jste borci. Story úžasný, fotky luxusní, krajina fascinující… Držte se!

  3. Pavel napsal:

    Takhle, ideální by bylo, abyste se nikdy nevraceli a my mohli číst takové pecky každé ráno;-) Nádhera!

  4. Dav napsal:

    Přečetl jsem a líbilo se. Ať to šlape 🌞

  5. Franta napsal:

    Moc pěkný, ať se Vám daří až do konce treku a ať jste bez úrazů

  6. Franta napsal:

    Ahoj, skvělá práce a drive, držte se! Jeden dotaz:
    Zaujal mě Kubuv zvyk v noci “pracovat”. Tělo prokazatelně potřebuje cca 8 hodin spánku denně, doba kolem 2. ráno není pro člověka přirozeně aktivní, a na trailu při vyčerpání je treba ještě víc. Nebylo by tedy lepší psát třeba o polední pauze, jinak se špatným spaním sníží nejen kognitivní, ale i fyzické schopnosti a imunita? Přeci jen to není týdenní trek. Díky!

    1. Ahoj, tohle je otázka spíše na Kubu. Každopádně co tak víme, tak tenhle režim praktikuje dlouhodobě na všech svých trecích a zřejmě mu to tak vyhovuje 🙂

  7. Jana deB. napsal:

    Zdravíme ze Slunečné, to jsi, Krysáku, ješte v létě nevěděl, že ta střevní mrcha ve Skaláku je trénink, co?😁 Chlapi, ZDAR a uz jen příjemné zážitky!!!

  8. Jakub napsal:

    Ahoj. Je to jednoduchý. Jindy to nezvládnu. Kdybych psal o obědové pauze, musela by mít 3 a půl hodiny. To bychom nic neušli. Večer mám co dělat udržet oči otevřené, dokud nesplním večerní rutinu. Vstát uprostřed noci, už částečně odpočatý a pak ještě na hodinu usnout mi dává největší smysl. Ano, spím šest hodin míst osmi. Ano, potřeboval bych a chtěl bych spát víc. Možná jednoho dne vyhodnotím, že spánek je důležitější a na psaní se vykašlu. Ale zatím mě to baví a jakž takž to zvládám.

  9. Segra napsal:

    Boží čtení a zážitky….snad už máte špatné vybráno 😘

  10. Adam JCH napsal:

    Ten Kubův výraz u té snídaně je k nezaplacení. 🙂 Ať to šlape, krásné čtení a výhledy.

  11. jh napsal:

    Toz chlapi, co se deje? Zatimco Kuba vicemene pravidelne svoje zapisky doplnuje, vy jste nejak zamrzli🤔

    1. Dobrý den, Petr píše, ale my to nestíháme zpracovávat. Kuba blog přidává přímo z cesty, ale nám to Petr přeposílá a teprve my to zapracujeme na náš web. Přeci jen když z firmy na delší dobu vypadnou 2 lidi, tak se to musí někde projevit. Snad tento týden další kapitolu zpracujeme.

  12. Daavid napsal:

    S tym 8 hodinovym spankom to nie je uplne tak, ako sa to v sucasnosti bezne chape a propaguje. Je to pomerne novodoby vymysel, kedy po priemyselnej revolucii zacali fungovat tovarne na smeny a tak sa vymyslel 8 hodinovy cyklus (8h praca + 8h volno + 8h spanok). Ale dovtedy bolo bezne spavat menej hodin vkuse a viackrat aj pocas dna. Pre ludsky organizmus je to aj prirodzenejsie. Dokonca v Anglicku mali specialne slovo, ktorym nazyvali spolocenske navstevy, ktore sa odohravali prave medzi 2. a 3. rano, kedy klabosili pri cajiku. Cital som aj o niekolkorocnom experimente jedneho vedca, ktory spaval vzdy 20 minut kazde 3 hodiny a bol v pohode. Ale to uz je extrem 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Hayduke Trail
  • Celková délka
    1300 km
  • Doba na průchod
    40 - 60 dní
  • Začátek
    Salt Valley, Arches N. P.
  • Konec
    Weeping Wall, Zion N.P.
  • Nejvyšší bod
    Mt. Ellen South Summit, 3481 m
  • Nejnižší bod
    Colorado River v Grand Canyonu, 598 m
Více o treku