fbpx

Kom - Emine

600 km 14 - 25 dní Vrchol Kom Mys Emine

Jako milovníci pozemní dopravy volíme do Bulharska cestu autobusem. Na autobusové nádraží v Sofii přijíždíme už před polednem a ideálně tak stíháme vlak, který nás má dopravit do městečka Berkovica. Jelikož trasa Kom – Emine začíná uprostřed hor na dvoutisícovém vrcholu Kom, je potřeba se na tento začátek nejprve nějak dostat. Nejčastější a nejjednodušší cestou na Kom je přibližně patnáctikilometrový nástup z Berkovice přes novou a starou turistickou chatu Kom. Nejlepší doprava do Berkovice je vlakem, kdy je potřeba vzít ze Sofie rychlík na Vidin a poté přestoupit ve městečku Bojčinovci na vlak do Berkovice. Jednotlivé spoje a veškeré jízdní řády lze nalézt online na stránkách Bulharských státních železnic.

Cesta do Berkovice není zrovna nejkratší, trvá přes tři a půl hodiny, ale vlaky jedou přesně a přestup v Bojčinovci zvládáme bez problémů. Před čtvrtou odpoledne jsme na místě a z nádraží se vydáváme do centra Berkovice. Berkovica má přibližně 15 000 obyvatel a z historie města se hodí zmínit, že zde mezi léty 1879 a 1880 působil jako předseda soudu jeden z nejvýznamnějších bulharských spisovatelů Ivan Vazov. Zdejší příroda jej uhranula natolik, že se stala důležitým námětem jeho prací a bylo to právě v Berkovici, kde napsal několik svých nejlepších děl: povídku Mitrofan a Dormidolski nebo básně Na Kom, Zihra, Moje sousedka Gmitra či Maliny. V domě, kde Vazov bydlel, je v současnosti zřízeno muzeum, takže kdo by měl zájem o kulturu a historii Bulharska, může do něj zavítat. Když se dostaneme do centra Berkovice, je muzeum už zavřené a navíc se začínají stahovat bouřková mračna. Před deštěm se nakonec schováme v hospůdce Adašite, kde strávíme příjemný večer s živou bulharskou hudbou, jídlem a rakijí. Začátek treku byl stejně plánován až na zítřek, takže si dnešek ještě trochu užijeme.

Berkovica stany

Už za tmy se vydáváme na kraj města, kde si na louce chceme postavit stany. Cestou nás staví policejní hlídka a zjišťuje, co jsme zač. Poté co si na centrále prověří naše občanky a zjistí, že jsme opravdu jenom horalové, kteří chtějí přejít Kom – Emine, nás nechá běžet. Nakonec tedy táboříme tam, kde jsme původně chtěli. Hned první noc přišla nejsilnější bouřka za celý výlet, ale vybavení zvládlo vše na jedničku.

Výstup na Kom a první kilometry Kom – Emine

 

Ráno balíme mokré stany a vydáváme se po asfaltové silnici vzhůru k chatě Kom. Místy naznačená zelená značka občas zkracuje asfaltové serpentiny terénem, ale většinu času se drží na silnici. Počasí není nic moc, hustá mlha a vysoká vlhkost, ale aspoň neprší. Na výstup není nutné tahat litry vody, protože podél cesty se nachází několik pramenů. Masiv Komu je znám svou bohatostí na vodu a z pramenů ze zdejší oblasti pochází i v Bulharsku známá minerální voda Kom.

Za necelé tři hodiny se dostáváme k nové chatě Kom, kde si dáváme pivo. Chatař nám říká, že mizerné počasí má být na Komu celý den a také dny následující. Stejně budeme zítra desítky kilometrů jinde, takže nás předpověď až tolik nevzrušuje. Z nové chaty pokračujeme kolem staré chaty Kom a celkem prudkým stoupáním se dostáváme nad hranici lesa do sedla mezi vrcholy Malý a Střední Kom. Odtud už je to jenom 2 km na hlavní vrchol Kom (jinak také Velký Kom), kde můžeme oficiálně zahájit přechod dálkové trasy Kom – Emine. Není náhodou, že Kom – Emine začíná právě na Komu. Kom je jednou z nejvyšších hor Západní Stare planiny (tou nejvyšší je Midžur s výškou 2169 m) a s výškou 2015 m je jedinou dvoutisícovkou v západní části Kom – Emine. Kom má zároveň i kulturní význam, neboť to byly právě krásné výhledy a nádherná příroda z cesty na vrchol, které inspirovaly Ivana Vazova k sepsání básně Na Kom.

Ivan Vazov pomník KOm

Na vrcholu sice vidíme na chvíli modrou oblohu, ale mlha kolem nás se bohužel nerozplynula. Z výhledů, které inspirovaly Vazova, tak nic nebude, a proto pouze vyfotíme Vazovův pomník, který zde byl vztyčen roku 1965 k oslavě sedmdesátého výročí vzniku bulharské turistiky. Za počátek turistického hnutí v Bulharsku se považuje 27. srpen 1895, kdy se konal první masový pochod 297 turistů ze Sofie na Černý vrch v masivu Vitoša. Celou akci tehdy organizoval již zmíněný zakladatel bulharské turistiky a významný spisovatel Aleko Konstantinov.

Pohled na Kom

Po pár fotkách se vydáme zpět do mlhy směrem k Černému moři. Podle tradice si má horal při přechodu Kom – Emine vzít na vrcholu Komu s sebou dva kameny. Jeden z nich na konci cesty hodí do Černého moře a druhý si nechá jako vzpomínku. Jelikož na tradice moc nejsme, necháváme veškeré kamení na Komu.

Kom_Bulgaria

Prvním bodem kam míříme, je průsmyk Petrochan. Značení ze začátku není moc vidět a kousek pod sedlem mezi Malým a Středním Komem skoro mineme nenápadnou odbočku vlevo, která obchází Malý Kom z jihu. Odbočka je značena pouze malým kamenným mužikem a hlavní cesta vede chybně dolů do údolí. Dál se však již značky objeví, takže je třeba si dát pozor pouze ze začátku.

Kom Emine marking

Směrem na průsmyk Petrochan značka ztrácí výšku a vrací se do hustých bukových lesů. Bukové lesy budou pro celý přechod Stare planiny typické. Polovina z nich má stáří více než sto let a při přechodu Kom – Emine přijdou úseky, kdy strávíte v bukových lesích klidně i celý den. První kilometry se však střídají nezalesněné hřebeny Západní Stare planiny s bukovými ale i borovými lesy. Na směrovnících k průsmyku Petrochan je značena chata Petrochan, ale pozor. Tato chata již nefunguje. Podle map se z ní stalo soukromé výcvikové zařízení. Co přesně to znamená nevíme, ale když se na pozemek bývalé chaty dostal náhodou jeden kamarád se svoji přítelkyní, byli dost důrazně vypovězeni po zuby ozbrojeným komandem. Pokud někdo zjistí, co přesně se v areálu děje, nechť nám to napíše do komentářů. Pro méně dobrodružnější povahy bude lepší, když se bývalé chatě Petrochan vyhnou.

Chata u průsmyku již v provozu není, ale hned u silnice je malý bufet, ve kterém je možné si poručit jídlo i pití. Dáváme si tak několik čevabů, hranolky se sýrem a pivo. Podobný pokrm bude prakticky naším hlavním jídlem po celou dobu výletu. Preferujeme využívat místní zdroje než tahat kilogramy vlastního jídla. Pokud je tedy možnost na doplnění kalorií, doporučujeme ji využít, obzvláště na dlouhých trecích.

Koznica panorama

Od průsmyku Petrochan nabíráme opět výškové metry k vrcholu Todorini Kukli. Ten je nejvyšším vrcholem masivu Koznica, jedním z podcelků Západní Stare planiny. Holé pláně nad hranicí lesa nám dávají konečně možnost nějakých výhledů a když se na chvíli objeví slunce, máme i možnost usušit stany. Dobré počasí však netrvá dlouho a prudký sešup z hlavního hřebene k řece Probojnica už absolvujeme opět v mlze. Cílem prvního dne je chata Probojnica. Ta sice nemá být funkční, ale měl by u ní být plácek vhodný ke stanování. Asi deset minut před chatou nás stihne prudká bouřka a k chatě se tak dostáváme v ne úplně suchém stavu.

Chata Probojnica

Všechno kolem je mokré a stanovat venku se nám moc nechce. Naštěstí na nás z verandy chaty pokyne starší pán, ať jdeme dovnitř. Chata je zcela vybydlená, ale jedna místnost je obyvatelná. V ní žije Andrej. Prý chatu hlídá v době, kdy na ní probíhá rekonstrukce. Je pravda, že venku stojí bagr a něco se na chatě nejspíš dělá, ale tempo nebude nijak závratné. Po jedné rakiji na verandě nás na další pozve k sobě ke kamnům do vyhřáté místnosti. Slovo dá slovo a nakonec u Andreje přespíme. Je to lepší, než řešit stavění stanů kdesi venku v mokru. Chata Probonjica se ale zatím jako vhodná k ubytování označit nedá. My měli štěstí, že tu Andrej zrovna byl. První den jsme ušli 42 km.

Iskarskou roklí přes malinové plantáže

 

Druhý den zahajujeme sestupem od chaty Probojnica k rokli řeky Iskar, nejnižšímu bodu Kom – Emine v Západní Stare planině. Celý sestup přibližně 9 km jde po asfaltu a jedná se o jeden z nejdelších asfaltových úseků na celé Kom – Emine. Jelikož nejsme po včerejším večeru s Andrejem úplně stoprocentní, jsme za nenáročný úsek rádi. Značka se na pár místech sice odchýlí od asfaltu, ale jenom aby si zkrátila pár serpentin.

O půl jedenácté přicházíme do vsi Gara Lakatnik, kde si kupujeme v místním obchodě něco málo k jídlu. Kdo by neměl dostatek zásob, je dobré nakoupit právě zde, neboť další možnost dokoupit potraviny mimo horské chaty je až v průsmyku Šipka za 230 km. Gara Laktnik leží přímo v rokli řeky Iskar, která je známá jako bulharský Grand Canyon. Iskarská rokle je jediným místem, kudy řeka překonává Starou planinu a řeka Iskar je zároveň jedinou řekou v Bulharsku, která pramení v jižním Bulharsku a vlévá se do Dunaje.

Kolem rokle se zvedají mohutné Lakatnické skály, až 300 metrů vysoké vápencové útesy, které jsou považovány za kolébku lezení v Bulharsku. Kromě lezení jsou Lakatnické skály známé také množstvím krasových jeskyň, z nichž nejslavnější je Temnata dupka.

Lakatnické skály

Řeku Iskar překonáváme po mostu pro pěší u nádraží a za kolejemi začínáme prudký výstup na východní stranu rokle. Míříme do vsi Lakatnik. Jméno Gara Lakatnik označuje část obce, která se rozkládá kolem nádraží (gara znamená bulharsky nádraží) při železnici, po níž jsme včera jeli ze Sofie do Berkovice. Samotná vesnice Lakatnik leží vysoko v kopcích a v porovnání s Garou Lakatnik je výrazně opuštěnější. Asfaltová silnice tu končí a pokračovat se odtud dá již pouze po šotolinových nebo lesních cestách.

Od vsi Lakatnik pokračujeme k chatě Trastena. U ní se nacházejí zbytky kláštera Sv. Pantalejmona, který byl založen žáky sv. Cyrila a Metoděje. Už tehdy klášter proslul malinovým vínem, které se vyrábělo ze zdejších výborných malin. Řada poutníků prý putovala do kláštera jenom proto, aby malinové víno ochutnala.

Klášter Sv Pantalejmona

Po klášteru již není dneska prakticky ani stopy, ale malinové plantáže jsou zde stále a i produkce malinového vína se obnovila. U chaty Trastena si dáváme omeletu a pivo a na chvíli se zapovídáme se sběrači malin z plantáží. Ptají se, jestli jdeme Kom – Emine a jsou trochu překvapeni, když s nimi mluvíme bulharsky.

Po krátké přestávce pokračujeme dál ve směru na místo Razdelenata Voda, kde chceme nocovat. Cesta jde po hřebeni ve výšce kolem 1300 m, občas zajde do lesa a občas jde po holých pláních, odkud nabízí krásné výhledy na okolní hory.

Kom - Emine

Až v druhé polovině druhého dne potkáváme první turisty na Kom – Emine. Angličan a Bulharka jdou Kom – Emine ve stejném směru jako my, akorát začali o den dřív. Noc strávili na vrcholu Komu a celou výpravu zahájili hezky za úsvitu, tak jak velí další tradice. Měli trochu smůlu, že je oné noci strávené na vrcholu zasáhla bouřka, která nás chytla v údolí u Berkovice. Bouřka byla dost silná už v údolí, natož pak na hlavním hřebeni. Zážitek nicméně popisovali jako velké dobrodružství, kterému přidala na váze i zmínka, že mají děravý stan, do kterého jim během bouřky solidně teklo. Proti gustu žádný dišputát, ale některým zážitkům se snažíme spíše vyhnout. A stanování na odkrytém hřebeni za silné bouřky by byl jením z nich.

Kom Emine panorama

Za hezkého počasí a příjemného podvečera nakonec přicházíme k místu Razdelenata voda, na němž roku 1871 významný bulharský revolucionář Vasil Levski založil revoluční výbor obyvatel z okolních vesnic. Ten měl sloužit pro plánované povstání proti turecké nadvládě, nicméně Levského předčasná smrt zhatila plánované povstání a ukončila i činnost výboru bez výraznější aktivity. Levski je asi nejvýznamnějším národním hrdinou Bulharů a s jeho jménem a podobiznou se setkáte prakticky všude. Nepřekvapí tak, že je zmínka o něm i v horách uprostřed ničeho.

SMD Lunar Solo

Den zakončujeme nedaleko Razdelenate vody v krásném dubovém hájku poblíž vrcholu Leskova Mogila, kde stavíme stany. Druhý den jsme ušli 41 km.

Míra

Trasa prvních dvou dní ZDE

Jeden komentář u "Kom Emine – 1. část – Berkovica až Razdelenata voda"

  1. Alena Nováková napsal:

    Vypadá to krásně, díky za inspiraci. Těším se na pokračování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kom - Emine
  • Celková délka
    600 km
  • Doba
    14 - 25 dní
  • Začátek
    Vrchol Kom
  • Konec
    Mys Emine
  • Nejvyšší bod
    Botev 2 376 m n. m.
  • Nejnižší bod
    Pobřeží Černého moře
  • Převýšení
    12 165 m nahoru, 12 613 dolů
Více o treku