Přechod Slovenska po SNP

cca. 680 km obvykle 3 až 5 týdnů Kremenec SK/PL/UK hranice ČR u Starého Hrozenkova

Z Košic se ráno snažím vypadnout co nejrychleji, ale nakonec musím do dvou prodejen potravin, než seženu všechno, co na tři dny cesty do Telgártu potřebuju. Zásobování pro Nízké Tatry pořeším tam.

Taky se nechávám zlákat kavárnou a dobrou ranní kávou s koláčem. Tohle mám rád. Pak už to pálím pryč z města, zpátky do kopců. Rychle se nastoupá a pak následují pěkné rovinky po pěšinkách mezi obřími buky až do lyžařského resortu Jahodná. Tady mě to baví a cesta rychle utíká.

Cestou mě v bývalém lázeňském resortu Dolný Bankov pobavilo, že podle místní info tabule se o rozvoj resortu na začátku devatenáctého století zasadil místní “okrášlovací spolek”. Říkám si, že by to našim městům prospělo, kdyby nějaké takové okrášlovací spolky měly 🙂

Z Jahodné následuje výstup v podstatě po sjezdovce nahoru a dalších několik stoupání na chatu Lajoška. Jídla si nesu dost, ale tohle mě vždycky zláká – stejně je čas oběda, tak objednávám čočkovou polívku. Při čekání se dávám do řeči s chlapíkem s lámanou slovenčinou. Matt je kanaďan z Toronta, který se před léty vydal učit angličtinu do Košic a už tady zůstal a oženil se. Je to fakt zábava bavit se s ním o rozdílech života v Kanadě a tady. Má to tady opravdu rád, ale říká, že totálně nezvládá to obrovský množství tvrdýho chlastu, který tu k životu patří 🙂 Zajímavý je i rozhovor o dost odlišném pohledu na demokracii tady a v Kanadě. Jako učitel na Slovensku trochu trpí, protože škola je tu stále totalitní autorita, místo toho aby dětem vštěpovala základy demokracie a osobní zodpovědnosti…  Čas strašně letí, ale lidi a rozhovory jako tenhle jsou na cestách to nejzajímavější, tak si to užívám a budu to muset nahnat později. 

Možná se vám zdá, že pořád spěchám. Ano i ne. Když jdu, nebo rozbíjím a balím kemp – prostě rutinní záležitosti, tak se snažím být co nejefektivnější a spěchat, aby mi zbylo dost času na lelkování tam kde se mi líbí a nebo na dobře strávených pár hodin se zajímavýma lidma. No a občas se to sejde tak jako dneska, že i když spěchám, tak si pořád s někým povídám, čas letí ale nikam se neposouvám.

Vůbec tomu nepomáhá ani to, že dál cesta vede po holých hřebenech, odkud jsou parádní výhledy a tak pořád zastavuju a kochám se. Obcházím dominantní kopec Kojšovská Hola s meteoradarem, kolem chaty Erika – velká turistická chata s jedním z nejlepších výhledů co si vybavuju a dál po odlesněných hřebenech (řekl bych že kombinace kůrovce a bezohledné těžby)  vysokou žlutou trávou. U jednoho z turistických přístřešků narážím na partu kluků, co jsou venku na víkend. Pěkně natěžko s velkou zásobou pálenky a ti mě nenechávají projít jen tak – “po pol deci” do každé nohy mi sice zvedá náladu, ale na moje tempo do kopce to má devastační účinek 🙂  Plán na velké kilometry dneska bere za své…

Vrchol Kloptaň, zapadající slunce a dramatické dešťové mraky stojí za pauzu a rychlou sváču. Nevím jestli je to tím, že je podzim, nebo tím že SNP není ještě tak populární, ale s výjimkou vyhlášených turistických chat jsem všude sám. Výhledy na nekonečné vlnovky hor a tmavě zelený koberec lesů vzbuzují neodbytný pocit dobrodružství i přesto, že se opírám o turistický rozcestník:-)

Terén je docela náročný a moc mi nevyhovuje, že už se stmívá. Jsem rád, když se napojím aspoň na neudržovanou lesní cestu. A tady to začíná. Všude okolo se spouští děsivé troubení. Jasně, znám to z televize, vím že to jsou jeleni, ale takhle naživo a ještě skoro po tmě je to jiná liga. Vždycky když se to troubení ozve pár desítek metrů ode mně a pak následuje praskání větví a dusot těžkého zvířete, není to úplně příjemný.  Jasně, jelen je býložravec, tak co blbnu, ale taky to je 300 kilová hromada svalů momentálně napumpovaná litrama testosteronu… Ještě horší je, když se ozve jen zafunění a pak lámání větví směrem ke mně… i tady jsou medvědi a takhle v podvečer by nebylo vůbec divný medvěda při pochůzce překvapit. 

Aby to bylo ještě horší, ozývají se první výstřely. Nedá se nic dělat, musím to dnes zabalit a zakempovat. Trvá mi skoro 20 minut, než narážím na plácek, kde by se dalo v trávě uložit. Hned jak shodím batoh, tak se ozve tiché zavolání a z pod stromu kousek odemně zabliká tlumené světlo. Jdu se podívat. Parta místních borců si údajně vyjela poslechnout jeleny v říji (poslechnout s puškou přes rameno…). Jsou tu sice autem, ale už mají značně upito. S lidma se bavím rád, ale dotazy na to jestli jdu sám a kolik mám peněz mi velí rychle to ukončit a pokračovat v chůzi. 

Dalších pár výstřelů mě žene dál, podle mapy bych měl za 3 kilometry sejít na okraj lázní Štos-kúpele, tak někde na okraji zakempuju, tam snad bude před střelci bezpečno. Je to docela nekonečný pochod a potom dlouhé hledání místa. Celé lázně jsou dost ve svahu a za barákama hned les. Aspoň že hned na horním konci je studánka s výbornou vodou. Procházím asi kilometr dolů mezi lázeňskýma barákama a je mi blbý zakempovat mezi pavilóny na udržovaném trávníku. No nic, je 22 h tak se zašívám do autobusové zastávky – tmavého dřevěného altánku, kde bych nemusel nikomu vadit, když další autobus pojede až v 6 ráno 🙂 Vařím večeři a snažím se věci pofackovat tak, abych ráno rychle pobalil, kdybych tady někomu vadil. Dneska 48 km.

Pozn.: Foceno ráno při balení. Takhle rozkrámováno přes noc nikdy nemám. Za zmínku stojí i “snídaně šampiónů” – instantní kafe, chleba s paštikou a pár lžic nugety jako dezert! Jinak téměř vždycky snídám vločky na tisíc způsobů a.k.a. “šmakovec”.

Ještě před spaním koukám na mobilu na předpověď počasí. Vypadá to, že se to hezké počasí bude kazit… I tohle k delším trekům patří. Nemůže být pořád hezky. Mám na to takovou strategii, aby mi špatné počasí radost z cesty kazilo co nejmíň – vždycky se podívám na výhled počasí na pár dní dopředu a pak do map, co mě čeká. Snažím se být vysoko v horách a na vyhlášených, hezkých místech, když má být hezky, a naopak propršené dny věnovat zastávkám ve městech, delším přesunům po cestách nebo v údolích bez výhledů, kde mě déšť tolik nevadí. Občas to znamená, že musím zabrat, zmáčknout se a jít dva, tři dny přes padesát kilometrů, abych byl na nejvyšším bodě pohoří v hezkém počasí, ale stojí to za to. Odpočinout si a šlapat míň kilometrů můžu až bude pršet.

Každopádně to vypadá, že mi zbývají dva hezké dny, pak bude celodenní liják bez přestávky a pak by se mohlo na chvíli zase trochu vyčasit, než se počasí pokazí na delší dobu. Dobrá, dobrá, plán vypadá jasně: když teď dva dny zaberu a natáhnu i s velkým převýšením kolem 50 km za den, mohl bych si první úsek Nízkých Tater přes Kráľovu holu užít ještě v pěkném počasí. Pak dám kratší den přes několik nižších sedel v dešti a vyškrabu se na Štefánikovu chatu pod Ďumbierem nejspíš v mracích a bez výhledů. Ale následující krásnou, exponovanou hřebenovku přes Ďumbier, Chopok a další hromadu vysokých kopců až na západní konec Tater bych si potom mohl užít zase v pěkném počasí. Takhle mi to dává smysl. Plán je jasnej – musím zabrat 🙂

Noc není nejlepší. Nespí se mi zrovna dobře, když vím, že bych mohl někomu vadit. Nedělám žádný nepořádek (zastávku uklidím líp než jaká byla když jsem se nastěhoval) a nejspíš si mojí nepřítomnosti nikdo nevšimne, ale stejně bych radši spal někde v lese. Zato den mi to tentokrát vynahradí – je krásně a značka vede po cestách a pěšinách převážně po odlesněných hřebenech s výhledy na zasněžené Vysoké Tatry.

Nejsou to přirozené mýtiny dané nadmořskou výškou. Podle suchých smrků a pařezů po vzrostlých bucích to vypadá spíš na kůrovce a že se s úklidem lesa někdo “svezl” a na vyvážečku přihodil i pěkně rostlé buky… co na tom že tenhle úsek patří do ochranného pásma národního parku Slovenský kras.

Stran rozhledu je to dneska na jedničku, radost mi kazí jen dlouhé úseky po cestách, které při “úklidu” lesa protáhli buldozerem a dešťová voda z nich za pár let udělala  obtížně prostupná kamenná koryta. A stále přibývají nové jizvy.

Cesta po hřebeni rozhodně není po vrstevnici a je tu spousta prudkých výstupů a sestupů. Pár cyklistů, které potkávám kola většinu času kamením tlačí. V hlavě mi z průběhu dne uvízl vrchol Pipitka, primárně kvůli názvu a potom Skalisko (1293 m) díky luxusnímu rozhledu s Vysokými i Nízkými Tatrami jako na talíři.

Moc si nedokážu představit být tady v červenci. I takhle v září sluníčko připaluje a s vodou je to špatné. Hřebeny jsou vyloženě vyprahlé a na první vodu narážím až za sedlem Volovce později odpoledne. Při večerním výšvihu ze Sedla Súlová zpátky na hřeben ve skoro 1200 metrech mám znovu možnost si pořádně zanadávat na způsob těžby v místních horách – prostě vezmou buldozer, vyhrnou si cestu na hřeben a pak to střihnou po spádnici přímo dolů. Opět přitom vyhrnou cestu, aby za nimi mohl jet harvestor a vyvážečka a mohly posbírat stromy, kam dosáhnou. Dole to vyloží a jede se znovu o padesát metrů dál. Kopce jsou neskutečně zjizvené a eroze rychle ukusuje z toho co zůstalo… smutný pohled. 

Večer už se jen snažím “doklouzat” k další vodě u chaty Pod Stromíšom. Tam bych měl splnit svůj dnešní cíl – 50 kilometrů.  Jsou tady při západu slunce úžasné výhledy na celou hradbu Vysokých Tater i na můj zítřejší cíl – Kráľovu Holu. K chatě by to mělo být ještě zhruba kilometr dolů do údolí, ale tady stojí kousek od cesty úplně nový, krásný srub.

Pozn.: koukám že srub už je dokončený a na mapy.cz označený jako “Útulňa Gálová”

Jsou u něho dva chlapíci v zeleném a mávají ať jdu k nim. Šeptem hlásí, že si vyjeli dole z vesnice kouknout na jeleny v říji. Už zase to začíná okolo troubit, tak chvíli poslouchám a koukám s dalekohledem s nima. Srub ještě není hotový – chybí dveře a pár detailů a staví ho tady nějaký nadšenec dole z města, aby ti co šlapou po SNP měli kde přespávat! Kloubouk dolů. Jak si tak srub prohlížím, muselo to být hromada práce i peněz. Bráchové Milan a Dušan mi tvrdí, že tady určitě můžu přespat. Je fakt, že nemá cenu sbíhat do údolí, když je takový krásný západ slunce. Slunce zapadá na obzoru téměř za Kráľovou Holou. Je docela vzrušující, že i když se to zdá daleko na obzoru, už zítra v podvečer bych na tom kopci měl stát! Bráchové mi ještě ukazují, kde zhruba 300 metrů odsud můžu nabrat vodu (kus po cestě zpátky a pak po vyšlapané pěšince), nelejvaj pár panáků borovičky a odjíždí domů.

Je to tady docela vysoko, úplně otevřené a fouká vítr. K tomu je úplně jasno a začíná mrznout. Ještě chvilku se kochám a pak už se zbytkama stavebního materiálu zabarikáduju uvnitř, protože srub zatím nemá dveře a já chci mít aspoň trochu teplíčko. Docela jsem při tom kochání se venku vymrznul, tak si zatápím v kamnech. Když tady ta možnost je, tak proč se trochu neohřát. Během vaření večeře kamna rozhicuju, pak naložím pár kusů tvrdého dřeva a jdu spát. Spí se skvěle. To asi ty úžasné rozhledy tady a vyhlídka na hezký den v Nízkých Tatrách, když zítra zaberu a natáhnu dost kilometrů 🙂

Ráno se budím celý natěšený. Mrzne a obloha je jako vymetená. Rychle snídám, balím, vymetám kamna, oblíkám si všechno co mám a vyrážím. Ještě trochu fotím a užívám si pohled na celý hřeben Vysokých Tater a pak už se po kamenité velké cestě pouštím dál dolů. Za pár hodin už u krásné vesničky Dedinky vstupuju do Národního parku Slovenský ráj. Úplně si dokážu představit, že tady s rodinou u přehrady trávíme dovolenou – krásné kopce, koupačka, vodopády, jeskyně. Cesta docela ubíhá, nohy drží.

Najdi co se nepatří :-)

Tady ho máme, záškodníka… kdybych za tou cedulí přespal pod širákem, to by byla mela! Tahle fotka přesně vystihuje můj pocit z chování těžařů na Slovensku – výsměch všemu a všem.

Po jedné hodině odpoledne už mám v nohách přes třicet kilometrů a jsem v Telgártu. Podle mapy bych usuzoval, že to bude oblíbený turistický resort hned se třemi národními parky nadosah, ale je to spíš ospalá vesnička… Největší zajímavostí je tady železnice – krásný viadukt a Telgártská smyčka, která v tunelu nastoupává něco přes 30 metrů. V Československu docela unikát.

Z Telgártu pokračuje SNP strmým výstupem přes 1000 výškových metrů na Kráľovu Holu, dominantu východního části Nízkých Tater. 

Malinko mi další cestu komplikuje to, že jsem byl natolik soustředěný na to, trefit se do okna pěkného počasí, že jsem si nevšiml, že je neděle… jsou tady sice dva malé obchody s potravinami, ale v neděli mají zavřeno. Potřebuju dokoupit nějaké zásoby, abych vydržel necelé tři dny do Donoval. Sakra. No nic, musím najít aspoň otevřenou restauraci. I to vypadá jako problém. Je po sezóně. Nakonec nacházím ideální místo, ale stálo mě to pár kilometrů pobíhání po vsi navíc. Dávám si pořádný oběd (dva obědy), dobíjím mobil a svůj problém se zásobováním řeším objednáním obří pizzy ssebou. Ta mi vystačí na tři velká jídla, nádhera. Obsluha je tak hodná, že mi zabalí třetiny pizzy zvlášť do alobalu. Beru ještě pár Tatranek a čokoládu na baru a po 15h vyrážím do “stěny”. Cestou ještě pro jistotu volám na Štefánikovu chatu a rezervuju si noc na zítra. 

Značka je tady fakt prudce nahoru, docela džungle, cestičkou teče voda. Ale výškové metry získávám rychle a hodinku před západem slunce už se kochám neskutečnou parádou na vrcholu. Ani chátrající vysílač mi náladu nekazí. Kvůli momentům jako je tenhle stojí všechna ta námaha a kilometry v nohách za to! Jsem tu jenom já a dva bikeři z Polska. Cesta dál pokračuje po zvlněném travnatém hřebeni se skalníma “bobanama”. Neustále zastavuju, kochám se, fotím, točím videa.

Pořádně do pohybu se dávám až když je úplná tma. Kamenitý sestup skoro 400 výškových metrů mi na závěr dává dost zabrat. Mám už dnes v nohách skoro 50 km a nastoupáno přes 2200 výškových metrů… kolem 22. hodiny přichází vysvobození v podobě odbočky k útulně Andrejcová. Nejdřív jsem se lekl, protože ve světle čelovky byl vidět jen zářící bod – jako oko zvířete, přímo u rozcestníku a bez reakce na můj příchod. A o kousek dál další a další. OK, tolik jednookých jelenů tu není. Jsou to malý zahradní světýlka a cestička k chatě je jimi lemovaná.  Osvětlená je i cestička k vodě. To je fajn, nebude problém chatu najít:-) Jenom mi to připadá trochu moc romantický a malinko se bojím, aby tady někdo nejel ve dvou hrubou romantiku (jako třeba líbánky) a já tu nebyl poměrně dost navíc… fakt bych tady potřeboval přespat. 

Tak ne, je to dobrý, uvnitř jsou dvě party mlaďáků, zpívá se. Jenom správce tu není a tak se nedá koupit nic k jídlu ani pivko. Nevadí. Vařím polívku a polykám pizzu. Všichni jsou tu na přechodu dost natěžko a tak mi nevěří, že jsem tu pizzu kupoval v Telgártu dnes odpoledne a už vůbec, že jsem sem dnes dorazil s padesáti kilometrama v nohách. Jako obvykle nedokážu odmítnout dvě kořalky a ještě chvilku posedávám a poslouchám místního písničkáře. Je to dobrý. Ale jsem unavenej, tak začínám řešit spaní. Tady dole je dost plno a asi 30 stupňů. Taky jsou tu dva psi. Tady bych zdechnul, jsem alergik. Ještě je prý prostor pod střechou, ale že je tam zima, tak se tam nikomu moc nechce. To je ideální. Se svým Mythicem zvládám i teploty lehce pod nulou.

Jdu si pro vodu a koukám, že jsou tady role erárních pěnových karimatek. Ne že bych nevěřil místním “lety prověřeným” matracím, ale nerad bych si do drahého spacáku nachytal nějaké brebery. Tak si jednu karimatku půjčuju. Lehám si a rychle usínám. Ne na dlouho. Budí mě šramot, huňatý kožíšek na obličeji a důvěrné vrnění. Místní kočka, která má držet na uzdě myši a kuny se přišla pomazlit. Snažím se ji odstrkovat a vysvětlovat že mě udusí, ale bere to jako hru a začíná dovádět. Ach jo, zlatý spaní venku! Korunu tomu dává, když si začíná procvičovat drápky a rozsápe kus karimatky na které ležím. Docela mě mrazí při představě, že bych ležel na svojí nafukovačce. Dostává pořádný plácanec, tak odbíhá a rozsápe ještě pár vedle ležících karimatek. Jestli tady budete někdy spát, určitě si svoje karimatky dobře schovejte do batohu 🙂

Pak už únavou upadám do bezvědomí a budí mě až budíček kolem sedmé. Valím ven na záchod a pro vodu. Takovouhle oblohu jsem ještě neviděl. Vypadá to jako rozhraní dvou front. Impozantní a hrozivé. Docela dlouho se kochám, ale nedaří se mi to vyfotit… Myslím že předpověď počasí docela trefili. Dnes to v suchu určitě nebude. Rychle snídám, balím a kolem osmé už pokračuju dál. Stejně mě mají všichni za blázna. To co šli z Donoval skoro týden a jsou úplně zničení mám v plánu za dva dny. 

Pršet začíná chvíli poté, co opouštím chatu. Až do dvou odpoledne se to stupňuje. Navíc se pořád prodírám nějakou klečí, vysokou travou nebo maliním. To je ještě horší než déšť. Je jen pár stupňů nad nulou, tak natahuju nepromokavé ponožky a převlečné rukavice. Časem je i v nich mokro, protože vody na pěšině je občas po kotníky, ale aspoň teplo. Několik hodin jenom přívaly vody a mlha. Není šance fotit, tohle by foťák nedal. Po obědě to polevuje a kolem třetí, když sestupuju do sedla Čertovica už se konečně z mlhy vynořují okolní kopce. V motorestu v sedle si dávám polívku a opět dvě hlavní jídla. Hiker hunger už je tu v plné síle. Dneska nemusím moc spěchat, těch 8 kilometrů a pětset výškových metrů na Štefáničku do tmy hravě zvládnu. 

Prvních pár set metrů ze sedla je hrozná stěna, pak se to trochu položí a je to příjemná podvečerní procházka. Na Štefáničce jsem poprvé a přijde mi jako nedobytná pevnost. Chvíli trvá než vyberu správné dveře a prokoušu se přes chodby, lyžárny a sušárny do reštyky. Je tu skoro prázdno.

Rychle se ubytovávám a sprchuju a už se zase cpu a ucucávám horký čaj a borovičku. Dávám se do řeči se dvěma borcema z Čech a za chvíli už se smějeme tomu, že znají vesnici odkud pocházím, protože se znají s mojí sestřenicí, která se tu snaží trochu oživit hospodu a tak je zásobuje příběhama z procesu 🙂 Dokonce mají z NALEHKO nějaké věci. Svět je malej. 

Snažím se jít včas spát. Zítra má být hezky, tak chci vyrazit včas a ideálně přeběhnout zbytek hřebenu Nízkých Tater. Dneska odpočinkových 36km.

Ráno u snídaně se potkávám se šedivým, energickým staříkem Mirkem (76let). Je z klubu slovenský turistů a už roky se o SNP stará. Má radost, když potká někoho na trase. Líbí se mu jak uháním a že si cestu užívám. Má můj velký obdiv a dík za celoživotní péči o značené trasy. Je vidět že tím žije. Po snídani mi přeje šťastnou cestu a kupuje mi místní specialitu – domácí pylové “musli” tyčky. Moc díky. Je to démon, protože i v tomhle věku normálně lítá sám s krosnou po horách. Dneska míří na Ďumbier a Chopok. Klobouk dolů.

Venku je luxusně – obloha vymetená a údolí kam až oko dohlédne plný mlíka. Odměna za včerejší propršený den – takovouhle inverzi člověk nevidí často. Krása. Nahoru doslova letím, jsem natěšený na pohled na Vysoké Tatry vystupující z bílého moře. Tady se mi opravdu líbí. Tohle jsou HORY. Pocit opravdických hor ještě sílí cestou ze sedla, protože chodník je vyskládaný z obrovkých kamenů. Ďumbier není náročný ani technický vrchol, ale ten pocit na vrcholu je dneska… prostě vrcholný. Chvíli si to užívám ale pak už se začínají trousit lidi od lanovky na Chopok a tak peláším dál. Dnešek můžu klidně už teď v 9h ráno vyhlásit za nejlepší den na trase. 

Chodník z Ďumbieru dál na západ přes “znásilněný” Chopok s lanovkama a následně celým zbytkem Nízkých Tater vede perfektně po hřebenech s nekončícími výhledy.

Téměř žádné stromy, jen tmavě zelená kleč a momentálně žlutá tráva a borůvčí v celé paletě barev od oranžové přes rudou až do fialova. Tuny borůvek a brusinek. Jeden z nejhezčích dní na horách v mém životě. Jsou to ty momenty, které nejdou popsat, musí se zažít.

Trochu mě mrzí, že jsem se tak nechal vtáhnout do scenérií, že jsem zapomněl řešit vodu a tak musím ze sedla Ďurkovej seběhnout nějakých 150 výškových metrů do útulně pod sedlem. Nakonec to není tak zlý. V dnešních nastoupaných metrech se to úplně ztratí a aspoň si to tady trochu omrknu. Útulňa je útulná:-) a velká miska polívky nakonec taky přišla vhod. Musím frčet dál. To nekonečné vysedávání na vrcholech, focení a doslova “pasení se” na borůvkách mě stálo několik hodin, se kterýma jsem nepočítal. Nevadí, tahle paráda za to stojí. V nejhorším si dnes udělám trochu nočku.

Pravidla národního parku jasně zakazují táboření mimo chaty (útulny) a místa k tomu určená. V intenzivně navštěvovaných místech jako je tohle to naprosto chápu, souhlasím s tím a budu to respektovat. Jednou možností je Hiadelské sedlo s přístřeškem a pramenem a nebo ještě o kousek dál, na samé hranici N.P. u Salaše pod Kečkou. Tam je taky pramen a podle informací správce útulně pod Ďurkovou parta lidí ruinu domku opravila a dá se tam přespat. Je to o kus blíž Donovalům, tak to zkusím natáhnout tam. Nemám moc jídla, tak ať si můžu skočit na dobrou snídani tam.

Při sestupu z Prašivej do Hiadelského sedla už docela cítím únavu. Dnes to sice nebylo moc kilometrů, ale už teď mám nastoupáno přes 2000 výškových metrů. Začíná se stmívat a tak v sedle ani nezastavuju a nedobírám vodu. Dopiju se večer. Stoupání ze sedle na Kozí chrbát je fakt stojka a takhle den po dešti se nahoru škrábu po čtyřech. Mám dost. Z vrcholu je to naštěstí do dnešního cíle už jenom mírně z kopce po krásných vrcholových loukách. Už je skoro tma a rozjíždí se strašidelný koncert – ze všech koutů louky se ozývá šílené jelení troubení. S některými jeleny se potkávám docela nablízko… není to úplně komfortní. Do útulně docházím už úplně po tmě. Je to opravený malý domek a parta děcek, která ho spravuje právě dorazila.

Chvíli povídáme, snažím se hodně pít abych dohnal odpolední dluh a dobře přes noc zregeneroval a přitom poslouchám jak je to smutné, co se za poslední roky z Donoval stalo. Přehlídka konzumu a bezohlednosti k životnímu prostředí v podání pár “vyvolených”. To mi něco připomíná…

Dnes to všichni balíme brzo. Děcka mají hodně práce a mě následující týden čeká ještě pořádná porce kilometrů. Dneska 42 km a 2500 m nastoupaných metrů. Lezu se natáhnout na matrace do podkroví. Začíná pršet. Hned jak se zhasne, začíná myší peklo – myši běhají nejenom ve střeše, ale párkrát přeběhnou i po mně. Nemám to rád. Když spíte někde zastrčení v lese, kde před vámi nikdo nikdy nespal, tak se vám tohle nikdy nestane. Proto když je možnost radši spím mimo chaty a civilizaci vůbec. Člověk se tak vyhne nepříjemným setkáním s hlodavci, medvědy i toulavými psy, kteří jsou už naučení na určitá místa pro jídlo od lidí chodit…

Po půlnoci začíná lijavec a bubnování na střechu mě konečně uspává.

V šest ráno rozhodně nejsem svěží… na těhlech delších výletech, kde chodím víc kilometrů prostě potřebuju aspoň 8 hodin spánku, jinak únava narůstá. Ne že by to vůlí nešlo “urvat”, ale nejde to do nekonečna. Potřeboval bych se dobře vyspat. Konečně mám našlápnuto na brzký ranní start, ale hned ve dveřích narážím na chlapíka ze Stráže přírody (správa N. P.). Narozdíl od mých zkušeností z českých národních parků je tenhle mlaďák fajn. Nakonec klábosíme až do 8h, takže zase vyrážím standardně pozdě 🙂 Není na škodu si poslechnout pohled na národní park i od jeho správy. 

Za hodinku už jsem v Donovalech. Nestačím koukat. Je to jako alpský resort – všude nové velké hotely. Tohle není můj šálek kávy. Naštěstí poměrně rychle nacházím dobře zásobený Minimarket. Paní vedoucí – docela výřečná cikánka – mi pomáhá najít všechno co potřebuju, nechává mě nabíjet mobil a tak můžu pěkně v klidu na obrubníku před obchodem a nad košíkem plným jídla zakončit tuhle parádní nicméně hodně náročnou etapu. 

2 komentářů u "4. Přechod Slovenska po SNP – z Košic přes Nízké Tatry do Donoval"

  1. Matt The Canadian napsal:

    Great stuff. Enjoying reading your thoughts and reflections from along the route. Cheers.

    1. pekosek13 napsal:

      Hi Matt, good to hear from you! It was great talking to you. Cheers, Petr K.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přechod Slovenska po SNP
  • Celková délka
    cca. 680 km
  • Časová náročnost
    obvykle 3 až 5 týdnů
  • Začátek
    Kremenec SK/PL/UK
  • Konec
    hranice ČR u Starého Hrozenkova
  • Nejvyšší bod
    Ďumbier 2043 m
  • Celkové převýšení
    kolem 30 000 m
Více o treku