Zásadní otázka. Proč vlastně Míle? Je to závislost nebo už povinnost? Máme tady Stezku Českem a k tomu další hromadu oficiálních dálkových tras. Máme nejhustší síť značených stezek, jakoukoliv trasu si v podstatě můžeš vymyslet sám. Láká tě stále to „závodění“?

Správná otázka, na kterou se těžko odpovídá. V roce 2022 jsem měl například totální krizi a chtěl jsem se na to vykašlat už po první stovce kilometrů. Měl jsem už dokonce koupenou jízdenku z Košic na vlak domů. Vadilo mi, že se tam honím jako blbec. Vadilo mi, že je to závod. Že se nemůžu v klidu zastavit někde, kde se mi líbí. Mohl bych, ale trvalo by mi to moc dlouho. Najednou jsem cítil, že by mi bylo lépe na Stezce Českem. Cítil jsem, že bych měl prostě skončit a vůbec to nedojít. A další rok se už na start nepostavit. Místo toho, toulat se jen v klidu a pohodě někde po lese.

Já vlastně ani nevím, proč se stále vracím. Jsem už možná jako narkoman, který s tím nedokáže přestat. Dost se toho ale děsím. Bojím se toho, že to možná s přibývajícím věkem není daleko, kdy už to prostě nepůjde. Možná i proto se tak testuji, kolik mám ještě sil.

Je plno možností, kdy je možné jít dlouhou trasu bez ohledu, kdy se dojde do konce. Já už za ty roky ale poznal, že mě více baví, když je to závod. Závod dlouhý stovky kilometrů. Tam už je soupeření často jen formalita. Dává ale možnost štvát se za konečným výsledkem a šáhnout si totálně na dno svých sil. Já přitom závodím často jen na začátku. Po několika dnech třeba zjistím, že nemám šanci vyhrát. Jdu ale dál, do cíle je to daleko, kdy se může vše ještě změnit. Je potom zajímavé, že ve výsledku vyhraji, protože jsem jediný, kdo se dostal až do cíle.

V loňském roce jsi dosáhl asi na pomyslný vrchol. Došel jsi z Aše do Nové Sedlice a zpět. Cca 2536 km za 48 dní (denní průměr 52 km). Víc už toho asi vymyslet nejde. Leda, že bys to jel na kole, ale to asi nebude tvůj případ. Nebo?

Za ty roky už vím, že pokaždé se dá nějaká výzva najít. Hlavně jde ale opravdu o to, jestli se znovu postavit na start. Jestli na to budu mít stále ještě dost sil. Pokaždé jsem byl na startu nejstarší pěšák. Bude mi 65 let, což vypadá jako zajímavé číslo na něco takového.

Počítám s tím, že dále v roce 2025 bude trasa dlouhá 2025 mil, takže znovu tam a zpět kolem celého Česko-Slovenska. Bude to patnáctý ročník závodu, možná by to chtělo pořádně oslavit nějakou totálně šílenou akcí. Moje žena mi to sice zakázala, napadá mě ale, že by šlo jet Míle znovu na koloběžce. Samozřejmě, znovu na nějaké malé, aby to stálo za to. A pokud nebudu v roce 2027 stále ještě moc dementní a budu mít dost sil, třeba bych to zvládnul v 68 letech dojet tam a zpět ještě i na kole. Mohl bych se tak stát prvním, kdo to dá tam a zpět na dvojnásobné trase ve všech třech kategoriích. Takže, vždycky se dá vymyslet nějaká větší blbost.

Člověk většinou rychle zapomíná. Ale kdybys měl říct, který z těch 13.ročníků byl nejtěžší, který by to byl?

Nejhorší je, že je to závod, kdy se na to nemůžu vykašlat. Mohl bych, nerad se ale vzdávám. Snažím se pokaždé dokončit svou cestu. Moc těžká pro mě byla ta koloběžka v roce 2015. Dlouho jsem si myslel, že nic horšího mě na Mílích už nemůže potkat. Chtěl jsem to tehdy dojet na koloběžce na první pokus, protože jsem si myslel, že bych už neměl dost sil zkusit to někdy příště. Dopadlo to tehdy tak, že jsem to dojel na koloběžce jediný (na startu jsme byli dva) a já to vyhrál. Navíc, byl jsem druhý člověk, co dokázal dojet Míle na koloběžce. Uznávám, může být dost divné, když stačí jen dojet do cíle a tím vyhrát.

Těsně před covidem se začalo povídat, že se chystá na Mílích i jižní trasa. Že by bylo možné díky tomu protáhnout trasu na celkových dva tisíce mil. Byla to šílená představa. Dalo by se to zvládnout, dojít pěšky? Covid tady byl dlouho a třikrát za sebou se ta dlouhá trasa „tam a zpět“ zrušila těsně před startem. Až v roce 2023 bylo jasné, že to vyjde, že to bude extra dlouhý ultra závod.

Absolvoval jsem už Míle několikrát pěšky, navíc i na koloběžce i na kole. Nevěděl jsem ale, jaké je to se potom v cíli otočit a jít to i zpět. Dost šílená představa. Proto jsem do toho šel. Teď už vím, že to byl největší extrém, co mě mohl na tomto závodě potkat. Stálo mě to hodně nejen fyzických, ale i psychických sil. Proto už vím, že to bylo to nejtěžší, co mě na tomto závodě potkalo.

Byli jsme na dva tisíce mil (tam a zpět) přihlášeni čtyři lidé, co to chtěli jít pěšky. Bylo jasné, že tenhle závod může být jedinečný. Cítil jsem, že je to moje životní šance ukázat, že jsem něčeho takového schopen. Start byl v Hranicích v Čechách a šlo se severní trasou do Nové Sedlice na ukrajinskou hranici. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva pěšáci, kteří se po zdolání tisíce mil pěšky otočili s tím, že to půjdou i zpět. Čekala nás ještě jižní trasa zpět jihem do Chebu.

Jak se říká, vše je to v hlavě. Zejména, když je to závod. A já do toho šel s tím, že to musím tentokrát dojít až do konce, tam a zpět. Měl jsem výhodu v tom, že jsem byl už v důchodu, nemusel jsem chodit do práce. Dříve mě štvalo, že na severní trase už vše znám. Tentokrát to bylo jiné. Šel jsem severní trasu s tím, že až na jejím konci mi začíná závod. Možná i proto jsem byl v pohodě, vůbec mě neštvalo, že jdu místy, která už tak dobře znám.

Původně jsem plánoval, že budu tentokrát na cestě šest týdnů. Netušil jsem, co to se mnou udělá. Tělo si po nějaké době na soustavný pohyb zvykne. Spíše mi vadilo, že jsem utekl od rodiny, nechal doma samotnou ženu. Nevím, jak to dělají ti, co chodí dlouhé cesty někde v cizině, trvající třeba i několik měsíců. Přiznám se, já se už zhruba od poloviny závodu těšil domů.

Byla to pro mě moc dlouhá cesta. Ta myšlenka, jít to tam a zpět byla hodně šílená. Věděl jsem proto, že budu muset dojít až do konce. Aby se ukázalo, že je možné i takovéto šílenosti dokončit. Přitom hlavně ten konec byl velmi náročný. Možná jsem snědl něco špatného, nebo jsem se napil špatné vody, dostal jsem najednou průjem a horečky. Neměl jsem dost sil pokračovat, nechtěl jsem to ale ani vzdát. Hodně jsem zpomalil, jeden den jsem ušel dokonce jen 12 kilometrů. Trvalo to skoro týden, než jsem to překonal.
Možná právě ty zdravotní problémy, kdy jsem musel jít stále dál, vyústily do dalších komplikací. Měl jsem do cíle už jen asi čtyři dny, když jsem začal na sobě cítit něco podivného. Cítil jsem se jako v Matrixu, jako by mě někdo z jiné vrstvy ovládal. Navigace s mapou, jako by neukazovala, kde jsem, ale naopak, jako by ona ovládala mně. Navíc, cítil jsem, že nejdu sám, bylo nás víc. Radili mi, kudy mám jít, pomáhali mi. Trvalo to soustavně několik dnů. Nechápu, co se se mnou tehdy dělo.

Velké problémy jsem měl potom i po návratu domů. Ta dlouhá cesta mě hodně zničila. Mnohem víc než jiné roky. Rozhodně proto považuji rok 2023, kdy jsem ušel přes dva a půl tisíce kilometrů za nejnáročnější. Jsem ale moc rád, že jsem měl možnost si to prožít.

Kladeš nějaký důraz na záznam tvých cest? Snažíš se fotografovat, píšeš si třeba zpětně deník?

Vystudoval jsem sice fotografickou školu, moc ale na cestě nefotím. Možná i proto, že se mi už hodně věcí zdá být známé. Snažím se dívat se kolem sebe, ty fotky si ale uchovávám v paměti. Mobilem toho moc vyfotit nejde, rychle se vybíjejí baterky. Možná proto, že si každý rok plánuji pečlivě na mapách, hodně míst si pamatuji i bez deníku.

Psát nějaké denní záznamy na cestě, to by mě asi nebavilo. A taky na to není čas. Občas jsem si vzal sebou nějaký notýsek. Na začátku jsem si pár poznámek udělal, přestalo mě to ale pokaždé bavit.

Nejdůležitější záznam je pro mě pokaždé záznam navigace. Zapnu ji pokaždé ráno, vypnu až večer. Zaznamená proto doslova každý můj krok. Když si potom zobrazím ten záznam na mapě, vidím tam přesně místo, kde jsem odpočíval, nebo jsem se stavil v obchodě. Poznávám také místa, kde jsem bloudil.
Rád bych napsal zpětně nějaké deníky. Zaznamenal tam den po dni, jak mi to šlo. Mám tak už zpracovaný každý rok Mílí, kdy mám každý den záznam na mapě, kudy jsem šel. S uvedením základních statistických údajů. Bojím se ale, že to nebude moc lidí zajímat.

Při dálkových trecích v mnoha lidech zanechá kromě přírody největší dojem sociologický aspekt. Bereš to trochu i jako ukázku toho, že lidé jsou si podobní v jakémkoliv koutě naší planety?

Já si hlavně uvědomil, že čím jsou lidé sociologicky na nižší úrovni, tím více se snaží ostatním pomoct. Dobře je to vidět, když se jde směrem ze Slovenska domů do Čech. Tam na východě, je to značně chudá oblast. Jednoduché baráky, často se už rozpadající. Přesto jsou v nich velmi přátelští lidé. Směrem na západ se to postupně mění. Morava je taky ještě docela v pohodě. Bohužel, u nás v Čechách potkávám už jen občas někoho, kdo by mi sám nabídnul svou pomoc.

Za těch 13 ročníků jsi na trase musel potkat už řadu lidí. Jaké je tvá zkušenost s lidmi během závodu obecně?

Na cestě se stává ze mě tulák a doslova bezdomovec. Proto se s lidmi na cestě rád potkávám. Někdo se dá se mnou do řeči, prohodíme pár slov. Málokdy jsem potkal lidi, kterým bych se měl raději vyhnout. I to se mi už ale párkrát stalo. Například na Východním Slovensku v roce 2014, když jsem procházel obcí Rudňany. Rómské děti měly tehdy bezva zábavu, když po mě začaly házet kamením. Obdobně, bylo pro mě zajímavé procházet poblíž dalších romských osad na Východním Slovensku.

Měl jsem samozřejmě také možnost potkávat se i s policejními orgány, nebo třeba i s ostrahou státní hranice v okolí Ukrajiny. Tam jsem také neměl nikdy žádné zásadní problémy. Snad jen, policisté v Kraslicích nedokázali ve čtyři ráno pochopit, že jedu na koloběžce od Ukrajinské hranice do Chebu a doslova mě tam ve tmě obklíčili jako zločince. Na druhou stranu, policisté na Slovensku ve Valašské Belé, kteří mě našli spát v areálu místní školy, byli velmi vstřícní a bylo jim jasné, že jsem pro okolí neškodný a nechali mě tam spát do rána.

V lese, nebo ve vesnicích, snažím se s lidmi komunikovat. Často stačí jen slušně pozdravit. Když je potom požádám o vodu, dají mi často více. Zajímá je, kdo jsem, odkud a kam jdu. Často mi potom nabídnou i více, než o co je žádám. Ve městech se snažím být naopak nenápadný. S mou vizáží to ale často moc nejde.

Celkově si myslím, že potkávám na cestě hlavně hodné lidi. Když mě vidí a poznají, odkud a kam jdu, moc rádi pomáhají. Hlavně starší lidé, co koukají na televizi Nova, co čtou zásadně jen Blesk, si myslí, že se mě cestou snaží každý zabít, nebo okrást. Zatím se mi to ještě nestalo, i když jsem už nachodil na svých dlouhých cestách přes deset tisíc kilometrů.

Jak se vlastně k pomoci od druhých během závodu stavíš?

Rád se s lidmi cestou potkávám. Nevidím nic špatného na tom, když mi někdo pomůže. Podle mě, je to na takové cestě právě to nejzajímavější. Velkým rituálem pro mě pokaždé je, sehnat si vodu na pití. Podám láhev na vodu přes plot a požádám o vodu na pití. Lidé se sami zeptají, kam jdu. Když slyší můj příběh, sami se ptají, co potřebuji. Občas mi k té vodě dají i něco navíc. Byl bych blázen, kdybych to odmítal. Naopak, moc si toho cením, že potkávám cestou tolik hodných lidí.

Potkal jsem například na Slovensku mladé děvče, které mi dalo nejen vodu na pití, nabídlo mi navíc i sprchu u ní doma. Řekla mi potom, že její táta šel před rokem cestu SNP, lidi mu tam cestou také podobně pomáhali. Proto se ona také snažila na oplátku pomáhat ostatním.

Naprosto bez cizí pomoci to jít nejde. Je nutné například nabíjet si pravidelně mobil. Občas jsem o to požádal, když se lidé dali se mnou do řeči při nabírání vody. Jindy zase, zašel jsem si do nějakého malého obchůdku, nebo benzínky u cesty. Bylo to zajímavé, tipovat si, kde o to požádat. Jen jednou jsem byl odmítnut.

Zejména lidé na vesnici jsou v pohodě. Když je požádám o vodu, vyvine se to občas v zajímavý rozhovor. Necítím se být potom na cestě až tak sám. Společnost mi dělají právě ti náhodní lidé, které cestou potkávám.

Na cestě trávíš veškerý čas venku, tím pádem musíš nepřetržitě bojovat i s nástrahami počasí. Jak tohle snášíš?

Když jsem doma, často se mi nechce jít ven kvůli počasí. Venku si to potom už ale užívám, ať je jakékoliv počasí. Je pravda, nemám rád zimu a mráz. To jsem zalezlý doma a vylezu ven až na jaře. Nedokážu si představit spát někde venku v mrazech. I tím jsem si kdysi ale prošel, možná jsem už pohodlnější.

Nemám rád, když venku prší. Hlavně proto, že je potom složitější řešit nocleh. Je také složitější sladit vybavení na delší cestu. Nevadí mi naopak velká vedra. Občas slýchám různé výstrahy, že lidé by neměli kvůli vysokým teplotám vycházet v poledne ven. Já musím, bez ohledu na počasí. Nejhorší je to přitom, když je nutné jít zrovna nějaký úsek po silnici. Žhavá silnice je doslova peklo.

Někdo řeší špatné počasí noclehem v penzionu. Rozhodně je bezva odpočinout si v peřinách a vysušit přitom výbavu. Já ale málokdy vím, kam až večer dojdu. Na svých cestách se proto penzionům vyhýbám. Navíc, kdybych spal v penzionech, těžko by se mi každé ráno šlo někam dál z toho pohodlí.

Největší vedra jsem zažil možná minulý rok na Slovensku kolem Trenčína. Věděl jsem, kam až se musím do večera kvůli medvědům dostat. Nebylo proto možné odpočívat moc ve stínu. Snažil jsem se mít dost vody a co nejvíce pít. Navíc, naučil jsem se už za ty roky vypínat myšlení a prostě jít. Když vím, že mi nijak nepomůže na to vedro nadávat, tak to jde. Měl jsem jen problémy s navigací, ta už měla v těch teplotách problémy zobrazovat mi aktuální pozici.

Sám říkáš, že se během závodu snažíš maximálně odtrhnout od reality všedního dne. Jak těžké je pak pro tebe zase naskočit zpátky do „normálního života“?

Možná by bylo vhodné zdůraznit, že každý by si měl minimálně jednou za rok najít možnost vypadnout z té běžné rutiny všedního života. Zapomenout na starosti a svou práci. Možná někdy i na svou manželku, nebo i děti. Být jen sám na cestě, užívat si maximálně to, co ho zrovna potkává. Škoda, že ne vždy to jde.

Vrátit se zpět má dvě oblasti, se kterými je nutné se po návratu domů vyrovnat. Nejsnadnější je vrátit se zpět fyzicky. Cyklisté si často stěžují, že jim dlouhou dobu brní ruce. Pěšáci mají po návratu domů samozřejmě problémy s nohama. Vyléčit puchýře trvá jen zhruba týden, delší doba je však vrátit se zpět celkově do pohody. Horší je to s hlavou, ta se těžko vrací zpět do běžné reality. Mílaři bývají často i po návratu domů stále na cestě. Budí se i v posteli hrůzou, že budou muset pokračovat zase dál. Já například, i když jsem zvyklý být stále připojený na internet, po návratu z Mílí se mi nechce vůbec zapínat počítač.

Čím déle je člověk pryč ze své běžné rutiny, tím déle potom trvá návrat zpět. Prý, zlom je někde kolem tří týdnů, kdy si člověk zvyká na nové návyky. Já byl minulý rok na cestě mimo běžnou realitu sedm týdnů. Jsem už doma déle, než pět měsíců. Ne vše se následně vrátilo zpět do původního stavu. Nesleduji už zprávy na internetu, ani televizi. Doslova se tomu vyhýbám, nezajímá mě už, co se děje v politice, ani jinde ve světě. Poznal jsem už, že nemám šanci to ovlivnit, je proto zbytečné to sledovat. Co je pro mě důležité, to se ke mně nějak dostane.

V podstatě každý rok směřuje tvá pozornost právě k Mílím. Neláká tě vyrazit někam sám, bez závodění, pohodovým tempem a ideálně na nějakou trasu, kterou vůbec neznáš?

Možná jsem měl velké štěstí, že jsem poznal Honzu Kopku ještě před začátkem prvního ročníku závodu. Navíc jsem hned ten první rok skončil pár kilometrů po startu. Moc jsem chtěl ten závod dokončit pěšky celý, proto jsem se tam stále vracel. Každý rok jsem si našel nějakou výzvu, kvůli které jsem se na Míle vracel. Bezva taky je, že není nutné jít už jen severní trasou, protože existuje už i samostatná jižní trasa Mílí. Navíc, když bylo možné jít to minulý rok severní trasou na Slovensko, jižní trasou potom zpět.

Je pravda, občas mi někdo říká, že je i plno dalších závodů, které bych si mohl zkusit. Poznal jsem postupně, že čím je to delší, tím více mě to láká. Navíc poznávám, že mě to více baví, pokud je to závod. Vím přitom, že existuje plno zajímavých dlouhých cest. Nejznámější je možná poutní cesta Santiago De Compostela. Pokud jsem ale slyšel, je v tom už docela velká komerce, což mě neláká. Navíc, pokud to jednou půjdu, rozhodně bych to chtěl jít už z místa, kde bydlím. Takže přes tři tisíce kilometrů. Nebojím se vůbec vzdálenosti, spíše by mi vadilo, že bych se možná dost špatně cestou s lidmi domlouval.

Nejvíce jsem řešil otázku, zda se vracet stále na Míle v roce 2022. Ten rok, šlo se to směrem ze Slovenska domů, do Chebu. Tehdy mi to vůbec nesedlo. Už hned po startu mi dost vadilo, že ten začátek je dost po silnici. Zhruba tak 150 kilometrům až do Košic. Je to kupodivu takový úvodní test, občas tam lidé končí. Tehdy jsem tam měl taky velké problémy pokračovat dál.

Napadalo mě, proč se na Míle stále vracím? Proč se stále tak ničím? Ten rok, šlo se mi hodně špatně. Po dvanácti letech, jsem byl totálně vyhořený a neviděl jsem v tom už žádný smysl. Nějak jsem cítil, že je čas na změnu. Prý jsem legenda. Já byl ale už pár kilometrů po startu z toho totálně vyčerpaný a zničený. Najednou jsem měl vizi, že legenda zhasne, další roky se už na start Mílí nepostavím.

Napadalo mě, proč se tak štvu a honím, když bych si to mohl naopak více užívat? Proč se tak štvu a jdu některé úseky po silnici, když bych mohl jít místo toho pohodlně (pomaleji) terénem? Věděl jsem, že existuje Stezka Českem dlouhá přes dva tisíce kilometrů, která vede zhruba po hranicích naší republiky. To mě najednou lákalo více. Najednou jsem cítil, že to nemá dál smysl a chtěl jsem skončit. Počítal jsem s tím, že ještě ten rok si projdu pěšky Stezku Českem.

Dopadlo to ale jinak. Nerad utíkám z boje. Rozhodl jsem se proto dojít to do půlky závodu, abych se seznámil s jižní trasou Mílí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se mi to bude další rok hodit, až půjdu Míle tam i zpět. Ve výsledku, stále mě to baví takto závodit. Snažím se už ale více si u toho užívat, nalézat dosud neznámá místa.

Petře, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji Ti jen to nejlepší, ať už budeš podnikat cokoliv!

Přiznám se, bylo dost těžké pro mě na všechny ty otázky odpovídat. Jsem ale za ně moc rád. Daly mi možnost podívat se zpět, ujasnit si pár zajímavých skutečností. Jsem za to moc rád. Každý by se měl někdy podívat zpět a ujasnit si, jestli jde správnou cestou. Nejen na té skutečné cestě, ale i v životě.

Rozhovor vedl a zpracoval Václav Malinský

Jedna věc je, co ti dovolí tělo, ale myslím, že zrovna v tvém případě bude hlavní složkou tvých výkonů správné nastavení hlavy. Mám pocit, že hlavou své tělo dokážeš oblbnout, a proto jsi schopný podávat takové výkony. Jak to děláš? Máš už nějaký program, který prostě na startu zapneš a vypneš ho až v cíli?

Chodím nejraději pokaždé sám. Nevadí mi, že si nemám s kým popovídat. Zvykl jsem si, že jako bych snad vypínal myšlení. Že jdu často už automaticky, jako by snad v nějakém úsporném režimu. Někdo se mě kdysi ptal, na co cestou myslím. Jestli prý neřeším z dlouhé chvíle nějaké matematické rovnice. Je pravda, často v duchu počítám, kolik kilometrů mám ještě před sebou, kdy kam dojdu. Vzpomínám, jak dlouho jsem šel který úsek předchozí roky. Vzpomínám také (s přibývajícími roky čím dál hůře), kde jsem předtím spal. Hlava prostě stále jede, nemá čas myslet na nepříjemné věci.

Snadné je například zvyknout si na letní vedra. Stačí si uvědomit, že já prostě musím jít dál, i když bych se nejraději svalil do stínu pod stromem. Důležité je mít dost tekutin, a šlapat stále vpřed. Vloni to ale bylo dost těžký. Například za Trenčínem se mi už teplem zasekávala navigace. Protože jsem ale věděl, že do večera musím ještě dojít dost daleko, tak jsem tu hlavu snad už musel opravdu vypínat.

Za ty roky, našel jsem si už pár technik, jak se vyhecovat k větším výkonům. Založeno je to dost na drilu, na vypnutí myšlenek, že něco nejde. Naučil jsem se, že to jít musí. Rád například na hodinkách sleduji, jak jdu rychle. Když mě to chytne, jdu třeba i do kopce rychlostí šest kilometrů za hodinu. A snažím se jít rychle třeba i několik hodin za sebou, odpočívat přitom co nejméně. Připadám si opravdu občas jako naprogramovaný stroj. Škoda jen, že to nejde dělat celou cestu.

Vím, že vybavení pro tebe zase tak zásadní není, ale každý gram samozřejmě počítáš, protože čím je člověk lehčí, tím je rychlejší a efektivnější. Zajímá mě, jak vypadala tvá výbava v prvních ročnících Mílí? V té době se přeci jen o ultralightu skoro nic nevědělo…

Za padesát let, co jezdím ven, se toho opravdu hodně změnilo. Když jsem začínal vandrovat, nebyly například žádné karimatky. Každý jsme měli jen kus igelitu, navíc kus celty. Na začátku jsem neměl ani žádný spacák. Sešil jsem si jen deku a s ní jsem jezdil ven. Kupodivu, dalo se tak na víkend sbalit dost nalehko. Stačilo k tomu přidat ešus a to bylo vše, co člověk tehdy potřeboval.

Je pravda, první rok Mílí jsem nevěděl, jak se na tak dlouhou cestu sbalit. Já tehdy například sebou táhnul půl kila čokolády (Studentská pěčeť). Čokoláda, to jsou přece kalorie. Možná jsem si myslel, že budu někde v divočině, kde nebude možné zajít do obchodu. Dlouhé roky jsem taky sebou vozil papírové mapy. Naštěstí, doba se už hodně změnila.

Mám dojem, dnes vozí lidé plno zbytečností. Hlavně elektronika je moc těžká. Na vše musí být nějaká nabíječka, baterie nevydrží dlouho. První rok na mílích, měl jsem jen tlačítkový mobil. Každý večer jsem z něj odeslal SMSku s polohou, kde jsem. Baterie vydržela nabitá celý týden. Dnes má každý v mobilu mapy a internet. A musí každý den hledat cestou nějakou zásuvku.

Rozhodně je bezva, že s dnešním vybavením je to už lepší. Hlavně je už možné se lépe vybavit do deště. A není nutné tahat kvůli tomu těžký batoh. Taky jsem moc rád za dnešní funkční oblečení.

Předpokládám, že s dalšími ročníky a přibývajícími zkušenostmi tvá výbava prodělala určitě změny. Jak jsi na tom teď? Co je pro tebe zásadní kus tvého vybavení?

Mám dojem, že to není u mě s každým rokem vývoj k nějakému ultra lehkému speciálnímu vybavení. Spíše záleží na tom, jaký si dám cíl. Když chci být rychlý, snažím se brát si toho co nejméně. Jindy už na začátku cítím, že se nebudu nikam hnát a táhnu toho sebou na zádech klidně více.

Dvanáct let jsem sebou vozil místo pořádné karimatky jen obyčejnou tenkou alumatku. Váží asi sto gramů. Je pravda, moc jsem se na ní nevyspal. Až vloni jsem si vzal poprvé nafukovací karimatku. Věděl jsem, že budu na cestě dlouho. Byla to bezva změna. Možná i proto jsem spal každou noc déle.

Za ty roky, dost jsem si zvyknul na žďárák S.O.L. Escape Bivvy. Je to vlastně nouzový bivak z pokovované fólie, který váží 240 gramů. S tím prvním jsem jezdil asi osm let, vloni jsem si koupil stejný znovu. Lidé na něj mají různé názory, mě ale vyhovuje.

Velký význam má batoh, aby byl lehký a pohodlný, přesto se do něj vše potřebné na cestu vešlo. Většinou mi běžně prodávané batohy nevyhovují. Každý batoh se snažím nějak vylepšit. Jednou jsem si dokonce batoh sám ušil a sloužil mi v pohodě na cestě kolem republiky.

Pro někoho bývá důležitou výbavou vařič. Pro mě je to zbytečnost, protože jsem poznal, že i několik týdnů na cestě se dá přežít bez teplé stravy. Jen minulý rok, kdy jsem šel v kuse sedm týdnů, měl jsem sebou lehký lihový vařič s nerezovým hrnkem.

Je těžké sladit výbavu. Je možné brát sebou jen naprosté minimum, které skoro nic neváží. Když se ale zhorší počasí, může to znamenat problémy. Nesnažím se proto vše vážit.

Vím, že jsi známý milovník spaní na zastávkách. Co ti na tom vyhovuje? Nejsi raději schovaný někde v lese, dál od lidí?

Když se tak dívám zpět a snažím se přijít na to, jak k tomu došlo. Je za tím znovu snaha být na závodu 1000 Mil co nejvíce efektivní. Je to závod, takže se musím snažit být co nejrychlejší. Hledat v lese nějaké dobré místo na přespání zabere nějaký čas. Toho já na závodě moc nemám. Snad i proto, že o tom, kde zůstanu na noc, se rozhoduji často až za tmy. Už při plánování trasy si poznamenám, kde je na mapě nějaká zajímavá autobusová zastávka. Je jich rozhodně víc než nějakých přístřešků v lese.

Zajímavé je, že zejména na Slovensku je plno zastávek, kde se s tím už nějak tak počítá. Bývá tam občas i kanape, kde se dá bezva pohodlně vyspat. Navíc, mám za ty roky možnost sledovat, jak se takové zastávky postupně mění. Zažil jsem na své cestě už pár zastávek, které postupně, čím dál více chátraly, až je zbourali a postavili tam nějakou moderní z plexiskla, kde už nemělo cenu se na noc zastavovat.

Přítomnost lidí na zastávkách, kde spím, mi rozhodně nevadí. Přesněji, zajímá mě to jen večer, když hledám místo na spaní. Snažím se být proto zejména na Slovensku mimo problematické oblasti s výskytem lidí, kterým by se nemuselo líbit, že si tam u nich na zastávce vybaluji spacák. Navíc, večer a v noci bývá na zastávkách klid.

Jednou jsem na zastávce na Slovensku, ještě za soumraku vyrušil mladou dvojici, které jsem hned oznámil, že tam hodlám zůstat až do rána. Zklamaně proto odešli někam jinam. Na stejné zastávce (spal jsem tam v průběhu let už třikrát), mě v noci otravoval bezdomovec, jestli nemám nějaké víno. Později potom jiný rok, kontrolovala mě na stejné zastávce před ránem policejní hlídka, co že jim tam dělám. Stačilo jím říct, že jsem turista, že ráno půjdu zase dál. Potká vás v lese v noci tolik dobrodružství a setkání se zajímavými lidmi?

Horší to může být na zastávce ráno, když jedou lidi do práce. To se snažím být ale pryč ještě dříve, než se tam můžu s nimi potkat. Párkrát se mi už ale stalo, že jsem to nestihnul. Lidé byli pokaždé velmi
tolerantní, snažili se být ohleduplní, aby mě nevzbudili. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že by to někomu vadilo.

Zastávky jsou ve většině případů zastřešené, odpadá tím starost řešit stan/přístřešek. Nosíš s sebou nějaký lehký tarp/přístřešek nebo ho naopak nebereš nikdy?

První rok, měl jsem sebou jako správný tramp kus igelitové plachty. Jednu noc jsem si z ní opravdu postavil nouzový přístřešek, protože začalo pršet. Přiznám se, já tam najednou cítil, že když je špatné počasí, musím jen pasivně čekat, jak to vše dopadne.

Další roky, snažil jsem se už nenechat nic náhodě a snažil se být na noc pokaždé na místě, kde byla nějaká střecha. Takže nejčastěji autobusová zastávka, nebo nějaký přístřešek v lese. Ne vždy to jde, někdy je nutné kvůli tomu ujít třeba i deset kilometrů. Občas se navíc stane, že ta zastávka, kam dojdu, je z různých důvodů na spaní nepoužitelná, musím jít zase dál. Sice nadávám, jsem ale díky tomu o pár kilometrů dál.

Klasický Tarp (Gatewood Cape) jsem měl sebou jen jednou. Bylo to v roce 2020, kdy se počítalo s tím, že bude možné se v Nové Sedlici na Slovensku otočit a jít to i zpět. Počítal jsem s tím, že budu na cestě výrazně déle. Snažil jsem se proto vytvořit si snadnější podmínky, kdy nebudu moc stresovaný, jestli najdu večer nějaké kryté místo na spaní. Díky covidu se na poslední chvíli změnila trasa, kdy se šlo jen kolem republiky. Já ten tarp za celou cestu z batohu vůbec nevytáhnul, pokaždé jsem našel na spaní bezva místo.
V roce 2023, kdy se šlo 2020 mil (tam a zpět), znovu jsem řešil, jak zajistit vhodné spaní. Tentokrát, měl jsem sebou jen pončo (Sea To Summit Ultra Sil Nano), ze kterého by bylo možné postavit na noc přístřešek. Byl jsem na cestě sedm týdnů, nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych ho musel na noc použít.

Beru to tak, že kdybych byl po celou dobu cesty někde v lese a v přírodě, bez nějakého přístřešku bych se rozhodně neobešel. Vzhledem k tomu, že chodím denně desítky kilometrů, dokážu si už naplánovat konec dne do místa, kde už najdu nějaké kryté místo na spaní.

Na Slovensku máte striktně nastavená pravidla závodu, že přes noc nesmíte kvůli medvědům přespávat mimo civilizaci. Jak velká komplikace tohle je?

Nevím, jestli je to přímo komplikace. Já to beru, že jsou prostě jiná pravidla a snažím se je respektovat. Míle jsou organizovaný závod, rozhodně by to byl malér, kdyby některého závodníka napadnul medvěd. Chápu proto, že máme zákaz pohybovat se po setmění na Slovensku mimo obydlené oblasti.

Pár let na začátku to tak nebylo, nějak jsem si neuvědomoval, že by tam mohlo nějaké nebezpečí být. Klidně jsem proto chodil v noci přes les. Domorodci si z nás přitom občas utahovali, že prý, jestli se nebojíme medvědů. Mám dojem, oni nás přitom jen tak strašili. Vše se ale za poslední roky hodně změnilo. Tentokrát se nás domorodci znovu ptají, jestli se nebojíme medvědů. Je přitom ale cítit, že oni se těch medvědů už sami bojí, že už ani nechodí do lesa. Potkal jsem přitom jednoho domorodce, který mi se strachem v hlase dal nějaký dělobuch, prý až potkám medvěda, mám škrtnout sirkou, zapálit knot a hodit dělobuch medvědovi pod nohy.

Myslím si, že zákaz spát na Slovensku mimo obydlená místa není velká komplikace. Je jen nutné díky tomu plánovat, kam můžu do večera dojít. Nezůstat na noc někde v lese. Je pravda, občas je to problém, protože občas je úsek dlouhý třeba 25 kilometrů, který je nutné projít na jeden zátah. U pěšáka to může být někdy těžké, cyklisté si ale libují, že mají možnost se na Slovensku v noci vyspat. Pro ně je totiž mnohem snadnější projet neobydlená území, kde nesmí být přes noc.

Pojďme do roku 2016. Poprvé stojíš na startu mílí s kolem. Chtěl sis tuhle disciplínu pouze odškrtnout nebo za tím bylo něco víc?

Hlavně jsem chtěl zvládnout Míle ve všech třech kategoriích. A to kolo jsem si nechal na konec záměrně. Stále si myslím, že na kole jezdit neumím. Přesto jsem cítil, že bude snadnější než ta koloběžka. Byl jsem přitom první, kdo zdolal Míle ve všech třech kategoriích. Já to bral jako osobní výzvu, říkal jsem tomu Mílařský triatlon. To až později, každý, kdo to dokáže, dostane zelené triko. A právě kvůli tomu zelenému triku jsou další lidé, co zkouší zdolat Míle i v dalších kategoriích.

Honza Kopka kdysi tvrdil, že Míle jsou nejnáročnější ultra cyklistický závod ve střední Evropě. Možná, že jich je dnes už více. Rozhodně je však těžké pro běžného člověka zdolat tolik kilometrů náročným terénem na kole. Hlavně proto, že nemá možnost si odpočinout, musí jet každý den bez odpočinku. Pro mě to byla tehdy opravdu velká výzva.

Cyklisté mají na Mílích danou přesnou trasu, kterou musí projet. Když chtějí nějak odbočit (například na nákup), musí se potom vrátit zpět.

Rozhodně si myslím, že jet Míle na kole je snadnější než jít to pěšky. Jak často i sami cyklisté říkají, oni se na tom kole občas vezou i bez šlapání, pěšák, ale musí ujít poctivě každý metr trasy. Navíc je zajímavé, že je už dost pěšáků, co zvládlo Míle napřed pěšky, potom i v pohodě na kole. Naopak, dost cyklistů má problém ujít Míle pěšky.

Dodnes si ze mě Honza Kopka utahuje, že neumím na kole zatáčet doleva. Proto si mě v roce 2016 vyfotil krátce po startu, kde taková zatáčka byla. Ve skutečnosti je to mnohem horší. Dodnes, i když jsem dojel Míle na kole, neumím na něm jezdit bez držení řídítek. Bojím se, když se pustím řídítek, že si rozbiju hubu.

O rok později ses už opět vrátil k chození. Vnímáš chůzi jako ten nejlepší možný a nejpřirozenější pohyb?

Pěšky chodím rád. Nevadí mi, když musím jít někam daleko. Klidně přitom kousek popoběhnu. Kdysi jsem měl i auto, za volantem se ale necítím dobře. Raději chodím. Určitě to byla jen náhoda, že jsem začal chodit takhle dlouhé cesty.

Nejde jen o tu chůzi. Plno lidí začalo při covidu chodit ven. Jsem rád, že se zvedli od počítačů a užívají si více venku v přírodě. Někdo ujde třeba jen deset kilometrů za den, další dvojnásobek. Každý ať si jde v klidu svým tempem. Je bezva, že maminky putují s dětma. Každý může mít jiný cíl.

Žijeme v době, kdy si už nedokážeme představit život bez aut. Není to až tak moc dávno, kdy se chodilo více pěšky. Třeba i Karel Hynek Mácha šel pěšky do Říma. Pěšky je možné dojít kamkoliv. A není nutné jezdit kvůli tomu někam daleko do ciziny. Je možné se zvednout z gauče a prostě jít, třeba i jen kousek. Za týden jít potom o kousek dál. Takto je možné v pohodě natrénovat postupně i na delší cesty. Naučit se přitom poznávat, jaké vybavení je k tomu nutné mít sebou. Je to bezva relax vypadnout od běžného blázince všedních dní.

V roce 2018 sis stanovil osobní rekord na poloviční trase 500 mil. Trasu jsi dokončil za 7 dní s denním průměrem cca 82 km. Jak se ti tohle povedlo? Dovedu to pochopit u trénovaného elitního ultramaratonce, který naběhá ročně 10 tisíc km, ale jak tohle dokáže člověk v 60 letech bez předešlého soustavného sportovního tréninku?

Já se musím k nějakému extrémnímu výkonu nějak vyhecovat. Mít nějaký důvod si za tím jít. V tom roce 2018 mi jeden z pěšáků, se kterým jsem se roky předtím na trase potkával, řekl provokativní myšlenku. Prý by bylo možné dojít celých 1000 Mil za dva týdny. Do té doby, chodilo se to běžně za 18 až 20 dní. Tak jsem si to chtěl za těch 14 dní zkusit.

Ten rok, sešlo se nás tam na startu zase docela dost bláznů. Cítil jsem, že to bude tentokrát opravdu hodně rychlé. Chtěl jsem zkusit, dostat ze sebe maximum. Podřídil jsem tomu vše. Dávat 80 kilometrů denně není až tak moc. Chůzí se to dá stihnout za 16 hodin. Z toho jsem vycházel. Není nutné běžet, stačí být stále v pohybu, zastavovat se co nejméně. Na to nemusím být nějak extra trénovaný ultramaratonec.

Zkusil jsem si poprvé jít to co nejvíce nalehko. Šlo se mi výborně, nemusel jsem často zastavovat. První tři dny, šel jsem skoro nonstop.

Jen v noci jsem si občas někde lehnul na chvíli na lavičku, nebo jen tak do příkopu u cesty. Nevytahoval jsem ani spacák. Když mi byla zima, šel jsem zase dál. Poznal jsem tehdy, že je možné poručit hlavě.
Nejzajímavější pro mě bylo sledovat, co to se mnou dělá. Občas jsem si musel lehnout u cesty i ve dne, abych byl schopen jít dál. Stačí třeba jen dvacet minut, tělo se rychle vzpamatuje a je schopno jít dál. Horší to bylo v noci. Cítil jsem, že jsem v nějakém divném režimu. Listí na stromech bylo i ve tmě sytě barevné. Viděl jsem, jak se seskupují do různých tvarů. Tušil jsem, takhle nějak se možná cítí feťáci, když jsou v extázi. Začal jsem taky potkávat lidi, kteří byli jen přeludem. Cítil jsem, že ne vše je reálné.

Ten rok, sáhnul jsem si dost na dno. Došel jsem do půlky závodu na metu 500 mil za týden a pár minut. Spal jsem přitom každý den maximálně tak tři hodiny. Nejhorší na tom byly nohy, těžko jsem už ohýbal kolena. Cítil jsem tehdy, že dál už to nepůjde. Spíše jsem se už bál, jestli jsem to nepřehnal. Raději jsem proto skončil. Tehdy se ale potvrdilo, že je opravdu možné dojít celých 1000 mil za dva týdny. Dokázal to Tomáš Kadlec, který měl necelých 30 let. Byl jsem tehdy rád, že i ve svém skoro důchodovém věku můžu stále závodit s tak mladýma klukama.

Ještě mě zaujalo, že v tomto roce byla tvá trasa výrazně kratší. Jak se ti povedlo ubrat cca 150 km oproti předešlým letem?

Každý rok je jiný. Jak už bylo uvedeno, je to pro pěšáky vlastně takový velký orientační závod, kdy je nutné projít zadanými body. Záleží potom na tom, kudy se jde, kde se dá trasa zkrátit. Když prší, nebo v noci, chodím více po silnici. Terénem hlavně když si to chci užít a nikam nepospíchám.

Česká část trasy, tam se snažím už většinou projít to co nejrychleji. Slovensko, kde to znám méně se snažím procházet pokaždé jinými cestami, abych poznal nová místa. Tam se také rád potkávám s lidmi kolem cesty. Každý si tam může najít svou cestu. Méně náročnou podhůřím Nízkých Tater, nebo naopak těžkou po hřebenech.

Lidé se často ptají, jestli si je člověk schopný trasu při takových výkonech ještě užívat. Jak to máš ty?

Myslím si, že je velký rozdíl, jestli jede někdo Míle na kole, nebo je jde pěšky. Ti cyklisti, co jsou vpředu, ti to opravdu valí co nejrychleji. Taky si myslím, že nemají šanci si to užívat. Hlavně se nezastaví u cesty, aby si popovídali s domorodcem. Chápu ale, oni si to užívají právě tímto. Nedají se ničím rozptylovat, soustředí se jen na svůj výkon.

Já chodím pěšky, mám proto čas vše kolem sebe více vnímat. Když někoho potkám, pěkně ho pozdravím. Někdy si potom spolu na chvíli popovídáme. Já si to takto užívám. Je potom ale nutné jít třeba i celý den až do tmy.

Čím jsem starší, tím více se snažím si trasu užívat. Necítím už potřebu se někam honit. Hlavně když vidím, že toho před sebou už nemám šanci dohnat. Nebo když vím, že ten za mnou už nemá šanci mě dojít. To je paradox takto dlouhých závodů. Chodím přitom nejraději sám. Mám dojem, ve více lidech bych si to tak neužíval.

Petře, hned na začátku Ti chci za všechny fanoušky NALEHKO poděkovat, že jsi svolil k našemu rozhovoru a podělíš se s námi o své zážitky a cenné zkušenosti.

Za posledních cca 13 let ses stal nezpochybnitelně legendou závodu 1000 mil. Pojďme se ale vrátit úplně na začátek. Jaké bylo tvé dětství? Tíhnul jsi k pohybu v přírodě už od mala nebo sis k tomu musel najít cestu až po tolika letech sám?

Mám dojem, že jsem byl už od mala většinou někde venku. Jako malý kluk jsem vyrůstal na vesnici, tam, bylo do lesa jen kousek. Navíc, nebyly počítače, mobily, ani internety, co bych dělal doma? Přihlásil jsem se potom do turistického oddílu, kde jsme často někam ven jezdili. Nejen po Moravě, ale třeba i do Rumunska, Polska, nebo Maďarska. Většinou dost na divoko, spávali jsme, kde se dalo. Zřejmě už tam byl začátek mého toulání.

Po maturitě, jezdil jsem už ven spíše sám na různé vandry všude možně po republice. Jak už to ale bývá, pak přišla rodina, začal jsem podnikat a času bylo málo. Až v padesáti letech jsem začal běhat. Bavilo mě hlavně všelijaké ultra a šílené akce. Tak jsem se dostal k závodu 1000 mil. Nejsem přitom žádný namakaný borec. Naopak, bývám mezi posledními, co se dostanou do cíle. Povídají o mě, že jsem legenda závodu. Je to ale jen proto, že se každý rok vracím. Jsem už jediný, kdo byl na startu každý rok.

Tvůj životní příběh je opravdu pozoruhodný a v mnoha ohledech inspirativní. Vím, že tvou původní profesí je havíř. Přesto jsi ale většinu svého života strávil za počítačem jako programátor. Co tě vedlo k tomu, abys takhle razantně změnil život a svou profesi?

Jo, po škole jsem šel do dolů rubat uhlí. Tehdy se říkalo, já jsem havíř, kdo je víc? Byla to prostě taková doba, uhlí bylo málo. Přiznávám, spíše to bylo proto, že jsem se asi špatně učil, tak mě poslali na hornické učiliště. Měl jsem štěstí, tam se ukázalo, že až tak blbý nejsem, tak jsem šel dál na hornickou průmyslovku.

Makat v dolech, stále ve tmě pod zemí, to nebylo nic pro mě. Tam dole nejsou okna, špatně se tam dýchalo. Podepsal jsem ale ještě na učilišti smlouvu, že budu fárat až do svých třiceti let. Nebylo snadné se toho zbavit. Dobrovolně jsem šel na dva roky na vojnu, i když jsem jako havíř nemusel. Pak už stačilo jen být v práci rebel, že mě raději sami „po vzájemné dohodě“ propustili.

Nic jsem neuměl, nevěděl jsem co dál. O počítačích jsem toho moc nevěděl. Stejně jako většina lidí tehdy. Viděl jsem ale inzerát, že v Praze hledají operátora k počítači. Tak jsem se přihlásil, vzali mě. Za půl roku (1983) jsem byl jeden z mála lidí, kteří dokázali ten počítač (zabírající celou místnost) nastartovat. No a pak jsem jim utekl po tom půl roku od počítače do Liberce. Poznal jsem tam bezva partu lidí z turistického oddílu. Takže zase návrat k přírodě.

Jako úspěšného podnikatele tě také neminuly životní pády v podobě krachu a dalšího budování úspěšného podniku od nuly. Vytrvalost ti je bezpochyby vlastní. Je to něco, co sis v sobě musel soustavně pěstovat nebo jsi tuhle vlastnost cítil jako tvoji přednost již od mládí?

Já se v Liberci dostal po mírné oklice do podniku, kde jsem dělal programátora. Hodně mě to bavilo, bylo to v době, kdy se počítače přesunuly z klimatizovaných místností na stoly v kanceláři. Lidé si je také zapojovali doma k televizi a hráli na nich hry. Už v minulém režimu jsem byl jeden ze dvou lidí v podniku, co měli volnou pracovní dobu. Nikoho nezajímalo, kdy chodím do práce, musel jsem jen odevzdat zadanou práci.

Vše se změnilo po pádu režimu. Po půl roce jsem utekl z práce a začal podnikat. Byla to zlatá éra podnikání. Začaly se dovážet z ciziny osobní počítače. Tak jsem napsal program, který řešil ekonomické agendy podnikatelů. Účetnictví, sklady a fakturace drobných podnikatelů. Měl jsem štěstí, byl jsem jeden z prvních, který podnikatelům něco takového nabídnul. Můj program, používalo tisíce firem. Nebyl jsem na to sám, se společníkem jsme zaměstnávali zhruba patnáct lidí.

Jak už to bývá, najednou se něco podělalo a vše se sesypalo. Společník musel ze zdravotních důvodů skončit a já byl na vše najednou sám. Byl to docela rychlý sešup dolů. Zhruba milion korun mě stál vývoj nového programu, který byl najednou nepoužitelný. Dalšího půl milionu jsem dlužil finančáku a sociálce.
Byl jsem dost na dně. Nejen finančně, ale i psychicky. Bylo mi ale jasné, že budu muset makat, abych se z toho dostal. Musel jsem propustit zaměstnance, firmu prodat. Možná už tehdy jsem poznal, že když se nedaří, je nutné se tomu vzepřít a makat. Dostat se zase někam nahoru. Stejně jako někde na cestě, když mám hlad, začne pršet a bolí mě nohy. Bylo by snadné to vzdát, snažím se ale raději dostat do cíle, i když to někdy dost bolí. Mám dojem, že toto hodně lidem chybí.

Vzpomeneš si ještě, kdy a proč vyvstala první myšlenka, že se zvedneš od počítače a poběžíš svůj první maraton?

To nebylo jen zvednutí se od počítače. Měl jsem zhruba padesát let, to chlapi nějak bilancují, co za ten život dokázali udělat, co vše ještě, můžou do konce života dalšího zajímavého stihnout. Bylo mi jasné, že musím něco razantně změnit, posunout se jinam. Náhodou jsem na začátku roku 2010 narazil na knížku Miloše Škorpila, kde se tvrdilo, že je možné na maraton natrénovat za 100 dní. Pražský maraton (o jiném jsem nevěděl) se běží na začátku května, takže to by znamenalo začít trénovat na začátku února, když venku mrzne. Zvednout se ze židle od počítače a začít makat.

Já tehdy bral ten maraton jako podnikatelskou výzvu. Doběhnout a odškrtnout si splnění úkolu. Běžel jsem to dokonce v obyčejných botách, které už syn považoval za pro něj nepoužitelné. Neměl jsem na sobě žádné funkční oblečení. Běžel jsem to v obyčejných krátkých kalhotách, ve kterých jsem chodil do lesa. Neviděl jsem důvod kupovat si na maraton nějakou speciální výbavu. Přesto jsem svůj první maraton doběhnul, trvalo mi to kousek přes pět hodin.

Bral jsi to především jako výzvu, dokázat si, že na to máš. Kdy se z toho všeho stala zdravá závislost?

Já to poznal těsně před cílem, že je něco jinak. Běžel jsem v Praze po 42 kilometrech Pařížskou ulicí na Staroměstské náměstí. Zhruba tři hodiny po tom, co to doběhnul první závodník. Přesto bylo kolem plno lidí, co mi fandili. Já, když to dobíhal po tom červeném koberci do cíle, najednou jsem věděl, že nebude snadné skončit.

Koupil jsem si pořádné běžecké boty, dokonce i hodinky, co měřily, jak mi to jde. Najednou mě to začalo bavit. Běžel jsem potom ve stejném roce už v září dva maratony, jeden z nich dokonce v zahraničí. V říjnu potom už čtyři maratony, každý týden jeden. Někteří „odborníci“ mě varovali, prý, abych to nepřehnal. Čím šílenější to bylo, tím více mě to bavilo. Běžel jsem proto i maraton na střeše obchodního domu v Ústí nad Labem, nebo ve sklepě obchodního domu v Českých Budějovicích.

Stále jsem hledal nové výzvy. Věděl jsem už, co je to uběhnout maraton, slyšel jsem ale, že existuje i nějaký ultramaraton. Zajímalo mě, co to je. Prý vše, co je víc než běžný maraton. To znělo docela zajímavě. Stále bylo možné jít si za něčím těžším, posouvat se někam dál.

Začal jsem chodit stokilometrové pochody. Necelý rok po tom, co jsem uběhnul svůj první maraton, mi jedna známá, co přeběhla Francii, nabídla, jestli si prý nechci zaběhnout 100 kilometrů v Plzni na okruhu na mistrovství republiky. Znělo to dostatečně šíleně, tak jsem do toho šel. Říkal jsem si, že stačí uběhnout jeden maraton, pak dát hned druhý za ním, navíc pak ještě nějak uběhnout posledních pár kilometrů. Kupodivu, doběhnul jsem to za dvanáct hodin a pár minut navíc. Rok po tom, co jsem začal trénovat na maraton.

Bylo mi jedno, že jsem býval ve výsledkové listině pokaždé někde na konci. Cítil jsem, že je to lepší než sedět u počítače. Navíc, poznal jsem tam na konci plno zajímavých lidí. Neběhali kvůli nějakým výsledkům a umístění na stupních vítězů. Běhali stejně jako já proto, že je to bavilo.

Máš pocit, že tyhle dlouhé „procházky“ jsou pro tebe především útěkem od těch každodenních civilizačních starostí, nebo je pro tebe primární myšlenkou ta fyzická výzva?

Pro mě to byla na začátku hlavně výzva, utéct svému věku. Ukázat mu, že jsem stále ještě schopen dosáhnout zajímavých výsledků. Nikdy mě nebavilo běhat podle nějakých tréninkových plánů. Nepovažuji se za sportovce. Dělám pokaždé jen to, co mě baví. Někdy mám dojem, že pro mě je výzva se hlavně zničit, přesto se pokaždé zvednout a jít zase dál.

Cítím už na sobě, že jsem s větším věkem nějak pomalejší. Že jsou ty kopce každý rok nějak větší. Jsem už v důchodu, každý rok bývám na Mílích nejstarší pěšák. Přesto se mi stále daří porazit o generace mladší závodníky. Snad díky tomu, že není důležité být rychlý, důležitější je vydržet to co nejdéle.

K dálkovým trekům nebo obecně pohybu v přírodě se v posledních letech ubírá čím dál více lidí. Co myslíš, že za tou zvýšenou popularitou stojí?

Dnešní doba je strašně rychlá, plná moderních technologií. Nejspíše to ostatní jako já cítí, že je dobré od toho utéct, vyčistit si někde venku hlavu. Kdo to neudělá, kyne a tloustne někde doma u televize. Někomu stačí proběhnout se kolem baráku. Je ale i dost lidí, kterým to nestačí. Rozhodně je dobré, že se takto lidé venku potkávají. Bez ohledu na vzdělání a zaměstnání se potkávají s dalšími podobně postiženými, kdy utečou od mobilů a počítačů.

Jsem moc rád, že už není nutné jezdit někam daleko do ciziny. Dlouhé štreky jsou už i u nás a je jedno, jak se jmenují. Hlavní je, že hlavně mladí lidé se zvednou a někam jdou. Vidím to na projektu Stezka Českem. Vydávají se na ni i lidé, kteří předtím nikam ven nechodili. Sice se na začátku často bojí, jak to zvládnou, nakonec je to ale pro ně velké dobrodružství. Možná i proto je to tak táhne ven.

Pojďme k mílím. Když ses zúčastnil prvního ročníku, vzdal jsi už cca po 140 km. Co myslíš, že za tím bylo? Nezkušenost, přepálený začátek, špatně nastavená hlava?

Napřed bych měl vysvětlit, jak jsem se k závodu 1000 mil dostal. Byl jsem náhodou v roce 2010 na křtu knížky Ivany Pilařové o jejím běhání různě po světě. Ta si pozvala, aby jí knihu pokřtil Honza Kopka, který byl v té době už známý díky dlouhým závodům, co jezdil na kole. Měl za sebou například závod Iditarod na Aljašce, který se jezdí na kole v zimě a měří 1600 kilometrů. Říkal tehdy, že by chtěl takto dlouhý cyklistický závod zorganizovat u nás. Zaujalo mě hlavně to, že by mohli startovat i běžci a chodci.

To jako opravdu, závod dlouhý 1600 kilometrů? Strašně šílená představa, že by bylo možné něco takového dokončit. A právě proto mě to tak lákalo. Závod, kde je malá šance ho dokončit. Žádný takový závod u nás předtím nebyl. Chtěl jsem být mezi těma, kdo se postaví na jeho start.

Počítal jsem s tím, že závod povede po turistických cestách. Když se dívám zpět, divím se tomu, že jsem si tehdy myslel, že se mi podaří dostat se do cíle. Až cestou nočním vlakem na východ Slovenska jsem si uvědomil, kam že jsem to vlezl. Venku pršelo, jeli jsme kolem zasněžených Tater a já si uvědomil, že chci jít přes tisíc kilometrů zpět. S něčím takovým jsem neměl zkušenosti. Podle toho to taky dopadlo.

Na startu bylo zhruba šedesát cyklistů a dva šílení pěšáci. Ten druhý byl Honza Kotyk, který měl zkušenosti s náročnými outdoorovými závody. Utekl mi po patnácti kilometrech, kdy jsme se dostali ze silnice na lesní cestu. Stále pršelo, všude bylo mokro. Trasa nás vedla přes promáčené louky a pole plné bahna. Navíc, museli jsme přebrodit dvě řeky (Laborec a Ondava), což byl v době souvislých dešťů dost problém.
Rozhodně jsem se nikam nehnal. Snad i proto, že jsem se ocitl v naprosto neznámém kraji východního Slovenska. Hned první den mě vystrašili lovci s puškami, že prý si mám dávat bacha na medvědy, co se jim tam toulají.

Čtvrtý den na cestě, kdy jsem měl zničené nohy v mokrých botách, jsem potkal autobus. Podlehnul jsem představě, že už další den můžu být doma v suchu, tak jsem do autobusu nasednul. Těch pár dnů mi stačilo, abych si uvědomil, že na něco takového jsem nebyl připravený. Ve vlaku, potkal jsem se potom s Honzou Kotykem, který došel dvakrát dál, kdy začal mít problémy s kolenem. Ten první rok Mílí to nedošel do cíle nikdo. Jen zhruba polovině cyklistů se podařilo dojet to na kole.
Rozhodně nelituji toho, že jsem to tehdy vzdal. Naopak, tušil jsem, že se budu vracet, dokud se mi nepodaří dojít to celé až do cíle.

Rok na to už jsi trasu 500 mil pěšky dokončil. Jako jediný ze startovního pole, takže jsi ve své kategorii zároveň vyhrál. Co jsi oproti svému prvnímu ročníku změnil?

Nemyslím si, že bych ten další rok na to nějak více trénoval. Spíše jsem už věděl, do čeho jdu, že velkým soupeřem bude opět počasí. Hlava byla tentokrát už nastavená na to, že se musím dostat nejméně do poloviny závodu, na 500 mil. Startovalo se přitom v Hranicích v Čechách, směr na východní Slovensko.
Tentokrát nás bylo na startu celkem sedm pěšáků. Potkal jsem se tam na startu znovu s Honzou Kotykem, který tam byl spolu s Martinem Šebánkem. Byli sehraná dvojice, běhávali spolu dlouhé outdoorové závody. Další dvojicí byli vojáci, průzkumníci z Chrudimi. Povídalo se, že ten závod dostali rozkazem za trest. Na startu byl i Honza Martyčák, který běhával velmi úspěšně stokilometrové závody. Cítil jsem, že nemám šanci vyhrát, hlavně jsem se chtěl dostat až do cíle.

Hodinu před startem začalo pršet a byl to dost mokrý ročník závodu. Celé Krušné hory jsem si dva měsíce předtím už prošel, tak jsem už věděl, co mě kde čeká. Největší problém jsem měl na Šluknovsku a v Lužických horách, kdy mě hodně zdržel průjem. Šel jsem to s tím, že chci dojít nejméně do půlky, tak jsem si občas odskočil před vesnicí do lesa a pokračoval stále dál. Někde za Klínovcem skončil první z vojáků, druhý potom v Lužických Horách. Na konci Krušných hor skončil taky Honza Martyčák, který tehdy napsal, že fyzicky je jakž takž v pořádku, vyhořela mu ale hlava. Osobně prý si ještě předtím nikdy tak hluboko nesáhnul. Do půlky nedošel ani Honza Kotyk, který musel skončit 70 kilometrů před tím kvůli zničenému kolenu.

Pro mě začalo peklo zhruba 100 kilometrů před metou 500 mil, takže poslední dva dny. Cítil jsem, jako by mi upadly nohy, jako bych měl místo nich protézy. Každý krok už bolel, těšil jsem se do cíle. Navíc, celý poslední den pršelo. Bylo jasné, že tentokrát se dostanu jen do poloviny závodu, 500 mil.

Do cíle jsem se dostal za 17 dní a našlapal přitom 825 kilometrů, což je zhruba 48 kilometrů za den. Nebylo to celých tisíc mil (jen půlka), přesto jsem byl spokojený. Věděl jsem už, že můžu jít několik týdnů v kuse. Počítal jsem s tím, že další rok se postavím na start znovu.

Je dobré zmínit, že v tomto ročníku byl pěšky na trase i Martin Šebánek, který došel závod 1000 mil až do Nové Sedlice. Jak jsi tento výkon vnímal, byla to pro tebe hozená rukavice pro další ročníky?

Martin Šebánek byl hlavně ten, kdo dokázal jako první dojít celých 1000 mil. Navíc ve druhém ročníku závodu, ročníku, kdy byla ještě i pro pěšáky povinná cyklo trasa. Musel proto jít tehdy přesně po trase, která byla vyznačená pro cyklisty. To až další rok dostali pěšáci zhruba dvacítku bodů na trase, přes které musejí projít. Bylo proto snadnější dojít si cestou někam do vesnice koupit něco k jídlu.

Když to došel pěšky Martin Šebánek až do cíle 1600 kilometrů, bylo to pro mě hlavně potvrzení toho, že je možné to opravdu dojít. Setkal jsem se totiž předtím i s názorem ultra běžců, že to není možné, že to je na nohy velký nápor, že dojde k různým zraněním. Jak se říká, dokud někdo něco nedokáže, že to jde, tak si ostatní můžou myslet, že to nejde. Martin byl první, kdo to dokázal.

V té době se ještě u nás moc nevědělo o zahraničních trailech dlouhých stovky kilometrů, často náročným terénem. Dnes tu máme u nás už například Stezku Českem, kterou chodí lidé často postupně po krátkých úsecích. Málokdo to jde nonstop stovky kilometrů. Já už si ale právě takto dávno uvědomil, že právě toto mě na tom nejvíce baví. Jít to v kuse co nejdál.

Míle jsou hlavně závod. Nejde proto jen o to, dojít celou trasu. Důležité je i to, být co nejrychlejší. Navíc, není možné si říct, že to dojdu někdy jindy, když mi zrovna prší. Poznal jsem na sobě, že čím jsou horší podmínky, tím více mě to pokaždé baví.

Dalo by se říct, já v tom našel smysl života. Mít možnost si každý rok dokázat, jak na tom jsem. Vypadnout z blázince běžného života, užívat si neznáma někde venku.

Tento husarský kousek se ti povedl v roce 2014, kdy jsi jako jediný chodec došel až do Nové Sedlice na Slovensko. Přesto, že jsi ušel daleko vyšší vzdálenost než v předchozích ročnících, tak tvůj denní průměr byl výrazně lepší. Denně jsi zvládal průměrně 66 km. Čím si tento výjimečný výkon vysvětluješ?

Já měl v roce 2014 za sebou už samostatně Českou i Slovenskou část mílí. Věděl jsem proto (tušil jsem), co mě může, kde čekat, jaký je tam kde terén. Hlavně ale, už od začátku jsem měl v hlavě nastaveno, že to dojdu celé. S tím jsem šel už na start. Věděl jsem už na začátku, že tentokrát to dojdu opravdu celé.

Přede mnou to došli pěšky celé za tři roky jen dva lidé. Být třetí by mohlo být zajímavé. Cítil jsem v té době už to, že Míle mě dost poznamenaly. Mít nějaký náročný cíl, jít si za ním. Proto jsem se na start každý rok vracel.

Bylo nás tehdy v roce 2014 na startu sedm, co to chtěli jít pěšky. Pěkné symbolické číslo, jako těch sedm statečných z kovbojky. Většina z nás vyrazila pěkně rychle. Věděl jsem, že na tak dlouhé vzdálenosti nemá cenu se hnát. Soupeři jeden za druhým postupně ubývali, jako v té kovbojce. Do půlky jsme došli jen dva. Jen já potom pokračoval dál přes medvědy už sám až do Nové Sedlice.

Neměl jsem už s kým závodit, šel jsem proto na pohodu a užíval si to.
Slovensko je nádherné, potkával jsem tam bezva lidi. Tehdy nás ještě nikdo nestrašil medvědama, byl jsem na nohách často od nevidím, do nevidím. Možná až tehdy jsem si zvyknul na rutinu, jak takové dlouhé cesty jít. Nikde se moc nezdržovat, šlapat stále dál.

Roky jsem si představoval, jaké to bude, až jednou dojdu celých 1000 mil. V hlavě jsem měl Matuškovu písničku „V nohách mám už 1000 mil“. Do cíle jsem došel za dvacet dní po 1320 kilometrech. Skutečnost ale byla jiná. Prostě jsem to došel, naprosto bez emocí.

Když jsem byl v cíli, zeptal se mě Honza Kopka, jestli vím o tom, že na Ukrajině sestřelili před několika dny nějaké letadlo (známý let HM17). Já o tom nic nevěděl. Byl jsem na své cestě, nic ze světa kolem mě nezajímalo. Uvědomil jsem si potom, že možná toto je ten hlavní význam takových dlouhých cest. Vyčistit si hlavu, bez ohledu na to, co se kolem děje.

Rok na to už jsi stál na startu s koloběžkou. Proč zrovna koloběžka?

Míle pro mě znamenají hlavně pokoření nějaké výzvy. Absolvovat něco šíleného, kdy není na začátku jasné, jestli se mi to povede. Pěšky jsem to už došel, dumal jsem co dál. Na koloběžce se Míle tehdy ještě moc nejezdily. Míle dokázal předtím dojet celé jen Jarda Jisl z Jablonce. Měl jsem šanci být druhý, komu se to povede. Už tehdy jsem navíc počítal s tím, že to chci jet jednou i na kole. Zdolat Míle ve všech třech kategoriích. Já tomu říkal Mílařský triatlon.

Já na koloběžce předtím vůbec nejezdil. Možná i proto jsem si myslel, že to nebude těžké. Na koloběžce přece jezdí už malé děti. Chtěl jsem být proto velký frajer a vybral si na to doslova dětskou koloběžku. Koupil jsem jí na inzerát od někoho z Plzně, předtím na ní jezdila jeho šestiletá dcera. Nevěděl jsem, co mě čeká.

Koloběžku jsem koupil šest týdnů před startem. Do startu jsem na ní najezdil jen 160 kilometrů, což bylo rozhodně málo. Počítal jsem s tím, že se na ní naučím jezdit až cestou. Bude to přece dlouhá cesta. Dopadlo to tak, že jsem cestou strašně trpěl. Ta malá koloběžka je dobrá spíše do města. V terénu jsem ji musel často tlačit. Měl jsem popruh, když to nešlo tlačit, nesl jsem tu koloběžku na něm jako kytaru. Byl jsem tak dokonce vidět i v televizi, plno lidí mě potom díky tomu další roky poznávalo.

Na koloběžce jsem dojel do cíle za 26 dní jako jediný závodník, proto jsem to vyhrál. Na startu jsme byli na koloběžce dva, jen já to ale dojel až do konce. Zajímavý závod, kdy stačí jen dostat se do cíle a tím vyhrát. Bylo to pro mě dost těžké, mockrát jsem se chtěl na to vykašlat. Pokaždé jsem se ale zvednul a jel dál. Věděl jsem totiž, že pokud chci zvládnout Míle ve všech třech kategoriích, musím to dojet na koloběžce hned na poprvé. Neměl bych už sílu trápit se s koloběžkou někdy příště, postavit se s ní znovu na start.

S koloběžkou jsi zdolal trasu 1000 mil za 26 dní. Z čehož vyplývá, že ti koloběžka byla spíš na obtíž, protože rok předtím jsi byl pěšky o 6 dní rychlejší 🙂 Předpokládám, že koloběžku už nechceš nikdy vidět?

Je pravda, že na té koloběžce jsem od té doby už nikam nejel. Mám ji ale stále doma na očích. Občas si stoupnu na její stupátko, chytnu se nízkých řídítek a vrátím se v mysli zpět. Zažil jsem s ní toho hodně, občas mě láká zkusit si to s ní znovu.

Byla to rozhodně totálně nevhodná koloběžka na tak dlouhou cestu. Pokud bych měl jet ale ještě někdy Míle znovu na koloběžce, možná bych to jel znovu na tom mém červeném Rebelovi. Je to větší dobrodružství, než na velkých koloběžkách, na kterých se Míle běžně jezdí.

Pojďme teď od statistik dále. Zajímá mě tvůj denní/noční režim. Protože když se podíváme na tvou denní kilometráž, jsi dlouhodobě schopný dávat 50-100 km denně. Musíš být tedy maximálně efektivní. Kolik hodin po takové náloží musíš spát, aby tvé tělo zregenerovalo a mohl sis takhle naložit znovu?

Podle mě si už tělo na to zvyklo, že ho nenechám odpočinout. Nezbývá mu proto než makat. Platilo to hlavně na začátku, kdy jsem byl schopen každý rok nějaké kilometry přidávat. Kilometry nejen za den, ale i celkové. Teď už mám dojem, že jsem dosáhnul svého stropu.

Snažím se vstávat ráno ještě za tmy, spát chodím často třeba až kolem půlnoci. Být přitom celý den co nejvíce v pohybu. Nesnažím se přitom makat na maximum. Spíše naopak, pomalu, ale celý den. Pokaždé si říkám, že na rozdíl od ostatních nejsem rychlý, dokážu ale zůstat v pohybu déle. Záleží potom na terénu, kolik kilometrů ten den ujdu.

Regenerace po tak dlouhé cestě probíhá pokaždé jinak. Někdy jsem prostě jen několik týdnů celkově unavený, jindy mě bolí nohy a musím odpočívat. Nejhorší to bylo předminulý rok, po sedmi týdnech na cestě. Snad se to spojilo ještě s nějakou nemocí, kterou jsem si v závěru cesty prošel. Já potom strávil doslova týden v posteli. Jeden den jsem dokonce ráno doma zkolaboval, žena mě našla na podlaze a křísila mě, prý jestli si nechci raději lehnut do postele. Měl jsem potom také několik týdnů problém ujít souvisle pár kilometrů.

Kdysi jsme počítali, že při dlouhodobé zátěži na treku (30–50 km denně) má tělo výdej minimálně 6000 kalorií/den. Aby člověk dramaticky nehubnul, měl by tedy totéž každý den přijmout. Předpokládám, že ty tohle asi neřešíš. Hubneš na závodě hodně?

Taky jsem si kdysi počítal, kolik kalorií člověk na cestě vydá, kolik by jich měl doplnit. Rozhodně je to složitější, na toto kalkulačka neexistuje. Každý rok jsem chodil s cílem zhubnout přitom pár kilo. Minulý rok jsem se poprvé snažil zhubnout dost razantně už před startem, abych nemusel sebou táhnout hodně sádla. Chtěl jsem být na startu lehčí, než jiné roky v cíli. To se mi povedlo, tělo ale nemělo potom kde brát potřebné kalorie.

Nemám na cestě nějaký extra jídelníček zaměřený na to, abych nabral zpět potřebné kalorie. Míst, kde se dá cestou najíst, nebo koupit něco k jídlu není moc. Nejsem ten, kdo by chodil od hospody k hospodě a dával si tam pokaždé guláš s hromadou knedlíků. To stojí dost peněz, navíc taková zastávka zabere dost času. Spíše si koupím něco v místním obchodě a jím to cestou. Rozhodně je to málo. Často bývám bezradný, co si vlastně k jídlu koupit. Výběr bývá v běžných vesnických prodejnách dosti omezený.

Vloni jsem dostal cestou průjem a horečky, nevěděl jsem z čeho. Bál jsem se, co si dát k jídlu, aby se to nevrátilo. Často jsem proto jedl docela málo. Neměl jsem dost energie, šel jsem už dost pomalu. Rozhodně jsem to nechtěl vzdát. Domů jsem se proto vrátil v dosti zoufalém stavu.

Na začátku roku jsem vážil po vánocích 82 kilo. Začal jsem běhat a trénovat. Na startu závodu jsem měl 74 kilo. Na konci, po sedmi týdnech jsem vážil jen 67 kilo. Cítil jsem, že na sobě nemám žádný tuk. Tělo už proto požíralo svaly. Dost dlouhou dobu jsem se potom cítil jako kostlivec. Bylo to dosti drastické hubnutí, jsem ale rád, že jsem si tím prošel.

Přejít dálkový trail kanadskou divočinou jsem původně vůbec nezamýšlela. Jenže jsem si usmyslela opustit české sociální jistoty a vydat se do země javorového listu na pracovní prázdniny. A rozhodla jsem se začít těmi prázdninami. Když jsem se však pustila do plánování, narazila jsem na astronomické ceny úplně všeho. Při hledání způsobů, jak si volno udělat v low cost stylu co nejdelší, jsem si vzpomněla, že existuje něco jako přechod Skalistých hor. Trochu jsem pohledala, zjistila, že ten přechod nese jméno Great Divide Trail (GDT), přibližně kopíruje provinční hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií a má jen něco kolem 1200 km. Oproti slavnějším dálkovým trailům mi na první dobrou GDT přišel jako jednoduchý počin, a tak bylo rozhodnuto: “Začnu, zkusím ujít třeba půlku a pak uvidím, co dál. Skvělý plán!” Kdybych tak tehdy tušila, jak moc pošetilý… O tom ale později.

Plánování

Teď stručně k velkému plánování. Na trail bohužel neexistuje žádný jednotný permit a je tak potřeba zajistit nespočet rezervací pro jednotlivé noci v kempech a k nim všemožná povolení ke vstupům na daná území. Konkrétně u rezervací do kempů mě čekal první tvrdý náraz. Ono je totiž o ty kempovací spoty poměrně zájem a rozhodnout se pro letní přechod až v půli dubna bylo vzhledem k mnohdy naplněným kapacitám pozdě. Musela jsem tedy plánovat dle dostupnosti nocovišť a upozadit tak plánování s ohledem na denní kilometry a převýšení. Naštěstí nebylo třeba řešit nadmořskou výšku, jelikož ani ten nejvyšší bod na trase nedosahuje na 3000 m n. m. Celý trail se dělí na sekce A až G, přičemž většina z nich končí příchodem do civilizace, kde je třeba doplnit si zásoby.

Sekce A (Waterton – Coleman, 144.8 km)

Start na konci Continental Divide Trailu

Hned na začátku je třeba zmínit, že je GDT volným pokračováním Continental Divide Trailu (CDT), jakási pomyslná třešnička na dortu pro ty, kteří dokázali přejít takřka 5000 km přes americkou část Skalistých hor. GDT tak oficiálně začíná na kanadsko-americké státní hranici. Jak už to v Kanadě bývá, žádný spoj sem nejede. Nejbližším městem, kde staví autobus z Calgary, je 60 km vzdálené městečko Pincher Creek. Zbytek je třeba dostopovat nebo zaplatit poměrně vysokou cenu za taxi. Vzhledem ke svému budgetu jsem si připravila ceduli s nápisem Waterton, postavila se ke krajnici a čekala na svůj první kanadský stop. Po necelé hodině se jeden z řidičů těch obřích aut slitoval a zavezl mě na start. Trail nemohl začínat na krásnějším místě. Waterton, to jsou hory obklopené jezery ze všech stran, nádhera!

První kroky a setkání s trailovou rodinou

Idylickou procházku ke státní hranici ale brzy střídá dřina. Hned nad městem mě čekalo první stoupání. V pekelném letním vedru a bez stínu. Místo znatelně pamatuje na velké požáry, které zde v létě roku 2017 zlikvidovaly značnou část lesa, čili stinná místa, aby pod ohořelými zbytky stromů jeden pohledal. Jelikož jsem první den startovala poměrně pozdě, dohnaly mě po tom vedru večerní bouřky. Pršelo tak moc, že jsem se rozhodla využít veřejné parkoviště u jezera Cameron a ustlat si na podlaze přilehlých záchodků. Lepší spát ve smradu než v dešti. Ráno zjištuji, že jsem na místě nenocovala sama. Ze sousedních toalet postupně vyšlo několik dalších hikerů a proběhla velká ranní družba. Právě tady jsme založili “tu naši” trailovou rodinu. Octla jsem se tak mezi lidmi, kteří se nedivili, že si chci projít stovky kilometrů horskou divočinou a že si je chci projít sama. Měli to stejně, byla jsem konečně mezi svými.

Brzy jsem na základě všemožných dotazů zjistila, že jsem se na rozdíl od ostatních na přechod GDT úplně dobře nepřipravila. “Nečetla jsi průvodce? Ty nemáš satelitní telefon? Ty nemáš Ursack? Ty nemáš Farout?” “Ne, ne, ne a ne. A vlastně, co je to Farout?’’ Okolo parkoviště se kromě nás objevilo i nespočet čerstvých hromádek medvědího trusu. Setkání se samotnými medvědy tak na sebe nenechalo dlouho čekat a hned druhým dnem jsem z povzdálí pozorovala velkou grizzlyci se třemi medvíďaty. Respekt je na místě, a tak je lepší dělat nepřetržitý hluk. Ani bych se zpětně nedopočítala, kolikrát jsem za celý trail zakřičela “medvědííííí, běžte pryyyyyč”… Je na místě zmínit, že Kanada není k medvědím rizikům ledabylá a na většině frekventovaných kempů jsou k dispozici plechové kontejnery k bezpečnému uchovávání jídla. Osobní, medvědům vzdorný kanystr, na GDT není povinný, většina hikerů jej ale vlastní. Populární alternativou je zde plátěný vak jménem Ursack, o jehož spolehlivosti lze ale polemizovat, jelikož je známo mnoho případů, kdy si nejen medvědi poradili a z Ursacku všechny zásoby vyjedli. Já si Ursack pořídila až v půli své cesty a nejednou mi do něj vlezla myš. A co cítí myš, musí přeci cítit i medvěd, nebo ne?

Od La Coulotte k prvním slzám

Kromě počátečního strachu ze zvířat jsem se každý den potýkala s faktem, že občas ztrácím trail. Po pár dnech nezbývalo, než se s tím smířit. Však ona se cesta vždycky nějak najde… Mapy.cz naštěstí fungují offline a všude. Zpětně za nejnáročnější etapu sekce A považuji vše okolo vrcholu La Coulotte (2398 m n. m.). Obtížný byl jak výstup po suti, tak sestup, který rozhodně neznamenal jen chůzi z kopce, nýbrž postupný přechod hřebene se zbytky sněhu a následných několik kilometrů pochodu hustým křovím. Mačeta by tady nebyla zbytečná. Když se k náročnému převýšení a terénu přidala ještě bouřka, došlo na mé první trailové slzy. Pláštěnka se mi v metrových intervalech zachytávala o větve hustého porostu a po pár minutách jsem byla kompletně promočená i s batohem. Naštěstí na konci těchto útrap čekalo dočasné vysvobození v podobě horského resortu, kde se mi dostalo střechy nad hlavou, točeného piva a toho nejlepšího burgeru na světě. Co na tom, že byl ze zmraženého polotovaru. Po zdolání 3000m převýšení chutná skvěle všechno.

Boj o jídlo

První sekce končí v městečku Coleman. Je tady burgrárna, benzínka, obchod s alkoholem a lékárna, kterážto zároveň plní funkci pošty. Právě sem jsem si nechala poslat svůj první zásobovací balík. Dobře jsem udělala, jelikož tady bych outdoor stravu nedokoupila. V ulicích se tu procházejí divoká zvířata a člověk si víc než ve městě připadá jako v divočině. Ideální místo na to, kde si rozbít powerbanku – prostě mi nějak vypadla z ruky. Novou tady samozřejmě neměli, a tak nezbývalo, než se spolehnout na solární panel s nadějí, že slunce zasvítí alespoň chvíli každý den. Iluze o tom, že tady budu spát pod střechou, se rychle rozplynula. Cena za nocleh v místním motelu byla za hranicí toho, co jsem byla ochotná utratit, a tak první sekci končím stanováním s výhledem na město a o sprše si nechávám na dalších pár týdnů jen zdát. Bonusem městečka bylo alespoň kolísavé, avšak dostačující mobilní pokrytí. Konečně jsem si stáhla ten Farout, trailovou aplikaci s mapou a užitečnými tipy, jež za sebou pro dobro svých následovníků zanechali předchozí hikeři. Jo, zpětně moc nechápu, jak jsem bez tohoto pokladu mohla první týdny žít.

Sekce B (Coleman – Boulton Creek, 194.7 km)

Za Colemanem to chvíli žádná sláva nebyla. Návrat na trail kopíroval silnici a sjízdné cesty, včetně motokrosových kopečků za městem. Pak se ale jako zázrakem zjevila nádherná stezka lemovaná horskými štíty ze všech stran. Pořád jsem zastavovala a fotila, až mě zase dohnala bouřka. Zážitek z ní byl umocněný zmatečným značením cesty, kdy jsem bez GPS kontroly s důvěrou následovala oranžové stužky rozvěšené po stromech a nedopatřením se tak ocitla v podmáčených křovinách. Až, když jsem se brodila po pás v bažině, mi došlo, že tudy trail ještě nevede a stužky jen vymezují místo, kudy by v budoucnu vést měl.

K nocovišti u Window Mountain Lake jsem dorazila durch s pocitem, že se mi snad nohy rozmočí zaživa. Pár ponožek, které jsem pověsila sušit na strom, zde nedopatřením zůstal. Aspoň budu mít lehčí bágl, utěšovala jsem sebe sama za svou nedbalost. Mokré dny brzy vystřídalo extrémní letní sucho a došlo i na chůzi v dýmu z lesních požárů. Nejen, že se mi subjektivně hůř dýchalo, ale ani pro psychiku nebylo to zakouřené prostředí zrovna pozitivní. Vrcholky hor byly sotva vidět, po slunci zbyl jen rozmazaný flek a celkově výhledy působily jako z postapokalyptického světa.

Grizzly, hlad a nečekané bouře

Nevím, jestli to bylo dýmem nebo pochmurnou náladou z něj, ale zhruba v půli druhé sekce jsem dostala tak extrémní bolehlav, že jsem se rozhodla pro zařazení neplánovaného odpočinkového dne. Tímto rozhodnutím jsem si ale zadělala na další problém, na pořádný hlad. Jídlo jsem si napočítala přesně na daný počet dnů, takže nezbylo, než začít redukovat porce, což je s tak extrémním denním výdejem energie vcelku neúnosné. Troufám si říct, že jsem poprvé v životě zakusila, co to je mít opravdový hlad. Člověk by si pomyslel, že se aspoň dojí plody lesa, bohužel, medvědi všechny borůvky i jahody vyžrali. Nebo možná bohudík, aspoň neměli chuť na mě… Občas mi totiž byli doslova v patách, aniž bych o jejich přítomnosti tušila. Za exponovaným sedlem jménem Fording River (2305 m n. m.) jsem si k noclehu našla neoficiální plácek v místě bývalého koňského kempu. Bylo tam malé jezírko s bahnitou pláží a hlavně, teplou vodou! Shodila jsem ze sebe čpící svršky a jala se asi 50 metrů vodní plochy přeplavat. Otočit a zpět na břeh, zase se do těch smrdutých hadrů obléct. Hledím na tu hromádku oblečení a říkám si, že je něco jinak. “No ty vado, medvědí stopy kolem dokola. Jak to to zvíře stihlo?!” Hned s dalším dnem pak konečně následovalo setkání tváří v tvář. Grizzly si to ustlal přímo na trailu a jedno z mých “medvědííííí” ho vytrhlo ze spánku. Myslím, že měl větší šok než já, takže nasadil zběsilý úprk a v mžiku vteřiny byl ta tam.

Poslední úseky a myšlenka na “trail magic“

K vybavení, které jsem narozdíl od jiných hikerů neměla, patřil i mini satelitní telefon. Když jsem se tedy s někým potkala a hlásila, že sama toto zařízení nemám, podělili se se mnou ostatní o novinky, které se díky komunikaci s civilizací či ostatními na trailu dozvídali. Jednoho dne mi tak jeden ze souputníků sdělil, že mě v dalším kempu čeká “trail magic” – nějaký anděl tam prý váží cestu, aby nám, zuboženým chodcům, připravil palačinky. PALAČINKY! Opravdové jídlo! Celý den jsem nemyslela na nic jiného. Budou na sladko? S ovocem? Se šlehačkou?? Letěla jsem jako blázen, abych tam byla co nejdřív. Když jsem však s několikahodinovým náskokem doběhla, kemp zel prázdnotou. Nikde nikdo. Tímto vyhasla první a poslední naděje na setkání s “trail angels” na celém GDT. Tento trail se má od svých slavnějších kolegů ještě co učit.

Cílová rovinka sekce B byla asi tou nejnudnější částí GDT vůbec. Poslední dva dny vedly po prašné sjízdné cestě, po které ovšem nikdo nejezdil, a tak nebylo koho stopnout a trápení si usnadnit. Alespoň, že poslední nocoviště stálo za to. Kemp u Lower Elk Lake považuji za jeden z nejkrásnějších na celém trailu. Modravé jezero, zrcadlení skalnatých štítů na vodní hladině, kadibudka… co víc si přát? A za tímto pohádkovým místem už čekala civilizace. Nejdříve pro nás hikery velmi významné parkoviště, jelikož u něj stojí tzv. ‘’hiker’s boxy’’, v nichž si lze vyzvednout další zásoby jídla. Následně komerční kempy okolo jezer Kananaskis. Já si vybrala kemp Boulton Creek. Sprchy plné cizích vlasů jsem se rozhodla akceptovat, přecejen to byla první opravdová hygiena po 16 dnech na trailu. Za odměnu mě čekaly obrovské kopečky zmrzliny a hot-dogy z místního kiosku. Špatně mi bylo další tři dny, aneb když se dojídá velký hlad, tak to vždycky bolí.

Sekce C (Boulton Creek – Field, 202.9 km)

Na začátku další sekce mě čekala vůbec první oficiální uzavírka. Cedule hlásala “zvýšenou medvědí aktivitu’’ a zákazová páska jasně velela následovat asfaltovou silnici. S tou medvědí aktivitou to byla pravda, jelikož každé podezřelé zašustění signalizovalo černého medvěda opodál. A jelikož si medvědi cedule nepřečetli, bylo jich habaděj i na té asfaltce. Většinou stačila trocha hysterického křiku, tedy až na jednoho jedince, který si apaticky pochutnával na borůvkách u cesty a ne a ne se hnout. Křičela jsem, tleskala jsem, bouchala o sebe holemi, nic. Tak jsem to riskla a prošla mu doslova za chlupatým zadkem, nemůžu přece ztrácet drahocenný čas a čekat, až se nažere…

Alternativní trasa a noční návštěva Urzona

Sekce C mi také přinesla vůbec první zkušenost s alternativní trasou. Jelikož jsem stále doplácela na své pozdní plánování, musela jsem zvolit cestu, na níž se nachází kemp bez nutnosti rezervace, tzv. “first come, first serve camp”, aneb “kdo dřív přijde, ten dřív bydlí”. Alternativy bývají spíše náročnější než oficiální trasa a nejinak tomu bylo i v případě cesty přes Beatty Lake. Trasa mi sice ubrala 2 km délky, ale zavedla mě na stoupání skalní stěnou s následným sestupem po nestabilní suťi. Korunou všeho byl brod dravé řeky s hloubkou do pasu. I nocleh stál za to. Beatty Lake bylo jedním z těch dokonalých jezer se stanováním přímo na břehu. Kdo mohl tušit, že si toto místo za svůj domov zvolil i jeden ze zákeřných urzonů? Urzon, anglicky “porcupine”, je hlodavec podobný dikobrazovi, má rád lidský pach, sůl, plasty a gumu. Měla jsem s ním trápení doslova celou noc. Ohlodal mi rukojeti trekových holí, odnesl mi smradlavé ponožky a hlavně, nenechal mě spát, jelikož po celou dobu své noční aktivity vydával pisklavé zvuky, když se mi opakovaně pokoušel vlézt pod tropiko stanu.

Od Banffu ke Královně Assiniboine

Po alternativě už to byla pohoda. Za mě nejjednodušší a tím pádem i nejfrekventovanější úsek GDT. Nejprve cesta kolem ‘’královny Assiniboine”, ikonické hory, která svým vzezřením připomíná švýcarský Matterhorn a výrazně prominuje nad všechny vrcholy kolem. Za populárním, avšak v létě vysychajícím jezerem Og se pak nabídla možnost sednout na lanovku a sjet si do Banffu, známého horského městečka. Já jsem tam musela, Banff byl totiž mým původním cílem, a tak jsem se s prosebným výrazem postavila do kanceláře národního parku a čekala, zda mi někdo pomůže vyřešit prekérní situaci s permity, jež na zbytek GDT nemám. Pomohli. Sice jsem si připlatila, ale tam, kde už byly naplněné kapacity, mi vydali tzv. ‘’random camping permit’’ a já si tak na daném území mohla ustlat legálně v podstatě kdekoli. Tak jo, jde se dál, nově i s rozhodnutím celý trail dokončit!

Známá krása a útěk před vlaky

Za Banffem na mě čekala slavná část trailu “Rockwall”. Své jméno si úsek vysloužil právem, jelikož trasa vede podél monumentální skalní stěny s ledovcovými splazy. Kdo sledoval seriál Hra o trůny, rozhodně musí mít pocit, že vidí opravdovou Zeď. Jelikož tento úsek trval pouhé čtyři dny, mohla jsem si v Banffu nakoupit zásoby skutečného jídla a obohatit svůj monotónní outdoorový jídelníček. Snídat tortilly s burákovým máslem či večeřet tortilly s guacamole a sýrem, to se mi jinde na trailu nepoštěstilo… Za těch několik týdnů už jsem byla docela rozchozená a naplánované denní úseky zvládala s náskokem, proto jsem se rozhodla zařadit malou zacházku a podívat se na nádherně se zrcadlící jezera Shadow Lakes. A pak už následoval konec sekce, osada Field. Záměrně nepíši městečko nebo vesnice, jelikož tam kromě jednoho bufetu u benzínky nebylo takřka nic. Alespoň, že jsou tady dva kempy, přímo pod železničním tunelem ve skále, jímž co půl hodinu projíždí nákladní vlaky o sto vagónech. Klidu tady tím pádem moc nebylo, takže ideální je přespat jednu noc, dát si sprchu, dobít baterky a utíkat dál.

Sekce D (Field – Crossing Resort, 106.4 km)

Hned za Fieldem nastalo dilema. Buď jít po oficiální cestě, která je ovšem neudržovaná a mají na ní být hustá křoviska a stovky popadaných stromů. Nebo jít po alternativě s dvojnásobným převýšením kolem ledovců a jezer Yoho. Zvolila jsem první možnost s tím, že potřebuji trénink na poslední etapy trailu, kde mají být stromy přes cestu a chůze buší rutinou. Však k ledovcům se ještě dostanu, tak proč si nevyzkoušet něco nového… Když jsem se pak v tom inkriminovaném úseku ocitla s tím, že nevidím na metr nic jiného než neprostupný porost, snažila jsem sama sobě vsugerovat myšlenku, že jsem součástí průzkumnického týmu Indiany Jonese a že mě to dobývání vlastně docela baví. Hlavně se z toho nezbláznit. Dva kilometry tou buší mi zabraly dvě hodiny času. Mimo to jsem se také nedobrovolně vykoupala v potoce, když jsem špatně stoupla na vratký kámen při brodění a naprosto amatérsky spadla, samozřejmě pozadu, čili báglem rovnou do vody. A to jsem ještě netušila, že mě čekají “floodplains”, neboli záplavová oblast řeky Howse… Normální hikeři to zřejmě tušili, ale já jsem si odmítla celé sekce studovat předem z Faroutu, přece jen mám v životě ráda překvapení.

Setkání s Billym, starším spoluhikerem

To, že na “floodplains” půjde o život, to mě rozhodně překvapilo. Několikrát jsem se bála, že se utopím. Strávila jsem dva dny broděním ve vodě a hledáním zaplaveného trailu. Občas se zkombinovala hloubka se silným proudem, který jsem ustála jen tak tak. Zatím největší riziko, co mě tady potkalo, aneb kam se hrabou medvědi. Do toho všeho jsem potkala Billa. Starce s šedivým vousem, našeho nejstaršího souputníka. Nějak to nedopočítal a vzal si na den málo vody. Tu ledovcovou z řeky on prý pít nebude a filtrovat že nemá čas. A tak jsem se s ohledem na jeho pokročilý věk slitovala a odlila mu litr ze svého hydrovaku. Za tento záslužný čin jsem se pak proklínala celý zbytek dne, když jsem v žáru horského slunce sušila hubu žízní. Ale přece tam nenechám starého člověka dehydrataci napospas, s tím bych holt neobstála sama před sebou.

Hotel nebo noc pod hvězdami

Už toho bylo moc. Hodně vody, málo vody… Na to, jak krátká tato sekce byla, mě docela zmohla. Potřebovala jsem pauzu a chtěla jsem se ubytovat na konci, v turistickém Crossing Resortu. Ale zase, pokoj v motelu od 300 CAD (5000 Kč) za noc? Tak to ani náhodou, to ty prachy raději projím. Jenže kde spát, když jsem stále v národním parku a v dosahu žádný kemp není? Vyřešila jsem to ve svém stylu. Kousek od resortu se nachází vyhlídkového místo s parkovištěm a ano – veřejnými záchodky. Byla jsem zachráněna a spala pod střechou. A tentokrát ani ten smrad nebyl tak hrozný, stačilo záchodovou mísu utěsnit stříbrnou páskou a bylo to skoro jako v tom předraženém pokojíčku! Že jsem ty ušetřené peníze opravdu projedla, to asi netřeba zmiňovat. V resortu mají “all you can eat” snídaně, načež jsem doplatila dalším pekelným dnem, kdy jsem z přejedení blinkala za chůze, ale to už jsem v další sekci…

Sekce E (Crossing Resort – Jasper, 189.2 km)

Vedro, dým a západy slunce

V dalších dnech bylo zase neuvěřitelné vedro a v mnohých částech Kanady hořelo, takže jsem šla znovu pod oblaky dýmu. Ač se v tom dýchá fakt nic moc, tak ty západy sluníčka jsou po takových dnech vždycky nejkrásnější. Škoda, že mi kvůli dýmu ušla krása modrého jezera “Michele Lake”, zdálky i zblízka vypadalo jako šedavý český rybník. Za jezerem následoval přechod nejvyššího bodu GDT, bezejmenného sedla s výškou 2578 m n. m. Cesta nahoru i dolů vedla po suti, ale tentokrát žádný extrém. Ba naopak, za sedlem konečně přišel dokonalý trail. Nádherné zelenavé údolí a přehledně vyšlapaná cestička. Krásný vrchol Jonas Shoulder (2482 m n. m.) obklopený výhledy na hory v 360°. Měla jsem takovou euforickou radost, že jsem některé úseky popobíhala, čímž jsem si způsobila doposud nepoznaný problém – spáleniny prstových polštářků na nohách…

Trailové radosti a nepříjemnosti

Následný sestup pod hranici lesa přinesl ovoce. Medvědi sice pořád vedli náskokem a většinu bobulí vyžrali, ale občas na mě nějaká ta borůvka zbyla. Radši, než ty “velké kanadské” mám malé růžové borůvky. Jsou TAK aromatické, že provoní celý les. Než jsem to zjistila, říkala jsem si, že mám ale zvláštní deprivační iluze, když všude cítím borůvkový muffin. Také jsem nacházela a po hrstech jedla divoké maliny, které prý byly nedílnou součástí tradiční medicíny původních obyvatel Severní Ameriky. No a abych se náhodou moc nerozhýčkala, idylu vystřídala kvalitní cílová rovinka, kdy trail zmizel, došlo na prodírání se křovím, přelízání padlých stromů a do toho začalo poslední dva dny lít jako z konve. Nohy poškrábané, oblečení potrhané, trudnomyslnost bonusem. Jako naschvál tady v kempech nebyly klasické kadibudky, ale volně umístěné trůny, na nichž je vysloveně radostí vysedávat v dešti. Zlatým hřebem této sekce mělo být modravé jezero Maligne Lake a přechod Skyline.

Maligne Lake mě vůbec nenadchlo. Je totiž jedním z těch míst, kam se dá dojet autem. A že tady těch aut bylo! A spolu s nimi mraky vyvoněných turistů, kteří si na břehu jezera pronajímali kanoe, aby si udělali tu dokonalou Insta fotku s hashtagy #wildlife či #adventure. Já se tady rozhodla vyprat i usušit své spoďáry a ten poslední pár ponožek, co mi zbyl. Ty udivené pohledy kolemjdoucích mi stály za to…

Extrém na Skyline

No a nakonec Skyline, exponovaný hřeben, při jehož zdolávání se má člověk cítit, jako by se procházel po hraně světa. Bohužel, vůbec nevím, jak to tam reálně vypadá. Bouřilo, pršelo, sněžilo, mrzlo, padaly kroupy, nebylo vidět na metr. Jediné, co jsem zřetelně rozeznávala, byly hromady medvědího trusu přímo na trailu. Naštěstí, že se z hřebene sbíhá rovnou do města Jasper, a tak bylo kde usušit a pozvednout morálku – doplnit tuky, ochutnat místní pivo, dokoupit zásoby a pozítří znovu na značky. A právě v Jasperu jsem si také konečně vysloužila svou trailovou přezdívku. Nedopatřením jsem si ke kuřecím křidýlkům namísto klasických hranolek objednala hranolky mrkve, což byl s tím trailovým hlaďákem tristní omyl, za nějž se mi všichni smáli a začali mi říkat Carrot. A tak jsem se i já oficiálně stala thru-hikerem.

Sekce F + Sekce G (Jasper – Mt. Robson Trail Junction – Kakwa, 102.1 km + 183.2 km)

Výzvy na cestě do Kakwy

Vzhledem k tomu, že je reálná hranice mezi posledními sekcemi těžko rozeznatelná, spojím je dohromady i ve svém vyprávění. Pro mě to byl prostě závěr trailu a byl tak extrémní, že se těžko hledá, kde začít. Vždycky jsem si říkala, proč všichni ti cool youtubeři prezentující svůj přechod GDT končí v Jasperu a už nejdou dál, přes sekce F a G do Kakwy, kde trail oficiálně končí. Už jsem to pochopila. Ono to totiž všechno začne natvrdo až za tím Jasperem… Kdyby mi někdo doma řekl, že budu muset po ránu byť jednou nazouvat totálně promočené boty, odpověděla bych, že bych se na to mohla leda tak vyprdnout. Tady jsem v kompletně promočených botách strávila 12 dnů v řadě. Nohy už jsem si ani netroufla fotit, mohla bych povídat o mase. Nejen tím, že byl každý den na trailu o nespočtu brodů, mokřadech, bahnu, ztrácení trasy, neprostupném křoví a popadaných stromech, ale celkem 3x jsem si myslela, že definitivně končím, tedy konkrétně, že můj život končí:

1. Poprvé to bylo v situaci, kdy jsem potkala bizony, o tom přikládám doslovný přepis ze svého cestovního deníku:

Když se krajina konečně otevřela, rozhodla jsem se poobědvat. Po jídle jsem vkročila na louku obklopenou horami. Zastavila jsem a kochala se, když v tom vidím asi 100 metrů za stromkama dva bizony. “Páni, bizoni”, říkám si, “ty jsem tady ještě neviděla!” Rozhodla jsem se v tichosti přiblížit, aneb co by člověk neudělal pro fotku, že… Asi 70 metrů od zvířat ráčily moje slepé oči zaostřit pořádně. “Ty vole, to nejsou bizoni, to jsou obrovští medvědi!”. Když mi to doteklo, všimli si oni mě. Jeden se postavil na zadní a druhý se rozběhl směrem ke mně. Spustila jsem mega řev, začala jsem couvat, sprej v pohotovosti. Díky všem indiánským duchům přírody, že se ten běžec zastavil a rezignoval. Odešli. A já přežila.

2. Podruhé, když jsem nepřebrodila řeku Chown. Trail se sice k mé radosti konečně dostal k ledovcům, ale z těch ledovců tekly šíleně dravé řeky. Konkrétně řeka Chown dokázala spláchnout všechny mosty na svém toku, stejně tak jako mě. V momentě, kdy byla voda nad pupek, jsem si uvědomila, že ten silný proud neustojím. Chtěla jsem se pootočit a udělat záchranný krok zpět, když mě to strhlo. Tady mě překvapil můj neskutečný vnitřní klid a odevzdanost, zavřela jsem oči a jediné, co mi problesklo hlavou bylo: “…stálo to za to, všechno.” Po asi 5 až 50 metrech (? nevím) mě z té odevzdanosti probudil náraz do břehu, na který jsem v tom proudu dokázala rychle zareagovat a jakýmsi přískokem se chytit a vylézt z vody. Že bylo promočené všechno včetně batohu a jeho obsahu, to asi netřeba zmiňovat. V 8 večer k nezaplacení. Exhaust ale přišel až druhý den ráno, jednak jsem se musela obléct do komplet mokrých a studených věcí, druhak mě v teplotě okolo nuly čekal hned na prvním kilometru další brod téže řeky. Tentokrát jsem to ustála, ale zhroutila jsem se na břeh hned po výlezu z vody a začala jsem brečet a volat k nebi, že chci domů k mamince.

3. Potřetí, když mě kdesi na hřebenu pod horou Morkill zastihla sněhová bouře. Trail byl během minuty zapadaný sněhem, viditelnost celkově nula a prsty zmrzlé tak, že jsem nebyla schopná odemknout klávesnici, natož načíst GPS. Že jsem komplet mokrá a věci na mě začaly namrzat, mě přimělo sestoupit na blind, i když jsem vůbec nevěděla, kam jdu. To mě zachránilo, protože kdybych čekala nahoře, až přestane, nedočkala bych se a nejspíš umrzla. Nouzový bivak bych nesestavila, protože jsem nebyla schopná rozepnout přezky báglu. Sněžilo celý zbytek dne a mrzlo celou noc. Ráno jsem musela obouvat boty s ledovou krustou. Ještě několik týdnů jsem postrádala cit v prstech. Po tomto zážitku jsem to chtěla zabalit. Ostatně, nebyla bych z naší trailové rodiny první, aneb někteří utekli posledním možným exitem týden před Kakwou. Do deníku jsem si toho večera zapsala:

Emoce na konci trailu

Dnes jsem se rozhodla skončit. Třetí potenciální smrt v jednom týdnu? Už je toho na mě moc. Škoda, že nejbližší exit rovná se konec trailu, takže to musím chtě nechtě dojít do konce, svému rozhodnutí navzdory. Ve stanu jsem už přes dvě hodiny a pořád klepu kosu, nemůžu ani čitelně psát. Absolutně nedokážu akceptovat představu, že ráno musím znovu vstát a jít.

Ale vstala jsem a šla. A to je vlastně konec, dokázala jsem to a navzdory těm posledním 300 kilometrům pekla jsem se dotkla cedule oficiálního konce trailu. Na tom konci byla chata, správci národního parku a další 4 lidi, kteří startovali už v červnu. Všichni o mě věděli, aniž bychom se znali a všichni začali křičet a skandovat “Lucy, Lucy, Lucy..”, když jsem se zjevila na obzoru. Brečela jsem. Paní správcová mě šla obejmout, pogratulovat a do ruky mi vrazila malé pivo, odměnu za prožitých a přežitých 1200 km v kanadské divočině. Finis coronat opus. Večer jsem si procházela registrační knihy a jinou českou ženu, která by to ušla celé a sólo, jsem nedohledala, tak že by nějaké to prvenství? Těžko říct… Z domu jsem se každopádně dočkala nečekaného uznání, kdy otec můj výkon ocenil slovy ‘’gratuluji k pochoďáku”. A to potěší!

Poslední výzva a vítězství

Poslední úkol, který je na GDT třeba řešit, je, jak se dostat z Kakwy. Protože ta je doslova uprostřed ničeho a nejbližší silnice je vzdálená 102 km od chaty. Měla jsem neskutečné štěstí. Po 25 km chůze jsem potkala dva lovce. Jako typičtí lovci se taky chovali. Zádumčiví, odměření, na moje monology odpovídali jednoslovně nebo mlčením. Aniž by se ptali, tak jsem jim vylíčila, že táta je taky lovec a že jsem z Česka a že máme dobrou zbrojovku… Za hodinu už jsem se vezla jejich offroadem, obdarovali mě jídlem a zavezli na dosah silnice, odkud už jsem mohla další ráno odjet stopem. Poslední noc jsem stanovala na velké travnaté pláni, v dáli vyli vlci a já si po téměř dvou měsících prožitých venku uvědomila, že už celé to velké dobrodružství končí. Nějakou dobu po trailu jsem zřejmě trpěla lehkou formou posttraumatického stresu. V noci mě budily sny o bizonech a kdykoli jsem uslyšela téct řeku, celá jsem zatrnula. Žaludek taky nic moc, celkem dlouho trvalo, než se konečně dostavil uspokojivý pocit nasycení. Třeba Nutellu jsem se naučila sníst na posezení jako jogurt… Ale že by mě toto všechno odradilo? Ani náhodou! Nemohla jsem si pomoct a po týdnu už jsem stála na začátku dalšího trailu, tentokrát na Vancouver Islandu. Ale to už je jiný příběh…

Praktické info na závěr

Nejsem z těch, kteří by si poctivě tvořili komplexní gear listy, vždy si tak nějak intuitivně zabalím vše, co bych na dané cestě mohla potřebovat. GDT pro mě byl výzvou minimalizovat hmotnost, protože dva měsíce na trailu nejsou málo a každý gram navíc se pronese. Vybírám alespoň to, co zpětně považuji za nejpodstatnější zmínit:

• Boty: S těmi jsem se totiž dopustila velkého omylu. Do poslední chvíle jsem váhala, jestli vzít své lehké Altra (Lone Peak 2) trailovky nebo kožené pohorky. K mému neštěstí jsem se rozhodla pro pohorky a s naprostou upřímností uznávám, že to byla špatná volba. Jednak by trailovky těch pár suťovisek zvládly, druhak byly kožené boty nešťastné kvůli všem těm brodům a bahnu, jelikož nikdy úplně neuschly.
• Stan: Většina hikerů na trailu měla jen tarptenty, já jsem se rozhodla pro plnohodnotný stan Big Agnes (Fly Creek HV UL Solution Dye). Vzhledem k těm všem zvířatům kolem a nevyzpytatelnému počasí jsem za něj byla vděčná. A rozhodně nedoporučuji cokoli nechávat přes noc v předsíni stanu, urzoni jsou vždycky poblíž! Nejvíc proklínám toho, který si právě z předsíně stanu odnesl mé nejlepší Darn Tough (Bear Town Micro Crew Lightweight) ponožky, aneb doživotní záruka na díru už mi je k ničemu… 
• Batoh: Poprvé jsem kvůli úspoře hmotnosti koupila bágl bez zádového systému. Vybrala jsem Gossamer Gear (Mariposa 60) a ač jsem se bála, jak na tom budou ramena a bedra, tak k mému překvapení bez jediného problému! To, že je výztuha batohu tvořená vyjímatelným podsedákem, byl jen benefit navíc. Co jsem ovšem při výběru netušila, že tolik zhubnu, čili na konci trailu už nebylo bederák kam utahovat. Příště bych tedy jen vybrala o velikost menší bederák.
• Spacák: Tady jsem chtěla jít na minimální váhu i kompresi v poměru k výkonu. Vyhrál to třísezónní spacák Criterion (Quantum 450) a byla jsem maximálně spokojená. Nejen, že mi ani v chladných nocích nebyla zima, ale spacák hřál, i když nebyl úplně suchý, čili povrchový materiál zjevně dokázal peří uvnitř ochránit. 
• Nepromokavá bunda: Tady bych zmínila své rozhodnutí vyřadit z báglu těžkou technickou bundu s Gore-Tex membránou a sáhnout po lehčí alternativě s tím, že když bude opravdu hodně pršet, dám si stejně pláštěnku. Vybrala jsem bundu Rab (Kinetic Ultra Waterproof) a naprosto mi v kombinaci s STS (Ultra-Sil Nano) pončem stačila. 
• Elektronika apod.: Mapy (Mapy.cz a FarOut) jsem měla uložené v chytrých hodinkách i telefonu, nabíjela jsem z powerbanky a solárního panelu. Hned v první sekci se mi ovšem powerbanka rozbila, a tak jsem se rozhodla zariskovat, jít jen se solárem a věřit, že slunce na chvíli zasvítí alespoň obden. A ono to vyšlo! Jen bych to určitě nebrala jako doporučený postup, aneb powerbanka je přece jen jistota. Mobilního pokrytí na trailu moc nebylo, za sebe určitě doporučím kanadského operátora Fido, s nímž jsem měla signál tam, co jiní ne. Největší jistotou je mít satelitní telefon, já sama jsem se spolehla pouze na možnost satelitního spojení, jež mi v nouzi skýtá chytrý telefon.
• Ochrana před zvířaty: Nutností je bear sprej, čili takový velký pepřák, jež se dá v Kanadě koupit prakticky všude oproti podepsanému prohlášení, že člověk kupuje zbraň. Až téměř v půli trailu jsem si spíš pro nátlak ostatních hikerů koupila vak na jídlo/kosmetiku jménem Ursack. Do té doby jsem své zásoby po staru věšela na stromy v dostatečné vzdálenosti od kempu. Největší jistotou by byl klasický (a těžký) Bear canister, spolehlivost Ursacku je totiž sporná, což dokládá např. tento odkaz.
• Dokumenty: Ke vstupu na kanadských národních parků je třeba vlastnit Discovery Pass (80CAD/rok). Dále je třeba plánovat s dostatečným předstihem a zajistit si daná povolení a rezervace kempů dle vlastního itineráře. Nakonec zbývá vyřešit doplňování zásob jídla. Skvělým pomocníkem mi byly webovky GDTA (Great Divide Trail Association)
• Ostatní: Ač se GDTA (Great Divide Trail Association) každoročně snaží o údržbu a značení trailu, stále se nejedná a stoprocentně přehlednou trasu bez překážek. Často je třeba brodit řeky bez mostů, prodírat se křovím, putovat po trailu bez trailu… Závěrem bych tedy doporučila zabalit dostatečné zásoby šití, já jej poprvé vypotřebovala do poslední nitě. Dále nezapomenout na kšiltovku, protože když už slunce svítilo, tak to stálo za to. Já měla stylovku od Sunday Afternoons (Trucker Artist Series). A pak taky zajistit absolutní nepromokavost pro důležitosti jako je např. pas. Já jsem s sebou celý trail vláčela i papír s pracovním povolením a byla jsem vděčná za své rozhodnutí zabalit jej spolu s pasem rovnou do tří fóliových zip pytlíků. Aneb hezky česky, není nad trojobal!

Lucie Hromková

Vánoční období je opět tady. Aby pro Vás tento čas byl co možná nejklidnější, přinášíme přehledné informace jak bude tohle období probíhat u nás v NALEHKO.

Prodloužení lhůty pro vrácení/výměnu zboží

Je nám jasné, že řada z Vás bude nakupovat vánoční dárky pro své blízké. Občas něco nesedne nebo se do výběru netrefíte vůbec. S případnou výměnou nebo vrácením tak nemusíte chvátat. Tuto lhůtu jsme prodloužili až do 15. ledna. Zboží nám zasílejte na naši libereckou prodejnu a vždy přiložte i vyplněný formulář pro výměnu/vrácení zboží.

V ideálním případě nám ale zboží zasílejte až po Novém roce, aby se Vám balíček zbytečně nevrátil zpět.

Otevírací doba v prosinci

Již tradičně od prosince najíždíme i na sobotní otevírací dobu v našich kamenných prodejnách. Konkrétně budeme mít otevřeno v sobotu 2. prosince, 9. prosince a 16. prosince. V sobotu před Štědrým dnem už si s dovolením necháme volno :-).

Doručení do Vánoc

I když nás každý rok všichni dopravci ubezpečují, že budou zvládat všechny balíky doručovat včas, moc dobře víme jaká bývá často realita. Proto znovu apelujeme na to, abyste své objednávky nenechávali na poslední chvíli. Jakmile předáme balík dopravci, už není v našich možnostech jakkoliv ovlivnit dobu doručení.

Pro co nejrychlejší odbavení vybírejte vždy online platbu kartou nebo dobírkou a ideálně si kontrolujte, aby veškeré zboží, které objednáváte bylo skladem v našem centrálním skladě v Liberci. Pokud budou objednávky z více skladů, musíte počítat i s několikadenním zpožděním.

Dárkové poukazy

Snad nejjednodušším dárkem se kterým zaručeně neuděláte chybu je dárkový poukaz. Zároveň se jedná o nejrychlejší a nejlehčí variantu :-). Tištěné poukazy Vám rádi prodáme na našich kamenných prodejnách. Na e-shopu lze poukaz koupit také a to jak v elektronické, tak i v tištění podobě. Při zakoupení elektronické verze máte při platbě kartou poukaz do minuty ve své e-mailové schránce.

Je to o lidech

Naší prioritou je Vaše spokojenost, ale může se stát, že se občas něco nepovede. Jsme také jen lidé se svými starostmi. Pokud máte jakýkoliv dotaz, narazíte na nějaký problém, ideálně nás hned telefonicky kontaktujte a budeme se snažit vše včas vyřešit k Vaší spokojenosti. Velmi rádi Vám také pomůžeme s výběrem vhodného dárku.

Děkujeme že jste dočetli až sem a přejeme poklidný prosinec!

Během katabáze do starořecké věštírny v Dodóně jsem přešel část rodopských hor táhnoucích se podél bulharsko-řecké hranice. O Rodopech se toho člověk při plánování příliš nedočte. Musí si proto pospojovat body na mapě sám a taky hodně improvizovat, takže vlastně nikdy neví, co ho čeká. Tedy kromě úchvatné přírody, dobráckých lidí z červenostřechých ostrůvků v zeleném moři tráckých lesů a pravděpodobně poslední možnosti takhle na balkánském jihu spatřit medvěda.

Přístřeškový ráj

Z Plovdivu, mozaiky slepené kamínky snad všech historických dob, jsem se vlakem přesunul do Asenovgradu. Toto městečko se chlubí udivující koncentrací kostelů, je obklopeno poutními místy a stezkami. Představuje proto rozumně položený výchozí bod pro výpravy na všechny strany.

V Rodopech mě udivovalo zázemí, kde se mohou cestovatelé osvěžit, odpočinout, nabrat vodu, ugrilovat, nocovat, pomodlit. V horách se dala ledově čistá voda nabírat z myriády pramenů a kašen vystavěných až v předimenzovaných koncentracích s ještě větším počtem kohoutků. Věnovat vodu tryskající pomníček jako památku zesnulých je totiž praktický a šlechetný místní zvyk. Podél cest, a to i v odlehlejších oblastech, jsem míjel spoustu přístřešků, odemčených srubů nebo mysliveckých chat, kde se dalo přespat nebo přečkat nečas. Dost často byly takové přístřešky i zděné, vybavené stolem s lavicemi, zdrojem vody, někdy dokonce s krbem, ve většině případech čisté, udržované, renovované. Občas jsem řešil dilema, kde budu spát, poněvadž těch útulen bylo srandovně moc.

Jako jeden z prvních jsem navštívil zbrusu nový Camp David mezi přístřešky a pozoroval stavitele, jak dolaďoval poslední detaily. Starý pán v místě, které ne že by úplně někam vedlo a kde už na pár set metrech byla dvě další odpočívadla, do-it-jorselfoval vydlážděný přístřešek se dvěma rozlehlými křídly spojenými kuchyňkou (vestavěný gril, umyvadlo, skříňky s nádobím nepočítám), přehršel míst k sezení a piknikování, knihovnička s mapami, buzolou, teploměrem; kousek na kopečku se tyčila vyhlídka s altánkem, ještě dál toalety a bůhví co dalšího. Televize kvůli fotbálku a výčep a nemělo by to chybu – proč se vůbec trmácet do přírody, že? Zrovna okopával záhonek s růžemi, vypadal zaneprázdněně klidně, ale taky strašně rád, když mě viděl, jelikož to znamenalo, že mu tam lidi budou chodit. Na tabulce na zdi bylo totiž bulharsky vyryto jméno, pak ročník devatenáct set třicet něco, pomlčka, číslovky dva, nula a dvě tečky.

Do bačkovského kláštera jsem z Asenovgradu putoval temným hvozdem přes pevnost Asen s vyhlídkami od nepaměti střežící horské průsmyky a přístup do rovinatého vnitrozemí. Křesťanství je tu ortodoxní. Úplně jiná sakrální architektura než u nás. Podsaditá, červené střechy, dřevo, bílá omítka. Venkovní stěny kláštera zobrazují náboženské výjevy. Uvnitř ikony a příběhy svatých bez soch. Na vedlejším nádvoří zurčí voda, na ochozu se mihne mnich. Větvičky stromů ověšené martenicemi, spletené provázky z červené a bílé vlny. Kaple v lesích jsou obehnané bílými zdmi, které střeží prastaré javory, nebo se kutají přímo do po žebřících přístupných skalních slují.

Po žluté výšlap nahoru, je to fuška, buky střídají borovice, oči mám jak pomněnky, bylinky kvetou a voní. Docházím ke krasové jeskyni Dobrostanski biser. Se vstupenkou dostávám gestikulací instruktáž: je malá, zato krásná. Opravdu. Pak se bavíme o všem možném.

Kulturně-historická vsuvka

Strážce pracoval různě po Evropě, dělal si legraci z nizozemské nejvyšší “hory”, přejmenoval domovinu Asterixe na “Frankistán”. Z vyprávění o bulharské historii si bylo možné domyslet, že jizvy utržené za otomanské nadvlády se, podobně jako v Řecku, ještě nezhojily. “Muslims tynk many. Byk problems…” Pantomima podřezávání krků, narážení na kůly, pálení vesnic. Těžko soudit, nám přinesli Turci jinou historii. Ale hanět imperialismus jeden a uchylovat se k obdivu druhého, třeba toho holandského nebo anglického, když pod jhem právě neúpíš ty, zní mé lyře falešně (zrovna v Banátu jsem dočetl Pět let na Sumatře od vojenského lékaře ve službách civilizační-lekci-domorodcům-dávajících Holanďanů Pavla Durdíka). Sentiment oklešťování, jeho země pouhou sférou zájmu velmocí. Co s tím?

Pardon – nepíšu, abych prováděl archeologii thúkydidovskou ani vysvětloval dnešní kulturně-diplomatické spory Herodotovou proleptikou. V Rusku si nebyl, víš prd. Sakra, Sókrate! Spíš Hérakleite. Není hračka jako hračka. Cože? Krásný mezi opicemi, přece ošklivý. Kassandra prochází. Ale pozorování jiných by nám mohlo pomoct se masarykovsky odhusákovatět. Enyhau…  Mimo jiné se bavíme taky o přírodě, místních památkách; ukazoval jsem mu krasové oblasti u nás a ze slovensko-maďarského pomezí, co jsem prošel pár týdnů před tím, byl nadšen. Potřásli jsme si rukama, zvážil můj bágl a že je to teda dobrý trénink na svaly (plno jídla a vody samozřejmě, jinak bych nepsal nalehko), znovu loučení a přání “s’kses!”

Hlavně na nic nespoléhej

Kopce tu mají stromové, kamenité, barevné od bylin; v mlze a při západu slunce se krásně ztrácejí a rozplývají. Docházím do Mostovo. Koupu se. Peru. Kochám se průřezem horami, který vydlabala řeka. Spím dole hned vedle kostelíka. Jak jsem zmínil dostupnost vody na začátku, s jídlem to bylo trochu problematičtější. Pokud dojdete do vesnice, doporučuji doplnit zásoby. I když základní potřeby na vaření a svačinkování seženete v sámoškách snadno, na hospody, kavárny a cukrárny zanešené v mapách raději nespoléhejte. Třeba v této vesničce vystavěné vertikálně v prudkém kopci jsem se těšil na občerstvení. Obchůdek byl ovšem předělán na jakousi klubovnu s nahatými kalendáři a motosportem, před ním na návsi seděly na lavičce babičky a usmívaly se. Zato tolik nápojových automatů pohromadě jsem nikdy neviděl.

Po odbočce do kláštera na Kristově hoře mířím na Svobodu. Dochází jídlo, nade mnou se hřmí, sbírám jahody, spatřuji kamzíka. Vařím houbový guláš s čerstvě natrhanými bylinkami, společnost mi dělají Hvajninimové. Když proti sobě vidíte běžící stádo koní, procitnete obdivem, obdivem k jejich přirozené síle a vznešenosti – síle, jež není fádně spoutána numerou pod kapotou vašich rachotin.

Cesta ke Svobodě

Stoupák po schodech a stanul jsem na vrcholu Svobody: jaké to asi bylo za socialismu? Rodopy, tyhle v mlze zatopené modré pahorky. Doopravdy se tu cítím jaksi svobodně, strach z ciziny opadává. Hory uzdravují duši a tuží tělo – úplně povzbuzují k dobrodružství, žít. Jen bacha a neprobudit pastevecké psy.

U Manastiru (cukrárna zavřená, ve velké a prázdné kavárně nabízí jen kafe, které nepiju) se nachází menší vodopády Svatého Ducha, modrá turistická E8 dál vede až k hotelu v Rozhenu po asfaltce a skoro by se vyplatilo stopovat. Cesta dál k lyžařskému středisku Snezhanka (ráno vylidněno, nechcete hotel? v zimě nejspíš o dost živěji) a městu Smolyan přes pozdně antickou pevnost Kaleto vede částí lesem, částí po chodníku vedle asfaltky.

Ve Smolyanu se dají poslat pohledy, najíst-a-nemuset-vařit (na hlavní třídě jednotvárně pizzerie, pekárna výborná) a doporučení projít stezku kaňonem vodopádů. Odtud jsem plánoval pokračovat na nejvyšší horu Golyam Perelik, ale u vstupu do rezervace mě od toho svébytně odrazují. Když pominu, že už bylo pozdní odpoledne, blížila se bouřka a k značenému přístřešku to ještě pár hodin bylo, prý potřebuji zkušeného horského vůdce, stále do mě hučí, že je tam nebezpečno – kromě hladových medvědů, obvyklých krutopřísných slejváků, které mě jistě stihnou, i neschůdné stezky (napojuje se tam dálková E8!)… podle všeho vstupuji do Mordoru. Rekonsideruji. Možná to nemusím rvát za každou cenu, bylo by fakt hloupé tady umřít. Asi by se to dalo, ale pak se cítím uvolněnější, když volím původní trasu směr Mugla podél Černé řeky.

Rallye Dakar

Je to sice po rozbitém asfaltu, ale snad mě tady nic nesežere. Koupu se nakonec z kohoutku jedné kašny u cesty, ta železitá barva řeky totiž malinko způsobila z ovčína vytékající močůvka. Šlapu furt po silnici, dost kilometrů ještě – zkusit stop? Ani nedokončím myšlenku a projíždějící auto mi skoro urazí ruku. Asi manévroval na tom rozbrázděném asfaltu… Prudce brzdí, couve ze zatáčky, vylézá vysmátý chlapík: kam jdu? Mugla. Přece nepůjdeš pěšky, sedej, počkej, my máme na sedadlech plno. Mezitím direktivně zastavuje auto za námi a čekuje jejich možnosti. Jsou plní. Oukej, tak hoď bágl do kufru a sedej na ty pytle s cementem. Zabouchne, sedá za volant, POUTÁ SE a začíná relý dakar. Úplně plujeme po vozovce.

Pán akceleruje a vybírá ty největší dolíky a kusy spadaných skal, že to musí každou chvíli urazit kola. Na celkem rozumném povrchu se mírní, aby pokecal se starším spolujezdcem. Já už necítím ruce, jak se držím, a hlavou narážím do stropu. Jsme ve vesnici, díky moc, ptají se, jestli jsem Francouz (že by ty vousy? až do Rumunska mě zase všichni pokládali za Němce). Čech, tak to je dobrý. Řidič se směje a mává; “starý” mě doprovází na rozcestí za vesnici a přeje, jako by žehnal, dobrou cestu. Srdce se rozehřálo, jak brali pomoc cizinci jako samozřejmost; vtip a dobrota hor? Lesem, pastvinami, nacházím přístřešek, vařím a jdu spát.

Poněvadž se pohybuji v pohraniční oblasti, upozorňují mne na to rozstřílené cedule a na mapě to vypadá úzkostně – cesty končí a nevedou dál. Jinak je tu blaženě. Z husté zeleně mrkají Čairski Ezera, skály, borovice a smrky. Dokonce se poprvé objevuje značená European long distance path E8, jinak barvy turistického značení splývají a přelévají se z modré do červené a na mapě blednou na černobílou (ale značení vytyčeno po celých Rodopech pečlivě).

Už jsem téměř na konci cesty. Procházím pekelně hlubokou soutěskou Devil’s throat cave. Všímám si přibývajících prvků islámu. Deru se, drápu, visím a šplhám po dřevěných, vetchých a nechci-radši-vidět-jak-hodně trouchnivějících žebřících a ke skále přilepených konstrukcích na vodopád Skritite a Devil’s bridge (ta vyhlídka s prosklenou podlahou někde v Číně oproti tomuhle jistě jen slabý odvar). Dojít do Borino a odtud by se dalo vrátit někam do vnitrozemí. Já se ale potřeboval dostat do Řecka, takže jsem poprvé v životě doopravdy stopoval se značkou v ruce, setkal se s milými lidmi a pokračoval kolem antické Nikopolis ad Nestum s impozantním výhledem na pohoří Pirin do Goce Delčev.

Jak jsem zmínil na začátku, možností volby trasy je spousta. Kvůli dopravě je možná lepší krajní body vybrat ve větších městech, ale jinak se meze nekladou. Já jsem putoval středem pohoří ze severu na jih do Smolyanu a pak na západ. Jestli se někdy vrátím, zvolil bych linii Devin-Smolyan-Ardino-Kardzhali, která se dá libovolně posunovat k řeckým hranicím a třeba zakončit přechod v prý krásném tráckém městě Perperikon.

Zde je odkaz na mou přibližnou trasu.

Jan Doskočil (hostující pisatel)

Nalehko fest je pohodový outdoorový festival nabušený inspirací pro velká, životní dobrodružství. Povídání o nejdelších světových trecích, extrémním běhání, bikepackingu, lezení a dalších posedlostech, které dělají život zábavným.

Letos v novém kabátě

Pro letošní ročník jsme se rozhodli pro velkou změnu. Celý festival přesouváme na nové místo. Tento ročník bude naší základnou Kulturní centrum VRATISLAVICE 101010 (10 minut od centra Liberce).

Od tohoto kroku si slibujeme daleko vyšší komfort pro všechny návštěvníky. Součástí centra je nový sál s vynikající akustikou a celkově lepší zázemí celého festivalu.

O celodenní občerstvení v podobě skvělé kávy a jídla se bude starat Kavárna Bez Konceptu, která je součástí kulturního centra.

Hned vedle centra je Zámecký park, který bude perfektní zónou relaxace pro naše návštěvníky. Pro aktivnější jedince také potěší možnost vyrazit na výlet po Prosečském hřebenu, který začíná kousek od hlavního dění festivalu.

Dostupnost z centra Liberce je cca 10 minut. Pro parkování bude sloužit hned několik bezplatných parkovišť v blízkosti kulturního centra. Velmi snadno se sem také dostanete tramvají č.11 (zastávka Vratislavice nad Nisou – Kostel).

K dispozici bude stanové městečko, kde můžete bezplatně přespat ve svém vlastním stanu nebo si můžete vybrat z mnoha nabídek ubytování v Liberci.

Detailnější informace budeme zveřejňovat na festivalovém webu a našem facebooku.

Budeme také rádi, když na náš festival pozvete své přátele > facebooková událost.

Vstupenky

Pro děti do 15 let je vstup ZDARMA.

Důležité informace

Pro spaní ve vlastním stanu jsme zajistili bezplatnou travnatou plochu nad vratislavickým pumptrackem (cca 600 metrů od festivalu). V areálu festivalu budou umístěny navigační cedule ke „stanovému městečku“. Zároveň prosíme o dodržování pořádku, nočního klidu a zákazu rozdělávání ohně. Přespat půjde již z pátku na sobotu, ale nejedná se o hlídaný prostor, takže doporučujeme využít prostor pouze pro přespání a své věci si poté uložit do malého sálu v Kulturním centru, který budeme mít k dispozici.

Po celou dobu festivalu bude otevřena Kavárna Bez Konceptu, která je přímou součástí Kulturního centra. Tady bude k dispozici veškeré občerstvení (káva, pivo, víno) včetně jídla. Hned na okraji zámeckého parku je také restaurace Zámecká konírna.

Na letošním ročníku Nalehko festu se můžete těšit i na skvělou novinku v podobě “zašívacího  koutku”.

Pokud třeba máte doma děravou bundu, stan nebo se vám třeba utrhl popruh u batohu, můžete si své vybavení vzít k nám na festival. Po celou dobu festivalu tu pro Vás bude připravený koutek, kde si buď po krátkém zaškolení můžete své vybavení na šicím stroji opravit sami nebo si nechat pomoct od Matyáše Škvora, který tu bude zašívací koutek zajišťovat.

Na záplaty a opravy budeme mít k dispozici krom jiného silnylon, Pertex, síťovinu a zipy. Pochopitelně nebude v našich silách opravit úplně cokoliv. (stylistická úprava).

Kromě toho bude možnost si přímo na místě za drobný příspěvek na materiál vyrobit karbonové stanové kolíky s úžasnou hmotností 2,5 gramu!

Pro další dotazy nás můžete kontaktovat na info@nalehko.com

Pro všechny, kdo k nám míří osobním automobilem budou sloužit hned tři bezplatná parkoviště v přímé blízkosti festivalu. Doporučujeme využít velkokapacitní parkoviště v ulici Tanvaldská (cca 200 metrů od festivalu). V případě naplnění kapacity se dá také parkovat přímo u Kulturního centra, pod knihovnou, u Pošty nebo pod vratislavickým pumptrackem (odtud je to nejblíže ke stanovému městečku).

Do vnitřních prostor Kulturního centra je přísně zakázán vstup se psy a dalšími domácími mazlíčky. Pro pohyb se zvířaty můžete samozřejmě využívat přilehlý zámecký park, který je k tomuto účelu ideální. V nedaleké blízkosti parku je také možnost využít psí park, který slouží pro výcvik psů.

Festival je samozřejmě vhodný i pro celé rodiny s dětmi. Součástí festivalu bude stánek Klubu českých turistů, kde si mohou děti vyzkoušet značkování. V blízkosti festivalu je krásný zámecký park, dětské hřiště nebo třeba pumptrack. Můžete také navštívit městskou knihovnu s dětským koutkem. Navíc pro děti do 15 let je vstup ZDARMA.

Na závěr sobotního programu Vás všechny zveme na afterparty, která bude probíhat buď ve vnitřních prostorech, nebo dle příznivého počasí ve venkovním atriu. O hudební doprovod se postará DJ DaRoot.

Mimo NALEHKO prodejního stánku a výstavy stanů budou součástí festivalu i naše spřátelené projekty. Jako vždy nebudou chybět naši kamarádi s projektem HOROBRANÍ. Určitě také doporučujeme ochutnávky jídla u stánku MUNGO HERO. Své zajímavé projekty i s doprovodným programem také představí Klub českých turistů.

V průběhu celého festivalu bude probíhat výstava ultralehkých stanů a tarpů z naší nabídky. Zároveň budeme mít na festivalu svůj stánek NALEHKO s většinou svého sortimentu, kde si můžete nakoupit nové vybavení za velmi zvýhodněné festivalové ceny.

V podstatě celý okolní areál Kulturního centra Vratislavice 101010 je jako stvořený pro relax a odpočinek. Můžete využít Kavárnu Bez Konceptu, venkovní atrium a přilehlý zámecký park nebo třeba navštívit nedaleký rodný dům Ferdinanda Porsche. Aktivnější jedinci mohou využít nedaleký pumptrack nebo vyrazit na výlet na Prosečský hřeben.

Pokud budete spát v našem stanovém městečku nebo třeba vyrazíte na výlet a budete si chtít v průběhu festivalu dát sprchu, tak budou k dispozici i sprchy přímo v Kulturním centru. Pro bližší informace se obraťte přímo na nás.

Máme pro Vás dárečky! Pro letošní ročník jsme připravili i krásné festivalové placky, které každý návštěvník dostane zdarma ke každé zakoupené vstupence.

Na výběr bude z celé řady motivů, takže záleží jen na Vás, jestli se cítíte víc jako dálkošlap nebo třeba vodomil. Zároveň půjde o zábavný rozlišovací prvek, když se budete mezi sebou seznamovat .

Může outdoorový fotograf chodit vůbec někdy po horách alespoň trochu nalehko? Mám rád odlehlá místa, dlouhé a náročné treky, vícedenní pobyt v přírodě, což vše v pozici travel fotografa nahrává spíše velkému a těžkému batohu. Vylazení a postupné dlouhodobé odlehčení outdoorového vybavení mi dovoluje přibalit profi fotografickou techniku k pěším cestám do lokalit, kam se běžně fotografové vůbec nedostanou. Důležitým myšlenkovým i praktickým bodem pro mě bylo princip “nalehko” přenést do veškeré výbavy, ať už je to zmíněné focení nebo moje milované rybaření. I taková věc, jako je rybářské vybavení, které posouvá naše outdoorové dobrodružství zase na další zážitkovou úroveň, může být z kategorie ultralight. Nejsem vůbec ortodoxní gramař, ale kvalitní a adekvátně lehké vybavení je pro mě nutností a čím dál více i velkou dávkou cestovatelského komfortu. Při pořizování každého dalšího kousku vybavení zvažuji jeho univerzálnost, samozřejmě hmotnost, ale i velikost sbaleného produktu.

Přináším vám zde několik osobních tipů, které se nám z nabídky Nalehko osvědčily. Vybavení, které nás baví a zároveň jsme jej s partnerkou již řádně prověřili minimálně několika měsíčními cestami.

Trekové hole Fizan Compact (model 3 a Compact 1947 Limited Edition)

Perfektním a pohodlným držákem jsou trekové hole Fizan Compact. Čistý design, minimální hmotnost, maximální funkčnost. Přiznám se, že původně jsem byl trochu skeptický ohledně životnosti jednoduchého systému zámků jednotlivých segmentů hůlek, ale po pravidelném čištění a vysušení holí po každé větší akci šlapou jako hodinky. V jednoduchosti je krása.

Nafukovací karimatka Klymit Insulated Ultralite SL

Nejen na delších akcích je základem kvalitní spaní, proto jsem nadšený z této nafukovací čtyřsezónní karimatky, v kombinaci s tyvekem či spaním ve stanu už toho prožila hodně bez jediné újmy. A hlavně vůbec nešustí, je tichá jako myška. S vysokou hodnotou tepelného odporu R4.4 se osvědčila i při značně mrazivém počasí vysokých jihoperuánských And. S váhou 440 gramů je pro mě tento kompaktní balíček jasnou volbou na treky ve středních, ale i ve vysokých horách.

Plachta z tyveku

Bestseller, legenda, na kterou jsme dlouho čekali. Lehká, levná a skladná plachta jako ochranná podložka při spaní venku. Lehké nafukovací karimatky vám za ni poděkují. Zároveň tyvek chrání i veškeré další vybavení i při balení do batohu. V nepříznivém terénu (sopečný materiál, ostré vápence, pichlavé suché tropy / subtropy) používáme tyvek i pod náš UL stan. Tyvek is a must!

Nepromokavé bundy Rab (modely Zenith, Khroma Kinetic, Downpour Plus 2.0)

V trekové výbavě máme již tři modely od značky Rab a všechny tři nás hodně baví!

Lehká (324 g) nepromokavá bunda Zenith mě již podržela na celé řadě horských akcí. Lehký Goretex pro aktivní pohyb, skvěle padnoucí propracovaný střih. Minimalismus na výživné horské akce, moje hlavní svrchní vrstva.

Silnější bunda Khroma Kinetic je určená primárně pro skialpinismus, pořídil jsem ji o číslo větší kvůli možnosti pohodlného vrstvení teplých vrstev na hodně chladných zimních akcích. Lehce strečová bunda s volnějším střihem, měkká, nešustí ani v mrazech. Veliké hrudní kapsy na stoupací pásy, rukavice atd., těším se již na další mrazivou zimu!

Partnerka sáhla po nepromokavém modelu Downpour Plus 2.0, což je odolná turistická bunda ze silnějšího materiálu, která potěší skvělým poměrem kvalita/cena.

Nesmeky Snowline Chainsen (modely Pro i Light)

S rostoucí popularitou zimní pěší turistiky se nesmeky rychle staly povinnou výbavou každého zimního hikera. Na kopce typu Sněžka, Milešovka anebo Klíč či podobně frekventované prudší trasy s uklouzaným zledovatělým terénem bych v zimě bez nesmeků nevyrážel. Zatímco jsem si kvůli vyšší váze, velikosti mých bot a častějšímu využití pořídil festovnější model Pro (400 g při velikosti L), partnerka používá lehčí model Light (231 g pro velikost M), který vyhovuje na naprostou většinou občasných zimních výletů. Oceňuji i vydařený praktický tuhý obal nesmeků.

Tarp Warmpeace Shelter

Prostorný tarp pro dva na méně náročné či kratší výlety, na vandry po Česku již nevozíme nic jiného. Záložní řešení při nepřízni počasí. Skvělá nenápadná khaki barva plachty je jako dělaná do českých podmínek.

Boty INOV-8 Roclite Recycled

Původně pořízeny na horské výlety v teplém Ománu, nakonec tyhle lehké trekovky nesundávám přes rok skoro z nohy. Díky civilnímu designu našly boty využití jako perfektně pohodlná obuv do města.  Stejně tak si na běhání v terénu partnerka oblíbila model Trail Talon 290.

Jídla Adventure Menu Lightweight

Na závěr jsem si nechal velkou srdcovku. V Česku vyráběná vakuově sušená jídla zamíchala chuťovými buňkami trekařů. Stále mě překvapuje, kolik se v tak malém a velmi skladném stogramovém balíčku skrývá chutí a radosti z dobrého poctivého jídla. Po několika dnech v divoké přírodě to člověk ocení nejvíce. Pro horského fotografa, který si nosí vše sám na zádech, je takto lehké a chutově skvělé jídlo doslova zázrakem v ryzí podobě. Chilli con carne je chutná kovbojská nálož energie, pálivá Tikka masala zahřeje i zmrzlého. Partnerka ocení jemnější chutě smetanové Kuřecí kormy s rýží či Penne s boloňskou omáčkou a parmezánem. Tohle jídlo je tak dobré, že se po treku ani netěšíme do hospody. Stačí zalít horkou vodou, tudíž příprava šetří i palivo. Top strop.

Článek připravil Pavel svoboda

Ahoj Pavle, díky že sis na nás udělal čas. V českém “rybníčku” jsi známým cestovatelem a fotografem, ale určitě bude řada lidí, kteří tě ještě neznají. Jak by ses stručně jako cestovatel charakterizoval?

Ahoj, zdravím tým Nalehko i všechny fanoušky cestování a zajímavých treků. Mám rád velké hory i lidi tam žijící, neokoukané treky s trochou dobrodružství. Miluji přírodní termální jezírka, svobodu cestování a zážitky spojené s pobytem v přírodě a s focením na cestách.

Jako vystudovaný geograf je cestování v podstatě tvým oborem, jak moc se snažíš k cestám přistupovat vědecky, objevitelsky?

Ha, vědecky vůbec, ale možná vlastně trochu jo. Nenásilnou formou popularizace geografie při mých výstupech z cest, přece jenom jsem ten zeměpis studoval hodně dlouho 🙂 Objevitelsky? To je dost silné slovo, nicméně rád koukám po nových místech, oblastech, trecích, možnostech, ale i po méně známých svátcích a tradicích. Takové malé dobrodružství při svém vlastním objevování na cestách.

Nejsem a nechci být v časovém, presu, což dává cestám větší pohodu a prostor pro zážitky i setkání s místními lidmi.

Jsi zarytý plánovač, který musí mít vše do puntíku připravené, nebo necháváš víc prostoru pro improvizaci?

Jsem s plánováním čím dál větší pankáč! Nicméně, to, že někam jedu, znamená, že mám plus mínus jasnou představu, proč tam jedu, co tam chci zažít a nafotit. Hodně řeším vhodné načasování do příhodné sezóny pro moje aktivity na cestách. Tím, že jezdím většinou vždy minimálně na měsíc, nejsem a nechci být v časovém presu, což dává cestám větší pohodu a prostor pro zážitky i setkání s místními lidmi. Na focení je ze všeho nejvíce také potřeba právě čas. Zároveň nemám moc v oblibě místa a akce, které vyžadují příliš administrativní přípravy, jak doma, tak poté na místě.

Mezi nejlepší nápady svého života řadím rozhodnutí vyrazit na velkou půlroční cestu po Jižní Americe.

Vzpomeneš si na svou průlomovou, velkou cestu, kdy sis řekl, tak v tomhle duchu chci přesně pokračovat?

Tady mám jasno, po několika prvních rozkoukávacích cestách jsem odjel na půl roku studovat na Island a v rámci toho také na týdenní výlet do zimního Grónska, což byly iniciační zkušenosti, díky kterým jsem obul toulavé boty, které se jen tak nedají vyzout. Mezi nejlepší nápady svého života řadím rozhodnutí vyrazit na velkou půlroční cestu po Jižní Americe, už to bude skoro deset let, ale pořád z toho čerpám.

Jako jeden z mála u nás se dlouhodobě živíš přednášením o svých cestách. Jak těžké je se v dnešní přesycené době s tímto formátem prosadit?

Za prvé jsem moc rád, že se něco takového povedlo a je to vůbec možné. Za druhé je potřeba říci, že za tím stojí spousta práce, času a energie. V cestovatelských projekcích jsem si našel prostor, jak s diváky sdílet nejen zážitky z cest, motivaci k pobytu venku, ale také pozitivní energii a radost, kterou nám cestování a hory dávají. Uživit se pouze přednášením by ale šlo těžko bez desítek tištěných reportáží v médiích, mých dvou knih, oblíbených nástěnných kalendářů, fotografických workshopů či prodeje fotek ve fotobankách. Takže se jedná o širší balík navzájem propojených aktivit, který se ale komplet točí kolem cestování a focení na cestách.

Díky skvělé energii na vystoupeních mě to stále baví i po více než 700 uskutečněných projekcích.

Cestovatelských přednášek jsem již viděl možná stovky, ale musím říct, že ty tvé mě stále baví a pokaždé i něčím překvapí. Kde stále bereš tu energii a motivaci dělat to takhle dlouho a hlavně takhle dobře?

Děkuji, to mám radost! Vždy jsem chtěl v projekcích kombinovat neotřelé nápady, historky a zajímavé destinace s nadupaným vizuálním zážitkem podpořeným chutí vyrazit někam ven. Zároveň jsem jako fotograf rád, že na projekcích mohu ukázat výsledky své práce na velkém plátně ještě okořeněné živým projevem. Na přednášky hlavně chodí fajn lidé, často se stejnými zájmy a zapálením pro hory, cestování, focení, člověk se tak pohybuje v příjemně nalazené bublině. Odpověď tedy zní, díky skvělé energii na vystoupeních mě to stále baví i po více než 700 uskutečněných projekcích. Ba co víc, mám dokonce pocit, že snad i stále více, jak člověk sbírá další zkušenosti, zážitky, možnosti srovnání.

Kratší treky se dají spojovat, kombinovat, prodlužovat, v podstatě si myslím, že jakékoli vybočení z tradičního itineráře vede k zajímavějším zážitkům.

Dalo by se říct, že jsi v podstatě takový protipól běžných turistických kanceláří, které lákají na nejprofláklejší místa. Ty naopak vyhledáváš místa neznámá. Jak se ti daří v dnešní době ještě objevovat zapadlé kouty bez lidí?

Stačí se prochodit a procestovat do toho, že se na cesty, mapu a plánování díváš trochu jiným úhlem. Pak zjistíš, kolik se za několika velkými highlighty skrývá dalších zajímavostí. Že na řadě takových “menších” míst můžeš v klidu bezplatně přespat ve stanu, pod tarpem nebo pod širákem a takové zážitky patří k těm nejlepším. I v klasických průvodcích v kategorii “off the beaten path” se stále dají najít zajímavé tipy. Destinace, které mě lákají, se snažím dlouhodobě sledovat, co je kde nového. K lokalitám s méně informacemi projíždím google, náčrtky treků, stahuji GPS trailů, ve finále rád cestuji prstem po mapách.cz, kde již tuším, kde by se nám mohlo líbit. Kratší treky se dají spojovat, kombinovat, prodlužovat, v podstatě si myslím, že jakékoli vybočení z tradičního itineráře vede k zajímavějším zážitkům.

Na cestách trávíš hodně času v odlehlých horách, ale zároveň se snažíš poznat i místní “domorodce” a jejich kulturu. Je občas těžké získat si jejich důvěru, aby se ti otevřeli a nechali tě nahlédnout i do jejich soukromí?

Už to, že přijdeš do nějaké odlehlé osady pěšky s báglem na zádech, je dobrá výchozí pozice. Přicházím s úsměvem, pokorou, klidem. Pokud to jde, snažím se v atraktivních horských vesnicích ubytovat přímo u místních, což je perfektní cesta k poznání, kontaktu, ale i k přímé podpoře zdejších obyvatel. Zdravá zvídavost, lehká fotografická drzost a našlápnutí naproti tomu, co bych rád viděl, otevírá dveře za nevšedními zážitky. Mám rád hory, kde trek velehorskou divočinou začíná a končí v horských osadách, ideálem jsou odlehlé vesnice, kam dodnes nevedou silnice. Ale hodně rychle nám jich ubývá …

Měl jsem v životě veliké štěstí. Dobrej parťák na dlouhé cesty je vzácná věc.

Další věc je, že většinou cestuješ sám nebo s partnerkou. Ve dvou lidech se k místním dostaneš daleko snáz, než ve skupině 10 lidí. Vnímáš to podobně?

Určitě, navíc v páru jsi prostě důvěryhodnej. Dva lidi jsou pro mě maximální velikost skupiny 🙂

Když už jsme zmínili tvou partnerku. Dalo by se říct, že takové společné cestování vztah dost prověří. Předpokládám, že vy ale budete za ty roky strávené na cestách už hodně sehraná dvojka že?

Měl jsem v životě veliké štěstí. Dobrej parťák na dlouhé cesty je vzácná věc.

Mimo cenné společné zážitky je taky skvělé, že když cestujeme spolu, nečeká na mě netrpělivě žena doma “za pecí”. Jsem moc rád, že nás baví podobné věci. Vytváříme společně zajímavý cestovatelský příběh.

Odlehčení potřebné outdoorové výbavy mi dovoluje přibalit ještě profi foto techniku a vydat se s ní do míst, kam se běžně fotografové nedostanou.

Zcela zásadní je pro tebe pořizování fotografií na cestách. Fotografická technika v tvém batohu zaujímá výsadní místo, tím pádem ale musíš mít poměrně vyladěnou i ostatní výbavu, abys netahal 30 kilový batoh. Jakou roli u tebe hraje ultralehké vybavení?

Fotograf bude těžko kdy chodit na horské výpravy úplně v ultralightu, ale právě vyladění a odlehčení potřebné outdoorové výbavy mi dovoluje přibalit ještě profi foto techniku a vydat se s ní do míst, kam se běžně fotografové nedostanou. Důležitým bodem pro mě bylo princip “nalehko” přenést do veškeré výbavy, ať už je to zmíněné focení, nebo moje milované rybaření. Při pořizování nové bezzrcadlovky a objektivů jsem koukal hlavně na maximální poměr váha/výkon a malé rozměry.

Je nějaký ultralehký kousek, který ti dokázal dost zásadně ulehčit pobyt venku?

Na delších akcích je základem kvalitní spaní, proto jsem nadšenej ze čtyřsezónní karimatky Klymit Insulated Ultralite, v kombinaci s tyvekem už toho prožila hodně bez jediné újmy. A hlavně vůbec nešustí, je tichá 🙂 Mám rád věci, které jsou dobře sbalitelné a tohle je přesně tento případ. Rád vybavení také hodnotím až po několika desítkách až raději stovkách použití. Perfektním a pohodlným držákem jsou trekové hole Fizan Compact, lehká nepromokavá bunda Rab Zenith již podržela na celé řadě drsnějších horských akcí. Lehké trekovky INOV-8 Roclite Recycled nakonec nesundávám přes rok skoro z nohy.

Většina fotografů, kteří to myslí s fotkou vážně, mají za hlavní cíl vydání vlastní knihy, protože z dlouhodobého hlediska to má jednoznačně nejvyšší hodnotu. Tobě se vydání vlastní knihy již podařilo. Máš v plánu ve vydávání knih pokračovat a považuješ to jako jednu z nejdůležitějších možností sebeprezentace?

Určitě, ty nejlepší příběhy by měly být zvěčněny v knihách. Kniha je pro mě jako fotografa i cestovatele stále vrcholnou tečkou za daným příběhem. Tam nezestárnou, ale zrají a získávají na hodnotě. S velkým nasazením jsem zvládl vydat první dvě své knihy vlastním nákladem, jedná se o fotografické cestopisy o velkých půlročních cestách, které mi stále dělají patřičnou radost. Další kniha samozřejmě bude, jen musí dozrát ten správný čas.

Mám rád svéráznou Střední Asii, Kavkaz, divočejší Jižní Ameriku, ale takový životní top je asi Nepál.

Každá země má svá specifika, své kouzlo a není těžké se do ní zamilovat. Pokud bys ale měl vybrat jednu zemi, jeden kout, který ti přirostl nejvíce k srdci, který by to byl?

Bude to samozřejmě nefér vůči některým dalším oblíbeným lokalitám, mám rád svéráznou Střední Asii, Kavkaz, divočejší Jižní Ameriku, ale takový životní top je asi Nepál. Dlouhé treky z džungle, lesem až k ledovcům, odlehlé vesničky, skvělí lidé, jídlo, tradiční kultura, peckové focení, pohoda, Himálaj je srdcovka. Bohužel je ale v Nepálu hodně top treků limitováno povinnou nutností průvodce a ve vzduchu aktuálně visí další změny k horšímu, což je velká škoda.

Fanoušci Nalehko jsou z drtivé většiny nadšení trekaři. Máš nějaký tip pro naše čtenáře kam vyrazit?

Na populární stezky vyrazit ideálně lehce po sezóně. Nechat si čas i na vedlejší údolí, zacházky, kam většinou nikdo nechodí. V Evropě bych doporučil podzim, když to vyjde, je to pecka. A rozhodně není takové vedro jako v létě. A když není času nazbyt, v Česku stačí vyrazit ven i na jednu noc.

Máš již nějaký konkrétní plán na letošní rok? Případně kde se s tebou mohou lidé v nejbližší době setkat v rámci tvé přednáškové šňůry?

Přednáším do konce dubna a pak vyrážím na další zajímavou cestu, k sledování budou ochutnávky na mém FB a Instagramu. S projekcemi pak budu pokračovat zase od října, všechny termíny včetně fotografických workshopů najdeš na mém webu  www.photo-svoboda.cz, těším se moc na setkání.

Pavle, mockrát ti za celé Nalehko děkuji za rozhovor a tvůj čas. Přeji ti lehký krok v životě i na cestách a doufám, že se uvidíme na našem podzimním Nalehko festu!

Rozhovor připravil Václav Malinský