Exkluzivní rozhovor s legendou závodu 1000 mil, Petrem Ozogánem – 2. díl

Jedna věc je, co ti dovolí tělo, ale myslím, že zrovna v tvém případě bude hlavní složkou tvých výkonů správné nastavení hlavy. Mám pocit, že hlavou své tělo dokážeš oblbnout, a proto jsi schopný podávat takové výkony. Jak to děláš? Máš už nějaký program, který prostě na startu zapneš a vypneš ho až v cíli?

Chodím nejraději pokaždé sám. Nevadí mi, že si nemám s kým popovídat. Zvykl jsem si, že jako bych snad vypínal myšlení. Že jdu často už automaticky, jako by snad v nějakém úsporném režimu. Někdo se mě kdysi ptal, na co cestou myslím. Jestli prý neřeším z dlouhé chvíle nějaké matematické rovnice. Je pravda, často v duchu počítám, kolik kilometrů mám ještě před sebou, kdy kam dojdu. Vzpomínám, jak dlouho jsem šel který úsek předchozí roky. Vzpomínám také (s přibývajícími roky čím dál hůře), kde jsem předtím spal. Hlava prostě stále jede, nemá čas myslet na nepříjemné věci.

Snadné je například zvyknout si na letní vedra. Stačí si uvědomit, že já prostě musím jít dál, i když bych se nejraději svalil do stínu pod stromem. Důležité je mít dost tekutin, a šlapat stále vpřed. Vloni to ale bylo dost těžký. Například za Trenčínem se mi už teplem zasekávala navigace. Protože jsem ale věděl, že do večera musím ještě dojít dost daleko, tak jsem tu hlavu snad už musel opravdu vypínat.

Za ty roky, našel jsem si už pár technik, jak se vyhecovat k větším výkonům. Založeno je to dost na drilu, na vypnutí myšlenek, že něco nejde. Naučil jsem se, že to jít musí. Rád například na hodinkách sleduji, jak jdu rychle. Když mě to chytne, jdu třeba i do kopce rychlostí šest kilometrů za hodinu. A snažím se jít rychle třeba i několik hodin za sebou, odpočívat přitom co nejméně. Připadám si opravdu občas jako naprogramovaný stroj. Škoda jen, že to nejde dělat celou cestu.

Vím, že vybavení pro tebe zase tak zásadní není, ale každý gram samozřejmě počítáš, protože čím je člověk lehčí, tím je rychlejší a efektivnější. Zajímá mě, jak vypadala tvá výbava v prvních ročnících Mílí? V té době se přeci jen o ultralightu skoro nic nevědělo…

Za padesát let, co jezdím ven, se toho opravdu hodně změnilo. Když jsem začínal vandrovat, nebyly například žádné karimatky. Každý jsme měli jen kus igelitu, navíc kus celty. Na začátku jsem neměl ani žádný spacák. Sešil jsem si jen deku a s ní jsem jezdil ven. Kupodivu, dalo se tak na víkend sbalit dost nalehko. Stačilo k tomu přidat ešus a to bylo vše, co člověk tehdy potřeboval.

Je pravda, první rok Mílí jsem nevěděl, jak se na tak dlouhou cestu sbalit. Já tehdy například sebou táhnul půl kila čokolády (Studentská pěčeť). Čokoláda, to jsou přece kalorie. Možná jsem si myslel, že budu někde v divočině, kde nebude možné zajít do obchodu. Dlouhé roky jsem taky sebou vozil papírové mapy. Naštěstí, doba se už hodně změnila.

Mám dojem, dnes vozí lidé plno zbytečností. Hlavně elektronika je moc těžká. Na vše musí být nějaká nabíječka, baterie nevydrží dlouho. První rok na mílích, měl jsem jen tlačítkový mobil. Každý večer jsem z něj odeslal SMSku s polohou, kde jsem. Baterie vydržela nabitá celý týden. Dnes má každý v mobilu mapy a internet. A musí každý den hledat cestou nějakou zásuvku.

Rozhodně je bezva, že s dnešním vybavením je to už lepší. Hlavně je už možné se lépe vybavit do deště. A není nutné tahat kvůli tomu těžký batoh. Taky jsem moc rád za dnešní funkční oblečení.

Předpokládám, že s dalšími ročníky a přibývajícími zkušenostmi tvá výbava prodělala určitě změny. Jak jsi na tom teď? Co je pro tebe zásadní kus tvého vybavení?

Mám dojem, že to není u mě s každým rokem vývoj k nějakému ultra lehkému speciálnímu vybavení. Spíše záleží na tom, jaký si dám cíl. Když chci být rychlý, snažím se brát si toho co nejméně. Jindy už na začátku cítím, že se nebudu nikam hnát a táhnu toho sebou na zádech klidně více.

Dvanáct let jsem sebou vozil místo pořádné karimatky jen obyčejnou tenkou alumatku. Váží asi sto gramů. Je pravda, moc jsem se na ní nevyspal. Až vloni jsem si vzal poprvé nafukovací karimatku. Věděl jsem, že budu na cestě dlouho. Byla to bezva změna. Možná i proto jsem spal každou noc déle.

Za ty roky, dost jsem si zvyknul na žďárák S.O.L. Escape Bivvy. Je to vlastně nouzový bivak z pokovované fólie, který váží 240 gramů. S tím prvním jsem jezdil asi osm let, vloni jsem si koupil stejný znovu. Lidé na něj mají různé názory, mě ale vyhovuje.

Velký význam má batoh, aby byl lehký a pohodlný, přesto se do něj vše potřebné na cestu vešlo. Většinou mi běžně prodávané batohy nevyhovují. Každý batoh se snažím nějak vylepšit. Jednou jsem si dokonce batoh sám ušil a sloužil mi v pohodě na cestě kolem republiky.

Pro někoho bývá důležitou výbavou vařič. Pro mě je to zbytečnost, protože jsem poznal, že i několik týdnů na cestě se dá přežít bez teplé stravy. Jen minulý rok, kdy jsem šel v kuse sedm týdnů, měl jsem sebou lehký lihový vařič s nerezovým hrnkem.

Je těžké sladit výbavu. Je možné brát sebou jen naprosté minimum, které skoro nic neváží. Když se ale zhorší počasí, může to znamenat problémy. Nesnažím se proto vše vážit.

Vím, že jsi známý milovník spaní na zastávkách. Co ti na tom vyhovuje? Nejsi raději schovaný někde v lese, dál od lidí?

Když se tak dívám zpět a snažím se přijít na to, jak k tomu došlo. Je za tím znovu snaha být na závodu 1000 Mil co nejvíce efektivní. Je to závod, takže se musím snažit být co nejrychlejší. Hledat v lese nějaké dobré místo na přespání zabere nějaký čas. Toho já na závodě moc nemám. Snad i proto, že o tom, kde zůstanu na noc, se rozhoduji často až za tmy. Už při plánování trasy si poznamenám, kde je na mapě nějaká zajímavá autobusová zastávka. Je jich rozhodně víc než nějakých přístřešků v lese.

Zajímavé je, že zejména na Slovensku je plno zastávek, kde se s tím už nějak tak počítá. Bývá tam občas i kanape, kde se dá bezva pohodlně vyspat. Navíc, mám za ty roky možnost sledovat, jak se takové zastávky postupně mění. Zažil jsem na své cestě už pár zastávek, které postupně, čím dál více chátraly, až je zbourali a postavili tam nějakou moderní z plexiskla, kde už nemělo cenu se na noc zastavovat.

Přítomnost lidí na zastávkách, kde spím, mi rozhodně nevadí. Přesněji, zajímá mě to jen večer, když hledám místo na spaní. Snažím se být proto zejména na Slovensku mimo problematické oblasti s výskytem lidí, kterým by se nemuselo líbit, že si tam u nich na zastávce vybaluji spacák. Navíc, večer a v noci bývá na zastávkách klid.

Jednou jsem na zastávce na Slovensku, ještě za soumraku vyrušil mladou dvojici, které jsem hned oznámil, že tam hodlám zůstat až do rána. Zklamaně proto odešli někam jinam. Na stejné zastávce (spal jsem tam v průběhu let už třikrát), mě v noci otravoval bezdomovec, jestli nemám nějaké víno. Později potom jiný rok, kontrolovala mě na stejné zastávce před ránem policejní hlídka, co že jim tam dělám. Stačilo jím říct, že jsem turista, že ráno půjdu zase dál. Potká vás v lese v noci tolik dobrodružství a setkání se zajímavými lidmi?

Horší to může být na zastávce ráno, když jedou lidi do práce. To se snažím být ale pryč ještě dříve, než se tam můžu s nimi potkat. Párkrát se mi už ale stalo, že jsem to nestihnul. Lidé byli pokaždé velmi
tolerantní, snažili se být ohleduplní, aby mě nevzbudili. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že by to někomu vadilo.

Zastávky jsou ve většině případů zastřešené, odpadá tím starost řešit stan/přístřešek. Nosíš s sebou nějaký lehký tarp/přístřešek nebo ho naopak nebereš nikdy?

První rok, měl jsem sebou jako správný tramp kus igelitové plachty. Jednu noc jsem si z ní opravdu postavil nouzový přístřešek, protože začalo pršet. Přiznám se, já tam najednou cítil, že když je špatné počasí, musím jen pasivně čekat, jak to vše dopadne.

Další roky, snažil jsem se už nenechat nic náhodě a snažil se být na noc pokaždé na místě, kde byla nějaká střecha. Takže nejčastěji autobusová zastávka, nebo nějaký přístřešek v lese. Ne vždy to jde, někdy je nutné kvůli tomu ujít třeba i deset kilometrů. Občas se navíc stane, že ta zastávka, kam dojdu, je z různých důvodů na spaní nepoužitelná, musím jít zase dál. Sice nadávám, jsem ale díky tomu o pár kilometrů dál.

Klasický Tarp (Gatewood Cape) jsem měl sebou jen jednou. Bylo to v roce 2020, kdy se počítalo s tím, že bude možné se v Nové Sedlici na Slovensku otočit a jít to i zpět. Počítal jsem s tím, že budu na cestě výrazně déle. Snažil jsem se proto vytvořit si snadnější podmínky, kdy nebudu moc stresovaný, jestli najdu večer nějaké kryté místo na spaní. Díky covidu se na poslední chvíli změnila trasa, kdy se šlo jen kolem republiky. Já ten tarp za celou cestu z batohu vůbec nevytáhnul, pokaždé jsem našel na spaní bezva místo.
V roce 2023, kdy se šlo 2020 mil (tam a zpět), znovu jsem řešil, jak zajistit vhodné spaní. Tentokrát, měl jsem sebou jen pončo (Sea To Summit Ultra Sil Nano), ze kterého by bylo možné postavit na noc přístřešek. Byl jsem na cestě sedm týdnů, nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych ho musel na noc použít.

Beru to tak, že kdybych byl po celou dobu cesty někde v lese a v přírodě, bez nějakého přístřešku bych se rozhodně neobešel. Vzhledem k tomu, že chodím denně desítky kilometrů, dokážu si už naplánovat konec dne do místa, kde už najdu nějaké kryté místo na spaní.

Na Slovensku máte striktně nastavená pravidla závodu, že přes noc nesmíte kvůli medvědům přespávat mimo civilizaci. Jak velká komplikace tohle je?

Nevím, jestli je to přímo komplikace. Já to beru, že jsou prostě jiná pravidla a snažím se je respektovat. Míle jsou organizovaný závod, rozhodně by to byl malér, kdyby některého závodníka napadnul medvěd. Chápu proto, že máme zákaz pohybovat se po setmění na Slovensku mimo obydlené oblasti.

Pár let na začátku to tak nebylo, nějak jsem si neuvědomoval, že by tam mohlo nějaké nebezpečí být. Klidně jsem proto chodil v noci přes les. Domorodci si z nás přitom občas utahovali, že prý, jestli se nebojíme medvědů. Mám dojem, oni nás přitom jen tak strašili. Vše se ale za poslední roky hodně změnilo. Tentokrát se nás domorodci znovu ptají, jestli se nebojíme medvědů. Je přitom ale cítit, že oni se těch medvědů už sami bojí, že už ani nechodí do lesa. Potkal jsem přitom jednoho domorodce, který mi se strachem v hlase dal nějaký dělobuch, prý až potkám medvěda, mám škrtnout sirkou, zapálit knot a hodit dělobuch medvědovi pod nohy.

Myslím si, že zákaz spát na Slovensku mimo obydlená místa není velká komplikace. Je jen nutné díky tomu plánovat, kam můžu do večera dojít. Nezůstat na noc někde v lese. Je pravda, občas je to problém, protože občas je úsek dlouhý třeba 25 kilometrů, který je nutné projít na jeden zátah. U pěšáka to může být někdy těžké, cyklisté si ale libují, že mají možnost se na Slovensku v noci vyspat. Pro ně je totiž mnohem snadnější projet neobydlená území, kde nesmí být přes noc.

Pojďme do roku 2016. Poprvé stojíš na startu mílí s kolem. Chtěl sis tuhle disciplínu pouze odškrtnout nebo za tím bylo něco víc?

Hlavně jsem chtěl zvládnout Míle ve všech třech kategoriích. A to kolo jsem si nechal na konec záměrně. Stále si myslím, že na kole jezdit neumím. Přesto jsem cítil, že bude snadnější než ta koloběžka. Byl jsem přitom první, kdo zdolal Míle ve všech třech kategoriích. Já to bral jako osobní výzvu, říkal jsem tomu Mílařský triatlon. To až později, každý, kdo to dokáže, dostane zelené triko. A právě kvůli tomu zelenému triku jsou další lidé, co zkouší zdolat Míle i v dalších kategoriích.

Honza Kopka kdysi tvrdil, že Míle jsou nejnáročnější ultra cyklistický závod ve střední Evropě. Možná, že jich je dnes už více. Rozhodně je však těžké pro běžného člověka zdolat tolik kilometrů náročným terénem na kole. Hlavně proto, že nemá možnost si odpočinout, musí jet každý den bez odpočinku. Pro mě to byla tehdy opravdu velká výzva.

Cyklisté mají na Mílích danou přesnou trasu, kterou musí projet. Když chtějí nějak odbočit (například na nákup), musí se potom vrátit zpět.

Rozhodně si myslím, že jet Míle na kole je snadnější než jít to pěšky. Jak často i sami cyklisté říkají, oni se na tom kole občas vezou i bez šlapání, pěšák, ale musí ujít poctivě každý metr trasy. Navíc je zajímavé, že je už dost pěšáků, co zvládlo Míle napřed pěšky, potom i v pohodě na kole. Naopak, dost cyklistů má problém ujít Míle pěšky.

Dodnes si ze mě Honza Kopka utahuje, že neumím na kole zatáčet doleva. Proto si mě v roce 2016 vyfotil krátce po startu, kde taková zatáčka byla. Ve skutečnosti je to mnohem horší. Dodnes, i když jsem dojel Míle na kole, neumím na něm jezdit bez držení řídítek. Bojím se, když se pustím řídítek, že si rozbiju hubu.

O rok později ses už opět vrátil k chození. Vnímáš chůzi jako ten nejlepší možný a nejpřirozenější pohyb?

Pěšky chodím rád. Nevadí mi, když musím jít někam daleko. Klidně přitom kousek popoběhnu. Kdysi jsem měl i auto, za volantem se ale necítím dobře. Raději chodím. Určitě to byla jen náhoda, že jsem začal chodit takhle dlouhé cesty.

Nejde jen o tu chůzi. Plno lidí začalo při covidu chodit ven. Jsem rád, že se zvedli od počítačů a užívají si více venku v přírodě. Někdo ujde třeba jen deset kilometrů za den, další dvojnásobek. Každý ať si jde v klidu svým tempem. Je bezva, že maminky putují s dětma. Každý může mít jiný cíl.

Žijeme v době, kdy si už nedokážeme představit život bez aut. Není to až tak moc dávno, kdy se chodilo více pěšky. Třeba i Karel Hynek Mácha šel pěšky do Říma. Pěšky je možné dojít kamkoliv. A není nutné jezdit kvůli tomu někam daleko do ciziny. Je možné se zvednout z gauče a prostě jít, třeba i jen kousek. Za týden jít potom o kousek dál. Takto je možné v pohodě natrénovat postupně i na delší cesty. Naučit se přitom poznávat, jaké vybavení je k tomu nutné mít sebou. Je to bezva relax vypadnout od běžného blázince všedních dní.

V roce 2018 sis stanovil osobní rekord na poloviční trase 500 mil. Trasu jsi dokončil za 7 dní s denním průměrem cca 82 km. Jak se ti tohle povedlo? Dovedu to pochopit u trénovaného elitního ultramaratonce, který naběhá ročně 10 tisíc km, ale jak tohle dokáže člověk v 60 letech bez předešlého soustavného sportovního tréninku?

Já se musím k nějakému extrémnímu výkonu nějak vyhecovat. Mít nějaký důvod si za tím jít. V tom roce 2018 mi jeden z pěšáků, se kterým jsem se roky předtím na trase potkával, řekl provokativní myšlenku. Prý by bylo možné dojít celých 1000 Mil za dva týdny. Do té doby, chodilo se to běžně za 18 až 20 dní. Tak jsem si to chtěl za těch 14 dní zkusit.

Ten rok, sešlo se nás tam na startu zase docela dost bláznů. Cítil jsem, že to bude tentokrát opravdu hodně rychlé. Chtěl jsem zkusit, dostat ze sebe maximum. Podřídil jsem tomu vše. Dávat 80 kilometrů denně není až tak moc. Chůzí se to dá stihnout za 16 hodin. Z toho jsem vycházel. Není nutné běžet, stačí být stále v pohybu, zastavovat se co nejméně. Na to nemusím být nějak extra trénovaný ultramaratonec.

Zkusil jsem si poprvé jít to co nejvíce nalehko. Šlo se mi výborně, nemusel jsem často zastavovat. První tři dny, šel jsem skoro nonstop.

Jen v noci jsem si občas někde lehnul na chvíli na lavičku, nebo jen tak do příkopu u cesty. Nevytahoval jsem ani spacák. Když mi byla zima, šel jsem zase dál. Poznal jsem tehdy, že je možné poručit hlavě.
Nejzajímavější pro mě bylo sledovat, co to se mnou dělá. Občas jsem si musel lehnout u cesty i ve dne, abych byl schopen jít dál. Stačí třeba jen dvacet minut, tělo se rychle vzpamatuje a je schopno jít dál. Horší to bylo v noci. Cítil jsem, že jsem v nějakém divném režimu. Listí na stromech bylo i ve tmě sytě barevné. Viděl jsem, jak se seskupují do různých tvarů. Tušil jsem, takhle nějak se možná cítí feťáci, když jsou v extázi. Začal jsem taky potkávat lidi, kteří byli jen přeludem. Cítil jsem, že ne vše je reálné.

Ten rok, sáhnul jsem si dost na dno. Došel jsem do půlky závodu na metu 500 mil za týden a pár minut. Spal jsem přitom každý den maximálně tak tři hodiny. Nejhorší na tom byly nohy, těžko jsem už ohýbal kolena. Cítil jsem tehdy, že dál už to nepůjde. Spíše jsem se už bál, jestli jsem to nepřehnal. Raději jsem proto skončil. Tehdy se ale potvrdilo, že je opravdu možné dojít celých 1000 mil za dva týdny. Dokázal to Tomáš Kadlec, který měl necelých 30 let. Byl jsem tehdy rád, že i ve svém skoro důchodovém věku můžu stále závodit s tak mladýma klukama.

Ještě mě zaujalo, že v tomto roce byla tvá trasa výrazně kratší. Jak se ti povedlo ubrat cca 150 km oproti předešlým letem?

Každý rok je jiný. Jak už bylo uvedeno, je to pro pěšáky vlastně takový velký orientační závod, kdy je nutné projít zadanými body. Záleží potom na tom, kudy se jde, kde se dá trasa zkrátit. Když prší, nebo v noci, chodím více po silnici. Terénem hlavně když si to chci užít a nikam nepospíchám.

Česká část trasy, tam se snažím už většinou projít to co nejrychleji. Slovensko, kde to znám méně se snažím procházet pokaždé jinými cestami, abych poznal nová místa. Tam se také rád potkávám s lidmi kolem cesty. Každý si tam může najít svou cestu. Méně náročnou podhůřím Nízkých Tater, nebo naopak těžkou po hřebenech.

Lidé se často ptají, jestli si je člověk schopný trasu při takových výkonech ještě užívat. Jak to máš ty?

Myslím si, že je velký rozdíl, jestli jede někdo Míle na kole, nebo je jde pěšky. Ti cyklisti, co jsou vpředu, ti to opravdu valí co nejrychleji. Taky si myslím, že nemají šanci si to užívat. Hlavně se nezastaví u cesty, aby si popovídali s domorodcem. Chápu ale, oni si to užívají právě tímto. Nedají se ničím rozptylovat, soustředí se jen na svůj výkon.

Já chodím pěšky, mám proto čas vše kolem sebe více vnímat. Když někoho potkám, pěkně ho pozdravím. Někdy si potom spolu na chvíli popovídáme. Já si to takto užívám. Je potom ale nutné jít třeba i celý den až do tmy.

Čím jsem starší, tím více se snažím si trasu užívat. Necítím už potřebu se někam honit. Hlavně když vidím, že toho před sebou už nemám šanci dohnat. Nebo když vím, že ten za mnou už nemá šanci mě dojít. To je paradox takto dlouhých závodů. Chodím přitom nejraději sám. Mám dojem, ve více lidech bych si to tak neužíval.