Krkonošské toulání

S vidinou prodlouženého víkendu se mi v hlavě pomalu začínal vytvářet plán na kratší výlet s přespáním venku. Jakmile jsem doma dostal zelenou s tím, že můžu vyrazit v pátek ráno, abych byl v sobotu na oběd zpět už začínám projíždět mapy a pomalu si naklikávat trasu.

Když tak projíždím všechny naše výlety, dochází mi že v našem magazínu stále nějak opomíjíme naše nejvyšší hory – Krkonoše. Předpověď na víkend ukazuje hodně proměnlivé a chladné počasí, to je jedině dobře. Je 1.máje a v Krkonoších by mohla být jen hrstka “odvážlivců”. Cíl je pro tentokrát trochu jiný, žádné polykání kilometrů, ale procházka na pohodu a hlavně si vyčistit hlavu od toho všeho co se v poslední době děje. Krkonoše budou pro tenhle účel ideální, člověk může strávit celý den vysoko v horách, v podstatě bez civilizace.

Ve čtvrtek večer balím batoh. Komplet výbava 4,2 kg. Zjišťuji, že jsem se za ty roky v odlehčování posunul už tak daleko, že i 35 litrový batoh je na mě už zbytečně velkej. Se stejnou výbavou bych se nebál vyrazit klidně na měsíční trek. I když jsem za poslední dobu trošku zpohodlněl a občas si beru věci, které bych si dříve třeba nebral a nejsou úplně ultralehké. Komfort u mě začal trošku převažovat. Na zádech budu mít pro tentokrát horkou novinku v podobě batohu, který jsme si nechali vyrobit u české značky Rebelt přesně dle našich požadavků. Na tenhle kousek jsem se těšil celou zimu. Zbytek už tvoří můj osvědčený základ spacáku Criterion Quantum 350, karimatky UberLite a oblíbeného tarpu Gatewood Cape. Ten mám do budoucna v plánu nahradit tarpem SMD Deschutes Plus a to hlavně z toho důvodu, že je o něco prostornější a má po obvodě našitou moskytiéru, ta se měla obzvlášť letos hodit, protože jsem měl za týden vyrazit do Skotska na Cape Wrath Trail, tenhle plán ovšem ze známých důvodů zatím padá.

Má plánovaná trasa  v Krkonoších je okruh, který začíná i končí v Harachově. Budu se tedy převážně vyskytovat v západnější části Krkonoš. V pátek ráno sedám do auta a za chvíli jsem už na místě. Na centrálním parkovišti kousek od Mumlavských vodopádů stojí 2 auta. Jindy to tady bývá poměrně nahuštěný, dneska tu ale nikdo není. Během chvilky už mizím na pěkné lesní pěšince, mimo značené trasy. Procházím okolo obory, která má sloužit pro přezimování zvěře. Dle map by se tu člověk neměl pohybovat do konce dubna. A skutečně, když procházím okolo, obora už je otevřená. I tak se ale raději držím dál a oboru obcházím. Začínám pomalu stoupat Bělovodským dolem. Zem je tu ještě pořádně nacucaná vodou a místy zaplouvám po mechové pěšince až skoro po kotníky do vody. Za chvíli to bude na nepromokavé ponožky.

O kus výše se snažím dostat přes potok na druhou stranu a napojit se na další neznačenou cestu. Objevuji se ale v hustém porostu a po cestičce tu není jediná náznak. To jsem si zase něco vymyslel… Vynořuji se ale na suťovém poli odkud je nádherný výhled. Les tu má neskutečně sytou barvu, všude okolo jsou smrky a jen kousek přede mnou vyčnívá solitérní modřín. Pokračuji hodně hustým porostem čistě na směr a asi po 10 minutách se konečně napojuji na cestu. Po ní už pohodlně stoupám až se napojím na Janouškovu cestu, ta je značená jako cyklostezka, ale dneska to tu moc na cyklisty nevidím.

Po své pravé ruce mám skvělý výhled na Lysou horu a celý hřeben. Je tam ještě poměrně dost sněhu, tak jsem zvědav jak to bude vypadat o kus výš. Po chvíli se napojuji na značenou cestu pod Voseckou boudou. Místy přecházím ještě zledovatělá místa. Užívám si to, nikdo tu není. Až teprve u Vosecké boudy potkávám německý pár. Chvíli se jen tak kochám. Je tu dost větrno, tak nahazuji Flashpoint a měním ponožky za nepromokavé.

Z Vosecké boudy pokračuji dál po zelené přes Navorskou a Labskou louku až k prameni Labe. Tady je sněhu opravdu hromada. Je to dost mokrý a celkem se to boří. Ještě že jsem si přibalil ty nepromok. ponožky. Potkávám tu jen hrstku lidí, jinak tu v podstatě nikdo není. Od Pramene Labe pokračuji Bucharovou cestou, která je celá pod sněhem, jde to celkem pomalu, ale není kam spěchat. U Labské boudy se na chvíli zastavuji a jen se kochám směrem do Labského dolu. Tohle je úchvatný pohled. Tady se kdysi táhl ledovec.

Další kroky vedou po kamenitém chodníčku po zelené směrem na Martinovku. I tady je pořád dost sněhu. Je ale nádherně. Počasí je sice dost aprílové, ale pro Krkonoše tak typické. Chvíli vykoukne sluníčko, aby se během mžiku zase přihnala krátká přeháňka. Užívám si to. Kousek nad Martinovkou v protisměru potkávám 3 běžce. Pak už dlouho sestupuji a kousek pod Medvědí boudou uhýbám do lesa a beru to neznačenou zkratkou. Znám to tady, už jsem tady párkrát běžel. Tahle cestička je parádní, uzounký trailík kde nepotkáte jediného živáčka. Po chvíli už se vynořuji přímo u Labe a Harachovy cesty. Tuhle cestu nechal již na konci 19. stolení vybudovat hrabě Harach, aby spojil Labskou boudu se Špindlerovým mlýnem.

Teď budu Labským dolem zase stoupat zpátky k Labské boudě, nechtěl jsem tuhle cestu vynechat, protože je opravdu nádherná. Po cestě potkávám malou skupinku, která se mě ptá jestli je možné dojít na Labskou boudu a zpátky do Špindlu ještě za světla. Tohle fakt nemám rád… Lidi, kteří vůbec neví kde jsou, kam jdou, co dělají a kromě telefonu v ruce nemají nic. Až je nahoře chytne slejvák, tak si budou volat horskou službu…

Jinak si stoupání dolem fakt užívám. Naposledy jsem tudy běžel nahoru a neměl tolik času se kochat. Dneska jdu na pohodu a tak se hodně rozhlížím. Snažím se identifikovat ledovcové kary, což jsou vlastně takové prohlubně, které tady vytvořil ledovec. Je to fascinující co ta příroda dokáže. Nemáme tady extra vysoké hory, ale Krkonoše jsou fakt ojedinělé a nádherné.

Pozoruji Pančavský vodopád. To je úchvatná záležitost, je to nejvyšší vodopád v ČR, ale takhle z dálky vypadá tak maličký. Je to ale obrovská masa vody, která padá dolů do Labe. Obzvlášť teď na jaře, když taje sníh je tu vody hromada. Zastavuji se ještě u Labského vodopádu a pak už vylézám u Labské boudy. Odtud pokračuji po modré přes Pančavskou louku. Nikdo tu není, jen já a hromada sněhu. Tady by to bylo v klidu ještě na běžky.

Začínám pomale sestupovat podél Mumlavy až ke Krakonošově snídani. Rád bych přespal pod přístřeškem, který je kousek odtud směrem na Voseckou boudu, ale mám ještě dost času. Rozhoduji se tedy ještě vystoupat znovu na Voseckou boudu, že bych si tam počkal na západ slunce. Za mnou je však pěkně černo, blíží se slejvák. Nahoře udělám 2 fotky a za deště běžím dolů. Ze západu nic nebude… Zůstávám u přístřešku, nikdo tu není. V klidu si rozdělávám spaní uvnitř a dělám si večeři. Na zkoušku jsem si vzal Lyofood Chili Sin Carne a musím říct, že to není vůbec špatný, jen by to chtělo větší porci, celkem mi vyhládlo.

Ustává déšť a nakonec se obloha protrhává. Západ bude. Já už ale potřetí na Voseckou stoupat nebudu, takže západ dneska oželím. Kolem 21 h už zalézám do spacáku a rychle usínám. Spí se mi dobře, když mě ve 23 h najednou vzbudí čelovka. Dorazili 3 kluci, kteří tu mají v plánu přespat. Do půlnoci vaří a hází do sebe jedno pivko za druhým. Už nemůžu usnout. Když pak všichni zalehnou, jako na povel spustí šílený chrápání. Ležím a koukám do stropu, tohle do rána nedám. V 1 h vylézám ze spacáku a všechno balím. Těch 7 km do Harachova už prostě dorazím. Nechce se mi to jít, protože by to trvalo ještě cca hodinu a půl, takže prostě běžím. Za 35 minut jsem v Harachově na parkovišti. Sedám do auta a jedu domů. Trochu smutný konec výletu, ale jinak to byla paráda.

Na konec z toho bylo necelých 40 km a nějakých 1600 nastoupaných metrů. Trasa zde.

Vašek M.