Appalachian Trail

3500 km 3-6 měsíců Severní Amerika Springer mountain - Georgia

Musím říct, že to bylo docela dost intenzivních 5 dní. Řekl bych etapa mnoha nej a zvratů. Ale nebudu předbíhat…

6 etapa z Erwin do Damascus, 202km Musím říct, že to bylo docela dost intenzivních 5 dní. Řekl bych etapa mnoha nej a zvratů. Ale nebudu předbíhat… Den odchodu z Erwin jsem nezahájil nejlíp. Chtěl jsem s Flashem a Maplem vyrazit spíš brzo, protože nás čekalo fakt hodně mil. Nicméně já si k snídani koupil masivní koláč s tvarohem a marmeládou a během chatu s Oli jsem ho s půl litrem kafe snědl. Poslední třetina do mě moc nelezla, ale znáte to, každá kalorie dobrá a dokud žaludek vyloženě neprotestuje, tak člověk musí jíst, jinak mu to později bude chybět. Jen jsem spolkl poslední sousto toho třičtvrtěkilovýho macka, bylo mi jasný že to bylo špatně. Takhle blbě mi dlouho nebylo. Koukám na obal a nejsem ani moc překvapenej – právě jsem snědl čtvrt kila cukru. Hodinu mi trvá než se můžu zvednout, nahodit batoh a vyrazit. Otravu cukrem mám poprvé v životě. Je to 16km do kopce a to nepomáhá. Každopádně je to tu parádní prales podél potoka a potom na chvíli výhledy z Beauty Spot.

První jídlo jsem schopnej sníst zas až ve tři odpoledne…

Jinak je ale fakt pěkně. Užívám si to. Je to o to lepší, že hlásili déšť. Nakonec se mi daří natáhnout potřebných 40km ke Clyde Smith Sheltru abych se zase setkal s klukama. Už jsou tam, zalezlí ve spacákách a shelter je plný!!! Jen vedle Flashe je malé místečko. Nicméně vedle něj v rohu se choulí podivnej týpek zamotanej jen do deky a nevypadá zrovna přátelsky. U hlavy má místo batohu sportovní tašku přes rameno. Flash leze ze spacáku, bere si mě stranou a říká, že se s Maplem klidně smrsknou, ale že ten týpek je divnej a že mu dává “híbídžíbís”…Co že ti dává? No “híbídžíbís”??!?!?? Kurňa nevím co to je, ale vím že to nechci! A jdu si postavit tarp trochu stranou. Nakonec nejlepší noc na trailu zatím! Díky “híbídžíbís”… Ráno vyrážím brzo, na programu je Roan Mountain, poslední kopec přes 6000ft (1900m) a zítra se má zase kazit počasí, tak ať jsem pryč co nejdřív. Kluci v sheltru ještě spí. Na malé skalce s výhledem chytám 4G tak si chvíli volám s Oli, dokonce i s videem!

Mám radost že je můžu aspoň na chvilku vidět.Terka dělá pokroky a Oli mi vždycky posílá aspoň videa abych nic nepropásnul. Slabá náhrada, ale je to pro mě důležitý a vždycky mě to potěší. Fakt se mi stýská… Z melancholie mě vytrhává podvědomě známá hromada autoplachet v posledním sedle před Roan Mt. a to už se ke mně řítí Freshground a vtahuje mě do svého “stánku”.

Určitě si na něj pamatujete jak nás před týdnem ve sněhu krmil k prasknutí. Nemám hlad, ale kávu bych si dal:-) Tenhle chlapík je neuvěřitelnej. Pořád mluví, usmívá se a během minutky namele kávu, udělá lívance. Jíst jsem nechtěl, ale banánové lívance?? Dobrá, dám si pár 🙂 Jednou rukou mi nakládá lívance, druhou mi strká mandarinky do batohu. Jak říká, je to tu “all you can eat, all you can tow” – vše co sníš a vše co uneseš si můžeš vzít. Jsem tu sám, tak se trochu ptám jak s tímhle začal. Byl prý půlku života na kokainu a cracku a to že vyrazil na AT před 8 lety ho z toho vytrhlo. Od té doby jezdí každé jaro se svým “táborem” a krmí lidi, protože mu to dělá radost a pomáhá mu to už 8 let být čistý. Jak říká, potřebuje mít něco, co dává jeho životu smysl a radost, a tohle “Freshground café” je přesně to pravé. Ten chlapík je úžasnej. Bez ohledu na to, čím si prošel a co všechno si od lidí na trailu vyslechne (lidi tu jsou proto že jim umřel partner, mají různý problémy a nebo jsou bezdomovci a nechtějí jen pomalu umírat ve městě…) tak je neskutečně pozitivní a plný energie. Říká že člověk se prostě musí naučit přijímat všechno, co si pro něj život připravil a mít radost z každého dne, kdy může pro ostatní něco udělat! Mám zas hodně o čem přemýšlet.

S plným břichem šplhám na vrchol. Člověk sice jde pořád jen lesem, ale ten se co chvíli mění.

Protože nejsou skoro žádný výhledy, tak si fotím les, když je zajímavej. Už mám několik stovek fotek zajímavého lesa:-) poslední kilometry přes vrchol jsou jedno velký ledový koryto.

Až na tohle padne sníh a nebude to vidět, bude to na zabití. Dost lidí nosí microspikes. Za Roan Mountain přichází něco, co jsem vůbec nečekal. Výhledy.

Na AT prostě jdete lesem a vůbec nevidíte kam. Je to prales. Když občas spadne velkej strom, nebo je tam skála, tak vidíte dírou ve větvích kousek údolí. Protože jdu brzo a stromy ještě nemají listí, tak občas trochu tuším okolní hřebeny a s pomocí Guthooku aspoň trochu tuším, kam směřuju. V sezóně vidíte 10m před sebou zelenou zeď a prostě jdete dopředu… Dokud za 150 dní nedojdete do cíle. To by mi hráblo. No a pak se jednou za čas, velmi zřídka, objevíte na malém vršku ze kterého je něco vidět… Když jste vyšší než rododendrony… nebo narazíte na ještě úžasnější věc, na “plešouna”! Plešoun je nejvíc. Fakt těm kopcům tak říkají Big Bald, Rocky Bald atd. Plešounů doposud bylo na šesti stech kilometrech přesně 6, ale 2 mi utekli ve Smokies kvůli vánici a mlze. Na vrcholu plešounů je jen tráva a tak je boží rozhled na všechny strany. No a tady najednou, naprosto bez varování přichází celý řetěz Plešounů! Výhledy celé odpoledne.

I kluky Flashe a Mapla to rozhodilo tak, že jsem je odpoledne došel a můžeme konečně udělat týmovou fotku.

Jinak se vlastně vídáme jen ráno a večer a nebo v hostelu. Jsou fakt rychlí. Tohle byl rozhodně nejlepší den zatím. Úplně jsem vzpomínal na výhledy z hřebenů na CDT… Cestou dolů do lesa ještě míjíme důležitý milník – definitivně opouštíme stát North Carolina.

Den končíme v sedle u silnice po 41km a scházíme půl kilometru dolů do hostelu Mountain Harbour. (foto 13) Zvenku obyčejná stodola, ale uvnitř nejlepší hostel zatím. A super parta lidí. Roztápíme kamna a zabíráme s klukama postele nahoře pod střechou.

Kamna a 8 lidí vytopilo prostor tak, že se celou noc potíme. Všichni jsme si předplatili snídani a tak se ráno přesouváme k majitelce do srubu se na to podívat. Wow. Plný stůl dobrot, každý si může dát co se do něj vejde. To znamená tak 8 běžných porcí. Pecka. Nejlepší snídaně zatím. Tohle místo se bude těžko opouštět… Co se ale dá dělat,v 9h už zase šlapeme dál.

Dnes mělo pršet, ale je dokonale krásně. Procházíme pár luk, začínají kvést narcisy, tráva se zelená, je to jako doma.

Zastavuju, fotím a užívám si to. Kluci pádí dál. Vypadá to že už opravdu přišlo jaro. Příroda to přece musí poznat. I zvířata začínají být vidět. Doteď jsem viděl jen pár veverek, menších ptáčků, datla, myši (v sheltrech) a mrtvýho pásovce – nikdy jsem neviděl živýho, tak i mrtvýho považuju za úspěch 🙂 A dnes konečně první srnka a hejno divokých krocanů. Hurá jaro. Super počasí drží do 5h odpoledne. Pak zahřmí a začíná slejvák. Byla to super série skvělého počasí – natahuju pončo po 4dnech! To je rekord. Okamžitě po trailu tečou potoky vody. Najednou trail míří dolů k řece, snad 200 kamenných schodů dolů do soutěsky k obřímu vodopádu. Lije tak, že nemám odvahu vytáhnout foťák. Mlha a déšť to dělají intenzivní. Řeka je docela živá, Spoutaná v úzkém koridoru mezi skalama. Trail vede ke skále v záhybu řeky a najednou končí.

To mám jako jít řekou? To si teda netroufám. Když přijdu blíž, tak je vidět že podél skály je těsně nad vodou úzký chodníček. Už je částečně pod vodou, ale dá se. Za hodinu už to díky dešti a velké vodě nepůjde, uff, skvělé načasování. Tak jak byl včerejšek nejlepší stran výhledů, tak dnešek má body díky soutěsce. Parkuju za soumraku v Sheltru na skále nad soutěskou společně s klukama a Powerhouse (tahle drobná holčina táhne 20kg batoh, ale dělá dnes s námi 42km tak rychle, že jsem ji za celý den nedošel). S tím jarem jsem se asi ukvapil… celou noc sněží a vítr žene sníh do otevřeného sheltru i na nás. Už se mi spalo líp. Sníh zebe na obličej (nechci hlavu schovávat a dýchat do spacáku kvůli vlhkosti, má dost mrznout a ještě mě čekají nějaké noci venku, tak chci mít spacák v pořádku …)

Celý den šlapeme sněhem. Ráno chvíli kolem obří přehrady Watauga Lake(foto Watauga) Na všem je námraza, závěje jsou místy po kolena. Já mám sníh rád a jsem na rozdíl od kluků připravený (návleky, převlečené rukavice, kulich, nepromok gatě atd.) takže fotím a v rámci možností si to užívám. Jenom udělat těch plánovaných 43km mi dává zabrat. V sedle u silnice Maple volá do hostelu ať si pro něj přijedou, Flash půjde ještě 7km do Sheltru. Já se kousek vracím a stavím tarp na chráněném místě mezi rododendrony. Mrznou mi ruce, ale stojí to za to. V tarpu je rozhodně tepleji než v otevřeném sheltru. Navíc límec ze síťoviny u mého SMD Deschutes+ brání podfukování sněhu dovnitř, takže mi je uvnitř luxusně. Vařím uvnitř, zalezlej do spacáku. I jídlo nechávám uvnitř.

Šance že přijde medvěd je několik promile, šance že umrznu když budu ještě dvě hodiny šaškovat kolem tarpu v mraze je tak 99% 🙂 Na noc si ohřívám láhev horké vody do spacáku a spím pěkně v teple až do 3h ráno. Pořád chumelí. Pak si ohřívám další vodu, mezitím volám Oli domů protože tu je 4G servis a pak spím až do rána i když je venku – 10C. Druhá nejlepší noc na trailu. Všechno sbalit je peklo, ale to patří k věci. Ráno je úžasně, fronta přešla a už jen fouká a mrzne. Čirá krása.

Užívám si to, protože do města je to jen 33km a budu spát v teple hostelu v Damascus. Ve 15h už protínám hranici Tennessee a Virginie kousek nad městem.

Hurá státy Georgia, North Carolina a Tennessee jsou za mnou. Už jenom 11 států zbývá. V hostelu Woodchuck jsem právě včas. Dávám sprchu, prát prádlo a majitel nás veze na brzkou večeři do All you can eat pizza. Salátový bar a pizza co se do vás vejde za $8, to mám rád 🙂 Už jenom nakoupit, zabalit a do postele. Blog musí počkat na ráno. Stejně plánuju si tu dopoledne povegetit, protože víc než týden dělám přes 40km denně v šílených kopcích a často ve sněhu nebo po ledě a nohy mají dost. Půl dne klidu jim prospěje. Navíc za dva dny má přijít další sníh, tak budu muset přitlačit a přeběhnout Mt. Rogers než to tam bude zlý… Pak už by se trail měl pár set kilometrů držet pod hranicí 1000m a snad by konečně mělo přijít jaro. Budu moci odeslat zimní výbavu do New Hampshire pod White Mountains, a s lehčím batohem v lepším terénu trochu nakopnout míle, jak říkají místní “crank it up! “ Venku je těsně nad nulou, ale krásně. Nemůžu se na to dívat, balím už v 10h a vyrážím. Další zastávka Mt. Rogers visitor center a město Marion za 3dny. Pěkné jaro vám všem, Petr K. PS: fotky ve větším rozlišení najdete jako obvykle u nás na FACEBOOKU

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Appalachian Trail
  • Celková délka
    3500 km
  • Doba
    3-6 měsíců
  • Kontinent
    Severní Amerika
  • Nástupní místo
    Springer mountain - Georgia
  • Konec
    Mt. Katahdin - Maine
  • Nejvýše položený bod
    Clingmans Dome - 2025 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Bear Mountains State Park - 38 m n. m.
  • Převýšení
    140 km stoupání a klesání
Více o treku