Boží stop – bezdomovčíme v South Fork – šílené batohy – první test Tarptentu – vzdáváme San Juans route – spáleniště – úžasné údolí – los – potkáváme ostatní – Creede

Z Pagosa Springs nakonec vyrážíme až po desáté. Všichni hikers se postupně odubytovávají z motelu, postávají před pokoji, probírají svoje plány na další sekci, a je tu moc živo a příjemně na to abychom se sbalili a zmizeli.

Ranní gin&tonic s Early bird, Squirel, Lola, Stumbling beef

Celkově je tahle zastávka ve městě spíš společenská záležitost – za šest dní boje se sněhem většina z nás nepotkala živou duši a potřebujeme to všichni ze sebe dostat.My se nakonec nechali nadchnout pro delší, náročnou variantu přes San Juans, takže jsme koupili narychlo sněžnice a mapy a chceme to zkusit. Ono se to nezdá tak těžké, prostě 130km přes hory. Ale… s výjimkou brodění jedné řeky trasa neklesá pod 3500m. Dlouhé hřebeny střídají strmé traverzy. To by šlo v srpnu, pěkně po trailu, ale teď jsou místy i metry sněhu. Navíc každý den vlastně už od poledne ty prokleté bouřky. Víme že se to už podařilo projít asi 10lidem a z “naší” grupy tady jde kromě nás dalších pět lidí.Ale než vyrazíme, čeká nás ještě trapná cesta stopem přes sedlo na druhou stranu do South Fork vyzvednout na poště balík s novým stanem. Né že by nám náš Haven od SMD nevyhovoval, milujeme ho, ale přeci jenom jsme do San Juans bez možnosti se někde schovat, chtěli něco víc odolného. A taky jsem chtěl konečně otestovat novinku od Tarptentu. Takže na poště na nás čeká nový Tarptent MoTrail. Stop do sedla je rychlovka – nás a další dva hikers nakládá týpek co jede nahoru vyzvednout svoje kamarády. V Sedle to je jak na turistickém pochodu. Je nás tu asi 15.

Někteří právě přišli a další už razí dál. Stopujeme asi půl hodiny a pořád nic. Ostatní jsou dávno pryč. Nakonec Oli doslova vyprosí svezení od starého párů jejich obytňákem. Je to zážitek, auto je 26let starý a to bych řekl že mu ještě tak dvacet let ubrali. Sdílíme gauč se dvěma psiskama a po několikáté odpovídáme na stejné otázky-pán už je starší. Stejně děkujeme.Na poště vyzvedáváme MoTrail a musím uznat že Henry-majitel Tarptentu je kabrňák. Stan přišel naimpregnovaný a s přídavnými vypínacími šňůrami. Stačilo napsat že ho chceme na CDT a hned věděl co je potřeba. Venku je extrémně větrno, tak jsem rád že stan nemusíme někde v parku stavět a švy zatírat. South Fork je divný město. Jdeme rychle nakoupit ať už můžeme vypadnout. Další postup skrz hory bude pomalý, tak bereme jídlo na 8 dní. Jíme strašně moc a tak je to skoro 10 kilo na osobu. V závětří před obchodem všechno balíme a je to boj. Sněžnice už teď nesnášíme. Jsme naložení na 120%. Jako správní bezdomovci si ještě kupujeme kávu a koláč a jíme to na zemi před obchodem.

Stop zpět do sedla Wolf Creek je nakonec trešnička na dortu, začíná pršet a staví nám dva studenti s malým obytňákem. Je ještě starší než ten z minulé jízdy. A totálně přeložený. Kluci se vrací z hudebního festivalu, měli tam stánek. Jsou z naší cesty úplně na šlupky nadšení a hlavně řidič se za námi dozadu pořád otáčí. Je to ale zábava, mají nás za absolutní superhrdiny. Jeden z nich vyrábí a prodává hamaky, tak si ještě vyměňujeme vizitky – nebylo by špatné rozšířit sortiment Nalehko a kupovat od někoho koho známe mi dává smysl. Je to zajímavé jak se to někdy seběhne.Ve čtyři odpoledne jsme konečně v sedle a vyrážíme. Batohy jsou se sněžnicema a tím vším jídlem zvířecky těžký… obloha je černá a vypadá to že nás to pořádně opláchne. Jsme v tom všem zpátky.

Boříme se sněhem, traverzujeme, nebo šlapeme po kotníky ve vodě.

Po čtyřech hodinách a 4 mílích se nám konečně daří najít plácek pro stan. MoTrail se i na poprvé staví snadno a vypadá skvěle. Henry to má do detailu promyšlené. Klobouk dolů. Oli se do nového domečku okamžitě zamilovává. Venku to fučí fest, ale uvnitř se MoTrail tváří jakoby nic. I já se zamilovávám.

Ráno je poprvé pořádně umrznuto. Nasazujeme Microspikes abychom zvládali strmé traverzy.

Neskutečně bojujeme s těžkýma batohama. Šest mil do sedla pod Mt.Hope nám trvá 6hodin. To je katastrofa. Už od včerejšího večera visí ve vzduchu otázka jestli na ty San Juans takhle máme. Oli sice šlape pořád a bojuje celý den, ale jsme pomalý.

K tomu je teď vlna veder a i tady nad 3500 je přes den 20C ve stínu. Sníh je jako bramborová kaše a když do něho v traverzu stoupnete, zmizíte v něm někdy i do půl stehen a pomalu se sunete dolů. Je bezpečnější to obejít přes vrchol po převážně holém hřebínku, ale na to teď prostě nemáme. Výhledy jsou úžasné, ale nálada je bídná.

Objektivně hodnotíme že bude lepší a určitě bezpečnější vzít níž položenou variantu přes Creede. Je to k vzteku. V batohu máme jídlo na osm dní a nové sněžnice úplně zbytečně. Do Creede je to z odbočky jen necelé dva dny cesty, takže pohodová etapa. Pokud nevláčíte na zádech mrtvolu se sněžnicema. Co naplat.

Sestupujeme do údolí směr Creede. Jako vždycky když na CDT volíte “bezpečnější” variantu, i tady na vás čeká překvapení které se postará o dostatečnou porci brutality. Po dvou mužících kteří nás svedli z hlavního hřebene trail mizí ve spáleném lese plném popadaných stromů.

I tady po zbytek dne postupujeme míli za hodinu.

Najdete Oli?

Před soumrakem se konečně údolí trochu narovnává a začíná trail. Všechno zlé je ale vždycky k něčemu dobré a přichází i naše odměna za nelehké rozhodnutí – v malém jezírku u řeky narážíme na losa. To je velká vzácnost. Je to mladý samec. Pozorujeme ho z uctivé vzdálenosti, z národních parků si pamatujeme ze je mnohem nebezpečnější než medvěd. Nemá v přírodě přirozené nepřátele a když mu vlezete do rajónu… viděli jste někdy losa? Je to jako kůň na vysokých nohách.

Poklidně v jezírku strká hlavu pod vodu a tahá ven trávu. Když se narovná, stéká mu voda z typické majestátní hlavy. Jen si popojde, koukne na nás a pokračuje jako kombajn. Posouváme se blíž a sledujeme ho asi půl hodiny. Vůbec se nenechá rušit. Problém je,že my potřebujeme projít a v úzkém údolí to nejde jinak než tak 20m od něj. Smráká se a my potřebujeme zakempovat. Zadržujeme dech a vyrážíme. Mladý samec se naštěstí vůbec nenechává rušit a pokračuje ve svojí večeři. Životní zážitek. Kempujeme na prvním vhodném místě. Zbytek cesty do Creede je velká pohoda a paráda. Úžasné rozkvetlé louky, výhledy na téměř čtyř tisícové kopce a konečně i opravdový trail! To je na CDT velká vzácnost.

Bereme to hodně pohodové a u potoka se sluníme a koupeme přes dvě hodiny.

Do Creede dorážíme dokonce v suchých botech. To už tu taky nejmíň dva týdny nebylo. Je to vítaná změna a už ani moc nelitujeme ze jdeme snazší variantu. Jsme tu přece na dovolené, ne za trest. Trochu pohody už jsme oba potřebovali. Před Creede potkáváme chlapíka co si říká Elusive. Je mu 72, jde sám a jeho misí je udělat po sedmdesátce všechny tři velké americké traily.

Loni dal AT, letos statečně bojuje na CDT a příští rok vpadne do PCT. Borec. Na to že tři čtvrtiny lidí Colorado vynechali a budou se vracet na podzim, a dost lidí po první těžké etapě vzdalo, tak mu smekáme. Docela smutnou zprávou je, že zřejmě vzdala i Speedstick o které jsme psali v minulých dílech, že se pokouší projít všechny tři traily za jednu sezónu. Po etapě do Wolf Creek začala pochybovat jestli to má zapotřebí.

Doufáme, že si to rozmyslí když už vybojovala zimní průchod AT. Každopádně městečko Creede je pecka, zažilo stříbrnou horečku v roce 1890 když během roku vyrostlo ze 100 obyvatel na 10tis.

Jsou tu staré bary, hornické vybavení i domky.

Ovšem první věc co děláme je, že shazujeme batohy v parku, v obchodě beru velké krabice a s obrovskou radostí odesíláme sněžnice!!! Hurá. Děkujeme Marťákovi a Peťce, že se o ně postarají. Schází se nás tady ve městě pěkná řádka a užíváme si společnost při obědě. Všichni slaví že přežili a je tu fakt veselo.

Tady nám přibyla Cerveza, Elusive a Rampage

Škoda že nejlevnější motel je za $120, takže večer budeme muset vypadnout a jít dál. Sněhu určitě ještě není konec, budou sedla pres 3600m a hned po Creede budeme mít šanci vystoupit na čtyřtisícovku, St. Luis Peak, tak uvidíme jaké budou podmínky a nálada.

Díky všem za podporu, my jdeme dál. Footprint & Lola