17.4. v Tropicu na hotelu si trochu pospíme a začínáme kutit až v 7:30. Jdeme na benzinku na breakfast burrito. Děláme si tam zeleninový samoobslužný bar a je to nakonec fajn snídaně. Cestou zpět na pokoj ještě dáváme muffiny a kafe na recepci motelu.

Furt bychom zřali

Ještě volám domů (vyhrocená situace) a o půl desáté vyrážíme. Ještě šmejdíme v obchodě i na benzínce že bychom ještě něco snědli. Nakonec jsme na sebe přísní. Nic a jdeme na stopa. Zastavuje první auto-velký pickup truck. Borec stočí okýnko a chvíli mě nechá blekotat a zubí se.  Pak řekne “I know exactly who you are and where’re you going! You are Haydukers and I am trail angel. Hop in the back” zavelel nasedat a už se vezeme. Sice ne až na trailhead, ale aspoň na začátek prašné Skutumpah road. Když nás vykládá, tak přidává pár rad, představuje se jako Roy a říká že byl v Čechách v 89 roce. Že jel bourat Berlínskou zeď a pak si projel Čechy a Polsko. Bezva týpek. Děkujeme!

Zpět na trail nám zbývá 6 mil. Domlouváme se že jestli nás někdo do hodiny nenaloží, tak jdeme pěšky. Za 10 minut nás berou Jan a Dana z Montany obytným Mercedesem. Klasicky sedíme na podlaze v kuchyňce. Už si na to začínáme zvykat. Díky moc.

Před dvanáctou už uháníme údolím po prašné cestě směr Bryce Canyon. Docela bojovka přichází u oploceného ranche. Přes cestu je brána, zákaz vstupu, za bránou fotopast. To nestojí za problémy. Obcházíme pozemek co to dá, ale pořád ostnaté dráty. Nakonec je ve stromech přelézáme. Jdeme zákopama (hluboké zářezy vymleté povodní) a lezeme po čtyřech. Docela prča.

Asi po kilometru a za plotem v Dixie National Forest (zaručeně veřejný prostor) dáváme pozdní oběd a šlofíka. Pak si pár mil zacházíme a děláme si pěkný okružní výlet Brycem. Vůbec to nevadí. Máme dnes čas.

Vypadá to, že tady někdy nedávno musela být šílená povodeň.

V některých údolíčkách je nanesený metr, dva kamení, přitom barevný útes je tak dvě stě metrů nad námi. Nechápu, jak se tam mohly ty kubíky vody nasbírat, aby přestěhovaly takový tuny kamení… Blíží se večer a tak začínáme vyhlížet místo, které mám označené v mapě – neměl jsem sílu vyřizovat permit pro přespání v národním parku a tak musíme pro přespání trefit růžek, kde na pár set metrů z parku vylezeme. Naštěstí to mám označené v mapě.

růžový symbol kempu

Zdá se to jako blbost, ale pravidla jsou pravidla a my se všichni shodujeme, že se mají dodržovat. Tečka. A v našem případě se ukazuje, že onen růžek je i ideální plácek na kemp pěkně za větrem. Dobrá volba. Rozbíjíme parádní tábor. Dokonce je tu pěkná kláda na vaření. Úplný luxus.

Trable s palcem

 Večer se rychle ochlazuje a než v deset dopíšu svoje poznámky, už je nula. Je mi sice teplo, ale nemůžu usnout – posledních pár dní mě trápí palec na pravé ruce.  Docela opuchnul a zrudnul nad nehtem a bolí to jako čert.

Nemůžu se palcem ničeho ani dotknout. To se na treku moc nehodí… Nemůžu si zapnout zip, zalovit v batohu, otevřít ziploc. Doufám že se to časem vyřeší. V Tropicu jsem koupil antibiotickou mast, mazal to a je to výrazně horší. Tak to nechám být. Na noc si beru brufen abych usnul. Dnes s malou zacházkou 24 km. Pohoda.

18.4. ráno se nikomu moc do mrazu nechce, ale vyrážíme klasicky v půl sedmé. Věžičky Bryce Canyonu vypadají při východu slunce skvěle.

Stoupáme na Rainbow point, poslední vyhlídku v parku ve výšce nějakých 2800m. Na několika místech trailu leží sníh. Výhledy jsou parádní. Škoda že už je otevřená silnice až sem na vyhlídku, takže jsou tu hromady turistů. Musíme si najít trochu klidnější místo a dáváme si snídani s královským výhledem.

Pak už uháníme vrchní variantou k prameni Riggs spring. Má to být hezký, oplocený, spolehlivý pramen… Haha, je to už na Hayduku klasika – voda tu je ale docela ji lovíme.

Pak už průběžně klesáme, opouštíme národní park a napojujeme se na pár kilometrů na prašnou cestu. Na křižovatce se nám daří vše uhlídat a odbočit do písčitého koryta Bullrush kaňonu. Nejdřív je to trochu otrava, pak začíná být hezky a užíváme si to.

Po stopách buldozeru

Oběd si chceme dát trochu pozdní u další vody. Už jedeme na rezervu, takže spolehlivý Adams spring zní dobře. V odpoledním horku ve 14h přicházíme k místu, kde má do kaňonu přitékat stružka vody od západu. Je tu úplně sucho. Místo toho vedou na západ stopy buldozeru. Jediný důvod, proč by sem někdo tahal buldozer je, že potřebuje zahrabat tlustou hadici, která odvádí vodu z pramene někam na ranch. Klasika místních rančerů… Takže zarputile sleduju stopy buldozeru skoro třičtvrtě kilometru, než konečně narážím na pramen. Hurá. Můžeme si v klidu dát oběd.

Vegetíme asi hodinku a pak pokračujeme korytem s šíleně hlubokým pískem dál. Peklo. Písek se sype do bot v takovým množství, bez ohledu na návleky, že se tam během chvíle nemůžou prsty vůbec vejít. Často zastavujeme boty vysypat.

V podvečer narážíme na kravskou pěšinu a potom prašnou cestu k windmillu a pak dál na jih.

Tady plníme náš dnešní cíl dát si velikonoční maraton a kolem sedmé si hledáme za skalkou u cesty pelíšek. Docela se to daří a jdeme brzy do peří. Ještě do deseti píšu a pak už to balím. Dnes pěkných 44 km.

19.4. I přesto, že máme bezva pokojíček, tak mám divný spaní. Třikrát za noc mám sen, že už je ráno – Kuba nás v 6h vždycky budí zpěvem, takže se protáhnu, odepnu quilt a začínám lézt ven. Najednou koukám že kluci chrní, ani se nehnou. Kouknu na telefon a jsou 3 ráno… Ok ještě si lehám. Za hodinu znovu a o půl šesté znovu. Asi ten Brufen🙃.

Štěstí na stopu

Ráno v 6:30 už nadšeně šlapeme po prašné cestě směr highway do Kanabu. Těch 17 kilometrů bychom do oběda měli hravě zvládnout. Auta na highway vidíme asi hodinu a zdá se že se vůbec nepřibližujeme. Když nám zbývá asi 300 metrů tak si děláme legraci, že auta na highway jezdí strašně rychle a že to možná nakonec bude mnohem horší stop, než na prašné cestě… S výjimkou té po které jdeme, protože za tři a půl hodiny co po ní šlapeme, tak nejelo jediné auto. Najednou za sebou slyším hluk, tak se otočím a stíhám jen zamávat na starší pár ve VW Californii. Damajkyč pohotově zvedá palec a obytňák zastavuje! Jedou do Vegas a rádi nás do Kanabu hodí. Tohle snad ani není možný, ještě ani nejsme na stopu a už máme jízdu. Pecka, děkujeme Andymu a jeho ženě.

Je to o to zajímavější, že Andy je lezec a živí se psaním do velkých amerických magazínů jako Backpacker, Outside, Climbing atd. Musím na webu dohledat nějaký z jeho článků. Vyhazují nás v Kanabu u nejlevnějšího hotelu co jsme našli. Asi je to dost klika ale je to i nejlepší lokace co jsme mohli vybrat – obchod hned vedle a veřejná prádelna 5 minut. Benzínka s kafem a palivem pro naše vařiče je přes cestu👍. Platíme ubytování a vyrážíme do města na pochůzku. Ubytovat se můžeme až po 15h, tak musíme nevysprchovaní a s báglama.

Nové obutí, nová energie

Kluci nutně potřebují nové boty, protože se jim rozpadají a já musím řešit svůj “hnijící” palec. Rozdělujeme se. Chlapík v lékárně mě okamžitě posílá do nemocnice. To neberu. Potřebujeme jít dál. Říká že nutně musím dostat antibiotika. Vytahuju svoje balení Azithromycinu. On to hledá v kompu a pak schvaluje. Mělo by to makat i na záněty kůže. Bezva. Děkuju.

Potkávám kluky před obchodem, oba v nových Altrách! To je klika jako hrom. Nové Altra Lone Peak 6! Outdoorový obchod neměl nic použitelného a fashion krám má suterén plný Alter! Moje Inov-8 zatím drží dobře, musím je pochválit, zatím ani dírka, ale začínám teď po 800 km cítit, že už je trochu sešlapané tlumení. Chtěl jsem objednávat boty on-line a nechat je poslat do Grand Canyonu zhruba na tisící kilometr, ale když by se dalo něco koupit tady, všechno by se zjednodušilo. Za chvíli vycházím z obchodu v nových Altra Timp 4. Nikdy mi Altry neseděly, měly moc širokou patu, ale Timpy sedí báječně.

Teď mám ovšem dilema co s Inov-8 v relativně dobrém stavu??? Zatím si je beru s sebou. Míříme na hotel se ubytovat, rychle osprchnout a nakoupit a v šest už nás mají vyzvednout Kubovi přátelé z PCT a berou nás na večeři. Uff, to je program. Zajímá mě, kdy se nám podaří si ve městě odpočinout… A to jsem ještě nezačal psát blog!

Peklo doma

To jsou ale jen trailové starosti. Daleko zajímavější je to doma – už v Escalante mi Oli hlásí že je na zhroucení. Máme dvě holčičky 3 a 5 let a kromě starosti o ně jsme na Oli přehodili ještě dost zodpovědné práce ve firmě. Takhle zpětně se docela divím, že mě nechala odjet. Je dobrá 😘. Už tahle základní situace je docela náročná. A tím to teprve začíná – pár dní po odjezdu všechny tři holky dostaly brutální střevní infekci a ležely skoro týden s horečkama. Člověk je rád, když se v takové situaci postará o sebe, natož se starat o dvě děti. Nějak to zvládly a když Oli začala dohánět pracovní manko, tak se Kačence vysypaly neštovice. Boom, dva týdny doma, nesmí do kolektivu ani ven. K tomu má vysoké horečky. Takže chci poděkovat všem sousedům, kteří chodí holkám nakupovat, Janče přes ulici že vodí starší Terku do školky, Alešovi a Báře, že berou Terku ven a na přespání k nim, Dáše a Jirkovi že pomáhají řešit Terčiny aktivity (je docela hyperaktivní a když se půl dne nehýbe je to na zabití), aby Oli mohla aspoň trochu pracovat z domu, a velký dík všem dalším kamarádům za vydatnou pomoc! Jste skvělí, díky.

My se teda budeme snažit proběhnout poslední dvě dlouhé etapy z Kanabu na South Rim Grand Canyonu a pak přes North Rim a spousty další parády v Grand Canyonu do Zionu tak, abych byl doma aspoň podle plánu.

Díky Oli že to doma nevzdáváš a díky všem za podporu. Znovu se ohlásíme za víc než týden z Grand Canyonu.